6 Tdo 1344/2017
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. října 2017 o dovolání
obviněného T. V ., a obviněné M. V ., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze
dne 12. 7. 2017, sp. zn. 9 To 41/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci
vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 19/2014, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných o d m í t a j í .
1) Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 5 T
19/2014, byl T. V. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným v bodě
I/1-9 sám a v bodě III jako spolupachatel podle § 23 tr. zákoníku zločinem
podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a M. V. (dále jen
„obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla uznána vinnou v bodě II/1-11 sama a v
bodě III jako spolupachatelka podle § 23 tr. zákoníku zločinem podvodu podle §
209 odst. 1, odst. 5 tr. zákoníku, kterého se dopustili jednáním popsaným ve
výrokové části odsuzujícího rozsudku. 2) Obviněný byl za toto jednání odsouzen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Obviněná byla za toto jednání odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Dále byli oba
obvinění podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby tak, jak je popsáno v
předmětném rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena
povinnost nahradit škodu poškozeným J. K. ve výši 1.272.000 Kč, S. K. ve výši
1.800.000 Kč, M. K. ve výši 620.000 Kč, P. B. ve výši 530.000 Kč, O. M. ve výši
530.000 Kč, P. V. ve výši 300.000 Kč, M. D. ve výši 300.000 Kč a P. S. ve výši
160.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit
škodu poškozeným Z. V. ve výši 89.600 Kč, L. V. ve výši 55.600 Kč, V. V. ve
výši 60.000 Kč, J. F. ve výši 510.000 Kč, J. M. ve výši 220.000 Kč a L. P. ve
výši 350.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost
nahradit solidárně škodu poškozenému J. P. ve výši 3.600.000 Kč. Podle § 229
odst. 2 tr. ř. byli poškození J. K., S. K., O. M., P. V., M. D., J. F. a J. M. odkázáni se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních. Podle § 229 odst. 3 tr. ř. byl poškozený A. Ř. odkázán s
nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3) Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podali oba obvinění
a poškozený A. Ř. odvolání. Vrchní soud v Praze z podnětu odvolání obviněné M. V. rozhodl tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek ohledně této obviněné v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněná byla uznána vinnou ad A), B) zločinem podvodu
podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, kterého se dopustila
jednáním popsaným ve výrokové části tohoto rozsudku. Za toto jednání byla
odsouzena podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání
pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku
zařazena do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena
povinnost nahradit škodu poškozeným Z. V. ve výši 89.600 Kč, L. V. ve výši
55.600 Kč, V. V. ve výši 60.000 Kč, J. F. ve výši 510.000 Kč, J. M. ve výši
220.000 Kč a L. P. ve výši 350.000 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byla obviněné
uložena povinnost, aby společně a nerozdílně s obviněným nahradila škodu
poškozenému J. P. ve výši 3.600.000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli
poškození J. F. J. M. odkázáni se zbytkem nároků na náhradu škody na řízení ve
věcech občanskoprávních. Odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Odvolání poškozeného A. Ř. bylo zamítnuto podle § 253 odst. 1 tr. ř. 4) Obvinění podali prostřednictvím svých obhájců proti tomuto rozsudku
Vrchního soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (obviněný ve spojení s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.), tj. že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném
právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. 5) Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že s ohledem na provedené
dokazování má za to, že předmětný skutek nebyl právně kvalifikován v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva a že se nejednalo o žádný trestný čin. Rozporuje hypotézu nalézacího soudu, která byla postavena na zadluženosti
obviněného díky existenci dvou hypotečních úvěrů, jakož i tvrzení nalézacího
soudu, že oba obvinění zatajovali své dluhy a zvyšovali jejich rostoucí rozsah. Dále uvádí, že poškození od počátku věděli, že se nejedná o půjčky, ale o
rizikové investice. Smlouvy o zápůjčce obvinění podepisovali s poškozenými až
zpětně, protože se cítili být za zmařené obchody odpovědni a chtěli finanční
prostředky poškozeným vrátit. Dále popsal investiční model spolupráce obviněné
s třetími, blíže neurčenými osobami, které jí měly nabídnout valuty. Svá
tvrzení dokládá odkazy na výpovědi některých svědků. Podotkl, že většina
poškozených neuplatnila své nároky v civilním řízení a v této souvislosti
upozornil na princip ultima ratio. Závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší
soud oba napadané rozsudky zrušil a sám obviněného obžaloby zprostil. 6) Obviněná nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a zdůraznila, že je
třeba rozlišit případy, kdy se z její strany jednalo o zprostředkování investic
poškozených a případy, kdy poškozené požádala o poskytnutí půjčky pro účely
svého podnikání. Obviněná má za to, že nikoho v omyl neuvedla, ani ničího omylu
nevyužila, ani nezamlčela podstatné skutečnosti. V případě zprostředkování
investic byli všichni poškození informováni o podrobnostech investování peněz i
o jisté míře riskantnosti takových investic. Navrhla, aby Nejvyšší soud odložil
výkon rozhodnutí podle § 265o tr. ř., a aby zrušil oba napadané rozsudky soudů
nižších stupňů a sám ve věci rozhodl a obviněnou zprostil obžaloby, příp. aby
věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. 7) Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se ke dni
konání neveřejného zasedání k dovolání obviněných nevyjádřil. 8) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněných jsou přípustná [§ 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána
osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2
tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2
tr. ř.).
Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř. 9) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi
uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř. 10) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. 11) Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je pak dán v
případě existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo
odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v
§ 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán
důvod dovolání uvedených v písmenech a) až k) (viz k dovolání obviněného). 12) Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování.
Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.). 13) V souvislosti s námitkami obviněných je nutno konstatovat, že jde o
námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby
obviněných vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění
jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
14) Vzhledem k tomu, že podstatou námitek obviněných jsou výhrady ke
způsobu hodnocení důkazů a nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, kdy je
zřejmé, že rozhodnutí soudů představám obviněných nevyhovuje, a proto
zpochybňují provedené důkazy a jejich hodnocení, musí Nejvyšší soud
konstatovat, že uvedené námitky nemají právně relevantní povahu z pohledu
uplatněného dovolacího důvodu. Na tomto místě je možno zmínit rozhodnutí
Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že
garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá
představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo
na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního
rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (uvedené rozhodnutí
reaguje rovněž na dovolávání se spravedlivého procesu). S ohledem na již
zmíněný charakter námitek uplatněných v dovolání a striktně vymezený okruh
dovolacích důvodů, je rovněž nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 78/05, ze dne 2. 6. 2005, kde tento mj. uvedl, že označení konkrétního
dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze
formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda
dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit
pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť
pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení,
je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. 15) Nejvyšší soud konstatuje, že z popisu skutků, jimž byli obvinění
uznáni vinnými, vyplývají znaky předmětného trestného činu, přičemž hodnocení
důkazů bylo provedeno způsobem odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. a
úvahy soudů ohledně hodnocení důkazů rozvedené v odůvodnění jejich rozhodnutí
odpovídají plně § 125 tr. ř. 16) K trestnému činu, kterým byli obvinění uznáni vinnými, lze nad rámec
již uvedeného soudy nižších stupňů uvést, že trestného činu podvodu podle § 209
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí
tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu. Objektem trestného
činu je tu cizí majetek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl se
může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci, v žádném
případě se nevyžaduje nějaká zvláštní rafinovanost. Trestný čin podvodu podle §
209 může být spáchán např. i tím, že pachatel vystupoval jako zprostředkovatel
úvěru a sliboval podnikatelům zajištění či obstarání úvěrů za poskytnutí určité
peněžní částky (provize), přičemž po jejím zaplacení žádný úvěr nezajistil ani
neposkytl (případně vůbec nečinil žádné kroky směřující k tomu, aby jej
zajistil) a od počátku mu šlo jen o vylákání peněz. Obohacením se rozumí
neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Po
subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Škodou velkého rozsahu se rozumí škoda
ve výši nejméně 5.000.000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138 odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Jde o nejvyšší hranici škody podle
trestního zákoníku. Pokud jde o zavinění u tohoto následku, postačí ve smyslu §
17 písm.
a) tr. zákoníku nedbalost. 17) Ve vztahu k dovolání obviněných lze s ohledem na výše uvedené uvést,
že pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty
námitky, v rámci nichž obvinění namítají nesprávné hodnocení důkazů a z nich
plynoucí vadná skutková zjištění (tj. zejména zjištění stran povahy vztahu mezi
obviněnou a třemi blíže nespecifikovanými osobami, vztahy mezi jednotlivými
poškozenými, podnikatelské činnosti některých poškozených apod.), když primární
podstata těchto námitek spočívá v tom, že jimi prosazují vlastní hodnotící
úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a současně i vlastní verzi skutkového
stavu věci. Takto obviněnými vznesené námitky vycházejí z vlastního hodnocení
provedených důkazů a vlastní verze skutkových událostí, a ve skutečnosti se
týkají procesní stránky věci (provádění a hodnocení důkazů) a směřují (ve
prospěch obviněných) k revizi skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem. Z
uvedených skutkových výhrad tedy obvinění vyvozují závěr o nesprávném právním
posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že
výše uvedený dovolací důvod nezaložili na hmotněprávních důvodech, nýbrž na
procesním základě (§ 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.) se domáhají přehodnocení soudem
učiněných skutkových závěrů. 18) V této souvislosti Nejvyšší soud podotýká, že ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k
prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či
druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy
je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav
dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy
usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování a zda jsou
tyto důvodné a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci
jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle
vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě
i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné
kompetence. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Pokud tedy dovolatelé namítli nesprávnost právního
posouzení skutku a jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, ale tento svůj názor
ve skutečnosti dovodili zejména z tvrzeného nesprávného hodnocení důkazů a
vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších stupňů nevytýkají vady při
aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení
určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli
však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně
stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a),
b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
19) K zásahu do skutkových zjištění soudů, kterého se obvinění v rámci
výše uvedených námitek v podstatě dožadují, je dovolací soud oprávněn
přistoupit jen ve zvlášť výjimečných případech, kdy v této oblasti soudy
pochybily naprosto markantním způsobem narážejícím na limity práv spojených se
spravedlivým procesem, jež jsou chráněny právními předpisy nejvyšší právní
síly. Jinými slovy tehdy, prokáže-li se existence tzv. extrémního nesouladu
mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a provedenými důkazy na straně
druhé. Takový rozpor spočívá zejména v tom, že skutková zjištění soudů nemají
vůbec žádnou vazbu na obsah důkazů, jestliže skutková zjištění soudů
nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich
hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna apod. Ústavní
soud a Nejvyšší soud v celé řadě svých rozhodnutí k otázce extrémního rozporu
(spravedlivému procesu) mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a jejich
odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními
předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající
právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak
dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry
vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze
dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou považuje
Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze
kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze
otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda
právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“,
a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak
nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních
norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní
praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí
smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně)
akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s
obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn.
III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je
oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v
předmětné trestní věci extrémní rozpor shledán nebyl.
20) V daném případě bylo v rámci trestního řízení prokázáno
(zjednodušeně řečeno), že obvinění v době od července 2010 do ledna 2012 v
úmyslu získat pro sebe neoprávněný prospěch, buď každý sám, nebo po předchozí
vzájemné dohodě společně, pod nepravdivými záminkami, že potřebují finanční
prostředky na své podnikatelské aktivity, případně za účelem jejich dalšího
zhodnocení, či výhodného nákupu valut, pod příslibem jejich vrácení v
dohodnutých termínech, požádali o zapůjčení finančních prostředků, byť od
samého počátku věděli a byli srozuměni s tím, že svým příslibům ohledně jejich
vrácení nebudou vzhledem ke své podnikatelské neúspěšnosti a zadluženosti z
předchozí doby dostát. Skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně a potvrzený
soudem odvolacím, byl bez pochyby prokázán především výpovědí poškozených a
rovněž listinnými důkazy, a to především smlouvami, směnkami či bankovními
výpisy. Uvedené však již vyložil a náležitým způsobem odůvodnil ve svém
rozsudku Krajský soud Praze (ke každému jednání zvlášť v podrobnostech
str. 13 - 37), stejně jako soud odvolací.
21) Pokud obvinění namítli, že jejich platební neschopnost vznikla až
převzetím závazků po nezdařených investičních obchodech poškozených, nelze
takové námitce přisvědčit. Nalézací soud pečlivě posuzoval finanční situaci
obou obviněných a je nadbytečné, aby Nejvyšší soud provedené důkazy znovu
rozebíral, doplňoval či reprodukoval. V dané souvislosti lze odkázat na
odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu, především na str. 37 a 38.
22) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněných odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel předmětnou trestní věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst.
3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Nejen v souvislosti s otázkou
opakujících se námitek [viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 86/2002],
ale také ve vztahu k odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu [viz § 265i odst. 2
tr. ř.] poukazuje Nejvyšší soud dále na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12.
2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro
lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6
odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí,
„nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že
odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí
odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Š.). Pokud uvedené platí pro
odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně
vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným
námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Nejvyšší soud považuje za potřebné
rovněž uvést, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí soudů
ve stejné šíři jako odvolání (viz rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS
1337/17). S ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyšším soudem se stalo
bezpředmětným rozhodovat o návrhu obviněné na odklad výkonu rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu