6 Tdo 1350/2018-25
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 11. 2018 o
dovolání, které podal obviněný T. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 To 192/2018-877,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod
sp. zn. 1 T 2/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 T
2/21017-859, byl obviněný T. S. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku,
jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že
v době od října 2014 do 8. prosince 2014 jako jednatel a společník společnosti
P., do 27. 11. 2014 s výmazem 9. 12. 2014, úmyslně, ačkoliv byl přinejmenším
srozuměn s tím, že společnost již není a nebude schopna hradit splatné závazky,
kdy již k 30. 9. 2014 propustil poslední zaměstnance, ukončil pronájem
skladovacích prostor na adrese XY, XY a k 27. 11. 2014 převedl společnost na
jiného společníka bez jeho možnosti přístupu k účtu, z něhož však před tím
vybral peněžní prostředky, přesto:
1) od společnosti BOHEMILK, a. s., IČ: 26470535, se sídlem Podzámčí 385, 517 73
Opočno,
odebral 21. 10. 2014 na základě faktury č. 314100721, ze dne 30. 10. 2014,
splatné 20. 11. 2014, objednané zboží v hodnotě 170.700 Kč,
odebral 5. 11. 2014 na základě faktury č. 314110143, ze dne 13. 11. 2014,
splatné 4. 12. 2014, objednané zboží v hodnotě 87.685 Kč,
odebral 21. 11. 2014 na základě faktury č. 314110719, ze dne 25. 11. 2014,
splatné 16. 12. 2014, objednané zboží v hodnotě 103.610 Kč,
odebral 1. 12. 2014 na základě faktury č. 314120070, ze dne 3. 12. 2014,
splatné 24. 12. 2014, objednané zboží v hodnotě 43.843 Kč,
celkem zboží za 405.838 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
2) od společnosti Mlékárna Polná spol. s. r. o., IČ: 63493659, se sídlem Za
nádražím 680, 588 13 Polná,
odebral 30. 10. 2014 na základě faktury č. 1410378, ze dne 30. 10. 2014,
splatné 29. 11. 2014, objednané zboží v hodnotě 126.876 Kč,
odebral 4. 11. 2014 na základě faktury č. 1411038, ze dne 4. 11. 2014, splatné
4. 12. 2014, zboží v hodnotě 7.349 Kč,
odebral 27. 11. 2014 na základě faktury č. 1411358, ze dne 27. 11. 2014,
splatné 27. 12. 2014, zboží v hodnotě 80.965 Kč,
celkem zboží za 215.190 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
3) od společnosti Mlékárna Hlinsko, a. s., IČ: 48169188, se sídlem Hlinsko -
Kouty 53,
odebral 12. 11. 2014 na základě faktury č. 114022874, ze dne 12. 11. 2014,
splatné 26. 11. 2014, zboží v hodnotě 47.006 Kč,
odebral 19. 11. 2014 na základě faktury č. 114023600, ze dne 19. 11. 2014,
splatné 3. 12. 2014, zboží v hodnotě 21.059 Kč,
odebral 20. 11. 2014 na základě faktury č. 114023583, ze dne 20. 11. 2014,
splatné 4. 12. 2014, zboží v hodnotě 119.960 Kč,
odebral 26. 11. 2014 na základě faktury č. 114024094, ze dne 26. 11. 2014,
splatné 10. 12. 2014, zboží v hodnotě 141.019 Kč,
celkem zboží za 329.044 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
4) od společnosti ORRERO a. s. (od 1. 5. 2016 Brazzale Moravia a. s.), IČ:
63319551, se sídlem Tři Dvory 98, Litovel,
odebral 20. 11. 2014 na základě faktury č. 2014111878, ze dne 20. 11. 2014,
splatné 20. 12. 2014, zboží v hodnotě 257.667 Kč,
odebral 26. 11. 2014 na základě faktury č. 2014111926, ze dne 26. 11. 2014,
splatné 26. 12. 2014, zboží v hodnotě 149.237 Kč,
celkem zboží v hodnotě 406.904 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
5) od společnosti ŽLUVA – IMPOEXPO spol. s. r. o., IČ: 60468289, se sídlem
Naskové 1, 150 00 Praha 5,
odebral 24. 11. 2014 na základě faktury č. 10144944, ze dne 24. 11. 2014,
splatné 24. 12. 2014, zboží v hodnotě 82.879,70 Kč,
celkem zboží za 82.879,70 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno,
6) od podnikatele J. Š., IČ: XY, se sídlem XY,
odebral 13. 10. 2014 na základě faktury č. 20143374, ze dne 14. 10. 2014,
splatné 13. 11. 2014 zboží v hodnotě 162.821,30 Kč,
odebral 20. 11. 2014 na základě faktury č. 20143810, ze dne 20. 11. 2014,
splatné 20. 12. 2014, zboží v hodnotě 84.839,20 Kč,
odebral 8. 12. 2014 na základě faktury č. 20144037, ze dne 9. 12. 2014, splatné
8. 1. 2015, zboží v hodnotě 144.739,60 Kč
celkem zboží za 392.400,10 Kč, které nebylo nikdy zaplaceno
a uvedeným jednáním pod body 1-5) způsobil poškozeným subjektům celkovou škodu
ve výši 1.832.255,80 Kč.
2. Obviněný byl za tento zločin odsouzen podle § 209 odst. 4 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon mu byl podle §
81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání třiceti měsíců. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a 229 odst. 2 tr.
ř. rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v
Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 To 192/2018-877, jímž podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě
škody a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku
o vině obviněného a o trestu mu uloženém podle § 229 odst. 1 tr. ř. poškozené
odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku městského soudu podal obviněný
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Tomáše Tichého dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že
napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Obviněný namítá, že soudy obou stupňů zcela nekriticky vyšly při
rozhodování z teze, že společnost P. byla v rozhodném období v ekonomicky
špatné situaci. Vycházely tak z úředního záznamu vypracovaného v přípravném
řízení policejním orgánem a nenechaly vypracovat znalecký posudek ani zajistit
účetnictví společnosti. Soudům vytýká, že při posuzování výše škody vyšly
výlučně z podkladů získaných od samotných poškozených a nezabývaly se otázkou,
jaký podíl na vzniku škody nesou sami poškození. Bez vysvětlení uzavřely, že
poškození žádnou spoluodpovědnost nenesou.
6. Podle mínění obviněného nebylo prokázáno, že poškozené oklamal, ale
ani to, že tak činil úmyslně. Připomíná, že v případě trestného činu podvodu je
vyžadován úmysl, kdy musí být složky vědomostní i volní přítomny současně. V
této souvislosti upozorňuje na jím předložené doklady o hotovostních úhradách
závazků, které soud prvního stupně pominul. Provedené dokazování neprokazuje
znaky trestného jednání, když obviněný trvá na tom, že společnost vykonávala
skutečnou podnikatelskou činnost, nikoli pouze předstíranou. Dodává, že
společnost měla přísun k peněžním prostředkům k uhrazení závazků.
7. Obviněný dále namítá, že v projednávané věci mělo být postupováno
podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku v souladu se zásadou subsidiarity trestní
represe, neboť občanskoprávní a obchodní spory nepřísluší k řešení orgánům
činným v trestním řízení. Skutkové hodnocení provedených důkazů bylo nadto
provedeno v rozporu s § 2 odst. 6 tr. ř. a zásadou presumpce neviny.
8. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského
soudu v Praze ze dne 6. 6. 2018, č. j. 7 To192/2017-877, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 3. 2018, č. j. 1 T 2/2017-859, a vrátil mu věc k
dalšímu řízení.
9. Nejvyšší státní zástupce, jemuž byl opis dovolání obviněného doručen
dne 27. 9. 2016 (č. l. 900), se k němu ke dni rozhodování Nejvyššího soudu
nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila dovolacímu soudu v rozhodnutí.
III.
Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
13. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě.
14. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro
existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v
pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především
v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další
soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
15. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
16. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněného.
vlastní posouzení dovolání
17. Dovolatel ve svém dovolání uplatnil řadu námitek, prostřednictvím
nichž zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu, průběh a hodnocení
dokazování nalézacím soudem a předkládá vlastní hodnotící stanovisko, podle
něhož nebylo prokázáno, že jeho jednání bylo vedeno záměrem oklamat poškozené a
na jejich úkor se obohatit. Přestože řada z obviněným vznesených námitek
zdánlivě směřuje proti právnímu posouzení skutkového stavu (tvrzené nenaplnění
subjektivní stránky žalovaného trestného činu či nesprávné posouzení výše
způsobené škody), ve skutečnosti jsou tyto jeho výhrady založeny primárně na
prosazování obviněným předložené verze skutkových událostí, na základě níž (tj.
až následně, sekundárně) prezentuje pochybnosti o správnosti právní kvalifikace
skutku.
18. Takto formulované námitky nelze posoudit ani jako formálně
naplňující dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nesměřují
proti nesprávnému právnímu posouzení skutkového stavu zjištěného nalézacím
soudem, nýbrž právě jen proti těmto jeho skutkovým zjištěním. Nejvyšší soud
však není v rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění
nalézacího soudu a s výjimkou tzv. extrémního nesouladu, což není případ
projednávané věci, musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud
prvního stupně ve výroku odsuzujícího rozsudku.
19. Ohledně obviněným uplatněných námitek je dále třeba poznamenat, že
představují opakování argumentace, kterou již uplatnil před soudem prvního
stupně a také ve svém odvolání napadajícím odsuzující rozsudek. Soudy obou
stupňů se tudíž s těmito námitkami již vypořádaly, když jim věnovaly
dostatečnou pozornost v odůvodnění svých rozhodnutí. Nejvyšší soud na příslušná
zdůvodnění odkazuje. Zároveň připomíná, že na případ, kdy obviněný v dovolání
uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v
řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
20. Dovolatel namítá, že soudy při posuzování ekonomické situace
společnosti vyšly z úředního záznamu vypracovaného v přípravném řízení, aniž by
zajistily účetnictví společnosti nebo nechaly vypracovat znalecký posudek.
Nejvyšší soud k této námitce uvádí, že z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu
je zřejmé, že tento při posuzování této otázky vycházel jednak ze svědeckých
výpovědí (zvláště výpovědi obviněného a svědka P. M., ale také dodavatelů
obviněného) a jednak z listinných důkazů (mj. soupisy pohledávek společnosti,
insolvenční návrh a zprávy Raiffeisenbank a. s.). Soud prvního stupně své
skutkové závěry na provedených důkazech bezpečně založil a dostatečně
odůvodnil.
21. Pokud obviněný tvrdí, že byla nesprávně posouzena výše vzniklé
škody, když soudy vyšly pouze z podkladů předložených poškozenými a
neposuzovaly míru spoluzavinění těchto poškozených, je z rozsudku nalézacího
soudu zřejmé, že tento při posuzování výše škody vystupoval jednak z podkladů
předložených poškozenými (tj. faktur a dodacích listů), ale také z výpovědi
obviněného, který všechny dodávky zboží s výjimkou tří případů potvrdil,
přičemž v těchto třech případech byla pravdivost předložených dokumentů
potvrzena dalšími provedenými důkazy (viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
22. Nalézací soud provedl dokazování v rozsahu potřebném k tomu, aby byl
zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění
jeho rozhodnutí je zřejmé, že důkazní situaci považoval za dostatečnou pro své
rozhodnutí a dokazování proto nijak nedoplňoval. Ke shodnému závěru dospěl také
odvolací soud (str. 5 rozsudku), který uvedl, že postup nalézacího soudu byl v
souladu s § 2 odst. 5 a § 2 odst. 6 tr. ř.
23. Obviněný v průběhu řízení navrhl doplnění dokazování výslechem
svědků, přičemž těmto návrhům bylo nalézacím soudem vyhověno a tito svědci byli
vyslechnuti. Další návrhy na doplnění dokazování (např. ve smyslu vypracování
znaleckého posudku či opatření a provedených dalších důkazů) obviněný v řízení
před soudem prvního stupně, ani před odvolacím soudem nevznesl.
24. K námitce dovolatele, že nebyly soudy vzaty v potaz jím předložené
důkazy (viz bod 2.4 dovolání), dovolací soud uvádí, že se zřejmě jedná o
doklady předložené obhájcem obviněného po ukončení hlavního líčení dne 27. 2.
2018 (založeno na č. l. 833-837), tyto doklady se vztahují toliko k obchodním
vztahům se společnostmi BMC Brno, s. r. o. a L. & C. – J. L., s. r. o., přičemž
obchodní vztahy s těmito společnostmi nesouvisí s projednávanou věcí.
25. Závěry nalézacího soudu stran ekonomické situace společnosti
obviněný rozporuje s tím, že v dotčeném období nadále vykonával podnikatelskou
činnost, k níž měl zajištěny použitelné peněžní prostředky. Nalézací soud na
základě provedených důkazů dospěl ke zjištěním, že ke dni 30. 9. 2014 byl
ukončen pracovní poměr všech zaměstnanců společnosti a společnost měla závazky
po splatnosti ve výši 895.116,77 Kč, v říjnu stejného roku také obviněný
přestal hradit nájem skladových prostor společnosti, z čehož je zřejmé, že
činil kroky minimálně k přerušení činnosti společnosti. Takto postupoval s
vědomím toho, že v období od převedení společnosti na nového vlastníka dne 27.
11. 2014 do ukončení auditu nebude společnost nadále vykonávat činnost (viz
str. 15 rozsudku nalézacího soudu).
26. Přestože si byl obviněný vědom těchto okolností, nadále před
dodavateli společnosti vystupoval, jako by se v činnosti jeho společnosti nic
nezměnilo a objednával nové zboží. Dovolatel u těchto dodavatelů vytvářel
objednávky na zboží a toto zboží přebíral s tím, že splatnost těchto faktur
nastane až po převzetí společnosti novým majitelem. Své dodavatele však o změně
ve vlastnictví společnosti neinformoval, naopak nadále ještě v prosinci 2014
vystupoval jako jednatel společnosti a sliboval uhrazení faktur (viz str. 15
rozsudku nalézacího soudu).
27. O skutečném záměru obviněného vypovídá, jak poukázal nalézací soud
(str. 16 rozsudku), i to, že z bankovního účtu společnosti, jehož byl jediným
disponentem, vybral v období od 20. 11. 2014 do 27. 11. 2014 celkovou částku ve
výši 1.357.600 Kč, těchto peněžních prostředků však nevyužil k uhrazení závazků
společnosti. I toto zjištění svědčí závěru soudů, že dovolatel vědomě ukončoval
činnost společnosti a vytvářel situaci, z níž plynulo, že si byl vědom toho, že
zboží odebrané od poškozených nebude z čeho uhradit, přičemž s touto
alternativou byl, jak vymezil soud nalézací přinejmenším srozuměn.
28. Z výše uvedeného je zřejmé, že závěry nalézacího soudu jsou zcela
správné. Obviněný při vědomí, že nebude schopen objednané zboží zaplatit, v
době od října 2014 do 8. 12. 2014 objednal u dodavatelů zboží, přičemž jim
zatajil skutečnou finanční situaci společnosti a skutečnost, že k 27. 11. 2014
bude tato převedena na nového majitele. Objednané zboží následně převzal, aniž
jeho kupní cenu hodlal, to vše v úmyslu se na úkor těchto poškozených
společností obohatit.
29. Pokud jde o tvrzené spoluzavinění poškozených, kteří obviněnému
dodali zboží, přestože měl tento vůči nim závazky po splatnosti, je především
nutno uvést, že nelze přenášet vinu za podvodné jednání obviněného na
poškozené. Po poškozených není možné požadovat, aby při vstupu do smluvního
vztahu přistupovali ke smluvnímu partnerovi jako k potenciálnímu podvodníkovi a
detailně vždy zkoumali jeho solidnost a solventnost (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 3 Tdo 60/2016). Poškození si při obchodních
stycích s obviněným počínali dostatečně obezřetně, neboť z výpovědí zástupců
dodavatelských společností vyplývá, že v případě nezaplacených závazků po
splatnosti nové zboží nedodali, popř. snížili objem objednaného zboží a v
případě společnosti Mlékárna Hlinsko, a. s. došlo dokonce k pojištění obchodů.
Nadto nelze opomenout ani skutečnost, že tito dodavatelé vesměs předmětné
objednávky přijímali po několikaleté spolupráci s obviněným, kdy sice
připustili, že někdy obviněný nezaplatil dodávky ihned, nevybočovalo to však z
běžných obchodních styků. Poškození proto neměli důvod jeho podvodné jednání
očekávat.
30. Za námitku podřaditelnou pod obviněným uplatněný dovolací důvod lze
považovat toliko námitku, že jeho jednání mělo být posouzeno ve světle zásady
subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. K této
námitce uvádí Nejvyšší soud následující skutečnosti.
31. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní
čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem. V případě jeho existence je třeba vůči jeho pachateli vyvodit trestní
odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně závažných
trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu
§ 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní odpovědnost
pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech společensky
škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního
předpisu.
32. Společenská škodlivost se neposuzuje v obecné poloze, vždy ji je
třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně
závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu
naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke
všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem
případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity
trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské
škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska
spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané
skutkové podstaty.
33. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh.
tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího soudu,
týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo 1508/2010),
že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného stavu
způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen podle
této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních
institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku
ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně
oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci
institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze
zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu
ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu
trestního řízení – tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“
34. Nad rámec shora uvedeného je třeba zdůraznit, že obviněný svým
jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle
§ 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku. Při hodnocení společenské
škodlivosti nelze pominout výši způsobené škody, která výrazně přesahuje dolní
hranici značné škody, skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil hned
několika útoky. Proto lze mít za to, že v dané věci i z pohledu konkrétní míry
společenské škodlivosti nepřichází v úvahu použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku.
35. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že obviněný ve svém
dovolání v rozhodující míře uplatnil námitky, které se s uplatněným dovolacím
důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Jediná námitka
hmotně právního charakteru, která byla způsobilá obsahově dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyla shledána opodstatněnou. Vzhledem
k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li
o dovolání zjevně neopodstatněné.
36. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně
uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu
odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 11. 2018
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu