6 Tdo 232/2024

6 Tdo 232/2024-172

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 4. 2024 o dovolání, které podal obviněný P. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 5 To 36/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 14 T 24/2020, takto:

I. Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 To 36/2021-87, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 T 24/2020-60.

II. Podle § 265k odst. 2 věty druhé tr. ř. se zrušují také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

III. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Blansku přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

1. Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 14 T 24/2020, uznal obviněného P. H. vinným ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého

„dne 26. 1. 2020 v 15:35 hodin řídil po pozemní komunikaci před restaurací XY na ulici XY v XY, okres XY, osobní motorové vozidlo tovární značky Peugeot 306, r. z. XY, přičemž byl kontrolován hlídkou Policie České republiky, v rámci této kontroly se podrobil odbornému měření na obsah alkoholu v dechu přístrojem Dräger Alcotest 7510 č. ARKF-0233 s pozitivním výsledkem, kdy jeho dech v 15:39 hodin obsahoval 2,13 promile a v 15:45 hodin pak 2,04 promile alkoholu, s výsledkem odborného měření souhlasil a nežádal lékařské vyšetření spojené s odběrem tělních tekutin“.

2. Za to byl podle § 274 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.

3. O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 5 To 36/2021, jímž je podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 17. 3. 2021 [§ 139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. Daniely Trávníčkové dovoláním, v němž odkázal na důvody dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř.

5. K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. obviněný namítl, že mu nebylo doručeno předvolání k veřejnému zasedání o odvolání nařízenému na den 3. 3. 2021, a nebyl řádně předvolán ani k odročenému veřejnému zasedání konanému dne 17. 3. 2021. Měl zájem se veřejného zasedání účastnit. Proto se dne 17. 3. 2021 v 10:30 hod. s obhájkyní dostavil do budovy soudu před jednací síň č. 106/I. poschodí. Na zahájení jednání před jednací síní čekali marně. Až na dotaz v trestní kanceláři zjistili, že veřejné zasedání proběhlo v jednací síni č. 318/III.

poschodí a že bylo o odvolání rozhodnuto v jeho nepřítomnosti. Ohledně místa konání veřejného zasedání vycházeli s obhájkyní z informací uveřejněných v aplikaci Infojednání na internetových stránkách www.justice.cz. Odvolací soud podle názoru obviněného porušil zákonná ustanovení o přítomnosti obviněného ve veřejném zasedání, když jej řádně nepředvolal a veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti z důvodu chyby na straně soudu. Jeho přítomnost u veřejného zasedání přitom byla nezbytná, což dal soud najevo tím, že se jej rozhodl k veřejnému zasedání předvolat.

Předvolání obviněného k veřejnému zasedání patří mezi písemnosti uvedené v § 64 odst. 5 písm. a) tr. ř., u nichž je vyloučeno tzv. náhradní doručení postupem podle § 64 odst. 4 tr. ř. Žádná zásilka obsahující předvolání k veřejnému zasedání mu však na doručovací adresu nebyla doručena ani neobdržel žádné uvědomění o uložení zásilky na poště. Postupem odvolacího soudu došlo rovněž k porušení jeho práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, neboť byl připraven o veřejné, kontradiktorní a spravedlivé projednání své věci před soudem.

6. V návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uvedl, že je ukrajinské národnosti, nemá žádné zkušenosti se systémem trestního řízení v České republice a v době skutku ovládal český jazyk jen minimálně. Trvá na tom, že dne 26. 1. 2020 neřídil motorové vozidlo po požití alkoholického nápoje nebo v době, kdy byl ještě pod vlivem alkoholu. Nebyl kontrolován hlídkou Policie České republiky v provozu, tedy když řídil motorové vozidlo, ale v okamžiku, kdy si šel do stojícího zaparkovaného automobilu pro zapomenutou peněženku. Na policii dne 27. 1. 2020 podepsal předpřipravený protokol (o výslechu osoby podezřelé – pozn. soudu). Souhlasil s tím, že tlumočník nebude přibrán, jelikož mu policisté sdělili, že by se musel platit. Nevěděl, co pro něho znamená podepsání onoho protokolu a že jde fakticky o přijetí viny. Měl za to, že jde jen o formalitu. Každopádně nevěděl, co podepisuje, protože neumí česky číst, umí jen azbuku. Policistům nesdělil, že alkohol požil před jízdou, ale že ho požil před kontrolou u stojícího zaparkovaného vozidla. Měl za to, že toto je v protokolu uvedeno. Ve smyslu čl. 36 odst. 1 ve spojení s čl. 38 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod nemůže protokol o výpovědi sepsaný v českém jazyce bez tlumočníka vyvolat pro obviněného žádné právní následky a nemůže být důkazem o jeho vině za trestný čin.

7. Na vyvrácení obvinění a na prokázání své neviny navrhl provedení výslechu dvou svědků, kteří celou kontrolu ze strany policistů viděli a kteří by podle jeho přesvědčení potvrdili, že se celý skutek udál zcela jinak, než jak vylíčili policisté. Nalézací ani odvolací soud jeho důkazním návrhům nevyhověly z důvodu údajné nadbytečnosti a s tvrzením, že tyto důkazy by byly nevěrohodné a na skutkových a právních závěrech plynoucích z výpovědí policistů by nemohly nic změnit. Tím soudy zkrátily jeho právo na obhajobu.

8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 To 36/2021-87, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 14 T 24/2020. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. současně požádal, aby před rozhodnutím o dovolání předseda senátu Nejvyššího soudu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání.

9. Opis dovolání obviněného byl samosoudkyní soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že nemá k dispozici kompletní trestní spis. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 17. 3. 2021 není patrné, zda byl obviněný k veřejnému zasedání předvoláván, nebo o něm byl pouze vyrozuměn. Vyplývá z něj však, že byla zachována pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání, případně vyrozumění. Pokud obviněný v dovolání odkázal na informace z elektronické databáze Infosoud, tyto jsou svou povahou toliko orientační, na což webová stránka uživatele i výslovně upozorňuje. Nesprávná informace v této databázi sama o sobě proto nezaložila nepřípustné zkrácení práva obviněného na účast ve veřejném zasedání, resp. na obhajobu a spravedlivý proces. Navíc podle protokolu o veřejném zasedání ze dne 3. 3. 2021 byla obhájkyně obviněného JUDr. Daniela Trávníčková vyrozuměna o správném čase a místě konání odročeného veřejného zasedání (17. 3. 2021, 10:30 hod., jednací síň č. 318/III. poschodí). Přinejmenším obhájkyně tedy byla vyrozuměna řádně a včas a není zřejmé, proč se těmito údaji neřídila. Pokud by obviněnému nebylo vůbec doručeno předvolání či vyrozumění o veřejném zasedání, jak kategoricky tvrdí, bylo by dovolání v tomto rozsahu třeba považovat za důvodné (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 7 Tdo 773/2011).

10. Pokud jde o druhou dovolací námitku, jejím obsahem je podle státního zástupce v podstatě polemika se soudy nižších stupňů co do hodnocení důkazů a jako taková vůbec nespadá pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Má za to, že nalézací soud se v odůvodnění rozsudku v dostatečné míře a logicky vypořádal s hodnocením důkazů a s rozsahem provedeného dokazování, včetně vysvětlení, proč nevyhověl návrhu obhajoby na výslech dvou svědků.

11. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud pro případ řádného a/nebo včasného nepředvolání/nevyrozumění obviněného o místě konání veřejného zasedání odvolacího soudu podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 To 36/2021-87, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vyjde-li naopak najevo, že obviněný řádně a včas vyrozuměn byl, bude namístě dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b), e) tr. ř., neboť bylo dílem podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř., dílem je zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud případně učinil jiné rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

12. Obviněný P. H. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

13. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny

podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu druhého stupně, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.

14. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) a g) tr. ř., na které obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

15. Podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání podat, byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jde o situace, kdy se v rozporu se zákonem konalo hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna. V případě konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nemá trestní řád obdobné ustanovení jako pro hlavní líčení v § 202 odst. 2 až 5 tr. ř. Proto vzhledem k formulaci dovolacího důvodu, který předpokládá porušení zákonného ustanovení o přítomnosti obviněného mimo jiné ve veřejném zasedání, může k jeho naplnění dojít především porušením § 263 odst. 4 tr. ř. a § 314q odst. 1 věty čtvrté tr. ř. a § 64 odst. 1 zákona o soudnictví ve věcech mládeže, neboť jde prakticky o jediná zákonná ustanovení, která výslovně vymezují podmínky, za nichž nelze konat veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného. K naplnění dovolacího důvodu však může dojít i v případech jiných zásahů do ústavního práva obviněného vyplývajícího z čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterého má každý v rámci práva na soudní a jinou právní ochranu i ústavně zaručené právo na projednání věci v jeho přítomnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. II. ÚS 2152/08). Jeho účelem je obviněnému zejména zajistit reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Za určitých okolností by mohlo založit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. také porušení ustanovení trestního řádu upravujících přípravu veřejného zasedání a doručování. Bylo by tomu tak například tehdy, pokud by předvolání obviněného k veřejnému zasedání nebylo obviněnému doručeno do vlastních rukou (§ 64 tr. ř.), nebo tehdy, pokud by soud vyrozumění obviněného o konání veřejného zasedání doručoval jako zásilku určenou do vlastních rukou, a navzdory tomu by při takovém doručování nerespektoval § 64 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9.2011, sp. zn. 7 Tdo 1186/2011).

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

IV. Důvodnost dovolání

17. Jelikož Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů pro odmítnutí dovolání, přezkoumal podle § 265i odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno, a to v rozsahu a z důvodů, jež byly v dovolání relevantně uvedeny, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející. Přitom zjistil, že dovolání je zčásti důvodné. Napadené usnesení odvolacího soudu a řízení mu předcházející je zatíženo vadou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. ve spojení s § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř.

18. Pokud jde o uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., Nejvyšší soud nejprve zjišťoval, zda odvolací soud obviněného k veřejnému zasedání nařízenému na den 3. 3. 2021 předvolával, nebo zda jej o jeho konání pouze vyrozumíval. Jelikož z referátu na č. l. 74 ani z přiložené doručenky to nebylo možné vyčíst, nechal Nejvyšší soud tuto písemnost do spisu doložit z elektronického systému odvolacího soudu. Tímto způsobem zjistil, že šlo o vyrozumění o veřejném zasedání za použití vzoru č. 14 podle sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017, č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 (č. l. 131). Nejednalo se tudíž o předvolání, jak tvrdil obviněný, jehož premisa se tak ukázala mylnou, stejně jako na ni navazující úvahy o potřebné formě doručení do vlastních rukou.

19. Následně se Nejvyšší soud zaměřil na to, zda bylo vyrozumění o konání veřejného zasedání obviněnému řádně a včas doručeno. Obecně platí, že vyrozumění o veřejném zasedání není podle § 64 odst. 1 tr. ř. zásilkou, kterou je nutno doručit obviněnému do vlastních rukou. Pro způsob doručování proto lze ve smyslu § 63 odst. 1 tr. ř. přiměřeně užít předpisy platné pro doručování v občanském soudním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 11 Tdo 18/2007). Z referátu na č. l. 74 neplyne, že by předseda senátu nařídil doručit obviněnému vyrozumění o veřejném zasedání do vlastních rukou ve smyslu § 64 odst. 1 písm. c) tr. ř. Z přiložené doručenky naopak vyplývá, že pro doručení písemnosti byla použita obálka typu III., jež podle § 2 Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 27. 9. 2011, č. j. 145/2011-OD-ST, slouží k doručování jiných písemností než určených do vlastních rukou. Z přílohy č. 2 instrukce přímo vyplývá, že je určena pro doručování způsobem upraveným v § 50 odst. 1, 2 o. s. ř. Podle citovaného ustanovení platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí písemnost do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky; písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Nic na tom nemění ani nesprávné a zcela nepřípadné označení obálky sdělením „Doporučeně do vlastních rukou. Neukládat“. Z textu obsaženého na obou stranách obálky zjevně vyplývá, že nejde o doručování do vlastních rukou ve smyslu § 64 tr. ř., ale o doručování jiných písemností ve smyslu § 50 o. s. ř. Jestliže předseda senátu nařídil, aby bylo vyrozumění o veřejném zasedání doručeno jako tzv. jiná písemnost obálkou typu III. a způsobu doručování tzv. jiné písemnosti odpovídá také poučení na obálce, není žádný rozumný důvod zpochybnit relevantnost právě tohoto způsobu doručení písemnosti. Uvedené nesprávnosti obálky typu III. formální povahy, jež nemůže předseda senátu, soud a ani pošta v konkrétním případě nijak napravit, nemohou mít na platnost doručení vliv. Tento přístup vychází z doktríny materiálního právního státu, která je deklarována i judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 8 Tdo 1307/2013).

20. V nyní projednávané věci zaslal soud obviněnému vyrozumění o konání veřejného zasedání na adresu, kterou uvedl pro účely doručování (č. l. 3, 31, 52 verte). Vyrozumění obsahovalo údaj, že veřejné zasedání se bude konat dne 3. 3. 2021 v 10,00 hodin u Krajského soudu v Brně v místnosti č. dv. 318, Rooseveltova 16/III. patro (č. l. 131). Jelikož při doručování zásilky nebyl obviněný zastižen, byla zásilka dne 24. 2. 2021 vhozena do poštovní schránky. Tím byla písemnost považována za doručenou. U obviněného zároveň byla zachována pětidenní lhůta k přípravě (§ 233 odst. 2 tr. ř.). Odvolací soud stejným způsobem vyrozuměl obviněného také o odročení veřejného zasedání na 17. 3. 2021, písemnost byla v tomto případě vložena do schránky dne 11. 3. 2021 (č. l. 76). Lze proto uzavřít, že obviněný byl o konání veřejného zasedání o odvolání vyrozuměn řádně a včas a nelze akceptovat, že nebyl obesílán vůbec či nebyl obesílán zásilkou do vlastních rukou.

21. Souhlasit nelze s obviněným ani v tom, že jeho přítomnost u veřejného zasedání zmařil odvolací soud uveřejněním chybné informace o jednací síni v aplikaci Infojednání na internetových stránkách www.justice.cz. Podstatné je v této souvislosti zjištění, že obviněný i jeho obhájkyně byli o konání veřejného zasedání řádně vyrozuměni, a to včetně specifikace jednací síně č. dv. 318, Rooseveltova 16/III. patro (č. l. 131, 74, 75 a 76). Konkrétně obhájkyně vzala termín odročeného veřejného zasedání odvolacího soudu osobně na vědomí bez nutnosti písemného obeslání včetně uvedení správné jednací síně č. 318. Nelze zpochybnit, že chybou na straně soudu (postupem zastupující protokolující úřednice) došlo v aplikaci Infojednání ke zveřejnění nesprávné informace, že jednání se uskuteční v jednací síni č. 106. Tato aplikace má však pouze informativní charakter, o čemž jsou návštěvníci stránek velmi viditelně informováni. Na základě nesprávné informace na internetových stránkách tudíž nemohla obhájkyně obviněného důvodně předpokládat, že došlo ke změně místa konání veřejného zasedání. Případné pochybnosti, byla-li v budově soudu přítomna i s obviněným (o čemž svědčí úřední záznam na č. l. 82), měla (v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt) včas řešit ať už prostřednictvím příslušné trestní kanceláře, či kontrolou na tabuli soudních jednání umístěné v přízemí krajského soudu, kde podle sdělení soudu byly jednací síně označeny správně (viz č. l. 135). Za daných okolností tedy nelze dovodit vadu v postupu soudu, která by měla za následek porušení dovoláním uvedených práv obviněného. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. tak naplněn nebyl.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

22. Jak vyplývá z napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně, soud vyšel při zjištění skutkového stavu věci, konkrétně v dílčí otázce, zda obviněný vozidlo bezprostředně před policejní kontrolou řídil, v podstatě výlučně z výpovědí policistů M. S. a J. J. zasahujících na místě činu. Pokud jde o obhajobu obviněného, soud uzavřel, že obviněný se v přípravném řízení k činu doznal a popsal okolnosti, za kterých se projednávaného skutku dopustil. Podle soudu teprve v řízení před soudem zásadně změnil svoji procesní strategii, jednání popřel a prezentoval odlišnou verzi skutkového děje. Po seznámení se s obsahem procesního spisu dovolací soud zjistil, že nalézací soud hodnotil výpovědi zasahujících policistů zcela nekriticky, bez návaznosti na další důkazy, a uzavřel skutkový děj předčasně, aniž provedl další důkazy, které byly obviněným relevantně navrženy a které měly být provedeny za účelem eventuálního potvrzení či vyvrácení jeho obhajoby, tudíž byly nedůvodně opomenuty (ač soud o jejich neprovedení formálně rozhodl a takový postup odůvodnil). V dané věci Nejvyšší soud shledal situaci, kdy neprovedení navrhovaných důkazů představuje závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci. Závěr soudu o změně obhajovací strategie až v řízení před soudem je navíc ve zjevném rozporu se skutečným obsahem provedených důkazů.

23. Z důkazů provedených v hlavním líčení vyplývají nejméně tři možné skutkové verze, za jakých došlo k policejní kontrole obviněného.

24. První verze vychází z výpovědí zasahujících policistů (č. l. 54 verte až 56 verte a úřední záznam na č. l. 8). Podle ní policisté kontrolovali obviněného v době příjezdu k restauraci, poté co zaparkoval jím řízené motorové vozidlo. Obviněný přijel k restauraci ze směru od XY (policisté uvedli, že míjeli vozidlo obviněného v protisměru a pokud by obviněného nekontrolovali, pokračovali by směrem na XY a XY). Policistům sdělil, že těsně před jízdou alkohol nepožil, ale pil během předcházejícího dne a večera. Do hospody si měl jet pro cigarety.

25. Druhá skutková verze vyplývá z protokolu o výslechu osoby podezřelé (č. l. 3, protokol byl sepsán D. R.), který soud četl v hlavním líčení podle § 207 odst. 2 tr. ř. Podle ní si jel obviněný pro cigarety. V restauraci potkal kamarády, strávil tam přibližně půl hodiny a vypil pivo a dva panáky rumu. Potom sedl do vozidla a chtěl jet zpátky na ranč (tj. směrem na XY). Sotva ujel pár metrů, objevilo se policejní vozidlo, policisté jej zastavili a kontrolovali. Obviněný věděl, že by po vypití alkoholu neměl řídit, ale říkal si, že pojede po silnici jen kousek a potom pojede už jen po poli a nikoho neohrozí.

26. Konečně třetí verzi prezentoval obviněný při výpovědi v hlavním líčení (od č. l. 52 verte). Popřel, že by vozidlo řídil po požití alkoholu. Vozidlo si vypůjčil od manželky zaměstnavatele na ranči, kde pracoval. Zaparkoval na parkovišti před hospodou. Šel do hospody, kde vypil dvě až tři piva a asi čtyři rumy. Poté si šel do auta pro peníze, vozidlo neřídil. Ze strany od XY přijeli na místo policisté. Přišli k němu ve chvíli, kdy vytahoval klíč ze zámku auta a chtěl jít zpátky do restaurace. Na místě kontroly byl svědek, který viděl, že obviněný nikam nejel. V hospodě seděl se dvěma známými. S nimi se nepotkal náhodou, ale předem se domluvili, že společně půjdou do hospody.

27. Již první a druhá verze skutkového děje jsou vzájemně rozporné. Podle první byl obviněný policií kontrolován při příjezdu do restaurace, podle druhé při odjezdu (vozidlo obviněného se podle každé z verzí pohybovalo v jiném směru jízdy; proto i policisté by museli jet v obou případech opačným směrem, aby mohli obviněného minout v protisměru). Nelze tudíž současně učinit závěr, že obviněný se v případném řízení doznal (tedy pravdivě vylíčil okolnosti, za kterých byl policisty kontrolován) a že také policisté vypovídali pravdivě.

Obě verze nemohou platit současně. Pokud by bylo možné hodnotit jako věrohodné výpovědi zasahujících policistů, bylo by třeba klást si současně otázku, proč se obviněný v přípravném řízení doznal k něčemu, co zjevně není pravda, a zda jeho pozdější výpověď při výslechu na policii skutečně nebyla ovlivněna nedostatečnou znalostí českého jazyka, když k úkonu nebyl přibrán tlumočník a obviněný (jak tvrdí) nevěděl, co v protokolu podepsal. Soud prvního stupně se námitkám obhajoby, že obviněný neovládá český jazyk, v odůvodnění svého rozhodnutí věnoval.

Jeho úvahám nelze nepřiznat jistou logiku (zejména argumentu, že obviněný musel mít alespoň základní znalost češtiny, když porozuměl ústním pokynům policistů a dostavil se následující den na policejní služebnu). Při akceptaci verze zasahujících policistů by nelogičnost doznání obviněného při výslechu v přípravném řízení zeslabovala argument nalézacího soudu, že obviněný vlastnoručně podepsal každý list protokolu o výslechu osoby podezřelé spolu s dalšími dokumenty, aniž by se ohrazoval s tím, že nedokáže přečíst text psaný latinkou.

Zde by se skutečně mohlo nabízet vysvětlení prosazované obhajobou, že protokol o výslechu podepsal bez znalosti jeho obsahu. Nakonec problém nedostatečné znalosti českého jazyka je demonstrován účastí tlumočnice v řízení před soudy obou nižších stupňů.

28. Současně zcela mimo pozornost soudu zůstal úřední záznam o vysvětlení podaném svědkyní E. K., sepsaný D. R. (č. l. 15). Svědkyně měla policistovi sdělit, že vozidlo obviněnému půjčila kolem 15. hodiny, aby si zajel do hospody pro cigarety. Po návratu asi za hodinu se jí obviněný přiznal, že v hospodě vypil nějaký alkohol a poté by chycen policií, jak řídí. Současně měla uvést, že byl střízlivý, když si vozidlo půjčoval. Vysvětlení svědkyně v podstatě koresponduje s verzí obviněného z přípravného řízení (částečně i s jeho výpovědí u hlavního líčení), ovšem vylučuje verzi zasahujících policistů.

A to nejen z hlediska toho, zda byl obviněný kontrolován při příjezdu či odjezdu z restaurace (a jel tedy opačným směrem), ale také ohledně toho, zda mohl být již při příjezdu k hospodě (z pohledu policejní verze) pod zjevným vlivem alkoholu. Zatímco svědkyně uvedla, že při odjezdu z ranče do hospody byl střízlivý (jinak by mu podle jejího sdělení vlastní vozidlo ani nepůjčila), zasahující policisté při jeho příjezdu k restauraci již letmým pohledem přes sklo automobilu měli rozeznat jeho podnapilost.

A to dokonce s takovou jistotou, že se okamžitě rozhodli pro služební zákrok, zapnutí výstražného zařízení (majáku) a zastavení vozidla světelným pokynem „Stůj“ (č. l. 54 verte). Obhajoba u hlavního líčení autentičnost tohoto úředního záznamu popřela s tím, že policista se svědkyní vůbec nemluvil. Pokud by se tvrzení obhajoby ukázalo jako opodstatněné, mělo by to pochopitelně dopad také na hodnocení pravdivosti protokolu o výslechu osoby podezřelé, sepsaného stejným policistou.

29. Ani samotné výpovědi zasahujících policistů M. S. a J. J. nejsou natolik jednoznačné, aby bez dalšího obviněného usvědčily. Na jejich základě, a to ani s využitím mapového podkladu, nelze zjistit přesné okolnosti a místo policejní kontroly obviněného. Nelze z nich ani dovodit, zda je jejich verze události vůbec reálná. Především není zřejmé, jakým směrem jel obviněný (podle jeho výpovědi od železničního přejezdu), jakým policisté a kde konkrétně se vozidla setkala. Zatímco M. S. vypověděl, že jeli po ulici XY dolů k hospodě XY (podle mapy dostupné na adrese https://www.google.com/maps tedy patrně směrem od XY k hospodě), J. J., že přijížděli k ulici XY k hospodě (podle mapy tedy spíš ulicí XY od hasičské zbrojnice k hospodě). Oba shodně popsali, že obviněného nejprve minuli v protisměru. Jelikož usoudili, že by mohl být pod vlivem alkoholu, asi po čtyřech až pěti metrech se otočili na křižovatce „nad hospodou“. Obviněný mezitím přijel na odstavnou plochu před restaurací. Když zahýbal k restauraci, jeli už za ním a měli zapnuté majáky a signál „Stůj“. Pokud by policisté na místo skutečně dojeli ulicí XY ve směru od XY, přijeli by po vedlejší silnici, a museli by proto obviněnému jedoucímu po hlavní silnici ve směru od železničního přejezdu (z jejich pohledu zleva) dát přednost v jízdě. Stěží by pak mohli obviněného potkat v protisměru a současně se za ním stihnout otočit ještě v křižovatce u hospody. Pokud by přijížděli po ulici XY, je věrohodnost jejich výpovědi časově a prostorově limitována informacemi, podle kterých míjeli vozidlo řízené obviněným v protisměru, rozpoznali podnapilost obviněného přes přední okno vozidla, otočili se v křižovatce u hospody, zapnuli maják a světelný pokyn „Stůj“ a jeli za vozidlem obviněného, jak zahýbal k restauraci (a to ve vzdálenosti nanejvýš 20 metrů od křižovatky). Je otázkou, zda je popsaný manévr na uvedeném místě takto reálný a zda není přiléhavější popis události předložený obviněným, tedy že policisté projeli před hospodou a všimli si podnapilého obviněného, když stál u zaparkovaného vozidla. Jejich popis události navíc koliduje nejen s obecně očekávatelným průběhem věcí (podnapilí řidiči spíše jezdí z hospody než do ní), ale zejména s vysvětlením svědkyně E. K., jak bylo naznačeno již výše. Soud prvního stupně se těmito otázkami vůbec nezabýval a výpověď policistů bez dalšího vzal za prokázanou a za základ závěru o vině obviněného.

30. Skutková zjištění nalézacího soudu nejsou natolik stabilizovaná, aby bylo na jedné straně možné považovat obhajobou obviněného za vyvrácenou, a na druhé straně usvědčení obviněného spolehlivě opřít o výpověď policistů M. S. a J. J. Pokud za popsané důkazní situace navrhl obviněný v hlavním líčení doplnit výslechy svědků I. K., O. H. a E. K. (viz č. l. 57), nemohl soud jeho návrhy zamítnout jako nadbytečné.

31. V obecné rovině nutno poznamenat, že ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.

32. Ani o jeden z těchto případů se však v posuzované věci nejednalo. Všichni obviněným navržení svědci měli podat relevantní informace k tomu, kde se obviněný nacházel bezprostředně či krátce před policejní kontrolou, a případně tak přispět k odstranění nejasností či rozporů plynoucích z ostatních důkazů, zejména pokud jde o skutečnost, zda pod vlivem alkoholu řídil motorové vozidlo. Jejich svědectví, pokud by bylo hodnoceno jako věrohodné, by nepochybně mohlo a mělo být konfrontováno se svědectvím policistů zasahujících na místě činu. Současně nelze tvrdit, že skutkové zjištění popsané ve výroku odsuzujícího rozsudku, podle kterého obviněný řídil po pozemní komunikaci osobní motorové vozidlo a byl přitom kontrolován policejní hlídkou, již bez důvodných pochybností vyplynulo z provedeného dokazování. Naopak ve věci existovaly zásadní rozpory mezi jednotlivými důkazy, se kterými se soud prvního stupně nevypořádal a nedůvodně neakceptoval návrh na doplnění dokazování.

33. Odůvodnění zamítnutí tohoto návrh v odsuzujícím rozsudku navíc vyznívá nepřesvědčivě. Z protokolu o hlavním líčení neplyne soudem poukazovaný rozpor mezí tím, zda se obviněným navržený svědek nacházel v průběhu policejní kontroly v restauraci, či venku na odstavné ploše. Pokud obviněný hovořil o svědkovi, který stál kousek od něj během policejní kontroly (č. l. 54), neznamená to nutně, že se mělo jednat o některého z jeho známých, se kterými se potkal v hospodě. Stejně tak mohlo jít o cizí osobu. Úvaha soudu, že personál restaurace ani hosté neměli důvod sledovat dění před restaurací, jelikož předtím nedošlo k žádné události, která by jejich pozornost měla upoutat, neodpovídá výpovědi zasahujících policistů, podle které ke kontrole došlo přímo před okny restaurace za použití majáku (není zřejmé, zda i za použití zvukového výstražného zařízení). Tyto okolnosti policejní kontroly rozhodně měly potenciál pozornost osob v restauraci upoutat.

34. Nalézací soud tak popsaným způsobem zatížil své rozhodnutí vadou odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. V rámci své přezkumné povinnosti na základě odvolání obviněného popsané vady důkazního řízení nezjistil a nenapravil ani odvolací soud. Namísto toho pouze ve velké stručnosti odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil. Odvolání odviněného jako nedůvodné podle § 256 tr. ř. zamítl, přestože v řízení předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tím došlo rovněž k naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

36. Jelikož Nejvyšší soud shledal dovolání obviněného zčásti důvodným, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. 3. 2021, č. j. 5 To 36/2021-87, a rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 11. 11. 2020, č. j. 14 T 24/2020-60, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Blansku přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto své rozhodnutí učinil podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady zároveň nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání.

37. Věc se tak vrací do stadia, kdy Okresní soud v Blansku bude muset věc znovu projednat a rozhodnout. V novém řízení o této věci bude povinen postupovat v intencích rozhodnutí Nejvyššího soudu (§ 265s odst. 1 tr. ř.). Jde v podstatě o to, aby si pro své rozhodnutí opatřil spolehlivý skutkový podklad. Jeho úkolem bude doplnit dokazování o výslechy svědků I. K., O. H. a E. K. v souladu s již dříve vzneseným návrhem obhajoby na doplnění dokazování (č. l. 57), a to zejména za účelem objasnění otázek, v jakém stavu cestoval obviněný do restaurace, jaký byl pohyb jím řízeného vozidla, jaký pohyb vozidla policistů, kde došlo k setkání vozidel, zda, jak a kde obviněný vozidlo zastavil a podrobil se dechové kontrole či byl této kontrole podroben až po opuštění restaurace, zda uvnitř konzumoval alkohol. V celkovém souhrnu tedy bude zapotřebí spolehlivě objasnit, která z naznačených skutkových variant je pravdivá (resp. zda byl skutkový popis obviněného spolehlivě vyvrácen) a v návaznosti na to, zda policejní hlídka kontrolovala obviněného přímo při řízení motorového vozidla, kdy o jeho ovlivnění alkoholem spor nevzniká. S ohledem na konkrétní důkazní situaci pak bude muset soud zvážit i doplnění výpovědi policistů M. S. a J. J. k odstranění v tomto rozhodnutí popsaných nepřesností či rozporů. Nelze vyloučit, že k řádnému objasnění skutkového stavu věci bude nezbytné provést ještě další důkazy, na které v tomto stadiu řízení nemohl dovolací soud pamatovat.

38. V návaznosti na to bude na soudu prvního stupně, aby se znovu zabýval hodnocením všech provedených důkazů jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v souladu s požadavky § 2 odst. 6 tr. ř. Dovolací soud si je vědom delšího časového odstupu od doby skutku a související hrozby zániku paměťové stopy svědků, jakož i možných problémů s identifikací svědků či kontaktem s nimi i s obviněným. S tím spojené případné negativní důsledky pro důkazní situaci však nemohou jít k tíži obviněného. V těchto souvislostech nutno připomenout, že princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Obecný soud musí dodržet vysoký standard, i pokud jde o hodnocení vypovídací schopnosti a hodnověrnosti důkazu samotného. Jde-li o hodnocení důkazů, procesní předpisy sice ponechávají volnost soudci obecného soudu, avšak nemůže jít o úvahu absolutní, nevázanou na zkušenostmi prověřenou pravděpodobnost určitých skutečností (zejména viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, a další).

39. Teprve v případě, že souhrn dostatečně kvalitních důkazů bude tvořit logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny okolnosti žalovaného skutku, bude možné uvažovat o trestní odpovědnosti obviněného (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). V opačném případě bude na místě zvážit aplikaci § 226 písm. c) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. 4. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu