U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2018 o
dovoláních, která podali obvinění R. B., V. D., L. K., a R. M., proti rozsudku
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v
Olomouci pod sp. zn. 28 T 16/2013, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných R. B. a L.
K. o d m í t a j í .
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných V. D. a R. M. o d
m í t a j í .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22.
12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, byli uznáni vinnými
obviněný R. B.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný T. B.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 3), 4), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch
organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný V. D.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované
zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný R. H.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaný ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný L. K.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6) zvlášť závažným zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku,
spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch
organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný I. K.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodu I. 2) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve prospěch organizované
zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný R. M.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaným ve
spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, spáchaným ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku a spáchaným ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněný T. P.
- pod bodem II. přečinem nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku
spáchaným ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr.
zákoníku.
2. Obvinění byli za tyto trestné činy, jichž se měli dopustit způsobem
uvedeným ve výroku označeného rozsudku, odsouzeni
obviněný R. B.
jakož i za sbíhající se trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2
tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne
22. 4. 2014, č. j. 7 T 162/2013-290,
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití
§ 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku
Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. 4. 2014, č. j. 7 T 162/2013-290, jakož i
všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále mu byl podle § 66 odst. 1
tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku, a to věcí specifikovaných ve
výroku rozsudku.
obviněný T. B.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58
odst. 4 tr. zákoníku a za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 66 odst. 1
tr. zákoníku uložen trest propadnutí majetku, a to věcí specifikovaných ve
výroku rozsudku.
obviněný V. D.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let
a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
obviněný R. H.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58
odst. 1 tr. zákoníku a za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu
odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm.
c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
obviněný L. K.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let
a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou. Dále mu byl podle § 66 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest
propadnutí majetku, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku.
obviněný I. K.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti let
a dvou měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do
věznice s ostrahou.
obviněný R. M.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a za užití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do
věznice se zvýšenou ostrahou.
obviněný T. P.
podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 108 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 84, 85 odst. 1 tr.
zákoníku za použití § 81 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu.
Dále bylo podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku uloženo zabrání věci, a to
126 500 litrů 94 % lihu zajištěného policejním orgánem při prohlídce areálu v
O.-H., S., který se v současné době nachází v zařízení Ministerstva vnitra ČR,
Generální ředitelství HZS ČR, Skladovací a opravárenské zařízení, se sídlem
Drahanovice 277.
3. O odvoláních státního zástupce a obviněných R. B., V. D., R. H., I.
K., R. M., L. K. a T. P., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, kterým z podnětu odvolání
státního zástupce podaného ohledně obviněných R. B., T. B., R. M. a T. P., z
podnětu odvolání obviněných R. B., V. D., R. H., I. K., R. M., L. K., T. P. a
ve vztahu k obviněnému T. B. také za použití § 261 tr. ř. napadený rozsudek
podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. zrušil v celém rozsahu. Podle §
259 odst. 1 tr. ř. věc ve zrušené části týkající se obviněných I. K. a T. P.
vrátil soudu prvního stupně. Podle § 256 tr. ř. odvolání státního zástupce
podaná ohledně obviněných L. K. a R. H. zamítl. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově
rozhodl tak, že uznal vinnými
obviněného R. B.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr.
zákoníku,
obviněného T. B.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 3), 4), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně,
poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněného V. D.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 5) zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch
organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněného R. H.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr.
zákoníku,
obviněného L. K.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6) zvlášť závažným zločinem zkrácení
daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve
prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku,
obviněného R. M.
- pod bodem I. zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku,
- v bodech I. 1), 2), 3), 4), 5), 6), 7) zvlášť závažným zločinem
zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr.
zákoníku, ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr.
zákoníku,
I. obžalovaní R. B., T. B., R. M., R. H., L. K., V. D. a V. K., který zemřel 23. 5. 2014, nejméně v době od roku 2004 do 16. 5. 2013, ve Z.-K., H., O., S., V. M., O., H. D. a na dalších místech v České republice, ve společném záměru ke
škodě českého státu soustavně krátit daňové povinnosti ve velkém rozsahu a
získat pro sebe neoprávněný majetkový prospěch, navzájem spolupracovali tak, že
na základě příkazů obžalovaného R. B. a obžalovaného T. B., obžalovaný R. H. (skladník ve společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., podřízený obžalovanému R. M.)
ukrýval na dvoře areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v H. v plastových
tisícilitrových nádržích a ve skrytých podzemních nádržích tohoto areálu, tedy
mimo prostory daňového skladu, líh nakoupený společností MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v režimu podmíněného osvobození od daně a určený k provedení denaturace
(tzn. znehodnocení denaturačními činidly za účelem následné výroby
autokosmetiky a nemrznoucích směsí), u něhož tato denaturace ve skutečnosti
provedena nebyla, načež tento líh nezatížený spotřební daní (dále i
„mimobilanční líh“) pravidelně dle předchozích pokynů obžalovaných R. B. nebo
R. M. nakládal na kamiony, které odváželi obžalovaní L. K., V. D. a V. K. dle
těchto pokynů buď přímo jednotlivým odběratelům, anebo uvedený líh postupně
odváželi a ukrývali do tajných skladů, a to v O. na ulici S. v celkovém
množství 220 986 litrů etanolu, ve S. v celkovém množství 988 632 litrů
etanolu, ve V. M. v celkovém množství 532 601 litrů etanolu, v O.-H. v celkovém
množství 114 126 litrů etanolu, v H. D. v celkovém množství 642 000 litrů
etanolu a v H. v celkovém množství 152 000 litrů etanolu, přičemž mezi
obžalovanými byly nastaveny vztahy vzájemné podřízenosti a nadřízenosti se
stanovenými funkčními kompetencemi a vymezenou dělbou úkolů a činností, když
konkrétní struktura, rozdělení úloh a vymezení činnosti jednotlivých osob v
této organizované skupině uvedených obžalovaných bylo takové, že
- obžalovaný R. B. zosnoval, organizoval a společně s obžalovaným T. B. rozhodujícím způsobem řídili zejména z faktického sídla svých aktivit v H. L. K. v obci Z.-K. a také z dalších uváděných míst v České republice trestnou
činnost ve zločinecké skupině jim podřízených L. K., V. K., V. D., R. M. a
prostřednictvím posledně jmenovaného také obžalovaného R. H., přičemž
obžalovaný R. B. za pomoci obžalovaného T. B. řídil činnost zločinecké skupiny
po celou dobu tak, aby nebylo možné odhalit jejich skutečné aktivity v
obchodování s lihem, kdy obžalovaní T. B. a R. B., vyjma činnosti jednatele a
společníka ve společnosti ENERGOINVESTMENT, s. r. o., IČ: 25568418, se sídlem
Zlín – Kostelec 493 (dále jen ENERGOINVESTMENT, s. r. o.), nefigurovali de iure
v žádné z obchodních společností zapojených do obchodování s lihem, de facto
však obžalovaný R. B. založil, vlastnil a prostřednictvím obžalovaného R. M. řídil společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o., která byla pro aktivity zločinecké
skupiny zdrojem mimobilančního lihu, dále ovládal společnost Likérka Drak, s. r. o., vyrábějící lihoviny a společnosti VERDANA, s. r. o., SLOVÁKIA-CHEM, s. r. o., a TOP DRINKS, s. r.
o., distribuující lihoviny a společnost BIOTECH
Hrobice, s. r. o., obžalovaný T. B. prováděl dle jeho pokynů kontrolní činnost
nad společností Likérka Drak, s. r. o., a byl iniciátorem vzniku Sdružení
výrobců lihovin, jehož členy se staly zejména likérky odebírající k výrobě
mimobilanční líh od zločinecké skupiny řízené obžalovanými R. B. a T. B.,
přičemž rozhodující slovo v takto vytvořené zločinecké skupině měl vždy
obžalovaný R. B. a v jeho nepřítomnosti obžalovaný T. B., který dále prováděl
pravidelnou kontrolu a vyúčtování činnosti jednotlivých podřízených osob, v
důsledku čehož měl o činnosti celé skupiny detailní přehled a o této nezákonné
činnosti vedl vlastní účetní evidenci, když osoby uvedené jako statutární
zástupci shora vyjmenovaných společností byly buď jen formálními zástupci, nebo
osoby podřízené obžalovaným R. B. a T. B.,
- obžalovaný R. M. z pozice jednatele společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., kdy tuto funkci vykonával ale pouze formálně a fakticky byl prostředníkem k
realizaci příkazů obžalovaného R. B. spočívajících v neoprávněném vyjmutí lihu
z daňového skladu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v H., prostřednictvím
fiktivně prováděných denaturací, ukrytí tohoto mimobilančního lihu na dvoře
areálu či jeho přečerpání do nádrží v podzemí a následně ve vypravení tohoto
mimobilančního lihu ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. k jeho odběratelům
nebo do tajných skladů v O. na ulici S., S., V. M., O.-H. a H. D., přičemž měl
provádět kontrolu okolí areálu při výjezdech s lihem, případně i doprovody
jednotlivých přeprav za účelem zmaření provedení případné kontroly orgány celní
správy (tzv. „konvojování“), když za tímto účelem řídil činnost přinejmenším
obžalovaného R. H., současně pak ze své pozice formálního jednatele společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., podepisoval fiktivní účetní doklady o prodejích
nemrznoucích směsí a dalších výrobků společnosti, které sloužily k zakrytí
vzniku mimobilančního lihu a neprovedených denaturací,
- obžalovaní L. K., V. D. a s nimi V. K. na pozici řidičů nákladních
vozidel a obžalovaný R. H. na pozici skladníka, byli faktickými vykonavateli
příkazů a pokynů obžalovaných R. B. a T. B., předávaných buď přímo, nebo
prostřednictvím R. M., přičemž obžalovaný L. K. byl dále pověřen vyhledáváním a
přípravou tajných úložišť mimobilančního lihu a kontrolou nad obžalovaným V. D., který se na činnosti této skupiny podílel v období od roku 2007 nejprve na
pozici řidiče osobního motorového vozidla provádějícího doprovod
uskutečňovaných nákladních přeprav lihu a od 12. 1. 2009 také jako řidič těchto
nákladních vozidel,
přičemž obžalovaní z důvodu konspirace a zamezení možnosti odposlechu či
sledování této nelegální dispozice s mimobilančním lihem používali speciálně
upravené telefonní přístroje, při transportech lihu prováděli tzv.
„konvojování“, kdy doprovázeli přepravní nákladní vozidla po celé trase svými
osobními motorovými vozidly, aby zamezili případné kontrole těchto vozidel
orgány celní správy, a při skladování lihu pak užívali důmyslných skrýší a
maskování buď v odlehlých areálech v zaskládaných nebo zazděných prostorách,
nebo v podzemních nádržích,
přičemž vědomi si zaměření a cílů této organizované zločinecké skupiny se v
rámci těchto aktivit dopustili zejména následujících konkrétních jednání:
1)
obžalovaní R. B., T. B., R. M., R. H., L. K. a V. D. v době od roku 2004 do 16. 5. 2013, kdy společnost MORÁVIA-CHEM, s. r. o., získala oprávnění k provozování
daňového skladu a denaturování odebíraného lihu ve svém sídle v H., v úmyslu
získat finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních] na základě pokynů obžalovaného
R. B., který uvedenou činnost organizoval a řídil, obžalovaný R. M. v
součinnosti s obžalovaným R. H. nechávali část lihu zakoupeného od výrobců v
režimu podmíněného osvobození od daně stočit do denaturačních nádrží umístěných
v daňovém skladu areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., pro potřeby
pozdějších denaturací a zbývající část tohoto lihu přečerpali do plastových
nádrží o objemu 1000 litrů, které dočasně ukryli mimo daňový sklad za plastové
nádrže naplněné vodou v prostoru za gumovými hangáry tohoto areálu, načež
pravidelně vždy po provedení tzv. fiktivní denaturace lihu (tedy denaturace, v
jejímž průběhu ve skutečnosti nedošlo k znehodnocení lihu denaturačními
prostředky, a která sloužila k zakrytí vzniku mimobilančního lihu, z něhož
nebyla přiznána a odvedena spotřební daň), ve večerních hodinách, kdy byl v
areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., minimální pohyb, obžalovaný R. H. na
základě pokynů obžalovaného R. M., případně příkazů přímo od obžalovaného R. B. společně s manipulačním dělníkem společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., T. J. převezl tyto plastové nádrže s mimobilančním lihem do skladu umístěného v levé
části betonové budovy, která je ve vlastnictví společnosti BIOTECH Hrobice, s. r. o., kde obžalovaný R. H. přes noc sám provedl přečerpání tohoto lihu z
plastových nádrží do kovových nádrží ukrytých pod podlahou a druhý den pak
nechal prázdné plastové nádrže vyvézt manipulačním dělníkem T. J. ven ze skladu,
v uvedeném období přitom obžalovaný R. B. úkoloval a řídil činnost obžalovaného
L. K. tím způsobem, že jmenovaný objížděl stávající zákazníky společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., a vyhledával nové zákazníky, kterým nabízel mimo
dodávek zdaněného lihu také dodávky mimobilančního lihu nezdaněného spotřební
daní za nižší ceny (podle odebíraného množství v rozpětí 69 až 86 Kč za litr,
tedy za ceny nižší než je samotná sazba spotřební daně z lihu), o této činnosti
zpracovával podrobná hlášení a tabulky, které předkládal ke kontrole
obžalovanému T. B., a v případě pozitivní reakce na nabídku nezdaněného lihu o
takovém zájemci informoval obžalovaného R. B. nebo obžalovaného T. B., kteří si
sami dohodli s tímto zájemcem přesnou cenu a způsob dodání mimobilančního lihu,
načež na základě pokynu obžalovaných R. B. či T. B. obžalovaný L. K. společně s
obžalovaným V. D. provedli přepravu tohoto lihu ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., na určené místo nákladním vozidlem, když přípravu tohoto vozidla a
nakládku lihu provedl obžalovaný R. H. na základě pokynů obžalovaného R. M.,
který kontroloval okolí areálu před výjezdem kamionu s lihem a v některých
případech i doprovázel jednotlivé přepravy tohoto lihu, které pravidelně
uskutečňovali obžalovaní L. K. a V.
D., z nichž jeden toto nákladní vozidlo
řídil a druhý prováděl jeho doprovod v osobním motorovém vozidle z důvodu
zamezení případné kontroly prováděné orgány celní správy, když nákladní vozidlo
s lihem následně odstavili na určeném místě a počkali na vzdálenějším místě po
určenou dobu než dohodnutý odběratel provede vyložení lihu, přičemž v některých
případech po převzetí prázdného nákladního vozidla převzali i peníze, které se
nacházely v jeho kabině a ty pak předali obžalovaným R. B. nebo T. B.,
2)
obžalovaní R. B., R. M., R. H. a L. K., v době od roku 2004 do 15. 5. 2013, v
O. – M. H. na ulici S., v budově na parcele a v budově bez čísla popisného na
parcele, zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro
Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, v katastrálním území M.
H., ve vlastnictví obžalovaného T. B., v úmyslu získat finanční prospěch
zatajením a neodvedením daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b/ zákona č. 353/2003
Sb., o spotřebních daních], nejprve obžalovaný R. B. naplánoval a nechal
provést stavební úpravy těchto budov, spočívající v rozdělení přízemní dlouhé
haly příčkou a vestavěnou kanceláří na dvě poloviny, přičemž v levé části od
vstupních vrat nechal zabudovat pod novou betonovou podlahu osm nádrží a pod
podlahu v místnosti výměníkové stanice nechal zabudovat pod novou betonovou
podlahu jednu nádrž, a následně do těchto vybudovaných podzemních nádrží
obžalovaný R. B. nechal navézt a ukrýt celkem 220 986 litrů mimobilančního lihu
(etanolu), získaného ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. prostřednictvím tzv.
fiktivních denaturací, když přípravu tohoto lihu a jeho nakládku na kamiony
provedl obžalovaný R. H. dle pokynů obžalovaného R. B. nebo pokynů obžalovaného
R. M. a přepravu tohoto lihu uskutečnil jako řidič obžalovaný L. K., který v
areálu na ulici S. v O. – M. H. tento líh složil, přičemž všichni obžalovaní si
byli vědomi skutečnosti, že se jedná o mimobilanční líh, který nebyl zdaněn
spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci
spotřební daně [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních
daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§ 9
odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], spotřební daň
ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili,
3)
obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M. a R. H. společně s V. K., v blíže
neurčené době od roku 2005 do roku 2006 v obci S., okr. P., na základě
rozhodnutí obžalovaného R. B. se podíleli na navezení mimobilančního lihu do
areálu bývalé cihelny na pozemcích zapsaných na listu vlastnictví u
Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Pelhřimov, v
katastrálním území S., a to poté, co obžalovaný L. K. uvedený areál vyhledal a
dle předchozích požadavků obžalovaného R. B. zakoupil za částku ve výši 2,8
milionu Kč, kterou k tomuto účelu od něj obdržel, a nechal se formálně zapsat
do evidence katastru nemovitostí jako jeho výlučný vlastník, načež pravidelně
podepisoval kupní smlouvu, podle níž předmětný objekt prodával obžalovanému T. B. za kupní cenu 4 miliony Kč, aby měl obžalovaný R. B. uvedený objekt pod svou
kontrolou, předmětný líh byl navážen konkrétně do uzavřeného prostoru bývalých
sušících kójí a oddělené části – vyzděného meziprostoru výrobní haly bývalé
panelárny, když tyto prostory za tím účelem stavebně připravil V. K. a samotnou
přepravu tohoto lihu provedli obžalovaný L. K. společně s V. K. nákladními
vozidly s přívěsy poté, co jim obžalovaný T. B. před první přepravou na místě
předvedl a vysvětlil speciální způsob ukládání plastových nádrží do sušících
kójí a následně při ostatních přepravách lihu zajišťoval osobně doprovod
nákladního vozidla s lihem svým osobním motorovým vozidlem, přičemž naložené
kamiony přebírali obžalovaný L. K. a V. K. ve večerních hodinách většinou v
areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v obci H., ojediněle na základě
pokynu obžalovaných R. B. nebo T. B. na jiných místech, a to čerpacích
stanicích OMV u J. nebo Benziny u D. k., kde stály kamiony odstavené s klíči na
předních kolech a uvnitř s fiktivními doklady na převoz zboží ze společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., do firemního skladu v okolí V., když kamiony vždy
připravil a zajistil jejich naložení plastovými nádržemi a sudy s mimobilančním
lihem obžalovaný R. H. na základě pokynu obžalovaného R. M., přičemž po
zaplnění kójí a meziprostoru v hale panelárny ve S. zabezpečili obžalovaný L. K. a V. K. takto uskladněný líh na příkaz obžalovaného R. B. velkým množstvím
dřevěných europalet, které navezli ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., a
naskládali je před vstupy do sušících kójí a zazděného meziprostoru haly
panelárny,
uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M. a R. H. v období od
roku 2005 do 11. 12. 2012 v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a
neodvedením daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních] navezli a ukrývali v prostoru sušících kójí a haly
panelárny 730 kusů plastových nádrží o objemu 1 000 litrů a 1 382 kusů kovových
sudů o objemu 200 litrů, obsahujících celkem 988 632 litrů etanolu, původem ze
společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební
daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební
daně [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních],
zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové povinnosti [§ 9 odst.
4)
obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M., R. H. společně s V. K., v době od roku
2004 do 25. 9. 2012, ve V. M., na ulici K., v areálu družstva Agrocentrum v
budově bez čísla popisného na parcele a na parcele v katastrálním území
Valašské Meziříčí – město, poté, co uvedenou budovu zakoupil obžalovaný T. B.
dle požadavku obžalovaného R. B., který v ní následně nechal provést stavební
úpravy tak, že byla uprostřed rozdělena zděnými příčkami, čímž vznikl tajný
meziprostor pro uskladnění mimobilančního lihu, přičemž za účelem zastření
skutečného stavu věci uzavřel obžalovaný T. B. s V. K. na tuto část haly
fiktivní nájemní smlouvu s uvedeným datem jejího uzavření dne 14. 3. 2005, za
což obdržel od obžalovaného T. B. jednorázovou odměnu 20 000 Kč, načež následně
v blíže nezjištěném období let 2004 až 2005 nařídil obžalovaný R. B. navézt do
uvedeného tajného meziprostoru mimobilanční líh pocházející ze společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., jehož samotnou přepravu provedli obžalovaný L. K.
společně s V. K. nákladními vozidly bez přívěsu poté, co je před první
přepravou s areálem a místem seznámil obžalovaný T. B., který jim rovněž předal
klíče od haly a vysvětlil jim způsob a přesné místo ukládání plastových nádrží,
přičemž doprovod nákladního vozidla s lihem zajišťovali obžalovaný L. K. a V.
K. vzájemně střídavě svými osobními vozidly, když naložené kamiony přebírali v
areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v obci H., kde je na základě pokynu
R. M. nebo R. B. připravil obžalovaný R. H., který zajistil jejich naložení
plastovými nádržemi s mimobilančním lihem i s doklady k nákladu,
uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., T. B., L. K., R. M., R. H. v období od
roku 2004 do 25. 9. 2012 v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a
neodvedením daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních], navezli a ukrývali v tajně zazděném meziprostoru této
budovy celkem 566 kusů plastových nádrží o objemu 1 000 litrů, obsahujících
celkem 532 601 litrů etanolu, původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o
němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční
skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č.
353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně
vznik daňové povinnosti [§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a
nezaplatili,
5)
obžalovaní R. B., T. B., L. K., V. D., R. M. a R. H. v blíže nezjištěné době od
roku 2006 do 25. 9. 2012 v O.-H., v areálu bývalých sladoven na pozemcích
zapsaných na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj,
Katastrální pracoviště Olomouc, v katastrálním území H. O., poté, co obžalovaný
R. B. v roce 2006 vyjednal a zajistil zakoupení tohoto objektu, který nechal
formálně zapsat do vlastnictví svého otce V. B., trvale bytem U. Ř., Z.-K., a
následně v jeho zadní části, v rozsáhlém prostoru bývalé mlatevny, nechal
připravit oplocenou kóji, na kterou dle jeho pokynů T. P., jako správce
nemovitostí a oprávněný zástupce pronajímatele V. B., vyhotovil fiktivní
nájemní smlouvu s neexistujícím nájemcem - podnikatelem označeným jako P. H.,
bytem K., Ch., s uvedeným datem jejího uzavření 1. 8. 2012, která nikdy nebyla
zařazena do příslušné evidence mezi ostatní nájemní smlouvy k prostorám
předmětného objektu, načež následně
v blíže nezjištěnou dobu od roku 2008 do 25. 9. 2012 došlo na základě příkazu
obžalovaného R. B. k navezení mimobilančního líhu do shora uvedeného
připraveného prostoru v zadní části bývalé mlatevny, když samotnou přepravu
tohoto lihu provedli obžalovaný L. K. společně s obžalovaným V. D. nákladními
vozidly bez přívěsu poté, co obžalovanému L. K. před první přepravou obžalovaný
T. B. předal klíče od příjezdové brány a vstupu do sladovny, přičemž naložené
kamiony přebírali v areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o. v obci H., kde je
na základě pokynu obžalovaného R. M. nebo R. B. vždy připravil obžalovaný R.
H., který zajistil jejich naložení plastovými nádržemi s mimobilančním lihem,
přičemž dne 25. 9. 2012, kdy se o existenci skladovaného lihu ve výše uvedených
prostorách dozvěděla Policie ČR a začala areál bývalých sladoven hlídat,
rozhodl obžalovaný R. B. o likvidaci uskladněného lihu tak, že se pod jeho
řízením pokusili V. K. a obžalovaní V. D. a L. K. skladovaný líh zdenaturovat
chemickými prostředky (aceton, benzoát denatonia a modré azobarvivo) a u
plastových nádrží, které se nepodařilo takto znehodnotit, otevřeli výpustné
ventily nebo mechanicky poškodili jejich obaly, takže nejméně 15 000 litrů lihu
samovolně vyteklo na podlahu a do kanalizace,
uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., T. B., L. K., V. D., R. M. a R. H. v
době od roku 2008 do 25. 9. 2012, v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a
neodvedením daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních], navezli a ukrývali pod plachtou v oploceném prostoru v
zadní části bývalé mlatevny celkem 163 kusů plastových nádrží o objemu 1 000
litrů obsahujících celkem 114 126 litrů etanolu, původem ze společnosti MORÁVIA-
CHEM, s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli
jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§ 4 odst. 1 písm.
f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem
spotřební daně vznik daňové povinnosti [§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003
Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a
nezaplatili,
6)
obžalovaní R. B., L. K., R. M. a R. H. v době od roku 2006 do 15. 5. 2013 v H.
D. na ulici Z., v objektu bývalé cihelny na pozemcích zapsaných na listu
vlastnictví u Katastrálního úřadu pro Ústecký kraj, Katastrální pracoviště
Teplice, katastrální území H. D., ve vlastnictví společnosti ENERGOINVESTMENT,
s. r. o., poté, co obžalovaný R. B. jako jediný jednatel a společník této
společnosti naplánoval a nechal provést stavební úpravy v budově bez čísla
popisného na parcele tohoto objektu, spočívající ve vybourání hlavní pece a
sušiček, zapuštění nerezových nádrží do podsklepených prostor pod úroveň
podlah, zasypání schodišť vedoucích do podsklepených prostor k nádržím a
vybudování nové betonové podlahy, načež následně na základě jeho příkazu byl do
těchto ukrytých podzemních nádrží navezen mimobilanční líh původem ze
společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., jehož přepravu provedl nákladním vozidlem
obžalovaný L. K., který naložený kamion přebíral vždy v areálu společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v obci H., kde ho pravidelně na základě pokynu
obžalovaného R. M. nebo R. B. připravil obžalovaný R. H., který zajistil jeho
naložení plastovými nádržemi s mimobilančním lihem,
uvedeným způsobem tak obžalovaní R. B., L. K., R. M. a R. H. v době od roku
2006 do 15. 5. 2013 v úmyslu získat finanční prospěch zatajením a neodvedením
daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních]
navezli a ukrývali v šesti nádržích pod nově vytvořenou betonovou podlahou v
podsklepených prostorách celkem 642 000 litrů etanolu, původem ze společnosti
MORÁVIA-CHEM, s.r.o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože
byli jako skuteční skladovatelé a dopravci plátci spotřební daně [§ 4 odst. 1
písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem
spotřební daně vznik daňové povinnosti [§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003
Sb., o spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a
nezaplatili,
7)
obžalovaní R. B., R. M. a R. H. v době od roku 2002 do 16. 5. 2013, v H. v
areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., využili existující vykachlíčkované
jámy ve tvaru kvádru umístěné v podlaze levé části budovy, jejímž vlastníkem je
společnost BIOTECH Hrobice, s. r. o. a nájemcem těchto prostor je společnost
ENERGOINVESTMENT, s. r. o., přičemž v blíže nezjištěné době od roku 2002 do
roku 2005 obžalovaný R. B. naplánoval a nechal provést stavební úpravy této
budovy, spočívající v uložení dvou kovových nádrží do zmíněné jámy, zhotovení
nové elektroinstalace, umístění bezpečnostních lihových čidel a vybudování nové
betonové podlahy, načež po provedení těchto stavebních prací
v době od roku 2005 do 16. 5. 2013 obžalovaný R. B. sám či prostřednictvím
obžalovaného R. M. pravidelně úkoloval obžalovaného R. H., aby vždy přes noc
přečerpal do těchto ukrytých nádrží mimobilanční líh z připravených plastových
nádrží o objemu 1 000 litrů, který byl získán prostřednictvím tzv. fiktivních
denaturací prováděných ve společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o.,
přičemž v uvedeném období tak obžalovaní R. B., R. M. a R. H. v úmyslu získat
finanční prospěch zatajením a neodvedením daně z lihu [§ 1 odst. 2 písm. b)
zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních] ukrývali ve dvou podzemních
nádržích celkem cca 152 000 litrů etanolu, původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM,
s. r. o., o němž věděli, že nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako
skuteční skladovatelé plátci spotřební daně [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č.
353/2003 Sb., o spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně
vznik daňové povinnosti [§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních], spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a
nezaplatili,
výše uvedeným jednáním pod body I./1-7 tak obžalovaní neoprávněně vyskladnili,
přepravili, dosud nezjištěným subjektům prodali nebo ukryli nejméně 20 873 000
litrů etanolu, původem ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o., o němž věděli, že
nebyl zdaněn spotřební daní, a přestože byli jako skuteční skladovatelé a
dopravci plátci spotřební daně [§ 4 odst. 1 písm. f) zákona č. 353/2003 Sb., o
spotřebních daních], zatajili před správcem spotřební daně vznik daňové
povinnosti [§ 9 odst. 3 písm. e) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních],
spotřební daň ze shora uvedeného lihu nepřiznali a nezaplatili, čímž zkrátili
spotřební daň z lihu a jejím neodvedením způsobili České republice zastoupené
příslušným správcem daně škodu v rozsahu nejméně 5 651 125 000 Kč.
5. Odvolací soud obviněné za tyto trestné činy odsoudil
obviněného R. B.
jakož i za sbíhající se trestné činy nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst.
1 tr. zákoníku a podle § 279 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl uznán
vinným rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015, č. j. 31 T
41/2015-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne
11. 6. 2015, sp. zn. 6 To 156/2015,
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třinácti roků,
pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice
se zvýšenou ostrahou. Podle § 43 odst. 2 věta druhá tr. zákoníku byl současně
zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 20. 4. 2015,
č. j. 31 T 41/2015-527, ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve
Zlíně ze dne 11. 6. 2015, pod sp. zn. 6 To 156/2015, jakož i všechna další
rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž
došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolací soud obviněnému dále podle § 66
odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest propadnutí celého majetku a podle §
73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu
výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních
korporací na dobu deseti roků. Podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku
obviněnému uložil i trest propadnutí věci, a to věcí specifikovaných ve výroku
rozsudku.
obviněného T. B.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58
odst. 4 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šesti roků, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou. Dále mu podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
uložil trest propadnutí celého majetku.
obviněného V. D.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a
dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou.
obviněného R. H.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku, § 58
odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí
svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařadil do věznice s ostrahou.
obviněného L. K.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání devíti roků a
dvou měsíců, pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do
věznice s ostrahou. Dále mu podle § 66 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil
trest propadnutí části majetku specifikovaného ve výroku rozsudku.
obviněného R. M.
podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 108 odst. 1 tr. zákoníku a § 43
odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jedenácti roků,
pro jehož výkon ho podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice
se zvýšenou ostrahou. Dále mu podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil
trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či
člena statutárního orgánu obchodních korporací na dobu deseti roků.
Podle § 101 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku rozhodl odvolací soud o uložení
zabrání věci, a to 126 500 litrů 94 % lihu zajištěného policejním orgánem při
prohlídce areálu v O.-H., S., který se v současné době nachází v zařízení
Ministerstva vnitra ČR, Generální ředitelství HZS ČR, Skladovací a opravárenské
zařízení, se sídlem Drahanovice 277.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
6. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali prostřednictvím svých
obhájců dovolání obvinění R. B., T. B., L. K., R. M. a V. D.. Protože věc
obviněného T. B. byla postupem podle § 23 odst. 1 tr. ř. vyloučena ze
společného řízení k samostatnému projednání a rozhodnutí, není obsah jeho
mimořádného opravného prostředku a stejně tak ani vyjádření nejvyššího státního
zástupce učiněné prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího
státního zastupitelství k tomuto dovolání zmiňováno v následujícím textu tohoto
usnesení.
7. Obviněný R. B. své dovolání, podané prostřednictvím obhájce JUDr.
Richarda Nováka, opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je
toho názoru, že soudy obou stupňů se dopustily nesprávného právního posouzení
při řešení otázky výše spotřební daně z lihu, která měla být jeho jednáním a
jednáním dalších osob zkrácena. Konkrétně se jeho námitka týká množství lihu,
který byl získáván na základě tzv. fiktivních denaturací. Údaj o množství
tohoto lihu vychází z analýzy policejního orgánu (založené na č. l. 9288
spisu), která byla vytvořena na základě výpočtu vztahujícímu se k roku 2008,
kdy 66 % lihu reálně nebylo denaturováno, ale bylo nelegálně vyňato z daňového
skladu. Nalézací soud poté vyšel z předpokladu, že i v dalších letech bylo vždy
66 % lihu určeného k denaturaci vyňato z daňového skladu. Obviněný však
poukazuje, že nelegální činnost se řídila poptávkou po mimobilančním lihu a
některé roky proto byly silnější a některé roky slabší. Paušální a zobecňující
přístup k určení jeho množství je proto zcela nesprávný a rozporný se
základními zásadami trestního řízení. Přestože nalézací soud ve svém rozhodnutí
uvedl, že obviněný nerozporoval údaje o množství mimobilančního trhu, není to
pravdou, neboť toto napadl při hlavním líčení dne 10. 12. 2014.
8. Dovolatel má dále za to, že v souladu s rozhodnutím č. 4/1982 Sb.
rozh. tr. nelze tuto analýzu použít jako listinný důkaz před soudem. Postup
zvolený při určení množství lihu je určitým druhem pomůcky, přičemž pomůcky lze
definovat jako institut daňového řízení. Použití pomůcek v trestním řízení je v
souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tz 165/98 zcela nepřijatelné.
Skutková zjištění ohledně množství lihu i po provedeném dokazování vykazují
zcela zásadní pochybnosti. S ohledem na výše uvedené má za to, že nastal tzv.
extrémní rozpor mezi skutkovými závěry a provedenými důkazy.
9. Extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy
vznikl dále v důsledku založení skutkových zjištění na nezákonných, a tedy
procesně nepoužitelných důkazech. V návaznosti na popis jednotlivých trestních
řízení vedených proti jeho osobě poukazuje na to, že K., jemuž měl být
obviněným nabídnut úplatek, a který je proto hlavním svědkem v trestním řízení
pro přečin podplácení vedený proti obviněnému, je osobou zjevně podjatou a měl
by proto být vyloučen z konání dalších úkonů v jakémkoli trestním řízení
vedeném proti obviněnému. Přestože státní zástupce argumentoval, že byla
přijata opatření, aby K. neprováděl úkony trestního řízení, uvedená opatření se
týkala pouze řízení o trestném činu podplácení a netýkala se daňové trestné
činnosti, kde působil i nadále v pozici vedoucího pracovní skupiny. Údajná
nabídka úplatku měla být důvodem k vyloučení K. ze všech trestních věcí
obviněného, neboť pokud by bylo v řízení o podplácení dáno za pravdu obviněnému
a bylo by tak prokázáno, že K. ohledně údajné nabídky úplatku lhal, musel by
být trestně stíhán. Nemůže proto ve vztahu k osobě obviněného vystupovat
nestranně a objektivně. Dovolatel v této souvislosti poukazuje na provázanost
trestních řízení vedených proti němu, kdy řada důkazů je užívána v několika
řízeních a některá řízení vycházejí z poznatků zjištěných v řízeních jiných.
Dodává, že dne 26. 11. 2013 došlo ke spojení trestních věcí jeho osoby, kdy o
trestné činnosti týkající se podplácení, legalizace výnosů z trestné činnosti,
nadržování a zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby bylo nadále
vedeno společné řízení, přičemž vedoucím této pracovní skupiny byl K. Přitom
podjatost K. byla podle názoru obviněného zcela zjevně prokázána, neboť tento
změnil svoji výpověď poté, co se seznámil se zajištěnými důkazy. S ohledem na
to, že úkony učiněné vyloučenou osobou nemohou být podkladem pro rozhodnutí ve
věci, nemělo by být k důkazům zajištěným po 15. 1. 2013 vůbec přihlédnuto.
Přestože obviněný tuto námitku vznesl již ve svém odvolání, odvolací soud se s
touto žádným způsobem nevypořádal.
10. S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, a podle §
265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému osudu v Ostravě – pobočce v Olomouci,
aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
11. Obviněný V. D. v dovolání vypracovaném jeho obhájcem Mgr. Pavlem
Lízalem uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má
za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný je přesvědčen, že napadené
rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou nesprávné z
hlediska právního posouzení skutku a rovněž i nepřezkoumatelné. Skutková
zjištění učiněná nalézacím soudem jsou podle jeho názoru nesprávná, nejasná a
neodpovídají provedeným důkazům a při hodnocení důkazů soud nepostupoval v
souladu se zásadou in dubio pro reo a zásadou presumpce neviny. Má za to, že
napadeným rozsudkem došlo k porušení zásadních ustanovení trestního zákoníku a
trestního řádu.
12. Za nesprávné považuje zejména právní posouzení jeho jednání jako
zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361
odst. 1 tr. zákoníku. Naplnění znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu
zdůvodňují soudy nikoliv konkrétními důkazy, ale pouze skutkovými spekulacemi,
což zakládá nejasnost a nepřezkoumatelnost uvedených skutkových zjištění. Má za
to, že nebyly splněny předpoklady pro uplatnění institutu podle § 361 odst. 1 a
§ 107 odst. 1 tr. zákoníku, neboť se jednalo o centralizovanou formu řízení ze
strany jediné osoby, a to R. B., přičemž obviněný o existenci, činnosti a
zaměření skupiny neměl vědomost, když byl v hierarchii organizace na nejnižší
úrovni a pouze plnil úkoly zadané mu jeho nadřízenými. Snaha posuzovat
předmětnou trestnou činnost jako projev organizovaného zločinu odporuje § 2
odst. 5 tr. ř., čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv
a svobod. Dále upozorňuje, že ohledně skutku pod bodem I.5) nebyl proveden
jediný důkaz, který by jeho účast na tomto jednání prokazoval. V souladu se
zásadou in dubio pro reo proto měl být obžaloby zproštěn.
13. Dovolatel dále namítá, že soud prvního stupně při úvahách o trestu
dostatečně nezohlednil jak jeho osobní a rodinné poměry, tak všechny okolnosti
vztahující se k činu, tedy že se podílel na činnosti nejkratší dobu, měl nulový
vliv a nepodílel se na výnosech z trestné činnosti. Má za to, že soud
nepostupoval při ukládání trestu podle zásady subsidiarity podle § 38 odst. 2
tr. zákoníku. Trest proto považuje za zjevně nepřiměřeně tvrdý.
14. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6.
2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, zrušil a poté aby postupoval podle § 265l odst.
1 tr. ř. za použití § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. a přikázal odvolacímu soudu,
aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
15. Obviněný L. K. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jiřího
Vaníčka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. Namítá, že soudy nesprávně posoudily okolnosti pro udělení statusu
spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř. a s ním související použití
mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku a
okolnosti pro použití mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 tr.
zákoníku.
16. Obviněný připomíná, že státní zástupce v obžalobě navrhl, aby byl
označen jako spolupracující obviněný podle § 178a tr. ř., neboť jeho spolupráce
s orgány činnými v trestním řízení významně přispěla k objasnění nejen daňové
trestné činnosti, ale i související trestné činnosti spočívající v ovlivňování
trestního řízení. Soudy však takto neučinily, přičemž nalézací soud uvedl, že
obviněný nenaplnil podmínku podle § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř., tedy že
neučinil pravdivé doznání k činu, které musí být úplné a bez výhrad. S odkazem
na řadu citovaných rozhodnutí dovolatel namítá, že jeho doznání nelze považovat
za tzv. doznání s výhradou pouze proto, že není v dílčích částech v souladu s
provedeným dokazováním, což přitom nic nemění na právní kvalifikaci. Dodává, že
všechny rozpory ve výpovědích buď neexistují, nebo jsou zapříčiněny výpověďmi
spoluobviněných, kteří jsou vedeni jasnou snahou jeho svědectví znevěrohodnit.
Tito tak činí na pokyn obviněného R. B., který prohlásil, že pokud jde o osoby,
které mu v trestním řízení neuškodily, nebude je svojí výpovědí do ničeho
zatahovat. Obviněný dále uvádí, že i kdyby vzaly soudy rozpory v jeho výpovědi
za prokázané, tyto nic nemění na jeho trestní odpovědnosti, k níž se doznal,
ani na trestněprávní kvalifikaci jeho jednání. Je tedy toho mínění, že naplnil
veškeré podmínky pro udělení statusu spolupracujícího obviněného podle § 178a
odst. 1 tr. ř., a byly tudíž i naplněny předpoklady pro mimořádné snížení jeho
trestu podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku.
17. I v případě, že by se soudy neztotožnily s jeho požadavkem stran
udělení statusu spolupracujícího obviněného, mělo být v jeho věci postupováno
podle § 58 odst. 1 tr. ř., jak rovněž navrhoval státní zástupce v odvolání.
Rozsudek považuje v části vztahující se k aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku za
nepřezkoumatelný. Podrobně dále rozvádí jednotlivé okolnosti, které měly
odůvodnit splnění podmínek pro postup podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku, a to
především jeho přispění k odhalení zločinecké organizace, která byla rozsahem
své činnosti neobvykle nebezpečná, dále nebezpečí hrozící jeho osobě ze strany
jeho spoluobviněných atd. Uzavírá, že považuje za nesprávné posouzení, pokud
bylo naplnění jednotlivých polehčujících okolností považováno toliko za běžné
polehčující okolnosti a nikoli za okolnosti odůvodňující postup podle § 58
odst. 1 tr. ř.
18. S ohledem na výše uvedené dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle
§ 256k tr. ř. (správně zřejmě § 265k tr. ř.) zrušil napadený rozsudek Vrchního
soudu v Olomouci ze dne 8. 6. 2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, ve výrocích II. a
IV. v rozsahu, v jakém se týkají jemu uloženého trestu a věc vrátil tomuto
soudu k dalšímu řízení.
19. Obviněný R. M. podal prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jaroslava
Kružíka dovolání, jež opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) a l)
tr. ř. Obviněný má za to, že skutkové závěry vycházejí z hodnocení důkazů, jež
odporuje zásadám formální logiky, přičemž jsou v extrémním nesouladu s těmito
důkazy. Při zjišťování skutkového stavu věci nebyla respektována zásada in
dubio pro reo. Z provedených důkazů podle dovolatele neplyne, že byl členem
nějaké organizované zločinecké skupiny, ale jednoznačně z nich plyne, že byl
řadovým zaměstnancem. Plnil důsledně pokyny svého nadřízeného a byl tak v
postavení tzv. bílého koně. Za závažné pochybení soudů obou stupňů považuje
zjištění týkající se množství tzv. fiktivně denaturovaného lihu, kdy orgány
činné v trestním řízení pro jeho zjištění použily metodu, kterou používají
orgány činné v daňovém řízení. Má za to, že v rámci trestního řízení není možno
takto postupovat. Největší část výhrad obviněného se vztahuje k právním vadám
napadeného rozhodnutí, přičemž v podrobnostech odkazuje na své odvolání ve
věci. Je toho názoru, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení, vztahujícím se k
jeho osobě a trestnému činu účasti na organizované zločinecké skupině. Obviněný
trvá na tom, že byl podřízeným R. B. a jako takový vykonával jeho pokyny, nešlo
tedy o žádné rozdělení funkcí a dělbu činností. Jeho vztah k ostatním
spoluobviněným nesplňoval kritérium vnitřní organizační struktury. Veškeré
rozhodování a strategie byly výlučně v rukách R. B. a nejednalo se o žádnou
organizaci. Ve vztahu k ostatním spoluobviněným se jednalo o spolupachatelství.
20. S ohledem na tyto důvody dovolatel navrhl, aby dovolací soud podle §
265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 6.
2017, č. j. 5 To 55/2016-9823, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Ostravě
– pobočky v Olomouci ze dne 22. 12. 2015, č. j. 28 T 16/2013-8860, a posledně
jmenovanému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
21. Nejvyšší státní zástupce se k dovoláním obviněných vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“), který po shrnutí dovolateli uplatněných námitek
uvedl, že všichni obvinění, s výjimkou obviněného T. B., svá dovolání podali v
podstatě s uvedením totožných námitek, které již uplatnili ve svých předchozích
odvoláních, tedy takových, jimiž se již adekvátně zabýval odvolací soud, který
se s nimi beze zbytku vypořádal. Dovolání obviněných by proto měla být zásadně
odmítnuta z důvodu jejich neopodstatněnosti.
22. Pokud jde o námitku stran správnosti stanovení množství
mimobilančního lihu, státní zástupce odkazuje na závěry odvolacího soudu, které
pojal do odůvodnění svého rozsudku zejména na stranách 49–52. Rozporuje, že by
analýza vypracovaná v přípravném řízení policejním komisařem sloužila jako
důkaz a jako takový byla podkladem pro skutková zjištění soudu. Analýza
posloužila toliko jako podpůrný materiál k vlastním úvahám soudu. Využity jako
důkaz pro určení rozsahu mimobilančního lihu byly jiné skutečnosti a podklady,
podrobně rozvedené v odůvodnění rozsudku. Množství lihu pojaté do výroku
odsuzujícího rozsudku je zjevně podle skutečností vyplývajících z provedených
důkazů množstvím v jeho minimální výši, přičemž celkové množství mimobilančního
lihu za celé období páchání trestné činnosti bylo s největší pravděpodobností
vyšší, jak připustili i někteří z obviněných. Při určení způsobu výpočtu
vycházely soudy z provedených důkazů, svědectví osob a listinných podkladů, a
nikoli z daňových pomůcek.
23. Již uplatněnou je i námitka obviněného R. B., který zpochybnil
zákonnost a použitelnost některých důkazů opatřených za součinnosti J. K.
Státní zástupce upozornil, že podjatost lze uplatnit v rámci dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán,
avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává
dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu
druhého stupně namítnuta. Tento dovolací důvod však obviněný nejenže
neuplatnil, skutečnosti o údajné podjatosti J. K. byly známy de facto od
počátku. Bez ohledu na to však námitky obviněného o údajné podjatosti
nepovažuje za důvodné. Policejní funkcionář by byl automaticky vyloučen z
trestní věci v případě takového trestního řízení, v němž by vypovídal jako
svědek (v tomto případě trestní věc podplácení). Tato skutečnost však v žádném
případě neznamená, že by měl být policejní orgán vyloučen ze všech dalších věcí
stejného obviněného. Případnou zaujatost či podobný vztah k obviněnému si musí
vyhodnotit vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem policejní orgán. Přitom
se u osob činných u orgánů činných v trestním řízení, zvlášť u orgánů
zabývajících se velmi závažnou trestnou činností, předpokládá profesionální
přístup a zachování odstupu od vnějších vlivů a osob na trestním řízení
zainteresovaných. Vztah J. K. k projednávané věci a k osobám vystupujícím v
řízení nebyl dotčen ničím, co by odůvodňovalo jeho vyloučení podle § 30 odst. 1
tr. ř. Krom toho důkazy neprováděl a na jejich podkladě nerozhodoval policejní
orgán, nýbrž soud.
24. K námitce obviněného K., který považuje jemu uložený trest za
nepřiměřeně přísný, státní zástupce uvedl, že výrok o trestu lze napadat
zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., a to pouze v případě uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu
ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Nejenže obviněný tento dovolací důvod
neuplatnil, avšak v daném případě to nepřicházelo ani v úvahu, neboť obviněnému
byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní
sazby. Podstatná část argumentace obviněného se však vztahuje k námitce, kterou
brojí proti nepřiznání statutu spolupracujícího obviněného podle § 178a tr. ř.
Státní zástupce připomněl rozhodnutí Nejvyššího soudu, v němž je vysloven
závěr, že jde o otázku hmotně právní. Obviněnému sice byl v přípravném řízení
přiznán státním zástupcem status spolupracujícího obviněného, toto postavení
však není nárokové. Právní úprava tohoto institutu neobsahuje ani žádnou
záruku, že obviněnému, který je takto státním zástupcem označen, bude uložen
trest pod spodní hranicí trestní sazby. Pro závěr, zda jsou dány konkrétní
materiální podmínky pro takové rozhodnutí o trestu, je rozhodující posouzení
soudu, přičemž náhled soudu a státního zástupce se může lišit. Krajský soud své
úvahy v tomto směru velmi podrobně vyjevil na str. 102-104. V reakci na námitky
obviněného pak odvolací soud závěrům nalézacího soudu přisvědčil, že obviněný
vypovídal neúplně ve snaze zmírnit svou vinu a svůj podíl na trestné činnosti a
v jeho výpovědích se objevily opakovaně rozpory v čase či ve vztahu ke
spoluobviněným. V této souvislosti nelze pominout, že jednou ze základních
podmínek aplikace § 58 odst. 4 tr. zákoníku je to, aby spolupracující obviněný
podal jak v přípravném řízení, tak také v řízení před soudem úplnou a pravdivou
výpověď.
25. Námitku neuplatnění moderace uloženého trestu odnětí svobody podle §
58 odst. 1 trestního zákoníku uplatnili obvinění L. K. a V. D. Tuto však nelze
podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. Státní
zástupce nepovažuje okolnosti charakterizující trestní věci těchto obviněných
za odůvodňující aplikaci § 58 odst. 1 tr. zákoníku. Pro aplikaci tohoto
ustanovení je nutný souhrn takových polehčujících okolností, které se v dané
kvalitě nebo kvantitě u konkrétního trestného činu běžně nevyskytují a výrazně
snižují závažnost trestného činu. Takový závěr v případě obviněných učinit
nelze.
26. Námitka nesprávného právního posouzení jejich postavení jako
účastníků organizované zločinecké skupiny a naplnění zákonných znaků skutkové
podstaty zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1
alinea druhá tr. zákoníku byla vznesena obviněnými V. D. a R. M.. Státní
zástupce předně odkazuje na úvahy nalézacího soudu na str. 94–99 svého
rozsudku, kde se soud krom rozpletení celé organizační struktury, vzájemných
vazeb, rolí jednotlivých spoluobviněných, věnoval konkrétně i těmto obviněným.
S těmito závěry se vesměs ztotožnil i odvolací soud (č. l. 53–54 jeho
rozsudku). Státní zástupce zdůraznil, že samotní obvinění v průběhu svých
výpovědí podrobně popsali svou vlastní úlohu v této skupině, jakož i úlohu
spoluobviněných, a činnost, kterou jednotliví členové skupiny pro skupinu
realizovali. V daném případě je obviněným kladena za vinu druhá alternativa
trestného činu podle § 361 tr. zákoníku, která postihuje samotnou účast na
činnosti takové skupiny, kdy postačí pouhé členství v organizované zločinecké
skupině, aniž by bylo nutně třeba spáchání další úmyslné trestné činnosti. Toto
ustanovení tak postihuje nejen aktivní formu účasti na činnosti organizované
zločinecké skupiny, ale i jakékoliv další jednání, které samo o sobě nenaplňuje
znaky některého specifického trestného činu, avšak souvisí s uvedeným
členstvím, resp. činností, organizované zločinecké skupiny a s dosahováním
jejích cílů. V posuzovaném případě je obviněným kladeno za vinu jednání zcela
mimořádného charakteru, jehož se měli dopouštět, v podstatě průmyslovým
způsobem kopírujíce strukturu obchodní společnosti a pracovněprávních vztahů po
velmi dlouhou dobu a ve zcela výjimečném rozsahu, přičemž v důsledku tohoto
jednání došlo k celkovému zkrácení daně v takové výši, která se naprosto vymyká
dosud projednávaným případům, když zkrácení daně dosáhlo řádově několika
miliard korun. V projednávaném případě se jedná o velmi sofistikovanou trestnou
činnost, která byla prováděna organizovaným způsobem, za kooperace několika
pachatelů a za využití složitých technologických postupů a zařízení, která
nadto musela být za tím účelem utajeně zkonstruována. Pochybnosti nejsou o
začlenění všech obviněných, včetně V. D. a R. M., do struktur organizované
zločinecké skupiny.
27. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech
obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť jde o dovolání
zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby Nejvyšší soud o podaných
dovoláních rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst.
1 písm. c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
28. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby
oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a
odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými – obviněnými, a to způsobem zákonem požadovaným [§ 265d odst. 1
písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§
265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
a) obecná východiska
29. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněnými vznesené námitky
naplňují jimi uplatněné dovolací důvody.
30. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jež byl
uplatněn všemi obviněnými, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové
povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v
souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí – s
výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze skutkového stavu tak,
jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve
výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení
skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě
trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
31. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
32. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatněný
obviněným R. M. je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Dovolací důvod podle § 265b odst.
1 písm. l) tr. ř. tedy může být naplněn ve třech různých situacích. K prvním
dvěma (alternativa první) dochází tehdy, kdy rozhodnutí nadřízeného soudu je
vydáno, aniž bylo napadené rozhodnutí meritorně přezkoumáno, tj. (1.) byl řádný
opravný prostředek zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm.
a) či b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny
procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo (2.) bylo-li odvolání
odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř.,
ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při
odstranění vad odvolání (viz § 253 odst. 4 tr. ř.). Třetí případ (alternativa
druhá) představuje situace, kdy řádný opravný prostředek byl zamítnut z
jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše (varianta první), ale
řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou
ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
34. Přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí
uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného
prostředku (odvolání nebo stížnosti) věcně a zamítl jej vzhledem k tomu, že
neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným [a to u odvolání podle § 256
tr. ř. a u stížnosti podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř.], pak je možno
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé
alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému
rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. je skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na
přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení
věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně - neodstranil vadu
vytýkanou v řádném opravném prostředku, zakládající některý z dovolacích důvodů
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., nebo navíc sám zatížil řízení či
své rozhodnutí takovou vadou.
35. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných. Jak již zmíněno výše (bod 4.), v případě obviněného T. B.
dovolací soud rozhodl o vyloučení jeho věci ze společného řízení k samostatnému
projednání a rozhodnutí, a to proto, že rozsudek odvolacího soudu byl napaden
nejen dovoláním obviněného, nýbrž i stížností pro porušení zákona, kterou ve
prospěch tohoto obviněného podal ministr spravedlnosti (věc je u Nejvyššího
soudu vedena pod sp. zn. 6 Tz 6/2018). Protože v takovém případě je nezbytné
věc rozhodnout ve společném řízení, dospěl dovolací soud k názoru, že je
namístě vyloučit z tohoto důvodu (a současně pro urychlení řízení ve vztahu ke
zbývajícím dovolatelům) věc obviněného T. B. podle § 23 odst. 1 tr. ř. ze
společného řízení se zbývajícími dovolateli k samostatnému projednání a
rozhodnutí, přičemž takové rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání konaném dne
25. dubna 2018. Pod spisovou značkou (6 Tdo 244/2017), která věci byla
přidělena po jejím nápadu u Nejvyššího soudu, se proto dovolací soud dále
zabýval jen posouzením důvodnosti dovolání podaných obviněnými R. B., V. D., L.
K. a R. M.
b) vlastní posouzení dovolání obviněných
K dovolání obviněného R. B.
36. Přestože obviněný deklaruje, že své dovolání opírá o dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., vlastní dovolací argumentací se s
obsahovým zaměřením označeného důvodu dovolání zjevně rozchází, neboť ta se
soustřeďuje ryze na námitky skutkového a procesního charakteru, jež nemohou být
způsobilé zpochybnit hmotně právní posouzení skutku či jiné skutečnosti
významné pro rozhodnutí, a tudíž z formálního hlediska deklarovaný důvod
dovolání naplnit. Jak již plyne z výše uvedeného stručného shrnutí dovolacích
výhrad obviněného (viz body 7. až 9.), ten ve svém rozsáhlejším mimořádném
opravném prostředku svoji pozornost soustředil ke dvěma okruhům problémů, tj.
jednak výši, resp. způsobu vyčíslení daňového úniku a jednak k procesní
účinnosti důkazů, z nichž soudy vyšly při konstrukci svých skutkových zjištění.
37. Obviněný rozporuje zjištěné množství lihu získaného na základě tzv.
fiktivních denaturací. Za nesprávný považuje jednak samotný postup výpočtu a
dále rozporuje údajné užití tzv. daňových pomůcek a analýz vypracovaných
policejním orgánem. Shodné námitky byly obviněným uplatňovány již v průběhu
předcházejícího soudního řízení a byly také obsahem jeho odvolání proti
rozhodnutí nalézacího soudu. Těmito otázkami se tudíž zabývaly podrobně ve
svých rozhodnutích soudy obou stupňů a dovolací soud po studiu spisového
materiálu a námitek uplatněných obviněným dospěl k závěru, že reakce těchto
soudů jsou dostatečné a jejich postupu nemá čeho vytknout. S ohledem na to, že
se s těmito námitkami již vypořádal jak soud nalézací, tak soud odvolací, kdy
nadto se jedná o námitky zpochybňující způsob hodnocení důkazů a výsledná
skutková zjištění a tudíž neodpovídající požadavkům na hmotně právní
argumentaci pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
dovolací soud toliko odkazuje na argumenty obsažené v rozhodnutích těchto soudů
s připojením následujících závěrů.
38. Nalézací soud ve svém rozhodnutí (str. 82 rozsudku) podrobně popsal,
na základě kterých důkazů dospěl k závěru o množství mimobilančního lihu, který
byl v období let 2004 až 2013 ze společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o.,
neoprávněně vyskladněn a bez daňového přiznání a zaplacení spotřební daně přímo
prodán jednotlivým odběratelům. Jednalo se zejména o výpověď obviněného T. B.,
obnovená data z paměťové karty na DVD-R č. 2, výpovědi obviněných K. a D.,
písemná vyjádření a doklady předložené společnostmi LIHO-Blatnice, spol. s. r.
o. a Tereos TTD, a. s., písemnosti poskytnuté Celním úřadem pro Zlínský kraj,
evidence poskytnuté obviněnými, diář zajištěný při domovní prohlídce u
obviněného K. a soubory z notebooku zajištěného u obviněného P. Z uvedeného je
zřejmé, že nalézací soud dospěl k závěru o množství mimobilančního lihu nikoli
na základě analýzy policejního orgánu či s pomocí daňových pomůcek, ale
pečlivým hodnocením množství důkazů dostupných v tomto řízení. Jak nalézací
soud upozornil, stanovení celkového množství mimobilančního lihu bylo dosti
obtížné, dospěl k němu však na základě řetězce důkazů, které do sebe navzájem
zapadaly. Zároveň zdůraznil, že stanovené množství je toliko nejmenší
prokázané, neboť byl v tomto směru veden zásadou in dubio pro reo.
39. Odvolací soud reagoval (str. 49-51 rozsudku) na námitky obviněného,
kdy vyloučil využití tzv. daňových pomůcek s odkazem na řadu důkazů, z nichž
nalézací soud při svém výpočtu vycházel, přičemž upozornil, že ani orgány
daňové správy neměly k dispozici žádné ucelené účetnictví společnosti MORÁVIA-
CHEM, s. r. o., a nebyl k dispozici ani žádný ucelený materiál o celkovém
množství fiktivně denaturovaného lihu. Dále zároveň popsal, jak na základě
materiálů pokrývajících celý rok 2008 bylo možno objektivně stanovit množství
lihu, které bylo ze společnosti nelegálně vyvezeno a ze kterého tak nebyla
odvedena daň.
40. Vzhledem k výše uvedenému je zřejmé, že soudy nižších stupňů měly k
dispozici důkazy, ze kterých bylo možno vycházet, kdy řada z nich poskytovala
objektivní informace o množství lihu, které byly dále podporovány souvisejícími
důkazy z řady výpovědí obviněných a svědků, mj. svědka Č., N. a S. Zvláště
podstatnou pak byla výpověď obviněného T. B., která byla soudy obou stupňů
hodnocena jako dostatečně věrohodná a pravdivá, kdy tento vypověděl, že velká
část lihu, „zhruba těch 23 mil litrů došlo k fiktivní denaturaci, že tato
denaturace byla provedena pouze papírově“ (str. 16 protokolu o hlavním líčení
konaném dne 12. 5. 2014). Výpověď obviněného T. B. tak zcela odpovídá množství
mimobilančního lihu, ke kterému nalézací soud dospěl na základě hodnocení
dalších důkazů. Pokud dále obviněný udává, že stanovení množství na základě
použití koeficientu není odpovídající, neboť každý rok probíhal jinak, považuje
dovolací soud za důležité upozornit, že přestože bylo tohoto koeficientu při
výpočtu využito, nejednalo se o jediný důkaz, na základě kterého bylo množství
fiktivně denaturovaného lihu stanoveno, jak vyplývá z výčtu užitých důkazů
výše.
41. Z uvedeného plyne, že dovolací soud neshledal důvod k zásahu do
skutkových zjištění vyjádřených v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího
soudu, pokud se týče rozsahu, v němž došlo jednáním dovolatele (i dalších
spoluobviněných) ke zkrácení daně.
42. Obviněný uplatňuje tvrzení o existenci tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé, když namítá, že skutková zjištění soudů byla založena na důkazech, jež
považuje za nezákonné. Nezákonnost a tudíž procesní nepoužitelnost důkazů
obviněný dovozuje z toho, že za policejní orgán vedl prověřování a vyšetřování
K., ačkoliv byl podle jeho názoru osobou zjevně podjatou a nebyl tak oprávněn v
rámci prověřování trestních věcí odsouzeného jakkoliv figurovat. Ze
skutečnosti, že dne 17. 1. 2013 byl sepsán záznam o zahájení úkonů trestního
řízení ve věci možného podplácení K., kterého se měl obviněný dopustit dne 15.
1. 2013, a z faktu, že stran jednotlivých obvinění, která vůči němu byla
vznesena, bylo vedeno v jím specifikovaných obdobích společné řízení
(konkretizace v části IV./4. až 8.), dovozuje obviněný, že K. měl být vyloučen
nejen z trestního řízení, kde je projednáváno toto podplácení, ale ze všech
trestních řízení proti němu vedených. Námitky obviněného brojící zejména vůči
využití materiálů zajištěných ve věznici ústí do závěru o jejich procesní
nevyužitelnosti ve věci posuzované, potažmo do závěru, že na těchto procesně
neúčinných důkazech soudy založily minimálně svůj závěr o postavení obviněného
I. K. v rámci organizované zločinecké skupiny (část IV./34.).
43. K problematice vyloučení orgánů činných v trestním řízení a jejímu
významu v řízení o dovolání se sluší uvést alespoň následující obecná
východiska a v návaznosti na ně pak zhodnocení možností jejich uplatnění v
posuzované věci.
44. Podle § 30 odst. 1 tr. ř. je z vykonávání úkonů trestního řízení
vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v
něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané
věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným
zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v
trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny
vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. O
tom, zda je konkrétní osoba vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení,
rozhodne sama tato osoba (O vyloučení z důvodů uvedených v § 30 rozhodne orgán,
kterého se tyto důvody týkají, a to i bez návrhu. – § 31 odst. 1 věta první tr.
ř.), přičemž o opravném prostředku podaném proti takovému rozhodnutí rozhodne
orgán bezprostředně nadřízený (§ 31 odst. 1 tr. ř.)
45. V dovolacím řízení lze jako důvod dovolání uplatnit tu skutečnost,
že ve věci rozhodl vyloučený orgán [§ 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.]. Orgánem,
který je citovaným ustanovením míněn, je soud, jenž vydal napadené rozhodnutí
(tj. soud druhého stupně), příp. ten, který vydal jemu předcházející
rozhodnutí (soud prvního stupně). Citované ustanovení proto nelze uplatnit, a
nutno zdůraznit, že tak dovolatel ani nečiní, s oporou o námitku podjatosti
policejního orgánu nebo osoby v něm služebně činné.
46. S ohledem na uvedené, tj. obsahové zaměření ustanovení § 265b odst.
1 písm. b) tr. ř. a neuplatnění tohoto dovolacího důvodu obviněným, je zřejmé,
že jeho dovolací argumentaci, resp. důvodnost dovolání obviněného není třeba
řešit skrze citované ustanovení (včetně jeho dosud necitované části, která se
týká možnosti tento důvod dovolání uplatnit – viz část věty za středníkem).
47. Na posouzení tedy zůstává, zda argumentace dovolatele svědčí o
důvodnosti jeho tvrzení, že skutková zjištění jsou zatížena vadou spočívající v
extrémním nesouladu s provedenými a soudy hodnocenými důkazy, a to v kontextu
jeho tvrzení, že tato zjištění jsou založena i na procesně neúčinných důkazech.
48. Již úvodem je nutno zmínit, že se nelze ubránit dojmu o zjevné
účelovosti tvrzení dovolatele, neboť jak doloženo níže, tento se snaží o
prosazení právní relevantnosti i takových skutečností, jímž žádný význam pro
posouzení hodnocené věci přiznat nelze.
49. Přiznává-li sám dovolatel, že odsouzení rozsudkem odvolacího soudu –
při dodržení zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), jejíž porušení soudům
nikterak nevytýká – má svůj základ v usneseních o zahájení trestního stíhání ze
dne 26. 10. 2012 (§ 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku), ze dne 14. 12. 2012 (§ 240
odst. 1, 3 tr. zákoníku) a ze dne 14. 1. 2014 (v části kvalifikace podle § 361
odst. 1 tr. zákoníku a podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku za podmínek § 107
odst. 1 tr. zákoníku), pak je zjevné, že jeho nářky obsažené v bodě IV./11.
dovolání, kde se snaží prokázat, že „K. činil úkony i v trestním řízení, které
se týká podplácení“, tj. věci, o níž uvádí (bod IV./8.), že je nadále vedena v
přípravném řízení, nemohou být vyslyšeny ve vztahu ke skutkům a jejich právní
kvalifikaci, jež jsou předmětem posuzování v tomto dovolacím řízení, jakkoli se
o to dovolatel snaží poukazem na společně vedená řízení v období do 7. 7. 2014
se zdůrazněním šetření věci stran skutku ze dne 15. 1. 2013.
50. Dovolatel namítá (bod IV./12.), že „K. nemohl pro svůj poměr k osobě
odsouzeného (viz ustanovení § 30 odst. 1 trestního řádu) vystupovat jako osoba
služebně činná v policejním orgánu v žádné z trestních věcí odsouzeného“,
poukazuje na věcnou souvislost důkazního řízení ve vztahu k jednotlivým
obviněním (bod IV./14.) a dovozuje (bod IV./15), že výslech L. K. „formálně
provedený v rámci prověřování daňového deliktu… se po materiální stránce týkal
i nadržování“. Blízká provázanost trestních řízení pak podle dovolatele plyne i
ze skutečností uvedených v bodě IV./16. dovolání.
51. V posledně označené části dovolání obviněný poukazuje na výslechy
jím specifikovaných svědků uskutečněné v období od 28. 1. 2014 do 23. 4. 2014 a
upozorňuje na strukturu těchto výslechů, kdy byli svědci nejprve dotazováni k
daňové trestné činnosti a následně k ovlivňování trestního řízení. Z protokolů
o výslechu obviněného K. a jmenovaných svědků skutečně vyplývá, že tito byli
vyslýchajícím orgánem dotazováni jak k trestnému činu zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, tak i k trestnému činu
nadržování podle § 366 tr. zákoníku, neboť bylo zjišťováno, zda svědci byli
kontaktováni někým z rodiny B. nebo jejich spolupracovníků stran toho, jakým
způsobem mají před orgány činnými v trestním řízení vypovídat, popř. zda jim
byla nabídnuta finanční odměna v závislosti na tom, jak tito svědci budou
vypovídat.
52. Přestože obviněný ve svém dovolání předkládá, že obsahem výslechu
byly informace týkající se trestního řízení, v němž vystupuje K. v pozici
„korunního svědka“, nelze této interpretaci přisvědčit, neboť vystupoval v
pozici svědka v trestním řízení pro trestný čin podplácení podle § 332 tr.
zákoníku, a nikoli v trestním řízení pro trestný čin nadržování podle § 366 tr.
zákoníku, k němuž byli tito svědci vyslýcháni. Dotazy položené obviněnému a
svědkům při těchto výsleších přímo nesouvisely s trestním řízením, v němž
vystupoval K. v pozici svědka. Uvedený příslušník Policie ČR nadto nebyl
přítomen žádnému z uvedených výslechů svědků (viz č. l. 8771 a násl. – P. K.,
č. l. 8845 a násl. – M. R., č. l. 8743 a násl. – M. J., č. l. 8923 a násl. – R.
V., č. l. 8946 – B. Ž., č. l. 8780 a násl. – V. K., č. l. 8818 a násl. – D. N.,
č. l. 8873 a násl. – J. S. a č. l. 8914 a násl. – M. V.), a to ani jako osoba
přítomná podpisu protokolu, neboť orgánem, který jejich výslech provedl, byl
policista pplk. Slabák. Stejný závěr, tj. o nepřítomnosti K. při procesním
úkonu, platí i ohledně výslechu obviněného L. K. ze dne 28. 1. 2014 (č. l. 8531
a násl.), který provedl státní zástupce Mgr. Stoklásek.
53. V kontextu obviněným tvrzených skutečností zaniká jedna podstatná
skutečnost. Tou je fakt, že orgány činné v trestním řízení byly povinny
zjišťovat, zda jimi prováděné důkazní řízení k objasnění okolností spáchání
těch trestných činů, jichž se týká toto dovolací řízení, není nežádoucím a
nezákonným způsobem ovlivňováno některým z obviněných. Přitom osoba dovolatele
nutně potřebu takového ověření odůvodňovala, neboť důvody koluzní vazby u něj
byly soudy shledány již na počátku jeho trestního stíhání (viz usnesení
Okresního soudu ve Zlíně ze dne 27. 10. 2012, sp. zn. 0 Nt 153/2012). Na
základě poznatků těmito orgány získaných pak byl důvod koluzní vazby u
obviněného soudem shledán opětovně v době od 15. 4. 2014 do 29. 4. 2015 (viz
usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2014, č. j. 28 T 16/2013-5608,
a rozhodnutí navazující). Lze proto stejně tak dobře tvrdit, že zaměření
obviněným zmiňovaných výslechů svědků sloužilo k objasnění otázek týkajících se
primárně řízení ve věci daňového úniku, neboť jejich důsledkem, resp. soudem
zhodnoceného přístupu obviněného projeveného v dovoláním hodnocené věci je i
závěr, který se v dovoláním napadeném rozsudku odvolacího soudu nachází na str.
56, tedy že tento (ve vztahu k trestným činům, jejichž spácháním již byl
pravomocně uznán vinným) projevil značnou aktivitu „související se snahou
ovlivnění celého průběhu trestního řízení působením na spoluobžalované a celou
řadu svědků i zájmem o přenos vlastní trestní odpovědnosti na jiné osoby, jak
to vše vyplývá z provedených důkazů.“
54. Lze ostatně připomenout, že snaha obviněného v průběhu jeho
trestního stíhání nezákonným způsobem ovlivňovat rozhodování státních orgánů
byla zjištěna i v samostatně vedeném trestním řízení, jak o tom svědčí řízení
vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 7 T 162/2015, v němž byl
pravomocně odsouzen pro trestný čin nepřímého úplatkářství podle § 333 odst. 2
tr. zákoníku, spáchaný dne 16. 4. 2013 ve Vazební věznici O. (viz rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 22. 4. 2014, č. j. 7 T 162/2013-290, založený na
č. l. 6338 a násl., a navazující usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 19.
6. 2014, sp. zn. 5 To 197/2014 – č. l. 6349 a násl.).
55. Přes úpornou snahu dovolatele prokázat faktickou neoddělitelnost
jednotlivých řízení, která pro různé kvalifikace a různé skutky proti němu byla
v jím uváděném období vedena ve společném řízení (bod IV./17. – interpretace
výsledků domovních prohlídek ze dne 14. 1. 2014), nelze pomíjet to, že
dovolatel zdůrazňuje (bod IV./18.) možnost K. seznámit se z pozice vedoucího
pracovní skupiny s důkazy upotřebitelnými ve věci, v níž podle dovolatele
vystupuje v roli korunního svědka. Rozbor dovolatele stran pravdivosti svědkem
sdělených údajů (následující body jeho dovolání) ústí do závěru o jeho
podjatosti a nezákonnosti jeho postupu, pokud jako policejní orgán po 15. 1.
2013 v trestních věcech dovolatele působil.
56. Pokud jde o povolení ke sledování osob a věcí ze dne 12. 4. 2013,
vydané soudcem Okresního soudu v Olomouci (č. l. 1922), lze sice přisvědčit
tomu, že jedním z impulzů k jeho vydání byl poznatek o snaze dovolatele
ovlivnit jednání J. K., nelze však dovozovat, že účelem, pro který bylo
povolení vydáno, bylo opatřování důkazů pouze ve vztahu ke skutku, jež by měl
být kvalifikován podle § 332 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku. Z jeho
odůvodnění naopak plyne, že jeho vydání bylo motivováno potřebou získání
poznatků o tom, zda a jakým způsobem dochází ze strany dovolatele k nezákonnému
ovlivňování trestního stíhání vedeného pro trestný čin zkrácení daně, poplatku
a podobné povinné platby.
57. Dovolatelem vzpomínaný výslech obviněného L. K., tehdy v procesním
postavení svědka, ze dne 12. 6. 2013 (č. l. 435 a násl.), kopii jehož protokolu
předložila obhajoba ve stadiu řízení před odvolacím soudem (viz přílohová
obálka na č. l. 9399) nemá pro hodnocení věci význam, neboť nebyl coby důkazní
prostředek, na rozdíl od procesní výpovědi obviněného, užit soudy nižších
stupňů při konstrukci jejich skutkových zjištění. Jinými slovy vyjádřeno, za
daného stavu odpadá potřeba řešení toho, zda takto opatřený důkaz má či nemá
být z důvodu upraveného v § 30 odst. 1 věta druhá tr. ř. zařazen mezi důkazy,
jež nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
58. Tvrzení dovolatele (bod IV./26., že „k důkazům zajištěným po 15. 1.
2013 by vůbec nemělo být přihlédnuto. Z důkazů zajištěných po tomto datu
nesmějí být činěny žádné skutkové závěry a skutková zjištění.“) nelze vnímat
než jako snahu o prosazení doktríny tzv. ovoce z otráveného stromu („fruit of
the poisonous tree doctrine“) v posuzované věci. K takovému požadavku je však
třeba uvést, že Nejvyšší soud již ve svých dřívějších rozhodnutích (srov. např.
rozhodnutí sp. zn. 6 Tdo 84/2013, sp. zn. 11 Tdo 122/2015, sp. zn. 6 Tz
3/2017-II a sp. zn. 11 Tdo 103/2018) i s přihlédnutím ke stejným závěrům, jaký
stran této problematiky zaujímá Ústavní soud (např. nález ze dne 23. 10. 2014,
sp. zn. I. ÚS 1677/13, publikovaný pod č. 195 ve sv. 75 Sb. nál. a usn.)
poznamenal, že české trestní procesní právo a ani účinný trestní řád, podle
něhož se v trestním řízení (a to jak ve stadiu přípravného řízení, tak ve
stadiu řízení soudního) postupuje, z této (mnohdy zjednodušeně interpretované)
doktríny uplatňující se v systému amerického justičního systému nevychází.
Navíc právě paušální vztažení požadavku dovolatele na vyslovení procesní
nepoužitelnosti všech důkazů zajištěných po 15. 1. 2013 činí tento jeho návrh
zjevně neopodstatněným. V uvedeném směru lze odkázat na to, že procesní úkony
byly prováděny (jak již plyne ve vztahu k obviněným označeným výslechům svědků
a spoluobviněného) osobami zcela odlišnými, ve vztahu k nimž neoznačuje
obviněný žádnou konkrétní okolnost, jež by měla svědčit o tom, že tyto procesní
úkony byly provedeny osobami vyloučenými z důvodu jejich podjatosti.
59. Zcela nepřípadná jsou tvrzení dovolatele ohledně tzv. policejní
provokace (bod IV./28. a násl.), neboť z důvodu věci řešené v tomto dovolacím
řízení by otázku ne/spravedlivého procesu a důvodnosti vyvození trestní
odpovědnosti dovolatele (včetně otázek správnosti právní kvalifikace skutků,
jimž byl uznán vinným) mohlo založit pouze zjištění, že vyprovokováno bylo
policejním orgánem vlastní spáchání trestné činnosti, která je předmětem
posouzení v rámci tohoto dovolacího řízení, tj. způsobení daňového úniku
(kvalifikace podle § 240 tr. zákoníku) a vlastní ustavení organizované
zločinecké skupiny, která posléze působila při nelegálním nakládání z lihem se
záměrem dosáhnout daňových úniků v dosud nevídaném rozsahu (kvalifikace podle §
361 tr. zákoníku a podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku).
60. Vrátí-li se dovolací soud k námitce dovolatele, že skutková zjištění
soudů jsou zatížena vadou spočívající v extrémním nesouladu s obsahem
provedeného dokazování, neboť jsou založena na procesně neúčinných důkazech v
důsledku uplatňujícího se ustanovení § 30 odst. 1 věty druhé tr. ř., pak musí
zdůraznit, že z obviněným dovolávané dikce citovaného ustanovení plyne, že
označený procesní důsledek (nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním
řízení), se vztahuje na [ú]kony, které byly učiněny vyloučenými osobami.
Dovolatel však ve svém obsáhlém opravném prostředku neoznačil jediný procesní
úkon, který by měl být v důsledku toho, že ho provedl (podle něj podjatý) K.,
procesně neúčinný.
61. Konečně, zmiňuje-li dovolatel v konkrétnosti (bod IV./35.), jaká
zjištění měly soudy učinit na podkladě jím (obviněným) hodnocených procesně
neúčinných důkazů, uvádí skutkové zjištění stran role „I. K. při páchání
trestné činnosti“. Na tomto místě musí dovolací soud zdůraznit dvě skutečnosti.
První je ta, že dovolatel je oprávněn svým dovoláním napadat rozhodnutí
vypočtené v § 265a odst. 1, 2 tr. ř. jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí
soudu, který se ho bezprostředně dotýká [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.],
druhou je fakt, že ohledně obviněného I. K. byla věc, po zrušení odvoláním
napadeného rozsudku soudu prvního stupně vrácena uvedenému soudu k novému
projednání a rozhodnutí. Nejsou-li proto skutková zjištění ohledně označeného
spoluobviněného součástí popisu skutku, který je předmětem právního posouzení
týkajícího se dovolatele, nemůže ten způsobem jím prezentovaným v jeho dovolání
úspěšně tvrdit, že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou zatížena vadou
spočívající v tzv. extrémním nesouladu s obsahem provedených důkazů.
62. Z uvedeného plyne, že Nejvyšší soud nepřisvědčil ani důvodnosti
druhému okruhu vznesených námitek.
63. Protože uplatněné námitky tohoto dovolatele nebyly shledány ani z
formálního hlediska naplňující jím deklarovaný důvod dovolání, vyhodnotil
Nejvyšší soud dovolání obviněného R. B. jako podané z jiného důvodu, než je
uveden v § 265b tr. ř.
K dovolání obviněných V. D. a R. M.
64. Protože dovolání těchto dvou obviněných spočívají na uplatnění
shodné námitky vůči právnímu posouzení jejich jednání, lze se k jejich
mimořádným opravným prostředkům vyjádřit ve společném pojednání.
65. Obviněný V. D. (a stejně tak i R. M.) namítá, že nebylo dostatečně
prokázáno, že byli členy organizované zločinecké skupiny, kdy ve skutečnosti
byli pouze řadovými zaměstnanci. Obviněný M. dále uvádí, že byl toliko tzv.
bílým koněm, který plnil příkazy obviněného R. B. a obviněný D. má za to, že
nemohly být naplněny pojmové znaky organizované zločinecké skupiny, neboť se
jednalo o centralizovanou formu řízení ze strany jediné osoby.
66. Jde-li o obviněného R. M., pak je třeba zmínit, že jako skutkovou, a
tedy uplatněný dovolací důvod ani formálně nenaplňující, je třeba vnímat jeho
námitku, že „z provedených důkazů … vůbec neplyne, že … byl členem nějaké
organizované zločinecké skupiny ... atd.“. V tomto směru je tato část dovolání
vnímána Nejvyšším soudem jako pokračující polemika dovolatele se skutkovými
zjištěními soudů, navíc je-li jím poukazováno na předcházející odvolání podané
proti rozsudku soudu prvního stupně. K tomuto poukazu dovolací soud toliko
připomíná, že nemá žádný význam z hlediska rozhodování dovolacího soudu, neboť
ten již v minulosti upozornil na to, že „Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v
obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle §
265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z
těchto důvodů odvolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti
uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v
předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před
soudem prvního či druhého stupně – srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované
pod č. 46-I./2013 Sb. rozh. tr.
67. Jde-li o námitku dovolatele stran otázky množství fiktivně
denaturovaného lihu, odkazuje Nejvyšší soud na to, co vyjádřil ve vztahu k
totožné námitce obviněného R. B.
68. Za formálně naplňující uplatněný dovolací důvod lze považovat
námitku dovolatele, jíž soudům vytýká, že popis skutků ve vztahu k jeho osobě
neodráží to, co požaduje ustanovení § 129 tr. zákoníku, neboť byl „podřízeným
spoluobviněného R. B. a jako takový .. vykonával jeho pokyny, nešlo tedy o
nějaké rozdělení funkcí a dělbu činností“, resp. „veškeré rozhodování a
strategie byly výlučně v rukách spoluobviněného R. B. a nejednalo se o žádnou
organizaci a ve vztahu k ostatním spoluobviněným se jednalo o
spolupachatelství“.
69. Obdobná zjištění stran alespoň formální podřaditelnosti jeho
dovolacích námitek pod uplatněný dovolací důvod je třeba učinit ohledně
dovolání obviněného V. D. Jako tomuto důvodu neodpovídající je třeba hodnotit
nářky obviněného vznesené v části III. (tvrzená nepřezkoumatelnost závěrů
soudů, porušení zásady in dubio pro reo, porušení ustanovení trestního řádu), v
části V. (požadavek na zproštění obžaloby podle zásady in dubio pro reo), či v
části VI. (otázky přiměřenosti trestu).
70. Naopak za formálně naplňující deklarovaný důvod dovolání lze
hodnotit ta tvrzení dovolatele, že „předpoklady pro uplatnění institutu podle §
361 odst. 1 a § 107 odst. 1 trestního zákoníku splněny nebyly, neboť zde se
jednalo o centralizovanou formu řízení ze strany jediné osoby, a to
obžalovaného R. B.…“ a on se nacházel „v hierarchii organizace na nejnižší
úrovni, plnil jen úkoly svých nadřízených bez toho, že by(ch) měl jakékoli
rozhodovací či kontrolní pravomoci ani podíl na výnosech z trestné činnosti“.
71. Ve vztahu k oběma obviněným, resp. jimi vzneseným námitkám hmotně
právního charakteru lze konstatovat následující skutečnosti.
72. Podle výkladového ustanovení § 129 tr. zákoníku se organizovaná
zločinecká skupina od organizované skupiny odlišuje současným naplněním čtyř
pojmových znaků. Jedná se o společenství nejméně tří trestně odpovědných osob,
které má vnitřní organizační strukturu, jsou zde rozděleny funkce a dělba
činnosti a je zaměřeno na soustavné páchání úmyslné trestné činnosti. Naplněním
těchto znaků v dané trestní věci se detailně zabýval nalézací soud na str.
94-99 svého rozsudku, a to nejen z hlediska obecných pojmových znaků obsažených
v § 129 tr. zákoníku, ale i z hlediska jejich naplnění při zjištěném postavení
a činnosti jednotlivých obviněných uvnitř skupiny.
73. Jak uvedl nalézací soud (str. 95 rozsudku), podle provedených důkazů
byly členy organizované zločinecké skupiny R. B., T. B., R. M., L. K., R. H.,
V. D. a I. K., přičemž mezi jednotlivými členy existovalo rozdělení funkcí a
dělba činností v návaznosti na vnitřní organizační strukturu. Toto skutkové
zjištění bylo v podstatné části převzato soudem odvolacím, který svým
rozhodnutím toliko zpochybnil zjištění, která nalézací soud učinil k osobě
obviněného I. K. (viz výrok o vrácení věci tohoto obviněného soudu k novému
projednání a rozhodnutí a důvody v rozhodnutí obsažené).
74. Jak vyplynulo z provedených důkazů a především výpovědí jednotlivých
obviněných, celou skupinu sice založil a řídil obviněný R. B., mezi zbývajícími
členy však následovala podrobná hierarchie vztahů podřízenosti a nadřízenosti.
Obviněný T. B. byl pravou rukou obviněného R. B., kdy měl na starosti kontrolu
ostatních členů skupiny a vedl přehled o celé nelegální činnosti. V rámci
skupiny dále spadali přímo pod vedení obviněného R. B., krom obviněného T. B.,
také obviněný L. K. a R. M..
75. Obviněný M. byl sice formálním jednatelem obchodní společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., jeho účast na skupině však nebyla limitována pouze na
tuto činnost. Podle výpovědi obviněného T. B. (str. 35 rozsudku nalézacího
soudu) měl obviněný M. na starosti provádění fiktivních denaturací, a
vyhotovování dokladů tak, aby „vše sedělo“. Měl na starosti také konvoje
odvážející mimobilanční líh z areálu společnosti MORÁVIA-CHEM, s. r. o.
Podřízeným obviněného M. byl dále obviněný H., který ve své výpovědi potvrdil
postavení obviněného M. v rámci skupiny, přičemž také potvrdil, že tento přímo
řídil odvozy ze společnosti a byl to právě on, kdo vždy jednal s celníky.
Obviněný H. dosvědčil (str. 39 rozsudku nalézacího soudu) také vědomost
obviněného M. o průběhu fiktivních denaturací. Jednoznačně tak bylo prokázáno
nejen, že obviněný M. byl členem organizované zločinecké skupiny řízené
obviněným R. B., přičemž měl povědomí o nelegální činnosti provádění fiktivních
denaturací, kterých se přímo účastnil, byl nadto v řídící pozici, kdy zadával
pokyny dalšímu členu skupiny. Je tak zcela vyloučeno, aby byl „pouhým“ bílým
koněm nebo řadovým zaměstnancem.
76. V rámci skupiny pak byli obvinění V. D. a R. H. na nejnižší úrovni,
kdy plnili pokyny členů ve vyšších úrovních, přičemž obviněný H. byl podřízeným
obviněného M. a obviněný D. byl podřízeným obviněného K.
77. Obviněný D. ve věci sám vypověděl (str. 38 rozsudku nalézacího
soudu), že se účastnil konvojů s lihem, kdy měl na pokyn obviněného K. dávat
pozor na policii a celní správu, přičemž u sebe měl vždy 50 000 Kč v hotovosti,
aby policisty nebo celníky zkusil uplatit, kdyby ho „chytili“. Vypověděl také k
hierarchii uvnitř společnosti, kdy přímo podléhal obviněnému K., což potvrdil
také sám obviněný K. (str. 39 rozsudku nalézacího soudu). Z daného vyplývá
nejen účast obviněného D. na organizované zločinecké skupině, ale také jeho
postavení uvnitř skupiny.
78. Z výpovědí obviněných je tak zřejmá pevná vnitřní organizace
skupiny. Obviněný R. B. měl v rámci skupiny přední postavení a ukládal tak
pokyny nejen těm členům, kteří mu byli přímo podřízení, ale také členům na
nižších úrovních hierarchie. Nejednalo se však o výlučně centrální řízení, jak
namítá obviněný D., neboť právě z výpovědí obviněných vyplývá, že převážná
většina pokynů byla obviněným R. B. udělena jemu podřízeným obviněným M. a K.,
kteří dále pokyny předali svým podřízeným. Členové ve střední úrovni organizace
byli přímo odpovědní za jednání svých podřízených, členům skupiny byly
udělovány pokuty, kdy tuto dostal jak podřízený, tak jeho nadřízený, protože
jej správně nevedl (str. 43 rozsudku nalézacího soudu).
79. Z výpovědí samotných obviněných M. a D. je zřejmé, že si museli být
vědomi nelegálnosti jejich činnosti. Obviněný M. věděl vzhledem ke své pozici v
organizaci minimálně o procesu fiktivních denaturací a o fungování společnosti
MORÁVIA-CHEM, s. r. o., v níž byl fiktivním jednatelem a měl tak na starosti
vyhotovování dokladů, přičemž měl na starosti také jednání s celníky. Vzhledem
k postavení obviněného D. na nejnižší úrovni organizace bylo jeho povědomí o
fungování organizace sice limitované, nelegálnosti své činnosti si však i tento
obviněný jednoznačně musel být vědom. O této vědomosti svědčí již poznatek o
tom, že během transportu měl dávat pozor na policii a měl u sebe podstatnou
finanční hotovost, o níž věděl, že je určena k případným úplatkům. Tím spíše je
dána se zřetelem k okolnostem nakládání s nákladním vozidlem, které obvinění
zanechali odstavené na parkovišti, klíče nechali na pneumatice a odjeli pryč,
atd. (str. 39 rozsudku nalézacího soudu). Je tak jednoznačně vyvrácena námitka
obou obviněných, že byli řadovými zaměstnanci, kteří pouze plnili pokyny.
80. Nadto, jak upozornil státní zástupce ve svém vyjádření, k naplnění
skutkové podstaty podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku postačí pouhé
členství v organizované zločinecké skupině, aniž by bylo nutné páchání další
úmyslné trestné činnosti, kdy jednání osoby nemusí naplňovat skutkovou podstatu
žádného dalšího trestného činu podle zvláštní části trestního zákoníku, neboť
postačuje, pokud tato činnost souvisí právě s jeho členstvím v organizované
zločinecké skupině.
81. Pokud obvinění dále namítají, že nebyli účastni na výnosech z
nelegální činnosti organizace a dostávali pouze „hodinovou mzdu“, je třeba
poukázat na to, že podíl na výnosech není jedním z pojmových znaků organizované
zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku. Mimoto z výpovědí obviněných
vyplývá, že výnos z nelegální činnosti měl toliko obviněný R. B., popř. členové
na nejvyšší úrovni v organizaci, přičemž ostatní členové byli placeni za
odvedenou práci.
82. O zaměření organizace na soustavné páchání trestné činnosti svědčí
především výpovědi obviněných T. B. a R. B. Zbývající členové organizace sice o
tomto také vypovídají, je to však pouze v omezené míře závislé na jejich
postavení v organizaci, což vyplývá z vysokého stupně jejího utajení. Tomu se
věnuje nalézací soud na str. 97-98 svého rozsudku, kdy právě vysokému utajení
skupiny přičítá její dlouhodobé fungování bez odhalení. Utajení organizace sice
není pojmovým znakem organizované zločinecké skupiny podle § 129 tr. zákoníku,
tato vysoká forma kooperace obviněných se jím však zpravidla vyznačuje. Byla
založena na podrobném rozdělení úkolů uvnitř skupiny a s tím související
vědomosti o součinnosti dalších osob v rozsahu nezbytném pro plnění úkolů tím
či oním členem, v závislosti na jeho postavení uvnitř skupiny. Dokonce i
obvinění K. a M., kteří byli přímo podřízeni obviněnému R. B., znali
podrobnosti činnosti pouze na jim přiděleném úseku.
83. Z daného vyplývá, že důkazním řízením provedeným před nalézacím
soudem bylo spolehlivě prokázáno, a uvedeným soudem byl dostatečně odůvodněn
závěr o tom, že obvinění byli členové organizované zločinecké skupiny, která
beze zbytku naplňovala pojmové znaky uvedené v § 129 tr. zákoníku, přičemž
všichni obvinění spáchali zvlášť závažný zločin účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku.
84. Pokud pak jde o zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a jiné
podobné platby podle § 240 tr. zákoníku, pak není pochyb o tom, že byl
obviněnými spáchán za podmínek § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Ani ve vztahu k této
právní kvalifikaci totiž nemá žádnou právní relevanci to, co obvinění ve svých
dovoláních uplatňovali.
85. Z dosud uvedeného plyne, že v té části argumentace, v níž obvinění
uplatnili hmotně právní námitky, jimiž brojili vůči právnímu posouzení
zjištěných skutků, je třeba jejich dovolání hodnotit jako zjevně
neopodstatněná. Ve zbývajících částech argumentace, je třeba jejich dovolání
posuzovat jako podaná z jiných než ustanovením § 265b tr. ř. upravených důvodů.
86. V případě skutkových a procesních námitek to plyne z vlastní povahy
označeného důvodu dovolání, jenž je určen k nápravě vad hmotně právního
posouzení (v tomto směru jsou neadekvátní i poukazy dovolatelů, že soudy měly
postupovat při aplikaci zásady in dubio pro reo).
87. Závěr ani o formálním nenaplnění některého (tedy nejen
deklarovaného) důvodu dovolání ze strany obviněného V. D. je nezbytné učinit i
k části VI. jeho dovolání, kde sice uvádí konkrétní ustanovení trestního
zákoníku, jejichž aplikace se domáhá, avšak činí tak způsobem, který není
způsobilý označený důvod dovolání naplnit. Přestože poukazuje na ustanovení §
38 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a zmiňuje uplatňující se zásadu subsidiarity,
ve své podstatě v této části namítá nepřiměřenost uloženého trestu, tj. otázku,
která je vně upravených důvodů dovolání – k tomu srovnej nejnověji např. nález
Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 49/17, v němž se Ústavní
soud vyslovil k otázce restriktivní interpretace dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšším soudem v souvislosti s námitkou o
nepřiměřenosti trestu (viz jeho stanovisko k požadavku stěžovatele, aby pod
označený důvod dovolání byly podřaditelné otázky posouzení naplnění kritérií
pro ukládání trestu – bod 47. a násl. nálezu).
88. Co se týče požadavku dovolatele na aplikaci § 58 odst. 1 tr.
zákoníku, odkazuje Nejvyšší soud na zodpovězení stejné námitky při posouzení
dovolání obviněného L. K. (viz bod 108. a násl.).
89. Pokud jde o obviněným R. M. uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., podle něhož je napadené rozhodnutí zatíženo vadou
spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedeného v § 265a odst. 2
písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky pro takové rozhodnutí nebo
přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a)
až k), pak je třeba konstatovat, jeho uplatnění není vůbec na místě vzhledem k
tomu, že odvolací soud ve vztahu k tomuto obviněnému rozhodl tak, že podle §
258 odst. 1 písm. b), c), d), e) tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního
stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že ho
uznal vinným (pod bodem I.) zvlášť závažným zločinem účasti na organizované
zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá tr. zákoníku a [v bodech I.
1), 2), 3), 4), 5), 6), 7)] zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a
podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, ve prospěch
organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku. Je proto
zjevné, že odvolací soud nerozhodl způsobem, jenž zákon pro řádné uplatnění
tohoto deklarovaného důvodu vyžaduje (tj. o odmítnutí nebo zamítnutí řádného
opravného prostředku).
K dovolání obviněného L. K.
90. Jak již zmíněno výše (bod 15. a násl.), tento obviněný svou dovolací
argumentaci buduje na dvou námitkách. Soudům vytýká, že nesprávně posoudily
a) okolnosti pro udělení statusu spolupracujícího obviněného podle §
178a tr. ř. a s ním související použití mimořádného snížení trestu odnětí
svobody podle § 58 odst. 4 tr. zákoníku, jakož i
b) okolnosti pro použití mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle
§ 58 odst. 1 tr. zákoníku.
91. První námitka je primárně založena na skutkovém základě, neboť jí
obviněný soudům vytýká v prvé řadě nesprávnost skutkových zjištění týkajících
se jimi zmiňovaných skutečností, které je vedly k závěru, že neučinil úplné
skutkové doznání stran své participace na spáchané trestné činnosti. Pokud v
dané souvislosti namítá, že rozpory, na něž oba soudy nižších stupňů
upozorňují, „neexistují, potažmo byly zapříčiněny výpověďmi ostatních
spoluobviněných, kteří ovšem byli vedení jasnou (a pochopitelnou) snahou mé
svědectví znevěrohodnit“, resp. že tyto „nejsou způsobeny záměrným zamlčováním
podstatných skutečností z mé strany, ale jednoznačnou taktikou všech ostatních
spoluodsouzených znevěrohodnotit mé svědectví“, pak primárně zpochybňuje
skutková zjištění soudů, která jsou předmětem právního posouzení, a nikoli
jejich vlastní právní posouzení. Přitom je možno konstatovat, že tou
argumentací, kterou dovolatel uvádí zejména v bodech 19 až 27 svého dovolání,
směřuje k prosazení vlastního hodnocení důkazů, což nemůže mít vliv na
posouzení důvodnosti jeho mimořádného opravného prostředku dovolacím soudem.
Ten je totiž hodnocením důkazů soudy nižších stupňů (s výjimkou případu, kdy je
toto hodnocení zatíženo tak vážnými vadami, že zakládá tzv. extrémní nesoulad v
jeho výkladu Ústavním soudem, který zasahuje do práva obviněného na spravedlivý
proces) zásadně vázán. V daném směru, tj. k zásahu dovolacího soudu do
hodnotících úvah soudů nižších stupňů z důvodu jejich libovolného hodnocení
není důvodu, neboť jednak nelze tvrdit, že by skutková zjištění postrádala
dostatečnou oporu v provedených důkazech (dovolatel ostatně nenamítá takovou
absenci, nýbrž nesprávné vyhodnocení výpovědí spoluobviněných), jednak
argumentace dovolatele pomíjí stanoviska T. B. (viz údaje obviněného zmiňované
na str. 35 rozsudku nalézacího soudu), jehož nelze řadit do skupiny obviněných,
která má (v podání dovolatele) toliko dbát hledisek a procesních zájmů
obviněného R. B. Již proto nelze tvrdit, že by odlišnost skutkových závěrů
soudů stran forem a rozsahu participace dovolatele na spáchané trestné činnosti
od údajů jím poskytnutých byla výsledkem jím zdůrazňovaného přístupu (tj. snahy
se pomstít) obviněného R. B. a následujících spoluobviněných vůči těm z nich,
kteří budou ve věci vypovídat způsobem, který se nebude zamlouvat jeho
představám.
92. Z uvedeného důvodu nebyla důvodnost právních závěrů soudů nižších
stupňů k otázce nepřiznání dovolateli postavení spolupracujícího obviněného
posuzována z takto namítaných výhrad.
93. Za formálně vyhovující uplatněnému dovolacímu důvodu není možno, a
to ani s vyšší mírou tolerance, považovat ty výhrady obviněného, které ústí do
jeho vývodu obsaženého v bodě 17 dovolání [„pokud se doznání vymyká s
provedeným dokazováním v dílčích částech, které přitom nic nemění na právní
kvalifikaci, nejedná se o doznání s výhradou, ale jedná se tedy o doznání ve
smyslu § 307 odst. 1 písm. a) TrŘ, a tedy i o doznání ve smyslu § 178a odst. 1
písm. b) TrŘ“], resp. v bodě 33, tedy že „ani případné odchylky v dílčích
částech výpovědi v případě natolik rozsáhlé trestné činnosti nemohly mít vliv
na moji trestní odpovědnost za trestné činy dle § 240 odst. 3 písm. a) TrZ a §
361 odst. 1 TrZ“, příp. v bodě 35 („Případnými rozpory… navíc stejně žádným
způsobem nebyla dotčena má trestní odpovědnost za trestné činy dle § 240 odst.
3 TrZ a § 361 odst. 1 TrZ.“).
94. Základním východiskem, pro které pokládá dovolatel právní posouzení
jeho postavení (tj. nepřiznání statusu spolupracujícího obviněného) za vadné,
spočívá v tvrzení, že (bod 36), „rozpory v mé výpovědi … prokázané, … nic nemění na mé trestní odpovědnosti, k
níž jsem se doznal, ani na trestněprávní kvalifikaci tohoto jednání“. Připomíná
se, že dovolatel sám má za to, že pochybnost o úplnosti jeho doznání
a) ve vztahu ke skutku 3) je nepodstatná s ohledem na množství zde
nalezeného lihu v porovnání s celkem vyčísleným daňovým únikem (bod 30),
b) ve vztahu k jeho hierarchickému postavení v rámci organizované
zločinecké skupiny nemá význam
ba) jak z hlediska roviny viny – s ohledem na právní úpravu § 361 tr.
zákoníku v době činu (bod 31),
bb) tak ani z hlediska roviny trestu, neboť případné vyšší postavení ve
skupině není – co do forem jejích projevů – rozhodné z hlediska § 42 písm. o)
tr. zákoníku (bod 32).
95. Byť dovolací argumentace obviněného operuje s otázkami trestní
odpovědnosti (poukaz na právní kvalifikaci skutku, pro niž má být dostačující i
údaje jím sdělené) a okolnostmi rozhodnými z hlediska individualizace trestání
(okolnosti přitěžující) a zdánlivě se tak věnuje hmotně právním otázkám, coby
předpokladu naplnění jím uplatněného dovolacího důvodu, primárně směřuje k
prosazení jeho vlastního hodnotícího stanoviska týkajícího se naplnění pojmu
doznání obsaženého v § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř., které v kontextu řešené
problematiky, jakožto zákonného předpokladu k uplatnění institutu
spolupracující obviněného a jeho přiznání konkrétnímu obviněnému (dovolateli)
nutně zakládá problematiku procesně právní, jež se obsahovému zaměření
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymyká. Přes toto
konstatování pokládá Nejvyšší soud za vhodné se k výše uvedené problematice
vyjádřit.
96. Úvodem k posouzení důvodnosti výše vymezených námitek obviněného se
jeví potřebným zopakovat to, co taktéž s vlastními vývody zmínil již dovolatel
ve svém mimořádném opravném prostředku, tj. zákonnou úpravu podmínek, za nichž
může být obviněný označen za spolupracujícího obviněného, a východiska, která
je nezbytné vztáhnout na posuzovanou věc. Základní podmínky, za nichž může v
řízení o zločinu takto označit obviněného státní zástupce v podané obžalobě,
stanoví zákon v § 178a odst. 1 tr. ř., podle něhož tak fakultativně (tedy
nikoli povinně – může) učiní tehdy, jestliže obviněný
a) oznámí státnímu zástupci skutečnosti, které jsou způsobilé významně
přispět k objasnění zločinu spáchaného členy organizované skupiny, ve spojení s
organizovanou skupinou nebo ve prospěch organizované zločinecké skupiny, a
zaváže se podat jak v přípravném řízení, tak i v řízení před soudem úplnou a
pravdivou výpověď o těchto skutečnostech,
b) dozná se k činu, pro který je stíhán, přičemž nejsou důvodné
pochybnosti o tom, že jeho doznání bylo učiněno svobodně, vážně a určitě, a
c) prohlásí, že souhlasí s tím, aby byl označen jako spolupracující
obviněný,
a považuje-li státní zástupce takové označení za potřebné vzhledem k povaze
trestného činu, k jehož objasnění se obviněný zavázal, a to i s přihlédnutím k
trestnému činu uvedenému v doznání obviněného, k osobě obviněného a k
okolnostem případu, zejména zda a jakým způsobem se obviněný podílel na
spáchání trestného činu, k jehož objasnění se zavázal a jaké následky svým
jednáním způsobil.
97. Citované ustanovení upravuje podmínky, při zhodnocení jejichž
naplněnosti může státní zástupce v podané obžalobě obviněného za
spolupracujícího obviněného označit. Je třeba zdůraznit, že i samotný státní
zástupce disponuje diskrecí v otázce, zda obviněného označí za
spolupracujícího, a to i za předpokladu, že jsou naplněny všechny podmínky,
které zákon stanoví, přičemž obviněný nedisponuje žádným opravným prostředkem,
jímž by případný negativní závěr státního zástupce mohl zvrátit (shodně
DRAŠTÍK, a, FENYK, J. a kol. Trestní řád, Komentář, I. díl, Praha: Wolters
Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 1334). Pozitivní rozhodnutí státního zástupce, které
se v podané obžalobě zobrazí příslušným označením obviněného, není nikterak
závazné pro soud, který má o podané obžalobě rozhodnout. Jinými slovy
vyjádřeno, takové označení nezakládá žádný právní nárok obviněného na to, aby
stejným způsobem, s obligatorními důsledky v rovině trestně právních následků
jeho zjišťované trestní odpovědnosti, byl označen jako spolupracující obviněný
soudem v odsuzujícím rozsudku. Uvedená otázka, stejně jako jiná tvrzení
státního zástupce obsažená v obžalobě, je předmětem samostatného posouzení
soudem, a to na základě výsledků provedeného dokazování a jeho zhodnocení (v
daném směru zhodnocení souladu procesních vyjádření obviněného – pravdivosti a
úplnosti jeho doznání – se skutkovými zjištěními, která soud nabyl i s
přihlédnutím k ostatním jím provedeným důkazům).
98. Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu (konkrétně odůvodnění na str.
45) lze nabýt poznatků, proč uvedený soud neshledal splněnou podmínku upravenou
v § 178a odst. 1 písm. b) tr. ř. Nesporným přitom zůstává fakt, že označení
obviněného za spolupracujícího obviněného je vázáno na kumulativní splnění
všech zákonných podmínek upravených v odstavci prvém zmíněného ustanovení. Z
odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že soud druhého stupně se s
posouzením této otázky v označené části odvoláním napadeného rozsudku ztotožnil
a námitky obviněným v daném směru vznesené neshledal důvodnými.
99. Jak již odeznělo výše, dovolací soud necítí potřebu reagovat na tu
část námitek dovolatele, v níž napadá skrze výtku o nesprávném posouzení důkazů
vlastní skutkový základ hodnocené problematiky (tj. označenou neúplnost
skutkového doznání obviněného), s přihlédnutím k tomu, na co reagoval soud
odvolací, naopak pokládá za nezbytné vyjádřit se k tomu, vůči čemuž případně
reakce ze strany soudů nižších stupňů nezazněla.
100. Z odvolání obviněného (č. l. 9099, č. l. 9159-9162) je zřejmé, že
svůj řádný opravný prostředek opřel o námitky, které jsou, co se týče skutkové
části řešené problematiky, obsahově identické s výhradami, jež vtělil do svého
dovolání. Své odvolání obviněný shodně zaměřil na posouzení otázky správnosti
řešení přijatého soudem prvého stupně (který neshledal ve věci obviněného
prostor pro dovození závěru o splnění všech podmínek pro přiznání statutu
spolupracujícího obviněného) a blíže popsal skutečnosti, které by mu přiznání
tohoto statutu měly odůvodnit. Odvolací soud námitky obviněného neshledal
důvodnými a se závěry nalézacího soudu se ztotožnil. Opřel se o zjištění, že ve
vztahu k vlastní osobě se obviněný snažil zmírnit svoji vinu a podíl na trestné
činnosti. Taktéž připomenul jistou rozpornost jeho jednotlivých výpovědí po
stránce časové, jakož i ve vztahu k jednotlivým spoluobviněným a v
podrobnostech odkázal na odůvodnění nalézacího soudu. Vrchní soud tedy dospěl k
závěru, že obviněný neuvedl všechny podstatné skutečnosti týkající se spáchané
trestné činnosti a neučinil úplné a pravdivé doznání k trestné činnosti.