6 Tdo 1659/2016-26
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 13. prosince 2016 o dovolání,
které podal obviněný M. M . , proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21.
7. 2016, sp. zn. 1 To 26/2016, jako soudu odvolacího, v trestní věci vedené u
Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 13/2015, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
obviněného, příp. dovolatele), které podal proti rozsudku Krajského soudu v
Plzni ze dne 1. 4. 2016, pod sp. zn. 34 T 13/2015, kterým byl uznán vinným
zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 3 písm.
b) tr. zákoníku a odsouzen podle § 199 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému
trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla
dále uložena povinnost zaplatit jako náhradu škody Všeobecné zdravotní
pojišťovně České republiky částku 6.297 Kč.
2. Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2016, sp. zn. 1 To
26/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V podaném dovolání
poukazuje zejména na to, že popis jednání ve skutkové větě rozsudku neodpovídá
předmětné skutkové podstatě. Namítá, že je třeba jasně uzavřít, zda může být
trestný čin podle § 199 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku spáchán omisivně,
resp. zda byl podle okolností a svých poměrů povinen k činnosti, kterou podle
skutkové věty rozsudku opomenul. Dovolatel dodal, že ačkoli týrání může mít i
podobu opomenutí péče, k níž byl pachatel povinen, tento závěr lze však podle
jeho názoru aplikovat pouze na týrání ve smyslu ustanovení § 198 tr. zákoníku,
nikoli na jednání podle § 199 tr. zákoníku, neboť v tomto případě chybí
povinnost o osobu žijící ve společném obydlí pečovat. Dovolatel se proto
domnívá, že se svojí nečinností nemohl dopustit žalovaného trestného činu. S
ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti v závěru svého dovolání navrhl,
aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze a rozsudek Krajského
soudu v Plzni a sám ve věci rozhodl rozsudkem tak, že dovolatele obžaloby
zprostí.
3. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání
obviněného ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřil.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou, prostřednictvím obhájkyně [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
5. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
6. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do
oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými
dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je
dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého
procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho
průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit
podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je
zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
8. Z podaného dovolání je zřejmé, že námitky, které byly obviněným v tomto
mimořádném opravném prostředku uplatněny, byly již obviněným v rámci obhajoby
uplatněny nejen v řízení před soudem prvního stupně, ale také v řízení o řádném
opravném prostředku. Zde lze odkázat např. na stranu 9 odůvodnění usnesení
soudu druhého stupně. Z rozsudku soudu prvního stupně stejně jako usnesení
soudu odvolacího je patrno, že zmíněné soudy se námitkám obviněného věnovaly a
na tyto v rámci svých rozhodnutí reagovaly. Na případ, kdy obviněný v dovolání
uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v
řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího
soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru
trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod
T 408], podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky
uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s
kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
9. Deklarovaný dovolací důvod byl uplatněn relevantně, jelikož dovolatel
zpochybnil správnost právního posouzení skutku, jimž byl uznán vinným, jako
zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 3 písm. b)
tr. zákoníku. Obviněný má za to, že popis skutku neodpovídá skutkové podstatě
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 3
písm. b) tr. zákoníku a neměl být takto kvalifikován, přičemž poukázal na to,
že s tímto jeho závěrem se ztotožnil v odůvodnění svého rozhodnutí i Vrchní
soud v Praze, když uvedl, že Krajský soud v Plzni jednání obviněného správně
označil za týrání, nicméně jej vadně podřadil pod trestný čin týrání osoby
žijící ve společném obydlí, když měl správně věc podřadit pod trestný čin
týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (str. 9
napadeného rozhodnutí).
10. V souvislosti s uvedenou argumentací obviněného považuje Nejvyšší
soud za potřebné uvést, že trestný čin týrání svěřené osoby je upraven v
ustanovení § 198 trestního zákoníku, a tento trestný čin je ve vztahu
speciality k trestnému činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199
trestního zákoníku. Trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově. Objektem tohoto trestného činu je zájem společnosti na ochraně osob, které
vzhledem ke svému, ať již nízkému nebo pokročilému věku nebo z jiných důvodů
jsou v péči nebo výchově jiných osob. Předmětem útoku je proto nejen dítě, ale
i dospělá osoba, která je pro stáří, nemoc, invaliditu, mentální retardaci
apod. odkázána na péči jiných osob. Rozhodující je přitom faktický stav takové
osoby, a proto není podstatné, zda byl oficiálně deklarován stav nezpůsobilosti
v sebeobslužnosti. Pojmy péče nebo výchova je třeba rozumět jakoukoliv péči
nebo výchovu, ať je jejím důvodem trvalý či přechodný vztah a bez ohledu na to,
čím byl tento vztah založen. Základ péče nebo výchovy může spočívat jak v
platné právní úpravě, v úředním rozhodnutí, v pracovní smlouvě, jiné smlouvě
nebo i v konkludentních činech (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. §
140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935, obdobně i
stanovisko publikované pod č. 11/1984 Sb. rozh. tr., přiměřeně např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 870/2006). Týráním se rozumí
zlé nakládání (s osobou, která je v péči nebo ve výchově pachatele),
vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které
tato osoba pociťuje jako těžké příkoří. Trvalost pachatelova jednání je nutno
posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o
jednání soustavné nebo delší dobu trvající, nicméně se předpokládá, že se
vyznačuje určitou trvalostí, nemůže se proto jednat o jednorázový nebo
výjimečný exces nebo agresi (srov. přiměřeně č. 11/1984 Sb. rozh. tr.). V
souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že délka doby vyžadovaná pro naplnění
tohoto znaku je nepřímo úměrná intenzitě takového špatného nakládání. Tedy
jinak řečeno, čím bude zlé nakládání méně intenzivní, tím je vyžadována delší
doba, aby byl naplněn tento znak uvedené skutkové podstaty, a naopak s růstem
míry negativního jednání se úměrně zkracuje i doba potřebná pro jeho naplnění
(viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 1935). Může jít o zlé nakládání působením fyzických
útrap, ale i o zlé nakládání v oblasti psychické. Podmínkou není, aby u týrané
osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba
pro jeho krutost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří
(srov. přiměřeně č. 20/1984-I. Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne
23. 6. 2010, sp. zn. 4 Tdo 527/2010, aj.).
Společné obydlí vyjadřuje specifický
znak tohoto trestného činu, že pachatelé, kteří týrají jiné osoby, tak činí
vůči osobám blízkým a dalším osobám žijícím s nimi ve společném obydlí, v
důsledku čehož je u nich dána specifická forma vzájemné závislosti vyplývající
ze skutečnosti, že tyto osoby obývají společné obydlí, a proto jsou mezi nimi
vytvořeny zvláštní vztahy vyplývající ze společného bydliště a zpravidla též
mají ztíženou možnost toto společné obydlí opustit.
11. Z tzv. skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vyplývá,
že jednání obviněného spočívalo v tom, že „v době nejméně od začátku ledna 2015
do 30. ledna 2015 v bytě č. ... umístěném v domě č. ... v ulici D. v obci S.,
okres P.-J., sám neposkytoval ani jinak nezajistil své babičce – poškozené J.
P., s níž sdílel společnou domácnost v bytě a která byla upoutána na lůžko a
nebyla již schopna se sama o sobe postarat, podáváním dostatečného množství
potravy a tekutin, přičemž jediný příjem jejich společné domácnosti, kterým byl
starobní důchod poškozené, používal převážně k hrazení svých potřeb, zejména k
nákupu drog, poškozená tak v daném období v některých případech i po dobu
několika po sobě následujících dnů neměla k dispozici, a tedy ani nepozřela
žádnou potravu, z důvodu hladovění u ní došlo k prudkému poklesu váhy,
poškozené rovněž nezajistil potřebnou hygienu a důstojnou formu vylučování, v
důsledku čehož byla nucena vykonávat veškeré vylučování přímo na lůžko,
poškozenou ponechával samotnou v zapáchajícím špinavém bytě bez elektrické
energie, s odpadky a psími exkrementy na podlaze, a to i po dobu několika po
sobě jdoucích dnů, rovněž jí nezajistil potřebnou lékařskou péči, ačkoliv
věděl, že je nemocná, její zdraví se zhoršuje a musí docházet na lékařské
prohlídky, před dalšími osobami zatajoval výše uvedený stav poškozené a
podmínky, v nichž jí ponechával, od 21. ledna 2015 do 30. ledna 2015 opakovaně
neumožnil sociální pracovnici vstup do bytu, sociální pracovnice si tento vstup
vymohla až dne 30. ledna 2015, kdy společně s dalšími osobami nalezla
poškozenou ležící na zemi v silně zanedbaném stavu, proto neodkladně zajistila
její hospitalizaci, zde poškozená při příjmu vážila pouhých 25 – 30 kg a přes
poskytnutou lékařskou péči dne 1. února 2015 zemřela na nutriční marasmus
vyvolaný delší dobu trvajícím hladověním, přičemž obviněný si byl vědom, že v
důsledku jeho výše popsaného jednání, zejména při nezajištění dostatečného
příjmu potravy, může u poškozené v krajním případě dojít až k jejímu úmrtí,
avšak bezdůvodně předpokládal, že takový následek zatím ještě nehrozí a
nenastane“.
12. Z argumentace obviněného mj. vyplývá, že tento poukazoval na to, že neměl
povinnost o poškozenou, tedy osobu, s níž žil ve společném obydlí a jejíž
důchod byl zdrojem uspokojování jeho potřeb, pečovat. Soud prvního stupně ve
výroku svého rozsudku zmiňuje skutečnosti, ze kterých vyplývá jak se obviněný o
poškozenou „nestaral“, přestože se jednalo o osobu, se kterou žil ve společné
domácnosti, přičemž rovněž zdůraznil, že šlo o osobu blízkou (babičku). Výrok
rozsudku ani odůvodnění zmíněného rozsudku soudu prvního stupně však neobsahuje
žádné skutkové zjištění a odůvodnění tohoto zjištění, že šlo o týrání osoby,
která byla v jeho péči. Také právní věta zvolená soudem prvního stupně pouze
vyjadřuje popis skutku tak, že „týral osobu blízkou žijící s ním ve společném
obydlí a takovým činem způsobil smrt“.
13. Pokud jde o tvrzení obviněného, že opomenutí v případě jednání, pro které
byl odsouzen, nemůže naplňovat znaky trestného činu podle § 199 odst. 1, odst.
3 písm. b) tr. zákoníku, neboť povinnost péče o poškozenou nebyla soudem
prvního stupně shledána ve skutečnosti vztahu plynoucího z ustanovení § 910
občanského zákoníku, kterou shledal soud druhého stupně, ale vzhledem k zákazu
reformace in peius nemohl obviněného uznat vinným přísnější právní kvalifikaci,
a proto musí být obžaloby zproštěn, nemůže Nejvyšší soud akceptovat. Jednáním
se rozumí nejen opomenutí takového konání, k němuž byl pachatel povinen podle
jiného právního předpisu, ale mj. také v případě vyplývá-li taková jeho
zvláštní povinnost z jeho předchozího ohrožujícího jednání nebo k němuž byl z
jiného důvodu podle okolnosti a svých poměrů povinen (viz Šámal, P. a kol.
Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s.
1123-24) ve spojení (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421.
Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1751).
14. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku vyložil a odvolací soud se
závěry soudu prvního stupně vyjádřil souhlas v tom, že poškozená byla od
počátku ledna 2015 upoutána na lůžko, a tak minimálně od této doby byl stav
poškozené takový, že si nebyla schopna sama obstarat potravu a tekutiny,
zabezpečit osobní hygienu apod. V tomto směru se stala závislou na pomoci
obviněného, svého vnuka, který s ní žil v jednom bytě, disponoval peněžními
prostředky ze starobního důchodu poškozené. Za výše popsané situace se však
obviněný o poškozenou nepostaral, nezajistil jí potravu a tekutiny v
dostatečném množství, nestaral se o vhodné složení potravy, neposkytl poškozené
součinnost při konzumaci jídla, nezajistil poškozené potřebnou hygienu či
důstojnou formu vylučování, ani jí nezajistil lékařskou pomoc, naopak, stav
poškozené před dalšími osobami zatajoval. Po dobu několika po sobě
následujících dnů neměla poškozená k dispozici a tedy ani nepozřela žádnou
potravu, v zapáchajícím bytě, bez dostatku potravy a tekutin s odpadky a psími
exkrementy atd. pobývala často sama, a to i po dobu několika po sobě jdoucích
dnů (viz str. 10-12). S ohledem na výše popsané pak nalézací soud správně
považoval jednání obviněného, s ohledem na jeho charakter a intenzitu, za zlé
nakládání ve smyslu znaku týrání.
15. Vrchní soud v Praze podotkl, že se Krajský soud v Plzni dopustil ve
prospěch obviněného pochybení, když jeho jednání, které spočívalo v tom, že
týral osobu, o kterou měl povinnost pečovat ve smyslu § 910 občanského
zákoníku, měl právně kvalifikovat jako trestný čin týrání svěřené osoby ve
smyslu § 198 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud dospěl k závěru, že tento
nedostatek nelze odstranit z podnětu odvolání obviněného, neboť by došlo ke
zhoršení jeho postavení oproti rozsudku nalézacího soudu, tedy k rozhodnutí v
jeho neprospěch, když trestný čin týrání svěřené osoby ve smyslu § 198 odst. 1
tr. zákoníku je třeba považovat za závažnější, než trestný čin, kterým byl
obviněný uznán vinným. Odvolací soud tak s odkazem na zákaz reformace in peius
akceptoval právní kvalifikaci jednání obviněného tak, jak ji užil nalézací
soud. K uvedenému (a již shora uvedeným námitkám obviněného na toto rozhodnutí
soudu druhého stupně odkazující) musí Nejvyšší soud konstatovat, že za správnou
by bylo možno kvalifikaci podle § 198 tr. zákoníku považovat za situace, kdyby
popis skutku a odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně obsahovaly mj. také
konkrétně formulované zjištění, že obviněný „týral osobu, která byla v jeho
péči“. Již shora bylo uvedeno, že takové skutkové zjištění výrok o vině, právní
věta ani odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje. Pokud by skutkové
zjištění obsahovalo konkrétně formulované zjištění, že došlo k týrání osoby,
která byla v péči obviněného a toto bylo řádně vyjádřeno v odůvodnění (např.
výkladem a odkazem na zákonné ustanovení), pak je Nejvyšší soud toho názoru, že
by neexistovala zákonná překážka pro posouzení jednání obviněného podle § 198
odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku.
16. V předmětné trestní věci však Nejvyšší soud shledal, že na základě důkazů
provedených v hlavním líčení a hodnocených soudem prvního stupně, skutkový stav
věci jím vyjádřený ve výroku rozsudku a rozvedený v odůvodnění rozhodnutí
odpovídá právní kvalifikaci § 199 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku,
kterým byl obviněný uznán vinným soudem prvního stupně.
17. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena vadou,
která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. S ohledem na shora
uvedené Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného
M. M. odmítl, neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Za podmínek uvedených v §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak takto učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s
výjimku obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 13. prosince 2016
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu