3 Tdo 60/2016-30
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 3. 2016 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Ing. R. J., proti
rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015, jako
soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod
sp. zn. 9 T 11/2014, takto:
I. Podle § 265k odst. 1 trestního řádu se rozsudek Vrchního soudu v
Praze ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015 zrušuje.
II. Podle § 265k odst. 2 věta druhá trestního řádu se zrušují také
všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle § 265l odst. 1 trestního řádu se Vrchnímu soudu v Praze
přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 3. 2015, sp. zn. 9 T
11/2014 byl Ing. R. J. uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, 5
písm. a) trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., účinného od 1. 1. 2010, dále
jen tr. zákoník), kterého se dle skutkových zjištění dopustil jednáním
spočívajícím v tom, že dne 9. 11. 2010 v P. jako jednatel společnosti BLUE
FIELDS, s. r. o., se sídlem Mišákova 326/15, Olomouc, IČ: 27828824, v úmyslu
obohatit tuto společnost uzavřel se společností BUSTREX, s. r. o., se sídlem Na
Folimance 2122/13, Praha 2, IČ: 27626865, zastoupenou jednatelem Mgr. J. S.,
kupní smlouvu, na základě níž byly za dohodnutou kupní cenu ve výši 30.000.000
Kč z majetkové podstaty společnosti BUSTREX, s. r. o. převedeny na společnost
BLUE FIELDS, s. r. o. nemovitosti tvořící areál v B., tzn. nemovitosti zapsané
u Katastrálního úřadu pro Pardubický kraj, katastrální pracoviště S. pro
katastrální území a obec B., dále nemovitosti zapsané u stejného katastrálního
úřadu pro katastrální území a obec Ch. a nemovitosti zapsané u stejného
katastrálního úřadu na pro katastrální území M. Ch. a obec B., vše v hodnotě
36.000.000 Kč, přičemž ačkoliv se ve smlouvě zavázal sjednanou kupní cenu
uhradit tak, že první část kupní ceny ve výši 10.000.000 Kč bude zaplacena z
vlastních prostředků společnosti BLUE FIELDS, s. r. o. nejpozději do 29. 11.
2010 a zbývající část kupní ceny ve výši 20.000.000 Kč bude zaplacena z úvěru
poskytnutého této společnosti Českou spořitelnou, a. s. nejpozději do 31. 12.
2010, byl si vědom toho, že společnost BLUE FIELDS, s. r. o. nebude schopna
svým závazkům z kupní smlouvy dostát, neboť v té době nedisponovala finančními
prostředky, z nichž by mohla kupní cenu uhradit, a u České spořitelny, a. s.
ani jinde neměla sjednaný úvěr či půjčku, ve lhůtě splatnosti ani později také
kupní cenu či její část neuhradil, a to ani přesto, že následnými dodatky kupní
smlouvy byla kupní cena ponížena a posunuta její splatnost a tímto jednáním
způsobil společnosti BUSTREX, s. r. o. škodu ve výši 36.000.000 Kč. Za uvedený
zločin byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, přičemž mu takto
uložený trest byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků. Dále
mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce
statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech na dobu pěti roků.
Adhezní výrok rozsudek neobsahoval.
V předmětné věci podali Ing. R. J. a příslušný státní zástupce odvolání, o
kterých rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To
49/2015 tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) trestního řádu (dále jen tr.
ř.) napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. a) tr.
ř. znovu rozhodl tak, že podle § 226 písm. b) tr. ř. obviněného Ing. R. J.
zprostil obžaloby, neboť skutek, v obžalobě kvalifikovaný jako zvlášť závažný
zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, není
trestným činem.
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce
(dále jen dovolatel) dovolání v neprospěch obviněného Ing. R. J. (dále jen
obviněný), a to jako osoba oprávněná, včas a za splnění i všech dalších,
zákonem pro podání dovolání vyžadovaných náležitostí, když za dovolací důvod
označil ten, který je uveden v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy
z důvodu nesprávného právního posouzení skutku. V důvodech tohoto svého
mimořádného opravného prostředku nejprve zrekapituloval vývoj celého případu v
řízení před soudy, načež uvedl, že právní závěr i argumentaci soudu druhého
stupně nelze přijmout. Dále se zaměřil na podstatu a zákonné znaky trestného
činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, k čemuž podotkl, že pokud do
soukromoprávního vztahu jeden z jeho účastníků vstupuje s úmyslem obohatit se
podvodným jednáním na úkor dalších účastníků tohoto vztahu, bude na místě
uplatnění trestní odpovědnosti. Rovněž uvedl, že předmětná skutková zjištění
(nezpochybněná ani soudem druhého stupně) vykazují všechny znaky skutkové
podstaty trestného činu podvodu, přičemž okolnosti případu zdůrazňované soudem
druhého stupně současně nejsou takového charakteru, aby nedošlo k uplatnění
trestní odpovědnosti. Dále zdůraznil, že o podvodné jednání půjde i v případě,
kdy je podvedený schopen zjistit či ověřit si skutečný stav rozhodných
okolností, avšak je ovlivněn podáním nepravdivých informací nebo skutečností. Pro „uvedení v omyl“ se nevyžaduje, aby ze strany pachatele došlo k nějakému
rafinovanému a sofistikovanému podvodnému jednání. Trestněprávní úprava přitom
nikdy neobsahovala nějakou omezující podmínku, že o trestný čin podvodu se
nejedná v případě, kdy se poškozený mohl omylu vyvarovat. V další části svého
dovolání se dovolatel zaměřil na judikaturu citovanou soudem druhého stupně
(nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010) a popsal, proč ji
nepovažuje za přiléhavou. K tomuto uvedl, že po subjektech vstupujících do
soukromoprávního vztahu nelze vždy bez dalšího požadovat, aby ke smluvnímu
partnerovi přistupovali jako k potenciálnímu podvodníkovi a detailně zkoumali
jeho solidnost a solventnost, zejména když k takovému zkoumání často nebudou
mít potřebné prostředky. Přitom kladení přehnaných požadavků na opatrnost a
obezřetnost poškozených by mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů. Poškozená
společnost BUSTREX, s. r. o. však dle dovolatele nedisponovala personálním
aparátem, který by se zabýval zjišťováním solventnosti obchodních partnerů, a
navíc údaje o finanční situaci určitého podnikatelského subjektu nejsou lehce
zjistitelné z nějaké veřejné databáze. Dovolatel nadto poukázal na některá
dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2000,
sp. zn.
9 Tz 93/2000) a připomněl, že Nejvyšší soud v jiných rozhodnutích
nepovažoval nedostatek obezřetnosti poškozených při ochraně svých majetkových
práv za důvod beztrestnosti pachatele. Dovolatel uzavřel, že jednání obviněného
Ing. R. J. vykazovalo všechny znaky trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku, na čemž nic nemění ani okolnost, že Mgr. J. S. jako osoba jednající
za poškozenou společnost mohl projevit poněkud větší opatrnost a obezřetnost
při zjišťování solventnosti společnost BLUE FIELDS, s. r. o. Závěrem dovolatel
navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v
§ 265p odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015, jakož i případná další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Rovněž navrhl,
aby Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání ve smyslu § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř., případně též podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K takto podanému dovolání se obviněný do dnešního dne nevyjádřil, ačkoliv
postup zaručující mu takovou možnost byl v souladu s § 265h odst. 2 tr. ř.
zachován. Přitom je třeba připomenout, že vyjádření obviněného k dovolání
nejvyššího státního zástupce či naopak vyjádření nejvyššího státního zástupce k
dovolání obviněného není nezbytnou podmínkou pro projednání podaného dovolání a
zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by
dovolací soud byl povinen vyčkat.
Na tomto místě je nutno opakovaně připomenout, že dovolání jako mimořádný
opravný prostředek lze podat jen a výlučně z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř. a je tedy nezbytné vždy posoudit, zda uplatněný dovolací důvod v té
které věci je právě tím, který lze považovat za důvod uvedený v citovaném
ustanovení zákona, když bez jeho existence nelze vůbec provést přezkum
napadeného rozhodnutí.
Důvod dovolání vymezený ustanovením § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán
tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Poukazem na uvedený dovolací důvod
se nelze v zásadě domáhat přezkoumání učiněných skutkových zjištění, pokud
ovšem tato jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě lze přijmout jim
adekvátní právní závěry. Skutkový stav je tak při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny v souvislosti s provedeným dokazováním a následně
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S
poukazem na označený dovolací důvod se však za dané situace nelze domáhat
přezkoumání skutkových zjištění, na kterých je napadené rozhodnutí vystavěno.
Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo
provedeno v předcházejících řízeních a je takto zjištěným skutkovým stavem
vázán. Povahu právně relevantních námitek nemohou mít takové námitky, které
směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky,
kterými dovolatel vytýká neúplnost provedeného dokazování.
S přihlédnutím k těmto východiskům přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání nejvyššího státního zástupce.
Nejvyšší soud nejprve považuje za potřebné uvést, že se ztotožňuje s názorem
odvolacího soudu, a to že řízení v této trestní věci není zatíženo žádnou
procesní vadou, která by se projevila ve zkrácení práv obviněného na jeho
obhajobu či procesně vadným postupem při provádění důkazů.
Vrchní soud v Praze jako soud odvolací, na rozdíl od soudu prvního stupně,
dospěl k závěru, že prokázané jednání obviněného není trestným činem. Své
rozhodnutí opřel jednak o rozhodnutí Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu
ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01), ve kterém Ústavní soud uvádí
následující: je-li omyl definován jako rozpor mezi představou a skutečností u
oklamaného, pak logicky nelze na straně oklamaného odhlížet od jeho sumy
vědomostí o skutečnosti, ohledně níž je klamán, tedy od jeho způsobilosti být
oklamán (nelze např. bez dalšího pomíjet možnost oklamaného omyl jednoduše
eliminovat). K tomuto dále poukázal na zjevnou neopatrnost poškozeného (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010; rovněž
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012),
hraničící až s lhostejností ohledně plnění podmínek kupní smlouvy. Poškozený
dle názoru soudu druhého stupně evidentně nedbal ani v minimální míře na
odpovídající ochranu svých (resp. společnosti BUSTREX, s. r. o.) práv a
majetkových zájmů a předmětná transakce nebyla dostatečně ošetřena v tom
smyslu, aby nedošlo ke škodě na majetku společnosti. Soud druhého stupně
jednateli poškozené společnosti dále vytkl, že nepožadoval prokázání tvrzených
majetkových možností, zakotvení povinnosti kupujícího uhradit minimálně část
kupní ceny dříve, než dojde ke vkladu vlastnického práva k nemovitosti apod.
Tedy že nevyužil běžně používané instituty, které by jednak garantovaly
předpokládaný průběh po uzavření kupní smlouvy a stejně tak by mohly posloužit
ke zjištění všech relevantních okolností (tedy finančních možností společnosti
BLUE FIELDS, s. r. o.) dříve než s odstupem času po uzavření předmětné smlouvy.
Dle soudu druhého stupně tedy nebylo možné dospět k závěru, že obviněný mohl
nesplněním smluvních podmínek uvést prodávajícího v omyl, neboť ten měl a mohl
uvedenému poměrně snadno předejít a zjevně nekorektní jednání obviněného
dopředu odhalit.
Právní kvalifikaci, ke které dospěl soud druhého stupně, však Nejvyšší soud
nemohl přisvědčit.
Při respektování dřívější judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, kterou
zmiňuje jak soud druhého stupně, tak i dovolatel, lze uvést následující:
V případě nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01,
měla být po skutkové stránce věci uvedena v omyl banka při poskytování úvěru.
Tedy instituce, která obvykle disponuje aparátem a prostředky pro zjištění
relevantních informací o potenciálních klientech, pro posuzování
podnikatelských záměrů a úvěruschopnosti jejich předkladatelů. V případě
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012 bylo
konstatováno, že trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků
soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého
účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných
právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv. Nejvyšší soud v této
věci obdobně dospěl k názoru, že banka disponuje kvalifikovaným personálem a
dostatečnými prostředky, aby si z důvodu opatrnosti získala potřebné informace.
V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 486/2010 poté
bylo konstatováno, že při posuzování otázky, zda pachatel naplnil znaky
příslušného trestného činu (typicky majetkové povahy), je nutné vzít v úvahu i
případnou existenci soukromoprávního vztahu, ve kterém jako účastníci
vystupovali pachatel a poškozený a který má význam pro konkrétní trestní věc.
Pokud jde o soukromoprávní vztah, je třeba totiž trvat na tom, aby na ochranu
svých majetkových zájmů dbali především samotní účastníci takového vztahu. Od
těchto účastníků lze pak požadovat, aby postupovali obezřetně a aby dodržovali
alespoň elementární zásady opatrnosti, zvláště když pro to jsou snadno
dosažitelné prostředky. Nejvyšší soud v tomto připočítal k tíži kupujícím, že
si od obviněného nevyžádali nebo sami neopatřili výpis z katastru nemovitostí.
Poté by totiž mohli snadno zjistit, v jakých poměrech se nemovitosti skutečně
nacházejí. Výpis z katastru nemovitostí je přitom poměrně snadno dostupným
dokladem, který si lze bez větších potíží obstarat.
S ohledem na výše uvedené je nezbytné zdůraznit, že předmětnou judikaturu nelze
aplikovat na veškeré „obdobné“ případy, aniž by byly pečlivě vzaty v potaz
specifické okolnosti daného (posuzovaného) jednání. Takový přístup by ve
výsledku mohl vést k vytváření až příliš obecných tezí, jež by ne vždy byly
přiléhavé konkrétním případům.
Dle učiněných skutkových závěrů obviněný dne 9. 11. 2010 uzavřel jako jednatel
společnosti BLUE FIELDS, s. r. o. kupní smlouvu s Mgr. J. S., jednatelem
společnosti BUSTREX, s. r. o. Předmětem této smlouvy byl areál v B., přičemž
obviněný se za společnost zavázal uhradit dohodnutou kupní cenu ve výši
30.000.000 Kč ve dvou splátkách, a to 10.000.000 Kč z vlastních prostředků
společnosti BLUE FIELDS, s. r. o. do 29. 11. 2010 a zbývajících 20.000.000 Kč z
úvěru poskytnutého Českou spořitelnou, a. s. do 31. 12. 2010. K uhrazení kupní
ceny však nedošlo. Z provedeného dokazování dále vyplývá, že společnost BLUE
FIELDS, s. r. o. v době splatnosti první části kupní ceny nedisponovala
finančními prostředky k úhradě této kupní ceny a skutečnosti neodpovídalo ani
tvrzení, že u České spořitelny, a. s. je zajištěn předmětný úvěr.
Stran právní kvalifikace jako zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a)
tr. zákoníku lze uvést, že se jej dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí
tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné
skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. V
projednávané trestní věci se jednalo o jednání spočívající v uvedení jiného v
omyl. Omylem se přitom rozumí rozpor mezi představou a skutečností, a uvedením
v omyl je myšleno jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v
souladu se skutečným stavem věci, přičemž uvedení v omyl může být spácháno
konáním, opomenutím, ale i konkludentním jednáním.
Je zajisté neobvyklé, že nebyly dány žádné záruky za uhrazení kupní ceny a
nemovitosti byly na kupujícího převedeny ještě před úhradou kupní ceny. O
laxním jednání prodávajícího svědčí rovněž to, že obviněného nikdy neviděl a
nikdy s ním nejednal. Faktické vyjednávání o koupi předmětného areálu v B. vždy
vedl bratr obviněného T. J. Stejně tak to byl právě T. J., který vyjednával o
uzavření dvou dodatků ke kupní smlouvě. Tyto skutečnosti přesto nemají přímý
vliv na případnou trestní odpovědnost obviněného, neboť to byl on, kdo
vykonával funkci statutárního orgánu ve společnosti BLUE FIELDS, s. r. o. a z
této pozice kupní smlouvu podepsal. Soud druhého stupně nadto krátce
polemizoval o případné trestní odpovědnosti Ing. F. S., avšak tato otázka není
předmětem přezkumu u Nejvyššího soudu.
Přesto lze jednak přisvědčit námitce dovolatele, že objektivně existující
možnost podvedené osoby, aby si sama zjistila skutečný stav věci, sama o sobě
bez dalšího nevylučuje, aby její jednání nemohlo být ovlivněno jednáním
pachatele trestného činu. Dále je pak možné přisvědčit i té námitce dovolatele,
že nelze požadovat, aby fyzická či právnická osoba vstupující do
civilněprávního smluvního vztahu přistupovala ke smluvnímu partnerovi jako k
potenciálnímu podvodníkovi a detailně vždy zkoumala jeho solidnost a
solventnost. Kladení vysokých (či přehnaných) požadavků na obezřetnost
poškozených by ve výsledku mohlo vést k beztrestnosti řady pachatelů, neboť ti
by se vždy mohli jednoduše dovolávat neobezřetnosti poškozených.
Obviněný přitom již při uzavírání smlouvy předstíral, že kupní cena za
předmětné nemovitosti bude v poměrně krátkých lhůtách zaplacena, přičemž
prodávajícímu zamlčel, že společnost BLUE FIELDS, s. r. o. nedisponuje
finančními prostředky ve výši 10.000.000 Kč. Skutečnosti přitom neodpovídalo
ani tvrzení, že společnost BLUE FIELDS, s. r. o. má u České spořitelny zajištěn
úvěr ve výši 20.000.000 Kč. Tímto jednáním podle všeho u Mgr. J. S.,
jednajícího za společnost BUSTREX, s. r. o., vyvolal představu, jež však
neodpovídala skutečnosti, že společnost BLUE FIELDS, s. r. o. dostojí svým
povinnostem, vyplývajícím z kupní smlouvy.
Nejvyšší soud se tedy nemohl ztotožnit s právním posouzením jednání obviněného,
ke kterému dospěl soud druhého stupně. S ohledem na doposud učiněná skutková
zjištění se přiklání ke kvalifikaci, jak ji učinil soud prvního stupně, tedy že
jednání obviněného v předmětné věci naplňuje všechny obligatorní znaky skutkové
podstaty zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku.
Nejvyššímu soudu proto z podnětu takto důvodně podaného dovolání (v neprospěch
obviněného) nezbylo, než podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního
soudu v Praze ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 5 To 49/2015 zrušit a podle § 265k
odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušit také všechna další rozhodnutí na zrušené
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. potom Vrchnímu soudu v Praze
přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení před soudem druhého stupně, který se po jejím
zrušení bude její podstatou znovu zabývat s tím, že tak učiní v intencích
rozhodnutí soudu dovolacího, při respektování ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.
a tedy v souladu s právním názorem v něm vysloveným. Případně provede další
důkazy, pokud jejich provedení shledá za nezbytné pro náležité posouzení věci.
Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že
vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 3. 2016
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu