6 Tdo 1241/2018-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2018 o
dovolání, které podali obvinění M. B., nar. XY v XY, trvale bytem XY, t. č. ve
výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a M. R., nar. XY v XY, trvale
bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří,
proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 10
To 63/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 2 T 72/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. R. odmítá.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. B. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 23. 10. 2017,
sp. zn. 2 T 72/2017, byli obvinění M. R. a M. B. uznáni vinnými níže uvedenými
trestnými činy.
2. Obviněný M. R. byl uznán vinným
pod body I), II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným,
ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou
pokračování podle § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku,
pod body I), II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) přečinem poškození cizí věci podle §
228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou pokračování podle § 116 tr. zákoníku,
ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod body I), III) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
3. Obviněný M. B. byl uznán vinným
pod body II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) zločinem krádeže podle § 205 odst. 1
písm. b), odst. 4 písm. c) tr. zákoníku, dílem dokonaným, dílem nedokonaným,
ukončeným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaného formou
pokračování podle § 116 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr.
zákoníku,
pod body II 1a-b, 2-24), III), IV a-c) přečinem poškození cizí věci podle §
228 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný formou pokračování podle § 116 tr.
zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
pod bodem III) přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku.
4. Těchto činů se podle skutkových zjištění nalézacího soudu obvinění M.
R. a M. B. spolu s dalšími výše uvedenými spoluobviněnými dopustili (stručně
řečeno) tím, že se v době od 12. 8. 2016 do 5. 12. 2016 vloupali do řady
objektů různých vlastníků a odcizili tam řadu věcí či se pokusili odcizit další
věci a způsobili škodu poškozením objektů a věcí při vloupání v rozsahu škody
značné.
5. Za tyto trestné činy byl obviněný M. R. odsouzen podle § 205 odst. 4
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání 6
let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou.
6. Obviněný M. B. byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 205 odst. 4
tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu v trvání 5
let. Podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl pro výkon trestu zařazen do
věznice s ostrahou.
7. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl obviněnému M. R. uložen
trest propadnutí v rozhodnutí specifikovaných věcí. Obviněnému M. B. byl uložen
trest propadnutí v rozhodnutí specifikovaných věcí podle § 70 odst. 2 písm. a)
a b) tr. zákoníku.
8. Obviněným M. R. a M. B. byla také vůči v rozhodnutí specifikovaným
poškozeným uložena povinnost zaplatit náhradu škody podle § 228 odst. 1 tr. ř.
Vyjmenovaní poškození byli odkázání s jejich nároky nebo se zbytky jejich
nároků na náhradu škody podle § 229 odst. 1 a odst. 2 tr. ř. na řízení ve
věcech občanskoprávních.
9. Obvinění M. R. a M. B. byli také daným rozsudkem podle § 226 písm. c)
tr. ř. zproštěni obžaloby Okresního státního zastupitelství v Rychnově nad
Kněžnou, č. j. 1 ZT 228/2016-506 z 3. 7. 2017 pro skutky (dílčí útoky)
kvalifikované jako zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm.
c) tr. zákoníku, přečin poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, v
případě obviněného M. R. i jako přečin neoprávněné opatření, padělání a
pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se
měli dopustit činy podrobně popsanými v rozsudku soudu prvního stupně, neboť
nebylo prokázáno, že tyto činy spáchali obvinění. Poškození byli podle § 229
odst. 3 tr. ř. odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
10. Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti
k náhradě škody obviněných L. Š. a I. I.
11. Odvolání, která proti tomuto rozsudku podali obvinění M. R. a M. B.,
byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 10
To 63/2018, podle § 256 tr. ř. zamítnuta.
II.
12. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podali
obvinění M. R. a M. B. (dále také jen „obvinění“ či „dvolatelů“) dovolání,
přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
13. Obviněný M. B., který podal svůj mimořádný opravný prostředek jako
první z obou dvolatelů, v něm uvedl, že podal odvolání pouze do bodů II 1a – b,
2 – 9, 11-16, 18-24), III), kde jej podle jeho názoru soud uznal vinným pouze
na základě skutečností uvedených obviněnými v průběhu řízení. Spáchání těchto
skutků obviněný popírá a se závěry soudů nesouhlasí. Má za to, že nebylo
prokázáno spáchání skutků, do kterých bylo podáno odvolání, jeho osobou, neboť
ve vztahu k nim nebyly předloženy žádné relevantní důkazy. Nástroje, jejichž
stopy byly shodné s mechanoskopickými stopami zajištěnými na místech činu
(kleště, hasák), byly nalezeny ve vozidle spoluobviněného L. Š., chybí zde
souvislost s osobou obviněného M. B. Všichni obvinění vypovídali nekonkrétně,
tvrdili, že řadu skutků nespáchali a že celková škoda nepřesáhla 500.000,- Kč.
Odlišná v tomto směru byla výpověď M. R. ve vztahu ke skutku ad. III. rozsudku
(KARSIT HOLDING s.r.o.), kdy jednoznačně uvedl, že ho spáchal sám. Tyto
skutečnosti soudy za pravdivé neuznaly, aniž by blíže odůvodnily, proč
obviněnému M. R. neuvěřily. Pokud M. R. uvedl, že nikdy nic nespáchal jen s
obviněným Š., soud bez dalšího vzal toto jeho tvrzení za pravdivé. Soud z
výpovědí obviněných v podstatě vyňal skutečnosti v jejich neprospěch, ze
kterých vytvořil „pravidla“ a z těchto pravidel vyvodil údajnou existenci
řetězce nepřímých důkazů, zatímco skutečnostmi uvedenými v jejich prospěch se
dostatečně nezabýval. Obviněný M. B. soudům vytýkal způsob hodnocení důkazů.
Nebylo vysvětleno, jaká dílčí zjištění byla čerpána z jednotlivých důkazů,
nebyly dostatečně podloženy úvahy při hodnocení důkazů. S ohledem na výši škody
způsobené na odcizených věcech při skutcích, ke kterým se obviněný doznal,
jejíž rozsah se pohybuje v rozmezí větší škody (nikoli škody značné), je
přesvědčen o tom, že by jeho jednání mělo být kvalifikováno podle § 205 odst. 3
tr. zákoníku, kdy by mu měl být uložen trest odnětí svobody v rozmezí jeden
rok až pět let. Krajský soud se podle něj nevypořádal s námitkami uvedenými v
jeho odvolání. Má za to, že důkazy ho neusvědčují ze spáchání všech skutků
kladených mu za vinu. Soudy porušily některé zásady trestního řízení podle § 2
odst. 2, 5 a 6 tr. ř. a právo na spravedlivý proces a princip presumpce neviny.
14. Obviněný M. B. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř.
zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, č. j. 10
To 63/2018-4470, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově nad
Kněžnou ze dne 23. 10. 2017, č. j. 2 T 72/2017-4299, a dále aby ho podle § 265m
tr. ř. obžaloby v napadené části zprostil a uznal vinným pouze v případech
skutků ostatních, tímto dovoláním nenapadených, které jsou mu obžalobou kladeny
za vinu a ke kterým se doznal, a uložil náhradu škody, kterou způsobil skutky
dovoláním nenapadenými. Zároveň navrhl, aby mu byl za spáchané skutky uložen
souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v první polovině sazby uvedené v
ustanovení § 205 odst. 3 tr. zákoníku, a to do tří let. Dále obviněný souhlasil
s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř.
15. Obviněný M. R. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že ho
směřuje opětovně k právní kvalifikaci jednání obviněného též jako trestného
činu podle § 234 tr. zákoníku, dále pak namítá porušení práva na spravedlivý
proces, co se týče způsobu provádění důkazů výslechem svědků. Měl za to, že
soud se nevypořádal s jeho odvolací argumentací k výhradě proti právní
kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (body
I., III. rozsudku). Vyjádření odvolacího soudu v bodech 24. a 25. považoval za
nedostatečné. Citoval z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, že oba obvinění
měli při vloupání představu, že svým jednáním odcizí nejen finanční hotovost či
další cenné věci (hodnoty), ale při masovém rozšíření těchto platebních
prostředků museli být srozuměni i s tím, že se na těchto místech činu mohou
takové platební prostředky vyskytovat, s tím, že za splnění určitých okolností
by se i jejich prostřednictvím za plnění příslušných předpokladů (např. znalosti kódů PIN), mohli zmocnit dalších finančních prostředků k tíži
oprávněných majitelů těchto platebních prostředků. Obhajoba nesouhlasí s tímto
způsobem, kterým soud druhého stupně dovodil naplnění subjektivní stránky
daného trestného činu, a to toliko myšlenkou obecné rozšířenosti platebních
prostředků u široké veřejnosti, bez přihlížení k individuálním sociálním a
majetkovým poměrům obviněného M. R. Naplnění subjektivní stránky je třeba u
osoby obviněného dovodit přímo. Soud nezjistil, zda obviněný disponuje platební
kartou, certifikátem k provádění internetového bankovnictví či jiným obdobným
prostředkem, zda má v tomto směru finanční gramotnost. V jednom z případů byl
odcizený platební prostředek součástí uzavřeného trezoru, o jehož přesném
obsahu nemohl mít obviněný povědomí. Přítomnost platební karty nemohl
předpokládat. Dovolatel přitom odkázal na právní názor Prof. JUDr. Jana Musila,
CSc. zveřejněný v disentu proti nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/13, s nímž se ztotožnil. Obviněný s odkazem na daný disent
upozornil, že skutek, který je mu kladen za vinu pod bodem I. nevymezuje
dostatečně trestný čin opatření platebního prostředku tak, aby jej bylo možno
zařadit pod skutkovou podstatu trestného činu podle § 234 tr. zákoníku. Výrok
rozsudku měl být podle něj vymezen tak, že si obviněný opatřil přímo platební
kartu, nikoliv trezor, jehož součástí byla platební karta, neboť není zřejmé,
zda o ní věděl. Co se týče skutku pod bodem III. rozsudku, je jeho jednání
popsáno tak, že odcizil tři zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové
karty vydané Komerční bankou, čipové karty vydané Českou spořitelnou a čipové
karty vydané Unicredit bank, přičemž nebylo zjištěno jakékoliv zneužití či
pokus o něj. Podle obviněného je třeba zkoumat, zda vůbec mohl odcizené
zařízení vč. čipové karty identifikovat jako platební prostředek. Obviněný v
daných souvislostech opětovně odkázal na disent prof. JUDr. Jana Musila, CSc.,
že skutková věta neobsahuje nic, z čeho by bylo možno dovozovat subjektivní
stránku trestného činu (v daném případě nepřímý úmysl pachatele) - tj.
vědomost
a srozumění. Posouzení zavinění ve formě nepřímého úmyslu je podle jeho názoru
extrémně vadné. Podle obviněného nelze dovozovat nepřímý úmysl v případě, kdy
mělo z jeho strany dojít k odcizení trezoru, jehož obsah odlišný od finanční
hotovosti nebylo možno předvídat, a v druhém případě se jednalo o speciální
platební prostředek, u nějž nebylo možno předpokládat identifikaci jeho možného
účelu a způsobu zneužití ani u pachatele s výrazně lepšími osobními a
majetkovými poměry, než má obviněný. V daných souvislostech ještě odkázal na
nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09.
16. Dále obviněný M. R. namítl, že podle něj došlo během hlavního
líčení k nepřípustnému zásahu do práv obhajoby, a to v souvislosti s výslechem
svědkyně I. Z., který proběhl přes využití práva svědkyně podle § 100 tr. ř.
Svědkyně po poučení uvedla, že před soudem nebude vypovídat, protože je družkou
obviněného. Z protokolu o hlavním líčení ze dne 11. 9. 2017 je zjevné, že
státní zástupkyně žádala, aby i přesto došlo k provedení výslechu svědkyně z
důvodu, že tato nemá vztah k ostatním spoluobviněným, přičemž ke svědkyni bude
mít dotazy týkající se pouze spoluobviněných jejího druha. Obviněný považuje
tento postup za nesouladný s trestním řádem, jakož i ústavním pořádkem České
republiky, když soud prvního stupně neměl umožnit výslech svědkyně, která
předtím využila práva podle § 100 tr. ř. V hlavním líčení došlo k hromadnému
poučení všech předvolaných svědků. Toto poučení soudu, jak se podává ze
zvukového záznamu, nebylo dostatečné, přičemž uvedené mohlo mít vliv na výpověď
svědků, jejich postoj k možnosti využití práva odepřít výpověď a na zjištěný
skutkový stav věci. Podle ustanovení § 100 odst. 1 tr. ř. má právo odepřít
výpověď jako svědek příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho sourozenec,
osvojitel, osvojenec, manžel, partner a druh; jestliže je obviněných více a
svědek je v uvedeném poměru jen k některému z nich, má právo odepřít výpověď
stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich
týká, od výpovědi týkající se obviněného, k němuž je svědek v tomto poměru.
Podle obviněného bylo třeba svědkyni poučit před výslechem rovněž ve smyslu
druhé věty § 100 odst. 1 tr. ř. za středníkem, kdy k tomu nedošlo. Svědkyně
byla nucena vypovídat k finanční situaci, k majetkovým poměrům a vybavení její
domácnosti, kterou sdílí s obviněným, jakož i ke vztahu odsouzeného s dalšími
spoluobviněnými. Výslech, tak jak byl proveden, neodpovídá požadavkům § 100
odst. 1 tr. ř., když svědkyně byla dotazována, jakým způsobem zná osoby dalších
spoluobviněných, přičemž obviněný má za to, že nejpozději v okamžiku, kdy
svědkyně uvedla, že osoby spoluobviněných zná podle vidění a tyto u ní a u
obviněného byly párkrát i na kávě, měl být výslech svědkyně s ohledem na
využití jejího práva podle § 100 odst. 1 tr. ř. soudem prvního stupně ukončen.
Obviněný se domnívá, že soudem prvního stupně došlo k porušení práva na
spravedlivý proces, když nerespektoval práva svědkyně, jejíž výpověď mohla
negativně ovlivnit důkazní stav ve vztahu k obviněnému, přičemž z odůvodnění
rozsudku nevyplývá, že by soud prvního stupně v dalším řízení hodnotil výslech
svědkyně jako nepoužitelný důkaz.
17. Obviněný rovněž nesouhlasil se zamítnutím jeho důkazních návrhů na
výslech jím specifikovaných svědků, jejichž výpovědí mělo být prokázáno, že
nebyl v době spáchání některých o obžalobě popsaných skutků jedinou osobou,
která mohla mít k dispozici jeho mobilní telefon. Důkaz trakací mobilního
telefonu nemusí mít vypovídací váhu, pakliže nebylo prokázáno, že obviněný měl
v době spáchání jednotlivých skutků svůj telefon k dispozici. Pokud by soud
prvního stupně odhlédl od výslechu svědkyně I. Z. a kriticky hodnotil důkaz
trakací telefonu obviněného, pak nelze důkazní skutkový stav považovat za
dostatečně zjištěný a důkazní návrhy obviněného za nadbytečné.
18. Závěrem obviněný M. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 4. 2018, č.j. 10 To
63/2018-4470, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Rychnově
nad Kněžnou ze dne 23. 10. 2017, č. j. 2 T 72/2017-4299, a věc vrátil soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
19. Dovolání podané prostřednictvím obhájce doplnil obviněný M. R.
vlastnoručně zpracovanou písemností, v níž jednak vyjádřil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
a dále připojil výhrady vůči některým skutečnostem obsaženým v rozsudku soudu
prvního stupně.
20. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), která
uvedla, že se všemi námitkami, které oba dovolatelé uplatnili v mimořádném
opravném prostředku, se řádně vypořádal již soud prvního stupně a zabýval se
jimi i soud odvolací. Dovolatel M. B. formuloval námitky jako ryze skutkové,
neboť zpochybnil způsob hodnocení provedených důkazů a vytýkal soudům porušení
§ 2 odst. 2, 5 a 6 tr. ř. Obviněný v uvedeném ohledu pouze opakoval námitky,
které vznášel jak před soudem prvního, tak druhého stupně. Obviněný se tedy
dovolával aplikace hmotného práva na jinak definovaný skutkový stav, tedy na
jinou verzi skutkového děje, přestože se soudy přiklonily k verzi odlišné,
kterou ve svých rozhodnutích odpovídajícím způsobem při použití zásad formální
logiky zdůvodnily. Těmito námitkami dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn nebyl. Obviněný M. R. dostál podmínkám dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., pokud zpochybnil správnost právní
kvalifikace trestným činem podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, neboť nesouhlasil
s tím, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Státní zástupkyně
souhlasila se závěrem soudů obou stupňů, že obviněný se dopustil rovněž
předmětného trestného činu, neboť byl srozuměn s tím, že může odcizit i jiné
platební prostředky než peníze, neboť vykrádal různé objekty a zmocňoval se
trezorů, kdy otevíral i zásuvky v kancelářích, kde zaměstnanci napadených
institucí mohli mít uloženy své osobní věci. Musel být srozuměn s tím, že mezi
odcizenými věcmi budou i platební karty. Bezhotovostní styk se již běžně
uskutečňuje prostřednictvím platebních karet, které jejich majitelé nosí buď
při sobě, nebo je nechávají v uzamčených prostorách, např. zásuvkách či
trezorech. Když tedy pachatel odcizí trezor, musí počítat s tím, že tam budou
uloženy také platební karty nebo např. šeky a stravenky. Pokud jde o
argumentaci obviněného disentem soudce Ústavního soudu k nálezu Ústavního soudu
ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/2013, je třeba podle státní zástupkyně
zdůraznit, že v tomto nálezu Ústavní soud reflektoval posun v sociální realitě,
který se vyznačuje právě běžným používáním bezhotovostních platebních
prostředků, které jsou přechovávány na totožných místech jako peníze
(peněženkách, trezorech, pokladnách). Jestliže pachatel odcizí předmět, ve
kterém předpokládá uložení peněz, musí být srozuměn s tím, že na takovém místě
budou uloženy i bezhotovostní platební prostředky. K námitce obviněného o
nepřípustnosti výslechu svědkyně I. Z. se vyjádřil již odvolací soud, který
naznal, že výslech této svědkyně nebyl proveden v rozporu se zákonem, a i pokud
by došlo k určitému pochybení při jejím výslechu, s ohledem na jeho marginální
význam pro definování skutkových zjištění by nebyl důvod ke zrušení napadeného
rozsudku. Z výpovědi svědkyně I. Z. soud prvního stupně nedovozoval zásadní
skutečnosti o vině dovolatele, neboť v rámci všech skutků bylo zejména
přihlédnuto k důkazům jiným.
Proto i v případě, pokud by bylo možno označit
výslech této svědkyně za excesivní, resp. pokud by byla dotazována na věci,
které se vztahovaly i k dovolateli, nelze uvedené pochybení označit za zásadní
vzhledem k dodržení pravidel spravedlivého procesu, a to právě pro význam této
výpovědi. V posuzované trestní věci nebylo možné zaznamenat ani kategorii
opomenutých důkazů. Soudy se řádně vypořádaly s důkazními návrhy obviněného, a
pokud důkazy jím navrhované neprovedly, uvedený postup odpovídajícím způsobem
vysvětlily.
21. Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného M. R. odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř. a dovolání obviněného M. B., aby odmítl podle § 265b odst. 1 písm. b)
tr. ř. Současně navrhla, aby tak učinil podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v
neveřejném zasedání.
III.
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými
osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují
podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
23. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19.
4. 2018, sp. zn. 10 To 63/2018, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání
dovolání podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, která splňují
náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím
svých obhájců (s dílčí, níže uvedenou výjimkou v případě obviněného M. R.),
tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e
odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
24. Nejvyšší soud dodává, že k podání učiněnému samotným obviněným M.
R., v němž tento vyjádřil výhrady vůči rozsudku soudu prvního stupně, nemohl
přihlížet. Nesplnilo totiž zákonnou podmínku, podle níž může obviněný podat
dovolání pouze prostřednictvím obhájce (§ 265b odst. 2 věta první tr. ř.).
Tento požadavek se nevztahuje jen na samotné dovolání, ale i na jeho případné
doplňky. Vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku,
určeného k nápravě taxativně vymezených nejzávažnějších vad již pravomocného
rozhodnutí, který klade zvýšené nároky nejen na jeho přesné obsahové
náležitosti, ale i na odbornou (právní) erudici jeho zpracovatele (advokáta).
Proto trestní řád případným podáním, která obviněný zpracoval sám, právní
účinky dovolání nepřiznává (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
5. 2007, sp. zn. 11 Tdo 494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí
Nejvyššího soudu/C. H. Beck, svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
25. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněný) důvod uvedený v
předmětném zákonném ustanovení.
26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
27. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě.
28. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
29. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 256b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
30. V posuzované věci však námitky obviněného M. B. uplatněné v podaném
dovolání směřují výlučně do oblasti skutkové, procesní. Obviněný totiž soudům
obou stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a vadné skutkové
závěry, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se jím označených
(dílčích) skutků kladených mu za vinu nedopustil. Právě a pouze z uvedených
skutkových, procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými
soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje
žádné konkrétní hmotně právní výhrady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani
jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
32. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným
způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
33. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána
žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do
skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
34. Lze konstatovat, že námitky dovolatele M. B. ve vztahu ke správnosti
skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž
zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a
jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího
soudu. Možno shrnout, že soud prvního stupně, jemuž primárně přísluší
zjišťování skutkového stavu věci, si byl vědom důkazní situace a z odůvodnění
jeho rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotil provedené důkazy a k jakým závěrům
přitom dospěl – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich
hodnocením (odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými
zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Své
hodnotící úvahy dostatečně vyložil v odůvodnění svého rozhodnutí. Odvolací soud
se po přezkumném řízení s jeho skutkovými i právními závěry ztotožnil. Za této
situace na ně odkázal, bez potřeby je jakkoliv moderovat. Dlužno dodat, že o
nezávadnosti hodnotících úvah soudu prvního stupně ve vztahu k provedeným
důkazům (tedy o tom, že dotyčný soud nepostupoval v rozporu s ustanovením § 2
odst. 6 tr. ř.) svědčí, jak na to ostatně poukázal již odvolací soud, i ten
fakt, že rovněž obviněný B. byl z části obžaloby zproštěn podle § 226 písm. c)
tr. ř.
35. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné
a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není
extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že
existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní
závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
36. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
37. Činí-li za dané situace obviněný M. B. kroky ke zpochybnění
skutkových závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního
posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného
dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti
lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení
či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy.
38. V návaznosti na výše uvedené, možno obecně konstatovat, že dovolatel
M. R. uplatnil část dovolací argumentace pod uplatněný dovolací důvod formálně
podřaditelnou. Konkrétně jde o zpochybňování správnosti právní kvalifikace
trestným činem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, pro absenci subjektivní stránky
tohoto trestného činu. Nejvyšší soud však shledal, že této argumentaci nelze
přiznat žádné opodstatnění.
39. Přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního
prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sobě nebo
jinému bez souhlasu oprávněného držitele opatří, zpřístupní, přijme nebo
přechovává platební prostředek jiného, zejména nepřenosnou platební kartu
identifikovatelnou podle jména nebo čísla, elektronické peníze, příkaz k
zúčtování, cestovní šek nebo záruční šekovou kartu.
40. Z rozsudku soudu prvního stupně se podává, že obviněný se tohoto
přečinu dopustil tím, že sobě bez souhlasu oprávněného držitele opatřil
nepřenosnou platební kartu identifikovatelnou podle jména nebo čísla a
přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty, a to tak,
že „… ze skříně nezjištěným nástrojem vytrhli příruční kovovou pokladnu, která
byla připevněna ke skříni a odcizili ji i s uloženou finanční hotovostí ...a s
platební kartou k běžnému účtu České spořitelny….“ a „překonali dveře do
kanceláře č. 305 - účtárny, kde odcizili ........ přístupové zařízení k
internetovému bankovnictví včetně čipové karty vydané Komerční banky,
přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně čipové karty vydané
Českou spořitelnou a přístupové zařízení k internetovému bankovnictví včetně
čipové karty vydané Unicredit bank ...."
41. Pod pojmem „opatří bez souhlasu oprávněného držitele“ se u tohoto
přečinu rozumí jakýkoli způsob nabytí platebního prostředku jiného. Na rozdíl
od přijetí jde o aktivní jednání pachatele směřující k neoprávněnému získání
platebního prostředku jiného, v rámci něhož si ho opatřuje, ať již koupí,
výměnou za jinou věc, krádeží, podvodem apod. Podle dikce § 234 odst. 1 tr.
zákoníku se nevyžaduje, aby pachatel platební prostředek použil k placení zboží
nebo služeb, popř. k inkasu hotovosti, nebo aby se o to pokusil. K trestnosti
postačí pouhé jednání pachatele spočívající v tom, že sobě nebo jinému opatří,
zpřístupní, přijme nebo přechovává platební prostředek jiného. Jde o úmyslný
trestný čin. Postačí, když úmysl ve smyslu § 15 tr. zákoníku zahrnuje opatření,
zpřístupnění, přijetí či přechovávání platebního prostředku jiného bez souhlasu
oprávněné osoby. Nevyžaduje se, aby úmysl směřoval k použití platebního
prostředku k bezhotovostní platbě, k výběru hotovosti či jiné operaci. (Šámal,
P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákoník, 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012,
2361s. a násl.).
42. Eventuální úmysl ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, který
u obviněného soudy nižších stupňů dovodily, spočívá v tom, že pachatel věděl,
že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Podle
trestněprávní nauky není způsobení následku přímým cílem pachatele, ani
nevyhnutelným prostředkem (přímo ho nechce), neboť pachatel sleduje svým
záměrem cíl jiný, který může být z hlediska trestního práva jak cílem
relevantním, tak i cílem nezávadným. Přitom je však pachatel vždy srozuměn s
tím, že realizace tohoto cíle předpokládá způsobení následku významného pro
trestní právo, avšak tento následek je nechtěným, pouze vedlejším následkem
jednání pachatele, s kterým je však srozuměn. Na takové srozumění lze usuzovat
z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla
zabránit následku, který si představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho
vlastní zásah, nebo o zásah někoho jiného.
43. V návaznosti na stanovisko zaujaté soudy nižších stupňů konstatuje
Nejvyšší soud, že platební karty i přístupová zařízení s čipovými kartami jsou
v současnosti běžnými prostředky k provádění plateb. Jestliže trezor je ze své
podstaty uzavřenou schránkou, je logické, že pachatel, který jej odcizí,
obvykle přesně neví, co v něm nalezne. Vzhledem k tomu, že jeho účelem je
uchovávání cenných předmětů, musí nutně předpokládat a být srozuměn s tím, že v
trezoru se mohou nacházet nejen peníze v hotovosti, ale i platební karty (nebo
třeba šeky, směnky, stravenky apod.). Platební karty jsou v dnešní době
platebními prostředky masově používanými, jsou ekvivalentem peněz, a obviněný
tak musel počítat a být srozuměn s tím, že se v trezoru mohou nacházet, stejně
jako se tam mohly nacházet jakékoli platební prostředky a spáchal tak dotčený
trestný čin. Jestliže tedy pachatel při krádeži odcizí předmět, ve kterém
předpokládá uložení peněz, musí být srozuměn s tím, že na takovém místě budou
uloženy i bezhotovostní platební prostředky, typicky platební karty, přičemž
trestnost jednání u trestného činu podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku se
neodvíjí od použití, resp. zneužití tohoto platebního prostředku. Pokud jde o
argumentaci obviněného disentem soudce Ústavního soudu k nálezu Ústavního soudu
ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 3255/2013, je vhodné připomenout, že právní
názor vyslovený v disentu nenašel svého výrazu v citovaném nálezu Ústavního
soudu, a již proto mu nebylo možno přiznat v rámci posuzované věci relevanci,
jíž se dovolatel domáhal.
44. Pokud obviněný tvrdí ve vztahu k bodu III. výroku o vině rozsudku
soudu prvního stupně (přístupová zařízení k internetovému bankovnictví včetně
čipových karet), že nevěděl, o jaké zařízení se jedná, pak tomuto tvrzení nelze
přisvědčit. Nehledě na fakt, že za takového stavu věci by postrádalo
jakéhokoliv smyslu odcizení uvedených platebních prostředků, je třeba uvést, že
skutečnost, že si je popsaným způsobem bez souhlasu oprávněného držitele
opatřil, svědčí o jeho vědomosti (rámcové představě) o jejich účelu a současně
o jeho srozumění i s tím. K tomu je na místě dodat, že čipové karty jsou
bankami vydávány jako potištěné plastové karty formátu platebních karet s
označením vydavatele, a je tedy zřejmé, že se jedná o karty vydané výše
jmenovanými bankami, což už samo o sobě implikuje jejich účel. Lze tak
uzavřít, že v obou případech obviněný jednal v úmyslu eventuálním podle § 15
odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
45. Je tudíž možno konstatovat, že obviněný M. R. svým jednáním
popsaným ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně naplnil všechny
znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění
platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, včetně zavinění.
Nejvyšší soud proto zde neshledal obviněným tvrzené nesprávné právní posouzení
skutku.
46. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dospěl k závěru o zjevné
neopodstatněnosti formálně právně relevantní argumentace dovolání.
47. Obviněný M. R. dále namítl nesprávnost postupu soudu při výslechu
svědkyně I. Z.
48. K otázce procesní nepoužitelnosti důkazu je třeba uvést, že jako
procesně nepoužitelný je označován důkaz, který není získán co do jednotlivých
dílčích fází dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem
vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci.
49. V posuzované věci je patrno, že výpověď svědkyně I. Z. byla zcela
okrajovým důkazem, který jak z odůvodnění rozsudku soud prvního stupně, který
prakticky nebyl užit ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti. Na tomto místě je pak nutno připomenout, že nikoli každá vada
procesní je natolik významná, aby vedla ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Možnost vlivu určité procesní vady na spravedlivý proces nelze hodnotit
abstraktně, ale vždy v podmínkách konkrétního případu a podle jeho okolností.
Nejde o zrelativizování nebo zlehčování případného chybného postupu orgánů
činných v trestním řízení, nýbrž o rozumný pohled na dodržování zákonem
stanovených pravidel spravedlivého procesu, který jedině může vést ke
spravedlivému rozhodnutí, odlišný od ryze formálního pohledu bez přihlédnutí ke
konkrétní věci a jejímu celkovému průběhu. Za popsaného stavu věci proto ani v
případě, že by bylo možné označit výslech jmenované svědkyně za excesivní či
nesouladný s ustanovením § 100 odst. 1 tr. ř., by nešlo o pochybení
zakládající porušení pravidel spravedlivého procesu.
50. K námitce dovolatele, že soudy neprovedly jím navržené důkazy, je
možné uvést, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost provedeného
dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz neprovede, neboť
soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však povinen tento postup
odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav (ve
smyslu § 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového
stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 134/12).
51. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že považovaly
dokazování již provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností. To
explicitně vyjádřil soud druhého stupně na straně 4 v odstavci 22 svého
rozhodnutí, kde vyslovil, že dokazování je možno mít za úplné, tudíž pro
zřejmou nadbytečnost nevyhověl návrhu na výslech obviněným M. R. navrhovaných
svědků. Důkazní řízení tak netrpělo deficitem, který by znamenal porušení
pravidel spravedlivého procesu ve smyslu opomenutých důkazů.
52. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší
soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněného M. B. nebylo podáno z
důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Pokud jde o dovolání obviněného M. R.,
to, jak je zřejmé z výše rozvedených skutečností, Nejvyšší soud shledal v jeho
celku jako zjevně neopodstatněné, a proto je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o uvedených dovoláních
rozhodl v neveřejném zasedání. Stran rozsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí
odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení
o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem
na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu