6 Tdo 226/2024-140
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný E. R. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 295/2023-98, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 8 T 70/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. R. odmítá.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud“ nebo „soud prvního stupně“) ze dne 18. 8. 2023, č. j. 8 T 70/2023-31, byl obviněný E. R. (dále „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokračujícím zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, spáchaným dvěma dílčími útoky.
2. Obviněný se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně tohoto trestného činu dopustil tím, že 1. dne 2. 12. 2022 v době okolo 17:30 hodin v Praze 1, v XY ulici, v blízkosti tramvajové zastávky XY, přistoupil k poškozenému J. P., narozenému XY, jemuž nejprve podal ruku, čemuž zaskočený poškozený vyhověl a též mu podal svoji ruku, a poté, co ruku poškozeného pustil, jej začal tlačit na keř u chodníku, kdy poškozený se ve snaze z místa odejít otočil směrem nazpět, kde před sebou spatřil samostatně prověřovaného spolupachatele, který mu zastoupil cestu, kdy E. R. poškozeného obešel a chytil jej svou pravou rukou za jeho levou rukou tak, že mu nasadil páku, z níž se poškozený nebyl schopen vymanit, a levou rukou poškozenému z levé boční kapsy mikiny vytáhl černou látkovou peněženku, a tuto předal samostatně prověřovanému spolupachateli, který ji otevřel a vytáhl z ní bankovky s jízdenkami, které však následně do peněženky vrátil, rozepnul kapsičku s drobnými mincemi ve výši asi 50 Kč, které si ponechal, a peněženku poté předal E. R., který poškozeného pustil, peněženku otevřel a vytáhl z ní bankovky včetně jízdenek, kdy bankovky v celkové hodnotě 300 Kč si ponechal a jízdenky někam zahodil, načež peněženku poškozenému vrátili a společně z místa činu odešli, čímž poškozenému společným jednáním způsobili škodu ve výši cca 350 Kč, 2. dne 2. 12. 2022 v době od 22:05 do 22:08 hodin v Praze 2, v ulici XY XY, před budovou železniční stanice Praha – XY, u vchodu do XY kavárny přistoupil k poškozenému A. Š., narozenému XY, jemuž nejprve podal ruku, kdy v tomto okamžiku začal druhou rukou šacovat kapsy poškozeného, proti čemuž se poškozený ohradil a odstrčil jej od sebe, avšak on poškozeného silou přitlačil na prosklenou stěnu, kde jej přidržel a z levé přední kapsy kalhot mu odcizil pánskou koženou peněženku v hodnotě 200 Kč, která obsahovala finanční hotovost 300 Kč a finanční hotovost 50 EUR, a dále osobní doklady poškozeného a dvě platební karty nezjištěných čísel vystavených na jméno poškozeného, a z místa činu utekl.
3. Obviněný byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
4. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 11. 10. 2023, č. j. 44 To 295/2023-98, jímž ho podle § 256 tr. ř. zamítl. II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Veroniky Sluka dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. neboť „obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí“.
6. Ve vztahu k výroku o vině obviněný namítl zejména: „vydání rozhodnutí v důsledku porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv zakládajících nezákonnost rozhodnutí z důvodu porušení práva na
7. Obviněný uvedl, že soudy v napadených rozhodnutích a v řízeních, která jim předcházela, porušily jeho právo na řádnou obhajobu a na nestranné posuzování věci, jednostranně a nesprávně hodnotily provedené důkazy a bez přiměřených důvodů odmítly obhajobou navrhované doplnění dokazování, které mohlo přispět k správnému a úplnému hodnocení všech pro rozhodování relevantních skutečností či okolností.
8. Následně namítl, že odvolací soud nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tím podle něho bylo zasaženo do jeho ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na soudní ochranu zaručeného čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Odvolací soud uznal vícero pochybení na straně soudu prvního stupně, ale nevyhodnotil je jako dostatečně závažná a odvolání zamítl.
9. První skutek měl být dovolateli prokázán podle soudu prvního stupně tak, že jej měl usvědčit kamerový záznam a svědecká výpověď poškozeného a spolupachatele, který vystupoval v hlavním líčení od určitého bodu jako svědek, jelikož uzavřel dohodu o vině a trestu. Kamerové záznamy však nezachycují skutek samotný. Na záznamu není jasné, zda se jedná o poškozeného, obviněného nebo jiné osoby. Tyto osoby pouze jdou parkem. Na záběru nedochází k žádnému protiprávnímu jednání. Dále je z kamerových záznamů zřejmé, že se obviněný s poškozeným nemohl potkat, neboť ten se pohyboval v opačném směru. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že z fotografií z kamerového systém lze pouhým okem a zcela jednoznačně ztotožnit všechny zúčastněné osoby, a tedy i osobu dovolatele. Poškozený P. nikdy obviněného neidentifikoval. Ani přes opakovanou žádost obviněného soud důkaz rekognicí neprovedl, a to s odůvodněním, že by se poškozený P. bál. Dovolatel nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že poškozený věrohodně a přesvědčivě popsal osoby, které v rámci jednání vůči němu vnímal a na základě jeho popisu byl ztotožněn dovolatel.
10. Odsouzený F., který uzavřel dohodu o vině a trestu, aby, jak sám u soudu uvedl jako svědek, „nemusel sedět“, označil obviněného jako spolupachatele. Odsouzený F. je ovšem zcela nedůvěryhodným svědkem, jelikož sám opakovaně uvedl, že nemluvil pravdu. Odvolací soud se (podle dovolatele chybně) ztotožnil se závěry soudu prvního stupně v tom, že přiznal důvěryhodnost výpovědi odsouzeného F., který byl po část řízení veden jako spoluobviněný a dovolatele z žalovaného jednání (podle odvolacího soudu) bezpečně od začátku usvědčoval. Podle obviněného je nepřípustné, aby jeho výpovědi byla přisuzována jakákoliv relevance, zejména proto, že v řízení byla prokázána řada faktorů, zpochybňujících jeho věrohodnost.
11. Ve vztahu k druhému skutku dovolatel několikrát navrhoval, aby soud provedl důkaz rekognicí. Tento důkaz v přípravném řízení proveden nebyl. Předsedkyně senátu předložila poškozenému Š. jednu konkrétní fotografii, na které byl právě obviněný a zeptala se poškozeného Š., jestli je to on, nikoliv tři a více fotografie vedle sebe. Soudkyně panu Š. položila otázku (není uvedeno v protokolu): „Je to on?“, a u toho ukázala prstem na fotografii, kde je obviněný. Na to poškozený Š., řekl, že ano. Nicméně ukázat fotografii lze podle dovolatele teprve tehdy, jestliže není možno ukázat osobu, která má být poznána. Rekognice byla podle obviněného provedena v rozporu s právními předpisy. Podle dovolatele není použitelná svědecká výpověď poškozeného Š. následující od okamžiku, kdy soudkyně poukázala na jednu konkrétní fotografii bez rekognice mezi ostatními fotografiemi s přímým dotazem poškozenému. Dovolatel upozorňuje, že poškozený Š. byl jedinou osobou, která tvrdila, že se skutek č. 2 se stal, a proto jeho výpověď a rekognice je zcela zásadní. Soudkyně soudu prvního stupně však zatížila tento úkon procesní vadou a dovolatel zásadně nesouhlasí s konstatováním odvolacího soudu ohledně toho, že sice rovněž spatřuje procesní pochybení tohoto úkonu, ale nepřisuzuje tomu žádnou důležitost. Navíc ve vztahu k tomu, že ohledně skutku č. 2 existuje pouze jedna osoba, která tvrdí, že se stal skutek tak, jak je výše popisováno a dvakrát ze tří odpovědí uvádí, že si není jist tím, jestli to byl obviněný, který se druhého skutku dopustil. Proto byl dovolatel přesvědčen, že neexistoval dostatek důkazů (ani kamerový záznam, ani další svědectví) pro to, aby bylo možno nade vší pochybnost tvrdit, že se skutek stal, resp. že jej spáchal dovolatel.
12. Jak soud prvního stupně, tak odvolací soud, podle názoru dovolatele porušily § 2 odst. 2 tr. ř., tedy zásadu trestního řízení o presumpci neviny, podle níž je třeba, aby vina obviněného byla úplně a nepochybně prokázána, a ta je spjata se zásadou pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Není zde nepochybné, že se skutek druhý stal tak, jak jej obžaloba popsala. Dovolatel byl toho názoru, že chybný postup soudu vedl k vzniku podstatné vady řízení, jelikož porušil ustanovení, kterým se mělo zabezpečit objasnění věci či právo obhajoby, a tyto mohly mít vliv na správnost a zákonnost rozhodování.
13. Odvolací soud se podle obviněného nevypořádal ani s námitkou dovolatele ohledně neprovedení navrhovaných důkazů. K objasnění skutku měly být již v přípravném řízení provedeny důkazy pachové stopy na peněžence a ty porovnány s dovolatelem, aby bylo vyloučeno či potvrzeno, zda dovolatel držel peněženku v ruce. Těmito důkazy se však soud nezabýval, přestože je dovolatel navrhoval provést. Dále nebyl proveden důkaz porovnáním otisků prstů na zabavené peněžence s otisky prstů dovolatele, opět navzdory jeho návrhům.
14. Dovolatel měl za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně a odvolacího soudu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotněprávním posouzení a odvolání dovolatele bylo zamítnuto, aniž by byly splněny zákonné procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí. Rozhodnutí soudu prvního stupně bylo strohé a nedostatečně odůvodněné. Pro uznání viny dovolatele nebylo nedostatek důkazů tak, aby bylo možno nade vší pochybnost tvrdit, že se skutek stal, resp. že jej spáchal dovolatel. Tímto byla podle obviněného porušena zásada presumpce neviny a zásada pravdivého zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti podle § 2 odst. 5 tr. ř. S přihlédnutím k namítaným vadám řízení se dovolatel nemohl ztotožnit s konstatováním odvolacího soudu, že provedené důkazy tvoří ucelený řetězec a bez důvodných pochybností prokazují jeho vinu.
15. Dovolatel tedy navrhl, aby z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a zprostil jej obžaloby, in eventum, aby mu uložil mírnější trest s podmíněným odkladem jeho výkonu.
16. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který upozornil, že obviněný sice uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř., avšak jeho dovolání je doslovným opakováním obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, v jejímž rámci s poukazem na údajné vady důkazního řízení rozporoval právě svou účast na obou útocích. S takto prezentovanými výhradami se však obecné soudy beze zbytku – a podle názoru státního zástupce také správně – vypořádaly. V návaznosti na uvedené připomínal například rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
17. Lze tedy především konstatovat, že dovolatel v rámci vytýkaných dovolacích důvodů označil ten, který je vymezen v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. K tomu státní zástupce dovodil, že přednesené výhrady sice s jistou dávkou tolerance pod uvedený dovolací důvod podřadit lze, jsou však zjevně neopodstatněné. V této souvislosti státní zástupce akcentoval, že Obvodní soud pro Prahu 2 realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Městský soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal, poněkud kusou argumentaci soudu prvního stupně po zopakování části důkazů rozvedl, přičemž s uplatněnými odvolacími námitkami se přiléhavě vypořádal. Podle názoru státního zástupce dokazování soudu není bezbřehé a jeho rozsah není určován přáními a požadavky obviněného či státního zástupce v tom smyslu, že by snad byl soud povinen provést každý důkaz, který některá ze stran trestního řízení navrhla. Rozsah dokazování je vymezen výlučně potřebou objasnit skutkový stav v míře nezbytné a postačující k náležitému a spravedlivému rozhodnutí věci. Závisí pouze na úvaze soudu, který z vyhledaných, předložených nebo navržených důkazů provede. Obecné soudy musí v každé fázi trestního řízení – a to i bez případných návrhů stran – zvažovat, zda a v jakém rozsahu je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování, přičemž současně posuzují důvodnost případných návrhů na doplnění dokazování. Rozhodnutí soudů proto vadou opomenutých důkazů zatížena nejsou, neboť faktická nadbytečnost důkazu je uznávaným důvodem pro zamítnutí důkazního návrhu.
18. Za zjevně neopodstatněné pak považoval státní zástupce i takové námitky, v jejichž rámci dovolatel s odkazem na obsah vlastní popěrné výpovědi vytkl nesoulad podstatných skutkových zjištění určujících pro naplnění znaků trestného činu a provedených důkazů. Skutková zjištění, ke kterým Obvodní soud pro Prahu 2 dospěl, z provedených důkazů, po jejich vyhodnocení souladném s principy elementární logiky, bylo nepochybně možné dovodit. Tyto skutečnosti vyjádřené ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku jsou dostatečným podkladem pro soudy vyslovený závěr o vině a pro přisouzenou právní kvalifikaci. Pokud tedy obviněný do jisté míry dovozoval absenci obsahové vazby učiněných skutkových zjištění na provedené důkazy, a to případně v podobě zjevného (extrémního) nesouladu mezi nimi, nebylo možné mu přisvědčit, neboť tato zjištění soudů z provedených důkazů nepochybně vyplývají. Vytýkaný zjevný nesoulad přitom nemůže být založen jen tím, že z různých verzí skutkového děje se soudy nižších stupňů v návaznosti na vyhodnocení provedených důkazů přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a nesouhlasí s verzí prezentovanou obviněným.
19. Obviněný dále uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Samotná dovolací argumentace obviněného však byla vystavěna výlučně na zpochybnění skutkových závěrů soudů, a tedy na popření toho jejich podstatného zjištění, že pachatelem loupežných přepadení byl právě on. Takto koncipované námitky se však s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. věcně rozcházejí, a tedy pod zmíněný dovolací důvod je podřadit nelze.
20. Státní zástupce pak na závěr svého vyjádření dodal, že zjevně neopodstatněnou je námitka, kterou obviněný vtělil pod druhou alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Odsuzující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 totiž žádným z nedostatků, jimiž by byl naplněn některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., zatížen není. Logicky tak nemůže být vadné ani rozhodnutí Městského soudu v Praze z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
21. Státní zástupce proto s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodoval ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
22. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, tedy obviněným prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
23. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
24. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.].
25. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání
26. Dovolací soud se primárně zaměřil na posouzení toho, zda dovolatelem vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným (či jiným) důvodům dovolání.
27. Dovolatel sice v souladu se zákonným požadavkem označil dovolací důvody [§ 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.], o něž svůj mimořádný opravný prostředek opírá, avšak v textu nekonkretizoval, které vady napadeného rozhodnutí, případně rozhodnutí soudu prvního stupně, nebo vady řízení, které jim předcházelo, kterému dovolacímu důvodu odpovídají, resp. by měly odpovídat.
28. Státní zástupce ve svém vyjádření přiléhavě upozornil, že dovolatel v odůvodnění svého dovolání nenamítl žádný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými zjištěními (natož rozhodnými). Nezbývá proto než poukázat na judikaturu Ústavního soudu, podle níž „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání. […] Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“ (viz usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
29. Dovolatel však v rámci svého dovolání pouze doslovně opakuje své námitky stran skutkových závěrů soudu prvního stupně, které uplatnil v předchozích fázích řízení a s nimiž se minimálně odvolací soud důsledně vypořádal v napadeném rozhodnutí. Tento závěr je zřejmý mimo jiné z toho, že podstatná část písemného vyhotovení dovolání obviněného je doslovným přepisem argumentace obviněného z podaného odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, že se dovolatel po Nejvyšším soudu domáhá rozhodnutí o „zproštění dovolatele obžaloby, in eventum uložení mírnějšího trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu“ přesto, že dovoláním přímo proti výroku o trestu nebrojí a rovněž uvádí, že „jeho vina nebyla bez důvodných pochybností prokázána“. I proto argumenty, kterými obviněný polemizuje s hodnocením důkazů soudem prvního stupně nebo s jeho postupem v řízení, lze jen obtížně dovozovat naplnění některého dovolacího důvodu.
30. Opakování již uplatněné obhajoby spočívající v tvrzeném chybném závěru o skutkovém stavu samo o sobě (pokud nejde o zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění a provedených důkazů, skutková zjištění nejsou založena na nepoužitelných důkazech či nejsou podstatné navrhované důkazy opomenuty) nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod).
31. V daném případě spočívají námitky stran zjištění skutkového stavu v tvrzení dovolatele o nesprávném hodnocení provedených důkazů (ať již jde o výpověď poškozených J. P. a A. Š. či spolupachatele O. F., fotografií z kamerového systému, agnoskace u hlavního líčení). Dovolací soud však není třetí opravnou instancí určenou k znovuhodnocení důkazů. Kasačního zásahu dovolacího soudu kvůli vadě skutkových závěrů lze dosáhnout pouze za naplnění shora popsaných parametrů dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto z dovolání není patrné, jaká konkrétní skutková zjištění jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem kterých provedených důkazů. Ani sám dovolací soud takový zjevný rozpor v hodnotícím procesu zejména odvolacího soudu neshledal, neboť hodnotící úvahy především odvolacího soudu jsou zcela v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů vyplývající z § 2 odst. 6 tr. ř.
32. Jakkoliv opět dovolatel přímo netvrdil, že je rozhodnutí založeno na procesně nepoužitelných důkazech, lze dovodit, že namítá nezákonně provedenou rekognici. Nezákonný postup při provádění rekognice spatřuje v postupu předsedkyně senátu, která poškozenému (svědkovi) A. Š. ukázala fotografii obviněného E. R. s otázkou, zda jde o pachatele. Nejvyšší soud po přezkoumání této situace konstatuje, že v daném postupu skutečně nelze spatřovat zákonnými prostředky provedenou rekognici, tedy znovupoznání osoby ve smyslu § 104b tr. ř., neboť nebyly splněny podmínky tohoto zákonného ustanovení. Šlo o tzv. agnoskaci, tedy způsob ztotožení osoby, popř. věci v trestním řízení, resp. v rámci hlavního líčení, kdy je poznávající osobě za účelem identifikace ukázána jen jedna osoba, popř. věc (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. II. ÚS 2/03). Jak vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. 11 Tdo 328/2016, tzv. agnoskace, tj. zjišťování totožnosti dané osoby je přípustným důkazním prostředkem, třebaže ji zákon jako důkaz výslovně neupravuje. Samozřejmě důkazní síla agnoskace je mnohem nižší než důkazní síla rekognice provedené postupem podle § 104b tr. ř. V daném kontextu je důležité především to, že agnoskace není v důkazním řetězci osamocena, ale logicky navazuje na další ve věci provedené důkazy (k tomu srovnej nález Ústavního soudu ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. II. ÚS 928/20). Z odůvodnění odvolacího soudu pak vyplývá, že tato agnoskace nebyla jediným obviněného usvědčujícím důkazem, ale koresponduje se záznamy kamerového systému i výpovědí poškozeného. S ohledem na shora uvedené má Nejvyšší soud za to, že ani tento postup předsedkyně senátu soudu prvního stupně nevytvořil „procesně nepoužitelný důkaz“ tím spíše, že tuto situaci dovolatel ani takto formálně neoznačil.
33. Dovolatel zároveň nespecifikuje, které konkrétní důkazní návrhy považuje za „opomenuté“, resp. ke kterým rozhodným skutkovým zjištěním (která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu) nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolatel pouze hovoří o tom, že „měly být provedeny pachové stopy“, „nebyl proveden důkaz porovnání otisků prstů na zabavené peněžence“ a „přes opakovanou žádost obviněného soud důkaz rekognicí (se svědkem P.) neprovedl“.
34. Předně je namístě připomenout, že soudy nejsou podle ustálené judikatury povinny vyhovět všem návrhům obhajoby na provedení důkazů, jestliže: 1. tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, 2. důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí, 3. důkaz je nadbytečný, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01).
35. V nyní projednávané věci se soud prvního stupně vypořádal s návrhy na doplnění dokazování tak, že je u hlavního líčení formálně zamítl a svůj postup ústně odůvodnil (a obdobně postupoval i soud odvolací). Skutečnost, že tento postup pak nenašel odraz v písemném vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně (resp. v usnesení odvolacího soudu) je sice pochybením (podle § 125 odst. 1 tr. ř. musí být z odůvodnění rozsudku patrno, proč soud nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů), ale takové opomenutí ještě nevytváří vadu napadeného rozhodnutí, která by dosahovala ústavního rozměru do té míry, aby naplňovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž pravdou, jak akcentuje ve svém vyjádření státní zástupce, že ani případné zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění ještě samo o sobě nevede k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až situací, pokud by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). V dané věci je zřejmé, že soudy obou stupňů vycházely z premisy, že dokazování bylo provedeno v rozsahu, který umožňuje učinit závěr o skutkovém stavu v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. I dovolací soud uzavírá, že žádný z navrhovaných důkazů (pachová identifikace, daktyloskopické zkoumání ani rekognice) není pro zjištění rozhodných skutečností nezbytný a podstatný a jejich neprovedení tedy nebylo „nedůvodné“. Nejvyšší soud tedy v postupu soudů obou stupňů neshledal obviněným namítané nedůvodné neprovedení navrhovaného důkazu, resp. případ opomenutých důkazů, které by uplatněný dovolací důvod naplňovaly a odůvodnily tak zásah do dovoláním napadených rozhodnutí. Tím spíše, že dovolatel v podaném dovolání přímo na vadu spočívající v opomenutých důkazech nepoukazuje.
36. Ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel nevznesl žádnou podřaditelnou námitku. V kapitole „právní pochybení“ neuplatňuje žádné hmotněprávní výhrady a spíše argumentuje porušením práva na spravedlivý proces (viz níže). Z dovolatelovy argumentace tedy nelze existenci uvedeného dovolacího důvodu dovodit. To platí i pro jeho tvrzení, že naplnění tohoto dovolacího důvodu je „dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými okolnostmi“. Tato argumentace směšuje dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a svědčí o nepochopení dovolatele, za jakých okolností lze uvažovat o naplnění toho kterého dovolacího důvodu.
37. Krom výše uvedeného dovolatel tvrdil, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí došlo k porušení práva na spravedlivý proces (tedy porušení jeho základních práv garantovaných čl. 6 Úmluvy, resp. čl. 36 Listiny), když toto porušení spatřuje v „porušení procesních pravidel spočívajících v odepření procesních práv“. Do práva na spravedlivý proces mělo být podle dovolatele zřejmě zasaženo postupem odvolacího soudu, který „nesprávně rozhodl o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí“.
38. Lze předeslat, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by zaručovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní, resp. zjevný nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů, ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, a sama skutečnost, že dovolatel přisuzuje provedeným důkazům jiný význam a následně na podkladě jiného skutkového základu věci namítá i nesprávnost právního posouzení skutku, nemůže být podkladem, který by měl odůvodnit kasační zásah dovolacího soudu.
39. Pokud obviněný spatřuje porušení práva na spravedlivý proces v tom, že odvolací soud zamítl odvolání proti rozsudku soud prvního stupně, přičemž konstatoval, že „uznává vícero pochybení na straně soudu prvního stupně“, pak k tomu Nejvyšší soud konstatuje, že v postupu odvolacího soudu neshledává porušení ani trestního řádu ani základních ústavních kautel spravedlivého procesu. Ve shodě s odvolacím soudem může Nejvyšší soud konstatovat, že písemné vyhotovení rozsudku soudu prvního stupně skutečně není perfektní a lze si představit preciznější odůvodnění. Na druhou stranu jako celek odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř., když z rozsudku lze dovodit, které skutečnosti vzal soud prvního stupně za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Pokud odvolací soud poukazoval na nedostatky rozsudku soudu prvního stupně, tak je zřejmé, že je sám napravil a ve svém usnesení dostatečně doplnil absentující důvody rozhodnutí, resp. dostatečně reagoval na obhajobu obviněného. Lze přitom přiměřeně odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 264/03, podle něhož „I kdyby bylo konstatováno, že odůvodnění rozsudku (např. díky argumentační střídmosti) nedostojí nárokům spravedlivého procesu, pak by toto zjištění nemohlo vést samo o sobě ke zrušení tohoto rozhodnutí. Ke zrušení by mohlo dojít tehdy, pokud by vady nebyly v dalším řízení zhojeny. Opačný výklad by popíral nejen dvojinstanční koncepci trestního řízení, zaručenou mj. čl. 2, Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, ale především Ústavním soudem respektovaný princip subsidiarity ústavní stížnosti.“. V projednávaném případě je postup odvolacího soudu podpořen i skutečností, že sám část dokazování ve veřejném zasedání zopakoval, resp. doplnil a až následně skutkové závěry soudu prvního stupně aproboval, resp. učinil shodná skutková zjištění. Nejvyšší soud tedy uzavírá, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně ve spojení s odůvodněním doplněným odvolacím soudem již obstojí i z pohledu práva obviněného na spravedlivý proces.
40. Závěrem lze tedy uzavřít, že ani základní lidská práva stěžovatele garantovaná Úmluvou či Listinou nebyla v projednávaném případě porušena.
41. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal, že dovolatelem uplatněné námitky nelze podřadit pod některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., pak totéž lze konstatovat o dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. V. Způsob rozhodnutí
42. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že ve svém dovolání uplatnil výhradně námitky, které neodpovídaly jím zvoleným dovolacím důvodům. Nebylo taktéž shledáno pochybení ve formě porušení jeho základních lidských práv vyžadující kasaci napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b.
43. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu
Vypracoval: Mgr. Martin Lýsek