U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. února 2015 o dovolání
obviněného MUDr. P. Č. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5.
2014, č. j. 8 To 60/2014-559, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně
pod sp. zn. 11 T 99/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2014, č. j. 8 To 60/2014-559,
byl k odvolání státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Brně,
které podala v neprospěch obviněných do výroku o trestu, podle § 258 odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Městského soudu v
Brně ze dne 5. 12. 2013, č. j. 11 T 99/2012-431, kterým byl MUDr. P. Č. a MUDr.
M. H. uznáni vinnými zločinem těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
147 odst. 1, 2 tr. zákoníku a MUDr. P. Č. byl odsouzen podle § 147 odst. 2 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání čtyř roků, MUDr. M. H. byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku
odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, když výkon trestu
odnětí svobody jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně
odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků, každému z obviněných byla dále
podle § 82 odst. 2, § 48 odst. 4 tr. zákoníku uložena jako přiměřená povinnost
směřující k tomu, aby vedl řádný život, aby podle svých sil nahradil škodu a
odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil poškozené a nově
podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo soudem druhého stupně rozhodnuto tak, že
obviněnému MUDr. P. Č. byl podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku uložen trest odnětí
svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1, § 82
odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř roků,
MUDr. M. H. byla podle § 147 odst. 2 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání osmnácti měsíců, když výkon trestu odnětí svobody jí byl podle
§ 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání čtyř roků, každému z obviněných byla dále podle § 82 odst. 2, § 48 odst.
4 tr. zákoníku uložena jako přiměřená povinnost směřující k tomu, aby vedl
řádný život, aby podle svých sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu,
kterou trestným činem způsobil poškozené a dále byl každému z obviněných uložen
podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu lékařského povolání na dobu čtyř roků (jinak zůstal napadený rozsudek
nezměněn) a podle § 256 tr. ř. byla odvolání obou obviněných zamítnuta.
Proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 5. 2014, č. j. 8 To
60/2014-559, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvody vymezené v § 265b odst. 1 písm. a), g), h), l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. argumentuje
tím, že v senátě zasedal předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci Mgr.
Markéta Jirsová a Mgr. Zdeněk Lukovský, avšak z rozvrhu práce platném od 1. 5.
2014 vyplývá, že senát 8 To tvoří předseda senátu JUDr. Vlastimír Čech a soudci
Mgr. Markéta Jirsová a Mgr. Dan Krátký. Nebyl informován o tom, co bylo
příčinou, že v senátě nezasedal Mgr. Dan Krátký. Z rozvrhu práce není patrno,
jaké zásady panují pro zastupování soudcem jiného senátu, a proto konstatoval,
že Mgr. Zdeněk Lukovský není jeho zákonným soudcem, nebyl určen zákonným,
předvídatelným a kontrolovatelným způsobem. Dále odkazuje na obdobnou trestní
věc, kterou řešil Nejvyšší soud pod sp. zn. 8 Tdo 259/2009, přičemž od
uvedeného rozhodnutí nedošlo k nápravě a existuje stále stejný stav.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
poukazuje na to, že sice popis skutku je u MUDr. H. a v jeho případě odlišný,
avšak fakticky stejný je následek, a proto je přesvědčen, že u trestných činů s
touto formou spáchání je z podstaty věci vyloučeno spolupachatelství či
účastenství na jeho spáchání. Uvádí rovněž, že následek v podobě „snížení
šancí“ není právně relevantním následkem pro naplnění skutkové podstaty přečinu
podle § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a proto skutek neobsahuje jasné vymezení
následku, který měl obviněný způsobit. Bez vymezení následku u trestného činu
následkového o trestný čin nejde. Dále soudům vytýká svévolné hodnocení důkazů,
když nejzjevnější je situace v případě skutkové věty, ve které se uvádí, že
prováděl u poškozené celkem tři kolposkopická vyšetření, avšak dovolatel u
poškozené prokazatelně provedl pouze jedno zmíněné vyšetření. Pokud z důkazů
vyplývá jiný závěr než závěr konstatovaný ve skutkovém zjištění, pak nelze tuto
skutečnost přehlížet. Ani některá další zjištění, konstatovaná v odůvodnění
rozhodnutí, která však nejsou pojata do skutkové věty, nemají podle obviněného
oporu v provedeném dokazování (str. 35, 36 odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně) a v souvislosti s výše uvedeným pochybením konstatuje obviněný nejen
porušení zásady in dubio pro reo, ale také existenci extrémního rozporu mezi
skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
V souvislosti s uloženým trestem zákazu činnosti vyslovuje přesvědčení, že jde
o takový druh trestu, který zákon nepřipouští, přičemž odkazuje na znění § 2
odst. 15 tr. ř. a § 38 tr. zákoníku a mj. uvádí, že uložený trest zákazu
činnost v trvání čtyř let je pro něj likvidační. Závěrem podaného dovolání
navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí i jemu
předcházející rozsudek soudu prvního stupně a tomuto věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí, případně sám obviněného podle § 226 tr. ř. zprostil
obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání
obviněného uvedl, že námitku obviněným podřazenou pod dovolací důvod vymezený v
§ 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. „považuje na základě dostupného spisového
materiálu“ za nedůvodnou. Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. sice připouští, že skutková věta rozsudku soudu prvního stupně
je poněkud obecná, když ve vztahu k obviněnému pojednává o „fatálních
následcích“ rozvoje metastáz apod., na druhou stranu však platí, že uvedené
úvahy mohou být rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí, což se v předmětné trestní
věci stalo. Námitky ke kauzálnímu vztahu jsou podle mínění státního zástupce
vlastními představami obviněného ke skutečnosti odlišného hodnocení důkazů
soudy, oproti hodnotícím úvahám obviněného. Pokud obviněný vznáší námitku
extrémního rozporu, pak státní zástupce uvádí, že podle jeho názoru jde ze
strany obviněného o vytrhávání argumentace z celkového kontextu a tato
samostatná a izolovaná zjištění staví obviněný do opozice vůči jiným izolovaným
a z kontextu vytrženým zjištěním. Za extrémní nepovažuje ani další námitky
obviněným uplatněné. V souvislosti s argumentací k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nesdílí státní zástupce názor obviněného, že by
trest jemu uložený, bylo možno považovat za nepřiměřeně přísný, neboť byl
obviněnému uložen takový druh trestu a v takové výměře, jak zákon umožňuje.
Státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně
neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. je dán v případě, že
„ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud, nebo soud, který nebyl náležitě
obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího
stupně“. V souvislosti s tímto dovolacím důvodem cituje obviněný z rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo 259/2009 pasáž, kde Nejvyšší soud konstatuje, že
„Rozvrh práce Krajského soudu v Brně nesplňuje podmínky stanovené pro rozvrh
práce podle § 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti, neboť není zcela přesně a
vyčerpávajícím způsobem koncipován tak, aby bylo přesně stanoveno, v jakém
pořadí se jednotliví členové zastupujícího senátu na zastupování podílejí“.
Obviněný poukazuje na to, že od vydání zmíněného rozhodnutí Nejvyšším soudem
nedošlo k nápravě a stav je stále stejný. Obviněnému lze přisvědčit v tom, že
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 259/2009
skutečně poukázal na nedostatky v Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně, které
neodpovídají Instrukci Ministerstva spravedlnosti, a stejně tak mu lze
přisvědčit i v tom, že uvedený nedostatek v rozvrhu práce přetrvával i v době
rozhodování o jeho odvolání. Na druhou stranu však již obviněný
prostřednictvím obhájce nezmiňuje tu skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém
rozhodnutí (ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 8 Tdo 259/2009) také uvedl, že součástí
základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a
určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů.
Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v
jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence
rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat
zejména vyloučení soudce z důvodů podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v
důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně
jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem
práce (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 307/03,
uveřejněn pod č. 76, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu České
republiky).
Podle § 31 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb. rozhoduje krajský soud v senátech. Pro
odvolací řízení platí podle § 31 odst. 2 písm. b) zák. č. 6/2002 Sb., že se
senát skládá z předsedy senátu a 2 soudců.
Podmínky, za nichž jsou jednotlivé věci, které mají být u soudu projednány a
rozhodnuty, do soudních oddělení rozdělovány, se řídí rozvrhem práce, který
vydává na období kalendářního roku předseda soudu a může jej v průběhu
kalendářního roku změnit, jestliže to vyžaduje potřeba nového rozdělení prací u
soudu (§ 41 odst. 1, 2 zák. č. 6/2002 Sb.). Podle § 42 odst. 1 písm. d) zák. č.
6/2002 Sb., jsou rozvrhem práce určeni soudci, kteří budou zastupovat v
jednotlivých odděleních soudce, kteří nemohou věc z důvodu nepřítomnosti nebo
vyloučení, anebo z jiných důvodů stanovených zákonem projednat a rozhodnout.
Z Rozvrhu práce Krajského soudu v Brně pro rok 2014, Spr 6385/2013, který si
dovolací soud vyobrazil na internetových stránkách Krajského soudu v Brně, kde
je veřejně přístupný (viz § 41 odst. 3 zák. č. 6/2002 Sb.), je v oddílu
týkajícím se trestního úseku odvolací agendy řečeno, že předsedou senátu 8 To
je JUDr. V. Čech a členem tohoto senátu je Mgr. M. Jirsová a Mgr. D. Krátký.
Pro zastupování je zde stanoveno pravidlo, že „zastupuje senát 3 To a dál v
pořadí 4, 5, 7, 9 – 42 To“. Pro senát 3 To je stanoveno, že jeho předsedou je
Mgr. Z. Lukovský a druhou předsedkyní senátu je JUDr. M. Ondrušová a členkou
senátu je JUDr. M. Staniczková. Způsob, v jakém senát 8 To zastupují, zde není
stanoven.
Vzhledem k tomu, že ze spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 11 T 99/2012,
nevyplýval důvod, pro který soudce Mgr. Dan Krátký nebyl jak člen senátu 8 To
při veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného dne 16. 5. 2014 přítomen a
byl nahrazen jiným členem zastupujícího senátu stanoveného podle rozvrhu práce,
doplnil tento nedostatek Nejvyšší soud. Ze zprávy místopředsedy Krajského soudu
v Brně pro trestní úsek zjistil, že dne 16. 5. 2014 měl soudce Mgr. Dan Krátký
indispoziční volno, neboť v kritickém stavu převážel do nemocnice svého otce,
který následně zemřel.
Jak ze všech těchto skutečností vyplývá, ve věci projednávání odvolání
obviněného Krajským soudem v Brně dne 16. 5. 2014 došlo k tomu, že rozhodoval v
souladu s rozvrhem práce tohoto soudu platným k tomuto datu senát 8 To, jemuž
předsedal JUDr. V. Čech., který je též v souladu s rozvrhem práce předsedou
tohoto senátu a jeho řádnou členkou byla i Mgr. M. Jirsová. Pokud jde o dalšího
člena senátu Mgr. Z. Lukovského, ani ohledně jeho přítomnosti v tomto senátě
neshledal Nejvyšší soud žádné nedostatky. Bylo totiž objasněno, že řádný člen
senátu 8 To Mgr. Dan Krátký v době konání předmětného veřejného zasedání čerpal
náhlé indispoziční volno (viz shora), což je důvod, pro který může nastat
situace opodstatněné absence, která je řešena tím, že z tohoto důvodu je
nepřítomný soudce nahrazen jiným soudcem, určeným podle rozvrhu práce jako
zastupujícím.
Z vyžádané zprávy a dalších podkladů je zřejmé, že Rozvrh práce Krajského soudu
v Brně nesplňuje sice ve všech ohledech podmínky stanovené pro rozvrh práce
podle § 1 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 3. 12. 2001, č. j.
505/2001-Org., kterou se vydává vnitřní a kancelářský řád pro okresní, krajské
a vrchní soudy, uveřejněné pod č. 1/2002 SIS, ve znění dalších předpisů, neboť
není zcela přesně a vyčerpávajícím způsobem koncipován tak, aby bylo přesně
stanoveno, v jakém pořadí se jednotliví členové zastupujícího senátu na
zatupování podílejí. Tato neúplnost však není pro tento případ významná. Ze
shora uvedeného rozvrhu práce totiž vyplývá, že Mgr. Z. Lukovský je v pořadí
prvním předsedou senátu 3 To, a tím také řídícím senát. Pokud to byl on, kdo se
na zastoupení ve věci 8 To podílel, je takový postup v souladu s ustanovením §
30 odst. 2 zák. č. 6/2002 Sb., podle něhož předseda senátu kromě rozhodovací
činnosti též organizuje a řídí činnost senátů. Proto lze připustit, že mezi
jeho další činnosti patří i určení toho, který z členů senátu stanoveného v
souladu s rozvrhem práce pro zastupování jiného senátu v konkrétní věci
nepřítomného soudce nahradí. Určí-li tímto postupem sám sebe, nevznikají
pochybnosti o tom, že se tak stalo v souladu se zákonem.
Nejvyšší soud na základě všech těchto poznatků, dopěl k závěru, že v
projednávaném případě nejde o akt libovůle či účelové obsazení jednajícího
soudu ad hoc, a nedošlo k tomu, že by ve věci rozhodl nezákonný soudce, a že by
tak ve věci rozhodoval soud, který nebyl náležitě obsazen ve smyslu dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud obviněný v rámci svého dovolání v této souvislosti namítal též
to, že nebyl o uvedené a zamýšlené změně v senátu dostatečně a včas informován
či poučen, nejde o nedostatek, který by vedl k porušení práva obviněného na
zákonného soudce ve smyslu čl. 38 Listiny základních práv a svobod nebo k
naplnění jím označeného dovolacího důvodu, protože ustanovení § 233 tr. ř.
upravující podmínky pro přípravu veřejného zasedání nestanoví podmínku, že soud
je povinen obviněného na takovou změnu při jeho nařízení upozornit. Z
předmětného ustanovení toliko vyplývá, že příprava veřejného zasedání je
svěřena u senátních věcí předsedovi senátu.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že námitky obviněného, které byly
se zřetelem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. vzneseny,
jsou zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. /prostřednictvím dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř./ lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že obviněný v rámci tohoto dovolacího
důvodu mj. uvádí (bod IV. dovolání), že v předmětné trestní věci je vyloučeno
spolupachatelství či účastenství na spáchání trestného činu a odkazuje na
rozhodnutí sp. zn. 4 Tz 26/68 – podle kterého je spolupachatelství ve smyslu
§ 9 odst. 2 tr. zák. možné jenom u úmyslného trestného činu. Byť připouští
rozdílnost v popisu skutku mezi jeho jednáním a obviněné MUDr. H. poukazuje na
to, že následek je fakticky stejný a vyjádření následku ve výroku rozsudku v
podobě „snížení šancí“ nepovažuje za právně relevantní vyjádření následku ve
smyslu § 147 odst. 1, 2 tr. zákoníku. Dále uvádí, že oba obvinění pracovali s
výsledky vyšetření, které jim byly dodány z laboratoří, tato vyšetření byla
podhodnocena a ambulantní lékaři nemají možnost tyto závěry revidovat. Z výše
uvedených důvodů tedy namítá nesprávné právní posouzení skutku, když popis
skutku nevykazuje jasné vymezení následku, který by měl obviněný způsobit. Bez
vymezení následku u trestného činu následkového o trestný čin nejde, přičemž
namítá i nesprávné hodnocení příčinné souvislosti ve vztahu k následku.
V této části dovolání (k dovolání pod bodem V.) obviněný poukazuje na existenci
extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy.
Poukazuje na tři skupiny vad důkazního řízení, pro které lze podle jeho mínění
zasáhnout do skutkových zjištění obecných soudů při zjištění extrémního
rozporu. Do této kategorie pak řadí a) opomenuté důkazy, b) důkazy procesně
nepřípustné – avšak provedené a zhodnocené, c) případy svévolného hodnocení
důkazů – odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného
dokazování.
K otázce svévolného hodnocení důkazů (ad c) poukázal na skutečnost, že ve
skutkové větě je uváděno, že u poškozené provedl celkem tři kolposkopická
vyšetření, avšak provedl pouze jedno, a to dne 24. 3. 2009, což si také soud
druhého stupně ověřil, avšak k uvedené skutečnosti nečinil žádné podstatnější
dokazování. Vzhledem k uvedenému existuje podle obviněného příkrý rozpor mezi
výsledky dokazování a popisem skutku.
V další části dovolání poukazuje na to, že další skutková zjištění nejsou
převzata do skutkové věty, nicméně jsou jejím podkladem (zde poukazuje např. na
skutečnost, že poškozená dne 26. 2. 2009 žádné aktuální zdravotní potíže
neuváděla, avšak soud uzavřel, že se tak stalo v souvislosti s nespokojeností s
předchozí lékařkou a neuspokojivým zdravotním stavem poškozené, aniž by pro to
měl podklady; nesouhlasí s tím, že by neodebral od poškozené anamnestické
údaje, ale poškozená mu poskytla kusé informace; pominuta byla skutečnost, že
stav poškozené se vyvíjel od 15. 12. 2009 až do 14. 2. 2010, kdy došlo k
operačnímu řešení stavu, a to bez jakéhokoli vlivu obviněného; přehlédnuta byla
i skutečnost, že desetiměsíční prodleva na straně obviněného nemusela pro
poškozenou znamenat žádné zdravotní následky – což mělo být vykládáno v rámci
zásady in dubio pro reo a ne automaticky dovozovat, že v důsledku prodlení
obviněného (sedmiměsíčnímu) uvedená doba znamenala prostor pro vznik metastázy
v lymfatické uzlině a tedy snížení šance na pětileté bezpříznakové období z 90%
na 40-45%.
K uvedeným námitkám považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že
zmiňované rozhodnutí (4 Tz 26/68) bylo publikováno pod č. 50/1968 Sb. rozh.
tr., a z předmětného rozhodnutí (nikoli pouze právní věty) vyplývá, že „U
činů spáchaných z nedbalosti není sice možné spolupachatelství podle § 9 odst.
2 tr. zák., jsou však možné případy spolupachatelství podobné, jestliže několik
osob vědomým jednáním směřujícím k beztrestnému následku, způsobí trestný
následek (ublížení na zdraví) sice nezamýšlený, ale zaviněný z nedbalosti.
Rovněž jako spolupachatelství se tu posuzují jednání, která tvoří řetěz a
vyústí v následek zaviněný z nedbalosti. Byl-li by tedy zjištěn pachatel, který
hořlavinu na těle poškozeného zapálil, byli by při existenci zavinění trestně
odpovědni za ublížení na zdraví oba tj. ten, kdo hořlavinu na tělo poškozeného
připevnil a i ten, kdo jí zapálil“. V rámci objektivity je třeba zmínit také
druhou právní větu tohoto rozhodnutí (která byla v dovolání opomenuta), která
uvádí, že „při zkoumání trestní odpovědnosti s hlediska příčinného vztahu je
korektivem zavinění, které musí přistoupit k příčinnému vztahu mezi jednáním a
následkem; pokud k přičítání následku postačí nedbalost, aby pachatel alespoň
podle okolností a svých osobních poměrů měl a mohl příčinný vztah předvídat“. V
souvislosti s argumentací obviněného je pak také potřebné uvést, že příčinná
souvislost je dána i tehdy, když vedle příčiny, která bezprostředně způsobila
následek, působila i další příčina (srovnej přiměřeně rozhodnutí č. 72/1971 Sb.
rozh. tr., č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Dále považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že trestný čin těžkého ublížení na
zdraví z nedbalosti podle § 147 lze spáchat z hlediska jednání jako znaku
objektivní stránky této skutkové podstaty jak konáním, tak i opomenutím ve
smyslu § 112 tr. zákoníku. Například opomenutím lékaře, záležejícím v
nedostatečném vyšetření lehce zraněného poškozeného, který v důsledku tohoto
pochybení lékaře v poskytnuté péči a v nedostatečném léčení utrpěl těžkou újmu
na zdraví (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck,
2012, 1560-61 s).
Rovněž je nezbytné konstatovat, že jednání obviněného MUDr. P. Č. a
obviněné MUDr. M. H. nebylo soudy kvalifikováno jako spolupachatelství, jak se
mylně obviněný domnívá. Jednání každého z obviněných má své charakteristické
znaky, kterými se od jednání druhého obviněného odlišuje. Již z popisu skutku
je nezpochybnitelné, že obviněná byla stíhána pro jednání od 15. 10. 2007 do
27. 2. 2009, kdy nepostupovala podle posledních poznatků lékařské vědy, když
řádně a včas nereagovala na vleklé zdravotní potíže poškozené, rovněž adekvátně
nereagovala na výsledky onkologické cytologie ze dne 15. 10. 2007 a ze dne 17.
2. 2009. Oproti tomu je jednání obviněného časově vymezeno od 26. 2. 2009 do 8.
12. 2009, kdy zásadním způsobem zanedbal lékařskou péči o poškozenou, u které
byl již při prvním vyšetření dne 26. 2. 2009 rozvinut zhoubný novotvar
děložního hrdla epitelového původu, řádně a včas nereagoval na vstupní
informace, které získal od poškozené o její předchozí léčbě, dále, a to zejména
na výsledky vlastních kolposkopických vyšetření ze dne 26. 2., 17. 3. a 24. 3.
2009 (uvedené údaje obviněný zpochybňuje –viz shora), nereagoval na výsledek
onkologické cytologie, který mu byl doručen 14. 5. 2009, v němž byl popsán
zánět v exo s výskytem suspektních atypických buněk a poškozenou nejpozději 15.
5. 2009 neodeslal k okamžitému zahájení onkologické péče, v důsledku postupu
non lege artis nejméně o sedm měsíců oddálil zahájení adekvátní léčby
poškozené, čímž s ohledem na typ nádoru, který byl špatně diferencovaný,
zabránil svojí nečinností odhalení metastáz v lymfatických uzlinách poškozené,
v nichž po provedení lymfadenektomie malé pánve dne 1. 2. 2010 byla metastáza
nalezena, a tím podstatně snížil šanci poškozené na pětileté bezpříznakové
období a tedy na vyléčení z 90% na 40% - 45% (jde o stručný výpis z popisu
skutku soudu prvního stupně).
Z popisu skutku (v jeho plném znění) je tedy nezpochybnitelné, že
soudem prvního stupně je popsáno nejen jiné jednání u obviněného a jiné u
obviněné, což ostatně sám obviněný nakonec připouští, ale také jiný příčinný
vztah mezi rozdílnými jednáními obviněných a konečným následkem, kterým bylo
odstranění dělohy včetně obou vaječníků a vejcovodů a odstranění lymfatických
uzlin z oblasti malé pánve, přičemž u obviněné bylo tomuto následku možno
zabránit, pokud by poškozená byla včas odeslána k provedení expresní
kolposkopie, biopsie či HPV testace, u obviněného Č. je následek vázán k tomu,
že svojí nečinností odhalení metastáz v lymfatických uzlinách poškozené
zabránil a tím snížil její šance na pětileté bezpříznakové období a tedy na
vyléčení z 90% na 40% - 45% (jde o stručný výpis z popisu skutku soudu prvního
stupně).
K další argumentaci, kterou obviněný v dovolání uplatnil (viz bod V.)
považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že je skutečností, že v popisu skutku
soudu prvního stupně jsou uvedena tři kolposkopická vyšetření (26. 2., 17. 3. a
24. 3. 2009). Oproti tomu soud druhého stupně v odůvodnění svého rozsudku na
straně 9 uvádí, že „dle doložené dokumentace bylo v období od 26. 2. – 24. 3. 2009 provedeno jedno kolposkopické vyšetření, a to dne 24. 3. 2009“. Uvedená
skutečnost by mohla vzbuzovat dojem zásadního pochybení – či svévole při
hodnocení důkazů soudy za situace, kdy ve výroku rozsudku soudu prvního stupně
je obviněnému mj. kladeno za vinu, že „řádně a včas nereagoval na vstupní
informace od poškozené, dále, a to zejména na výsledky vlastních
kolposkopických vyšetření ze dne 26. 2., 17. 3. a 24. 3. 2009“. Ve skutečnosti
tomu však tak není. Je jednoznačně prokázáno, že dne 26. 2. 2009 se poškozená k
obviněnému do ordinace dostavila a bylo provedeno první gynekologické
vyšetření. Nesmí být přehlíženo, že poškozená se k obviněnému přeregistrovala,
neboť s péčí předchozí lékařky nebyla spokojena, tudíž lze akceptovat výpověď
poškozené, jaké skutečnosti ji vedly k tomuto kroku a jaké skutečnosti sdělila
novému lékaři (viz str. 11 rozsudku soudu prvního stupně – nesdělila lékaři své
podezření, když ve zprávě viděla HSIL), navíc za situace, kdy jí byl doporučen
sestřenicí. Že je třeba se problémům poškozené věnovat nejen s ohledem na výše
uvedené, měla obviněnému signalizovat další návštěva poškozené v jeho ordinaci
již 4. 3. 2009, mj. se záznamem, který si učinil „OC v lednu – HPV?, H-SIL?? viz zpráva Dr. H.“. Nejvyšší soud rovněž považuje za potřebné zdůraznit, že na
žádost obviněného byl vypracován znalecký posudek MUDr. PhDr. P. Čepickým,
CSc., který mj. uvedl, že obviněný provedl cytologické vyšetření dne 24. 3. 2009 a dne 14. 5. 2009 dostal výsledek vlastní cytologie, který shora uvedený
znalec označil za „hanebný a je nepochopitelné jak taková laboratoř může
existovat“ –viz str. 17 rozsudku soudu prvního stupně. Jestliže tento znalec (i
další) označili výsledky zaslané laboratoří za nejasné či nepřesné, pak nelze
akceptovat názor výše uvedeného znalce, že s ohledem na předchozí cytologii,
kdy byl nález slučitelný, nemohl obviněný nádor předpokládat, neboť je mj. přehlíženo vyjádření MUDr. Fínka, že popis ve zprávě cytologické laboratoře
musí být zcela jasný (viz str. 17 rozsudku soudu prvního stupně), a pokud tomu
tak není, tak vyšetření jako by nebylo a praktický lékař na to musí reagovat. Uvedený závěr je v souladu se závěry posudku znaleckého ústavu (viz str. 22-25
rozsudku soudu prvního stupně). Podrobně se k uvedenému nesprávnému postupu
obviněného vyjádřil na základě provedených důkazů soud druhého stupně na straně
8-9 svého rozsudku. V rozsudcích obou soudů je rovněž reagováno na další
námitky obviněného, které jsou mj. zmiňovány opětovně také v dovolání pod bodem
V., tudíž v uvedeném směru není pravdivé tvrzení obviněného, že by soud na jeho
námitky nereagoval.
Navíc je potřebné také zmínit, že soud druhého stupně
obviněného upozornil na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. I. ÚS 31/12. V tomto usnesení Ústavní soudu mj. zmínil, že i Evropský soud pro
lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6
odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí nemůže být chápán tak, že vyžaduje
podrobnou odpověď na každý argument a odvolací soud, se při zamítnutí odvolání
v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího soudu (věc Garcia Ruiz
proti Španělsku). Pokud uvedený postup lze uplatnit v řádném opravném řízení,
tím spíše dopadá na případ dovolání jako mimořádného opravného prostředku se
striktně vymezenými dovolacími důvody. Podstatu tohoto závěru nemůže změnit ani
obvyklý odkaz obviněných na tzv. extrémní rozpor – nesoulad, za situace, kdy
rozhodnutí soudů jsou jasná, logická a nevykazují znaky libovůle (k otázce
extrémního rozporu – nesouladu viz níže).
Ve vztahu k jednání obviněného bylo tedy nutno brát zřetel na
skutečnost, že se k němu poškozená dostavila, uvedla mj., že s péčí předchozí
lékařky – obviněné MUDr. H. nebyla spokojena. Sama poškozená uváděla, že
informace ohledně možné choroby nesdělila obviněnému, neboť to lékaři nemají
rádi. Bylo by však s podivem, pokud lékař při přeregistraci a projevení
nespokojenosti s předchozí léčbou by se nezajímal o charakter onemocnění a
způsob léčby obviněné, rodinnou anemnesii apod. Dále bylo nutno přihlédnout k
již zmíněnému vyšetření poškozené dne 4. 3. 2009 a poznámkám, které si k
uvedenému vyšetření, ale i následným (24. 3. 2009) vyšetřením obviněný
poznamenal. Později se sice snažil obviněný tyto informace ohledně poznámek
HPV, či H-SIL upravit ve svůj prospěch, avšak nelze v rámci hodnocení důkazů
přehlédnout výsledek OC 2/2009 : ASC-H (nelze vyloučit HSIL) a AGC-NOS, který
sice obviněnému v uvedené době nebyl znám, a nebyl mu znám ani později, přesto
poznámky obviněného svědčí pro závěr, že s ohledem na jím zjištěný stav
poškozené a popsaný v dokumentaci, odpovídal(y) tento jeho záznam popisu dle
kolposkopické nomenklatury invaznímu karcinomu (a výše uvedenému výsledku OC).
Rovněž nebylo důsledně dbáno obviněným na to, aby výsledek akreditované
laboratoře byl popsán, tak jak měl být popsán při správném postupu. V tomto
směru lze odkázat na velmi podrobné hodnotící úvahy soudu prvního stupně, které
tento vyjádřil na straně 34 – 42 (str. 9-11 rozsudku soudu druhého stupně).
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně vyplývá, že
obviněnému bylo kladeno za vinu, že poškozenou včas neodeslal na vyšší odborné
pracoviště, přestože měl závažné indicie pro takový postup (pokud obviněný
zpochybňuje existenci uvedených indicií – důkazů, pak nelze než takové námitky
označit za irelevantní z pohledu uplatněného dovolacího důvodu). Vlastní
vyšetření svědčící pro závažné změny na čípku, nereagování na nepřesné
vyjádření laboratoře OC dle platné klasifikace Bethesda, nereagování na shora
uvedené ve vztahu k jím provedenému kolposkopickému vyšetření poškozené,
nereagování na skutečnost již druhého vyšetření OC laboratoře v krátkém čase,
nereagování na klinické příznaky invazního karcinomu hrdla děložního (špinavý
výtok, kontaktní krvácení, bolesti v podbřišku), se kterými se obracela nejen
na obviněného, ale před tím, již na MUDr. H. dne 9. 2. 2009, to vše jsou
skutečnosti, které svědčí pro závěr, že obviněný postupoval v rozporu se
zákonem – ustanovením § 55 odst. 2 písm. c) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o
zdraví lidu ve znění pozdějších předpisů.
V předmětné trestní věci je nesporné, že obviněný jako praktický gynekolog měl
nejen možnost, ale s ohledem na skutečnosti, které provázely zdravotní stav
poškozené a poznatky, které při prohlídkách získal, povinnost tuto odeslat
zejména na expertní kolposkopii, biopsii či HPV testaci. Nesprávně tedy od
května 2009 reagoval na shora uvedené skutečnosti a je nepochybné, že tím
oddálil zahájení adekvátní léčby poškozené nejméně o sedm měsíců. Tímto
nesprávným postupem – nečinností zabránil odhalení metastáz v lymfatických
uzlinách poškozené, v nichž po provedení lymfadenektomie malé pánve byla
metastáza nalezena, a tím podstatně snížil šanci poškozené na pětileté
bezpříznakové období a tedy i vyléčení z 90% na 40% - 45%. V této souvislosti
nelze přehlédnout vyjádření znaleckého ústavu (ve shodě s MUDr. Fínkem), že na
rychlém rozvoji onemocnění poškozené se podílel nízký věk pacientky a stupeň
dediferenciace nádoru. Zda se jednalo v únoru či březnu 2009 o invazní
karcinom, nebylo možno jednoznačně stanovit, avšak v uvedené době byla naděje
na konzervativní řešení onemocnění děložního čípku poškozené. Z posudků
vyplynulo, že cervikální invazní karcinom se vyvíjí minimálně v průběhu 7 let a
manifestuje se špinavým výtokem, kontaktním krvácením (například po pohlavním
styku), nepravidelným silnějším krvácením, bolestmi v podbřišku. Poškozená byla
v péči obviněného od konce února do prosince, než byla odeslána (poškozená
uvádí po urgencích) na vyšetření k prof. MUDr. Čuprovi. Prokázáno rovněž bylo
(viz výklad shora), že klinické příznaky invazního karcinomu uváděla poškozená
a projevovaly se u ní mj. již v době, kdy byla v lékařské péči nejen obviněné
MUDr. H., ale také obviněného MUDr. Č. Znalci se rovněž shodli na tom, že k
úspěšnému vyléčení a zachování fertility by došlo, pokud by se s léčbou
poškozené začalo v říjnu 2007, avšak ještě i v květnu 2009 by byly naděje
poškozené na vyléčení nesporně vyšší než v prosinci 2009. V reakci na námitky
obviněného k právní kvalifikaci jednání, pro které byl uznán vinným, považuje
Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22.
března 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, ve kterém bylo mj. uvedeno, že stanoví-li
lékař při výkonu svého povolání (při poskytování zdravotní péče) chybnou
diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat závěr, že již tímto
porušil svou povinnost vyplývající pro něj z ustanovení čl. 4 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně (uveřejněné pod č. 96/2001 Sb. m. s.), § 11 odst. 1 a §
55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších
předpisů, tj. povinnost poskytovat zdravotní péči v souladu se současnými
dostupnými poznatky lékařské vědy (povinnost vykonávat své povolání „lege
artis“); zákon o péči o zdraví lidu byl zrušen zákonem č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejích poskytování (zákon o zdravotních
službách), který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012, jenž upravuje povinnosti
zdravotnických pracovníků v ustanovení § 49 a násl. (viz i § 1, 2 a 5 a násl.
téhož zákona).
V reakci na námitky obviněného k právní kvalifikaci jednání, pro které byl
uznán vinným, považuje Nejvyšší soud za potřebné odkázat na usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 22. března 2005, sp. zn. 7 Tdo 219/2005, ve kterém bylo mj. uvedeno, že stanoví-li lékař při výkonu svého povolání (při poskytování
zdravotní péče) chybnou diagnózu, pak to samo o sobě ještě nemusí opodstatňovat
závěr, že již tímto porušil svou povinnost vyplývající pro něj z ustanovení č. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (uveřejněné pod č. 96/2001 Sb. m. s.), § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1, 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu, ve znění pozdějších předpisů, tj. povinnost poskytovat zdravotní péči v
souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (povinnost vykonávat
povolání „lege atis“); zákon o péči lidu byl zrušen zákonem č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních
službách), který nabyl účinnosti dne 1. 4. 2012, jenž upravuje povinnosti
zdravotních pracovníků v ustanovení § 49 a násl. (viz i § 1, 2 a 5 a násl. téhož zákona). Závěr o porušení takové povinnosti však může být namístě v případě, když
nesprávná diagnóza je důsledkem závažného porušení postupů pro její určování,
které lékař zavinil (alespoň ve formě nedbalosti ve smyslu § 16 trestního
zákoníku) a které spočívá např. v bezdůvodném nevyužití dostupných
diagnostických metod. Postup lékaře je ovšem vždy nutno hodnotit tzv. „ex
ante“, tj. na základě poznatků, které měl k dispozici v době svého rozhodování. Jestliže porušení uvedené povinnosti je v příčinné souvislosti se vznikem
trestněprávně relevantního následku, pak za splnění dalších zákonných podmínek
lze vyvozovat též trestní odpovědnost lékaře, a to zpravidla za trestný čin
spojený s ublížením na zdraví (např. podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku). K otázce vymezení pojmu „ublížení na zdraví“ považuje Nejvyšší soud za potřebné
dále odkázat na rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr., které mj. uvádí, že „Za
ublížení na zdraví lze pokládat takový stav (onemocnění, poranění), který
porušením normálních tělesných nebo duševních funkcí znesnadňuje výkon obvyklé
činnosti, nebo má jiný vliv na obvyklý způsob života poškozeného a který
zpravidla vyžaduje lékařského ošetření, i když nezanechává trvalé následky. „Ublížení na zdraví“ bude tedy změněný stav, který nastal např. déle trvajícími
bolestmi, horečkami, nespavostí, poruchami čivstva, nechutí k jídlu,
déletrvajícím vrhnutím, nemožností pohybu, upoutáním na lůžko apod.; patří sem
také případy, kdy nemoc, kterou již poškozený měl, se zhoršila, příznaků, jak
co do množství, tak co do intenzity, přibylo“. Znalci sice uvedli, že nelze jednoznačně tvrdit, že v případě zahájené léčby
by poškozené nebyly odebrány orgány, avšak lze dospět k závěru, že naděje
poškozené na jejich zachování v případě adekvátního počínání obviněného by byly
vyšší. Nečinností obviněného, kdy až v prosinci 2009 byla poškozená odeslána na
speciální vyšetření, došlo k tomu, že již nebyla možnost jiného léčení, než
odebrání pohlavních orgánů poškozené a další invazní léčba.
Jestliže soudy
vyšly ze závěru, že nečinností obviněného se podstatně snížila šance poškozené
na pětileté bezpříznakové období s nutností dlouhodobé chemoterapeutické a
radiologické léčby, pak bezpochyby jednáním obviněného ve smyslu § 16 tr. zákoníku byly naplněny znaky ublížení na zdraví ve smyslu § 147 tr. zákoníku
(viz rozhodnutí č. II/1965 Sb. rozh. tr.), a to v kvalifikované skutkové
podstatě – odstavce 2), neboť došlo k porušení důležité povinnosti vyplývající
z povolání obviněného (viz odůvodnění soudu prvního stupně str. 38 – 42). V neposlední řadě považuje Nejvyšší soud za potřebné reagovat na
námitku obviněného ohledně tzv. „extrémního nesouladu“. Nejvyššímu soudu jsou
známa rozhodnutí Ústavního soudu, ale také Nejvyššího soudu, která se uvedenou
problematikou, stejně jako teoretické publikace zabývají. V této souvislosti
lze konstatovat, že tzv. extrémní nesoulad-rozpor mezi učiněnými skutkovými
zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé je možným
způsobem zásahu Nejvyšším soudem do skutkového zjištění. V předmětné trestní
věci však k takové situaci nedošlo. Byť otázka „extrémního nesouladu“ není
taxativně vymezeným dovolacím důvodem, Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí
(stejně jako Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý
proces) připustily zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací
důvod naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu
ustálené judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně
jako Nejvyšší soud) však konstatovaly, že uvedený zásah lze akceptovat za
striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také
uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí
nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených
rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS 2651/09, I. ÚS
1601/07). Nejvyšší soud ve svém usnesení reagoval na zásadní námitky
obviněného, které podle jeho mínění měly odůvodnit jím uplatněný extrémní
nesoulad. Nejvyšší soud poukázal na některé nepřesnosti v rozhodnutí soudu
prvního stupně, které však neodůvodňují aplikaci výše uvedeného pojmu, neboť z
odůvodnění rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně je nepochybné, že se tyto
soudy námitkami obviněného velmi podrobně zabývaly a logicky zdůvodnily
hodnocení důkazů, které ve věci provedly a toto odůvodnění je jasné a není z
něj zřejmé, že by trpělo znaky libovůle.
Vzhledem k výše uvedenému bylo nutno dovolání obviněného s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. odmítnout jako
zjevně neopodstatněné.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h)
Obviněný poukazuje na obecná ustanovení § 2 odst. 15 tr. ř., § 38 tr. zákoníku.
V souvislosti s uloženým trestem zákazu činnosti odkazuje na jeho preventivní
funkci s argumentací, že jde o jeho jediné obvinění, a to pro nedbalostní
jednání, které mělo své vnější příčiny. Argumentuje tím, že soud druhého stupně
zmíněný trest zákazu činnosti odůvodnil tím, že by obviněný neuspěl u atestační
zkoušky a není tedy způsobilý k výkonu lékařského povolání. Nebylo již
odvolacím soudem bráno v úvahu, že je odkázán (jako i jeho rodina) na příjmy z
provozování zdravotnického zařízení a přesto mu byla uložena povinnost
směřující k tomu, aby vedl řádný život, aby podle svých sil nahradil škodu a
odčinil nemajetkovou újmu, přičemž předžalobní výzvou právního zástupce
poškozené byl vyzván (solidárně) k náhradě škody na zdraví ve výši 6.000.000,-
Kč.
V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
poukazuje Nejvyšší soud mj. na to, že tento dovolací důvod lze aplikovat v
případě, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští
(ustanovení § 147 tr. zákoníku, § 73 tr. zákoníku uložení trestu zákazu
činnosti připouští), nebo mu byl uložen ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou
v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (obviněnému byl uložen
trest zákazu činnosti v trvání čtyř roků, zákon umožňuje uložení trestu zákazu
činnosti od jednoho do deseti let). Ze shora uvedeného je nepochybné, že
obviněnému byl uložen trest zákazu činnosti, který mu bylo možno uložit, a to v
trvání čtyř roků, tedy v zákonem vymezeném rozsahu. Soud prvního stupně uvedený
druh trestu obviněnému oproti soudu druhého stupně neuložil, a soud druhého
stupně tento svůj krok odůvodnil tím, „že obviněný nebyl schopen postupovat
tak, jak se od něj očekává, nebyl schopen kolposkopii správně provést,
vyhodnotit a vyvodit z toho patřičné důsledky, lze předpokládat, že by tedy
neuspěl ani u atestační zkoušky, jejíž součástí takové vyšetření je, což by
znamenalo, že není způsobilý výkonu lékařského povolání“.
Z veškerých námitek obviněného je patrno, že tyto jsou primárně
zaměřeny proti trestu zákazu činnosti, který obviněný označuje za „likvidační“.
Nejvyšší soud se kromě obecných výhrad obviněného k nemožnosti uložení tohoto
druhu trestu, možností a zákonností uloženého trestu zákazu činnosti zabýval
nejen z pohledu hledisek vymezených v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale
zvažoval rovněž hlediska stanovená Ústavním soudem v řadě jeho rozhodnutí k
pojmu „likvidačního trestu“. V souvislosti s obviněným zmiňovanou povinností k
náhradě škody a předžalobní výzvou, dle které by měl poškozené hradit
6.000.000,- Kč, bral Nejvyšší soud v úvahu kritéria, která Ústavní soud v
souvislosti s výše uvedeným pojmem zmínil např. ve svém nálezu ze dne 24. 7.
2013, sp. zn. I. ÚS 4457/12, kde Ústavní soud mj. konstatoval, že zejména v
případech, kdy je pachatel odsuzován za nedbalostní trestný čin, je při
stanovení výše náhrady škody nutno dbát na to, aby uložená povinnost nahradit
způsobenou škodu, neměla pro pachatele doživotní „likvidační“ následky, tj. aby
mu znemožňovala vést snesitelný a lidsky důstojný život; (i to lze dovodit z
nálezu sp. zn. III. ÚS 2954/11). Z předmětného rozsudku krajského soudu
vyplývá, že obviněnému nebyla uložena konkrétní částka jako náhrada škody, ale
bylo vysloveno, aby v době podmíněného odsouzení vedl řádný život a podle svých
sil nahradil škodu a odčinil nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil
poškozené. Předžalobní výzva právního zástupce poškozené k solidární náhradě
škody ve výši 6.000.000,- Kč ještě nedokládá, že skutečně takovou částku bude
obviněný poškozené platit. V tomto směru Nejvyšší soud poukazuje na uplatněnou
obhajobu obviněného, že se na nesprávně poskytnutých informacích a tím i
průběhu léčby poškozené podílely také laboratoře, které vystavily nesprávné či
neúplné zprávy. Aniž by tedy Nejvyšší soud jakkoli předjímal další postup
obviněného, zmíněná obhajoba nesvědčí pro závěr, že by obviněný se s výší
náhrady škody v předžalobní výzvě ztotožnil. S ohledem na charakter pochybení
obviněného, které nebylo pouze jednorázové a následku jeho jednání, dospěl
Nejvyšší soud k závěru, že ani uložený trest, resp. trest zákazu činnosti není
uložen nejen v rozporu s ustanovením § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale není
ani likvidační. Nejvyšší soud shledal i v případě tohoto dovolacího důvodu, že
byl uplatněn zjevně neopodstatněně.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného
jako celek jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. S
ohledem na způsob rozhodnutí nemusel Nejvyšší soud věc obviněného meritorně
přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1
písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o
rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. února 2015
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann