6 Tdo 148/2025

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 8. 2025 o dovolání, které podali obvinění 1. Mgr. Jaroslav Horký, bytem Mladecko 34, a 2. Richard Vodička, bytem Na Lysinách 551/34, Praha-Hodkovičky, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 6 To 344/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 66 T 178/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Mgr. Jaroslava Horkého a Richarda Vodičky odmítají.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 66 T 178/2021 (dále jen „soud prvního stupně), byli spoluobvinění Mgr. Jaroslav Horký a Richard Vodička (dále také jen „spoluobvinění“) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku, jehož se podle zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že

„ve dnech 31. 3. 2014, 28. 3. 2015 a 29. 3. 2016 v XY, Richard Vodička, jakožto podnikající fyzická osoba s bydlištěm v Bruntále, v součinnosti s Mgr. Jaroslavem Horkým, svým daňovým poradcem, který daňová přiznání po konzultacích s Richardem Vodičkou připravil, podal daňová přiznání k dani z příjmu fyzických osob Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, územnímu pracoviště v Bruntále za zdaňovací období roku 2013, 2014 a 2015, přičemž v těchto daňových přiznáních sice byly řádně přiznány příjmy Richarda Vodičky ve výši 27 600 000 Kč spadající pod § 10 zákona o dani z příjmu č. 586/1992 Sb., které byly získány prodejem ochranných známek, které Richard Vodička na základě smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 30. 8. 2013 odprodal společnosti Hamé s.r.o. za kupní cenu ve výši 27 600 000 Kč, kterou mu společnost Hamé s.r.o. uhradila postupnými splátkami ve výši 3 000 000 Kč v roce 2013, 12 792 000 Kč v roce 2014 a 11 808 000 Kč v roce 2015, avšak současně ve snaze eliminovat daňovou povinnost plynoucí z těchto příjmů v daňových přiznáních za rok 2013, 2014 a 2015 v rozporu se skutečností uplatnili náklady v celkové výši 27 000 000 Kč v podobě úhrady kupní ceny totožných ochranných známek vůči spol. Silop a.s. ,v likvidaci‘ dle smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013, kterou byly ochranné známky převedeny ze společnosti Silop a.s. ,v likvidaci‘ na Richarda Vodičku, ačkoliv Richard Vodička na koupi známek vynaložil pouze částku ve výši 200 000 Kč, což bylo známo jak Richardu Vodičkovi, tak Mgr. Jaroslavu Horkému, neboť tento současně působil jako likvidátor společnosti Silop a.s. ,v likvidaci‘, byl rovněž zpracovatelem znaleckého posudku k hodnotě ochranných známek, kdy takto za zdaňovací období roku 2013 úmyslně zkrátili daň z příjmu fyzických osob ve výši 419 280 Kč, za zdaňovací období roku 2014 úmyslně zkrátili daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 918 125 Kč a za zdaňovací období roku 2015 úmyslně zkrátili daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 770 000 Kč, celkem tedy o 4 107 405 Kč, čímž České republice zastoupené Finančním úřadem pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště v Bruntále, IČO 720 80043, se sídlem Ruská 1870/3, 792 01 Bruntál způsobili škodu ve výši 4 107 405 Kč“.

2. Za to byl obviněnému Mgr. Jaroslavu Horkému uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 50denních sazeb ve výši 600 Kč za jednu denní sazbu, celkem tedy 30 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 3 000 Kč měsíčně se splatností vždy k 15. dni v kalendářním měsíci.

3. Obviněnému Richardu Vodičkovi byl uložen podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků a 6 měsíců. Podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 67 odst. 1 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výměře 100denních sazeb ve výši 1 000 Kč za jednu denní sazbu, celkem tedy 100 000 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo stanoveno, že peněžitý trest bude zaplacen ve splátkách po 10 000 Kč měsíčně se splatností vždy k 15. dni v kalendářním měsíci.

4. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený Finanční úřad pro Moravskoslezský kraj odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

5. O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali oba spoluobvinění, rozhodl Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 6 To 344/2023, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k nim

6. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě podali oba spoluobvinění dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.

II./1. Dovolání Mgr. Jaroslava Horkého

7. Dovolatel Mgr. Jaroslav Horký uvedl, že vytýkaný skutek není trestný. Správce daně a orgány činné v trestním řízení si nepoložily otázku, proč by pomáhal vytvořit daňový případ, který je méně výhodný oproti případu, který je výhodnější a o jehož legálnosti oba věděli.

8. Odvolací soud vyvodil z provedeného dokazování to, co z něj nevyplývá, a bez relevantního odůvodnění odmítl provést důkazy, které by skutkový stav více objasnily. Jde tak o případ svévolného hodnocení důkazů.

9. Příjem z likvidačního zůstatku tvořeného toliko nepeněžitě ochrannými známkami představuje pro jeho nabyvatele v daném případě nulové daňové zatížení. S úmyslem realizace tohoto výsledku se spoluobviněný Richard Vodička rozhodl pro likvidaci dané korporace, aby byl takto následně tento daňový případ uplatněn v daňových přiznáních, včetně přiznání výnosu z likvidačního zůstatku a zápočtu zákonně uznatelných výdajů na tento výnos. Správce daně věděl z daňových přiznání vše a nebyl nijak uveden v omyl. I kdyby se následně správce daně rozhodl popsané operace neuznat a případ dodanit při znalosti informací z daňových přiznání, tak v tom nelze spatřovat trestněprávně relevantní jednání. K trestu by došlo dodaněním se zákonným příslušenstvím.

10. Dovolatel pokračoval, že je nutné činit rozdíl mezi informacemi získanými v časové souvislosti s likvidací společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ a navazujícími daňovými přiznáními k dani z příjmu fyzických osob za roky 2013– 2015 na straně jedné a informacemi pocházejícími z doby zahájení daňové kontroly na straně druhé. Jen z prve uvedeného lze zjistit (ne)legálnost vytýkaného jednání. Toto rozlišení však soud prvního stupně neučinil a odvolací soud nepřednesl na toto téma jediný argument. Odvolací soud ignoroval relevantní část dokazování provedeného soudem prvního stupně.

11. Není možné, aby trestní soud právní instituty mimo oblast trestního práva používal ad libidum. To, že určitý civilní vztah zanikne (popřípadě s účinky ex tunc) v žádném případě nemusí být dáno tím, že vychází z neplatného právního jednání. Právní řád počítá i se záměrným zánikem obligací, a to na základě podmínek sjednaných v původním právním jednání nebo sjednaných dodatečně. V takových případech se nejedná o jednání neplatné. Pokud byla naplněna rozvazovací podmínka kupní smlouvy, tak došlo k zániku závazku bez toho, že by bylo nutno na jednání hledět jako na neplatné. V reálném životě postrádá smyslu, aby převodce vymáhal jednostranné plnění z rozvázané kupní smlouvy, které tak jako tak má připadnout nabyvateli. Právě na takovém nesmyslném řešení ovšem odvolací soud v napadeném rozhodnutí bazíruje.

12. Není podle něj bezvýznamné, zda byly splněny všechny podmínky kupní smlouvy a jejích dodatků. Úhrada kupní ceny nebyla v řízení nijak doložena. Zde důkazní řízení narazilo na důkazní nouzi spočívající v absenci účetních dokladů takové platby. Když nabídl odvolacímu soudu „důkaz v daném směru“, byl bez relevantního odůvodnění zamítnut. Považoval za neakceptovatelné, aby v takové situaci byla důkazní nouze vyhodnocena k jeho tíži.

13. Pokud šlo o znalecký posudek a jeho doplnění, tak již soud prvního stupně dával najevo, že kompetence znalce je dána tím, že znalec hodnotí účetnictví, a nikoli otázky daňové. Nicméně znalecký posudek ze dne 15. 6. 2020, č. 656/KP/2020, odpovídal na otázky policejního orgánu bez faktického zkoumání účetnictví, a navíc zodpověděl i na otázky, které neměly nic společného s účetnictvím likvidované společnosti a vztahovaly se k podaným daňovým přiznáním. Doplněk znaleckého posudku č. 1 pak nesplňuje ani základní formální náležitosti podle § 28 odst. 2 písm. f), i) a j) zákona č. 254/2019 Sb., o znalcích, znaleckých kancelářích a znaleckých ústavech. Rozhodně nešlo jen o matematické vyčíslení hodnoty částek, jak uvedl odvolací soud, protože znalec musel nejprve nějaké částky na základě nějakých údajů zjistit a relevantně vyhodnotit. Přitom znalec hodnotil nikoli podklady účetní, ale toliko tvrzení obsažená v daňových přiznáních, navíc chybně. Ve skutečnosti byl tento znalecký posudek jediným dokladem o tom, že mělo dojít ke zkrácení daně v trestněprávním smyslu, protože žádný jiný důkaz v řízení neexistuje, a daňová správa neměla v době rozhodování odvolacího soudu vydáno ve věci žádné pravomocné rozhodnutí.

14. Závěrem dovolatel Mgr. Jaroslav Horký navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a odvolacímu soudu přikázal, aby o věci znovu jednal a rozhodl.

II./2. Dovolání Richarda Vodičky

15. Dovolatel Richard Vodička ve svém podání uvedl následující argumentaci.

16. Nalézací soud měl za zjištěné, že došlo k převodu ochranných známek ze společnosti SILOP a. s. „v likvidaci“ na obžalovaného za cenu 200 000 Kč, přičemž měl obviněný v daňových přiznáních označit příjem ve výši „27 600 000,- Kč“ z prodeje ochranných známek a zároveň nesprávně uplatnit náklad ve výši „27 mil. Kč“ související s úhradou kupní ceny totožných ochranných známek. Odvolací soud nalézacímu soudu přitakal.

17. Jako první dovolací důvod [§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] dovolatel vymezil vady důkazního řízení. Ty spatřoval v tom, jakým způsobem soudy vyhodnotily smlouvu o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013. Soudy podle něj na danou smlouvu nesprávně uplatnily pouze hledisko trestněprávní, měly totiž na tuto smlouvu nahlížet v souvislostech civilního práva. Tato smlouva byla rozvázána naplněním dvou rozvazovacích podmínek, tj. nevyhotovením znaleckého posudku společností Ostravská znalecká a.s. a nezaplacením smluvně stanovené kupní ceny. Soudy se přesto neztotožnily s fakty a nekonzistentně se odvolaly na výpověď obviněného Horkého v daňovém řízení, v němž měl tvrdit opak. Fakt neexistence posudku určenou znaleckou kanceláří a nezaplacení kupní ceny tedy soudy podle dovolatele nesprávně přešly. Podle dovolatele však na základě smlouvy ze dne 12. 6. 2013 k převodu známek na něj dojít nemohlo.

18. Je mu známo, že trestní právo je do velké míry autonomním systémem, nicméně jsou případy, kdy v trestním řízení nelze abstrahovat od principů a mechanismů civilního práva, a podle přesvědčení dovolatele jde o tento případ. Smlouva o převodu ochranné známky má povinnou písemnou formu. Pakliže písemně uzavřená smlouva o převodu ochranných známek je neplatná, nelze ji nahradit ústně či konkludentně uzavřenou smlouvou. Soudy přesto implicitně vyjádřily, že smlouva byla uzavřena de facto, konkludentně, když poukázaly na to, jakým způsobem následně obviněný jednal (viz bod 12. rozhodnutí odvolacího soudu).

19. Zákonná podmínka písemné formy smlouvy o převodu ochranných známek ovšem implikuje, že k převodu ochranných známek nemohlo dojít eventuálním nahrazením předmětné smlouvy ústně uzavřenou variantou. Pokud nedošlo k převodu vlastnického práva na základě smlouvy, pak nelze pro daňové účely (§ 10 odst. 4 a 5 zákona o dani z příjmu) za výdaj prokazatelně vynaložený na následný příjem z převodu ochranných známek na společnost Hamé považovat minimální kupní cenu ve výši 200 000 Kč. Pro stanovení daně z příjmu u daňového subjektu, tj. obviněného, je rozhodující povaha příjmu. Pro správné stanovení základu daně je rozhodující určit právní titul, na jehož základě daňový subjekt nabyl v tomto případě právo k ochranným známkám.

20. Dále dovolatel Richard Vodička namítl eventualitu nesprávného posouzení vývojového stadia jeho jednání, a to pro případ, že by připustil hypotézu trestněprávního jednání. Pokud totiž trestní soudy shledaly absenci závěrečné zprávy likvidátora jako jednoho z nezbytných předpokladů dokončení likvidace, platí, že likvidace nemohla být řádně ukončena. Z toho, že společnost SILOP a. s. „v likvidaci“ nebyla zlikvidována ve shodě s právními předpisy, a že tedy zanikla pouze formálně, vyplývá, že obviněný se nemohl dopustit (pokud bychom přijali pro účely této argumentace hypotézu viny) dokonaného trestného činu, nýbrž pouze jeho pokusu. Dovolatel zmínil, že je mu známa existence rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 3 To 67/2007, avšak měl za to, že oproti danému rozhodnutí v jeho případě nelze tvrzenou absenci zprávy likvidátora postavit na roveň skutečnosti, jakou je rozhodnutím případně zmiňovaná fiktivní faktura, neboť ta je již součástí trestného činu. V jeho případě jde o jinou situaci. Absence zprávy likvidátora naopak překáží spáchání nebo dokonání činu. Soudy by měly na jednání obviněného nahlížet jako na pokus trestného činu. Nedošlo-li k formálně řádnému výmazu společnosti z obchodního rejstříku, nemohlo dojít ani k řádnému vyměření daně z příjmu, neboť likvidační zůstatek by nedospěl do fáze vypořádání a zdanění.

21. S tím podle obviněného Richarda Vodičky souvisí i otázka zachování totožnosti skutku. Problém nezachování totožnosti skutku nastává tehdy, pokud obžaloba počítá nebo naopak nepočítá s nějakým rozhodujícím činitelem, který v rozhodnutí samém být podán nemůže nebo naopak musí být. Ukončení likvidace, jehož obligatorní součástí je zpráva likvidátora, je podstatnou skutkovou okolností, neboť právě ona byla rozhodujícím orientačním faktorem pro vyměření daně z příjmu a pro zjištění, zda mohlo dojít k jejímu zkrácení.

22. Z právních předpisů (§ 205 občanského zákoníku, § 66 písm. d) zák. č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících) je nepochybné, že k výmazu společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ by nedošlo, pokud by součástí listin předložených likvidátorem rejstříkovému soudu nebyla i konečná zpráva o průběhu likvidace. Je tak podle dovolatele založena nevyvratitelná domněnka, že konečná zpráva o průběhu likvidace ze dne 18. 11. 2013 v dané době existovala a byla předložena rejstříkovému soudu. Nalézací soud přesto existenci této zprávy zpochybnil. Neinterpretoval důkazy k existenci konečné zprávy likvidátora správně.

23. Dovolatel Richard Vodička se dále vymezil proti znaleckému posudku znalce Ing. Václava Poloka. Namítl, že danému znalci nepřísluší hodnotit daňové otázky, k jejichž zodpovězení ho vyzvaly orgány činné v trestním řízení, neboť jeho obor je ekonomika, odvětví účetní evidence. Otázky daňové spadají do působnosti znalců v oboru ekonomická odvětví různá. Znalec se snažil v hlavním líčení nedostatek kompetence pro analýzu daňových otázek přejít tím, že na ně neodpovídal. Ve skutečnosti se k nim však vyjadřoval a nalézací soud své rozhodnutí zčásti vystavěl právě na výstupu znalce týkající se daňové problematiky. Své rozhodnutí tak opřel o důkaz, který je v rozporu se zákonem.

24. Pokračoval, že ve věci je konkurence trestního a daňového řízení. Nalézací soud totiž vycházel z výsledků řízení, které s obviněným vedl správce daně – finanční úřad, jenž však řízení zatížil významnými procesními vadami. Spojnicí všech problémů, které finanční úřad v řízení zanesl, je právo na právní pomoc (čl. 37 odst. 2 LZPS) do něhož spadá i právo na pomoc daňového poradce v daňovém řízení. Správce daně neuznal plnou moc dovolatele, neumožnil standardní průběh daňové kontroly, ve které by se ověřoval skutečný stav. Na tuto praxi navázal policejní orgán, který fakticky převzal daňovou kontrolu namísto finančního úřadu, ale neumožnil účast daňového poradce dovolatele. Správa daní byla ve výsledku přenesena na okresní soud, který teprve a poprvé ověřoval správnost předmětných přiznání, ale vycházel přitom z nesprávných podkladů finančního úřadu a policejního orgánu. Obviněný poukázal na čl. 36 odst. 1 LZPS, který garantuje „kompatibilitu“ řízení, tedy takový stav, kdy je o příslušných otázkách rozhodováno v řízení, které je pro ně zákonem vymezeno. Tedy, že o otázkách daňových nemá rozhodovat trestní soud, nýbrž správce daně, a zejména, že o nich má rozhodovat s respektem k procesním a základním právům účastníka. Soudy rezignovaly na zjišťování subjektivní stránky věci, tedy formu zavinění. I pokud by soudy měly pravdu a obviněný neodvedl daň řádně, což odmítá, bylo povinností nalézacího soudu vypořádat se s otázkou subjektivní stránky. V této souvislosti položil dotaz, z čeho plyne, že jeho postup byl vědomý v tom, že sledoval zkrácení daně? Soudy vůbec nepopsaly úvahy, které by vymezily linii mezi nedbalostí a úmyslem a které by zařadily jeho jednání na jednu či druhou stranu.

25. Obviněný Richard Vodička rovněž zdůraznil, že daňové řízení nebylo dosud skončeno. Platí, že pro soudní rozhodnutí je právně významný stav v době rozhodování. Nelze se podle něj vyhnout ani otázce překvapivosti postupu orgánů činných v trestním řízení. Věc byla nejprve rozhodnuta usnesením Okresního státního zastupitelství v Bruntále ze dne 9. 7. 2021, jímž bylo trestní stíhání zastaveno podle § 172 odst. 1 písm. a) tr. ř., protože se nestal skutek, pro nějž se vedlo. Poté, co byla věc k odvolání poškozené nově posouzena KSZ v Ostravě, Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 3. 1. 2022 trestní stíhání zastavil, neboť dospěl k tomu, že skutek není trestným činem. Pakliže bylo dvakrát rozhodnuto, že posuzovaný skutek není trestným činem, je namístě vnést do věci princip legitimního očekávání a zamýšlet se nad principem v pochybnostech ve prospěch.

26. Navázal, že mezi listinnými důkazy, o něž nalézací soud opřel výrok o vině, patří i obsah spisu finančního úřadu z daňového řízení. Je zřejmé, že povaha důkazů, které mají svůj původ v daňovém řízení, byla pro výrok trestního soudu rozhodující. Platí, že k nezákonně získanému/provedenému důkazu soud nesmí přihlížet. Daňové řízení bylo v řízení u Městského soudu v Praze označeno rozsudkem č. j. 15 Af 2/2022-208, za nezákonné. V bodu 51. rozsudku se podává, že žalobce byl v řízení před správcem daně podstatným způsobem zkrácen ve svém právu na právní pomoc zakotveném v čl. 37 odst. 2 LZPS. Nezákonnost daňového řízení přitom vyslovil soud, kterému jedině náleží kompetence k takovému posouzení. Klíčovou otázkou zůstává, do jaké míry je rozsudek nalézacího soudu položen na základech, které byly otřeseny výrokem správního soudu. Přesná „metrika“ zjištění konkrétní míry relevance konkrétního důkazu pro rozhodnutí v trestním ani jiném soudním řízení neexistuje. Je evidentní, že nalézací soud vedle sebe klade několik okruhů důkazů, mezi nimi právě i listiny pocházející z daňového řízení a přiznává jim nezastupitelnou váhu. Jeden z klíčových důkazů, který nalézací soud využil k odůvodnění výroku o vině, bylo sdělení spoluobviněného Mgr. Jaroslava Horkého zanesené v protokolu z daňové kontroly ze dne 6. 3. 2018. Toto sdělení se však stalo vlivem rozhodnutí Městského soudu v Praze č. j. 15 Af 2/2022-218 nepoužitelným vzhledem ke zjištění nezákonnosti celého daňového řízení. Soud ho ve zdejším řízení nemohl využít, ačkoliv tak učinil hned na třech místech rozsudku. To, co soud využil jako důkaz, nemá totiž povahu výpovědi, nýbrž právní interpretace. Svědek má vypovídat to, co vnímal svými smysly, názory a interpretace nejsou svědecky významné. Formulace, které soud z projevů obviněného Mgr. Jaroslava Horkého v rámci daňového řízení využil, jsou názory na to, jak interpretovat obchodní případ, smlouvu a její neúčinnost. Je třeba se vypořádat s otázkou, jakou povahu má v trestním řízení výstup zástupce účastníka, s nímž je vedeno správní řízení, zanesený do protokolu z takového řízení.

27. Na listinné důkazy, jimiž se předestírá výpověď osob využitelná pro posouzení viny, se ale použije pravidlo analogického způsobu nakládání s vysvětlením v rámci trestního řízení. Podle § 211 odst. 6 tr. ř. lze číst, a tedy přijmout jako důkaz protokol z přípravného řízení jedině při souhlasu obviněného a státního zástupce; v případě, že takový souhlas dán není, nelze procesně využít výpověď/vysvětlení osoby, jejíhož vysvětlení se obviněný či jeho obhájce neúčastnil a neměl možnost tak klást otázky. Dovolatel považuje oba případy za srovnatelné a analogické. Podle něj, pokud trestní soud využívá výpovědi či prohlášení či jakéhokoli výstupu osoby v jiném úředním řízení, přičemž obviněný se takového výstupu nezúčastnil a neměl tak možnost klást otázky, stává se protokol o takovém úkonu srovnatelný s protokolem o podaném vysvětlení podle § 158 odst. 3 tr. ř. Nalézací soud podle dovolatele nemohl využít sdělení, které obviněný Mgr. Jaroslav Horký učinil v rámci daňového řízení, nýbrž mohl využít jen ta sdělení, která učinil v rámci řízení trestního.

28. Daňové řízení bylo podle obviněného nahrazeno řízením trestním. Následkem této situace je stav, kdy i trestní řízení trpělo podstatnými vadami s vlivem na zákonnost výroku rozhodnutí, neboť orgány činné v trestním řízení se opíraly o hrubě nesprávná rozhodnutí finančních orgánů a tvrzení na nich založených. Řízení vedené finančními orgány ale bylo nezákonné, jak rozhodl pravomocně správní soud.

29. Důsledkem toho je, že až v řízení trestním bylo řešeno, zda zpráva likvidátora existovala v době ukončení likvidace nebo mohla být likvidátorem zpracována později. Pokud by tomu tak bylo, jak uvedl okresní soud, že závěrečná zpráva likvidátora v rozhodné době neexistovala, likvidace by nebyla ukončena, společnost SILOP a.s. „v likvidaci“ by měla stále pohledávky i závazky, a bylo by namístě ji znovu zapsat do obchodního rejstříku, neboť v takovém případě nemohla zaniknout a byla vymazána nesprávně.

30. Vyloučením možnosti řádně zjistit výši daňové povinnosti v řízení k tomu určeném, tedy v řízení daňovém, byl obviněný zkrácen na svých právech i v souvislosti s řízením trestním, neboť řízení trestní nemůže suplovat řízení daňové. Dovolatel vznesl dotaz, zda je právně konformní postup trestního soudu, jímž převezme do úvah o vině obviněného řadu zjištění správce daně učiněných ve správním řízení, které je následně kasačním soudem a správním soudem označeno za vadné, protože v něm mimo jiné byla porušena práva účastníka a jehož rozhodnutí je proto zrušeno. Zda je právně konformní postup soudu, pokud si o otázkách, k jejichž řešení byl primárně povolán správce daně, vede vlastní dokazování, aniž by ale umožnil obviněnému jako daňovému subjektu využít rovnocenných právních nástrojů obrany (např. pomoc daňového poradce). Judikaturní otázkou je povaha listinného důkazu, v němž je zachycen projev učiněný zástupcem účastníka daňového řízení. Nalézací soud přiložil silný význam sdělení obviněného Mgr. Jaroslava Horkého v daňovém řízení. Ačkoli tento obviněný později označil svůj projev za zkreslený a distancoval se od něj, přiznal soud silnější význam protokolu ze správního řízení. Soudy nevysvětlily, proč mají protokol ze správního řízení za významnější než projev z trestního řízení (zmíněn jen zájem na výsledku řízení).

31. Obviněný namítl také procesní vadu, jíž odvolací soud zatížil řízení při veřejném zasedání dne 23. 7. 2024, při němž nedošlo k pořízení zvukového záznamu, ale ani protokolaci průběhu jednání. Obsah protokolu, který je součástí spisu, neodpovídá průběhu jednání. V daném případě nebyla obviněnému dána možnost vznést námitky do protokolu, neboť při zasedání bylo vyhlášeno rozhodnutí ve věci samé, obviněnému bylo zkráceno právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 LZPS) a právo na spravedlivý proces (čl. 36 LZPS). Na podporu svých stanovisek poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 104/2023 a na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 677/03.

32. Závěrem dovolatel Richard Vodička navrhl, aby napadené usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

II./3. Vyjádření státního zástupce k dovolání Mgr. Jaroslava Horkého

33. Ve věci se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který ve vztahu k dovolací argumentaci obviněného Mgr. Jaroslava Horkého mimo jiné uvedl následující.

34. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování. Těmito námitkami obviněný ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněný totiž pouze zpochybňoval výsledky provedeného dokazování. Svoje námitky založil pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což neodpovídá uvedenému důvodu dovolání, ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

35. Zmiňovanému důvodu dovolání neodpovídají ani námitky obviněného, jimiž poukázal na neprovedení znaleckého posudku. Podle státního zástupce nešlo v této věci o podstatný důkazní prostředek ve smyslu třetí alternativy citovaného důvodu dovolání. Znalecký posudek znalce Ing. Václava Poloka byl totiž ve spojení s ostatními důkazními prostředky dostatečným důkazem pro rozhodný skutkový závěr, podle kterého obviněný uplatnil v daňových přiznáních náklady v celkové výši 27 milionů korun na zakoupení ochranných známek, ačkoliv tyto náklady činily ve skutečnosti 200 tisíc korun.

36. V kontextu provedených důkazů nebylo nutné ani doplňovat dokazování účetními doklady k prokázání úhrady kupní ceny za ochranné známky. Spoluobviněný Richard Vodička se v řízení před nalézacím soudem vyjádřil v tom směru, že ochranné známky nabyl v rámci likvidačního zůstatku. Ze závěrů předmětného znaleckého posudku však vyplynulo, že takový likvidační zůstatek nemohl vzniknout právě s ohledem na výši závazků a hodnoty vlastního kapitálu dotyčné obchodní společnosti. Původní pohledávky spoluobviněného Richarda Vodičky vůči obchodní společnosti SILOP a.s. byly započteny na dobrovolný příplatek jmenovaného spoluobviněného mimo základní kapitál společnosti. Vstupem této společnosti do likvidace zanikly její závazky vůči Richardu Vodičkovi, což vyplynulo i z likvidačního projektu. S výjimkou částky ve výši 200 000 Kč, která představuje skutečný výnos společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ z převodu ochranných známek na spoluobviněného Richarda Vodičku, nebyly vynaloženy žádné další náklady z majetku jmenovaného spoluobviněného, a to ani formou zápočtu či jiným způsobem, který by svědčil o nabytí předmětných ochranných známek za vyšší částku.

37. Odvolací soud dostatečně odůvodnil, proč nepřikročil k doplnění dokazování znaleckým posudkem a dalšími účetními doklady, jak navrhoval obviněný. Není povinností soudů vyhovět všem návrhům obhajoby.

38. Pokud jde o výhrady obviněného k doplnění č. 1 znaleckého posudku Ing. Václava Poloka, uvedl státní zástupce, že toto doplnění v podstatě odkazuje na závěry znaleckého posudku ze dne 15. 6. 2020. Proto ani namítané vady předmětného doplnění č. 1 nemohou nic změnit na správnosti rozhodných skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Nelze akceptovat ani námitky proti obsahu znaleckého posudku a odbornému zaměření znalce, neboť směřují do oblasti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů, což deklarovanému důvodu dovolání neodpovídá.

39. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že obviněný v podaném dovolání pouze obecně namítl, že stíhaný skutek není trestný a správce daně nebyl uveden v omyl. Tyto námitky odvodnil svévolným hodnocením důkazních prostředků ze strany soudů a vadným posouzením motivu jeho jednání. Takové námitky neodpovídají důvodu dovolání podle citovaného ustanovení, neboť jimi dovolatel zpochybnil skutková zjištění. Motiv a pohnutka nejsou znakem skutkové podstaty předmětného trestného činu. Vzhledem k aktivnímu jednání obviněného Mgr. Jaroslava Horkého, který byl detailně seznámen s hospodařením obchodní společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“, v níž působil jako likvidátor, nevznikly pochybnosti o existenci jeho úmyslného zavinění.

40. Pokud jde o námitku obviněného, že naplněním rozvazovací podmínky kupní smlouvy došlo k zániku závazku, nemůže ani taková podmínka zpochybnit správnost právního posouzení skutku. Ani případný zánik závazku vyplývající z kupní smlouvy o převodu ochranných známek, nemohl mít vliv na povinnost plátce uvést do daňového přiznání pravdivé a úplné údaje. To ovšem obviněný neučinil. Z jednání obou spoluobviněných vyplynulo, že nepovažovali sjednanou kupní smlouvu za zrušenou či neplatnou. V takovém případě by nepochybně nepodávali nepravdivé daňové přiznání, ani se nechovali způsobem, který v souvislosti s obdobnou námitkou popsal odvolací soud v odst. 12 odůvodnění svého rozhodnutí.

41. Státní zástupce měl za to, že v posuzované věci nemohla být teoreticky naplněna ani rozvazovací podmínka. Z přílohy č. 2 odst. 1.6 ke smlouvě o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013 totiž vyplývá, že k naplnění rozvazovací podmínky dojde také v případě, že nebude uhrazena minimální kupní cena podle čl. 2.1 b) dané smlouvy. Z výsledků provedeného dokazování ovšem vyplynulo, že minimální kupní cena ve výši 200 000 Kč byla zaplacena. K zániku předmětné kupní smlouvy tak nemohlo dojít.

42. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Mgr. Jaroslava Horkého odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

II./4. Vyjádření státního zástupce k dovolání Richarda Vodičky

43. Státní zástupce se dále vyjádřil k podání učiněnému dovolatelem Richardem Vodičkou, přičemž k jeho dovolací argumentaci v některých pasážích svého vyjádření vyslovil stejnou argumentaci jako ve svém vyjádření k dovolání obviněného Mgr. Jaroslava Horkého.

44. Důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají námitky obviněného proti správnosti skutkových zjištění a rozsahu provedeného dokazování. Těmito námitkami ve skutečnosti nevyjádřil zjevný rozpor těchto skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Obviněný své námitky založil pouze na polemice s rozhodnými skutkovými zjištěními, což neodpovídá danému důvodu dovolání ani žádnému jinému důvodu dovolání uvedenému v § 265b tr. ř.

45. Tvrzení obviněného Richarda Vodičky, který se v řízení před nalézacím soudem vyjádřil, že ochranné známky nabyl v rámci likvidačního zůstatku, jsou v rozporu se závěry znalce Ing. Václava Poloka. Podle těchto znaleckých závěrů nemohl takový likvidační zůstatek vzniknout s ohledem na výši závazků a hodnoty vlastního kapitálu dotyčné obchodní společnosti.

46. Co se týče výhrad obviněného Richarda Vodičky proti odbornému zaměření znalce, rovněž tyto námitky uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. písm. g) tr. ř. ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají, neboť směřují především do oblasti skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů. Právě zaměření znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, přispělo k tomu, že skutkový stav mohl být náležitě zjištěn.

47. Naproti tomu důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé alternativě formálně odpovídají námitky obviněného, v nichž soudům nižších stupňů vytkl použití důkazních prostředků z daňového řízení, které bylo správním soudem shledáno za nezákonné. Státní zástupce zdůraznil, že dovolatel Richard Vodička směšuje trestní řízení s daňovým řízením, což vyplývá i z jeho argumentace. Navázal, že rozhodnutí správce daně o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v trestním řízení pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek. Soud nemůže bez dalšího odkázat na rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku.

48. V trestním řízení soudy ovšem nevycházely toliko ze zprávy o daňové kontrole, ale provedly i další listinné důkazní prostředky, ke kterým se obviněný mohl v průběhu řízení vyjádřit. Zpráva o daňové kontrole nebyla tedy jediným rozhodujícím důkazem, na kterém soudy vystavěly závěr o vině. Otázku celkového rozsahu zkrácení daně si posoudily podle § 9 odst. 1 tr. ř. Posouzení viny není na překážku ani to, že daňové řízení nebylo v době rozhodnutí odvolacího soudu skončeno.

49. Státní zástupce pokračoval, že odkaz obviněného na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2024, sp. zn. 3 Tz 104/2023, je nepřiléhavý, protože v něm byla řešena jiná otázka, a to, zda výnosy z trestné činnosti (§ 135b tr. zákoníku) nemohou tvořit majetkovou podstatu v insolvenčním řízení.

50. V posuzované věci nedošlo k tomu, že by rozhodnutí v daňovém řízení bylo přeneseno na trestní soudy, jak nedůvodně namítl obviněný v podaném dovolání. Nemohlo dojít ani k namítanému porušení základních práv a svobod.

51. Státní zástupce pokračoval, že obviněný dále uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., avšak uvedl takové námitky, které zčásti vůbec neodpovídají danému důvodu dovolání, a ve zbývající části jsou neopodstatněné. Takovými námitkami jsou i námitky, jimiž vytkl, že soudy nesprávně posoudily rozvazovací podmínky obsažené ve smlouvě o převodu ochranných známek. Zmiňované námitky totiž obviněný založil na zpochybnění výsledků dokazování, pokud tvrdil, že ochranné známky na něj byly převedeny jako záloha na budoucí výplatu likvidačního zůstatku. Obviněný zjevně prosazuje jinou verzi skutkového děje, než ze které vycházely soudy při rozhodování o jeho vině. Nadto tyto námitky nemohou zpochybnit správnost právního posouzení skutku jako zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl obviněný uznán vinným. Státní zástupce uvedl, že ani případný zánik závazku vyplývající ze smlouvy o převodu ochranných známek nemohl mít vliv na povinnost plátce uvést do daňového přiznání pravdivé a úplné údaje, což obviněný neučinil. Z jednání obou spoluobviněných vyplynulo, že nepovažovali sjednanou smlouvu za zrušenou nebo neplatnou. V opačném případě by nepochybně nepodávali nepravdivé daňové přiznání, ani by se nechovali způsobem, který v souvislosti s obdobnou námitkou těchto obviněných popsal odvolací soud na str. 8 v odstavci 12 odůvodnění svého rozhodnutí.

52. V této souvislosti státní zástupce uvedl, že v posuzované věci nemohla být ani teoreticky naplněna rozvazovací podmínka vyplývající z přílohy č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek. Z odst. 1.6 přílohy č. 2 této smlouvy totiž vyplývá, že k naplnění rozvazovací podmínky dojde také v případě, že nebude uhrazena minimální kupní cena podle 2.1 b) smlouvy. Minimální kupní cena ve výši 200 000 Kč ovšem byla zaplacena. K zániku předmětné smlouvy tak nemohlo dojít.

53. Namítl-li obviněný, že soudy chybně dovodily faktickou platnost smlouvy o převodu ochranných známek, ačkoli se vyžaduje její písemná forma, není tato námitka důvodná. Ani případná neplatnost smlouvy (absolutní či relativní) totiž nezbavuje plátce daně jeho povinnosti daň přiznat, vypočíst a odvést. V této věci soudy vycházely z toho, že smlouva byla písemně sjednána a na jejím základě došlo k převodu ochranných známek. Hodnotily ji jako listinný důkaz a dostatečně se zabývaly i jejím obsahem.

54. Pokud obviněný Richard Vodička polemizoval i se zjištěním soudů, podle kterého neexistovala konečná zpráva o průběhu likvidace, snažil se tím prosadit jinou verzi skutkového děje. Tyto námitky neodpovídaly žádnému důvodu dovolání. Jejich podstatou je nesouhlas s výsledky provedeného dokazování. Průběh likvidace společnosti ani okolnosti jejího skončení nesouvisejí v této věci s podvodným charakterem zkrácení daně. Nelze akceptovat ani námitku údajného nezachování totožnosti skutku, kterou obviněný založil na spekulativních úvahách o jiném průběhu skutkového děje. Pokud jde o konečnou zprávu likvidátora o průběhu likvidace obchodní společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ ze dne 18. 11. 2013, kterou obviněný poprvé doložil soudu prvního stupně dne 7. 11. 2022, je třeba uvést, že ani ve sbírce listin obchodního rejstříku není ve vztahu k obchodní společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ taková konečná zpráva založena. Obviněným předložená konečná zpráva likvidátora o průběhu likvidace je zcela osamoceným důkazem, přičemž jeho věrohodnost byla vyvrácena ostatními provedenými důkazy.

55. Ani námitka, že soud prvního stupně údajně dovodil nevěrohodnost spoluobviněného Mgr. Jaroslava Horkého, nenaplňuje žádný z důvodů dovolání uvedených v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Navíc soud se nevyjádřil k nevěrohodnosti jmenovaného obviněného, ale hodnotil věrohodnost konečné zprávy o průběhu likvidace předložené soudu poprvé až 7. 11. 2022.

56. S jistou benevolencí odpovídají důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obecné námitky proti posouzení subjektivní stránky, které však nejsou opodstatněné. Rozhodné skutkové okolnosti, které soud prvního stupně vyjádřil ve skutkové větě svědčí o existenci zavinění obviněného Richarda Vodičky ve formě přímého úmyslu. Tato forma zavinění vyplývá ze způsobu jednání obsaženého v popisu skutku. Obviněný Richard Vodička ve svém dovolání nijak nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku úmyslného zavinění chybí vědomostní složka nebo volní složka úmyslu. Tyto námitky tak nelze akceptovat.

57. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Richarda Vodičky odmítl podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Současně podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.

II./5. Replika obviněného Richarda Vodičky k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství

58. Obviněný Richard Vodička podal následně dne 14. 3. 2025 listinu označenou jako doplnění dovolání/reakce na podání NSZ s přílohami, v níž předložil dovolacímu soudu stanovisko Ing. Michala Nováka odpovědného poradce daňové poradenské společnosti GOODWILL PARTNER s.r.o. k některým „problematickým“ pasážím podání nejvyššího státního zástupce, a navrhl je učinit součástí dovolací argumentace.

59. Uvedl, že reaguje na věcně nesprávné názory státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K danému pak uvedl mimo jiné následující argumentaci.

60. V obecné rovině likvidační zůstatek představuje čistou zbytkovou hodnotu jmění právnické osoby po uspokojení všech pohledávek. Ze zveřejněných výkazů k 18. 11. 2013 vyplývá, že společnost SILOP a.s. „v likvidaci“ evidovala celkovou hodnotu závazků ve výši 3 tis. Kč (celková hodnota závazků se skládala pouze z položek vlastního kapitálu) a hodnotu peněz na bankovních účtech ve výši 3 tis. Kč. Vzhledem k výši závazků a hodnotě vlastního kapitálu dotyčné společnosti tedy nic nebránilo, aby hodnotu peněz na bankovních účtech ve výši 3 tis. Kč vyplatila jedinému společníkovi ve formě likvidačního zůstatku společnosti. S ohledem na skutečnost, že v rámci likvidace dané společnosti byl reálný majetkový likvidační zůstatek, který byl vyplacen jedinému společníkovi, nejméně ve výši 2 627 Kč, je diskutabilní, zda lze závěry znalce Ing. Václava Poloka považovat za správné, když jeho závěr o neexistenci reálného majetkového likvidačního zůstatku zjevně nekoresponduje se skutečností. Výše uvedený nesprávný závěr znalce ohledně neexistence reálného majetkového likvidačního zůstatku mohl mít zásadní dopad na hodnocení možné výplaty podílu na likvidačním zůstatku v nepeněžité podobě plně odepsaného majetku nebo majetku neevidovaného na rozvaze, včetně účetních dopadů možné výplaty podílu na likvidačním zůstatku v nepeněžité podobě plně odepsaného majetku nebo majetku neevidovaného na rozvaze v účetních knihách obchodní společnosti.

61. K rozvazovacím podmínkám smlouvy o převodu ochranných známek uvedl, že nebylo prokázáno, že by nejpozději do 15. 11. 2013 došlo k úhradě minimální kupní ceny úplatným převodem peněžních prostředků nebo možným započtením pohledávek a závazků.

62. Datem sestavení účetní závěrky ke dni rozdělení likvidačního zůstatku bylo 18. 11. 2013. Teprve k tomuto okamžiku mohlo dojít k úhradě pohledávky ve výši 150 000 Kč vůči daňovému subjektu zápočtem oproti závazku z titulu podílu na likvidačním zůstatku, který vznikl vůči daňovému subjektu. Pokud by tedy došlo k uhrazení minimální kupní ceny, jak konstatoval státní zástupce v bodu 21. svého vyjádření, pak to mohlo nastat nejdříve dnem 18. 11. 2013, tedy až po naplnění rozvazovacích podmínek uvedených ve smlouvě, na jejichž základě se smlouva od počátku rušila. Nebylo tedy prokázáno, že by daňový subjekt uhradil minimální kupní cenu ve výši 200 000 Kč ve lhůtě končící dnem 15. 11. 2013, jak vyplývalo z odstavce 1.2 přílohy č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek. Rozhodujícím pro správné posouzení věci není pouze formální stav určený zápisem v databázi ochranných známek, ale zejména stav materiální, tedy, zda k převodu skutečně a platně došlo. Zánik právních následků právního úkonu nastává bez dalšího samotným naplněním rozvazovací podmínky, aniž by byl nutný jakýkoliv další právní úkon jeho účastníků (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 6 A 69/2000). Při naplnění rozvazovacích podmínek tak došlo ke zrušení smlouvy od počátku a datum zrušení smlouvy je rozhodným datem, které muselo být bráno správcem daně v potaz.

63. Ing. Václav Polok se vzhledem k jeho zaměření měl zabývat otázkami správného uvedení zrušení smlouvy o převodu ochranných známek v účetnictví, což však neučinil a namísto toho se nad rámec jeho specializace věnoval posuzování daňových otázek.

64. Státní zástupce se podle dovolatele nezabýval otázkou, zda povinnost daň přiznat, vypočíst a odvést neměla společnost SILOP a.s. „v likvidaci“, která s ohledem na naplnění rozvazovacích podmínek nepozbyla vlastnické právo k ochranným známkám na základě smlouvy o převodu uzavřené s daňovým subjektem.

65. Peněžní prostředky, které daňový subjekt získal v průběhu let 2013– 2015 od společnosti Hamé s.r.o., obdržel bez právního titulu za jiný subjekt, a bylo jeho povinností mu takto získané prostředky vrátit. Na straně daňového subjektu pak tyto prostředky mohly být považovány za příjem, a tedy navýšení majetku daňového subjektu, které je daňovým subjektem reálně využitelné, naopak tyto peněžní prostředky generovaly závazek vůči společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“. Daňový subjekt se domníval, že s ohledem na likvidaci společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ nabyl vlastnické právo v rámci likvidace společnosti, a takto i od počátku deklaroval své příjmy z prodeje ochranných známek. Domníval se tedy, že do daňového přiznání uváděl pravdivé a úplné údaje, které vedly ke správnému vyčíslení jeho daňové povinnosti za zdaňovací období let 2013–2015.

66. Z předloženého účetnictví vyplývá, že společnost účtovala dnem 10. 4. 2013, tj. dva měsíce před podpisem smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013, výnos z prodeje drobného majetku ve výši 200 000 Kč prostřednictvím účtů 351 – pohledávky ovládající a řídící osoba /641 – tržby z prodeje dlouhodobého majetku. Správce daně i znalec Ing. Václav Polok však pouze s ohledem na shodnost částek dovodili, že se jedná o výnos z prodeje ochranných známek ve výši minimální kupní ceny uvedené ve smlouvě o převodu ochranných známek, aniž by byl vzat v úvahu časový nesoulad mezi datem účtování a datem uzavření smlouvy. Z přiložené emailové komunikace (příloha č. 1 podání) vyplývá, že se jednalo o prodej „souboru kancelářského a dílenského nábytku včetně židlí“, který odkoupil pan Z., případně společnost vlastněná panem Z. Výnos ve výši 200 000 Kč z prodeje drobného majetku (soubor nábytku) nelze považovat za výdaj prokazatelně vynaložený na dosažení příjmu z prodeje ochranných známek v souladu s § 10 odst. 4 a 5 zákona o dani z příjmu. Stejně tak nelze pouze z účetních dokladů evidovaných v účetních knihách společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ deklarovat veškeré možné výdaje, které daňový subjekt mohl prokazatelně vynaložit v souvislosti s případným příjmem z prodeje ochranných známek.

67. Státní zástupce zjevně převzal nesprávný závěr z posudku znalce Ing. Poloka o neexistenci reálného majetkového likvidačního zůstatku, který je v přímém rozporu s veřejně přístupnými výkazy zveřejněnými ve Sbírce listin obchodního rejstříku. Neposuzoval možné uhrazení minimální kupní ceny v závislosti na lhůty uvedené v příloze č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek, čímž chybně vyhodnotil otázku naplnění rozvazovacích podmínek smlouvy a dospěl k chybnému závěru ohledně nemožnosti zrušení této smlouvy od počátku. Správné posouzení převodu ochranných známek je zásadní pro určení vzniku navýšení majetku daňového subjektu, a tedy i vzniku zdanitelného příjmu podle § 10 odst. 1 zákona o dani z příjmu. Nabývací titul vlastnického práva k ochranným známkám a jeho úplatnost je rozhodující pro správné určení výdaje, který si mohl daňový subjekt uplatnit v souladu s § 10 odst. 4 a 5 zákona o dani z příjmu. Státní zástupce nezohlednil ve svých úvahách možnost, že výnos evidovaný v účetnictví společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ nepředstavoval výnos z prodeje ochranných známek. Nesprávně dovodil, že by daňový subjekt nemohl vynaložit jiné výdaje v souvislosti s ochrannými známkami než těmi, o kterých bylo účtováno v účetních knihách společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“, ačkoli se jedná o různé daňové subjekty s různými způsoby evidence pro stanovení základu daně z příjmů. III. Přípustnost dovolání

68. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnými osobami, zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.

69. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 7. 2024, sp. zn. 6 To 344/2023, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř. ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Ohledně repliky podané obviněným Richardem Vodičkou, dovolací soud shledal, že dovolatel v ní neměnil rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadeno ani důvody dovolání (§ 265f tr. ř.).

70. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatelů takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

IV. Obecná východiska rozhodování

71. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

72. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat

též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

V. Důvodnost dovolání

73. Obvinění ve svých dovoláních uplatnili argumentaci, kterou je možno v zásadě rozčlenit na okruhy námitek vytýkající: - nesprávné posouzení smlouvy o převodu ochranných známek s jejími přílohami a nesprávné zjištění skutkového stavu a takto vzniklý rozpor mezi skutkovým stavem a provedenými důkazy, - nedostatek kompetence Ing. Václava Poloka, znalce v oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, který vyhotovoval znalecký posudek ve věci a vady znaleckého posudku, - neprovedení důkazů, které by věc více objasnily, procesní vady daňového řízení, - nenaplnění znaků trestného činu, neuvedení nikoho v omyl, chybějící subjektivní stránka trestného činu a vadně určené stadium činu.

74. Tomu by měl odpovídat: a) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zřejmě v jeho variantách, že existuje zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a rozhodnými skutkovými zjištěními, procesně nepoužitelné důkazy a nedůvodně neprovedené podstatné navrhované důkazy, b) dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zřejmě v jeho variantě nesprávného právního posouzení skutku.

75. V obecné rovině je možno tyto výše uvedené výtky dovolatelů formálně podřadit pod jimi uplatněné dovolací důvody s jistou mírou tolerance, neboť obvinění primárně polemizují s hodnotícími úvahami a skutkovými (potažmo právními) závěry soudů, nicméně dovolací soud předesílá, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.

V./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativě zjevného rozporu

76. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se ve smyslu této alternativy jedná tehdy: a) když skutková zjištění soudů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, b) když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, c) když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další).

77. Dovolatel musí ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

78. Obvinění se snažili zpochybnit důkazy provedené v předchozích fázích trestního řízení, nicméně obraz skutkového děje, který dovolacímu soudu (ostatně i soudům nižších stupňů) předložili, neodpovídá provedenému dokazování. Jejich námitky představují pouhou polemiku s hodnocením provedených důkazů a skutkovými zjištěními soudů. Je možno krátce připomenout, že do mantinelů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nespadají námitky, jimiž se dovolatel pokouší docílit nahrazení skutkových zjištění soudů svou vlastní verzí neodpovídající provedenému dokazování.

V./1a) K otázce převodu ochranných známek

79. Dovolací soud považuje za vhodné nejprve stručně nastínit okolnosti významné pro posouzení věci, které byly zjištěny bez pochyb v předchozích fázích řízení. Původním vlastníkem ochranných známek byla společnost SILOP a.s. „v likvidaci“. Tato společnost uzavřela jako převodce s Richardem Vodičkou jako nabyvatelem smlouvu o převodu ochranných známek dne 12. 6. 2013. Do evidence Úřadu průmyslového vlastnictví bylo jeho vlastnictví zapsáno ke dni 18. 6. 2013. Dne 30. 8. 2013 uzavřel Richard Vodička další smlouvu o převodu těchto ochranných známek, kterou je dále převedl na dalšího nabyvatele – obchodní společnost Hamé s.r.o. I tento převod byl zapsán do registru ochranných známek u Úřadu průmyslového vlastnictví a ke dni 17. 9. 2013 se stala vlastníkem ochranných známek společnost Hamé s.r.o.

80. Podle § 15 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, převod ochranné známky nabývá účinky zápisem do rejstříku. O zápis převodu do rejstříku je oprávněna požádat kterákoli ze smluvních stran. Právní účinky převodu nastávají zápisem do rejstříku ochranných známek. To odpovídá § 1102 občanského zákoníku, podle kterého převede-li se vlastnické právo k movité věci zapsané ve veřejném seznamu, nabývá se věc do vlastnictví zápisem do takového seznamu, ledaže jiný právní předpis stanoví jinak. Zákon o ochranných známkách takovou výjimku nestanoví. Zápis do rejstříku ochranných známek má tedy konstitutivní povahu a bez něj účinky nenastanou. Intabulační zásada ovládající tyto zápisy znamená splynutí účinků smlouvy o převodu s účinky věcnými, neboť přímá účinnost převodu je nadále vázána na zápis převodu (srov. komentář Práva na označení a jejich vymáhání, 3. vydání, 2015, s. 160–164: R. Horáček C. H. Beck a Praktický komentář k § 15 zákona č. 441/2003 Sb. ASPI).

81. Ve věci byla obhajobou předložena argumentace, že je sporné, jakým způsobem nabyl obviněný Richard Vodička předmětné ochranné známky. Zda tomu bylo podle smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 3. 2013 s přílohami nebo zda je nabyl z likvidačního zůstatku společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“.

82. Obhajoba v této věci jako důležitou okolnost zvýrazňuje přílohu č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013, v níž je dohodnuta rozvazovací podmínka (jak bude popsáno podrobněji dále). Jak již výše řečeno, uvedeného dne uzavřela korporace SILOP a.s. „v likvidaci“ (za niž jednal obviněný Mgr. Jaroslav Horký) jako převodce s Richardem Vodičkou jako nabyvatelem smlouvu o převodu ochranných známek (viz č. l. 94). Ve smlouvě bylo stanoveno, že převod ochranných známek nabývá platnosti a účinnosti mezi smluvními stranami okamžikem podpisu této smlouvy. Vůči třetím osobám nabýval účinnosti dnem zápisu do rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. Jakékoli doplňky nebo změny dané smlouvy mohly být činěny pouze písemnou formou, nedohodnou-li se smluvní strany jinak.

83. Uvedená smlouva o převodu ochranných známek obsahuje 2 přílohy. Přílohu č. 1 tvoří seznam ochranných známek. Přílohu č. 2 (č. l. 103) tvoří platební podmínky a určení kupní ceny. V příloze č. 2 je stanoveno, že celková kupní cena bude určena na základě nového znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem Ostravská znalecká a.s. a nebude nižší než 200 000 Kč (kupní cena minimální) a vyšší než 3 miliony Kč (kupní cena maximální). Kupní cena minimální (200 tis. Kč) měla být uhrazena do 15. 11. 2013, celková kupní cena podle posudku měla být uhrazena do skončení likvidace.

84. Dále je v příloze č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek obsaženo v bodu 1.6 ustanovení, podle něhož se smluvní strany dohodly, že pokud by nebyl znalecký posudek podle ustanovení 1.1(a) [tj. společností Ostravská znalecká a.s.] z jakéhokoliv důvodu vypracován včas a řádně tak, aby bylo možno plnit podle 2.1 dané smlouvy, nebo pokud nebude uhrazena minimální kupní cena podle 2.1 b) dané smlouvy, jedná se o rozvazovací podmínku, při jejímž naplnění se předmětná smlouva od počátku ruší.

85. Obvinění namítli, že nebyla uhrazena minimální kupní cena ve výši 200 000 Kč a nebyl vypracován znalecký posudek společností Ostravská znalecká a.s. Z tohoto pak vyvodili, že došlo k aktivaci rozvazovací podmínky popsané v příloze č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek a zániku této smlouvy jako celku ex tunc, neboť jak již výše uvedeno, smlouva se měla při nesplnění podmínek rušit od počátku. V návaznosti na to pak (stručně řečeno) docházeli k závěru, že tedy, když se podle nich předmětný smluvní vztah zrušil od počátku, nedošlo ani k převodu ochranných známek a tyto přešly do vlastnictví Richarda Vodičky jako součást likvidačního zůstatku společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“.

86. Nejvyšší soud konstatuje, že obhajoba se snažila předložit jen dílčí skutečnosti, aby tak vytvořila deformovaný obraz skutkového děje, který vytrhává ze souvislostí jen vybrané důkazy, jenž mají svědčit ve prospěch obviněných a nezohledňuje skutečnosti, které již v jejich prospěch nejsou. Obhajoba pak na základě jí vytvořeného obrazu dospěla k závěrům, které jsou chybné.

87. Právě ze (obhajobou) zdůrazňované smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013 totiž plynou další významné skutečnosti.

88. Smluvní strany (tj. právnická osoba SILOP a.s. „v likvidaci“ na straně jedné a fyzická osoba Richard Vodička), při kontraktaci předmětné smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013 podřídili jimi uzavřený vztah ustanovením obchodního zákoníku podle jeho § 262. Ten stanoví, že strany si mohou dohodnout, že jejich závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, se řídí tímto zákonem. Jestliže taková dohoda směřuje ke zhoršení právního postavení účastníka smlouvy, který není podnikatelem, je neplatná. Taková dohoda vyžaduje písemnou formu. Prezentovali zároveň zákonný rámec transakce, tj. že převod ochranných známek je reglementován zákonem č. 441/2003 Sb. o ochranných známkách, zejména ustanovením § 15.

89. V článku 3 předmětné smlouvy uvedli, že převod ochranných známek nabývá platnosti a účinnosti mezi smluvními stranami okamžikem podpisu dané smlouvy oběma smluvními stranami a že vůči třetím stranám je účinný dnem zápisu do rejstříku Úřadu průmyslového vlastnictví. V článku 6.2 si pak převodce SILOP a.s. „v likvidaci“ jednající Mgr. Jaroslavem Horkým a nabyvatel Richard Vodička dohodli, že o zápis smlouvy do rejstříku ochranných známek požádá a správní poplatek Úřadu průmyslového vlastnictví uhradí nabyvatel Richard Vodička.

90. Dovolací soud vyzdvihuje, že smluvní strany ve smlouvě o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013 dohodly několikaměsíční lhůtu pro zaplacení minimální kupní ceny. Připomíná významný fakt, že nabyvatel Richard Vodička měl minimální kupní cenu ve výši 200 000 Kč zaplatit až ke dni 15. 11. 2013 a celkovou kupní cenu podle znaleckého posudku teprve do ukončení likvidace korporace SILOP a.s. „v likvidaci“.

91. Oproti tomu smluvní strany nedohodli omezení pro nabyvatele vylučující dispozici s převedenými známkami do doby, než zaplatí kupní cenu. Například, že by nabyvatel byl oprávněn učinit návrh Úřadu průmyslového vlastnictví na zápis ochranných známek na svou osobu (a teprve tím se stát vlastníkem) nebo převést je na třetí osobu až poté, co bude vyhotoven znalecký posudek na ocenění ochranných známek a poté, co za ně zaplatí. Ve smlouvě o převodu ochranných známek v tomto smyslu žádné omezení není kontrahováno.

92. Kupující Richard Vodička se tak ocitl ve výhodném smluvním postavení. Pravidla obsažená ve smlouvě o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013 zněla významně v jeho prospěch, neboť mohl hned po podpisu smlouvy podat návrh Úřadu průmyslového vlastnictví, aby ho zaevidoval jako nového vlastníka ochranných známek, a to, aniž by musel mít současně zaplacenu alespoň minimální kupní cenu za uvedené známky. Uvedeného oprávnění neprodleně využil.

93. Úřad průmyslového vlastnictví zaregistroval převod předmětných ochranných známek ve prospěch nabyvatele ve svém veřejném rejstříku již ke dni 18. 6. 2013. Tím se stal obviněný Richard Vodička jejich nepochybným vlastníkem (konstitutivní účinek registrace). Obviněný se stal výlučným vlastníkem ochranných známek v době, kdy ještě nedospěl termín, ve kterém měl povinnost zaplatit kupní cenu, ani nebyl zpracován znalecký posudek společností Ostravská znalecká a.s.

94. V krátkém čase po nabytí vlastnictví ochranných známek provedl Richard Vodička s nimi další transakci. Dne 30. 8. 2013 uzavřel jako převodce další převodní smlouvu, kterou jako převodce prodal ochranné známky nabyvateli Hamé s.r.o., a to za kupní cenu 27,6 milionu Kč. Tento prodej třetí osobě učinil v době, kdy stále nedospěl termín splatnosti k zaplacení minimální kupní ceny podle předchozí smlouvy ze dne 12. 6. 2013. V souladu s § 15 zákona o ochranných známkách se vlastníkem známek stala zápisem do rejstříku ochranných známek ke dni 17. 9. 2013 společnost Hamé s.r.o. Obviněný Richard Vodička tak byl vlastníkem předmětných ochranných známek pouze od 18. 6. 2013 do 16. 9. 2013.

95. Dne 16. 11. 2013 v souladu s přílohou č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek dospěla splatnost minimální kupní ceny. Obhajoba tvrdila, že došlo k automatické aktivaci rozvazovací podmínky podle přílohy č. 2 jmenované smlouvy, a to pro nezaplacení kupní ceny a pro nevyhotovení znaleckého posudku společností Ostravská znalecká a.s. a v důsledku toho, že se smlouva o převodu ochranných známek zrušila od počátku (ex tunc) a známky zůstaly součásti likvidačního zůstatku likvidované společnosti SILOP. Tudíž, že obviněný Richard Vodička je v důsledku aktivace rozvazovací podmínky nabyl jako součást likvidačního zůstatku.

96. K tomu obhajoba poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 6 A 69/2000, v němž mimo jiné vyslovil, že: „Podmínka představuje vedlejší ustanovení v právním úkonu, jímž se účinnost právního úkonu, tedy vznik, změna nebo zánik subjektivních práv a povinností, činí závislou na skutečnosti, o níž není v době jejího sjednání jisto, zda nastane, případně není jisto, kdy nastane, eventuálně na minulé skutečnosti, o níž není účastníkům známo, zda nastala. Podmínka může být odkládací nebo rozvazovací. O rozvazovací podmínku ve smyslu § 36 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku jde tehdy, jestliže na jejím splnění závisí, zda již nastalé právní následky právního úkonu pominou. Splněním rozvazovací podmínky ztrácí právní úkon ex nunc nastalé právní účinky (čímž odpadá právní důvod ve smyslu § 451 odst. 2 občanského zákoníku), aniž by tím byl zrušen sám právní úkon (nejčastěji smlouva). V důsledku naplnění rozvazovací podmínky tedy zaniká k okamžiku jejího splnění právní vztah založený právním úkonem, přičemž tento právní úkon i nadále existuje. Zánik právních následků právního úkonu nastává bez dalšího samotným naplněním rozvazovací podmínky, aniž by byl nutný jakýkoliv další právní úkon jeho účastníků. Uplatnění či neuplatnění podmínky účastníkem právního úkonu např. tím, že sdělí druhému účastníkovi smlouvy, že skutečnost předpokládaná ujednáním o rozvazovací podmínce nastala, nemá vliv na již vzniklé právní následky, tj. na naplnění rozvazovací podmínky“.

97. V této argumentaci se však obhajoba dopustila pochybení v opomenutí zákonné úpravy, a i pochybení ve výkladu právě jí uplatněného poukazu na uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu. V prvé řadě přehlížela, že ochranné známky jsou zapsány ve veřejném rejstříku podle § 1102 občanského zákoníku a jak již výše zmíněno, jejich převod je upraven zákonem o ochranných známkách, který v § 15 stanoví, že povaha zápisu úřadem průmyslového vlastnictví je konstitutivní. V posuzované věci došlo dvakrát k zápisu převodu a tím se ochranné známky dostaly ke dni 17. 9. 2013 do vlastnictví třetího subjektu – obchodní společnosti Hamé s.r.o.

98. Ačkoli dovolatelé tvrdí, že ve věci musí být použit § 36 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku a připomínají přitom právě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 6 A 69/2000, opomíjejí v jimi namítaném rozhodnutí ten závěr Nejvyššího správního soudu, kterým vyslovil, že právní úkon naplněním rozvazovacích podmínek ztrácí nastalé právní účinky ex nunc (nikoli ex tunc). Což vytváří významný rozdíl a ostatně je i v souladu s konstitutivností účinků zápisu do rejstříku ochranných známek.

99. Ex tunc (od počátku) znamená, že právní účinky se posuzují zpětně od okamžiku, kdy daný právní úkon vznikl. Hledí se na něj, jako by nikdy nenastal. Důsledkem je, že si smluvní strany musí vrátit navzájem poskytnuté plnění.

100. Ex nunc (od nyní) znamená, že právní účinky nastávají od určitého okamžiku do budoucna. Minulost zůstává nedotčena. Tedy, co se stalo v minulosti je zůstává právně platné, mění se pouze budoucnost. Pokud byla věc prodána před zrušením smlouvy, stalo se tak řádně, neboť smlouva tehdy byla ještě platná i účinná a smluvní strana jednala v jejím rámci.

101. Pokud by (jak tvrdí obhajoba) došlo uplynutím termínu k zaplacení kupní ceny k zániku právního vztahu založeného právním úkonem – převodní smlouvou ze dne 12. 6. 2013 podle § 36 občanského zákoníku, stalo by se tak s účinky ex nunc. Nenastalo by, že by se známky znovu staly vlastnictvím likvidované společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“. Richard Vodička prodal ochranné známky před jimi tvrzeným zánikem právního vztahu založeného právním úkonem – převodní smlouvou ze dne 12. 6. 2013, a i po zániku podle § 36 občanského zákoníku by v souladu s účinky ex nunc ochranné známky byly nadále ve vlastnictví společnosti Hamé. Richard Vodička nebyl ke dni 16. 11. 2013 již vlastníkem těchto známek (tím byla společnost Hamé s.r.o.) a nemohl by je tak vrátit do majetku společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“. To by ostatně bylo v konfliktu s vlastnictvím společnosti Hamé s.r.o. Naopak obě smluvní strany SILOP a.s. „v likvidaci“ a Richard Vodička se chovaly tak, že podmínky smlouvy ze dne 12. 6. 2013 byly naplněny a nikoli, že by snad došlo k aktivaci rozvazovací podmínky podle její přílohy č. 2.

102. Rozhodné však je, že i kdyby došlo k zániku právního vztahu z dané smlouvy, tak známky by se nemohly vrátit do majetku korporace SILOP a.s. „v likvidaci“. Tudíž argumentace obhajoby tvrdící, že obviněný nabyl známky v rámci likvidačního zůstatku, je chybná. Z provedeného dokazování vyplývá, že Richard Vodička známky získal podle smlouvy o převodu ze dne 12. 6. 2013 bez ohledu na to, zda došlo k tvrzené aktivaci rozvazovací podmínky či nikoli. V důsledku popsaného postupu získal obviněný ochranné známky de facto zadarmo a následně je prodal za kupní cenu 27 600 000 Kč. Ve věci je podstatná ta okolnost, že správce daně byl uveden v omyl tvrzením, že obviněný Richard Vodička měl vynaložit výdaje na dosažení příjmu z prodeje ochranných známek a ochranné známky měl nabýt z likvidačního zůstatku.

V./1b) K otázce zpracování znaleckého posudku a zaplacení částky 200 000 Kč

103. Obhajoba v těchto souvislostech rozsáhle prezentovala, že obviněný Richard Vodička nezaplatil ani částku 200 000 Kč a nebyl zpracován znalecký posudek společností Ostravská znalecká a.s. Vzhledem k výše uvedenému tato otázka již není v kauze stěžejní, nicméně dovolací soud považoval za vhodné podrobněji vyjádřit se i k ní.

104. Na č. l. 182 spisu je obsaženo vyjádření korporace Ostravská znalecká a.s., která Finančnímu úřadu pro Moravskoslezský kraj, Územní pracoviště v Bruntále, sdělila, že znalecký posudek ve věci nezpracovala. Soud prvního stupně si byl této okolnosti vědom, zmínil to v bodu 38. odůvodnění svého rozhodnutí. Akcentoval přitom emailovou komunikaci obviněných, z níž plynulo, že tento posudek měl být nahrazen jiným posudkem od Mgr. Jaroslava Horkého.

105. Soud prvního stupně dále řešil otázku, zda byla kupní cena za známky zaplacena a v jaké výši. V bodu 40. odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že přesná výše kupní ceny nebyla doložena vůbec. Vylíčil tam, že chyběl jakýkoliv doklad o tom, že byla kupní cena skutečně uhrazena bezhotovostním převodem, úhrada převodem na účet společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ byla vyloučena rovněž s ohledem na obsah výpisů z účtů vedených u jednotlivých bank, kde takováto operace nebyla zaznamenána, stejně tak nebyla vedena v žádných účetních dokladech, doložených ze společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ a vyloučil ji rovněž znalec z odvětví účetní evidence.

106. Jmenovaný soud z výpovědi znalce, z jeho znaleckého posudku a dalších dokladů dovodil, že na základě smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013 mohl obviněný Richard Vodička vynaložit na úhradu kupní ceny ochranných známek pouze částku 200 000 Kč. Popsal, že podle účetních výkazů korporace SILOP a.s. „v likvidaci“ k 31. 10. 2013 byl zjištěn výtěžek z prodeje dlouhodobého majetku v celkové výši 320 000 Kč, z nichž 120 000 Kč měl být výtěžek z prodeje osobního automobilu a zbylých 200 000 Kč pak mohlo představovat hodnotu ochranných známek. Uvedl, že částka 200 000 Kč je přitom rovněž minimální kupní cenou ochranných známek podle přílohy č. 2 smlouvy ze dne 12. 6. 2013, které by tak plně odpovídala.

107. Obhajoba poukázala na účetní deník korporace SILOP a.s. „v likvidaci“ z roku 2013. V tomto deníku na č. l. 3174 verte se nachází záznam s údaji „účet 351, 200 000 Kč, datum 10. 4. 2013, text prodej drobného majetku v li“ vypovídající o prodeji majetku korporace SILOP a.s. „v likvidaci“ v dubnu 2013 za částku 200 000 Kč. Na tento záznam ukazuje obhajoba jako na důkaz, z něhož by mělo plynout, že obžalobou tvrzená částka 200 000 Kč není minimální kupní cenou za prodej ochranných známek, ale odlišnou finanční částkou, a to částkou za prodej drobného majetku (souboru nábytku), a to kupujícímu p. Z. nebo jeho společnosti (viz email tohoto kupujícího předložený v příloze repliky obviněného Richarda Vodičky).

108. Soudy nižších stupňů učinily v předchozím řízení závěr, že obviněný Richard Vodička zaplatil za ochranné známky částku 200 000 Kč. Nejvyšší soud však konstatuje, že tento závěr soudů nižších stupňů nemá v provedeném dokazování patřičnou oporu. Soudy totiž k němu dospěly na základě vyjádření znalce Ing. Poloka, jež bylo formulováno jen jako pravděpodobné. Znalec jej vyslovil na základě číselné shody částky 200 000 Kč s částkou minimální kupní ceny uvedenou v příloze č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013, přičemž jej uvedl v podmiňovacím způsobu. Oproti tomu stojí námitka obhajoby, že daná částka 200 000 Kč se netýká smlouvy o převodu ochranných známek, neboť ji zaplatil třetí subjekt p. Z. za soubor nábytku. Dovolací soud konstatuje, že v tomto bodu soudy dospěly k závěru, který neodpovídá § 2 odst. 5, 6 tr. ř.

109. Přestože však soudy nižších stupňů ve výše uvedeném pochybily a měly za to, že obviněný Richard Vodička na zaplacení kupní ceny ze smlouvy o převodu ochranných známek vynaložil částku 200 000 Kč, ačkoliv to není bez důvodných pohybností prokázáno, není toto pochybení důvodem pro kasaci jejich rozhodnutí. Předmětem řízení je neodvedení daně z částky 27,6 milionů Kč. S ohledem na výše popsané skutečnosti (viz předchozí oddíl) pro právní kvalifikaci činu již nicméně není otázka částky 200 000 Kč rozhodným skutkovým zjištěním, které by bylo určující pro naplnění znaků trestného činu, jímž byli obvinění uznáni vinnými. Dané proto nespadá pod první alternativou dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v alternativách opomenutých důkazů a procesně nepoužitelných důkazů

110. V těchto souvislostech dovolací soud stručně uvádí, že dovolatel Mgr. Jaroslav Horký ve svém dovolání namítl, že odvolací soud odmítl provést důkazy, které by skutkový stav více objasnily. Nedefinoval však řádně a přesně, o jaké konkrétní důkazy se mělo jednat. Na straně 4 svého podání totiž napsal, že nabídl odvolacímu soudu „důkaz v daném směru“, ale byl bez relevantního odůvodnění zamítnut, a tedy jak ve formě „konkrétních účetních dokladů, tak ve formě doplnění či revize znaleckého posudku“. Takovéto vyjádření je obecné. Přesněji dovolatel své tvrzení o opomenutých důkazech nerozvedl. Za této situace dovolací soud stručně vyslovuje, že není jeho úkolem, aby za dovolatele domýšlel obsah jeho podání. Jestliže dovolatel učinil toliko obecnou výtku opomenutých důkazů, poté ani formálně nenaplnil třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

111. V tomto kontextu je vhodné připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „[n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

112. Další námitky se týkaly nepoužitelnosti důkazu. Soudy měly chybně vycházet z řízení, které vedl s obviněným dříve správce daně a jež Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 15 Af 2/2022, shledal vadným, jelikož v něm bylo porušeno právo na právní pomoc daňového poradce.

113. V těchto námitkách není dostatečně rozlišeno trestní řízení od řízení daňového. Správní řízení o daňové povinnosti není v řízení o trestném činu podle § 240 tr. zákoníku pro trestní soud závazné, neboť rozsah zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody představuje otázku viny podle § 9 odst. 1 tr. zákoníku, kterou trestní soud posuzuje samostatně. Soud závěry správce daně nepřejímá bez dalšího, nýbrž skutkový stav samostatně zjišťuje. Je povinen se vypořádat se závěry správce daně a s příslušným podkladovým materiálem. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2023, sp. zn. 15 Af 2/2022, bylo zrušeno rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 21. 1. 2022 a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž jmenovaný soud tam dospěl k závěru, že v daňovém řízení došlo ke zkrácení procesních práv žalobce tím, že správce daně nejednal v průběhu daňové kontroly se zástupcem daňového subjektu. K tomu je nutno připomenout, že trestní soudy nevycházely toliko z podkladů daňové kontroly, nýbrž provedly další důkazy, k nimž se mohl obviněný v průběhu řízení vyjádřit. Na základě souhrnu všech důkazů pak soudy posoudily otázku viny obou spoluobviněných samostatně. Co se týče výpovědi obviněného Mgr. Jaroslava Horkého v daňovém řízení, která byla obhajobou považována za nepoužitelnou, tak tato výpověď byla pouze marginální, nepodstatná pro rozhodnutí soudů nižších stupňů a použitou právní kvalifikaci. Z hlediska dovolatelem uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo k naplnění ani jeho druhé varianty, tedy užití procesně nepoužitelného důkazu.

114. K námitce, že došlo k porušení ustanovení § 9 odst. 1 tr. ř. a daňové řízení bylo nahrazeno trestním řízením, dovolací soud odkazuje na bod 13. odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, který zde mimo jiné vyslovil, že vzhledem k tomu, že okresní soud posuzoval vinu obviněných, nebyl vázán rozhodnutími finančních úřadů a ředitelství ve věci vydanými a nebyl nucen vyčkávat na pravomocné skončení řízení těmito orgány.

115. Nejvyšší soud k uvedenému doplňuje, že podle § 9 odst. 1 tr. ř. orgány činné v trestním řízení posuzují předběžné otázky, které se v řízení vyskytnou, samostatně; je-li tu však o takové otázce pravomocné rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu, jsou orgány činné v trestním řízení takovým rozhodnutím vázány, pokud nejde o posouzení viny obviněného. Jelikož jde o posouzení viny, musí ji soud posoudit samostatně i v případě, kdyby již existovalo pravomocné rozhodnutí v daňovém řízení.

116. Dovolací soud připomíná též své usnesení ze dne 26. 2. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1049/2014, v němž vyslovil, že „Rozhodnutí finančního orgánu o daňové povinnosti obviněného jako daňového subjektu není v řízení o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1 tr. zákoníku pro soud závazné, a to ohledně skutkových i právních otázek, neboť řešení daňové povinnosti a rozsahu zkrácení daně nebo vylákání daňové výhody je otázkou viny ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. (k tomu srov. rozhodnutí č. 27/1979 a č. 20/2002-III. Sb. rozh. tr.). Proto soud nemůže bez dalšího odkázat na takové rozhodnutí správce daně, aniž by jeho závěry přezkoumal po skutkové stránce a zabýval se správností a odůvodněností v něm učiněných právních názorů na rozhodnou daňovou otázku, a to především z hlediska uplatněné obhajoby“.

117. Obhajoba vznesla též námitku vztahující se ke znalci z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, Ing. Václavu Polokovi, spočívající v tom, že znalec postrádal oprávnění ke zodpovězení některých otázek mu položených. Tato námitka byla podrobně zodpovězena soudem druhého stupně v bodu 10. odůvodnění jeho rozhodnutí. Jmenovaný soud tam vysvětlil, že znalec nepřekročil své oprávnění. V případech, kdy se znalec zabýval konkrétními finančními částkami, pouze matematicky vyčíslil hodnoty konkrétních částek, přičemž se k nim dále z hlediska daňové uznatelných výdajů nevyjadřoval. Danou problematiku posuzoval pouze v návaznosti na obsah účetnictví a údaje účetní závěrky a účetních výkazů, které mu byly předloženy. Pokud na závěry znalce týkající se účetní evidence navazovaly případné další úvahy v souvislosti s probíhajícím daňovým řízením, jednalo se o nepodstatný přesah, který vyplývá z úzké provázanosti znalecké činnosti z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence a odvětví účetní odvětví různá, specializace daně, daňová evidence a takové závěry znalce nelze považovat za překročení oprávnění znalce. Dovolací soud takto vyslovené odůvodnění nepovažuje za nepřiléhavé, a to tím spíše, že soudy vycházely pouze z těch závěrů dotyčného znalce, jež vycházely z (a odpovídaly) jeho odbornosti.

V./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

118. Dovolatelé nejprve prezentovali vlastní verzi skutkového stavu věci a zpochybnili skutková zjištění soudů nižších stupňů a měli za to, že byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Na tomto základu vystavěli svou argumentaci tvrdící naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

119. Jednalo se primárně o námitky tvrdící chybné posouzení rozvazovací podmínky obsažené v příloze č. 2 smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 12. 6. 2013. Tyto námitky totiž založily na jiné verzi skutkového děje, než byla zjištěna v průběhu dokazování. O jmenované smlouvě, o její příloze č. 2, o právním titulu převodu ochranných známek, o rozvazovací podmínce atd. již bylo pojednáno výše. Jestliže se dané námitky neopíraly o soudy zjištěný skutkový stav, nemohly být relevantní pro uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

120. Stejného charakteru byla i námitka nesprávného právního posouzení vývojového stadia trestného činu (při hypotéze trestněprávního jednání obviněného) založená na tvrzení, že soudy shledaly absenci závěrečné zprávy likvidátora. To podle dovolatele Richarda Vodičky znamená, že v procesu likvidace společnosti SILOP a.s. „v likvidaci“ je vada a tato korporace nezanikla řádně, ale pouze formálně. Z tohoto důvodu se nemohl obviněný dopustit dokonaného trestného činu, ale pouze pokusu o něj a soudy by měly na posuzované jednání nahlížet jako na pokus trestného činu. Obhajoba se touto námitkou opět snažila nastolit odlišnou verzi skutkového děje. Podstatou zdejšího trestního řízení je otázka, zda došlo ke zkrácení daně ve smyslu § 240 tr. zákoníku. Průběh a skončení likvidace není předmětem tohoto řízení. Společnost SILOP a.s. „v likvidaci“ byla vymazána z obchodní rejstříku. Jedná se o otázku, kterou si trestní soud neposuzuje samostatně, nýbrž je vázán zapsaným stavem v obchodním rejstříku. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 15 Tz 9/2023, existence nebo neexistence právnické osoby (tj. to, zda právnická osoba zanikla či nikoli) je tzv. statusovou otázkou, a proto ji orgány činné v trestním řízení nemohou podle § 9 odst. 2 tr. ř. posoudit samy. Stejně tak nemohou tuto otázku posoudit, existuje-li o ní nezrušené rozhodnutí soudu o výmazu právnické osoby z veřejného rejstříku (§ 9 odst. 1 tr. ř.).

121. Jmenovaný obviněný tvrdil rovněž, že soudy rezignovaly na zjištění subjektivní stránky trestného činu. Nezjistily, z čeho plyne, že měl úmyslně sledovat zkrácení daně. Jeho tvrzení neodpovídá obsahu rozhodnutí soudu prvního stupně. Jmenovaný soud dospěl k závěru, že obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, což vyložil v bodu 47. odůvodnění svého rozhodnutí. Tato forma jednání je vyjádřena ve skutkové větě tak, že obviněný „... podal daňová přiznání k dani z příjmů fyzických osob ... avšak současně ve snaze eliminovat daňovou povinnost plynoucí z těchto příjmů v daňových přiznáních za rok 2013, 2014 a 2015 v rozporu se skutečností uplatnili náklady ...“.

122. Daný dovolatel vznesl i námitka nezachování totožnosti skutku. Tuto námitku uvedl v souvislostí se závěrečnou zprávou likvidátora, kterou považuje za podstatnou skutkovou okolnost k ukončení likvidace a opětně nastiňoval jiný průběh skutkového děje, než byl zjištěn v průběhu dokazování. Ukončení likvidace, jehož součástí je zpráva likvidátora, je podle něj důležitou skutkovou okolností. Tvrdil, že konečná zpráva o průběhu likvidace v dané době existovala. To je však v rozporu se závěrem nalézacího soudu, který o ní pojednal v bodu 51. odůvodnění svého rozhodnutí a shledal ji nevěrohodnou. Daná námitka je procesního charakteru, neboť daný institut je upraven v § 220 tr. ř. a nelze ji uplatnit pod žádným zákonným dovolacím důvodem upraveným v § 265b odst. 1 tr. ř. Nad rámec uvedeného lze dodat, že porušení totožnosti skutku nenastalo, neboť ke změně v podstatě skutku v řízení nedošlo.

123. Ve svém podání zmínil také otázku překvapivosti odsuzujícího rozhodnutí s tím, že dříve bylo trestní stíhání v posuzované věci zastaveno, a proto je namístě princip legitimního očekávání a princip in dubio pro reo.

124. Okolnost, že v průběhu trestního řízení bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání, avšak dané řízení bylo posléze pravomocně zakončeno odsuzujícím rozhodnutím, není možno považovat za stav překvapivého rozhodnutí, neboť i takové situace jsou právem předpokládány a v průběhu řízení se mohou vyskytnout. Podstatné je, že pravomocné rozhodnutí vzešlo z řízení, kde byla procesním stranám dána zákonná možnost uplatnění jejich práv. Účastníci řízení danou možnost měli a bylo provedeno řádné dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Z odůvodnění rozhodnutí je rovněž patrno, že soudy neměly ani pochybnosti, které by vyvolávaly úvahy o aplikaci principu in dubio pro reo. Stejně z rozhodnutí neplyne, že by soudy učinily výklad zákona odchylující se od ustálené praxe a není zřejmé, v čem měl být narušen princip legitimního očekávání.

125. Dovolací soud tak shrnuje, že výhrady, které dovolatelé vznesli, se s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. minuly.

VI. Způsob rozhodnutí

126. Nejvyšší soud dospěl k poznatku, že na podkladě dovolacích námitek obviněných nebylo zpochybněno skutkové zjištění soudů nižších stupňů, podle něhož (ve stručnosti vyjádřeno) a) obdržel obviněný Richard Vodička od společnosti Hamé s.r.o. platby ve výši 3 000 000 Kč v roce 2013, 12 792 000 Kč v roce 2014 a 11 808 000 Kč v roce 2015, a to v podobě úhrady kupní ceny za převod vlastnicí k ochranným známkám, které na společnost Hamé s.r.o. jako jejich vlastník převedl na základě smlouvy o převodu ochranných známek ze dne 30. 8. 2013 a b) posléze v součinnosti s obviněným Mgr. Jaroslavem Horkým ve snaze eliminovat daňovou povinnost plynoucí z těchto příjmů v daňových přiznáních za rok 2013, 2014 a 2015 v rozporu se skutečností uplatnili náklady v celkové výši 27 000 000 Kč, čímž za zdaňovací období roku 2013 úmyslně zkrátili daň z příjmu fyzických osob ve výši 419 280 Kč, za zdaňovací období roku 2014 úmyslně zkrátili daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 918 125 Kč a za zdaňovací období roku 2015 úmyslně zkrátili daň z příjmu fyzických osob ve výši 1 770 000 Kč, celkem tedy o 4 107 405 Kč. Námitky, které vůči skutkovým zjištěním vyjádřeným v napadených rozhodnutích obvinění uplatnili, byly Nejvyšším soudem vyhodnoceny jako zjevně neopodstatněné. Rozhodnutí soudů nižších stupňů, jimiž je řešena otázka viny obou dovolatelů, nejsou zatížena vadou ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (skutková zjištění soudů odpovídají požadavkům § 2 odst. 5 tr. ř.), ani vadou ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť soudy užitá právní kvalifikace je ve vztahu k oběma dovolatelům zákonu odpovídající.

127. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání obou obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť shledal, že jsou zjevně neopodstatněná. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 19. 8. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu