6 Tdo 1300/2021

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný I. K., nar. XY, v trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Heřmanice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 To 36/2020-11578, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, č. j. 28 T 16/2013-11258 (dále též „nalézací soud“), byl obviněný I. K. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že

společně s dalšími spolupachateli, a to R. B., T. B., R. M., L. K. a V. K., který zemřel 23. 5. 2014, nejprve v období od září 1998 do června 2001, ve XY, XY, XY a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, navzájem spolupracovali tak, že na základě příkazů R. B., který fakticky vlastnil a řídil společnost M.-CH., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen M.-CH.), v prostorách skladu společnosti M.-CH. a sousedních prostorách bývalé L. D. v areálu v XY na ulici XY, jehož formálním vlastníkem byl T. B., obžalovaný I. K. (správce a řídící osoba tohoto areálu), L. K. a V. K. (dělníci podřízení obžalovanému I. K. a jeho prostřednictvím hlavním pachatelům R. B. a T. B.) společně s další osobou – M. J. prováděli prostřednictvím speciálně upraveného destilačního zařízení čištění technického denaturovaného lihu (dále jen „technický líh“) na líh zbavený nežádoucích příměsí - denaturačních činidel (dále jen „čistý líh“) za účelem jeho následného užití k výrobě nezdaněných alkoholických nápojů, když technický líh byl k tomuto účelu dovážen neustanovenými řidiči ze sídla společnosti M.-CH. v XY v kovových sudech naložených na kamionech, které střídavě doprovázeli svými osobními motorovými vozidly R. B., T. B. a R. M. (formální jednatel a společník společnosti M.-CH.) a po provedené úpravě byl čistý líh stejným způsobem odvážen v plastových tisícilitrových nádržích na kamionech nezjištěným odběratelům, kterým byl prodáván bez přiznání a odvedení spotřební daně z lihu za účelem nelegální výroby alkoholických nápojů, když v uvedeném období takto vyprodukovali nejméně 1.300.000 litrů lihu (etanolu), načež následně, když společnost M.-CH. získala oprávnění k provozování daňového skladu a povolení k denaturování odebíraného lihu,

společně s dalšími spolupachateli, a to za tuto trestnou činnost již pravomocně odsouzenými R. B., T. B., R. M., R. H., L. K., V. D. a V. K., který zemřel 23. 5. 2014, nejméně v době od roku 2004 do 16. 5. 2013, ve XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, navzájem spolupracovali tak, že na základě příkazů R. B. a T. B., R. H. (skladník ve společnosti M.-CH., podřízený R.

M.) ukrýval na dvoře areálu společnosti M.-CH. v XY v plastových tisícilitrových nádržích a ve skrytých podzemních nádržích tohoto areálu, tedy mimo prostory daňového skladu, líh nakoupený společností M.-CH. v režimu podmíněného osvobození od daně a určený k provedení denaturace (tzn. znehodnocení denaturačními činidly za účelem následné výroby autokosmetiky a nemrznoucích směsí), u něhož tato denaturace ve skutečnosti provedena nebyla, načež tento líh nezatížený spotřební daní (dále i „mimobilanční líh“) pravidelně dle předchozích pokynů R.

B. nebo R. M. nakládal na kamiony, které odváželi L. K.,

V. D. a V. K. dle těchto pokynů buď přímo jednotlivým odběratelům, když za uvedené období takto odvezli k přímému prodeji celkové množství nejméně 21.148.000 litrů etanolu, anebo uvedený líh postupně odváželi a ukrývali do tajných skladů, a to v XY na ulici XY v celkovém množství 220.986 litrů etanolu, ve XY v celkovém množství 988.632 litrů etanolu, ve XY v celkovém množství 532.601 litrů etanolu, v XY v celkovém množství 114.126 litrů etanolu, v XY v celkovém množství 642.000 litrů etanolu a v XY v celkovém množství 152.000 litrů etanolu, přičemž mezi pachateli byly nastaveny vztahy vzájemné podřízenosti a nadřízenosti se stanovenými funkčními kompetencemi a vymezenou dělbou úkolů a činností, když konkrétní struktura, rozdělení úloh a vymezení činnosti jednotlivých osob v této organizované skupině uvedených pachatelů bylo takové, že

- R. B. zosnoval, organizoval a společně s T. B. rozhodujícím způsobem řídili zejména z faktického sídla svých aktivit v Hotelu XY v obci XY a také z dalších uváděných míst v České republice trestnou činnost ve zločinecké skupině jim podřízených L. K., V. K., V. D., I. K., R. M. a prostřednictvím posledně jmenovaného také R. H., přičemž R. B. za pomoci T. B. řídil činnost zločinecké skupiny po celou dobu tak, aby nebylo možné odhalit jejich skutečné aktivity v obchodování s lihem, kdy T. B. a R. B., vyjma činnosti jednatele a společníka ve společnosti E., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen E.), nefigurovali de iure v žádné z obchodních společností zapojených do obchodování s lihem, de facto však R. B. založil, vlastnil a prostřednictvím R. M. řídil společnost M.-CH., která byla pro aktivity zločinecké skupiny zdrojem mimobilančního lihu, dále ovládal společnost L. D. vyrábějící lihoviny a společnosti V., S.-CH. a T. D. distribuující lihoviny a společnost B. H., T. B. prováděl dle jeho pokynů kontrolní činnost nad společností L. D. a byl iniciátorem vzniku Sdružení výrobců lihovin, jehož členy se staly zejména likérky odebírající k výrobě mimobilanční líh od zločinecké skupiny řízené R. B. a T. B., přičemž rozhodující slovo v takto vytvořené zločinecké skupině měl vždy R. B. a v jeho nepřítomnosti T. B., který dále prováděl pravidelnou kontrolu a vyúčtování činnosti jednotlivých podřízených osob, v důsledku čehož měl o činnosti celé skupiny detailní přehled a o této nezákonné činnosti vedl vlastní účetní evidenci, když osoby uvedené jako statutární zástupci shora vyjmenovaných společností byly buď jen formálními zástupci, nebo osoby podřízené R. B. a T. B. v jimi řízené zločinecké skupině,

- R. M. z pozice jednatele společnosti M.-CH., kdy tuto funkci vykonával ale pouze formálně a fakticky byl prostředníkem k realizaci příkazů R. B. spočívajících v neoprávněném vyjmutí lihu z daňového skladu společnosti M.-CH. v XY, prostřednictvím fiktivně prováděných denaturací, ukrytí tohoto mimobilančního lihu na dvoře areálu či jeho přečerpání do nádrží v podzemí a následně ve vypravení tohoto mimobilančního lihu ze společnosti M.-CH. k jeho odběratelům nebo do tajných skladů v XY na ulici XY, XY, XY, XY a XY, přičemž měl provádět kontrolu okolí areálu při výjezdech s lihem, případně i doprovody jednotlivých přeprav za účelem zmaření provedení případné kontroly orgány celní správy (tzv. „konvojování“), když za tímto účelem řídil činnost přinejmenším R. H., současně pak ze své pozice formálního jednatele společnosti M.-CH. podepisoval fiktivní účetní doklady o prodejích nemrznoucích směsí a dalších výrobků společnosti, které sloužily k zakrytí vzniku mimobilančního lihu a neprovedených denaturací,

- obžalovaný I. K. z pozice správce nemovitostí v XY na ulici XY byl prostředníkem k faktické realizaci příkazů R. B. spočívajících ve správě a hlídání těchto prostor a přebírání a dohled nad uskladněním naváženého mimobilančního lihu,

- L. K., V. D. a s nimi V. K. na pozici řidičů nákladních vozidel a R. H. na pozici skladníka, byli faktickými vykonavateli příkazů a pokynů R. B. a T. B., předávaných buď přímo, nebo prostřednictvím R. M. a I. K., přičemž L. K. byl dále pověřen vyhledáváním a přípravou tajných úložišť mimobilančního lihu a kontrolou nad V. D., který se na činnosti této skupiny podílel v období od roku 2007 nejprve na pozici řidiče osobního motorového vozidla provádějícího doprovod uskutečňovaných nákladních přeprav lihu a od 12. 1. 2009 také jako řidič těchto nákladních vozidel,

přičemž pachatelé z důvodu konspirace a zamezení možnosti odposlechu či sledování této nelegální dispozice s mimobilančním lihem používali speciálně upravené telefonní přístroje, při transportech lihu prováděli tzv. „konvojování“, kdy doprovázeli přepravní nákladní vozidla po celé trase svými osobními motorovými vozidly, aby zamezili případné kontrole těchto vozidel orgány celní správy, a při skladování lihu pak užívali důmyslných skrýší a maskování buď v odlehlých areálech v zaskládaných nebo zazděných prostorách, nebo v podzemních nádržích,

přičemž vědomi si zaměření a cílů této organizované zločinecké skupiny se v rámci těchto aktivit dopustili zejména následujících konkrétních jednání:

1) společně s dalšími spolupachateli, a to R. B., T. B., R. M., L. K. a V. K., který zemřel 23. 5. 2014, nejprve v blíže nezjištěné období od září 1998 do června 2001, ve XY, XY, XY a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, navzájem spolupracovali tak, že na základě příkazů R. B., který fakticky vlastnil a řídil společnost M.-CH., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen M.-CH.), v prostorách skladu společnosti M.-CH.

a sousedních prostorách bývalé L. D. v areálu v XY na ulici XY, jehož formálním vlastníkem byl T. B., obžalovaný I. K. (správce a řídící osoba tohoto areálu), L. K. a V. K. (dělníci podřízení obžalovanému I. K. a jeho prostřednictvím hlavním pachatelům R. B. a T. B.) společně s další osobou – M. J. prováděli prostřednictvím speciálně upraveného destilačního zařízení čištění technického denaturovaného lihu (dále jen „technický líh“) na líh zbavený nežádoucích příměsí - denaturačních činidel (dále jen „čistý líh“) za účelem jeho následného užití k výrobě nezdaněných alkoholických nápojů, když technický líh byl k tomuto účelu dovážen neustanovenými řidiči ze sídla společnosti M.-CH.

v XY v kovových sudech naložených na kamionech, které střídavě doprovázeli svými osobními motorovými vozidly R. B., T. B. a R. M. (formální jednatel a společník společnosti M.-CH.) a po provedené úpravě byl čistý líh stejným způsobem odvážen v plastových tisícilitrových nádržích na kamionech nezjištěným odběratelům, kterým byl prodáván bez přiznání a odvedení spotřební daně z lihu za účelem nelegální výroby alkoholických nápojů, když v uvedeném období takto vyprodukovali nejméně 1 300 000 litrů lihu (etanolu), načež následně, když společnost M.-CH.

získala oprávnění k provozování daňového skladu a povolení k denaturování odebíraného lihu, R. B., T. B., R. M., I. K., L. K. s V. K., a s dalšími osobami, v blíže nezjištěnou dobu od září 1998 do června 2001, v areálu v XY na ulici XY, v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu (§ 25 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění), prováděli bez příslušného povolení a oprávnění správce daně čištění technického denaturovaného lihu pocházejícího ze společnosti M.-CH.

a to tím způsobem, že na základě pokynů R. B., který uvedenou činnost organizoval a řídil, pravidelně cca čtyřikrát za týden přepravili ze sídla společnosti M.-CH. v XY do budovy skladu společnosti M.-CH. v areálu v XY na ulici XY kamion naložený kovovými sudy s technickým denaturovaným lihem, který v průběhu celé trasy doprovázeli různě R. B., T. B. nebo R. M. v osobním motorovém vozidle, aby tak zamezili případné kontrole prováděné orgány celní správy, přičemž uvedený technický líh byl ve výše zmíněném skladu v XY přečerpán přes tajně instalované potrubí do vedlejší budovy do prostor bývalé L.

D., kde byl obžalovaným I. K., L. K. a V. K.

prostřednictvím speciálně upraveného destilačního zařízení za pomoci páry vyčištěn a zbaven nežádoucích denaturačních příměsí, čímž vznikl čistý líh, který byl následně přečerpán přes uvedené potrubí zpět do budovy skladu, kde byl naplněn do plastových kontejnerů o objemu 1000 litrů a takto získaný líh nezatížený spotřební daní byl bez příslušného povolení správce daně rozvezen přímo jednotlivým odběratelům kamiony, které byly opět doprovázeny po trase R. B., T. B. a R. M. ve dvou osobních motorových vozidlech, vždy jedno před kamionem a druhé za ním, tak aby bylo zabráněno případné kontrole prováděné orgány celní správy, přičemž uvedenou úpravou technického denaturovaného lihu tak pachatelé v době, kdy neměli k nezdenaturovanému lihu přístup, neboť společnost M.-CH.

nedisponovala oprávněním k provozování daňového skladu a neměla povolení k provádění denaturací lihu, získali nejméně 1 300 000 litrů etanolu, který následně prodali blíže neustanoveným odběratelům za účelem nelegální výroby alkoholických nápojů, a přestože věděli, že takto vyčištěný líh je předmětem spotřební daně a jako skuteční skladovatelé a dopravci jsou plátci spotřební daně [§ 24 písm. d) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních], vznik této daňové povinnosti před správcem daně zatajili [§ 26 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních] a spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili,

2) společně s dalšími spolupachateli, a to za tuto trestnou činnost již pravomocně odsouzenými R. B., R. M., R. H. a L. K. v době od roku 2004 do 15. 5. 2013, v XY na ulici XY, v budově čp. XY na parcele č. XY a v budově bez čísla popisného na parcele č. XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště XY, v katastrálním území XY, ve vlastnictví T. B., v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu (§ 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), nejprve R. B. naplánoval a nechal provést stavební úpravy těchto budov, spočívající v rozdělení přízemní dlouhé haly příčkou a vestavěnou kanceláří na dvě poloviny, přičemž v levé části od vstupních vrat nechal zabudovat pod novou betonovou podlahu osm nádrží a pod podlahu v místnosti výměníkové stanice nechal zabudovat pod novou betonovou podlahu jednu nádrž, kdy popsané úpravy řídil prostřednictvím obžalovaného I. K., který na uvedeném místě vykonával správce objektu a na tyto stavební práce dohlížel, a následně do těchto vybudovaných podzemních nádrží R. B. nechal navézt a ukrýt celkem 220 986 litrů mimobilančního lihu (etanolu), získaného ze společnosti M.-CH. prostřednictvím tzv. fiktivních denaturací, když přípravu tohoto lihu a jeho nakládku na kamiony provedl R. H. dle pokynů R. B. nebo pokynů R. M. a přepravu tohoto lihu uskutečnil jako řidič L. K., který v areálu na ulici XY v XY tento líh složil a předal obžalovanému I. K., jenž zajistil jeho ukrytí do podzemních nádrží, přičemž všichni pachatelé si byli vědomi skutečnosti, že se jedná o mimobilanční líh, který nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně (§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti (§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních), spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili,

přičemž v důsledku jednání výše popsané organizované zločinecké skupiny byla zkrácena spotřební daň z lihu a jejím neodvedením způsobila tato organizovaná zločinecká skupina České republice zastoupené příslušným správcem daně škodu v rozsahu nejméně 5 955 325 000 Kč, přičemž obžalovaný I. K. se svým jednáním v bodech 1), 2) přímo podílel na vzniku škody ve výši nejméně 364 674 150 Kč.

2. Obviněný byl odsouzen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. O odvoláních obviněného a státního zástupce proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 1. 6. 2021, č. j. 2 To 36/2020-11578, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Richarda Frommera dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř., přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

5. Z rozsáhle formulovaných námitek dovolatele plyne, že ten své výhrady vůči napadeným rozhodnutím uplatňuje ve čtyřech okruzích, jejichž podstatou je tvrzení, že a) jeho jednání (event. dalších osob) popsané v rozsudku nalézacího soudu pro období 1998-2001 kvalifikované jako tzv. „čištění“ lihu není trestným činem, protože daňová povinnost vůbec nevznikla s ohledem na institut osvobození od daně pro líh syntetický technický podle § 29 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném přinejmenším do 31. 3. 2000 (dále jen „zákon o spotřebních daních“), b) popis skutkového stavu obsažený v rozsudku nalézacího soudu je nepřezkoumatelný, zčásti nesrozumitelný a zčásti chybí; není zcela zřejmé, pro jaké konkrétní jednání byl odsouzen a jaký děj nalézací soud vlastně popisuje, c) skutková zjištění soudů jsou přinejmenším zčásti v extrémním nesouladu s provedený i důkazy, obecně známými skutečnostmi i obsahem obecně závazné právní úpravy, d) byl odsouzen pro pokračující trestnou činnost za období od 1998 do 2013, aniž by bylo dostatečným způsobem zjištěno, zda vůbec (alespoň zčásti) tato trestná činnost byla spáchána, resp. zda byl pachatelem trestné činnosti ve všech uvedených případech a pro případ, že by tomu tak bylo, prakticky absentují relevantní zjištění, resp. odpovídající vyhodnocení otázky existence jeho subjektivní stránky.

6. Ve vztahu k prvnímu okruhu [ad a)] obviněný namítl, že nalézací soud byl v popisu skutkového stavu dezorientován, pokud hovořil o „čistění technického denaturovaného lihu na zbavený denaturačních činidel“. Jde podle něj o závěr, který neodpovídá nejen provedenému dokazování, ale ani obecně závazné právní úpravě a rozhodovací praxi. Muselo se jednat o syntetický technický líh z CHEMOPETROLU, a. s., neobsahující jakékoliv denaturační činidlo, který byl osvobozen od spotřební daně podle § 29 odst. 1 písm. c) zákona o spotřebních daních. Dovolatel (a další osoby) realizovali proces, v jehož rámci „čistili“ líh syntetický technický, tedy líh získaný postupem podle § 2 odst. 1 písm. a) bod 3. zákona č. 61/1997 Sb., o lihu (dále jen „zákon o lihu“), ve stavu k 1. 9. 1998, resp. k 30. 6. 2001, nikoli tedy získaný destilací ve smyslu § 2 odst. 1 písm. a) bod 1., 2. zákona o lihu. Tento syntetický technický líh neprošel žádným ze způsobů úpravy ve smyslu § 2 odst. 1 písm. c) zákona o lihu (např. denaturací), nejednalo se tedy o obecně denaturovaný líh ve smyslu § 2 odst. 1 písm. g) téže normy – na rozdíl od tvrzení nalézacího soudu obsaženého ve výroku jeho rozsudku. Proces „čištění“ syntetického technického lihu (tedy filtrace) nemůže být postupem, který by vedl ke změně podstaty lihu z hlediska § 2 odst. 1 písm. a) zákona o lihu; po jakékoliv úpravě tohoto lihu se bude jednat vždy o syntetický technický líh, nikoliv líh destilovaný (z hlediska vzniku event. úpravy lihu). Čištěním“ (filtrací) syntetického technického lihu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) bod 3. zákona o lihu se nestane žádný jiný druh lihu (sulfitový, kvasný, zvláštně denaturovaný, obecně denaturovaný, úkapy a dokapy nebo přiboudlina). I po takové úpravě tedy zůstává lihem syntetickým technickým.

7. K vlastnímu popisu skutku [ad b)] obviněný uvedl, že jeden a tentýž děj je v rozsudku popisován dvěma různými způsoby pro ony dvě právní kvalifikace, jimiž byl uznán vinným. V některých bodech jde o způsoby shodné – např. časový údaj či popis některých mechanismů – takže lze identifikovat „shodnost“ dějů, nicméně za výrazně matoucí (obviněný poukázal zejména na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 7 Afs 12/2004) obviněný považuje deklarovanou časovou následnost dějů, jakož i okolnost, že popis děje v řadě aspektů nekoresponduje výsledkům provedeného dokazování.

8. Namítaný extrémní nesoulad [ad c)] shledává obviněný v tom, že výrok rozsudku obsahuje řadu informací nepřesných či zcela odporující skutečnosti, což způsobuje v souvislosti s nesrozumitelnou částí výroku a nesprávnou aplikací mimotrestní právní úpravy jeho nepřezkoumatelnost až nesrozumitelnost. Obviněný upřesnil, že v označeném období 1998 – 2001 nebyl T. B. vlastníkem nemovitosti v areálu v XY na ul. XY, jímž se stal až roky poté, co byl proces čištění ukončen. On (dovolatel) proto nemohl být ani správcem, ani řídící osobou (aniž by bylo řečeno, co je tím myšleno) tohoto areálu. Správcem mohl být od konce roku 2005, po ukončení činnosti likérky A. Jelikož pozici správce nemovitosti v kontextu soudem definovaného období 1998-2012 zastával po relativně krátkou dobu, která nadto není nikde přesně určena, nelze kvalifikovat a kvantifikovat rozsah subjektivní a objektivní stránky ve vztahu k jeho účasti na organizované zločinecké skupině. Tvrzení, podle kterého pachatelé v období 1998 – 2001 neměli k nezdenaturovanému lihu přístup, neboť společnost M.-CH. nedisponovala oprávněním k provozování daňového skladu, stojí v příkrém rozporu s obecně známou skutečností, že nezdenaturovaný líh, např. v podobě syntetického technického lihu, byl přístupný prakticky každému, např. volným prodejem na čerpacích stanicích či v drogeriích jako výrobek značky Alpa apod. Společnost M.-CH. ani nemohla disponovat oprávněním k provozování daňového skladu, neboť institut daňového skladu byl zaveden až účinností zákona č. 237/2003 Sb., o spotřebních daních, tzn. od 1. 1. 2004. Obviněnému není zřejmé, z jakého konkrétního provedeného důkazu dovodil nalézací soud existenci subjektivní stránky o tom, že vyčištěný líh je předmětem spotřební daně, tedy o skutečnosti, která stojí v rozporu s právní úpravou. Obvinění naopak věděli (pokud nejednali v omylu o obsahu obecně závazné právní úpravy), že „vyčištěný líh“ - líh, který prošel procesem filtrace pomocí aktivního uhlí (procesem obdobným jako je čištění odpadních vod), zůstává stále syntetickým technickým lihem, tedy lihem osvobozeným od spotřební daně.

9. Rozpor s výsledky provedeného dokazování obviněný spatřuje především v tom, že „čištěn“ byl syntetický technický líh, nikoliv technický denaturovaný líh. Líh navíc nebyl čištěn přes destilační zařízení (a to ani „pomocí páry“), nýbrž filtrován přes aktivní uhlí. Jde o zcela rozdílné chemické procesy, které nalézací soud zcela volně zaměňuje. Zatímco destilací příslušných surovin líh vzniká, procesem filtrace nový líh nevzniká (a právní úprava s tímto procesem vznik či kvalitativní přeměnu na jiný druh lihu nespojuje). Syntetický technický líh je pouze „čištěn“ (filtrován) od organických nečistot.

10. Obviněnému není dále zřejmé, proč soud uvedl do výroku rozsudku, který se týká výhradně jeho, že pachatelé z důvodu konspirace a zamezení možnosti odposlechu nelegální dispozice s mimobilančním lihem používali speciálně upravené telefonní přístroje, když on sám takovým telefonem nedisponoval. Odmítá i závěr soudu, že by tzv. konvojování mělo sloužit zamezení případné kontrole vozidel orgány celní správy, neboť v období let 1998-2001 neměly orgány celní správy dánu vnitrostátní působnost k realizaci úkonů souvisejících se správou daní. Soud tak opět nedůvodně spojil jednání některých pachatelů trestné činnosti z období let po roku 2004 s obdobím let 1998-2001.

11. Bez opory v dokazování a v extrémním rozporu s ním stojí podle dovolatele i konstrukce soudu o kontinuálním trvání organizované zločinecké skupiny a současném pokračování v trestné činnosti od roku 1998 přes tzv. mezidobí v letech 2001-2004, kdy měly být realizovány přípravy k budoucí trestné činnosti formou tzv. fiktivních denaturací, protože nádrž připravovaná na údajné navážení nelegálně vyrobeného lihu ve XY byla zhotovena až po roce 2004, jak vypověděl T. B. Tento také nepotvrdil, že by dovolatel budoval úložiště. Jestliže prováděl stavební úpravy v XY na XY ulici, týkaly se dílčích úprav prostor pro budoucí provoz likérky A. Obviněný proto odmítá skutkový závěr, že R. B. měl stavební úpravy sloužící k umístění nádrží na líh jeho prostřednictvím řídit jako správce objektu a že on měl na tyto stavební práce dohlížet. S odkazem na výpověď T. B., který nevěděl, kdo líh v XY stáčel, nesouhlasí s tím, že by v areálu XY v XY měl převzít od K. líh a že by měl zajistit jeho ukrytí do podzemních garáží.

12. Ke čtvrtému okruhu [ad d)] obviněný namítl, že pokud jednání popsané v rozsudku pro roky 1998-2001 není trestné, postrádají reálný podklad úvahy, které by toto jednání měly spojovat s jeho jednáním v dalších obdobích. Ohledně jeho jednání v letech 2001-2004 soudy neodstranily nedostatečnost skutkových zjištění zmíněných v usnesení dovolacího soudu ze dne 19. 4. 2018. Není zřejmé, jakého konkrétního jednání se měl vlastně dopustit a naplnit tak znaky aplikovaných skutkových podstat trestných činů. Pokud soudy konstatují i nějaké provedené důkazy, které by jej měly snad z vágně definovaného jednání usvědčovat, pak se podle dovolatele jedná buď o důkazy, jejichž skutečný obsah stojí v extrémním rozporu s vyvozenými skutkovými zjištěními (např. výpovědi T. B. jako spolupracujícího obviněného) nebo není zřejmá obsahová spojitost mezi důkazem a dovozovaným závěrem (např. listinné důkazy týkající se tzv. ovlivňování svědků ze strany R. B., odkazy na rozhodnutí či opatření orgánů činných v trestním řízení pocházejících z jiných trestních řízení apod.), resp. důkazy zasažené důvodným podezřením z nevěrohodnosti, kterou soud nedokázal vyvrátit [zejména výpovědi dříve spolupracujícího obviněného, resp. svědka J. K. (pozn. správně zřejmě L. K.)]. Obdobnou nedostatečnost skutkových zjištění v souvislosti s popisem jednání dovolatele obviněný spojuje i s popisem skutkového stavu pro období po roku 2004.

13. Obviněný soudům vytýká, že pominuly posoudit kauzalitu mezi jeho tzv. „předcházejícími“ jednáními v období 2001 – 2004, svou povahou přípravnými (byla-li by soudy dostatečně zjištěna a popsána, když dle dovolatele byla pravděpodobně míněna jeho součinnost na budování lihovaru ve XY) a vzešlým následkem v podobě krácení daně organizovanou zločineckou skupinou, k němuž ale docházelo naprosto odlišným způsobem tzv. fiktivní denaturací lihu.

14. Ke znaku pokračování v podobě „blízké časové souvislosti“ obviněný zdůraznil, že pokud obecné pravidlo přijaté rozhodovací praxí konstatuje, že délka přetržky by neměla přesahovat čtyři měsíce i v případě aspektů odůvodňujících výjimečné prolomení tohoto pravidla, může jít o „prodloužení“ této doby nejvýše v rozsahu zlomku (původní „základní“ doby), nikoli násobku takovéto doby.

15. Samostatně pak obviněný soudům vytkl nesprávné vyhodnocení naplnění znaků organizované zločinecké skupiny. Závěry nalézacího soudu ve vztahu k jeho osobě a aplikované skutkové podstatě trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, stejně tak i aplikaci § 107 tr. zákoníku považuje za nedostatečné a zjevně nepřezkoumatelné. Nalézací soud dostatečně srozumitelným, resp. přezkoumatelným, způsobem nepopsal okolnosti, ze kterých lze dovodit skutkové zjištění o účasti dovolatele na organizované zločinecké skupině, a to pro celé sledované období od roku 1998 do roku 2013.

Zatímco pro období roku 1998-2001 je podle dovolatele vůbec otázkou, zda se on a ostatní členové „organizované zločinecké skupiny“ vůbec dopouštěli trestné činnosti, pro období 2001-2004 se je pak třeba zabývat tím, zda vůbec docházelo k jakékoliv činnosti, kterou by bylo možno spojit s existencí, resp. aktivitami činěnými ve prospěch organizované zločinecké skupiny. Pouze pro léta 2004-2013 lze uzavřít, že existence organizované zločinecké skupiny byla prokázána včetně jejího personálního složení a struktury, ovšem s výjimkou jeho.

Zatímco u ostatních členů organizované zločinecké skupiny nalézací soud ve výroku rozsudku podrobně rozvedl činnost těchto osob, jejich zařazení apod., ve vztahu k dovolateli se omezil jen na kusé konstatování role prostředníka v realizaci příkazů R. B. spočívajícího ve správě a hlídání prostor v XY na ulici XY a přebírání dohledu nad uskladněním naváženého mimobilančního lihu. Tato činnost mohla být realizována nejdříve od roku 2004. Nalézací soud tak neuvedl fakticky nic o úloze dovolatele v organizované zločinecké skupině, resp. o době vzniku či eventuálně zániku jeho účasti v takovéto skupině (včetně období tzv. „přetržky“ v letech 2001 až 2004).

16. Dovolatel zdůraznil, že nelze akceptovat postup, při kterém soud definuje jeho jednání kvalifikované jako zločin podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku pouhou obecnou charakteristikou z větší části převzatou z rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž by bylo například časově rozlišeno, co a jak měl dovolatel páchat po dobu dlouhých patnácti let. Naopak je nezbytné identifikovat konkrétnější aspekty činnosti pachatele, a tím respektovat zásadu individuální trestní odpovědnosti, identifikovat podíl pachatele na rozdělení funkcí v rámci hierarchie organizované zločinecké skupiny a současně postihnout jeho aktivní účast na realizaci poslání organizované zločinecké skupiny v podobě soustavného páchání úmyslné trestné činnosti. Soud se musí zabývat rozložením sledovaných aktivit pachatele v čase i jejich případným kvalitativním a kvantitativním vývojem, a to včetně zodpovězení otázky počátku těchto aktivit, jejich eventuálního přerušení a jejich ukončení. Je vyloučeno, aby nalézací soud v zásadě ignoroval zjištění, že se domnělý pachatel činnosti organizované zločinecké skupiny vůbec neúčastnil, v projednávaném případě zejména řadu let před ukončením činnosti této skupiny, resp. v některých obdobích vykonával činnosti, jejichž obsah, charakter či právní důvod (např. zaměstnanecký poměr) nebyl vůbec přesněji zkoumán či zjišťován.

17. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 2 To 36/2020, v části výroku, jímž zamítl jeho odvolání, včetně vadného řízení tomuto usnesení předcházejícího, tj. rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. 28 T 16/2013. Obviněný učinil i podnět, aby mu byl výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody, který nastoupil dne 6. 9. 2021, přerušen podle § 265o tr. ř. Samostatným podáním (č. l. 11717) vyjádřil obviněný souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

18. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten po shrnutí dovolacích námitek uvedl, že obviněný ve svém dovolání podal poměrně ucelený výklad k obsahu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na nějž lze v obecné rovině odkázat, aniž by podstatu tohoto hmotněprávního důvodu bylo nutné znovu popisovat. Uplatněné námitky však podle státního zástupce nelze posoudit jako důvodné, popř. opodstatněné.

19. Obviněný za užití námitky tzv. extrémního rozporu odmítá připustit, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé. Jestliže namítá nevyhovující popis skutku, zejména z hlediska konkrétnosti popisu jeho jednání stran naplnění znaků organizované zločinecké skupiny ve smyslu ustanovení § 129 tr. zákoníku a své účasti na takové organizované skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, lze ohledně formulace skutkové věty jen v omezeném rozsahu připustit jisté formulační nepřesnosti v popisu dílčích skutkových okolností, jakož i do jisté míry duplicitní vyjádření rozhodných skutečností v popisu skutku, ovšem nikoli takového charakteru, že by tyto měly mít vliv na celkovou srozumitelnost a jednoznačnost popisu skutku, v němž bylo soudy k osobě obviněného správně shledáno naplnění zákonných znaků oněch dvou zločinů, pro něž byl uznán vinným.

20. Dovolatel při formulaci svých námitek týkajících se nevyhovujícího popisu skutku z hlediska existence znaků trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku postrádá identifikaci svého podílu v hierarchii organizované zločinecké skupiny a svou aktivní účast na soustavném páchání úmyslné trestné činnosti organizované zločinecké skupiny, její rozložení v čase a kvalitativní a kvantitativní vývoj. Zatímco stran identifikace postavení obviněného v hierarchii dané organizované zločinecké skupiny a vymezení jeho podílu a aktivní účasti směřující k soustavnému páchání úmyslné trestné činnosti organizované zločinecké skupiny je nutno odmítnout, že by popis skutkové věty v rozsudku prvoinstančního soudu nesplňoval požadavky kladené na skutkovou větu ustanovením § 120 odst. 3 tr. ř., ohledně podrobného vymezení v kvalitě a kvantitě účasti člena v organizované zločinecké skupině a vývoje v čase není nutno na popis skutku klást příliš formalistické požadavky.

21. Je možno připomenout, že zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo založí organizovanou zločineckou skupinu, kdo se činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nebo kdo organizovanou zločineckou skupinu podporuje. Podle § 129 tr. zákoníku je organizovaná zločinecká skupina společenstvím více osob s vnitřní organizační strukturou, s rozdělením funkcí a dělbou činností, která je zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Ustanovení § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku tedy za dokonaný trestný čin pokládá i pouhé členství v organizované zločinecké skupině, postihuje již účast na činnosti takové skupiny, aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu. Může jít např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, jen zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní poradenství).

22. Z popisu obou dílčích skutků vyplývá, že ke spáchání hlavního trestného činu, tj. ke zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku došlo. Znaky organizované zločinecké skupiny, včetně začlenění obviněného do její struktury v podstatě od počátku její existence, bez jakýchkoli pochybností vykazuje také součinnost obviněných vylíčená ve skutkové větě, a to se zohledněním zjištění uvedených v odůvodnění obou soudních rozhodnutí. Z obsahu skutkové věty jistě vyplývá, že podíl jednání obviněného na činnosti organizované zločinecké skupiny nespočíval na samém vrcholu její hierarchie a nebyl tím nejzásadnějším pro fungování skupiny. Na druhou stranu je ale možno směle tvrdit, že obviněný hrál v činnosti skupiny poměrně důležitou úlohu, když se jednak osobně v období let 1998-2001 v areálu v XY ul. XY podílel na tzv. čištění lihu, utajovaném a nelegálním, a následně v období 2004-2013 na stejném místě poté, co dohlížel na stavební úpravy prováděné s cílem uskladnění tisíců litrů mimobilančního lihu, de facto po určitou dobu držel jakýsi patronát nad sem navezeným a zde v připravených nádržích poté uskladněným mimobilančním lihem. Postavení obviněného nebylo toho rázu, že by bez jeho součinnosti předmětná trestná činnost nebyla možná, obviněný byl článkem v organizované zločinecké skupině jistě nahraditelným, ale pokud se již na daném stupni hierarchie a určité pozici vymezené v čase a v místě nacházel, byl osobou pro chod organizované zločinecké skupiny významnou. Pozice obviněného v organizované zločinecké skupině byla přitom ve výroku o vině specifikována dostatečně podrobně a způsobem, který nevzbuzuje žádné pochybnosti. Obdobně zde byly vymezeny i funkce a činnosti dalších obviněných, míra jejich participace a způsob, jakým byly v organizaci rozděleny úkoly mezi jednotlivé členy.

23. Z hlediska právní kvalifikace podle § 361 tr. zákoníku, resp. z hlediska znaků organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku, je bezpředmětná námitka týkající se časového odstupu mezi útoky, neboť se nevyžaduje soustavnost při páchání úmyslných trestných činů jednotlivými pachateli, ale postačuje, když znak soustavnosti je dán ve vztahu ke konkrétní organizované zločinecké skupině.

24. Nalézací soud na str. 58 až 66 odůvodnění rozsudku podrobně rozvedl způsob fungování organizované zločinecké skupiny, důvody jejího ustavení a její zaměření, vnitřní hierarchizovanou strukturu, včetně vymezení rolí a úkolů jejích vybraných jednotlivých členů, způsob jejich kooperace, nástroje k utajení její činnosti. Vzhledem k době, po kterou skupina působila (pod vedením stejných řídících osob) se jednalo o stabilizovanou a pevně ukotvenou strukturu, v níž v případě, že některý z členů z jejího fungování vypadl, byl nahrazen. Skupina taktéž měla potenciál růstu. O tom, že se jednalo o skupinu operující tajně, nelze polemizovat s ohledem na vlastní charakter páchané trestné činnosti a úsilí, jaké bylo ze strany účastníků skupiny vynaloženo na postupy sloužící ke krytí nelegální činnosti. I naplnění znaku soustavnosti páchání trestné činnosti lze bez jakýchkoli pochybností dovodit již k okamžiku roku 1998, neboť k ustavení skupiny rozhodně nedošlo za účelem spáchání jednorázového trestného činu, načež organizace od tohoto roku závadným způsobem také reálně operovala po dobu několika roků.

25. Bylo-li shora vyjádřeno, že ustanovení § 361 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku postihuje nejen aktivní formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny v podobě páchání úmyslné trestné činnosti, ale i jakékoliv další jednání, které je z pohledu jiných skutkových podstat trestných činů uvedených ve zvláštní části trestního zákoníku nezávadové, definiční znak organizované zločinecké skupiny v podobě její zaměřenosti na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti současně způsobuje, že pokud se její člen dopustil i samotné „základní“ trestné činnosti, v tomto případě daňového trestného činu, tato se tím stává fakticky součástí popisu skutku právně kvalifikovaného podle § 361 tr. zákoníku. Oba trestné činy jsou tedy nutně páchány v jednočinném souběhu, avšak popis jednání naplňujícího zákonné znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku je s ohledem na výše uvedené skutečnosti širšího rozsahu, a kromě jednání naplňujícího zákonné znaky daňového deliktu zahrnuje i další okolnosti, které vystihují samotné znaky organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. Jedná se zejména o popis vztahů vzájemné podřízenosti a nadřízenosti mezi obžalovanými se stanovenými funkčními kompetencemi a vymezenou dělbou úkolů a činností, včetně celkového zaměření této organizované zločinecké skupiny na soustavné a dlouhodobé páchání daňové trestné činnosti. Nalézací soud shora uvedené ve svém výroku o vině respektoval, což na druhou stranu dovolatel ve své argumentaci stran přehlednosti a srozumitelnosti popisu skutku zjevně přehlédl.

26. Jde-li o námitku, že daňová povinnost vůbec nevznikla vzhledem k institutu osvobození od daně, tato má potencionál námitky uplatněné v souladu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., není ovšem na místě ji pokládat za opodstatněnou. Obviněný v dovolání podal podrobný výklad k § 29 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, upravující institut osvobození od daně, včetně znění § 29 odst. 1 písm. c) účinného v době do 30. 6. 1999, do 31. 3. 2000 a v období následujícím. Na tento výklad právní normy obviněný navázal, že předmětem technologického procesu, k němuž v období let 1998 - 2001 docházelo z popudu a k pokynům spoluobviněného R. B. v XY v areálu L. D., byla filtrace syntetického technického lihu, v jejímž průběhu nedocházelo ke změně v chemickém složení lihu, pouze k odstranění nečistot. Obviněný dovozuje, že líh zůstal lihem syntetickým technickým a jako takový byl od spotřební daně osvobozen.

27. Obviněnému lze v jeho výkladu přisvědčit v tom směru, že skutečně do 31. 3. 2000 byl podle § 29 odst. 1 písm. c) zákona č. 587/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2000, syntetický technický líh od spotřební daně osvobozen. Argumentace obviněného, při níž vzhledem k osvobození od daně uvedeného druhu lihu vyvozuje, že daňová povinnost vůbec nevznikla a předmětný skutek [ve skutkové větě blíže vymezený pod bodem 1)] nebyl vůbec trestný, předně vůbec neřeší tu část období, kdy měla být trestná činnost páchána, od okamžiku, kdy nabyla účinnost novela zákona o spotřebních daních účinná od 1. 4. 2000 (zákon č. 22/2000 Sb.) do června 2001. Uvedená novela vypustila z ustanovení o osvobození od daně pojem lihu syntetického technického, přičemž se tak stalo z důvodů zamezení daňových úniků (k těmto i před novelizací při nakládání s lihem syntetickým technickým docházelo, což samo o sobě svědčí o možnosti, že neoprávněné nakládání se syntetickým technickým lihem i před změnou mohlo vykazovat znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). Od 1. 4. 2000 musel být syntetický líh technický před uváděním do oběhu vždy denaturován a byl nadále od daně osvobozen již jen za podmínek platných pro ostatní druhy zvláštně denaturovaného lihu. Obvinění pochopitelně vzhledem k účelu, pro který měl být líh určen, tím technologickým postupem, jež podrobně popsal ve své výpovědi spoluobviněný R. B., autor a strůjce celého zařízení, technický syntetický líh nedenaturovali.

28. Především však dovolatel ve svém názoru nezohledňuje zákon č. 587/1992 Sb., ve znění účinném do 31. 3. 2000, ve všech jeho ustanoveních. Pokud by tak učinil, musel by jistě přiznat, že ve skutku vymezené jednání naplňovalo znaky daňového trestného činu i před datem 1. 4. 2000. Zákon č. 587/1992 Sb. totiž obsahoval krom jiného také ustanovení § 5. Ve svém § 5 odst. 1 písm. c) zákon o spotřebních daních pamatoval na možné zneužití institutu osvobození od daně a vznik daňové povinnosti navázal u vybraných výrobků osvobozených od daně podle § 8 odst. 1 písm. b), § 23 a 29, tedy i u technického syntetického lihu, na den vyskladnění nebo den použití pro jiné účely než tam stanovené.

Pochopitelně obviněný R. B., jak ostatně doznal ve své výpovědi, jakož i další členové organizované zločinecké skupiny (včetně dovolatele), s technickým syntetickým lihem nakládali za zcela jiným účelem, než ke kterému měl tento druh lihu správně sloužit. Líh měl totiž podle uskutečněných představ pachatelů posloužit pro výrobu lihovin. Právě z toho důvodu pachatelé, v prvém sledu zosnovatel a organizátor trestné činnosti R. B., přistoupili k sestrojení onoho zařízení, které v následujících letech posloužilo k čištění lihu a jeho zbavení nepatřičných chemikálií za využití aktivního uhlí a páry.

Záměr využít technického syntetického lihu, který byl alespoň z počátku páchání trestné činnosti od spotřební daně osvobozen, ovšem jen v případě jeho užití v souladu s účelem, k němuž měl sloužit, pro jiné účely, a to pro účely potravinářské produkce a konkrétně na výrobu lihovin, tedy činnost, jež spotřební daní již podléhala, členy organizované zločinecké skupiny ostatně donutil k těm aktivitám a postupům, jež obviněným posloužily k utajení jejich nelegálních postupů (tzv. konvojování, vybavení speciálními telefonní přístroji, maskování zařízení, atd.), jaké byly v řízení dokazováním doloženy.

29. Co se týče námitky nenaplnění znaků pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 116 tr. zákoníku, kterou dovolatel opřel o nedostatek ve znaku „blízké souvislosti časové“ mezi skutky vymezenými pod bodem 1) a 2) ve výroku o vině, jedná se podle státního zástupce sice opět o námitku pod uplatněný hmotněprávní dovolací důvod podřaditelnou, nicméně neopodstatněnou. Odvolací soud ostatně k této námitce podal výklad v bodě 11. odůvodnění napadeného usnesení, s nímž se je možno identifikovat. Názory v tomto bodě vrchním soudem vylíčené odpovídají tomu, co bylo vyřčeno Nejvyšším soudem v jeho usnesení ze dne 18.

4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 245/2018, na něž se ostatně odvolává i dovolatel, byť s odlišným výstupem. Z obsahu tohoto usnesení lze zopakovat, že dovolací soud vyhodnotil vadným přístup stížnostního soudu, pokud tento primárně založil svůj závěr o nedostatku blízké časové souvislosti mezi skutky, které lze pokládat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu, na tom argumentu, že případné přípravné jednání nelze za trestné považovat. Se stížnostním soudem by bylo možno souhlasit potud, že nelze činit pachatele vinným spácháním přípravy trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, jíž se dopustil v období předcházejícím datu 1.

7. 2016, tj. pokud se dopustil jen a pouze jednání přípravného, kdy se jeho trestná činnost nerozvinula do dalších vývojových stadií tohoto trestného činu. Na druhou stranu podle dovolacího soudu nic nebrání tomu, aby bylo k přípravnému charakteru jednání, i když toto není samo o sobě trestné, přihlíženo při posuzování otázky blízké časové souvislosti mezi skutky, které lze pokládat za dílčí útoky pokračujícího trestného činu. Dovolací soud v uvedeném usnesení dále konstatoval, že má-li se vyhodnotit časová přetržka mezi jednotlivými dílčími útoky pokračování v trestném činu, pak musí být uváženo i to, zda a jaká aktivita pachatele předcházela spáchání jednotlivých dílčích útoků.

I jednotlivý dílčí útok, potažmo samostatný procesní skutek ve smyslu § 12 odst. 12 tr. ř., je dán nikoli jen tou částí jednání, z níž vzchází následek činu (jde o čin/dílčí útok dokonaný), nýbrž všemi předcházejícími jednáními, svou povahou přípravnými, která byla pro vzešlý následek kauzální. Příčilo by se proto logice věci, pokud by od těchto nezbytných, mnohdy delší dobu trvajících, přípravných aktivit pachatele (tyto pak v posuzovaném případě v mezidobí mezi dvěma skutky, tzn. v době od července roku 2001 do roku 2004, vyplynuly z provedeného dokazování, kdy lze odkázat především na výpovědi samotných obviněných) bylo odhlíženo při posuzování otázky časové souvislosti spáchání jednotlivých v úvahu přicházejících dílčích útoků pokračujícího trestného činu.

Dlužno dodat, že dovolací soud v předmětném zrušovacím usnesení nepřisvědčil argumentaci stížnostního soudu ani po skutkové stránce. V podstatě vyhověl těm právním závěrům, které byly nejvyšším státním zástupcem vyjeveny v jeho dovolání ze dne 16. 10. 2017, sp. zn. 2 NZO 5003/2017.

Zde bylo zdůrazněno, že při posuzování podmínek pokračování v trestném činu je nutno z hlediska blízké časové souvislosti jednotlivých útoků brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok. V projednávaném případě se jednalo o velmi sofistikovanou trestnou činnost, která byla prováděna organizovaným způsobem, za kooperace několika pachatelů a za využití složitých technologických postupů a zařízení, která nadto musela být za tím účelem utajeně zkonstruována. Ze strany obviněných bylo tedy po jednání z období 1998 – červen 2001 třeba předem zařídit řadu formálních podmínek a zejména připravit množství různých technologických a „bezpečnostních“ opatření umožňujících úspěšné spáchání další trestné činnosti [páchané následně mimo jiné jednáním v bodě 2) rozsudku prvoinstančního soudu] tak, aby současně nedošlo k jejímu odhalení.

V tomto směru bylo tedy nepochybně nutno zohlednit např. faktické práce na přípravě daňového skladu ve společnosti M.-CH. čas nezbytný k vydání povolení k provozování daňového skladu a k provádění denaturací, stavební úpravy provedené v jednotlivých tajných skladech a podzemních úložištích, včetně tajné podzemní nádrže vybudované v samotném areálu společnosti M.-CH. v XY apod. Uvedená jednání by bylo možné kvalifikovat jako přípravná ve vztahu ke krácení daní, přičemž v době činu byla příprava u tohoto trestného činu trestná (§ 7 odst. 1 tr.

zák. k § 148 odst. 1, 4 tr. zák. za užití § 41 odst. 2 tr. zák.), což sice není pro posouzení časové souvislosti trestně postižitelných dílčích útoků zcela rozhodující, ukazuje to však na jednotící záměr obviněných a na cíl činnosti organizované zločinecké skupiny. Při posuzování blízké souvislosti časové je třeba zohlednit čas potřebný k přípravě pachatele na další útok. Bylo potvrzeno, že fakticky bezprostředně po ukončení trestné činnosti popsané pod bodem 1) rozsudku prvoinstančního soudu obvinění započali přípravy k páchání trestné činnosti na dalších místech.

Šlo nejen o stavební úpravy realizované v areálu ve XY v období od roku 2001 do konce roku 2003 (byť původně se záměrem výstavby tajného nelegálního lihovaru), ale i o stavební úpravy provedené v době od roku 2002 do roku 2005 v areálu společnosti M.-CH. v XY, kde došlo k přípravě a umístění dvou kovových podzemních nádrží, které následně sloužily jako tajný mezisklad mimobilančního lihu. Obvinění tedy i v období od června 2001 do roku 2004 pokračovali v páchání trestné činnosti, resp. konali přípravné práce a činnosti, které měly vyústit a dospět až do fáze dokonaného daňového trestného činu.

Po celou rozhodnou dobu byla ustavena organizovaná zločinecká skupina s pevnou vnitřní organizační strukturou, hierarchizovaným rozdělením funkcí a dělbou činností, která byla z vůle všech jejích členů po celou dobu své existence zaměřena na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Na činnosti této skupiny se i v mezidobí od června 2001 do konce roku 2003 podílel obviněný.

30. Byť to obviněný při uplatnění námitky nesprávného posouzení pokračování v trestné činnosti v případě skutků vymezených ve výroku o vině pod body 1) a 2) skutkové věty výslovně neřeší, není od věci se zabývat tím, k čemu by takové posouzení vedlo. V případě úvah ohledně posouzení jednání obviněného, které je vyjádřeno pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, jako samostatného trestného činu, a nikoli jako dílčího útoku dvou pokračujících zločinů účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr.

zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, by bylo jistě nutno zabývat se i otázkou promlčení trestní odpovědnosti. V takovém případě by vzhledem ke kratší délce promlčecí doby stanovené v § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák., oproti patnáctileté promlčecí době podle § 34 odst. 1 písm. b) tr.

zákoníku, bylo nutno ohledně skutku vymezeného pod bodem 1) ve skutkové větě výroku o vině aplikovat trestní zákon, resp. zvažovat možný jednočinný souběh trestného činu zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák. a spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák. Zdánlivě by tedy uplynutím dvanácti let došlo k promlčení trestní odpovědnosti pro skutek pod bodem 1) ještě předtím, než vůči obviněnému došlo k zahájení trestního stíhání.

Je ovšem nutno uvážit, že při souběhu trestných činů bez ohledu na to, zda se bude jednat o souběh jednočinný nebo vícečinný, běží promlčecí doby pro každý trestný čin samostatně. To se týká i institutu přerušení promlčecí doby. Pokud by tedy při úvahách ohledně nenaplnění všech zákonných znaků pokračování trestného činu (s nimiž se ovšem nelze ztotožnit) bylo možno akceptovat závěr o promlčení trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1, 4 tr. zák., spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr.

zák. a spáchaného ve prospěch zločinného spolčení podle § 43 tr. zák., nebylo by již možno stejný závěr učinit v případě trestného činu zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin bylo možno pachatele postihnout trestem odnětí svobody na dvě léta až deset let. Trestnost takového činu podle § 67 odst. 1 písm. b) tr. zák. by zanikla uplynutím dvanáctileté promlčecí doby, tedy při ničím nenarušeném běhu lhůty před zahájením trestního stíhání, k němuž došlo usnesením ze dne 14.

1. 2014. To ovšem jen za předpokladu, že by nebylo promlčení trestního stíhání přerušeno, k čemuž by ovšem ve vztahu k trestnému činu zločinného spolčení podle § 163a odst. 1 tr. zák. skutečně došlo ve smyslu § 67 odst. 3 písm. b) tr. zák.

Obviněný se totiž v průběhu promlčecí doby nezpochybnitelně dopustil trestného činu, na který zákon stanoví trest stejný (zločinu účast na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku), i trestného činu, na který zákon stanoví trest přísnější (zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku).

31. Posouzení skutku vyjádřeno pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu, jako samostatného trestného činu by tedy nemohlo vyústit ve výrok o zproštění obžaloby podle § 226 písm. e) tr. ř. Naopak by s sebou neslo takovou změnu v právním posouzení, která by směřovala k uznání viny obviněného více trestnými činy, než pro které byl odsouzen v rozsudku prvoinstančního soudu, potvrzeným nyní napadeným usnesením soudu odvolacího. Dovolací námitky obviněného napadající správnost právního posouzení pokračování v trestné činnosti tedy fakticky míří v neprospěch dovolatele.

32. Obviněný při výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podal ve svém dovolání vysvětlení i k případům tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy na straně jedné a skutkovými zjištěními na straně druhé, načež část svých námitek pod tento pojem podřadil. V posuzovaném případě se však o takový extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, která v napadeném rozsudku akceptoval také Vrchní soud v Olomouci, na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé rozhodně nejedná. Skutková zjištění soudů ve skutečnostech rozhodujících pro posouzení viny mají odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy dostatečně jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř. Pouhý nesouhlas obviněného s takovým hodnocením a se skutkovými závěry obou nižších soudů dovolacím důvodem není.

33. V posuzovaném případě sice dovolatel poukázal na některé formulační nepřesnosti či nedůslednosti, které se objevily v popisu skutku výroku o vině rozsudku prvoinstančního soudu, tyto však nelze hodnotit jako extrémně vadná

skutková zjištění o okolnostech rozhodných pro správné právní posouzení viny. Pro toto posouzení je například bez většího významu, pokud soudy v popisu skutku netrvaly na označení „syntetický technický líh“, tedy terminologii použitou v zákoně o spotřebních daních, jak se domáhá obviněný. Podobně je nutno přistoupit k dílčí námitce, že v době skutku, k němuž mělo docházet v období 1998 – červen 2001, neexistoval pojem daňový sklad. Je sice nutno s obviněným souhlasit, že tento pojem zavedl až zákon č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, účinný od 1.

1. 2004, a nebyla tedy při popisu skutku pod bodem 1) výroku o vině zvolena správně formulace, která na tento pojem odkázala, tato formulační nesprávnost však nic nemůže změnit na tom, že obviněný se s dalšími spoluobviněnými výrobním postupem, který z popisu skutku zcela srozumitelně a jasně vyplývá, dopouštěl nelegální výroby a uvádění nezdaněného lihu do oběhu. Jestliže zákon č. 353/2003 Sb. vznik povinnosti daň přiznat a zaplatit v režimu podmíněného osvobození od daně navázal na den uvedení vybraného výrobku do volného daňového oběhu, předcházející právní úprava obdobně vznik této povinnosti vázala na den vyskladnění (nebo den dovozu).

Skutečnost, že v době skutku neexistovalo podrobné vymezení podmínek, za kterých se místo výroby a skladování vybraných výrobků stává daňovým skladem a za kterých se právnické nebo fyzické osoby stávají subjekty, které nakládají s vybranými výrobky v režimu podmíněného osvobození od daně nebo osvobozenými od daně, nemá podle státního zástupce vliv na posuzování trestní odpovědnosti dovolatele. Nelegální výroba lihu (ať již ji z technického hlediska pojmenujeme přesně či nikoli, to k další dílčí námitce dovolatele), případně za využití syntetického technického lihu jako vstupní suroviny, ovšem se záměrem jeho využití za jiným účelem, naplňovala znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby.

Rovněž tak není podstatné, jakými kompetencemi v předmětné době disponovaly orgány celní správy, neboť prokázané způsoby krytí přeprav zcela jistě sloužily k minimalizaci rizika odhalení pachatelů při přepravě nezdaněného lihu bez ohledu na to, jaká silová složka státu by mohla využít svých kompetencí. Konkrétně obviněnému v soudních rozhodnutích také není kladeno k tíži, že by on osobně měl využívat speciálně upraveného telefonu, a pokud je o takovém užití telefonní techniky hovořeno, je to jmenovitě ve vztahu k osobám spoluobviněných a činnosti organizované zločinecké skupiny jako celku, což samozřejmě pro její definování význam má.

34. Ani dalším skutkovým námitkám, v nichž dovolatel poukazuje jen na vybrané skutečnosti zaznamenané v jinak poměrně rozsáhlém dokazování a dále na určité vybrané pasáže z výpovědí spoluobviněných, přičemž naopak zpochybňuje ty výpovědi, které účast obviněného na činnosti organizované zločinecké skupiny dokládají, nelze přiřknout takové zhodnocení, že by šlo o rozpor mezi obsahem provedených důkazů při jejich posouzení jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy, především soud prvoinstanční, natož se znaky rozporu extrémního. Ve vytýkaných směrech tudíž nedošlo k pochybení v rozsahu a intenzitě, které by mělo vést k závěru o porušení zásad spravedlivého procesu v podobě existence extrémního nesouladu mezi obsahem spisu a provedenými skutkovými zjištěními a tím i nezbytnosti zrušit napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů. Na základě provedeného zhodnocení těchto důkazů soud prvého stupně dospěl ke skutkovým zjištěním, která v jejich komplexu rozhodně nelze označit za taková, jež by při žádném možném způsobu důkazního hodnocení nepřicházela v úvahu, a tudíž byla s provedenými důkazy v extrémním rozporu. Naopak soudy obou stupňů své výsledné skutkové závěry opřely o konkrétní zjištění učiněná ve smyslu požadavků vyplývajících z ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

35. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné. Vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, přičemž souhlas k rozhodnutí v neveřejném zasedání udělil i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

36. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

37 Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

38. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. ř. (v období do 31. 12. 2021), resp. v § 265b odst. 2 tr. ř. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

39. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky.

40. O takto vymezený důvod dovolání však nelze opírat tvrzení o případných procesních pochybeních soudů nižších stupňů a nelze na jeho podkladě namítat vadné použití norem hmotného práva vztažené na takový skutek, k němuž dovolatel dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od jeho názoru. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod.

41. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zásadně jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

42. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

43. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a tento opravný prostředek zamítl vzhledem k tomu, že jej neshledal důvodným [a to u odvolání podle § 256 tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí takovou vadou. Pro úplnost se dodává, že podobně (s rozšířením o jeden dovolací důvod) je nyní vymezen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

44. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

45. Jak již bylo zmíněno, obviněný svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), přičemž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) uplatnil v jeho druhé variantě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud konstatuje, že řada námitek, které obviněný ve svém poměrně obsáhlém a detailně zpracované dovolání uplatnil, má potenciál být označena za vyhovující prvně vznesenému dovolacímu důvodu (ve spojení s druhým dovolacím důvodem), neboť jsou hmotněprávní povahy. Již proto nepřichází v úvahu, aby o jeho dovolání bylo rozhodnuto způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Další z nich, které směřují vůči skutkovým zjištěním soudů, nelze za taková označit, jejich význam však může (resp. i musí) být posuzován z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces, příp. z pohledu toho, co nově vymezuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022.

46. Obviněný své námitky vymezil ve čtyřech okruzích (viz bod 5.). Na dovolací argumentaci obviněného reagoval obsáhlejším vyjádřením státní zástupce (výše body 18. až 35.), což dovolacímu soudu umožňuje, aby při vypořádání dovolacích námitek – ve snaze předejít zahlcení textu stejnými údaji – v případech, kdy se s jeho vývody plně ztotožňuje, odkázal na příslušné pasáže jeho vyjádření a tyto případně jistým způsobem doplnil.

47. Za námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [podle nynější zákonné úpravy § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] lze pokládat ty, které byly dovolatelem vztaženy k prvně označenému okruhu [ad a)].

48. Nejvyšší soud musí konstatovat, že k námitce dovolatele stran chybějící protiprávnosti jeho jednání, coby základního předpokladu trestní odpovědnosti (bod 6. dovolání), založené na tvrzení (bod 7. dovolání), že soudy obou stupňů „již při popisu skutkového stavu zcela nepřípadně … operují s terminologií pozdější normy“, se zcela dostatečným a přesvědčivým vyjádřil státní zástupce (výše body 26. až 28.). Činí-li dovolatel závěr, že referenční normou, podle níž je třeba posuzovat skutek popsaný pod bodem 1. výroku o vině (tj. v jeho časovém vymezení „od září 1998 do června 2001“) jsou příslušná ustanovení zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, pak z dovoláním napadených rozhodnutí nelze nabýt dojmu, že by odlišné stanovisko zaujaly oba soudy nižších stupňů, neboť právě tento zákon uvádí soud nalézací v rámci popisu označeného skutku [„…neodvedením daně z lihu (§ 25 odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, v tehdy platném znění),“]. Obviněný si je tohoto ostatně vědom, neboť ve svém dovolání (bod 8. dovolání) cituje část odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (jeho bod 142.), v němž je právě tento zákon v souvislosti s jeho trestní odpovědností za skutek pod bodem 1) zmiňován, nicméně soudu vytýká (bod 10. dovolání) absenci vyhodnocení toho, co ve svém mimořádném opravném prostředku tvrdí, tj. že nakládal s lihem osvobozeným od daně. Namítá, že „dezorientace“ obou soudů o technologických postupech při nakládání s lihem se projevila (bod 11. dovolání) ve zjevně nesprávném skutkovém popise. V návaznosti na to obviněný (body 12. až 19. dovolání) předkládá argumentaci na podporu svého tvrzení, že nemohl daň zkrátit, v jejímž rámci též soudu vyčítá nevypořádání se s jím citovaným sdělením finančního úřadu (bod 18. dovolání), resp. nejasnost jeho skutkových závěrů, která zasahuje do jeho práva na obhajobu (bod 19. dovolání).

49. Jakkoli lze dovolateli přiznat částečnou důvodnost jeho námitek v tom, že pro období let 1998 až 2001 je rozsudek nalézacího soudu nepřesný v tom, že používá termínů, které se součástí právního řádu staly až v následujícím období (k tomu též vyjádření státního zástupce, konkrétně část uvedená pod bodem 33.) a jakkoli je nutno přiznat, že argumentačně tento soud na odpovídající právní úpravu, z níž dovozuje vznik daňové povinnosti, transparentně nepoukázal (a v uvedeném směru tak neučinil ani soud odvolací), nelze dospět k vývodům, jež činí dovolatel. Státní zástupce totiž ve svém vyjádření zcela správně poukázal na ustanovení § 5 zákona č. 587/1992 Sb. a související ustanovení (viz bod 28.) a na to, že důkazním řízením bylo zcela bez jakékoli pochybnosti prokázáno, že obvinění (včetně dovolatele) s technickým syntetickým lihem nakládali za zcela jiným účelem, než ke kterému měl tento druh lihu správně sloužit. Právě toto skutkové zjištění zakládá závěr, že jim vznikla daňová povinnost, a pokud se této vyhýbali, že jednali protiprávně, potažmo trestně, neboť tímto způsobem (při odhlédnutí k nepřesnostem v popise) daň zkrátili, což odůvodňuje vyvození jejich trestní odpovědnosti.

50. Za další tomuto důvodu dovolání [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] formálně vyhovující je třeba pokládat (hmotněprávní) část argumentace dovolatele směřující vůči vyvození jeho trestní odpovědnosti za zločin účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný soudům vytýká (bod 20. až 30. dovolání) rezignaci na zásadu individuální trestní odpovědnosti, již spatřuje v údajné nedostatečnosti popisu skutku, obsahujícího podle něj řadu faktických chyb, projevující se v chybějící identifikaci jeho jednání spojujícího jej s účastí na zmíněné organizované zločinecké skupině v letech 2011 až 2004 a zejména v nedostatečném vyjádření znaků aplikované skutkové podstaty na celé období let 1998 až 2013. Soudům vytýká, že jimi „velkoryse pojatá možnost aplikace institutu organizované zločinecké skupiny“ zřetelně překračuje princip individuálního charakteru trestní odpovědnosti a podřizuje jej principu kolektivní viny (bod 26. dovolání). Soudy podle něj rovněž pominuly skutečnosti svědčící o tom, že se na jednání skupiny pachatelů nepodílel po celou jimi vymezenou dobu („po období trvající dlouhou řadu let již s těmito osobami prokazatelně neměl nic společného“) a poukazuje (bod 27. dovolání) na rozpor obsažený v rozhodnutí odvolacího soudu („trestnou činnost páchal v podstatě od roku 1998 až do roku 2005 až 2007“). V návaznosti na to zmiňuje obsah výpovědí obviněného T. B., které podle jeho hodnocení nepodporují skutková zjištění soudů nižších stupňů ohledně délky jeho zapojení do trestné činnosti.

51. K otázce namítané nedostatečnosti popisu skutku z hlediska vyjádření znaků organizované zločinecké skupiny, resp. zapojení dovolatele do ní, se státní zástupce vyslovil způsobem výše popsaným (viz body 21. až 25.), s nímž se Nejvyšší soud, zejména co do podmínek vymezujících trestní odpovědnost pachatele za tento zločin, plně ztotožňuje. Jakkoli se dovolatel snaží o zpochybnění toho, k čemu judikatura stran výkladu toho, jaká skutková zjištění jsou dostačující pro jejich subsumpci pod jednotlivé alternativy objektivní stránky označeného trestného činu, dospěla („takto pojatá rozhodovací praxe stojí na samé hranici zásady individualizace trestní odpovědnosti“), neshledává dovolací soud důvod k tomu, aby se od takto zaujatého výkladu odkláněl.

52. Nadto lze konstatovat, že zaujetí odlišného názoru neodůvodňuje ani to, jak se k výkladu ustanovení § 361 tr. zákoníku staví odborná literatura. Jak již upozornil státní zástupce ve svém vyjádřením a jak vyplývá z komentáře k trestnímu zákoníku, „ustanovení § 361 odst. 1 v alinea 2 prohlašuje za dokonaný trestný čin i pouhé členství v organizované zločinecké skupině, když postihuje již účast na činnosti takové skupiny, lze si však představit i aktivnější formu účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny, aniž by takovým jednáním pachatel naplnil znaky některého jiného úmyslného trestného činu. Může jít např. o osobu, která pro zločinné spolčení, resp. jeho některé členy, zabezpečuje některé práce nebo služby (např. ekonomické nebo právní poradenství)“. (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3343). Při posuzování otázky, jaké jednání lze podřadit pod zákonné znaky trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině, je třeba vycházet z toho, že jeho podstata „tkví v zákazu samotné existence organizovaných zločineckých skupin tím, že je postihováno jakékoli jednání ve prospěch takové skupiny, její založení, účast na její činnosti a byť i jen její podpora. Zvláštností tohoto trestného činu tedy je, že postihuje i jen samotné aktivní členství v organizované zločinecké skupině či jinou formu sounáležitosti s ní, aniž by pachatel musel spáchat v rámci takové sounáležitosti jakýkoli další trestný čin. Právní specifika tohoto trestného činu spočívají v tom, že jde vlastně o případ kvalifikované přípravy (spočívá ve vytváření předpokladů pro organizované páchání trestné činnosti a zvláštní případ trestné součinnosti (jde o pluralitu trestně odpovědných osob, které jsou určitým způsobem propojeny za účelem páchání trestné činnosti).“ (viz ŠČERBA, F a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 205 až 421. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2020. s. 3010).

53. Při posuzování délky páchání tohoto trestného činu – v případě kvalifikace jednání jeho pachatele podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku (který je v této alternativě trestným činem trvajícím) – je třeba vycházet z toto, že „ je rozhodující celá doba, po niž se pachatel na činnosti organizované zločinecké skupiny účastní, nejen doba, po kterou reálně v rámci této činnosti něco pro organizovanou zločineckou skupinu vykonává. […] Nijak však tomuto trvajícímu charakteru nepřekáží, jestliže pachatel v rámci činnosti organizované zločinecké skupiny vykoná jen jednorázový úkol, či se dokonce nebude podílet ani na vůbec žádném konkrétním úkolu, bude-li k tomu připraven. […] Trvající trestný čin podle § 361 odst. 1 alinea druhá člena organizované zločinecké skupiny či osoby v obdobném postavení, pak trvá tak dlouho, jak trvá toto jeho členství či obdobné postavení, bez ohledu na to, kdy, kolikrát, či jak dlouho něco pro organizovanou zločineckou skupinu v rámci její činnosti reálně vykonal.“ (viz ŠČERBA, F a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 205 až 421. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2020. s. 3014).

54. O tom, že skupinu pachatelů soustředěných kolem obviněných R. a T. B., je nezbytné považovat za organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu § 129 tr. zákoníku, nelze pochybovat. Takový právní závěr pro období od roku 2004 do 16. 5. 2013 ostatně plyne i z rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jímž bylo o vině spoluobviněných dovolatele (konkrétně R. B., T. B., V. D., R. H., L. K. a R. M.) pravomocně rozhodnuto. Pokud jde o období předcházející, v důsledku rozhodnutí nalézacího soudu (usnesení ze dne 6. 8. 2018, č. j. 28 T 16/2013-10683) o zastavení trestního stíhání obviněných R. B., T. B., R. M. a L. K. pro skutek popsaný v obžalobě Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 10. 10. 2014, č. j. 2 VZV 3/2014-180, pod bodem A), pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. a) tr. ř., obdobný závěr pro období od roku 1998 explicitně učiněn nebyl. Tato skutečnost však nebrání tomu, aby (při existenci skutkových okolností odůvodňujících zjištění, že taková skupina pachatelů, kterou je třeba označit za organizovanou zločineckou skupinu ve smyslu jejího zákonného vymezení, se ustanovila a v daném období i působila) při rozhodování o vině dovolatele byla daná otázka soudem, společně se závěrem, zda jejím členem byl či nebyl i dovolatel, posouzena, a to samostatně v řízení vedenému již toliko (po zastavení trestního stíhání výše označených spoluobviněných) vůči němu (resp. i spoluobviněném T. P.).

55. Podle názoru dovolacího soudu není závěr, z něhož dovoláním napadená rozhodnutí vycházejí, tj. že se tato organizovaná zločinecká skupina ustanovila již v roce 1998 a že ve svém složení (zejména v případě osob stojících v jejím čele a tuto skupinu řídící – tedy zejména bratři B.) setrvala až do roku 2013, zpochybněn. V uvedeném směru lze totiž poukázat na to, co rovněž napadená rozhodnutí berou v potaz, tj. že cíleně a dlouhodobě byla zaměřena na páchání úmyslné trestné činnosti, jejíž podstatou bylo poškozování státu v jeho zájmu na řádném vyměření a výběru daní. Setrvalost její řídící složky (bratři B.) v tomto úsilí je prokázána zjištěním, že soustavnou činností nadále směřovala k porušení objektu chráněnému ustanovením § 240 tr. zákoníku. Po tzv. prvním období (od roku 1998 do června 2001), kdy ke krácení daně prokazatelně docházelo, totiž · jednak následovalo období (předcházející roku 2004, od kdy opět k poruchovému následku, tj. ke zkrácení daně, z jejich jednání docházelo – viz již zmíněný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823) věnované přípravným pracím na objektech, v nichž obvinění hodlali stejným způsobem nakládání s lihem na dosavadní trestnou činnost navázat, · ale též ještě roku 2004 předcházející období (hodnoceno z hlediska zmiňované organizované zločinecké skupiny), v němž docházelo k dalšímu krácení daně týmiž osobami, které tuto skupinu pachatelů tvořili (k tomu viz odkazovaný rozsudek odvolacího soudu a jeho skutková zjištění učiněná např. pod bodem I/7 k osobám obviněných R. B., R. M. a R. H. – „v době od roku 2002 do 16. 4. 2013“).

56. V reakci na dovolací námitku obviněného týkající se této problematiky již státní zástupce ve svém vyjádření poukázal na fakt, že k otázce organizované zločinecké skupiny v posuzované věci se nalézací soud podrobně vyslovil na str. 58 až 66 svého rozsudku. Dovolací soud necítí potřebu opakovat to, co stran zapojení jednotlivých členů této skupiny (ať již z hlediska její struktury, tedy co do naplnění znaků § 361 tr. zákoníku, či z hlediska participace jejích jednotlivých členů při páchání zločinu zkrácení dně, poplatku a podobné povinné platby) nalézací soud uvedl, pouze se omezí na připomenutí jeho skutkového závěru o délce působení této organizované zločinecké skupiny (bod 161. „… zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby … byl páchán skupinou sedmi spolupachatelů po dobu 15 let, a to vysoce organizovaným a sofistikovaným způsobem …“). V kontextu dalších údajů obsažených v citovaném bodě odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, jakož i bezprostředně navazujících odstavců věnovaných problematice organizované zločinecké skupiny, nevzniká pochybnost o tom, že nalézací soud uzavřel, že tato skupina působila v období let 1998 až 2013, kdy došlo zásahem orgánů činných v trestním řízení k ukončení její činnosti, tj. po dobu 15 let. V reakci na obhajobu obviněného, který se snaží dovolací soud přesvědčit o tom, že s touto skupinou přestal spolupracovat mnohem dříve (v roce 1999), než uzavřel soud, je vhodné poukázat na to, že nalézací soud (vyjma důkazů zpochybňovaných dovolacími námitkami obviněného – např. tvrzená nevěrohodnost L. K.) při dovození závěru, že se dovolatel i v roce 2005 a létech bezprostředně následujících podílel na trestné činnosti nejen setrváním v rámci zločinecké organizované skupiny, ale i vlastní participací na krácení daně, vycházel (bod 160.) ze svědecké výpovědi M. J. Ta společně s dalšími důkazy podle něj do té míry podporuje závěr o trestném jednání obviněného v označené době, pro kterou jeho obhajoba nemůže obstát.

57. V další části dovolání obviněný zpochybňuje existenci subjektivní stránky, kdy (bod 28. dovolání) namítá, že příslušná skutková zjištění buď chybí, příp. jsou zatížena vadou nesrozumitelnosti bránící jejich přezkoumání. Popisu obsaženému ve výroku rozsudku nalézacího soudu vytýká (body 29. a 30. dovolání), že na rozdíl od ostatních spoluobviněných ve vztahu k němu neobsahuje fakticky nic o jeho úloze v organizované zločinecké skupině, resp. o době vzniku či eventuálně zániku jeho účasti v takového skupině (včetně období tzv. „přetržky“ v letech 2001 až 2004). Závěry nalézacího soudu aplikované ke skutkové podstatě trestného činu účasti na organizované zločinecké skupině pokládá dovolatel za nedostatečné, rozporné s jeho předchozím rozhodnutím a porušujícím jeho právo na spravedlivý proces (bod 30. dovolání).

58. K takto vznesené námitce se již částečně vyjádřil státní zástupce, který poukázal na to, že podle zjištění soudů se obviněný podílel i na páchání trestného činu zkrácení daně, přičemž správně upozornil na to, že znak uvedený pod alinea druhá § 361 odst. 1 tr. zákoníku může být naplněn i tím, že příslušná osoba vykonává pro organizovanou zločineckou skupinu činnosti, které samy o sobě nemusí mít trestně právní charakter. Dovolací soud souhlasí s jeho posouzením, že to co, nalézací soud ve vztahu k dovolateli při popisu skutku uvedl, je z hlediska § 120 odst. 3 tr. ř. dostačující a umožňuje subsumpci pod zákonný znak, který uvedený soud užil. Správně bylo zdůrazněno i to, že s osobami, které organizovanou zločineckou skupiny podle zjištění soudu v posuzované věci (ale i v období vymezeném v již odkazovaném rozsudku odvolacího soudu ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, podle jeho tehdejšího zjištění) tvořily, byl v kontaktu v delším časovém období, nepochybně vnímal řídící pozici bratrů B., byl si vědom to, že s nimi na trestné činnosti (přes snahu dovolatele zpochybnit protiprávnost a potažmo trestnost povahy nakládání s lihem či svou vědomost o takovém posouzení) participují další osoby, a tudíž není důvod zpochybňovat existenci subjektivní stánky k oběma zločinům, jimiž byl uznán vinným.

59. Porušení práva obviněného na spravedlivý proces nelze shledávat v té skutečnosti, že vydaným odsuzujícím rozsudkem – podle jeho hodnocení – zaujal k aplikaci označené skutkové podstaty trestného činu závěry rozporné s jeho předchozím rozhodnutím. V uvedeném směru je nezbytné připomenout, že jeho právní závěr [zde dovolací soud usuzuje, že namítaný rozpor je obviněným míněn ve vztahu k předchozímu usnesení nalézacího soudu o zastavení (usnesení ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8851), neboť v prvním odsuzujícím rozsudku (rozsudek ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860) byl rovněž označen za člena této organizované zločinecké skupiny] byl korigován názorem dovolacího soudu a že poté byl nalézací soud povinen věc posoudit ve smyslu závazného právního názoru vysloveného v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.

60. K problematice pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku dovolatel uvedl (bod 31. dovolání), že s ohledem na jeho závěr, že jednání popsané pod bodem 1) není trestným činem, není tu nic, co by ve smyslu uvedeného ustanovení mohlo spojovat jeho jednání v letech 1998 až 2001 s jeho jednáním v dalším období. K období v letech 2001 až 2004 poukazuje obviněný na chybějící popis ve výrokové části rozsudku (bod 32. dovolání) a ve vztahu k údajům obsaženým v příslušné části jeho odůvodnění namítá existenci extrémního rozporu, chybějící obsahovou spojitost či prokázanou nevěrohodnost důkazu. Nedostatečnost skutkových zjištění vytýká dovolatel i popisu skutkového stavu pro období po roku 2004. Následně vznáší dotaz, zda je dána příčinná souvislost mezi aktivitami z let 2001 až 2004 a po nich následujícím jednáním skupiny, která přešla na způsob tzv. fiktivní denaturace lihu a zaobírá se otázkou znaku blízké časové souvislosti mezi jednotlivými útoky, když upozorňuje, že z judikatury lze dovodit, že jde o přetržku zpravidla několika, maximálně čtyř měsíců. Z toho dovozuje (bod 35. dovolání), že při přetržce přesahující období půl roku již nelze o této blízké časové souvislosti uvažovat. Při akceptaci toho, že judikatura Nejvyššího soudu připouští i zdůvodněné výjimky, považuje obviněný za vyloučené, aby se tak stalo v případě dvanáctinásobku obvyklé přetržky. Rozhodnutí opřené o takový závěr by podle něj bylo nutno kvalifikovat jako překvapivé.

61. K těmto námitkám lze ve stručnosti konstatovat následující skutečnosti. S ohledem na nepřijetí vývodu dovolatele o chybějící protiprávnosti jeho jednání v případě skutku popsaného pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu dovolacím soudem, který na rozdíl od dovolatele v souladu se soudy nižších stupňů (přes nepřesnosti skutkového vymezení obsaženého v popise skutku) shledává v jeho jednání popsaném odsuzujícím rozsudkem čin protiprávní, potažmo trestný, nepovažuje Nejvyšší soud důvodným jeho tvrzení, že tu není nic, co by mohlo jeho jednání v letech 1998 až 2001 spojovat s jeho jednáním v dalším období. Z pohledu námitky o chybějícím vymezení závadového jednání dovolatele v období mezi léty 2001 až 2004 ve výrokové části rozsudku lze zmínit, že by sice jeho uvedení již v této části rozsudku bylo přínosnějším z hlediska následně dovozovaných právních závěrů. Nicméně je dostačující, že příslušná skutková zjištění jsou uvedena v odůvodnění rozsudku. Ten se totiž (jeho výroková část a odůvodnění) z hlediska práva obviněného na spravedlivý proces posuzuje jako celek, přičemž i z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že skutková zjištění rozvíjející popis skutku mohou být obsažena v jeho odůvodnění, to za předpokladu, že nejsou v rozporu s tím, co vyjadřuje výroková část rozsudku (právě proto, aby skutek v koncentrované podobě vyjadřoval zákonné znaky příslušného trestného činu a nebyl zahlcován dalšími, často již podružnějšími skutečnostmi).

62. Pokud jde o otázku namítané příčinné souvislosti, k uvedené otázce se dovolací soud již vyslovil ve svém předchozím rozhodnutí (usnesení ze dne 19. 4. 2018, sp. zn. 6 Tdo 245/2018) a neshledává důvodu k tomu, aby svůj názor měnil či opětovně argumentačně rozvíjel.

63. K další námitce, již lze dovodit z argumentace dovolatele, tj. že doba tří let (představující dvanáctinásobek judikaturou připuštěné čtyřměsíční přestávky), po niž pachatel neprovádí žádnou trestnou činnost stejného charakteru (tj. takovou, kterou by bylo možno podřadit pod zákonné znaky obsažené v § 116 tr. zákoníku), vylučuje závěr o blízké časové souvislosti, je nutno uvést, že tomuto vývodu je třeba nepochybně přisvědčit. Nutno však zdůraznit dvě věci. Jednak nelze přijmout argumentaci dovolatele, že časová přetržka převyšující dobu čtyř měsíců vylučuje závěr o splnění podmínky blízké časové souvislosti, neboť z judikatury plyne, že i roční přetržka nemusí být na překážku pozitivnímu závěru o splnění podmínek § 116 tr. zákoníku (viz věci daňové), a jednak je třeba konstatovat, že ve věci posuzované má tato námitka nepochybně i skutkový základ, který spočívá v obhajobě obviněného popírajícího jakoukoli součinnosti s ostatními spoluobviněnými v uvedeném období. Pak může být ovšem zvažována toliko z toho pohledu, zda skutková zjištění soudů, která se k tomuto období a aktivitě (či naopak jím tvrzené pasivitě) dovolatele vztahují mají podobu odpovídající požadavku § 2 odst. 5 tr. ř., nebo jsou naopak projevem zjevného rozporu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů (k tomu viz níže).

64. Obviněný v rámci svého mimořádného opravného prostředku dále namítl porušení zásady individuální trestní odpovědnosti, k níž podle jeho hodnocení (mimo jiného) došlo v důsledku soudy „velkoryse pojaté možnosti aplikace institutu organizované zločinecké skupiny“ podřizující jej principu kolektivní viny (bod 26. dovolání), a to i v souvislosti s jím nastíněným rozporem obsaženým v rozhodnutí odvolacího soudu („trestnou činnost páchal v podstatě od roku 1998 až do roku 2005 až 2007“ – bod 27. dovolání).

65. V tomto ohledu musí Nejvyšší soud přiznat, že ve shodě s tím, co obviněný v bodě 26. svého dovolání uvedl, odůvodnění odvolacího soudu (jeho bod 9.) skutečně obsahuje znění, podle něhož „[z] dokazování je zřejmé, že poté, co na místě došlo k úrazu jednoho z pracovníků a k jeho úmrtí, byla uvedená činnost utlumována, nicméně obžalovaný K. se jí aktivně účastnil a je nerozhodné, zda to bylo po kratší či delší časový úsek, když, jak bude uvedeno dále, se jednalo o činnost organizované zločinecké skupiny směřující k soustavnému páchání daňové trestné činnosti a pokud tedy nalézací soud uzavírá, že tato činnost probíhala až do června 2001, pak lze rozhodnutí v tomto směru určitě akceptovat, když je uvedené období trestné činnosti v bodě 1) rámováno dobou činnosti celé skupiny osob páchajících trestnou činnost, mezi nimiž působil i obžalovaný K.“

66. Způsob tohoto vyjádření je částečně nejasný, avšak má-li z něj plynout (v reakci na obhajobu obviněného, že na trestné činnosti pod bodem 1) měl participovat pouze do roku 1999), že případné přijetí této skutkové varianty nemá žádný vliv na vyslovení jeho viny označenými trestnými činy páchanými až do června 2001, a to na základě skutkového zjištění, že až to tohoto časového horizontu byla trestná činnost páchána organizovanou zločineckou skupinou (jejími dalšími členy), na jejíž činnosti se v počátečním období (tj. v létech 1998 a 1999) podílel, pak takový závěr je zjevně nepřijatelný.

67. V uvedeném směru je totiž třeba zdůraznit, že pachatel může být činěn trestně odpovědným jen za takové jednání (ať již komisivního nebo omisivního charakteru), které je jednáním protiprávním, potažmo trestným, a které lze označit za trestný čin ve smyslu § 111 tr. zákoníku, resp. jako konkrétně vymezený trestný čin uvedený ve zvláštní části trestního zákoníku, jehož skutkovou podstatu naplní. V případě, že takový pachatel participuje na trestné činnosti páchané dalšími osobami, lze mu přičítat jen následky vzešlé s takového jednání, na němž se v příslušné formě účastenství – ať již stricto sensu (§ 24 tr. zákoníku) či lato sensu (§ 23 tr. zákoníku) – podílel. Takto se ostatně vyslovil i Ústavní soud, který ve svém nálezu zmínil, že „ [j]e sice samozřejmě možné, aby se spolupachatel zapojil již do probíhající trestné činnosti páchané jinými osobami, to však neznamená, že je mu možno přičítat následky, jež byly ostatními spolupachateli způsobeny tímto činem před tím, než se daný spolupachatel do trestné činnosti zapojil, anebo po té, co svou participaci na trestné činnosti ukončil. Jiný závěr by byl v příkrém rozporu se zásadou individuální odpovědnosti a kolidoval by rovněž s uznávanými principy posuzování spolupachatelství. Lze např. připomenout obecně přijímanou skutečnost, že spolupachatel neodpovídá za exces, tedy za vybočení z mezí původní dohody o spáchání trestného činu, kterého se dopustil jiný spolupachatel. Tím spíše pak spolupachatel nemůže odpovídat za ty části trestného činu, na nichž se svým jednáním vůbec nepodílel. Pokud se tedy určitá osoba zapojí do pokračujícího trestného činu až poté, co ostatní spolupachatelé uskutečnili některé dílčí útoky takového činu, nemohou mu být tyto dřívější útoky přičítány. Daná osoba bude trestně odpovědná jen za ty dílčí útoky pokračujícího trestného činu, do kterých se již zapojila. Obdobně nelze spolupachateli přičítat ty dílčí útoky, kterých se ostatní spolupachatelé dopustili až poté, co daný spolupachatel prokazatelně ukončil svou participaci na předmětné pokračující trestné činnosti.“ – nález ze dne 6. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 1107/20.

68. K uvedenému lze dodat, že odkazovaný právní názor je třeba vztáhnout na všechny trestné činy, tedy i trestný čin zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby podle § 240 tr. zákoníku a trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 tr. zákoníku nevyjímaje.

69. Způsob vyjádření odvolacího soudu stran otázky toho, zda sdílí skutkové zjištění nalézacího soudu, které je třeba dovodit z jeho rozsudku, tj. že dovolatel se na trestné činnosti podílel v celém v bodě 1. vymezeném období, tj. od září 1998 do června 2001, či nikoli, je nejasný a obdobně vyznívá i jeho vyjádření stran skutku popsaného pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu. V bodě 10. odůvodnění svého rozhodnutí totiž odvolací soud zmiňuje výpověď spoluobviněného T. B., podle níž měl být dovolatel „placen přinejmenším do období roku 2005 až 2007“, přičemž však současně uvádí i další, podle něj dovolatele usvědčující důkazy (výpovědi L. K. a M. J.). Nejvyšší soud ovšem v tomto odůvodnění postrádá jasnou a transparentní odpověď na otázku, zda podle odvolacího soudu se dovolatel na trestné činnosti označené skupiny pachatelů podílel – ve výše vymezeném významu – po celé období, tj. od roku 2004 do 15. 5. 2013, jak se podává z výrokové části rozsudku nalézacího soudu, či zda k potvrzení tohoto skutkového závěru nepřistoupil na základě výše vyložené úvahy, tj. že až do tohoto okamžiku je prokázáno páchání označených trestných činů organizovanou zločineckou skupinou (jejími dalšími členy).

70. Pokud Nejvyšší soud výše uvedl, že i pro trestné činy, jimiž byl dovolatel uznán vinným, platí závěr citovaný v bodě 67. („… spolupachatel prokazatelně ukončil svou participaci na předmětné pokračující trestné činnosti“), neboť podstata řešení se vztahuje nejen k participaci pachatele na trestném činu charakteru pokračujícího, ale též ve vztahu k trestnému činu trvajícímu (§ 361 odst. 1 alinea druhé tr. zákoníku), musí současně dodat to, že skutkový závěr o ukončení páchání tohoto trestného činu jeho pachatelem musí být učiněn s přihlédnutím ke specifičnosti tohoto trestného činu. Jak již bylo uvedeno, závěr o jeho spáchání, resp. v uvažovaných souvislostech o jeho kontinuálním páchání, není vázán na zjištění, že týž pachatel současně páchá další trestnou činnost, kterou naplňuje zákonné znaky jiného (v souběhu) spáchaného trestného činu. Předmětné ustanovení totiž z hlediska konstrukce objektivní stránky trestného činu nevyžaduje účast jeho pachatele na trestné činnosti organizované zločinecké skupiny, tj. jeho participaci na trestných činech touto skupinou spáchaných, ale toliko na její činnosti. „Postačí, jestliže je takový pachatel v rámci svého členství či obdobného postavení připraven či alespoň svolný trvale či opakovaně něco pro takovou organizovanou zločineckou skupinu něco vykonávat, jestliže to bude nutné. I takový pachatel se totiž již účastní na činnosti organizované zločinecké skupiny. Trvající trestný čin podle § 361 odst. 1 alinea druhá člena organizované zločinecké skupiny či osoby v obdobném postavení pak trvá tak dlouho, jak trvá toto jeho členství či obdobné postavení, bez ohledu na to, kdy, kolikrát či jak dlouho něco pro organizovanou zločineckou skupinu v rámci její činnosti reálně vykonal.“ (blíže viz ŠČERBA, F a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 2, § 205 až 421. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2020. s. 3018).

71. Z právě uvedeného tedy plyne, že závěr o porušení dovolatelem akcentované zásady individuální trestní odpovědnosti by bylo možno učinit jen tehdy, pokud by vina pachatele označeným trestným činem byla vyslovena (vzhledem k poznatkům o dalším působení této organizované zločinecké skupiny) i pro období, v němž se již na její činnosti prokazatelně nijak nepodílel a zcela zjevně se od ní distancoval takovým způsobem, že by to bylo zcela zřejmé, pročež by ani její dále působící členové již s jeho jakýmkoli přispěním v její prospěch v budoucnu nemohli nepočítat. Jinak vyjádřeno, pokud by takové jednoznačné skutkové zjištění nebylo učiněno a bylo naopak prokázáno, že tento pachatel posléze činil úkony, které směřovaly k podpoře této organizované zločinecké skupiny, nebylo by možné učinit závěr o tom, že k porušení uvedené zásady došlo, neboť v takovém případě by bylo nutno uzavřít, že se na její činnosti stále kontinuálně podílel.

72. Nic takového podle nalézacího soudu zjištěno nebylo. O opaku, tj. zjevném distancování se dovolatele od činnosti organizované zločinecké skupiny, která se vytvořila kolem obviněného R. B., nesvědčí ani dosavadní zjištění, která byla (dosud nepravomocně) učiněna v obsahově souvisejícím trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 69 T 4/2018, v němž je dovolatel společně s dalšími osobami stíhán pro trestnou činnost, jejíž podstatou bylo maření vyšetřování vedeného za účelem objasnění celkového rozsahu krácení daně skupinou osob pod vedením obviněného R. B. Při respektování zásady presumpce neviny [byť bylo odvolání obviněného podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně (dále „krajský soud“) ze dne 3. 6. 2021, č. j. 69 T 4/2018-18240, odmítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 14. 12. 2021, č. j. 1 To 131/2021-18526, nebylo ještě rozhodnuto o odvolání státního zástupce, jímž usiluje o zpřísnění právní kvalifikace podle něj správně zjištěného skutku dovolatele] nezmiňuje dovolací soud konkrétní skutková zjištění, která krajský soud ve vztahu k dovolateli učinil, a omezuje se pouze na konstatování, že tento rozsudek nikterak nezpochybnil skutková zjištění nalézacího soudu ve věci posuzované o kontinuální účasti dovolatele v organizované zločinecké skupině vytvořené obviněným R. B. po celou dobu vymezenou ve výrokové části rozsudku.

73. I s přihlédnutím k tomuto poznatku, který dovolací soud nabyl na základě postupu podle § 243 tr. ř., nelze považovat výše citované vyjádření odvolacího soudu, k němuž se Nejvyšší soud vyjádřil v bodech 66. až 69. za relevantní pro rozhodnutí o dovolání obviněného, neboť je nezbytné učinit závěr, z něhož vychází rozsudek nalézacího soudu, tj. že dovolatel se na činnosti organizované zločinecké skupiny podílel kontinuálně po celé v rozsudku vymezené období.

74. K otázce namítaného extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů se již vyjádřil státní zástupce. Ve shodě s ním ani dovolací soud existenci takového nesouladu mezi provedenými důkazy a následně dovozenými skutkovými a právními závěry neshledává. Extrémně nesouladnými (excesivními) jsou totiž judikaturou Ústavního soudu shledávána v zásadě jen taková rozhodnutí, jež jsou pro zcela zjevné (očividné) vady zjevně neudržitelná [„…. extrémní exces při realizaci důkazního procesu spočívá v racionálně neobhajitelném úsudku soudů o vztahu mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními, přičemž extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je dán zejména tehdy, kdy hodnocení důkazů a k tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna (srov. např. usnesení ze dne 22. 4. 2013 sp. zn. I. ÚS 1196/13). Za případ extrémního nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. řádu ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu.“ (usnesení ze dne 28. 2. 2022, sp. zn. III. ÚS 322/22)].

75. V návaznosti na právě uvedené je vhodné poznamenat, že z důvodů níže vyložených neshledal dovolací soud důvod ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí ani na podkladě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho současném znění, neboť tato rozhodnutí nejsou zatížena vadou spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. V uvedeném směru je na námitky dovolatele reagováno níže. Pokud jde o zbývající alternativy tohoto nově upraveného dovolacího důvodu, tj. že uvedená zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, není třeba se jimi zabývat, neboť v uvedeném směru dovolací argumentace obviněného nic podstatného neuvádí.

76. Obviněný tvrdící, že alespoň část skutkových (a na ně navazujících právních) závěrů je v extrémním rozporu s provedenými důkazy, se odvolává na obsah výpovědí bratří B., s nimiž mají být rozporná skutková zjištění vyjádřená v odsuzujícím rozsudku (a v na něj navazujícím usnesením odvolacího soudu). V reakci na to však musí dovolací soud zopakovat, co již výše ve stručnosti zmínil, tj. že obhajobu obviněného, který spáchání trestné činnosti popírá, resp. její rozsah zcela zásadním způsobem snižuje, nelze akceptovat. Pokud ve svém dovolání poukazuje na obsah výpovědi obviněného R. B., pak zjevně pomíjí to, co při svém hodnocení důkazů akcentoval nalézací soud (bod 158. jeho rozsudku), tedy že výpověď tohoto obviněného je účelová. Ani toto hodnocení nalézacího soudu není důkazy obstaranými a provedenými v navazujícím řízení zpochybněno. V uvedeném směru (opět při respektování zásady presumpce neviny) dovolací soud toliko konstatuje, že v odůvodnění rozsudku vydaného krajským soudem v odkazovaném řízení byly zmíněny důkazy, které mají potenciál osvědčit žalobní tvrzení obsažená v podané obžalobě. Za daného stavu je možno uzavřít a zopakovat, že ani z navazujícího řízení neplyne zpochybnění hodnotících úvah soudu rozhodujícího o vině dovolatele v posuzované věci. Stran poukazu na to, že z výpovědi T. B. mělo vyplynout, že měl přestat dovolatele vyplácet, dostačuje poukázat na fakt, že závěr o vině pachatele zvlášť závažným zločinem účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku není vázán na zjištění, že z této účasti plynou jeho pachateli materiální požitky. Jak Nejvyšší soud upozornil již ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2018, sp. zn. 6 Tdo 244/2018, podíl na výnosech není jedním z pojmových znaků organizované zločinecké skupiny. „Zpravidla půjde o trestnou činnost zištného charakteru, ale může jít o jinou trestnou činnost, například rasově motivovanou“ (viz ŠČERBA, F a kol. Trestní zákoník: komentář. Svazek 1. Vydání první. Praha: C. H. Beck, 2020. s. 1194)

77. Dovodily-li soudy závěr o vině dovolatele na základě dalších důkazů, jejichž věrohodnost se obviněný snaží zpochybnit, nelze jim toto důvodně vyčítat, neboť jejich hodnocení důkazů nelze označit za libovolné. Jak již bylo zmíněno, skutkové závěry nižšími soudy učiněné, byly potvrzeny výsledky navazujícího trestního řízení, které bylo vůči obviněnému vedeno, v němž soud rovněž dospěl k závěru o kontinuálním páchání trestné činnosti dovolatelem. Za daného stavu pak není důvod činit ani odlišný závěr o jeho participaci v podobě účasti na činnosti organizované zločinecké skupiny v tzv. mezidobí, z čehož současně plyne, že vývody dovolatele o nesplnění podmínek § 116 tr. zákoníku (bližší časové souvislosti) nelze přijmout.

78. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., jeho naplnění podle dovolatele spočívá v tom (bod 36. dovolání), že ačkoli odvoláním napadený rozsudek je podle něj zatížen zcela zásadními vadami, odvolací soud se v daném směru ani nepokusil zjednat nápravu. Citovaná část odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu reagující na jednu z odvolacích námitek podle dovolatele „stojí v očividně příkrém rozporu jak s provedeným dokazováním, tak i s obsahem obecně závazné právní úpravy“. Porušení procesních podmínek přezkumného řízení odůvodňující označený dovolací důvod podle obviněného zakládá i situace, kdy se odvolací soud s odvolacími námitkami nevypořádá v odůvodnění svého rozhodnutí vůbec, nebo jen selektivním způsobem (bod 37. dovolání). Naplnění tohoto dovolacího důvod spatřuje též v nesrozumitelnosti skutkové věty (bod 38. dovolání) a v rozporu skutkových zjištění soudu s obsahem provedených důkazů (bod 40. dovolání).

79. Na výtky dovolatele, které vznesl v souvislosti s tímto dovolacím důvodem, bylo ve své podstatě již reagováno výše. Dovolací soud proto odkazuje na ty pasáže svého rozhodnutí, kde se, i s oporou o argumentaci státního zástupce obsaženou v jeho vyjádření k dovolání obviněného, vyslovil k otázce protiprávnosti činu obviněného, a kde uzavřel, že i s výhradami k popisu skutku ve výrokové části rozsudku nalézacího soudu, lze považovat toto rozhodnutí jako celek za zákonné. Pokud jde o námitky dovolatele o nesrozumitelnosti skutkové věty a tvrzeném rozporu skutkových zjištění s obsahem důkazů, rovněž k těmto se již dovolací soud, opět i s oporou toho, co uvedl ve svém vyjádření státní zástupce, vyjádřil.

80. Ve vztahu k soudu odvolacímu lze uvést, že ten (při odhlédnutí od dílčích nedostatků, které byly zmíněny výše, jež však nemají vliv na celkovou správnost jím vydaného usnesení) přiměřeným způsobem reagoval na odvolací námitky obviněného. Uznal, že některé jeho nářky jsou důvodné (v daném směru mohlo odůvodnění rozsudku omezit vývody týkající se již pravomocně odsouzených obviněných), avšak ve své podstatě neodůvodňující kasaci odvoláním napadeného rozsudku. Rozsah reakce odvolacího soudu na odvolací námitky obviněného (str. 10 až 14 odůvodnění rozsudku) neumožňuje učinit závěr, že by se uvedený soud s odvolacími námitkami obviněného nevypořádal vůbec, nebo toliko selektivním způsobem. Pokud obviněný požadoval své zproštění obžaloby, vyložil odvolací soud, proč k vydání takového rozhodnutí nepřistoupil, a následně reagoval i na námitky týkající se uloženého trestu. Nelze proto dovodit, že by z důvodů, které dovolatel uplatnil, došlo k naplnění jím vzneseného druhého důvodu dovolání [§ 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., resp. § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho účinném znění].

V. Způsob rozhodnutí

81. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ty námitky, které obsahově vyhověly jím uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [nyní § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] byly shledány zjevně neopodstatněnými. Důvod ke zrušení dovoláním napadených rozhodnutí nevyvstal ani z hlediska námitek skutkového charakteru, neboť tvrzený extrémní nesoulad tato rozhodnutí nezatěžuje a jejich vydáním nedošlo ani k porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z uvedeného plyne, že nebyl naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho znění účinném od 1. 1. 2022 (jeho alternativa rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů).

82. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění do 31. 12. 2021 v jeho alternativě druhé [přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k)] je vázán na zjištění, že rozsudek soudu prvního stupně je zatížen označenou vadou. Protože dovolací soud nic takového nezjistil, dospěl k závěru, že ani tento druhý dovolací důvod, o nějž obviněný opřel své dovolání, naplněn nebyl.

83. Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako dovolání zjevně neopodstatněné.

84. Při vypořádání dovolacích námitek obviněného přihlížel Nejvyšší soud ke znění § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí s poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. Za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o dovolání obviněného v neveřejném zasedání.

85. Podnět obviněného na přerušení výkonu trestu nebyl předsedou senátu vyslyšen, neboť k požadovanému rozhodnutí by přistoupil tehdy, pokud by na základě předběžného posouzení důvodnosti podané dovolání dospěl k přesvědčení, že je dán reálný předpoklad toho, že mu bude vyhověno. K takovému závěru však předseda senátu nedospěl. Pro úplnost se dodává, že ohledně podnětu podle § 265o odst. 1 tr. ř. se nevydává samostatné negativní rozhodnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 15. 3. 2022

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu