6 Tdo 1617/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. ledna 2009 o dovolání
obviněné D. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, č.
j. 3 To 251/2008-370, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp.
zn. 95 T 254/2006, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné o d m í t á .
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, č. j. 3 To 251/2008-370,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Městského
soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, č. j. 95 T 254/2006-330. Tímto rozsudkem byla
obviněná uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr.
zák. Za tento trestný čin jí byl podle § 248 odst. 2 tr. zák. uložen trest
odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1
tr. zák. a podle § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v
trvání tří let. Dále byl obviněné podle § 49 odst. 1 tr. zák. uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu ve funkci statutárního orgánu v
obchodních společnostech v trvání tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a podle
§ 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené společnosti na náhradu
škody. Rozsudek obsahuje také zprošťující výrok, podle něhož byla obviněná
podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěna obžaloby Městského státního
zastupitelství v Brně ze dne 1. 11. 2006, sp. zn. 4 Zt 486/2006, pro skutek
kvalifikovaný jako trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. c) tr.
zák., neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byla obviněná
stíhána.
Dovolání obviněná zakládá na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že skutek popsaný ve
skutkové větě výroku nenaplňuje zákonný znak objektivní stránky trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. „přisvojení si cizí věci“. „Cizí věcí“ (jak
uvádí ve svém dovolání) mohou být jen peníze na hotovosti, nemohou jimi však
být vklady na účtech, neboť tyto přecházejí do majetku banky, která s nimi může
volně nakládat a využít je ke svému podnikání. Mezi vkladatelem a bankou za
této situace vzniká závazkový právní vztah, na jehož základě má vkladatel vůči
bance pohledávku, která je součástí jeho majetku (nikoli ale věcí) a
představuje specifické majetkové právo, které má určitou hodnotu, nelze ji však
považovat za věc (srov. č. 14/2006 Sb. rozh. tr.). V tomto ohledu nemohla
naplnit zákonný znak objektivní stránky trestného činu zpronevěry spočívající v
„přisvojení si cizí věci“. Namítá dále, že pokud se v popisu skutku hovoří o
tom, že předmětnou částku nevrátila a postupně vybrala ze svého účtu,
přisvojila si ji a ponechala pro vlastní potřebu, nemá tento závěr oporu v
provedeném dokazování a není součástí skutkových zjištění. Údaj, jak měla s
vybranými finančními prostředky naložit, resp. kdy je měla vybrat a tím si je
přisvojit či ponechat pro vlastní potřebu, v odůvodnění soudů chybí. Nesouhlasí
s tím, že součástí objektivní stránky trestného činu je zjištění, že měla
povinnost určitou částku převést na účet podniku JUDr. D., což neučinila. V
daném případě správce podniku souhlasil s tím, aby věřitelé plnili svoje
závazky vůči I., s. r. o., ve prospěch účtu, jehož majitelem byla obviněná. Bylo tedy jeho pochybením, pokud se peněžní prostředky dostaly mimo sféru vlivu
povinného. Obviněná je přesvědčena, že se nemohla dopustit trestného činu tím,
že na její účet byly připsány peněžní prostředky, které ji nepatřily a
dobrovolně je nevydala. Pokud jí na tyto prostředky nevznikl právní nárok,
potom jiná osoba, lhostejno, zda I., s. r. o., nebo její dlužník, který plnil,
má po ní žádat vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu občanského zákoníku. I
kdyby se finanční částky staly součástí jejího majetku bez právního důvodu,
nemohlo se jednat o cizí majetek, který jí byl svěřen. Od 31. 5. 2005 už nebyla
jednatelkou společnosti a na řízení společnosti ztratila jakýkoliv faktický
vliv, z ničeho tedy nevyplývá závěr, že peníze připsané ve prospěch jejího
bankovního účtu bylo možno považovat za svěřené peníze. Ze skutkové věty se
podává, že ve prospěch jejího účtu byly připsány platby dne 2. 6. 2005, 25. 7. 2005 a 29. 7. 2005, další platby koncem srpna a listopadu 2005, tj. půl roku
poté, co již nevykonávala funkci statutárního orgánu I., s. r. o., ani jinou
funkci pro I., s. r. o. V další části obviněná brojí proti závěrům soudů, že
pohledávky nebyly způsobilé být předmětem započtení, neboť nebyly přesně
specifikovány. Obviněná zastává opačný názor a na jeho podporu cituje řadu
judikátů vztahujících se k identifikaci postupované pohledávky.
V rozporu s
hmotným právem je podle obviněné také závěr soudů, že smlouva o půjčce musela
být opatřena ověřenými podpisy, neboť z žádného právního předpisu nelze
dovodit, že smlouva o půjčce jimi opatřena být musí. Není správná ani
argumentace odvolacího soudu, že půjčka Ing. M. je fiktivní, neboť v opačném
případě by byla zanesena v účetnictví. Obviněná oponuje tím, že existence
pohledávky není založena na tom, zda pohledávka je či není zanesena v
účetnictví. Tvrdí, že soudy se vůbec nezabývaly její obhajobou, že půjčka
330.000,- Kč byla použita na placení závazků v souvislosti s realizací akce
leteckého dne v B. Bez této půjčky by I., s. r. o., akci vůbec nemohla
realizovat, neboť by na ni neměla zdroje. Domnívá se, že celá kauza má výlučně
obchodně právní charakter a že skutek, pro který byla uznána vinnou trestným
činem zpronevěry, nenaplňuje jeho zákonné znaky ani z hlediska pojímání
trestního práva jako ultima ratio, tj. z pohledu subsidiarity trestní represe. Další dovolací důvod obviněná spatřuje v tom, že neměla v řízení obhájce, ač ho
podle zákona mít měla /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./. Její tehdejší obhájce
JUDr. I. A. řádně požádal o odročení veřejného zasedání o projednání odvolání. Jeho žádosti však nebylo vyhověno s odůvodněním, že je pouze na obhájci, jak si
zajistí substituci. Obviněná se domnívá, že bylo porušeno její ústavně
garantované právo na obhájce. Kolize soudních jednání obhájce je podle jejího
názoru důležitým a objektivním důvodem pro odročení veřejného zasedání. Substituce obhájce je výlučným právem advokáta a jeho klienta, nelze ji však
považovat za povinnost. Vztah advokáta a klienta, resp. obviněného a jeho
obhájce, je vztahem bytostně osobním a důvěrným, jehož esenciálním znakem je
důvěra. Na obviněném ani obhájci nelze legitimně požadovat substituční
zastoupení. Takový postup považuje za rozporný s čl. 40 odst. 3 Listiny
základních práv a svobod (dále jen „Listiny“). V dovolání obviněná uplatnila
též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že bylo porušeno
ustanovení o její přítomnosti při veřejném zasedání. Veřejné zasedání se konalo
dne 11. 6. 2008, přičemž opakovaně žádala o odročení z důvodu nemožnosti
přítomnosti jejího obhájce. Nebylo jí vyhověno. Toto velké psychické vypětí
vyvolalo u obviněné zdravotní komplikace, které si vyžádaly pracovní
neschopnost. Odvolacímu soudu vytýká, že ani ve spojení se zdravotními důvody k
odročení veřejného zasedání nepřistoupil. Má za to, že odvolací soud dostatečně
nezohlednil, jaký nápor na psychiku dosud netrestané osoby představuje trestní
řízení. Zdůraznila, že v jejím případě se nejednalo o žádné účelové protahování
trestního řízení. Z trestního spisu jednoznačně vyplývá, že trestní řízení
nijak neprotahovala, ve věci vypovídala, když i na své obhajobě se aktivně
podílela. Dovozuje, že pokud odvolací soud její žádost o odročení veřejného
zasedání neakceptoval, porušil tím její právo na projednání věci v její
přítomnosti, jak to vyplývá z čl. 38 odst. 2 Listiny. Na základě uvedených
skutečností obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř.
zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3
To 251/2008, a současně též rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2007, sp. zn. 95 T 254/2006, a sám obviněnou zprostil obžaloby.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání
obviněné vyjádřil. K námitkám obviněné uplatněným k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvedl, že v tzv. skutkové větě jsou vypočteny
jednotlivé platby došlé v době od 2. 6. do 24. 11. 2005 na účet obviněné vedený
u H. B. C. R. a. s., č. ú., současně se uvádí, že obviněná „uvedenou finanční
částku postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila si ji a ponechala pro vlastní
potřebu“. Takovéto jednání by v zásadě skutkovou podstatu trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. naplnit mohlo, neboť obviněná by si přisvojila
peníze v hotovosti, nikoli prostředky na účtu. Není však zřejmé, zda obviněná
neoprávněně disponovala s cizími hotovými penězi nebo s prostředky na účtu,
které podle právní úpravy platné do 30. 6. 2005 nebyly věcí. Až po vyřešení
této otázky týkající se existence obligatorního formálního znaku trestného činu
zpronevěry podle § 248 tr. zák. by podle názoru státního zástupce bylo na místě
zabývat se dalšími hmotněprávními námitkami obviněné. Státní zástupce má za to,
že obviněná nenaplnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Na
předmětnou trestní věc nedopadal důvod nutné obhajoby podle § 36 tr. ř. Ve
shodě s odvolacím soudem se domnívá, že nebylo povinností soudu veřejné
zasedání odročovat a že bylo věcí obhájce, zda a jakým způsobem svoji účast u
veřejného zasedání zajistí. Pokud obviněná uplatnila dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. d) tr. ř., omluvou, která nebyla doložena lékařským dokladem
o tom, že není s ohledem na svůj zdravotní stav schopna účasti u hlavního
líčení, nelze takovou omluvu považovat za dostatečnou. Potvrzení o pracovní
neschopnosti má význam především pro oblast práva pracovního, resp. pro oblast
výplaty nemocenských dávek, avšak v žádném případě nedokládá neschopnost
obviněného osobně se účastnit jednání soudu z důvodů zdravotní indispozice.
Bylo-li tedy veřejné zasedání dne 11. 6. 2008 provedeno v nepřítomnosti
obviněné, nedošlo podle státního zástupce k porušení žádného ustanovení
trestního řádu upravujícího účast obviněné u veřejného zasedání. Námitky
uplatněné v rámci dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. c), d) tr. ř.
považuje státní zástupce za nedůvodné. Vzhledem k důvodnosti části námitek
uplatněných v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst.1 tr. ř. zrušil
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 6. 2008, sp. zn. 3 To 251/2008, a
aby uvedenému soudu podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby věc v potřebném
rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání je
přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že
skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin,
třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní
kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině
popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit
od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a
protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat
činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov.
rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce
zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je
smyslem dovolání vnést nejasnosti do provedeného dokazování ohledně okolností
týkajících se započtení a existence pohledávky za společností I., s. r. o., s
cílem vnést pochybnosti o soudy učiněném závěru o vině obviněné. Pro takový
případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé
shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný
skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat
na to, že tento (zjištěný skutkový stav § 2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem
určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu
odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění
skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením
§ 2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení
všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke
zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán
činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění –
skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování
tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§
125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a
o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při
hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom
musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na
provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval
prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a
trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a
hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k § 125 odst. 1 tr. ř.),
stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením § 134
odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že
námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§ 265a
odst. 4 tr. ř.).
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněná uplatnila v rámci mimořádného
opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou, pokud jde o dovolací důvod podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval
soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí
uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že
„opakuje-li obviněná v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení
před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů
dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné
ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních
rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Je
zjevné, že pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
obviněná uplatnila stejné námitky jako v předcházejícím řízení.
Podle skutkového zjištění se obviněná trestného činu zpronevěry podle § 248
odst. 1, 2 tr. zák. dopustila tím, v „době od 2. 6. 2005 do 24. 11. 2005 celkem
v 10 případech přijala celkovou částku ve výši 358.778,50 Kč, a to konkrétně:
- 2. 6. 2005 částku 22.771,- Kč od M. m. B.,
- 2. 6. 2005 částku 38.786,- Kč od M. m. B.,
- 2. 6. 2005 částku 29.750,- Kč od A. –P., s. r. o.,
- 25. 7. 2005 částku 33.000,- Kč od R. H.,
- 29. 7. 2005 částku 33.000,- Kč od R. H.,
- 23. 8. 2005 částku 31.000,- Kč od R. H.,
- 31. 8. 2005 částku 2.000,- Kč od R. H.,
- 16. 11. 2005 částku 35.700,- Kč od T. K., s. r. o.,
- 24. 11. 2005 částku 23.071,50 Kč od Z. C., a. s.,
- 24. 11. 2005 částku 110.000,- Kč od Z. C., a. s,.
které jí v uvedených dnech postupně přišly na její účet vedený u H. B. C. R.,
a. s., č. ú.:, kdy majitelem účtu byla D. M., a tento účet byl používán jako
účet pro společnost I., s. r. o., se sídlem D., B., kde byla jednatelkou do 31.
5. 2005, přičemž uvedenou částku měla převést na účet správce podniku I., s. r.
o., JUDr. A. D. (na základě usnesení MS Brno ze dne 27. 1. 2005, sp. zn. 69 Nc
330/2005, a exekučního příkazu, sp. zn. Ex 191/05, o provedení exekuce prodejem
podniku, kdy správcem podniku byl jmenován JUDr. A. D.), toto však přes výzvy
neučinila, uvedenou finanční částku postupně vybrala ze svého účtu, přisvojila
si ji a ponechala pro vlastní potřebu“.
Obviněná se domnívá, že nemohla naplnit zákonný znak objektivní stránky
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. „přisvojení si cizí věci“. S
tímto názorem obviněné se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Neoprávněné přisvojení si cizích peněz na bankovním účtu, k němuž došlo přede
dnem 1. 7. 2006 bezhotovostními převody, pokud přisvojené peníze nezískaly
materializovanou podobu peněz v hotovosti, nelze posoudit jako trestný čin
zpronevěry s ohledem na ustanovení § 16 odst. 1 tr. zák. a ustanovení § 89
odst. 13 tr. zák. a § 248 odst. 1 tr. zák., ve znění před novelou provedenou
zákonem č. 253/2006 Sb. (viz rozhodnutí pod č. 14/2006-I. Sb. rozh. tr.).
Nicméně i v takovém případě však může jít o pokus trestného činu zpronevěry
podle § 8 odst. 1 tr. zák. k § 248 odst. 1 tr. zák., jestliže bylo prokázáno,
že pachatel měl v úmyslu vybrat peněžní prostředky z bankovního účtu, avšak
určité důvody (vnější povahy) mu v tom zabránily, takže zde byl úmysl pachatele
dosáhnout toho, aby peněžní prostředky uložené na bankovním účtu, s nimiž
nakládal, získaly povahu věci, tj. materializovanou podobu peněz v hotovosti
(srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1256/2007,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník
2008, svazek 41, pod č. T 1050-I). Úmysl obviněné přisvojit si cizí věc byl
podle názoru Nejvyššího soudu obviněné prokázán.
Obviněná jako jediná měla dispoziční oprávnění k účtu č. vedeného u H. B. C.
R., a. s., ve prospěch společnosti I., s. r. o., se sídlem B., D. Od okamžiku,
kdy obviněná přestala být jednatelkou společnosti I., s. r. o., prováděla
aktivní úkony směřující k tomu, aby se peněžní prostředky patřící společnosti
I., s. r. o., dostaly do její dispozice. Jednak s účinností od 1. 6. 2005
zrušila příkaz k přesměrování plateb z účtu č. vedeného u H. B. C. R., a. s.,
na účet správce podniku JUDr. A. D. č. vedený u Č. s. a. s., jednak předkládá
smlouvu o postoupení pohledávky ze dne 29. 9. 2005. Smyslem předložení smlouvy
o postoupení pohledávky je doložit, že její bratr Ing. J. M. uzavřel se
společností I., s. r. o., v zastoupení obviněné, dne 17. 5. 2005 smlouvu o
půjčce a že pohledávka byla postoupena na obviněnou. Na tomto podkladě se
obviněná dovolává započtení pohledávek. Soudy vyhodnotily předmětnou smlouvu o
půjčce jako fiktivní, stejně jako tvrzení o zápočtu za účelové. Veškeré tyto
skutečnosti dokreslují skutečnost, že obviněná, jak vyplývá ze skutkového
zjištění, částku 358.778,50 Kč z účtu postupně vybrala. Obviněné je třeba
přisvědčit, že tato skutečnost se neobjevuje v odůvodnění rozhodnutí soudů.
Výpisy z účtu č. vedeného u H. B. C. R., a. s., na č. l. 63 – 90, však byly
čteny u hlavního líčení dne 30. 5. 2007 jako listinný důkaz, rovněž tak úřední
záznam na č. l. 93. Oba důkazy vypovídají o tom, že k 31. 12. 2005 byl stav na
tomto účtu 495,48 Kč. Na tomto účtu byla uskutečněna řada finančních transakcí,
mezi nimiž se objevují vklady od subjektů uvedených ve skutku, ale na konci
účetního období, tj. ke konci roku 2005, se nachází na účtu jen minimální
částka ve výši 495,48 Kč. Není pochyb, že obviněná celou částku ve výši
358.778,50 Kč z účtu vybrala postupnými výběry v hotovosti. Tím získaly peněžní
prostředky uložené na bankovní účtu materializovanou podobu peněz v hotovosti,
neboť pouze obviněná mohla výběry uskutečnit.
Podstatné je, že obviněná (ač již nevykonávala funkci statutárního orgánu)
peníze na účtu společnosti I., s. r. o., zpronevěřila tím, že si přisvojila
platby na účet této společnosti přicházející. Využila toho, že jako jediná měla
dispoziční oprávnění k účtu společnosti. Je mylné se domnívat, že za situace,
kdy již nebyla jednatelkou společnosti, že jí věc nemohla být svěřena.
Dispoziční oprávnění, tj. oprávnění nakládat s účtem bezesporu souviselo s její
účastí ve společnosti I., s. r. o., a pocházelo z doby, kdy byla oprávněna s
peněžními prostředky do jisté míry nakládat. Věc je pachateli svěřena, jestliže
je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým
způsobem. Na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2005, sp.
zn. 69 Nc 330/2005, a exekučního příkazu, sp. zn. Ex 191/05, o provedení
exekuce prodejem podniku, kdy správcem podniku byl jmenován JUDr. A. D., byla
oprávněna nakládat s majetkem společnosti pouze se souhlasem správce majetku.
Do jeho pravomoci zasáhla tím, že zrušila příkaz k přesměrování plateb na účet
správce č. vedený u Č. s., a. s. Získala tak faktickou moc nad peněžními
prostředky, které nadále přicházely na účet společnosti I., s. r. o., vedený u
H. B. C. R., a. s. Uvedené jednání zcela nepochybně přesahuje rámec obchodně
právního závazku. Není možné, aby obviněná jednala proti příkazu správce
podniku a sama zrušila příkaz k přesměrování plateb. Není ani rozhodné, zda
existovaly pohledávky k započtení. Na posuzování trestní odpovědnosti v dané
věci by tato okolnost nemohla mít žádný vliv a mohla by se případně projevit
toliko při ukládání trestu.
Je zřejmé, že jednání obviněné souviselo s jejím původním postavením ve
společnosti I., s. r. o. Zneužila svého oprávnění disponovat s účtem
společnosti, když z něj svévolně vybrala finanční prostředky, které použila pro
svou vlastní potřebu. Obviněná tak naplnila všechny znaky objektivní stránky
trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák. spočívající v „přisvojení si
cizí věci“, neboť s účtem (kam přicházely platby obchodních partnerů
společnosti I., s. r. o.) naložila v rozporu s účelem, k němuž jí byl dán do
dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, čímž znemožnila
správci podniku JUDr. D. s účtem disponovat v souladu s jeho oprávněním, a
přitom sobě obstarala z věci trvalý prospěch.
Z výše uvedeného je zřejmé, že Nejvyšší soud neshledal námitky obviněné
uplatněné k objektivní stránce trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák.
důvodnými a shledal dovolání obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné.
Pokud obviněná v další části dovolání vznáší námitky k dovolacímu důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tyto nelze pod daný dovolací důvod podřadit.
Jsou zaměřeny buď do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů, nebo
směřují proti odůvodnění. K těmto námitkám Nejvyšší soud nemohl přihlížet. Pro
doplnění je potřeba uvést, že vyjádřil-li se soud prvního stupně v tom směru,
že smlouva o půjčce a smlouva o postoupení pohledávky nejsou opatřeny notářsky
ověřenými podpisy, konstatoval pouze, že nelze bezpečně dovodit, kdy byly
sepsány. Nijak tím soud tedy nevyjádřil, že by nějaký právní předpis vyžadoval
notářské ověření smlouvy o půjčce, jak tvrdí obviněná v dovolání. K podpisům na
daných smlouvách tak soud prvního stupně jen zaujal stanovisko v rámci
hodnocení těchto smluv jako důkazů, což je jeho výsostným právem. Rovněž tak
odvolací soud neuvedl, že by pohledávka musela být zanesena v účetnictví.
Jestliže nebyla v účetnictví vedena, na základě této skutečnosti a ve světle
dalších důkazů, zaujal toliko postoj k věrohodnosti, resp. nepravděpodobnosti
existence smlouvy o půjčce.
Obviněná v dovolání dále uplatnila dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. c)
tr. ř., tedy že v řízení neměla obhájce, ač ho podle zákona mít měla.
Uvedený dovolací důvod /§ 265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ dopadá na případy, kdy
v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu § 36 tr.
ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§ 37 tr.
ř.) nebo ustanoveným (§ 38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo
na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak
mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách viz např. čl. 6 odst. 3
písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve
sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak i ústavními předpisy
(čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst.
zák. č. 162/1998 Sb.).
Nejvyšší soud však zjistil, že u obviněné nebyly dány důvody nutné obhajoby.
Vzhledem k tomu obviněná nemohla citovaný dovolací důvod naplnit, a pokud by
obviněná neuplatnila jiný dovolací důvod, dovolání obviněné by Nejvyšší soud
odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla
porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném
zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže
spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného
zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním
zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u
hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti
obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla
být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva
obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak
vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Obecné ustanovení § 234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném
zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za
stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného
ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném
zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného
při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu
§ 233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej
k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného
u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení §
263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V
nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle § 263
odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí
svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná.
Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného
zasedání. Podle § 238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného
zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že
zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení
lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. § 202 odst. 2 až 5
tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti
obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu
ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
O odvolání obviněné odvolací soud rozhodl ve veřejném zasedání konaném dne 11.
6. 2008. O termínu veřejného zasedání byla obviněná D. M. vyrozuměna dne 28. 5.
2008 (č. l. 358), obhájce obdržel vyrozumění o konání veřejného zasedání téhož
dne (č. l. 358). Obhájce obviněné JUDr. I. A. přípisem ze dne 2. 6. 2008 (soudu
doručen dne 5. 6. 2008) požádal o odročení veřejného zasedání z důvodu kolize s
veřejným zasedáním v jiné trestní věci. Žádosti obhájce odvolací soud nevyhověl
s odůvodněním, že u obviněné není dán důvod nutné obhajoby a je na zvoleném
obhájci, aby si zajistil substituci (č. l. 362). Na možnost odročení se
obviněná dotazovala i telefonicky (viz úřední záznamy na č. l. 364 a č. l.
365).
Jak již bylo shora uvedeno, přítomnost obviněné může být nezbytná tehdy,
jestliže se soud rozhodl obviněnou k veřejnému zasedání předvolat, čímž dal
zřetelně najevo, že považuje účast obviněné u veřejného zasedání za nutnou. Z
konkrétních okolností dané věci je však zřejmé, že obviněná byla o termínu
veřejného zasedání řádně a včas pouze vyrozuměna. Odvolací soud tedy účast
obviněné při veřejném zasedání nepovažoval za nezbytně nutnou. Lhůta k přípravě
na veřejné zasedání byla zachována. Přesto s ohledem na ústavní právo obviněné
vyplývající z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod je třeba umožnit
obviněné účast u veřejného zasedání též v případě, kdy na tom ona sama trvá,
výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v její nepřítomnosti,
ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví
takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněné objektivně brání
zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6.
2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003 publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyšší soudu,
svazek 26, ročník 2004, T 621.).
Odvolací soud usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněné
odůvodnil tím, že jak z žádosti o odročení veřejného zasedání, tak z
telefonického dotazu se nepodává, že by obviněná žádala o odročení veřejného
zasedání ze zdravotních důvodů. Jako důvod odročení bylo vždy uváděno, že
zvolený obhájce se nemůže veřejného zasedání zúčastnit. Z předložené pracovní
neschopenky pak není zřejmé, zda se obviněná nemohla účastnit veřejného
zasedání, neboť samotná pracovní neschopnost ještě neznamená, že obviněná se
veřejného zasedání nemůže zúčastnit.
Nejvyšší soud je toho názoru, že odvolací soud nepochybil, pokud konal veřejné
zasedání v nepřítomnosti obviněné.
Pokud jde o přítomnost obhájce u veřejného zasedání /byť tato otázka s
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nikterak nesouvisí,
protože tento dovolací důvod se vztahuje k nepřítomnosti obviněného u veřejného
zasedání/, je třeba uvést, že není povinností soudu přizpůsobovat režim řízení
a jeho průběh případným požadavkům a chování obviněného, resp. vyhovět všem
jeho návrhům, a to i návrhům na odročení veřejného zasedání, pokud obviněný
nesouhlasí se substitucí. V dané věci je zjevné, že obviněná vystavením
pracovní neschopenky hodlala docílit odročení veřejného zasedání proto, aby u
případného odročeného veřejného zasedání byl osobně přítomen její zvolený
obhájce. Potvrzení o dočasné pracovní neschopnosti se vystavuje především pro
účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely. Potvrzení lékaře, že
je pacient práce neschopným ještě nevypovídá o tom, že není schopen dostavit se
k veřejnému zasedání. K tomu, aby bylo možné považovat omluvu obviněné za
řádnou, musí být vedle dokladu o pracovní neschopnosti soudu předložena
aktuální lékařská zpráva ohledně zdravotního stavu; v opačném případě ji nelze
považovat za relevantní. O tom mohla být obviněná obhájcem poučena. Obviněná
navíc předkládá díl č. III potvrzení pracovní neschopnosti, tedy hlášení o
počátku pracovní neschopnosti vystavené dne 10. 6. 2008. Tento doklad je
především určen pro okamžité doručení zaměstnavateli, resp. příslušné okresní
(P.) správě sociálního zabezpečení nebo příslušnému úřadu práce, jinými slovy
řečeno, nelze jím prokázat pracovní neschopnost, případně závažnost zdravotních
komplikací. Kromě toho na předloženém potvrzení není vyplněna diagnóza. Pokud
obviněná v dovolání hovoří o zdravotní indispozici v důsledku psychického
vypětí, nebylo přikročeno k její hospitalizaci. Je třeba mít v zásadě na
paměti, že k odročení veřejného zasedání dochází jen výjimečně, např. jsou-li
zdravotní komplikace takového charakteru, že obviněnému brání k veřejnému
zasedání se fyzicky dostavit nebo jde-li o závažné zdravotní obtíže vyžadující
dlouhodobé léčení. Nejvyšší soud neshledal, že by na straně obviněné existovaly
objektivní překážky, které by jí bránily v účasti ve veřejném zasedání.
Pro úplnost je třeba dodat, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné
další důkazy, ke všem důkazům měla obviněná možnost vyjádřit se v předchozím
řízení, což ostatně sama v dovolání potvrzuje.
Lze proto uzavřít, že pokud obviněná skutečně trvala na účasti u veřejného
zasedání, nepostupovala dostatečně obezřetně, neboť svou účast u veřejného
zasedání sama zmařila tím, že odmítla zastoupení obhájce v substituci.
Nesouhlas se substitučním zastoupením obhájce, tedy osobní nepřítomnost
zvoleného obhájce nemůže znamenat, že budou shledány důvody neúčasti na straně
obviněné. Žádost o odročení veřejného zasedání ze zdravotních důvodů byla
shledána nedostatečnou, jako reakce na neakceptaci návrhu obhájce a obviněné na
odročení veřejného zasedání z důvodu kolize trestní věci obviněné s jinou
trestní věcí téhož obhájce ve shodném termínu. Za dané situace nelze tudíž
odvolacímu soudu vytknout, že veřejné zasedání neodročil. Na straně obviněné
nebyly zjištěny akceptovatelné objektivní překážky bránící jí v účasti u
veřejného zasedání. Nelze proto konstatovat, že bylo porušeno právo vyplývající
z čl. 38 odst. 2 Listiny.
Přihlížeje ke všem shora uvedeným skutečnostem, je zřejmé, že dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněná uplatnila, aniž by došlo k
porušení zákonného ustanovení vztahující se k přítomnosti obviněné u veřejného
zasedání, a proto dovolání obviněné ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako
zjevně neopodstatněné.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné
ohledně dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. odmítl podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, přičemž ke stejnému
rozhodnutí dospěl rovněž u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. U dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. c) tr. ř. rozhodl o dovolání
obviněné podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného
důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., což s ohledem na důvod odmítnutí podle §
265i odst. 1 písm. e) tr. ř. u dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d)
a g) tr. ř. není vyjádřeno ve výroku usnesení. V souladu s ustanovením § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání,
aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř. Pokud
jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 21. ledna 2009
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann