6 Tdo 1297/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29.
listopadu 2007 dovolání, které podal obviněný Ing. L. M., proti usnesení
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 8 To 400/2006, jako soudu
odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 9 T
85/2006, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. L. M. o d m í
t á .
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 T 85/2006, byl
obviněný Ing. L. M. uznán vinným, že
jako člen obsazovacího úseku komise rozhodčích Jihomoravského krajského
fotbalového svazu dne 24. 9. 2005, ve 12.18 hod., v telefonickém rozhovoru z B.
volanému fotbalovému rozhodčímu M. B. slíbil úplatek v nezjištěné výši, aby
tento svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání Krajského přeboru staršího
dorostu mezi FK Š., a. s. B – SK H., konaného dne 24. 9. 2005, od 13.45 hod. v
Š., ve prospěch FK Š., a. s. B.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin
podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. a obviněného odsoudil podle § 161 odst.
1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 58
odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání
osmnácti měsíců. Podle § 49 odst. 1, § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému
uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce rozhodčího,
trenéra a fotbalového činovníka ve vztahu k fotbalovým soutěžím organizovaným
ČMFS, všemi krajskými a okresními fotbalovými svazy na dobu čtyř roků.
Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu i u obviněného M. B.
Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání, která byla usnesením
Krajského soudu v Brně ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 8 To 400/2006, podle § 256
tr. ř. zamítnuta.
Citované usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem prvostupňového soudu
napadl ve výroku o vině i trestu obviněný Ing. L. M. prostřednictvím obhájce
dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení
skutku.
V odůvodnění podání obviněný namítl, že se žádného trestného jednání
nedopustil, když jednání, jak je popsáno ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně, nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení,
neboť zcela absentuje objekt trestného činu, patřičný stupeň společenské
nebezpečnosti i jakýkoli úplatek.
Pokud jde o objekt trestného činu obviněný vytkl, že soudy obou stupňů se
pokusily definovat obecný zájem jako zájem společnosti nejen na rozhodování
orgánu státní moci a správy, ale i na jiné činnosti při uspokojování zájmů
občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních a kulturních
potřeb. Výklad pojmu „obecný zájem“ je v dané věci interpretován velmi
extenzivně a jednostranně v jeho neprospěch. Podle obviněného nepřísluší státu
zasahovat do oblasti zájmové činnosti s tvrzením, že je tak činěno v obecném
zájmu. Nejedná se o žádnou odvozenou část státní správy, neboť v rámci fotbalu
jde ryze o působení určité skupiny osob věnující se podobné aktivitě, která
tyto osoby sjednocuje v dobrovolných občanských aktivitách (klubech). Rámec
fungování těchto klubů a sdružení je upraven v zákoně č. 83/1990 Sb., o
sdružování občanů. Fotbalová utkání jsou pořádána jednotlivými kluby, které za
tímto účelem dobrovolně vytvořily sdružení příslušného fotbalového svazu a
svěřily tomuto sdružení možnost organizovat utkání na různých úrovních. Kluby
se řídí pravidly, která nejsou vnucována či diktována státem, ale jsou
vytvářena v rámci sportovní aktivity, přičemž státu nepřísluší do těchto vztahů
intervenovat. Fotbalový svaz nepožívá statusu věci obecné a nemůže existovat
obecný zájem na tom, jakým způsobem se mají chovat aktéři fotbalového utkání.
Obviněný zdůraznil, že nelze přijmout názor soudů, které ve věci rozhodovaly,
že sportovní utkání jakékoliv úrovně se stává věcí obecného zájmu proto, že
sdružení, jež toto utkání provozuje, je pod tento zájem podřazeno. Stejně nelze
dovodit, že každý občan státu má zájem na průběhu fotbalového utkání, neboť
fotbal je pouze jednou z aktivit, které občané provozují jen s určitým typem
takového sdružení a že je kategorií, která je zájmem obecným odvozeným ze zájmu
státního. V napadených rozhodnutích však soudy obecný zájem povýšily nad zájem
státní a dovodily, že fotbal je fenomén, který požívá ochrany obecného zájmu.
Stěží lze usuzovat, že k obdobným závěrům by došly i pro jiná občanská sdružení.
Obviněný taktéž konstatoval, že pochybení je nutno spatřovat v tom, že do
kategorie věcí obecného zájmu je řazen dohled nad dodržováním vnitřních
pravidel dobrovolných občanských sdružení. Při provozování sportovních utkání
ale jde o realizaci ryze soukromých a dobrovolných aktivit, jejichž právní
rámec je dán zákonem č. 83/1990 Sb. Stát nemá ex lege povinnost dohlížet na
dodržování pravidel, která si občanská sdružení určí pro svou činnost a k
jejichž dodržování se interně zaváží jejich členové. Nedošlo-li k porušení
zákona při konstrukci pravidel občanského sdružení nebo v rámci realizace jeho
činnosti, tak sám fakt, že dochází k porušení těchto pravidel, neopravňuje stát
k jakékoliv aktivitě, i kdyby se toto porušení zdálo jakkoliv nespravedlivé
anebo pohoršující. V dané trestní věci šlo o aktivity osob, které jsou
angažovány v rámci fotbalového družstva, klubu či struktury spadající do ČMFS.
Jde jednoznačně o soukromou aktivitu, kterou lze provozovat zcela nezávisle na
jakékoliv státní kontrole či ingerenci, jak vyplývá z ustanovení § 1 odst. 2
zákona č. 83/1990 Sb. Pro činnost sdružení stát v zásadě nestanoví žádné
pozitivní podmínky a do jeho činnosti zasahuje minimálně. Zákon neurčuje
vnitřní organizaci ani pravidla činnosti.
Dále obviněný namítl, že se soudy nezabývaly tím, zda předávání jakéhokoli
úplatku rozhodčímu fotbalového utkání je v rozporu s interními předpisy a
porušení těchto vnitřních pravidel posuzovaly jako porušení trestně právní
normy, tedy jako trestný čin. Zcela přehlédly, že občanské sdružení není věcí
obecnou a nemůže existovat žádný obecný zájem na tom, jak má nebo nemá
fungovat. Podle mínění obviněného je tím zasahováno do oblasti, v níž nelze
uplatňovat názor státního orgánu. Podotkl, že dodržování pravidel občanského
sdružení nemůže být státem jakýmkoliv způsobem vynucováno a jejich porušování
nemůže být státní mocí sankcionováno.
K otázce naplnění materiální stránky trestného činu podplácení obviněný uvedl,
že při činnosti rozhodčího při fotbalovém zápase se nejedná o obstarávání věcí
obecného zájmu, ale o ryze soukromé zájmy omezené skupiny osob. Jedná se o
činnost občanů, jež je výlučně projevem jejich osobních práv sdružovat se za
účelem provozování zájmových aktivit. Evidentně zde chybí patřičný stupeň
společenské nebezpečnosti tohoto jednání a nemohlo se tedy jednat o trestný čin.
Podle obviněného v předmětné věci zcela absentuje existence jakéhokoli úplatku,
přičemž soud jeho existenci vyvodil pouze hypoteticky z telefonních odposlechů.
Existence úplatku však musí být bezpečně prokázána a musí být zjištěno o jaký
úplatek se jedná. Není-li tomu tak, nejsou naplněny všechny znaky žalovaného
trestného činu. Soud konstatoval, jak ve výroku, tak i v odůvodnění rozhodnutí,
že se jednalo o úplatek v nezjištěné výši. Z této skutečnosti obviněný dovodil
předpoklad, že se mělo jednat o úplatek ve formě finanční částky, což však ze
žádného z důkazů, jež byly v řízení provedeny, nevyplynulo. Připomněl, že
úplatek lze definovat jako neoprávněnou výhodu spočívající v přímém majetkovém
obohacení nebo jiném zvýhodnění, které se má uplácené osobě dostat. Úplatek
spočívá především v majetkovém prospěchu, např. ve finančním nebo materiálním,
může však jít o výhodu i jiného druhu. V dané trestní věci není postaveno
najisto, co mělo úplatkem být, zda finanční částka, materiální hodnoty či jiné
zvýhodnění, čímž se soud nezabýval a pouze konstatoval, že se jednalo o úplatek
v nezjištěné výši. Tím, že nebyla prokázána existence úplatku, nejsou naplněny
formální znaky předmětného trestného činu.
V závěru dovolání obviněný zdůraznil, že byl dobrovolným funkcionářem, který ve
svém volném čase bez nároku na odměnu pomáhal v nevýznamných soutěžích
obsazovat utkání rozhodčími, přičemž na výsledku utkání neměl zájem. Tyto
skutečnosti měly soudy výrazně promítnout do úvah o naplnění materiální stránky
trestného činu, když se naskýtá otázka, zda vzhledem k tomu není společenská
nebezpečnost žalovaného jednání nepatrná. Rovněž vznesl výhrady, že právní
závěry obecného soudu jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými
zjištěními, a to s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp.
zn. I. ÚS 4/04.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud po projednání dovolání
podle § 265i odst. 3 tr. ř. napadený rozsudek podle § 265k odst. 2 tr. ř.
ohledně jeho osoby ve všech výrocích zrušil a v souladu s ustanovením § 265m
odst. 1 tr. ř. jej v celém rozsahu podle § 226 písm. b) tr. ř. zprostil
obžaloby, případně aby věc v souladu s ustanovením § 265l odst. 1 tr. ř. vrátil
soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Rovněž ve smyslu
ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas, aby rozhodnutí bylo
učiněno v neveřejném zasedání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění § 265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně
vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že
obviněný ve svém podání z převážné míry uvádí argumentaci shodnou s jeho
dosavadní obhajobou. Podotkl, že uplatněné právní názory v řadě ohledů kolidují
se stanovisky Nejvyššího soudu, která již byla publikována v rámci rozhodování
o obdobných věcech (např. v rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 864/2006). Zdůraznil, že
argumentace městského soudu je s těmito stanovisky souladná a výstižně je
precizuje na předmětnou trestní věc, a to i s ohledem na rozdílnou úroveň
fotbalové soutěže, o níž v daném případě jde. Podle státního zástupce soud
prvního stupně věnoval objasnění skutkových i právních otázek významných pro
rozhodnutí ve věci zvláštní pozornost, jak je patrno nejen z obsáhlého
dokazování, ale především z přesvědčivého, logického a věcně správného
odůvodnění skutkových i právních závěrů, s nimiž se ztotožnil i krajský soud. S
rozhodnutími soudů obou stupňů proto vyjádřil souhlas a na jejich odůvodnění
plně odkázal.
K výhradě obviněného, že při absenci úplatku nemůže být skutek posouzen jako
trestný čin podle § 161 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvedl, že zákonné
ustanovení popisuje tři alternativní formy podplácení – poskytnutí, nabídnutí
či příslib úplatku. Prvostupňový soud shledal za naplněný znak „slíbí úplatek“,
čili takovou formu úplatkářství, při níž v době činu slibovaný úplatek vůbec
ještě nemusí reálně existovat popř. může jít i o imateriální výhodu (službu),
navíc případně vázanou i na budoucí nejistou okolnost („kdyby… tak“). Argument
„neexistence“ úplatku je pro obdobné situace zcela irelevantní, právě tak jako
v tomto konkrétním případě, kdy pachatel navíc sliboval podplácenému úplatek,
který měla poskytnout třetí osoba. Rozhodnutí soudu je i v tomto směru v
souladu se zákonem a není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit
cestou dovolání.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí
učinil za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro
případ, že by dovolací soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného Ing. L. M. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo
dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním
řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin,
ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto
vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné
hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v
právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti
mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom
plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady
právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky
sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší
soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a
posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování
vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně
a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně
právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na
základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v
předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před
prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat
jen odvolací soud (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není
obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého
stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo
opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst.
7 tr. ř.).
V dovolání obviněný Ing. L. M. v podrobnostech namítá, že se žádného trestného
jednání nedopustil, neboť jednání popsané ve skutkové větě rozsudku soudu
prvního stupně nenaplnilo znaky skutkové podstaty trestného činu podplácení,
neboť zcela absentoval objekt trestného činu, patřičný stupeň společenské
nebezpečnosti i jakýkoli úplatek. Tyto výhrady uplatněný důvod dovolání
obsahově naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená rozhodnutí
vykazují tvrzenou právní vadu.
Trestného činu podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo
jinému v souvislosti s obstaráváním věcí obecného zájmu poskytne, nabídne nebo
slíbí úplatek. Podle § 4 písm. a) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně,
jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo
ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Pro posouzení, zda jednání obviněného Ing. L. M. vykazuje znaky trestného činu,
jímž byl uznán vinným, popřípadě zda se vůbec jedná o trestný čin, je rozhodný
popis skutku, jak je uveden ve výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně
ze dne 12. 9. 2006, sp. zn. 9 T 85/2006, a rozveden v odůvodnění rozhodnutí
soudů obou stupňů.
V odůvodnění rozsudku soud prvního stupně mimo jiné konstatoval: „Obecný zájem
je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná činnost při
uspokojování zájmu občanů a právnických osob v oblasti materiálních, sociálních
a kulturních potřeb. Mezi tyto statky zcela nepochybně patří i výkonnostní
kopaná. Mnoho rodin vychovává své děti právě tak, že se je snaží vést k
osvojení správných návyků k čestnému chování a soupeření prostřednictvím
sportu. Proto tráví čas, ať již dopravou na stadion či zajišťováním dalších
potřeb týkajících se jejich účasti například v mládežnických klubech (jako v
tomto případě). Je nadevší pochybnost, že aktivní sportování přispívá ke
zdárnému fyzickému rozvoji, které děti využijí v budoucnu a je nepochybné, že
je zde dán významný zájem společnosti na tom, aby co nejvíce mladých lidí
aktivně sportovalo, neboť zvyšováním fyzické zdatnosti se logicky snižuje
nemocnost a taktéž se zvyšuje produktivita práce jednotlivce v dospělém věku.“
Dále prvostupňový soud zdůraznil: „Pokud bude společnost tolerovat ovlivňování
zápasů prostřednictvím například úplatku rozhodčím (nebo hráčům), je nutno
očekávat pokles zájmu o aktivní sport nejen ze strany rodičů, ale i ze strany
aktivně sportujících dětí. Pokud nebude výsledek boje na hřišti odvislý od
vlastního umu a dovednosti, bude to mít fatální vliv na chuť společnosti
aktivně se věnovat sportu.“ Městský soud rovněž poukázal na paralelu se školním
vzděláním s tím, že pokud by bylo tolerováno například hodnocení žáků v
závislosti na nabízeném plnění (úplatcích) ze strany rodičů, rozpadla by se
přirozená soutěživost a aktivita dětí při získávání vědomostí, což by mohlo mít
dopad nejen na celkovou úroveň vzdělanosti společnosti, ale zejména by hrozil
propad morálních hodnot u značné části populace, která by se s možností
finančního (majetkového) nahrazení čehokoliv smířila. Současně připomněl význam
sportu včetně fotbalu ve společnosti a zájem lidí o sportovní dění (návštěva
sportovních zápasů, televizní či rozhlasové přenosy), což se odráží i ve
sdělovacích prostředcích, reklamě ale též finančních výdajích na pořízení i
provoz sportovišť. Uzavřel, že „ve vztahu k organizovanému fotbalu se nedá
hovořit o soukromém podniku vybrané skupiny osob, do jehož provozování si
nenechají od zbytku společnosti zasahovat“ (vše na str. 6 a 7 napadeného
rozsudku).
S výše citovaným názorem Městského soudu v Brně se Nejvyšší soud ztotožňuje.
Oprávněně bylo i Krajským soudem v Brně připomenuto, že obstarávání věci
obecného zájmu je nejen rozhodování orgánů státní moci a správy, ale i jiná
činnost při uspokojování zájmů občanů a právnických osob v oblasti
materiálních, sociálních, kulturních a jiných potřeb na jejichž řádném a
nestranném plnění má zájem celá společnost. Pokud by společnost tolerovala
ovlivňování fotbalových zápasů nabízením úplatků rozhodčím a výsledek zápasů by
tak nezávisel od vlastního umu a dovednosti aktérů zápasu, došlo by k naprosté
negaci uvedené sportovní aktivity (str. 4 napadeného usnesení). Současně je
potřebné zdůraznit, že organizovaný výkonnostní sport včetně fotbalu se svým
významem nepochybně dotýká velké části lidí ve společnosti, ať jde o sportovce
samé, sportovní funkcionáře či velmi početné sportovní příznivce. Do oblasti
sportu vynakládají právnické osoby (stát, sportovní kluby, obce apod.), ale i
jednotlivé fyzické osoby značné finanční prostředky. Sportovní zápasy bývají
často předmětem komerčního využití (např. placení vstupného, sportovní přenosy
prostřednictvím televize či rozhlasu, reklamní účely, provoz sázkových
kanceláří). Nelze tudíž souhlasit s tvrzením obviněného Ing. L. M., že z
hlediska regulérnosti fotbalového zápasu, byť by byla jakkoliv porušena, jde o
ryze soukromé zájmy omezené skupiny osob. Smyslem organizování soutěží
výkonnostního sportu je dosáhnout co nejlepších sportovních výkonů či výsledků
(sportovci, sportovními družstvy). Objektivní rozhodování rozhodčího při utkání
fotbalové soutěže je jedním z jejich předpokladů s dopady i na další příkladmo
zmíněné oblasti, které se sportem úzce souvisejí, a tudíž tuto činnost je nutno
považovat za „obstarávání věcí obecného zájmu“. Obdobný právní názor byl v
rozhodnutí Nejvyššího soudu již několikrát vysloven (např. v usnesení sp. zn. 8
Tdo 396/2007 a sp. zn. 3 Tdo 510/2007).
Není možno akceptovat ani tvrzení obviněného Ing. L. M., že při neexistenci
jakéhokoli úplatku nejsou naplněny všechny znaky trestného činu, jímž byl uznán
vinným. Podle tzv. právní věty považoval soud prvního stupně znaky předmětného
trestného činu v jeho jednání za naplněné tím, že v souvislosti s obstaráváním
věcí obecného zájmu slíbil úplatek. Ve stručnosti lze připomenout, že slib
úplatku je ve smyslu ustanovení § 161 odst. 1 tr. zák. vyjádřením závazku
pachatele úplatek poskytnout, jestliže v souvislosti s obstaráváním věci
obecného zájmu bude osobou, která tuto věc obstarává, jeho požadavku vyhověno.
Slib úplatku směřuje do budoucna a má se realizovat až po splnění zmíněné
podmínky. Mezi slibem úplatku a obstaráváním věcí obecného zájmu musí být
souvislost. K naplnění skutkové podstaty se nevyžaduje, aby osoba, která
obstarává věci obecného zájmu slib přijala nebo s ním souhlasila. Odmítnutí
nemá vliv na trestní odpovědnost pachatele.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Městského
soudu v Brně, plyne, že obviněný Ing. L. M. jako člen obsazovacího úseku
komise rozhodčích Jihomoravského krajského fotbalového svazu v telefonickém
rozhovoru slíbil fotbalovému rozhodčímu M. B. úplatek v nezjištěné výši, aby
svým rozhodováním ovlivnil fotbalové utkání Krajského přeboru staršího dorostu,
a to konkrétné ve prospěch jednoho z aktérů zápasu. Po objektivní stránce je
trestný čin podle § 161 odst. 1 tr. zák. v jeho jednání naplněn, neboť je
nerozhodné, že slib úplatku nebyl blíže specifikován či hodnotově vyjádřen.
Podstatné je, že v souvislosti s obstaráváním věci obecného zájmu byl slíben
úplatek, tj. neoprávněná výhoda, která může spočívat nejen v přímém majetkovém
obohacení ale i jiném zvýhodnění (např. poskytnutí určité protislužby). Z
hlediska subjektivní stránky byl v činu obviněného soudem prvního stupně
důvodně ve smyslu ustanovení § 4 písm. a) tr. zák. shledán přímý úmysl (str. 9
napadeného rozsudku), neboť zjištěným cílem v jeho jednání bylo porušit zájem
chráněný trestním zákonem.
Podle § 3 odst. 2 tr. zák. platí, že čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro
společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky
trestného činu. Podle § 3 odst. 4 tr. zák. je stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen,
způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin
spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tzv. materiální podmínkou, která musí být
splněna, aby šlo o trestný čin. Při úvaze, zda obviněný Ing. L. M. naplnil
materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího
stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§ 3 odst. 2 tr.
zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků
určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se
vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla
vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň
nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny
formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní
hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat
ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové
podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Ve světle shora rozvedených skutečností je zřejmé, že stupeň nebezpečnosti
jednání obviněného pro společnost, jinak zcela bezúhonné osoby, je určován
zejména tím, že ze svého postavení v ČMFS – jako člen obsazovacího úseku komise
rozhodčích Jihomoravského krajského fotbalového svazu – se snažil zjištěným
způsobem ovlivnit výsledek soutěžního fotbalového dorosteneckého zápasu. V
odůvodnění rozsudku prvostupňový soud s poukazem na události z poslední doby
též upozornil, že korupce ve fotbale se netýká pouze nejvyšší fotbalové soutěže
(str. 9 napadeného rozhodnutí). Tvrzení obviněného o nedostatku materiální
stránky v jeho jednání nelze přisvědčit. Ze skutkových zjištění nevyplývají
žádné okolnosti, které by svou výjimečnou povahou odůvodňovaly jiný závěr, tj.
že by stupeň společenské nebezpečnosti jím spáchaného činu neodpovídal ani
nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu podle § 161 odst. 1 tr.
zák.
V neposlední řadě nelze akceptovat výtku obviněného Ing. L. M., že právní
závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními. Toto
tvrzení nebylo v dovolání nejen blíže specifikováno, ale pro jeho důvodnost
nesvědčily ani další již probrané námitky. Z odůvodnění rozsudku Městského
soudu v Brně plyne, jaké skutečnosti soud vzal za prokázané, o které důkazy svá
skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů
řídil, zejména pokud si vzájemně odporovaly. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž
patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou obviněného a jakými právními úvahami
se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení
zákona (vše na str. 5 až 9 napadeného rozsudku). S těmito závěry se v
odůvodnění svého usnesení ztotožnil i Krajský soud v Brně (str. 2 až 4
napadeného rozhodnutí).
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud konstatuje, že skutková
zjištění, jak byla učiněna v soudním řízení ve věci, objasňují všechny potřebné
okolnosti pro posouzení jednání obviněného Ing. L. M. jako trestného činu
podplácení podle § 161 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku
odpovídá ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně též aplikovaná právní
věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadami, se kterými
obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku. Mezi
skutkovými zjištěními učiněnými soudy na straně jedné a právním posouzením
předmětného skutku na straně druhé neexistuje nesoulad natož extrémní.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e)
tr. ř. dovolání obviněného Ing. L. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto
nebyl oprávněn postupovat podle § 265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí
učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k