6 Tdo 141/2022

6 Tdo 141/2022-2875

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání obviněného Z. L., nar. XY, zemřelého 15. 12. 2021, naposledy bytem XY, XY, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 8 To 89/2021, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 7 T 44/2020, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Z. L. odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2021, sp. zn. 7 T 44/2020, byl obviněný Z. L. (dále také „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pod bodem 1. zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, pod bodem 2. zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, za které byl podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodních společností či družstev na dobu deseti let.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.) a zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 2.) dopustil, stručně vyjádřeno, tím, že:

1. jako jediný jednatel společnosti L. (dále jen „L.“) v úmyslu zkrátit daňovou povinnost daně z příjmů právnických osob této společnosti nechal do přiznání k dani z příjmů právnických osob podaných na Finanční úřad pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY, zaúčtovat fiktivní nákladové faktury vydané společností Midway Cargo Service B. V., sídlem Achterzeedijk 57/unit 13, 2992 SB Barendrecht, Holandsko (dále jen „Midway“), a to konkrétně:

a) do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2011 na finanční úřad podaného dne 29. 6. 2012 6 takových faktur specifikovaných ve výrokové části rozsudku,

b) do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2012 do 31. 12. 2012 na finanční úřad podaného dne 24. 6. 2013 5 takových faktur specifikovaných ve výrokové části rozsudku,

když plnění z fiktivních faktur zaslal na účet č. XY majitele C. P. D., které následně prostřednictvím majitele účtu získal zpět, a to jednotlivými výběry na pobočkách Československé obchodní banky, a. s.,

ač si byl vědom, že společnost Midway žádné zdanitelné plnění pro společnost L. neprovedla, zaúčtováním fiktivních faktur neoprávněně snížil základ daně ve zdaňovacím období roku 2011 o celkem 52 845 000 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob o celkem 10 040 550 Kč, a ve zdaňovacím období roku 2012 snížil základ daně o celkem 49 750 000 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob o celkem 9 452 500 Kč,

a tím za roky 2011 a 2012 zkrátil daň z příjmů právnických osob společnosti L. o celkovou částku ve výši 19 493 050 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště XY,

2. zcela shodným jednáním jako popsaným pod bodem 1. nechal zaúčtovat do daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 na finanční úřad podaného dne 15. 6. 2015 6 takových fiktivních faktur specifikovaných ve výrokové části rozsudku,

když plnění z fiktivních faktur zaslal na účet č. XY majitele C. P. D., které následně prostřednictvím majitele účtu získal zpět výběry na pobočkách Československé obchodní banky, a. s.,

ač si byl vědom toho, že společnost Midway žádné zdanitelné plnění pro společnost L. neprovedla, zaúčtováním fiktivních faktur tedy neoprávněně snížil základ daně ve zdaňovacím období roku 2014 o celkem 42 970 000 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob společnosti L. za rok 2014 o celkovou částku ve výši 8 164 300 Kč, ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY.

3. Proti označenému rozsudku podal obviněný v celém rozsahu odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 8 To 89/2021, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 8 To 89/2021, podal obviněný prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

5. Vytkl, že ze zjištěného skutkového stavu je patrné, že veškeré příjmy společnosti L. v letech 2011, 2012 a 2014 pocházely téměř stoprocentně od společnosti ENERGIE - stavební a báňská, a. s. (dále jen „ESB“), přičemž se jednalo o příjmy na základě smluv o poradenství a zajištění stavebních prací. Zdůraznil, že ve smluvních vztazích se společností ESB nekonal ničeho a jiné jednatele, pracovníky ani zaměstnance společnost neměla. Počínal si pouze jako zprostředkovatel, který smluvní povinnost jen dále delegoval na společnost Midway.

Podle něj není žádného zákonného, spravedlivého či jinak relevantního důvodu nahlížet na peněžité příjmy společnosti Midway a L. rozdílně. Pokud taková platba nemá povahu daňově relevantního nákladu, nutně nemá ani povahu daňově relevantního příjmu. Protože společnost L. své smluvní povinnosti nakonec zřejmě nesplnila, nemá její fakturovaný příjem od ESB povahu zdanitelného příjmu. Patrně se jedná o bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, které není předmětem daně z příjmů.

Poukázal na § 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, jakož i na znění tohoto zákonného ustanovení platné do 31. 12. 2013, a uvedl, že z nečinnosti a z nesplnění smlouvy žádný zdanitelný příjem nevzniká (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 5 Afs 45/2011). V projednávané věci byl odsouzen za zkrácení daně společnosti L. Soudy se naznačené hmotněprávní otázce vyhnuly, nalézací soud se jí nezabýval vůbec a soud odvolací ji řešil pouze nepřiléhavým odkazem na unesení Nejvyššího soudu ze dne 23.

5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018. Toto rozhodnutí však otázku, zda i neoprávněný příjem typu bezdůvodného obohacení je předmětem daně z příjmu právnických osob, neřeší. Uvedená otázka dosud nebyla judikaturou Nejvyššího soudu řešena, protože se zatím nevyskytl případ odsouzení pro trestný čin podle § 240 tr. zákoníku ve vztahu k mylnému plnění, které není předmětem daně. Pokud má platit skutkový stav zjištěný nalézacím soudem, nelze konstatovat vznik daňové povinnosti na straně společnosti L. Dále namítl, že dokazování nebylo zaměřeno na zjištění, z jakého důvodu vůbec bylo ze strany společnosti ESB činěno plnění ve vztahu ke společnosti L.

Zdanitelný příjem byl pouze paušálně presumován, veškerá pozornost orgánů činných v trestním řízení byla zaměřena na výdaje vůči společnosti Midway, což je otázka druhotná. Podle dovolatele je zdanitelný příjem esenciální i vysoce logickou podmínkou pro spáchání trestného činu podle

§ 240 tr. zákoníku (srov. citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, a usnesení téhož soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 15 Tdo 1671/2011, a ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 415/2017). Poznamenal, že nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku předkládá skutkovou variantu rozcházející se s výrokem o vině, ve které připouští, že šlo o daňovou povinnost zcela jiného poplatníka. Identita daňového subjektu je přitom v případě trestného činu podle § 240 tr. zákoníku nezaměnitelným znakem.

6. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející zrušil a podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám hned rozhodl tak, že jej zcela zprostí obžaloby, případně aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby postupem podle § 265o odst. 1 tr. ř. (případně podle § 265h odst. 3 tr. ř.) bylo rozhodnuto o odložení nebo přerušení výkonu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve spojení s prvostupňovým rozsudkem. Odkladem nebo přerušením výkonu rozhodnutí nemůže dojít ke vzniku žádné újmy ani u konkrétních osob, ani na straně obecného zájmu chráněného trestním právem.

7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření k dovolání upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění platném do 31. 12. 2021, nebylo možné vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů (§ 2 odst. 5, 6 tr. ř.). V této souvislosti konstatoval, že dovolací námitky obviněného lze pod deklarovaný dovolací důvod podřadit jen s jistou dávkou tolerance, poněvadž dovolatel vychází z vlastního skutkového tvrzení, podle kterého byla fiktivní nejen fakturace prováděná společností Midway vůči společnosti L., ale i fakturace prováděná společností L.

vůči společnosti ESB, od které pocházely prakticky veškeré příjmy společnosti L. Takové zjištění ale ve skutkové větě výroku o vině obsaženo není. Uvedené nebylo výslovně formulováno ani v odůvodnění soudních rozhodnutí, když nalézací soud se zaměřil především na vyvrácení tehdy uplatňované obhajoby dovolatele, podle které faktury vystavované společností Midway nebyly fiktivní, když tato společnost v pozici jakéhosi subdodavatele společnosti L. reálně vykonávala činnost při zajišťování zakázek pro společnost ESB.

Některá zjištění a úvahy soudů obsažená v bodech 52. a násl. odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu a v bodě 22. odůvodnění soudu odvolacího ovšem nevylučují tvrzení dovolatele, že žádné aktivity směřující pro získání zakázek pro společnost ESB nevyvíjela ani společnost L. To všem neznamená, že by společnost L. neměla zdanitelný příjem, a takový závěr žádný ze soudů neučinil. Dovolatel pomíjí, že v případě vztahu se společností Midway byla fiktivní nejenom fakturace, ale také platby na základě těchto faktur provedené.

Zaslané částky se totiž nestaly příjmem společnosti Midway, ale byly touto společností obratem vráceny. Na druhé straně nebylo učiněno žádné skutkové zjištění (a netvrdí to ani dovolatel) o tom, že by částky fakturované společností L. společnosti ESB nebyly uhrazeny nebo by byly společnosti ESB vráceny. Šlo tedy nikoliv o fiktivní, ale o reálný příjem společnosti L. Tento příjem byl současně příjmem zdanitelným. Mezi společnostmi L. a ESB byla uzavřena smlouva o poradenství a činnosti pro realizaci stavebních zakázek a na základě této smlouvy byly společností L.

vystavovány faktury, které byly společností ESB propláceny. Z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že předmětem daně nejsou příjmy, které nejsou podloženy adekvátním množstvím a kvalitou fakturovaných a zaplacených prací a služeb. Ze skutkových zjištění ani náznakem nevyplývá, že by platby pro společnost obviněného byly získány trestným činem podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Společnost L. tedy měla zcela reálný zdanitelný příjem, přičemž výši základu k dani z příjmu právnických osob obviněný snižoval tím, že uplatňoval naprosto fiktivní výdaje, které na dosažení, zajištění a udržení příjmu nebyly nikdy vynaloženy.

Takové jednání vykazovalo všechny znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku a byla jím zkrácena daňová povinnost společnosti L.

Státní zástupce nepřisvědčil ani náznaku obviněného, že by v jeho trestní věci nebyla zachována tzv. totožnost skutku s ohledem na tvrzený rozpor mezi popisem skutku a obsahem odůvodnění nalézacího soudu.

8. Státní zástupce uzavřel, že námitky uplatněné obviněným v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou zjevně nedůvodné. Za té situace není důvodně uplatněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci dovolatel namítl existenci dovolacího důvodu podle v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska

9. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání obviněného Z. L. je podle § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. přípustné, že je podal včas (§ 265e odst. 1 tr. ř.) jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. c) tr. ř.] a že splňuje náležitosti obsahu dovolání (§ 265f odst. 1 tr. ř.). Bylo zjištěno, že obviněný dne 15. 12. 2021 zemřel. Bylo-li však podáno dovolání pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání; trestní stíhání tu nelze zastavit proto, že obviněný zemřel (§ 265p odst. 3 tr. ř.).

10. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný odkázal na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.

11. Podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 pod písmeny a) až k) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3174–3175): řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. K zamítnutí ani odmítnutí odvolání obviněného nedošlo z procesních důvodů, tj. podle § 253 odst. 1 tr. ř., resp. podle § 253 odst. 3 tr. ř., a proto se na daný případ ta část ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., která je vyjádřena dikcí „bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku …, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“, nevztahuje. Odvolání obviněného bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozsudku předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou obviněný relevantně odkázal na důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

12. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021) lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Výklad tohoto ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení § 265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není (a ani nemůže být) další instancí přezkoumávající skutkový stav v celé šíři.

13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotněprávních. Proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, eventuálně soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva. Vedle vad, které se týkají

právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

14. Nejvyšší soud však připouštěl, že se zásada, s níž jako dovolací soud přistupoval k hodnocení skutkových námitek, nemusí uplatnit bezvýhradně, a to v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu se rozhodování o mimořádném opravném prostředku nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2004, sp. zn. I. ÚS 125/04, ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14). Ústavní soud vymezil taktéž zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu. Podle Ústavního soudu tak lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, aj.).

15. To platí tím spíše, že v mezidobí od podání dovolání obviněného došlo s účinností od 1. 1. 2022 ke změně právní úpravy řízení o dovolání, a to novelizací trestního řádu provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě a o změně zákona č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů a zákona č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí (zákon o Probační a mediační službě), ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V řízení o dovolání byl tak v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zakotven nově obsahově vymezený důvod dovolání spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dosavadní písmena g) až l) § 265b odst. 1 tr. ř. se označují jako písmena h) až m). Uvedená změna ve svých důsledcích také znamená, že za právně relevantní dovolací námitku lze považovat též správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, úplnost a procesní bezvadnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

IV. Důvodnost dovolání

16. Pochybení podřaditelná pod výše uvedené vady dovolací soud v posuzované věci neshledal. V projednávaném případě nezaznamenal žádný, už vůbec ne případný zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními soudů a obsahem provedených důkazů. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (str. 10–12, body 50. – 63. rozsudku nalézacího soudu, str. 4–7, body 12. – 24. usnesení odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Je zjevné, že soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr.

ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.

Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

17. Podle skutkové věty výroku o vině spočívalo stíhané jednání obviněného (stručně vyjádřeno) v tom, že jako jediný jednatel společnosti L. v úmyslu zkrátit daňovou povinnost daně z příjmů právnických osob této společnosti nechal do přiznání k dani z příjmů právnických osob zaúčtovat fiktivní nákladové faktury vydané společností Midway, přičemž plnění z fiktivních faktur zaslal na účet majitele C. P. D., prostřednictvím kterého tato plnění následně získal zpět, a to jednotlivými výběry na pobočkách Československé obchodní banky, ač si byl vědom, že společnost Midway žádné zdanitelné plnění pro společnost L.

neprovedla, zaúčtováním fiktivních faktur neoprávněně snížil základ daně ve zdaňovacím období roku 2011 o celkem 52 845 000 Kč, ve zdaňovacím období roku 2012 o celkem 49 750 000 Kč, ve zdaňovacím období roku 2014 o celkem 42 970 000 Kč, čímž zkrátil daňovou povinnost na dani z příjmů právnických osob společnosti L. za roky 2011 a 2012 o celkovou částku ve výši 19 493 050 Kč (bod 1.), za rok 2014 o celkovou částku ve výši 8 164 300 Kč (bod 2.), to vše ke škodě České republiky, zastoupené Finančním úřadem pro Středočeský kraj, Územní pracoviště v XY.

Jednání pak soudy nižších stupňů právně kvalifikovaly jako zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (bod 1.) a zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku (bod 2.). Vzhledem ke zjištěním obsaženým v uvedené skutkové větě je evidentní, že tvrzení obviněného, na němž je založena jeho dovolací argumentace, že fiktivní byla nejen fakturace prováděná společností Midway vůči společnosti L., ale tím pádem i fakturace prováděná společností L.

vůči společnosti ESB, nemá v závěrech, k nimž soudy dospěly a které vyjádřily ve výroku o vině a v odůvodnění svých rozhodnutích, oporu. Ve shodě se státním zástupcem lze přisvědčit dovolateli, že dílčí úvahy soudů nižších stupňů (body 52. a násl. rozsudku nalézacího soudu, bod 22. usnesení odvolacího soudu) nevylučují, že společnost L. nevyvíjela dostatečně intenzivní aktivity směřující pro získání zakázek pro společnost ESB. To všem současně neznamená, že by společnost L. neměla zdanitelný příjem.

Odvolací soud v bodě 22. jeho usnesení v souladu se znaleckým posudkem z oboru ekonomika vyložil, že naprostá většina příjmů společnosti L. pochází od společnosti ESB; za období 2011-2014 vystavila společnost L. svým odběratelům faktury ve výši 179 518 026 Kč, z toho pro společnost ESB ve výši 179 390 200 Kč, což odpovídá tomu, že s ní měla uzavřenou smlouvu o poradenství a činnosti pro realizaci stavebních zakázek. Společnost L. tak měla reálný, nikoliv fiktivní příjem, který byl současně příjmem zdanitelným.

Podle § 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném do 31. 12. 2013, jsou předmětem daně příjmy (výnosy) z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem (dále jen „příjmy“), není-li dále stanoveno jinak. Podle § 18 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění platném do 31. 12.

2014, jsou předmětem daně příjmy z veškeré činnosti a z nakládání s veškerým majetkem, není-li dále stanoveno jinak. Jestliže tedy společnost L. měla reálné příjmy vzešlé z její činnosti, byla povinna tyto příjmy zdanit. Ona to však nečinila, resp. tak činila způsobem vykazujícím znaky protiprávního jednání kvalifikovaného jako trestný čin krácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 tr. zákoníku, když si výši základu daně snižovala tím, že uplatňovala fiktivní výdaje. Vzhledem k tomu, že jejím jediným jednatelem, a tedy osobou odpovědnou za údaje uváděné v daňovém přiznání, byl po celé rozhodné období dovolatel, nelze o jeho trestní odpovědnosti pochybovat.

18. Dovolatel svoji argumentaci, jak výše uvedeno, založil na skutkovém předpokladu, že zjištění fiktivnosti plnění společnosti Midway vůči L. musí automaticky představovat i fiktivnost plnění společnosti L. vůči společnosti ESB. Tímto způsobem však soudy nižších stupňů skutková zjištění neuzavřely, pouze byl naznačen poznatek, že neexistují hmatatelné podklady o dostatečném rozsahu a intenzitě plnění, které mělo být obviněným, resp. společností L., poskytnuto, aby společnost ESB byla v zájmových projektech úspěšná a zvítězila ve výběrových řízeních (zvláště pokud svědci zevnitř společnosti ESB vypovídali o téměř komplexní schopnosti obviněného zajistit stavební projekty, ačkoli se obviněný hlásil toliko k prostřednictví mezi ESB a Midway, aniž by měl potřebné znalosti, kapacity, pracovníky apod.).

Bylo tak možno reálně předpokládat, že výplata plnění společnosti ESB zcela nekorespondovala s tím, za co bylo obviněným fakturováno, nicméně to ničeho nemění na faktu (a nezpochybňuje to ani dovolatel), že platby ve prospěch L. proběhly. Soud prvního stupně tak zjevně měl v úmyslu naznačit problematičnost „odměn“ vyplácených obviněnému, avšak fakturované částky společnost L. obdržela jako plnění ze smluvního vztahu, zcela lhostejno, zda přetrvávají pochyby o důvodnosti či adekvátnosti těchto plnění, a tyto částky nepochybně podle shora uvedeného představují příjem, který je nutno při daňové kalkulaci zohlednit jako příjmovou složku společnosti L.

a součást základu daně. Za zcela nepochybné je pak třeba považovat skutkové zjištění, že společnost Midway nečinila ničeho, co by mělo představovat reálné náklady společnosti L. na dosažení příjmů (dominantně od ESB). Tato zjištění soudy správně opřely o vyvrácení obhajoby obviněného, o rozporuplné výpovědi svědků a zejména pak o svědeckou výpověď C. P. D. Tuto soudy hodnotily velmi opatrně, přesto z ní vyplynula stěžejní zjištění, že svědek byl na území České republiky v podstatě pouze instruován obviněným, co má dělat a podepisovat, firma Midway nikdy nepodnikala v jiném oboru než doprava, agendě, která jej měla spojovat s ESB, vůbec nerozuměl, veškerou fakturaci si vyžadoval obviněný, svědek měl hrazeny pouze náklady spojené s cestami do České republiky, jinak platby za fakturaci L.

fakticky inkasoval obviněný. Bylo tedy spolehlivě prokázáno, že obviněný v rozhodném období profitoval z plateb plynoucích ze společnosti ESB, jiný zdroj příjmů v podstatě neměl a svým postupem se snažil tyto příjmy maximalizovat do jeho daňových přiznání zakomponovanou fiktivní nákladovou fakturací, čímž snižoval základ daně z příjmu právnických osob. Takový závěr soudů nižších soudů nenese žádnou vadu, neboť plyne z provedeného dokazování a naplňuje (s ohledem na specifikované rozsahy zkrácení příslušné daně, kterými se soudy správně zabývaly a vypořádaly i použití trestního zákoníku z hlediska jeho časové působnosti) veškeré zákonné znaky zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr.

19. Nebylo tak možno přisvědčit námitkám dovolatele, že se soudy nižších stupňů nedostatečně vypořádaly se samotnou podstatou jeho daňové povinnosti a že by se snad jednalo o vysoce specifickou, dosud judikatorně neřešenou, situaci. Nejvyšší soud má naopak za to, že odvolací soud správně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2018, sp. zn. 7 Tdo 479/2018, podle kterého je za zkrácení daně považováno jakékoli jednání pachatele, v důsledku něhož je mu jako poplatníkovi (povinné osobě) v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této daně vůbec nedojde.

Pachatel v takovém případě v rozporu se skutečností předstírá nižší rozsah daňové povinnosti nebo předstírá, že takovou povinnost vůbec nemá. Zkrácení daně lze dosáhnout například podáním úmyslně zkresleného daňového přiznání, v němž se předstírají vyšší výdaje (náklady) vynaložené na dosažení příjmu nebo se zatajuje ve skutečnosti dosažený zisk, v důsledku čehož tak dojde také k zaplacení daně v nižší částce, než jaká odpovídá zákonu. Tak i daň z příjmů lze zkrátit tím, že pachatel sice splní svoji oznamovací, resp. registrační povinnost, podá i daňové přiznání, ale uvede v něm záměrně zkreslené údaje tak, aby v rozporu se zákonem snížil daňový základ.

V takovém případě výši zkrácení daně představuje rozdíl mezi daní, kterou má poplatník podle příslušných předpisů zaplatit, a nižší daní, která mu byla vzhledem k trestné činnosti vyměřena. Představuje fakticky škodu v podobě nedostatku přírůstku na majetku státu, který bylo možné důvodně očekávat, kdyby pachatel řádně přiznal a zaplatil daň v zákonem stanovené výši a nezatajil existenci daňové povinnosti či nezkreslil její výši. Přesně o takovou situaci se pak v případě obviněného jednalo, jak plyne ze shora uvedeného.

20. K obviněným vytýkané totožnosti skutku Nejvyšší soud především podotýká, že jednání obviněného popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu evidentně nepředstavuje jiný skutek než ten, který byl uveden a popsán v obžalobě a pro který byl obviněný odsouzen rozsudkem soudu prvního stupně. Protože podstatu skutku lze spatřovat především v jednání a v následku, který jím byl způsoben, bude totožnost skutku zachována, bude-li zachována alespoň totožnost jednání nebo totožnost následku. Přitom nemusí být jednání nebo následek popsány se všemi skutkovými okolnostmi shodně, postačí shoda částečná (k tomu č. 1/1996-I., č. 9/1972, č. 52/1979, č. 17/1993 Sb. rozh. tr. aj.). Z toho je třeba mj. učinit závěry i v tom směru, že totožnost skutku nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek. V projednávané věci podstatou skutku vždy bylo, že obviněný v letech 2011, 2012 a 2014 zahrnul do účetnictví společnosti L. fiktivní nákladové faktury, plnění z těchto fiktivních faktur formálně zaslaná na bankovní účet posléze získal zpět, čímž zkrátil daňovou povinnost daně z příjmu právnických osob. Dovolací soud tedy sdílí názor státního zástupce, že podstata skutku zůstala totožná, a to z hlediska jednání i z hlediska následku trestné činnosti.

V. Způsob rozhodnutí

21. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněným uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. nebyly naplněny. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021 je v posuzovaném případě vázán na jiný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021), platí totéž i z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2021). Proto bylo dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnuto [§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.]. Rozhodnuto bylo v neveřejném zasedání za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.

22. S ohledem na úmrtí obviněného dovolací soud nerozhodoval o jeho návrhu, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2022

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu

Vypracoval: Mgr. Pavel Göth