6 Tdo 162/2018-31
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. února 2018 o
dovolání, které podal obviněný P. P., proti usnesení Krajského soudu v Praze
ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 9 To 370/2017, jako soudu odvolacího v trestní
věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 1 T 71/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. s e dovolání obviněného P. P. o d m
í t á .
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. 1 T
71/2017, byl obviněný P. P. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným pod bodem 1) přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr.
zákoníku a pod bodem 2) zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c)
tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 175 odst. 2 za použití
§ 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena
povinnost nahradit J. Ch. (poškozenému skutkem pod bodem 1) škodu ve výši 46
448 Kč.
2. Zločinu popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně se podle skutkových zjištění nalézacího soudu obviněný dopustil tím, že
dne 13. 4. 2017 v době od 11.20 do 11.27 hodin rozlícen z domnělé křivdy, která
se měla stát jeho družce S. R., ve snaze přimět k vydání částky 500 Kč za
navrácení čipové karty s klíči, po razantním rozražení dveří vstoupil do
kanceláře provozovny společnosti J. B., s.r.o., v ulici K. v R. a bez
pozdravu, s křikem a nadávkami, požadoval po jednateli společnosti J. B. ml.
vydání této částky, o kterou měla podle jeho slov společnost okrást jeho
přítelkyni S. R. a bez které neodejde, přičemž pro posílení svého požadavku
po celou dobu držel v pravé ruce sekeru s dlouhým dřevěným topůrkem, kdy ve
svém agresivním jednání pokračoval až do doby, než poškozený J. B. ml.
vzhledem k důvodným obavám o život a zdraví všech přítomných, tj. sebe, V. J.
a J. B. st., obviněnému požadovanou finanční hotovost ve výši 500 Kč vydal,
načež obviněný z místa odešel a uvedeným jednáním způsobil poškozené
společnosti J. B., s.r.o., škodu ve výši 500 Kč.
3. Proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Rakovníku podali
odvolání státní zástupce a obviněný. Krajský soud v Praze usnesením ze dne 20.
9. 2017, sp. zn. 9 To 370/2017, obě podaná odvolání podle § 256 tr. řádu zamítl.
II.
4. Obviněný P. P. podal proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne
20. 9. 2017, sp. zn. 9 To 370/2017, dovolání zaměřené proti právnímu posouzení
skutku uvedeného pod bodem 2) v rozsudku okresního soudu jako zločin vydírání
podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku. Své dovolání opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. I když to znění skutkové
podstaty trestného činu vydírání výslovně neuvádí, je obviněný přesvědčen, že v
případě spáchání tohoto trestného činu musí jednání pachatele směřovat k
požadavku, který je neoprávněný. K naplnění skutkové podstaty nemůže dojít,
pokud uvedeným jednáním pachatel prosazuje splnění zákonného nároku. Takový
závěr lze zdůvodnit i ustanovením § 14 občanského zákoníku umožňujícím užití
svépomoci v případě, že je právo občanskoprávního subjektu ohroženo.
5. V daném případě bylo prokázáno, že obviněný jednal v zastoupení své
družky a z jejího pověření se dožadoval vyplacení složené jistoty 500 Kč oproti
navrácení čipu s klíčem od skříňky, za které byla částka 500 Kč jako jistota
složena. Pokud jednatel společnosti a jeho otec uváděli, že družce obviněného
bude jistota 500 Kč vrácena až při příští výplatě mzdy, pak byl takový
zamýšlený postup jednoznačně v rozporu se zákoníkem práce i občanským
zákoníkem, neboť složená jistota nebyla složkou mzdy. Obviněný tak prosazoval
oprávněný a zákonný nárok a již proto nelze jeho jednání posuzovat jako trestný
čin.
6. Zároveň bylo prokázáno, že obviněný neužil žádné násilí ani výslovně
nepronášel slovní pohrůžku násilím či způsobením těžké újmy osobám jednajícím
jménem společnosti J. B., s.r.o. Ze svědeckých výpovědí vyplynulo, že žádné
slovní výhrůžky z úst obviněného svědci neslyšeli. Obviněný si je vědom, že
pohrůžka násilí může být naplněna i konkludentním chováním, kdy poškozený vnímá
stav jako bezvýchodný, takto však nelze posuzovanou situaci hodnotit. I když
přišel obviněný do kanceláře se sekerou, držel ji v ruce svěšenou podle těla,
nijak s ní nemáchal, nehrozil, nic s ní nenaznačoval. Situaci svědků nelze
hodnotit jako bezvýchodnou, neboť od počátku uváděli řadu důvodů, proč mu
nemohou částku 500 Kč vyplatit, později si svědek J. B. ml. obviněného dokonce
fotografoval a obviněný se tomuto fotografování nijak nebránil.
7. S ohledem na shora uvedené dovolatel považuje hmotněprávní posouzení
tohoto skutku jako zločinu vydírání za chybné. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud
zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017, č. j. 9 To
370/2017-271, i rozsudek Okresního soudu v Rakovníku ze dne 8. 8. 2017, sp. zn.
1 T 71/2017-237, jakož i řízení, která uvedeným rozhodnutím předcházela, a věc
vrátil Okresnímu soudu v Rakovníku k novému projednání a rozhodnutí. V
návaznosti na to ještě navrhl, aby jej Nejvyšší soud při následném rozhodování
o vazbě propustil na svobodu.
8. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího
státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který vyslovil plný
souhlas se závěry obsaženými v rozhodnutí soudu druhého stupně. Pohrůžka násilí
byla zřejmá z celkového způsobu jednání obviněného, když přišel se sekerou v
ruce, a sám obviněný se ke strachu přítomných osob vyjádřil způsobem, který
nenechává nikoho na pochybách, že právě vzbuzení strachu bylo jeho úmyslem.
Dovoláním napadené rozhodnutí tedy nebylo zatíženo vadou, kterou by bylo nutno
a možno napravit cestou dovolání a deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Z
těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání
[§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
odmítl. Z hlediska § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil souhlas s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
10. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2017,
č. j. 9 To 370/2017-271, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle §
265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání splňující náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř. podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu
s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a
na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že ve smyslu ustanovení § 265b
odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě
výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo
obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13
Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
14. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
IV.
15. Obviněným uplatněné námitky, které lze formálně podřadit pod
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dílem nemohou uvedený
důvod naplnit, pokud obviněný zpochybnil skutkové závěry popisující způsob jeho
chování jako agresivní jednání spojené s křikem a nadávkami doprovázené
vnesením sekery. Pod zmiňovaný dovolací důvod by však bylo možné podřadit další
část námitek, u nichž však Nejvyšší soud shledal, že jde o námitky zjevně
neopodstatněné.
16. K naplnění znaků trestného činu vydírání v souvislosti s vymáháním
oprávněných požadavků se vyjádřil Nejvyšší soud již opakovaně. V rozhodnutí ze
dne 24. 2. 2016, sp. zn. 8 Tdo 144/2016 vyslovil názor, že předpokladem
trestného činu vydírání je neoprávněné jednání pachatele, kterým jiného nutí k
tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Neoprávněnost může spočívat buď v
tom, že pachatel poškozeného nutí k něčemu, co vůbec není oprávněn po něm
požadovat a co poškozený není povinen činit, anebo je sice pachatel oprávněn
poškozeného nutit k určitému konání, opominutí nebo trpění, ale činí tak
prostředky (např. násilím) neodpovídajícími účelu nebo cíli, který má být
dosažen. Shodný názor formuloval Nejvyšší soud již v rozhodnutí ze dne 27. 2.
2003, sp. zn. 5 Tdo 215/2003. Ani vymáhání oprávněného, či domněle oprávněného
nároku, pokud při jeho vymáhání pachatel postupuje nepřípustnými prostředky,
jako přímým násilím, nebo pohrůžkou násilím, masivním zastrašováním či
intenzivním vyhrožováním, tak nevylučuje postih podobného jednání jako
trestného činu vydírání.
17. V dalším rozhodnutí ze dne 22. 3. 2017, sp. zn. 8 Tdo 1781/2016,
Nejvyšší soud dovodil, že i pouhé ukázání zbraně ke zdůraznění určité výhrůžky
může naplnit pojmový znak vydírání spáchaného se zbraní. Za pohrůžku násilí ve
smyslu § 175 tr. zákoníku o trestném činu vydírání je možno považovat jednání
pachatele, který ve snaze dosáhnout svého záměru, k jehož splnění poškozeného
nutí, nakládá se zbraní tak, aby bylo zřejmé, že by ji mohl použít způsobem, k
němuž je určena, aniž by takovou možnost vyjádřil slovně.
18. Podle skutkových závěrů vyjádřených ve výroku rozsudku soudu prvého
stupně vstoupil obviněný do kanceláře provozovny po razantním rozražení dveří,
bez pozdravu, se sekyrou v ruce a s křikem a nadávkami se dožadoval vyplacení
finanční částky oproti vrácení klíče a čipové karty. Značně razantní a neurvalé
chování sám obviněný před soudem vylíčil následujícími slovy: „přiběhl
plešatej, zpocenej magor se sekyrou do kanceláře a něco chce…, zakřičel jsem,
kde je B...., řekl jsem mu, že jsem 17x soudně trestanej…., že se chová jako
prase…“ Takovéto počínání bylo nepochybně způsobilé vyvolat v přítomných
osobách důvodnou obavu z možného násilného jednání včetně použití donesené
sekery. Postup společnosti označil obviněný za okradení jeho družky, na
přítomné křičel a vyjadřoval se vulgárně. Jeho agresivní chování spojené s
cíleným a záměrným vnesením sekyry do kanceláře společnosti, kde se obviněný
dožadoval, aby bylo vyhověno jeho požadavku, tak bylo možné oprávněně podřadit
pod konkludentní pohrůžku násilím, kterou obviněný jiného nutil, aby něco
konal. Nejvyšší soud tedy shledal, že jednání dovolatele naplnilo všechny znaky
skutkové podstaty zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku. Dovolatelem namítaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. tak věcně naplněn nebyl.
19. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného s ohledem na výše ve
stručnosti uvedené důvody (§ 265i odst. 2 tr. ř.) odmítl podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., neboť shledal, že je zjevně neopodstatněné. Učinil tak v
souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 14. února 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Aleš Holík