U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. října 2016 o dovolání
obviněného K. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016,
č. j. 3 To 181/2016-215, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u
Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 T 243/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s e dovolání obviněného o d m í t á
.
1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3 To
181/2016-215, byl z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze
dne 3. 3. 2016, č. j. 71 T 243/2015-180, kterým byl K. P. (dále jen obviněný,
resp. dovolatel) uznán vinným přečinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a),
písm. b), odst. 2 tr. zákoníku a byl odsouzen podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou a o nároku poškozených
bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a nově bylo soudem druhého stupně
podle § 259 odst. 3 tr. ř. rozhodnuto tak, že obviněný byl podle § 205 odst. 2
tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců
a pro výkon trestu odnětí svobody byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku
zařazen do věznice s ostrahou; jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
2. Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 6. 2016, č. j. 3
To 181/2016-215, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém
uplatnil dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V samém úvodu
svého dovolání obviněný uvádí, že „si je vědom toho, že dovolací soud není
obecným soudem a nepřísluší mu hodnotit jiné, než právní otázky“, avšak podle
jeho mínění „soudy přenesly důkazní břemeno z obžaloby na odsouzeného a
nepostupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo“. Je toho názoru, že soudy
nižších stupňů pro svá skutková zjištění neměly dostatek důkazů, a proto jsou
skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedeným dokazováním. Současně
upozorňuje na to, že nebyl proveden žádný relevantní důkaz, který by bez
jakékoliv pochybnosti jej usvědčoval ze spáchané trestné činnosti. Soudům
vytýká, že byl uznán vinným pouze na základě výpovědí poškozených, které však
on zpochybňuje a dále kamerového záznamu, který však pouze prokazuje, že do
domu, kde poškození bydlí, vstoupil a z něj také vyšel. Podle obviněného nebyly
na místě činu zajištěny jeho stopy, což potvrzuje jeho obhajobu, že v bytě
poškozených nikdy nebyl. Vzhledem k tomu, že soudy nepostupovaly v souladu se
zásadou in dubio pro reo a skutkové zjištění je v extrémním rozporu s
provedeným dokazováním, navrhl, aby Nejvyšší soud nejen dovoláním napadený
rozsudek, ale také jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a
věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že
s ohledem na charakter námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, se k tomuto
nebude věcně vyjadřovat a souhlasí s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
8. V souvislosti s námitkami, které byly obviněným uplatněny v dovolání,
je nutno uvést, že tyto jsou obsahově shodné nejen s námitkami, které obviněný
uplatnil v odvolání (viz str. 2 rozsudku KS Ostrava), ale také v souladu s
obhajobu a námitkami uplatněnými obviněným v průběhu řízení před soudem prvního
stupně, který se s nimi v rámci svého odůvodnění vypořádal ve smyslu § 125 tr.
ř. (viz str. 7 rozsudku soudu prvního stupně). Na případ, kdy obvinění v
dovolání uplatňují námitky obsahově shodné s námitkami, které byly již
uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek
17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Podstata námitek obviněného spočívá v tom, že tento zpochybňuje
hodnocení důkazů, které soudy provedly, a to s argumentací, že důkazy byly
hodnoceny v rozporu se zásadou in dubio pro reo a zjištěný skutkový stav je v
extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Nejvyšší soud však musí
konstatovat, že takové námitky jsou z pohledu dovolacího důvodu [§ 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.] irelevantní (sám obviněný v úvodu svého dovolání uvedl, že si
je vědom toho, že dovolací soud není obecným soudem a nepřísluší mu hodnotit
jiné, než právní otázky“), přesto je obviněný pod uvedený dovolací důvod
podřadil s argumentací, že zjištěný skutkový stav je v extrémním rozporu s
provedeným dokazováním. Ani v tomto směru (pokud jde o otázku extrémního
rozporu-nesouladu) nelze obviněnému přisvědčit.
10. V souvislosti s námitkou spravedlivého procesu (extrémního
nesouladu) považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že extrémní nesoulad není
dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. I přes tuto
skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako Nejvyšší soud
např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces) připustil zásah do
pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod naplněn, avšak za situace,
kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury či svévole na straně
obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako Nejvyšší soud) však konstatoval, že
uvedený zásah lze akceptovat za striktně vymezených důvodů. Zmíněné soudy v
celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí, že pokud napadená rozhodnutí a
jejich odůvodnění jsou jasná, logická a přesvědčivá a soudy v souladu s
procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něj
odpovídající právní závěry, které jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných
soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné
závěry vyplývají také z rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze
dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23.
11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2651/09). V souvislosti s uvedenou problematikou
považuje Nejvyšší soud za potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu,
ze kterého mj. vyplývá, že „z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze
otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda
právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v „extrémním nesouladu“,
a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak
nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních
norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní
praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí
smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně)
akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s
obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze „přepjatého formalizmu“).
Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně,
srozumitelně a logicky odůvodněna (srov. usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn.
III. ÚS 3884/13). Přestože, jak již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je
oprávněn zasáhnout do skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v
předmětné trestní věci však extrémní rozpor shledán nebyl.
11. Soudy rozvedly v odůvodnění svých rozsudků, na základě jakých důkazů
považují vinu obviněného za prokázanou a nelze akceptovat výhrady obviněného ke
způsobu hodnocení důkazů, když soudy logicky vysvětlily, proč považují obhajobu
za vyvrácenou. Nejvyšší soud musí podotknout, že hodnocení důkazů plně odpovídá
ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř, a odůvodnění rozhodnutí ustanovení § 125 tr. ř.
Za situace, kdy se Nejvyšší soud ztotožnil s hodnotícími závěry nižších soudů a
jejich rozhodnutí považuje za logická a přesvědčivá, netrpící znaky libovůle,
je pak nutno konstatovat, že nelze akceptovat námitky obviněného, že zjištěný
skutkový stav je v extrémním rozporu s provedeným dokazováním. Na tomto místě
je vhodné uvést, že nejde o výše zmíněný rozpor, který má na mysli Ústavní
soud, ale nesoulad představy obviněného, jak by měl soud rozhodnut, se
skutečností, kdy soud obviněného uznal vinným.
12. Na případ, kdy obviněný v dovolání předkládá vlastní verzi
skutkového děje s argumentací, že nebylo rozhodnuto v souladu s jím předloženou
verzí skutkového děje, dopadá rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp.
zn. II. ÚS 681/04, ze kterého mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy.
13. Ve vztahu k ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí
o dovolání) považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu
ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i
Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný
závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na
odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na
každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může
omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti
Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné
pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že
soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
14. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. října 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu