6 Tdo 1473/2013-I.-48
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. ledna 2014 o
dovolání obviněného J. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25.
6. 2013, č. j. 2 To 59/2013-1529, v trestní věci vedené u Krajského soudu v
Brně - pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 2/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Rozsudkem Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 2. 5. 2013,
č. j. 61 T 2/2013-1447, byla obviněná Ing. E. H. uznána vinnou zvlášť závažným
zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněný J.
K. byl uznán vinným pomocí ke zvlášť závažnému zločinu zpronevěry podle § 24
odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Za tento zločin byla
obviněná Ing. E. H. podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí
svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž pro výkon tohoto trestu byla
podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s dozorem. Dále jí byl
podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti, spočívající v
zákazu zaměstnání nebo funkce spojených s hmotnou odpovědností, na dobu tří
let. Obviněný J. K. byl podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku odsouzen k trestu
odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, přičemž pro výkon uloženého
trestu byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto, že obvinění Ing. E. H. a
J. K. jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit na náhradě škody poškozené
společnosti LAPP KABEL, s. r. o., se sídlem Otrokovice, Bartošova 315, částku
15.457.595,- Kč.
Z podnětu odvolání obviněných Ing. E. H. a J. K. Vrchní soud v Olomouci
rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, č. j. 2 To 59/2013-1529, podle § 258 odst. 1
písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnou Ing. E. H. uznal vinnou zločinem
zpronevěry podle § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku a obviněného J. K.
pomocí ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206
odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Obviněné Ing. E. H. za tento zločin uložil
podle § 206 odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let a
šesti měsíců, pro jehož výkon ji zařadil podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku do
věznice s dozorem. Dále jí uložil podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku trest
zákazu činnosti, spočívající v zákazu zaměstnání nebo funkce spojených s
hmotnou odpovědností, na dobu tří let. Obviněnému J. K. uložil podle § 206
odst. 5 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců,
přičemž podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku obviněného pro výkon tohoto
trestu zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. zavázal oba
obviněné k povinnosti nahradit společně a nerozdílně škodu poškozené
společnosti LAPP KABEL, s. r. o., se sídlem Otrokovice, Bartošova 315, ve výši
15.457.595,- Kč.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný dovolání s
odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že
odvolací soud, aniž by provedl jakýkoliv důkaz v rámci odvolacího řízení,
změnil skutková zjištění soudu prvního stupně, když učinil závěr o použití
násilí obviněného vůči Ing. H. K tomu dodává, že vyjma tvrzení obviněné žádný z
důkazů toto její tvrzení neprokázal. Byť někteří svědci hovořili o prudkých
hádkách mezi oběma obviněnými, žádný z nich nepotvrdil, že by tyto slovní
invektivy přerostly ve fyzické násilí. Obviněný odvolacímu soudu vytýká, že
tento skutkový závěr odvolací soud učinil bez doplnění dokazování. Obviněný je
přesvědčen, že tyto odlišné skutkové závěry mají zásadní význam pro právní
závěry o jeho vině. I když obviněný uvádí, že si je vědom toho, že nedostatky
ve skutkovém zjištění nemohou být důvodem dovolání, poukazuje v této
souvislosti zejména na judikaturu Ústavního soudu a na porušení práva na
spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6
Evropské úmluvy o ochraně lidských a práv základních svobod. Podle obviněného i
skutkové závěry, které odvolací soud převzal od soudu prvního stupně, nejsou
objektivní. Obviněný v tomto směru nesouhlasí se skutkovým závěrem, že účet, na
který Ing. H. zasílala zpronevěřené peníze, založil za účelem, aby s ním
hospodařil sám. Napadá rovněž závěry soudů, že by věděl o tom, jaké postavení
má obviněná Ing. H. ve společnosti a že by věděl, že peníze, které posílala na
účet pocházejí z její trestné činnosti. Podle jeho názoru tento nedostatek v
posouzení subjektivní stránky trestného činu měl vést k závěru, že neměl být
odsouzen jako pomocník trestného činu. Obviněný dále polemizuje nad tím, že
pokud měl vědět, že si peníze obviněná nevydělává v takovém množství a že
peníze jsou nelegální, mohl být odsouzen pouze pro přečin podílnictví z
nedbalosti podle § 215 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku. V rovině trestu
obviněný vytýká soudu prvního stupně, že Ing. H. zcela neoprávněně přiznal
polehčující okolnost podle § 41 písm. d) tr. zákoníku, zatímco jemu jako
pomocníkovi trestného činu byl uložen nepřiměřeně přísný trest. Pokud jde o
výrok o náhradě škody, má za to, že škoda nevznikla v příčinné souvislosti s
jeho jednáním. Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem obviněný navrhl, aby
Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek Vrchního soudu v
Olomouci ze dne 25. 6. 2013, č. j. 2 To 59/2013-1529, v části týkající se J. K.
zrušil a zrušil ohledně obviněného také rozsudek Krajského soudu v Brně -
pobočka ve Zlíně ze dne 2. 5. 2013, č. j. 61 T 2/2013-1447, a dále, aby
postupoval podle § 265l tr. ř. Současně navrhl, aby předseda senátu Krajského
soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, předložil spis Nejvyššímu soudu s návrhem na
odklad výkonu trestu nebo přerušení tohoto výkonu a pokud předseda senátu
Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně důvod pro takový postup neshledá,
navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu postupoval podle § 265o odst. 1
tr. ř. a takový výkon odložil nebo přerušil sám.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v rámci svého
vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že z obsahu dovolání je zřejmé, že
obviněný se dovolává revize skutkových zjištění a odvolává se přitom na
porušení zásad spravedlivého procesu, které měly být porušeny zákonu
neodpovídajícím libovolným hodnocením důkazů, nevyužitím zásady in dubio pro
reo při procesu hodnocení důkazů a nesprávným postupem odvolacího soudu, který
změnil skutková zjištění, aniž zopakoval důkazy, nebo provedl vlastní
dokazování. Státní zástupkyně je však tohoto názoru, že ani jednomu ze soudů
není možné vytknout v rámci posuzování důkazní situace svévoli, neboť
odůvodnění jejich rozhodnutí jsou jasná, logická a přesvědčivá. Státní
zástupkyně má za to, že činí-li i přes tyto skutečnosti obviněný kroky ke
zpochybnění skutkových závěrů a až následně od svých závěrů dovozuje závěry
právní, jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Jestliže obviněný vytýká soudům, že v rámci procesu hodnocení důkazů
neaplikovaly zásadu in dubio pro reo, i v tomto případě obviněný namítá vadnou
aplikaci procesních ustanovení trestního řádu, nikoliv vadnou aplikaci hmotně
právních ustanovení, čímž brojí proti v řízení učiněným skutkovým závěrům. Státní zástupkyně je přesvědčena, že odvolacímu soudu nelze vytknout jakoukoliv
nepřípustnou manipulaci se skutkovými zjištěními a dodala, že pokud odvolací
soud odlišně ve svém rozhodnutí definoval skutek, doplnil pouze popis
rozhodných skutkových zjištění ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí o
skutkové okolnosti charakterizující určité znaky skutkové podstaty trestného
činu, jímž byl obviněný uznán vinným, a to o takové okolnosti, které dosud
nebyly v tzv. skutkové větě výroku o vině dostatečně vyjádřeny. Odvolací soud
tedy pouze doplnil a upřesnil popis skutkových okolností, aby všechny zákonné
znaky trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným, popsaný skutek náležitě
vyjadřoval. Toto doplnění rozhodných skutkových zjištění nijak nezhoršilo
postavení obviněného, neboť se tím nezměnil rozsah, ani závažnost trestné
činnosti, jejímž spácháním byl uznán vinným. Státní zástupkyně zdůraznila, že
pokud obviněný v dovolání upozorňuje na odlišný přístup soudů k hodnocení míry
jeho účasti na spáchaném skutku (ke vlivu obviněného na jednání obviněné Ing. E. H.), odvolací soud pouze konstatoval neujasnění a rozporuplný postoj
nalézacího sudu k uvedené otázce a naznačil, že by míru účasti obviněného na
spáchaném jednání hlavní pachatelky posuzoval přísněji, v čemž mu však zabránil
zákaz reformace in peius, neboť státní zástupce odvolání v neprospěch
obviněného nepodal. Odvolací soud tedy v žádném ohledu neměnil skutková
zjištění o míře účasti obviněného na spáchaném skutku, kdy byl uznán vinným
pouze pomocí ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c) k § 206 odst. 1,
5 písm. a) tr. zákoníku. Jedinou právní námitku v dovolání obviněného státní
zástupkyně shledává v námitce neexistence subjektivní stránky trestného činu. K
tomu dodala, že je třeba vycházet ze skutečnosti, že obviněný se pomoci ke
zločinu zpronevěry podle § 24 odst.
1 písm. c) k § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku dopustil tím, že pomohl Ing. E. H. založit účet, na který byly
poukazovány jí zpronevěřené finanční prostředky ke škodě společnosti LAPP
KABEL, s. r. o., kdy následně s plným vědomím z těchto zpronevěřených
finančních prostředků čerpal, přičemž skutečnost, že obviněný skutek popřel,
neznamená, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Soudy obou stupňů
vyhodnotily výpověď obviněné Ing. E. H. jako věrohodnou a jednoznačně
usvědčující obviněného J. K. s tím, že obviněný jednoznačně věděl, jaké trestné
činnosti se dopouštěl a jednal tak v přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku. Závěr o zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu spolehlivě
potvrzují ve věci zjištěné skutkové okolnosti soudem prvního stupně a uvedené
ve výroku o vině rozsudku. Jestliže obviněný věděl jako druh obviněné Ing. E. H., jakou pracovní pozici zastává u společnosti LAPP KABEL, s. r. o., je
zřejmé, že si musel být vědom i výše výdělku, kterého v takové pozici mohla
dosahovat. Je zjevné, že nový účet byl zřízen za účelem páchání trestné
činnosti, protože legální výdělek obviněné Ing. E. H. byl zasílán na úplně jiný
účet. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že jestliže obviněný zmíněný účet
založil, dopustil se pomoci ke zločinu zpronevěry podle § 24 odst. 1 písm. c)
tr. zákoníku k § 206 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku. Státní zástupkyně je
toho názoru, že s ohledem na formu zavinění není možné ani uvažovat o jiné
mírnější právní kvalifikaci, jak obviněný naznačuje v dovolání. Pokud jde o
výrok o náhradě škody, obviněný byl uznán vinným jednáním, kterým napomohl, aby
společnosti LAPP KABEL, s. r. o., byla způsobena škoda ve výši 15.457.595,- Kč,
a právě tato škoda byla v příčinné souvislosti s jeho protiprávním jednáním. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně dospěla k závěru, že dovolání
obviněného je zjevně neopodstatněné a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Podle názoru obviněného důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze spatřovat
1) jednak ve skutečnosti, že nalézací soud učinil rozporuplný závěr o
tom, zda obviněný užil násilí vůči obviněné, které, jak v rozsudku uvedl,
nebylo prokázáno, a že odvolací soud tento závěr soudu prvního stupně změnil,
aniž by provedl u veřejného zasedání jakékoliv dokazování, čímž porušil právo
obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a
svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských a práv základních svobod,
2) jednak ve skutečnosti, že nevěděl, jaké postavení má obviněná Ing. H.
ve společnosti LAPP KABEL, s. r. o., a že z tohoto důvodu nemohl vědět,
že peníze, zasílané na účet, který založil, pocházejí z trestné činnosti
obviněné. V tomto ohledu má za to, že nemohl spáchat trestný čin v přímém
úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a protože nevěděl, v
jakém množství ve skutečnosti obviněná mohla peníze vydělávat, dovozuje,
že se mohl dopustit pouze přečinu podílnictví z nedbalosti podle § 215
odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku.
Ad 1) Z obsahu uvedené námitky je zjevné, že má původ ve skutkovém zjištění. V
tomto směru je však třeba dodat, že soud prvního stupně k použití nátlaku ze
strany obviněného vůči obviněné Ing. H. uvedl, že obviněná nepáchala trestnou
činnost nejen pod nátlakem obviněného, což vyjádřil slovy, že „motivace
obviněné páchat trestnou činnost jen z důvodu nátlaku ze strany obžalovaného
není plně prokázána“ (viz str. 14 rozsudku), aby dále konstatoval, že s ohledem
na tuto skutečnost nelze mít za to, že obviněný byl iniciátorem a že by celou
trestnou činnost organizoval. V tomto směru dospěl k závěru, že nátlak ze
strany obviněného nebyl jediným důvodem a jedinou příčinou trestné činnosti
obviněné Ing. H. To znamená, že obviněného soud prvního stupně nepovažoval za
organizátora trestné činnosti, přičemž je nutné zmínit, že organizátorství je
výrazně závažnější formou účastenství než forma pomoci ve smyslu § 24 odst. 1
písm. c) tr. zákoníku. Protože trestnou činnost obviněného doprovázely další
okolnosti, které již byly v trestní věci spolehlivě prokázány, a to zejména
výpověďmi svědků, soud prvního stupně je neponechal bez povšimnutí, neposuzoval
je však již v rovině viny, ale zohlednil je při ukládání trestu. Řada svědků, a
to Ing. W., Ing. V., svědkyně P., manželé N., jakož i svědci S., S., B. a H. potvrdili hrubé, vulgární, nevhodné až agresivní chování obviněného vůči
obviněné Ing. E. H. Obviněné proto s ohledem na uvedené skutečnosti přiznal
polehčující okolnost ve smyslu § 41 písm. d) tr. zákoníku. V tomto ohledu lze
konstatovat, že ani odvolací soud nijak nezměnil uvedené závěry soudu prvního
stupně a pouze v odůvodnění svého rozsudku závěry soudu prvního stupně
vysvětlil. Na tomto místě je třeba dodat, že odvolací soud může oprávněně
dospět k závěru, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou nejasná,
neúplná nebo vzbuzující pochybnost o jejich správnosti, a v takovém případě
může, resp. musí soud druhého stupně vytknout chyby v hodnocení důkazů, kterých
se podle jeho názoru soud prvního stupně dopustil, může poukázat na nelogičnost
některých závěrů soudu prvního stupně, na to, že některé významné skutečnosti
opomenul zhodnotit. Není však oprávněn dávat soudu prvního stupně závazné
pokyny, k jakým konkrétním závěrům má dospět při hodnocení jednotlivých důkazů,
ani k tomu, jaká celková skutková zjištění má učinit (srov. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. 7 Tz 141/2001, publikovaný v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2001, svazek 9, pod T
237). Jestliže odvolací soud rozhodoval podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a
zrušil napadený rozsudek, důvodem pro tento postup nebyl jeho odlišný postoj k
otázce použití nátlaku obviněného ve vztahu k obviněné Ing. H., nýbrž
skutečnost, že považoval za nutné vyjádřit v popisu skutkové věty skutková
zjištění, která by upřesnila popis rozhodných skutečností ve výroku o vině tak,
aby byl zřejmý podíl obviněného J. K. na dané trestné činnosti, o nichž ani
soud prvního stupně neměl žádných pochybností (srov. str. 27 rozsudku
odvolacího soudu).
Vzhledem k tomu, že odvolací soud postupoval zcela zákonným
způsobem, Nejvyšší soud neshledal, že by v tomto směru byla jakkoli dotčena
práva obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv
a svobod a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ad 2) Námitku, že obviněný nevěděl o trestné činnosti spoluobviněné Ing. H.,
obviněný uplatňuje po celou dobu trestního řízení. Je zjevné, že i tato námitka
má svůj původ ve skutkovém zjištění. Výpověď Ing. E. H. dokládá, že obviněný od
počátku věděl o tom, jaké postavení obviněná Ing. E. H. ve společnosti LAPP
KABEL, s. r. o., zaujímá. Dále je třeba uvést, že skutečná mzda obviněné byla
poukazována na zcela jiný účet. Pohyb částek na účtu, který byl obviněným
založen u Československé obchodní banky, a. s., dosahoval různých hodnot,
obviněný měl možnost ho pravidelně kontrolovat, neboť k takto zřízenému účtu
měl dispoziční oprávnění, platební kartu a prováděl z něj výběry, rovněž výpisy
z účtu byly zasílány na jeho adresu. Z tohoto účtu také odčerpal částku 5 mil
na svůj depozitní účet, se kterým mohl disponovat pouze on. Z uvedených
skutečností je tedy zřejmé, že účet zřízený obviněným J. K. měl sloužit k
odlišení finančních prostředků, které pocházely z legálního příjmu Ing. E. H. a
že byl zřízen obviněným zcela účelově, a to se záměrem, aby na něho byly
převáděny peníze, které obviněná Ing. E. H. zpronevěřila na úkor společnosti
LAPP KABEL, s. r. o. V průběhu dokazování nebylo zjištěno, že by takto
založený účet sloužil k jiným finančním tokům, než shora uvedeným. Lze tedy
bezpochyby učinit závěr o přímém úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku ve vztahu k zavinění obviněného J. K., jehož podíl na trestné činnosti
obviněné Ing. E. H. je zřejmý právě ze skutečností, které ho spojují s
manipulací s předmětným účtem. Vzhledem k tomu, že ze skutkových zjištění
plyne, že obviněný věděl o původu finančních prostředků zasílaných na tento
účet, je možno dovodit, že svou pomocí usnadnil obviněné Ing. E. H. spáchat
zločin zpronevěry a způsobit dlouhodobým pácháním této trestné činnosti škodu
velkého rozsahu. Za dané situace se Nejvyšší soud neztotožnil s námitkou
obviněného, že mohl být odsouzen pouze pro přečin podílnictví z nedbalosti
podle § 215 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zákoníku, neboť není pochyb, že
uvedeným jednáním obviněný naplnil všechny znaky pomoci ke zločinu zpronevěry
podle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku k § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, a to v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
Pokud obviněný shledává uložený trest jako nepřiměřeně přísný v porovnání s
trestem, který byl uložen obviněné Ing. E. H., je třeba především poukázat na
to, že u obviněného nebyly zjištěny žádné polehčující okolnosti, které by mohly
vést ke snížení trestu. Za dané situace byl trest ukládán při dolní hranici
trestní sazby, přičemž uložený trest ve výši šesti roků a šesti měsíců nelze
považovat za nepřiměřeně přísný zvláště s ohledem na dlouhodobost páchání
trestného činu a na škodu velkého rozsahu, která byla jednáním obviněného a
obviněné Ing. H. způsobena. Protože škoda byla poškozenou společností LAPP
KABEL, s. r. o., řádně vyčíslena, a je v příčinné souvislosti s jednáním obou
obviněných, je výrok o náhradě škody podle § 228 odst. 1 tr. ř. opodstatněný. V
souvislosti s výhradou obviněného k trestu, který považuje za nepřiměřeně
přísný, musí Nejvyšší soud odkázat na rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., ze
kterého mj. vyplývá, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou
trestu na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy,
jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákaz nepřipouští, nebo trest
ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán
vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého
trestu zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až 34 tr. zák. a
v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze
v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř.
Z obsahu námitek, které obviněný v dovolání uplatnil, vyplývá, že obviněný
svými námitkami důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplnil.
V podstatě z jeho dovolání je zjevné, že obsahem dovolání jsou námitky ryze
skutkové povahy. Jestliže obviněný zpochybňuje uvedená skutková zjištění, není
pochyb, že není spokojen s tím, jak soudy jednotlivé důkazy hodnotily a jaký
závěr z nich dovodily a v dovolání předkládá vlastní skutkovou verzi. Nutno
dodat, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je
výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které
soudy vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny -
rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Nejvyšší soud je toho názoru,
že soudy ve věci učinily správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v
provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s
ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém
uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu § 2 odst.
6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované
skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a
vyloučit možnost jiného závěru.
Na závěr Nejvyšší soud pokládá také za nezbytné zdůraznit, že námitky
obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby a byly již uplatněny v
předcházejícím řízení. Vzhledem k této skutečnosti lze zmínit usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu /C. H. BECK, ročník 2002, svazek
17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen
námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení,
s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně
relevantního charakteru.
V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle § 265i odst. 1 písm. b)
tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího
důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální;
Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem
uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem. V tomto ohledu Nejvyšší soud zjistil, že námitky uplatněné
obviněným k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají
právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá též za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve
smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v
řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného.
Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní
řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v
souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS
681/04).
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud odmítl dovolání
obviněného podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v
neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel
dovolání obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud
jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, bylo postupováno podle ustanovení §
265i odst. 2 tr. ř. K návrhu obviněného na odklad nebo přerušení výkonu trestu
odnětí svobody Nejvyšší soud konstatuje, že předseda senátu soudu prvního
stupně ve smyslu § 265h odst. 3 tr. ř. nepředložil Nejvyššímu soudu návrh na
přerušení výkonu trestu odnětí svobody obviněného. Nutno poznamenat, že ani
Nejvyšší soud neshledal důvody pro postup podle § 265o odst. 1 tr. ř., a proto
o odkladu výkonu rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání, nerozhodoval.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 29. ledna 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann