6 Tdo 145/2024-1079
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 6 To 225/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 110/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 14. 8. 2023, sp. zn. 1 T 110/2022, pod body 1 – 11 uznal obviněného E. S. vinným ze spáchání jednak pokračujícího přečinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku dílem dokonaného, dílem nedokonaného (bod 5) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku (bod 1), a dále pod bodem 12 ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. g) tr.
zákoníku. Za to jej podle § 205 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon jej § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku obviněnému uložil trest propadnutí věcí specifikovaných v rozsudku. Podle § 228 odst. 1 tr. ř., § 229 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.
2. Podle relevantní části skutkové věty se obviněný trestné činnosti dopustil v podstatě tím (zkráceně), že
(bod 5) poté, co se pod smyšleným příjmením ubytoval v hotelovém pokoji a od obsluhy recepce po telefonické domluvě získal kód od trezorku na vstupních dveřích hotelu, kde byla uschována vstupní karta, se následně v nočních hodinách procházel po hotelových chodbách a sklepních prostorách, kde vypáčením uzamčených dvířek vnikl do recepce hotelu, kde prohledal zásuvky, z nichž odcizil svazky 20 klíčů od hotelových pokojů v celkové hodnotě 900 Kč a služební mobilní telefon zn. Samsung Galaxy J3 v hodnotě 500 Kč, dále ve sklepě pomocí pákových štípacích kleští přestřihl závoru visacího zámku na dřevěných plaňkových dveřích skladu, odkud vzal automatický kávovar zn. Sencor EUE2 v hodnotě 3 600 Kč, který si připravil k odcizení v místnosti pod schody, kde rovněž odložil pákové štípací kleště, následně ve sklepních prostorách prohledal neuzamčené šatní skříně personálu, přičemž bez poškození vysadil dvířka jedné ze skříněk, z nichž odcizil dva prázdné deodoranty a ústní vodu bez hodnoty, kteréžto prázdné obaly od kosmetiky ponechal rovněž vedle kávovaru, čímž způsobil poškozené společnosti škodu jednak odcizením v celkové výši 5 000 Kč a jednak poškozením v celkové výši 1 500 Kč,
(bod 7) v prodejně jízdních kol v úmyslu odcizit kolo projevil zájem o koupi jízdního kola zn. Merida v ceně 64 990 Kč, přičemž obsluhu prodejny požádal o jeho vyzkoušení, které mu bylo umožněno na parkovišti před prodejnou, kde parkoviště jednou objel a následně ujel s kolem pryč a k prodejně se už nevrátil,
(bod 9) v mimopracovní době prošel přes ostrahu objektu pod legendou, že je zaměstnanec společnosti ČEZ, do klientského centra ČEZ Prodej a. s., kde v přízemních prostorách přistoupil k celkem pěti stolům, u nichž nezjištěným nástrojem vypáčil zásuvku skříňky nebo užitím síly překonal zajištění skříněk a odcizil větší množství různých věcí v celkové hodnotě 14 270 Kč, kdy konkrétně ze stolu č. 9 odcizil jednak iPad 7. generace a Apple pencil bílé barvy (obojí v celkové hodnotě 8 490 Kč), SIM kartu O2 bez hodnoty a dárkové poukazy na nákup v síti obchodů Alza v hodnotě á 500 Kč, a dále přistoupil k zavřeným dveřím vedoucím do chodby zázemí společnosti ČEZ Prodej a. s., které za užití síly bez poškození vypáčil a v čase 15:00 h vstoupil do chodby společnosti, odkud odešel.
3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 6 To 225/2023, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 25. 10. 2023 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu a jeho prostřednictvím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině u skutků popsaných pod body 5, 7 a 9 a ve výroku o trestu napadl obviněný zastoupený obhájkyní Mgr. Romanou Budekovou dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
5. Obviněný namítl, že krajský soud postupoval v rozporu s právem na spravedlivý proces a v rozporu se zásadami trestního práva, zejména zásadou in dubio pro reo. Rozsudek soudu prvního stupně měl zrušit a následně věc buď vrátit soudu prvního stupně nebo sám rozhodnout.
6. Ke skutku pod bodem 5 obviněný uvedl, že s ohledem na důkazní nouzi mu nikdy nebyl prokázán úmysl kávovar z objektu odnést a odcizit. Kávovar pouze přemístil zhruba o jeden metr, protože mu překážel v cestě. Poukázal na to, že u většiny skutků prohlásil vinu. U skutku pod bodem 5 prohlásil většinu skutečností za nespornou a krom kávovaru se k nim doznal. Neexistuje tedy žádný relevantní důvod, proč by právě stran kávovaru neuváděl pravdu. V případě skutku pod bodem 7 neměl v úmyslu jízdní kolo odcizit, ale přechodně jej užít a následně v co nejbližší době vrátit. To také následující den učinil a kolo nepoškozené vrátil. Žádná škoda jeho jednáním nevznikla. Podle názoru obviněného soudy odhlédly od základního rozdílu mezi trestným činem krádeže a trestným činem neoprávněného užívání cizí věci, tedy od faktu, jaký byl úmysl pachatele z hlediska trvalosti přisvojení si cizí věci. Jelikož mu úmysl přisvojit si věc trvale nebyl prokázán, skutek měl být kvalifikován jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku. Rovněž ohledně skutku pod bodem 9 obviněný poukázal na to, že v hlavním líčení s popisem skutku souhlasil a skutečnosti uvedené v obžalobě prohlásil za nesporné, s výjimkou iPadu, slevových poukázek a sektu. Namítl, že neexistuje žádný důkaz prokazující odcizení iPadu a závěry soudů stojí pouze na domněnkách. Ani zde neexistuje žádný relevantní důvod, proč by ohledně iPadu lhal.
7. K porušení zásady in dubio pro reo závěrem odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 6 Tdo 1141/2018, a nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16-1, a ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 2929/18-1. K přečinu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 579/2011, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 768/2016, a ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1319/2017.
8. Obviněný v dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
9. Opis dovolání obviněného byl samosoudcem soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že soudy učinily správná skutková zjištění a takto objasněnému jednání dovolatele přisoudily rovněž odpovídající právní kvalifikaci. Žádný ze soudů po vyhodnocení provedených důkazů neměl pochybnosti o průběhu skutkového děje a vině obviněného. Nemohlo proto dojít k porušení obviněným akcentované zásady in dubio pro reo a principu presumpce neviny. K tomu odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 154/02, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o dovolání rozhodl ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
11. Obviněný E. S. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolací soud především z obsahu napadených rozhodnutí a z předloženého procesního spisu zjistil, že námitky obviněného uvedené v dovolání jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované v předcházejících stadiích trestního řízení. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi náležitě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat.
17. Obviněný směřoval dovolací námitky proti skutkům (dílčím útokům) popsaným ve skutkové větě pod body 5, 7, a 9. Ve všech případech namítal naplnění obou uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. a citoval jejich zákonné znění. Konkrétní dovolací argumentace však ne zcela oběma deklarovaným důvodům dovolání ve všech případech odpovídala (dále viz níže). Ač tak ve svém dovolání uvodil, fakticky ve vztahu k výroku o trestu dovolacími námitkami nijak nebrojil.
18. Pokud jde o skutek uvedený v bodě 5, obviněný své výhrady směřoval výlučně proti soudy zjištěnému skutkovému stavu. Takto namítl, že mu „nebyl prokázán úmysl odnést z objektu i kávovar“. Ten prý pouze přemístil zhruba o jeden metr, protože mu překážel v cestě. Jeho obhajoba je nicméně v rozporu s ohledáním místa činu a s výpovědí svědkyně L.
V. Z nich jednoznačně vyplynulo, že obviněný část kávovaru přemístil na místo vzdálené asi 10 m od původního místa jeho uložení. Důvodem přemístění kávovaru nemohla být skutečnost, že mu překážel v cestě. Kávovar totiž přemístil výrazně dál, než aby si pouze dělal prostor pro průchod. Současně u kávovaru odložil nejen jím použité pákové štípací kleště, ale také jiné věci odebrané z dalších sklepních prostor (deodoranty a ústní vodu). Tyto drobné věci mu v cestě rozhodně nepřekážely. Není důvod pochybovat o tom, že si všechny věci shromáždil na jedno místo ze stejného důvodu – v úmyslu je odcizit.
Skutkový závěr soudů (explicitně vyjádřený ve skutkové větě pod bodem 5), že si kávovar do místnosti pod schody připravil k odnesení, tedy odcizení, je jediným logickým vysvětlením jeho počínání na místě činu. Není tak možno přisvědčit obecnému tvrzení dovolatele, že skutková zjištění soudů nevyplývají z žádného provedeného důkazu. V tomto ohledu ani nenabídl žádné tvrzení či argumentaci, podle níž by výstup provedeného dokazování měl být ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů ve smyslu prvé alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., ostatní alternativy dovolacího důvodu rovněž nebyly uplatněny. Proč by skutková zjištění měla být následně zatížena vadou nesprávného právního posouzení či jiným nesprávným hmotněprávním posouzením dovolatel nevymezil vůbec, tedy uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nutno třeba považovat za pouze proklamativní, aniž by dovolací argumentaci dovolací soud mohl vypořádat. I přesto nelze mít v zásadě výhrady ani k právnímu posouzení skutku. Jednání obviněného stran kávovaru již začalo naplňovat znaky skutkové podstaty trestného činu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b) tr.
zákoníku, dospělo tudíž do stadia pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, neboť obviněný ve vývoji trestné činnosti již dospěl tak daleko, že se nacházel na místě činu (místní určenost pokusu) a věc si zjevně připravil k odcizení, aniž by tak nakonec učinil. Nutno zároveň neztratit ze zřetele, že popsaným skutkem pod bodem 5 fakticky odcizil obviněný i další specifikované věci. Přiléhavým způsobem pak soud prvního stupně kvalifikoval celý skutek (pod body 1 – 11) jako dílem dokonaný, dílem nedokonaný (pod bodem 5) ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, jak je uvedeno v právní větě i označení spáchaného přečinu (viz str. 5 rozsudku).
Marginální nepřesnost a kolize mezi skutkovou a právní větou (které však nejsou způsobilé vyvolat zásah dovolacího soudu) spočívá toliko v závěru skutkové věty, podle níž obviněný „způsobil odcizením škodu ve výši 5 000 Kč“, zahrnující i hodnotu kávovaru 3 600 Kč, ačkoli v tomto rozsahu s ohledem na zanechání věci na místě činu fakticky škoda způsobena nebyla a jednání obviněného ke způsobení škody představující hodnotu kávovaru toliko směřovalo. Po subjektivní stránce jednal obviněný zaviněně, a to ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
19. V případě skutku pod bodem 9 obviněný v dovolání soudům vytkl nesprávné právní posouzení skutku. Zdůraznil, že nikdy neměl v úmyslu jízdní kolo odcizit, ale pouze přechodně užít a následně jej v co nejbližší době vrátit. To také následující den učinil. Podle jeho názoru měl být skutek posouzen jako přečin neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku. V tom nelze obviněnému přisvědčit. Jeho argumentace totiž pomíjí některá důležitá skutková zjištění. Především nelze souhlasit s tím, že jízdní kolo vrátil prodejci dobrovolně. Učinil tak až poté, kdy jej druhý den kontaktoval policista, který ho identifikoval jako pachatele a který (v rámci zájmu na eliminaci způsobené škody) požadoval vrácení kola poškozenému. Obviněný policistovi navíc nejprve uvedl, že kolo již prodal, teprve následně jeho vrácení připustil, ale podmiňoval to svým propuštěním. Sám obviněný také vypověděl, že jízdní kolo pro něj mělo představovat náhradní způsob dopravy v situaci, kdy měl uložen zákaz řízení motorového vozidla. Tyto důkazně podložené skutečnosti nutně musely vést soudy k závěru, že obviněný sám dobrovolně vrátit kolo rozhodně nehodlal a přiměl jej k tomu teprve kriminalista R. V.
20. V případě trestného činu krádeže podle § 205 tr. zákoníku i trestného činu neoprávněného užívání cizí věci podle § 207 tr. zákoníku se pachatel zmocňuje cizí věci. Rozdíl je v tom, že zatímco u krádeže se věci zmocňuje proto, aby si ji přisvojil, u neoprávněného užívání cizí věci tak činí v úmyslu věc přechodně užívat. Přisvojením získá pachatel možnost neomezené dispozice s cizí věcí, jíž se zmocnil, a jedná s vůlí nakládat s ní jako s vlastní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 5 Tdo 444/2018, uveřejněné pod č. 51/2018 Sb. rozh. tr.). V případě přechodného užívání má pachatel v úmyslu užívat věc jen přechodně, tj. disponovat s ní jen relativně kratší dobu, aniž by tím však vyčerpal její podstatu nebo ji podstatně opotřeboval. V úmyslu pachatele věc přechodně užívat musí tedy být zahrnut i záměr vrátit ji po jejím přechodném užití osobě, které byla odňata anebo této osobě alespoň umožnit, aby obnovila své dispoziční právo s věcí (přiměřeně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 1972, sp. zn. 2 Tz 6/72, uveřejněné pod č. 17/1974 Sb. rozh. tr.).
21. V projednávané věci nevyplynuly z dokazování žádné okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat na úmysl obviněného jízdní kolo užívat pouze přechodně. Naopak podle své výpovědi měl obviněný v úmyslu kolo využívat jako náhradní způsob dopravy namísto motorového vozidla, což svědčí o jeho vůli užívat jej po delší dobu. Současně po svém odhalení policistovi sdělil, že kolo již prodal. To lze chápat jako faktické přiznání úmyslu kolo trvale odejmout z dispozice poškozeného a nakládat s ním jako vlastník (tedy kolo předat do trvalé dispozice třetí osobě), pouze k tomu zatím nedošlo.
Konečně nelze hovořit ani o dobrovolném vrácení kola prodejci. Obviněný kolo ve skutečnosti vrátil až pod tlakem okolností, kdy byl odhalen policií jako pachatel. Souhrnně řečeno, obviněný sám doznal zmocnění se cizí věci, popřel pouze úmysl si kolo přisvojit. Popsané skutkové okolnosti však jednoznačně svědčí o úmyslu věc užívat trvale, bez možnosti oprávněného vlastníka získat zpět možnost dispozice s věcí. Taková náprava protiprávního stavu se jednáním obviněného stala nejistou, časově neurčitou a odvislou od libovůle obviněného, aniž tento učinil jakýkoli konkrétní dobrovolný akt svědčící o úmyslu věc v reálné době vrátit.
Naopak i policistům mlžil, zapíral držbu kola nepravdivým tvrzením o jeho prodeji, což rovněž svědčí o jeho přístupu nevylučujícím ani možnost přenechání dispozice s věcí třetí osobě. Nutno připomenout, že v případě trestného činu krádeže a naplnění znaku „přisvojení si cizí věci“ není rozhodné, jak pachatel s věcí, poté, co se jí zmocní, skutečně nakládá. O přisvojení jde i tehdy, pokud ji po činu někomu daruje, odhodí, zničí apod. Právní kvalifikace skutku jakožto dílčího útoku pokračujícího trestného činu krádeže podle § 205 tr.
zákoníku je proto přiléhavá. Obviněným citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 3 Tdo 579/2011, a ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 8 Tdo 768/2016, na projednávanou věc nedopadají, neboť řešila skutkově podstatně odlišné případy (realizaci zadržovacího práva a užívání pronajatého vozidla). Naopak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1319/2017, lze považovat za přiléhavé, a to paradoxně na podporu právního posouzení skutku jakožto přečinu krádeže podle § 205 tr.
zákoníku. I v tomto rozhodnutí totiž Nejvyšší soud konstatoval, že nejde o „přechodné užívání“, jestliže pachatel, byť věc užívá krátkou dobu, s ní naloží tak, že vlastníku je možnost dispozice s věcí odňata zcela nebo na delší dobu, její obnovení je značně znesnadněno nebo je závislé na náhodě či jiné nejisté budoucí události. Přesně o takovou situaci se pak v dané věci jednalo.
22. Ve vztahu ke skutku pod bodem 9 směřoval obviněný své konkrétní výhrady opět pouze proti způsobu hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu věci [ač i v tomto případě formálně uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], když namítl, že neexistuje žádný důkaz prokazující odcizení iPadu. Jak uvedl již nalézací i odvolací soud, z kamerového záznamu, z jeho přepisu a fotodokumentace je zjevné pouze to, že se obviněný u stolku č. 9 pohyboval a prohledával ho. Není ale vidět, že by odtud iPad vyňal nebo že by ho z objektu odnášel. To však neznamená, že obviněný iPad neodcizil. Nejde o věc rozměrnou, obviněný ji bez problémů mohl vložit do batohu nebo igelitové tašky, které měl u sebe. Zásadní je výpověď svědkyně M. R., která potvrdila, že při odchodu ze zaměstnání se iPad v zásuvce jejího pracovního stolu nacházel. Prostory se nacházejí v uzavřené části objektu společnosti ČEZ Prodej a. s., kam nemá veřejnost přístup. K odcizení došlo v mimopracovní době, kdy se v objektu pohybovala pouze ostraha. A také právě obviněný. Skutkový závěr soudů, že iPad odcizil právě obviněný, proto není nepodloženou domněnkou, ale logickou úvahou korespondující s důkazy provedenými ve věci, zvláště pak v kontextu toho, že obviněný v objektu násilně vnikl do celkem 5 různých skříněk, odkud odcizil značné množství věcí. Rozporovaný dílčí skutkový závěr o odcizení též iPadu tak není v žádném zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nemůže být narušen ani dovolatelem vyslovenou, ničím nepodloženou spekulativní úvahou o údajně možném odcizení věci jinou osobou během víkendu, když to byl právě on, kdo prokazatelně dotčené zásuvky vykradl.
23. Souhrnně lze uzavřít, že napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ani Okresního soudu Plzeň-město netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů (zejména strana 8 a 9 rozsudku nalézacího soudu a body 15 až 22 rozsudku odvolacího soudu) vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení pravidla in dubio pro reo či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. Napadená rozhodnutí zjevně nejsou stižena ani žádnou vadou nesprávného právního posouzení skutku, jež by odpovídala konkrétní dovolací argumentaci obviněného použité v dovolání.
V. Způsob rozhodnutí
25. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 3. 4. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu