6 Tdo 308/2024-878
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 18. 6. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. F., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Horní Slavkov, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 9 To 67/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 48 T 1/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. F. odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 7. 2023, sp. zn. 48 T 1/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jednak přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku, za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody na 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla také uložena povinnost jednak zaplatit náhradu škody ve výši 78 552 Kč poškozené společnosti Zaměstnanecká pojišťovna Škoda a jednak zaplatit poškozené A. Z. náhradu nemajetkové újmy ve výši 165 295 Kč tvořené bolestným ve výši 15 295 Kč a nemajetkovou újmou ve výši 150 000 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný, státní zástupkyně i poškozená odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem dne 22. 11. 2023, sp. zn. 9 To 67/2023. Z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. ř., z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e) tr. ř. a z podnětu odvolání poškozené podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, čehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
poté, co se na počátku listopadu 2021 seznámil prostřednictvím sociální sítě Instagram s poškozenou A. Z., narozenou XY, která s ním od poloviny listopadu 2021 do 16. prosince 2021 sdílela společnou domácnost na adrese Praha 4, XY XY, a rovněž s ním trávila většinu svého času na adrese Praha 1, XY XY, kde oba pracovali jako recepční, se k poškozené A. Z. choval nevhodně, kdy tuto kontroloval, byl žárlivý a manipuloval s ní, přičemž v rámci tohoto toxického vztahu, ve kterém obžalovaný vystupoval dominantně, jí v uvedeném období nejméně ve třech případech uhodil otevřenou rukou střední intenzity do oblasti obličeje,
kdy dne 10. prosince 2021 v bytě, který společně užívali, poté co mu poškozená oznámila, že se s ním chce rozejít, ji nejprve uštědřil několik facek, následně společně sledovali televizi, kdy poté, co poškozenou telefonicky kontaktoval její spolužák, počal poškozenou fyzicky napadat, nejprve fackami do oblasti obličeje střední intenzity, kdy seděl vedle poškozené ležící na posteli, chytil ji za hrdlo a rdousil ji tak, že nemohla dýchat, kopal ji do oblasti dolních končetin, držel jí za kotník a tímto jí kroutil svýma rukama, následně ji odtáhl do druhého pokoje, kde nebyly postele, poškozená ležela na zemi, obžalovaný si na ni sedl a bil jí údery loktů do oblasti očí a obličeje, kdy utržila zhruba pět ran, házel s ní hlavou o stěnu, opětovně poškozené stiskl krk rukama nejvýše střední silou, v důsledku čehož poškozená ztratila vědomí a když se probrala v důsledku další rány od obžalovaného, měl obžalovaný v ruce kuchyňský nůž a vyhrožoval jí, že jí zabije, a pak že zabije sebe, následně k ní přistoupil, poškozená ležela na zemi na zádech, pokrčil jí nohy, nařídil jí, aby roztáhla nohy, čemuž se poškozená nebránila, protože měla strach a byla zcela fyzicky vyčerpaná, následně proti její vůli, využívaje své fyzické převahy z důvodu vyčerpanosti poškozené a strachu poškozené z jeho osoby, zasunul svůj penis do pochvy poškozené a vykonal na ní nechráněnou vaginální soulož, včetně ejakulace do pochvy poškozené, kdy shora uvedeným jednáním způsobil poškozené brýlový krevní výron obou očí, podkožní krevní výrony obou tváří s otokem měkkých tkání, podkožní krevní výrony v obou spánkových krajinách a v okolí obou uší, podkožní krevní výron a povrchní oděrku na levém boku a levé hýždi, podkožní krevní výrony na zevní ploše obou paží, podkožní krevní výrony na pravém zápěstí a hřbetu pravé ruky, tedy středně těžká zranění dosahující ze soudně lékařského hlediska charakteru ublížení na zdraví, kdy porucha zdraví, resp. omezení v obvyklém způsobu života trvalo po dobu delší 1 týdne,
a následně ve dnech od 13. do 16. prosince 2021, opakovaně, nejméně však ve dvou případech, poškozenou, která byla v důsledku shora popsaného útoku zcela fyzicky vyčerpaná, taktéž měla z obžalovaného strach, aby ji znovu nezbil, pročež jej poslouchala ve všem, co žádal, přiměl, aby ho orálně uspokojovala, což poškozená odmítala s tím, že to nechce a že má zraněná ústa v důsledku jeho předchozího útoku, na což však obžalovaný nereagoval a poškozené násilím natlačil hlavu ke svému rozkroku a tak ji přiměl k felaci svého penisu, a to proti vůli poškozené, a dále v přesně nezjištěné době od 14. do 15. prosince 2021, požadoval po poškozené taktéž anální sex, kdy jí proti její vůli zasunul do análního otvoru bílou skleněnou kuličku, s níž v jejím análním otvoru kroužil, čemuž se poškozená bránila jednak verbálně a jednak obžalovanému odstrkávala ruce, v důsledku čehož obžalovaný svého jednání zanechal, kdy obžalovaný ve snaze utajit své násilné chování vůči poškozené, neboť na ní byly patrné známky fyzického násilí, dovolil poškozené odejít z bytu do školy až dne 16. prosince 2021, kdy po příchodu poškozené do školy byla věc oznámena Policii ČR matkou poškozené,
přičemž u poškozené v příčinné souvislosti se shora uvedeným jednáním obžalovaného došlo k rozvoji dlouhodobé posttraumatické stresové poruchy s nejistým vývojem a nejistou prognózou do budoucna, projevující se flashbacky, záchvaty paniky, zvýšenou úzkostností, ve strachu z mužů, ve ztrátě sexuální apetence, v poruchách spánku, v narušení vztahu k sociálnímu okolí, v depresivitě, úzkosti a plačtivosti a v poruchách pozornosti, tedy k vážné poruše zdraví trvající po dobu delší než šest týdnů, když v období od 22. března 2022 do 20. května 2022 byla hospitalizována v Psychiatrické léčebně XY.
4. Za to ho odvolací soud podle § 185 odst. 3 tr. zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 6 let a 6 měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 78 552 Kč poškozené společnosti Zaměstnanecká pojišťovna Škoda a nahradit poškozené A. Z. nemajetkovou újmu v penězích za prožité duševní útrapy ve výši 150 000 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně počínaje od 30. března 2023 do zaplacení a nemajetkovou újmu v penězích za prožitou bolest ve výši 15 295 Kč s úrokem z prodlení 15 % ročně počínaje od 30. března 2023 do zaplacení. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázal poškozenou A. Z. se zbytkem jejího nároku na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti zamítavému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř.
6. Svou argumentaci zaměřil primárně vůči rozhodným skutkovým zjištěním, která považuje z podstatné části za zjevně rozporná s obsahem provedených důkazů, a rovněž má za to, že nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Brojí proti závěru o důvěryhodnosti poškozené, kterou má zpochybňovat odchýlení soudu prvního stupně od znění obžaloby a usnesení o zahájení trestního stíhání, ve kterých bylo obviněnému kladeno za vinu také naplnění znaků zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí a přečinu omezování osobní svobody, což soud odůvodnil nedostatečnou oporou v provedeném dokazování.
Ostatně žádné důkazy nesvědčily tvrzení o napadení, kterého se měl obviněný dopustit začátkem prosince 2021 v suterénu objektu XY, kde spolu s poškozenou v té době pracovali, a před kterým měla poškozená utéct do metra. Obdobné platí pro tvrzené zamknutí poškozené v pokoji, kdy bylo zjištěno, že poškozená byla velice často ve společném bytě sama a nebylo možno ji držet v jednom či druhém pokoji bytu, neboť jedny dveře nešly dovírat z důvodu poškození (o tom vypověděla pronajímatelka bytu) a od druhých dveří neexistoval klíč. K tomu dále uvedl, že poškozená vlastnila mobilní telefon, kterým si mohla zavolat o pomoc či poslat vzkaz se žádostí o pomoc, a rovněž ve dnech 10.
– 16. 12. 2021 měla nepřeberné množství možností se od něj odpoutat, zavolat si o pomoc nebo jednoduše utéct. Kvůli takto vyvráceným tvrzením poškozené se soud prvního stupně musel odchýlit od žalobního návrhu, a tedy jednoznačně, ač to výslovně v odůvodnění neuvádí, konstatoval podlomení její věrohodnosti. Změny, které soud prvního stupně učinil ve skutkové větě, pak nelze považovat za dílčí drobnosti, jak uvádí odvolací soud, neboť se jedná o zcela zásadní změnu výrokové věty vypouštějící dvě skutkové podstaty, pro které byl dovolatel postaven před soud. Nedůvěryhodnost poškozené podle obviněného dále posilují jednotlivá prokazatelně lživá tvrzení, podle kterých: 1) obviněný jí měl zakázat sociální sítě (k tomuto kroku přistoupili po vzájemné dohodě, s čím souhlasila i matka poškozené), 2) obviněný měl neoprávněně držet její platební kartu (kartu mu sama svěřila a navíc matka poškozené poskytla PIN kód s vysvětlením, že poškozená s kartou neumí disponovat), 3) obviněný jí měl sledovat prostřednictvím mobilní aplikace (žádná taková aplikace v mobilu poškozené nebyla nalezena), 4) obviněný jí měl zakázat chodit do školy a místo toho vyžadoval, ať pracuje (změnu školy chtěla poškozená sama a obviněný sám prosazoval, ať si prvně ukončí vzdělání).
Nedůvěryhodnost poškozené mají dále potvrzovat i její další nepravdivá vyjádření učiněná v průběhu výslechu u hlavního líčení ze dne 29. 3. 2023, během kterého poškozená lživě uvedla: 1) časové období jejich vzájemného vztahu, 2) že s obviněným neprobírala užívání marihuany, 3) že jí měl manipulovat hned na samém počátku vztahu, 4) že její absence ve škole byly způsobeny fyzickým napadením ze strany obviněného a současně měla pracovat 16 hodin denně, a to 14 dní v kuse.
K tomu ještě dodal, že poškozená sama potvrdila, že se jí lehce tvoří modřiny, a že i několik měsíců po konci jejich vztahu nosí kabát, který jí daroval, byť by jí to mělo připomínat, jak jí měl ubližovat.
7. Obviněný rovněž popřel, že by praktikoval nebo měl v oblibě anální styk, přičemž z lékařské zprávy a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví vyplývá, že anální otvor poškozené nebyl jakkoli poškozen, nehledě na další rozpor ve výpovědi poškozené, která nejprve tvrdila, že k análnímu styku měla být užita kulička z vánočního kalendáře, avšak následně vypověděla, že šlo o předmět jiného tvaru. Ve zmíněném kalendáři se sice nacházel anální předmět, avšak ten byl v originálním balení a žádný další předmět odpovídající popisu poškozené nebyl nalezen během domovní prohlídky. Jednoznačně rozporná jsou i tvrzení poškozené stran polohy těla při znásilnění, místa, kde mělo dojít ke styku, a dalších okolností, včetně obecného popisu tohoto styku ze strany poškozené. Znalecký posudek z oboru zdravotnictví, ani lékařské vyšetření také nezjistily, že by poševní vchod měl být poznamenán oděrkami, jizvami či jinými zraněními, které by se při znásilnění dalo očekávat, obzvláště, když obviněný měl překonávat, byť lehký odpor. Stejně tak nebyl nalezen při lékařské prohlídce ejakulát dovolatele, který měl proniknout při styku do poškozené. Nebylo tak ani prokázáno, že by pohlavní styk byl proti vůli poškozené.
8. Obviněný též brojil proti závěru znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, že se u poškozené rozvinula posttraumatická stresová porucha (dále jen „PTSP“) v příčinné souvislosti s projednávaným jednáním obviněného, neboť podle uvedeného znaleckého zkoumání má trpět úzkostmi, strachem z mužů a ztrátou sexuální apetence, ovšem z fotografií a videí, které sama poškozená umístila na své sociální sítě, vyplývá opak. Tohoto rozporného chování se měla poškozená dopustit i v průběhu svého výslechu, neboť tvrdila, že v předvečer své výpovědi pociťovala strach, nespavost a další negativní pocity, avšak den před konáním hlavního líčení ve večerních hodinách sdílela na svých sociálních sítích fotografii vypovídající o opaku. Během hlavního líčení, ve kterém znalci stvrdili svůj posudek, bylo také zjištěno, že tyto materiály, provedené obhajobou v dřívějším hlavním líčení, nebyly znalcům poskytnuty včas a vyjádřili se k nim tak až během svého výslechu, přičemž byla zřejmá nejistota ze strany znalkyně Dufkové, jak s těmito informacemi naložit. Samotná argumentace k uvedenému materiálu ze strany odvolacího soudu i druhého znalce prof. Weisse nebyla přiléhavá vzhledem k jeho rozsahu. Zvláště pak nemůže obstát obecné tvrzení znalce, že poškozená je typem jedince, který se chová jinak, než popisuje odborná literatura jedince s PTSP a to tím, že se snaží dělat opak, a že předložené materiály jsou pouze výsekem části dne.
9. Dále obviněný namítl bezdůvodnost zamítnutí návrhu vyslechnout svědky obhajoby, kteří mohli potvrdit vzhled a stav poškozené dne 11. 12. 2021, jež měla být předcházející den fyzicky napadena obviněným do oblasti obličeje a následně i znásilněna, což by nešlo přehlédnout, když spolu byli následně na veřejnosti, což podle obviněného také mohla využít k útěku od něj. Ostatně ve spisu je založena fotografie z daného období, na které se poškozená usmívá a v obličeji není nikterak zraněná. Soud prvního stupně tímto v neprospěch obviněného upřednostnil nepřímý důkaz znaleckým posudkem stanovujícím pravděpodobný čas vzniku modřin, a to na základě fotky pořízené policejním orgánem s 6-ti denním odstupem, oproti přímému důkazu, tedy výslechem svědků. Dále namítl, že provedené výslechy kamarádek a matky poškozené jsou nedůvěryhodné, protože vychází z rozporuplných tvrzení poškozené, přičemž matka tendenčně tvrdila, že po pouhých 14 dnech byla také zmanipulována obviněným. Soud tak provedl dokazování pouze výpověďmi svědků obžaloby s výjimkou matky obviněného, která potvrdila, že tvrzená zranění poškozené nebyla seznatelná při videohovoru mezi sestrou obviněného a poškozenou. Též namítl, že znalecké zkoumání potvrdilo, že není osobou násilnou se sklony domáhat se intimity proti vůli ženy. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů tedy spočívají na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, neboť se nejednalo o zločin znásilnění a ani nebyl naplněn znak těžké újmy v podobě PTSP. Soudy měly také více respektovat zásadu in dubio pro reo.
10. V neposlední řadě se dovolatel vymezil i vůči výši trestu, který považuje za příliš přísný s ohledem na soudní praxi, která závažnější případy sexuálního násilí trestá mírněji, a jelikož je osobou dosud netrestanou bez deviantních sklonů k násilí.
11. Na základě těchto skutečností obviněný závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l tr. ř. přikázal tomuto soudu, případně odvolacímu soudu, o věci v potřebném rozsahu znovu jednat a rozhodnout. Eventuálně také navrhl, aby Nejvyšší soud sám rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. a obviněnému uložil podle § 58 odst. 1 tr. zákoníku podmíněný trest odnětí svobody se stanovením přiměřené zkušební doby, resp. přiměřený nepodmíněný trest odnětí svobody.
12. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“) ve svém písemném vyjádření konstatovala, že dovolání je vystavěno na doslovném opakování námitek prolínajících se celým trestním řízením, se kterými se již oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Byť výhrady obviněného jsou formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., postrádají opodstatněnost, neboť soud prvního stupně realizoval komplexní a bezvadné dokazování, nejen co do rozsahu, ale i ve vztahu k učiněným skutkovým závěrům. S následně uplatněnými námitkami se pak přiléhavě vypořádal odvolací soud, včetně namítaných rozporů ve výpovědi poškozené, neboť šlo o formulační nepřesnosti nebo nepochopení, nemající spojitost s meritem věci. S ohledem na konzistentnost poškozené, jejíž popis událostí zapadal do časové osy dané výpověďmi dalších svědků, soudy správně vyhodnotily tuto svědkyni jako věrohodnou. Především však byla její výpověď potvrzena závěry znalkyně MUDr. Kulvajtové, neboť na jejím těle dne 16. 12. 2021 fotograficky zachycená zranění přesně odpovídala její výpovědi jak lokací, tak stářím zhruba 6 dní, ale i mechanismem vzniku. V tomto kontextu soud důvodně zamítl návrh doplnit dokazování výslechem tří svědků podle § 216 odst. 1 tr. ř., jelikož skutkový stav byl spolehlivě a v míře naprosto vyčerpávající prokázán. Pokud jde o výhrady k PTSP, státní zástupkyně odkázala na vypracovaný znalecký posudek, který toto potvrdil a na výslech znalců v rámci hlavního líčení, ve kterém bezpečně vyloučili, že by poškozená PTSP předstírala. Námitka ohledně prezentace poškozené na sociálních sítích, postrádá významu, neboť podle vyjádření znalců, se jedná o sebeprezentaci věku a intelektu poškozené přiměřenou a běžnou. K námitkám spadajícím pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. státní zástupkyně připomněla, že uvedený dovolací důvod dopadá na pochybení soudu co do druhu a výměry uloženého trestu to v jasně vymezených intencích, kdy druh trestu musí být podle zákona nepřípustný či jeho výměra musí být mimo trestní sazbu stanovenou na trestný čin zákonem. V projednávaném případě však ani jedna z těchto alternativ nebyla uplatněna, neboť obviněný svou argumentaci založil na námitce nesprávné právní kvalifikace, s čímž se však již přiléhavě vypořádal odvolací soud ve svém odůvodnění.
13. Závěrem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasila s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
15. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 9 To 67/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
16. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
17. Podle dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
18. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
19. Samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., a to ve dvou alternativách, spočívajících v tom, že obviněnému byl uložen trest: a) takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo b) trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl obviněný uznán vinným.
20. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze bez dalšího v dovolání podřazovat pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání
21. V kontextu výše uvedeného lze uzavřít, že podstatu námitek směřujících proti výroku o vině je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a se značnou mírou tolerance i pod písm. h) stejného ustanovení. Tyto námitky však nelze hodnotit jako opodstatněné, odůvodňující požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí. Výhrady směřující vůči výroku o trestu a zjevně spojované s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. pak nelze podřadit pod tento ani jiný zákonem vymezený dovolací důvod.
K dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první
22. Z obsahu dovolání je patrné, že obviněný brojí primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, která shledal jako rozporná s obsahem provedených důkazů, jmenovitě se jedná o znalecké posudky a výpověď poškozené. Tvrzení poškozené jsou podle jeho mínění lživá a nekonzistentní s ostatními zjištěnými skutečnostmi, čemuž měl přisvědčit i soud prvního stupně, který se výrazně odchýlil od znění obžaloby právě pro nedostatečnou věrohodnost poškozené, jejíž výpověď byla v některých bodech zcela vyvrácena jinými důkazy. Za této situace má pak za neudržitelné, aby byl uznán vinným na základě takto rozporné výpovědi v jiném bodě obžaloby. K provedenému znaleckému zkoumání osoby poškozené namítl, že učiněné závěry o vzniku PTSP neodpovídají zvolené formě sebereprezentace poškozené na sociálních sítích, přičemž tento nesoulad, se kterým byli znalci konfrontováni až během svého výslechu v hlavním líčení, nebyl uspokojivě vysvětlen. Soudy taktéž pochybily nedůvodným neprovedením výslechu obhajobou navrhovaných svědků, jež představovaly přímý důkaz, a místo toho vycházely z nepřímého důkazu znaleckým posouzením.
23. Stran skupiny námitek, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, resp. že vychází z výpovědi nedůvěryhodné poškozené, lze formálně dovodit naplnění první alternativy dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
24. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 6. vydání. Praha: Leges, 2021, str. 180 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu. Před dovolacím soudem se ale dokazování zásadně neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.). Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu. Naopak Nejvyšší soud, který sám dokazování zásadně neprovádí, musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
26. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledaly a provedly důkazy, tak aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotily právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustily se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijaly-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudovaly své skutkové závěry především na výpovědi poškozené, což zdůvodnily logickou návazností na ostatní provedené důkazy, postupovaly v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze proto přisvědčit námitce o nedostatcích ve skutkových závěrech soudů, ba právě naopak provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.
27. Byť lze do jisté míry dát obviněnému za pravdu ohledně rozpornosti výpovědi poškozené, je nutno současně uvést (jak ostatně učinil i odvolací soud), že tyto nepřesnosti se jednak týkaly okolností nedůležitých pro rozhodná skutková zjištění a jednak jsou omluvitelná delší časovou prodlevou od posuzovaných událostí, a i postupnou psychologickou rekonvalescencí poškozené, která zahrnuje potlačení vzpomínek na období s obviněným. Nelze ani odhlédnout od zjištěného psychologického profilu poškozené, ze kterého vyplývá, že by nebyla schopna konzistentně po celou dobu trestního řízení lživě líčit průběh skutkového děje.
Oproti tomu tvrzení poškozené ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (zejména listinnými důkazy v podobě lékařských zpráv, výstupní zprávy Psychiatrické léčebny XY, materiálů předložených školní psycholožkou zpracovaným v souvislosti s konzultacemi s poškozenou, fotodokumentace zranění poškozené, znaleckých posudků z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství a odvětví psychiatrie, a rovněž výpověďmi znalců a svědků) tvoří ucelený řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr.
ř.). Nebyly tedy naplněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
28. Argumentuje-li pak obviněný, že změnou skutkové věty soud prvního stupně implicitně potvrdil jeho tvrzení o nedůvěryhodnosti poškozené, nelze tomuto závěru přisvědčit. Vytýkané úpravy popis skutku nezměnily podstatné skutkové okolnosti posuzovaného jednání, nýbrž pouze individualizovaly žalovaný skutek. Skutečnost, že rozsah skutkové věty v obžalobě byl zkrácen s ohledem na nedostatečnou oporu v povedených důkazech, je výsledkem komplexního hodnocení, na jehož základě soud prvního stupně dospěl k závěru, že ve smyslu § 220 odst. 3 tr. ř. je nutno oproti obžalobě vypustit část právní kvalifikace. Tento závěr ovšem nelze klást na roveň vyvrácení tvrzení poškozené, neboť soud prvního stupně vycházel ze skutkového děje, tak jak jej uvedla poškozená a který byl potvrzen a konkretizován dalšími provedenými důkazy, přičemž v tomto popisu neshledal oporu pro právní kvalifikaci v rozsahu vymezeném v žalobním návrhu. Jak ostatně konstatoval soud prvního stupně ve svém rozsudku (viz bod 61.), s čímž se ztotožnil i soud odvolací (viz bod 17.), z popisu poškozené je zřetelná snaha obviněného podřídit poškozenou jeho představám o partnerském vztahu, ovšem s ohledem na krátkou dobu trvání partnerského vztahu a pochopitelné obavy, které poškozená v jeho průběhu pociťovala (byť jsi byla vědoma možnosti opustit společnou domácnost dříve) soud neměl za to, že lze dovodit trestněprávní odpovědnost obviněného za trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí a omezování osobní svobody. Nutno zdůraznit, že namítá-li obviněný, že tím soudy nižších stupňů de facto konstatovaly nekonzistentnost výpovědi poškozené, pomíjí tu podstatnou část jejich hodnotících úvah, vztažených k provedeným důkazům a zejména k samotné výpovědi poškozené, které vyústily v závěr o její věrohodnosti ve vztahu ke shora popsanému skutku.
29. K těmto a dalším námitkám vytýkajícím vadná skutková zjištění pak je namístě dále uvést, že nepřijal-li soud prvního stupně tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry především na výpovědi poškozené, neboť ta byla v podstatných bodech konzistentní a logicky korespondovala s dalšími provedenými důkazy (k tomu viz výše), postupoval v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Je pak třeba zdůraznit, že nejde o zjevný rozpor, pokud soudy vycházely z verze skutkového děje opřené o jednu skupinu důkazů, naopak odmítly jinou verzi preferovanou obhajobou opřenou o jinou skupinu důkazů, pokud své stanovisko v tomto směru odůvodnily. Prostá polemika se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí nenaplňující první alternativu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak nemůže být zásadně sama o sobě předmětem dovolacího přezkumu, nehledě pod jakým dovolacím důvodem obviněný své námitky uplatní.
30. S ohledem na výše uvedené pak Nejvyšší soud konstatuje, že zmíněná polemika představuje podstatnou část námitek obviněného, jenž staví svou argumentaci na vlastní verzi skutkového děje. Námitky, že poškozená ve své výpovědi v hlavním líčení ze dne 29. 3. 2023 špatně určila délku jejich vztahu, lživě se vyjádřila o průběhu změny její školy atd., byly uvedeny na pravou míru již soudem prvního stupně, případně nebyly relevantní k projednávané věci. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud své skutkové i právní závěry opřely o konzistentní popis průběhu skutkového děje poškozenou, což obviněný napadá v dílčích a nepodstatných jednotlivostech.
Tím prosazuje vlastní verzi skutkového děje v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními. Jeho výhrady proti věrohodnosti celé výpovědi poškozené a jejího hodnocení soudy přitom nezohledňují všechny relevantní ve věci provedené důkazy, tedy nejen samotnou tuto výpověď. V tomto ohledu je možno odkázat na pečlivé zdůvodnění soudu prvního stupně v bodě 44. a násl., ve kterých soud detailně vyložil své hodnotící úvahy, včetně skutečností a důkazů, jež považoval za významné pro své rozhodnutí, na což Nejvyšší soud i dále přiměřeně odkazuje.
Domáhá-li se pak obviněný přehodnocení důkazů a na to navazujících úvah soudu o průběhu fyzického konfliktu v objektu XY a okolností týkající se vykonání análního pohlavního styku, jelikož učiněná skutková zjištění neodpovídají jeho tvrzením, lze uvést, že se nejedná o věcnou námitku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad uvedený rámec je vhodné ještě dodat, že incident v objektu XY, kdy poškozená měla od obviněného utržit facku, potvrdil sám dovolatel, byť průběh celého konfliktu popsal odlišně.
V případě análního styku soudy obou stupňů dospěly k závěru na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, že v důsledku předcházejícího útoku se poškozená nedobrovolně podvolila vůli obviněného, čemuž odpovídalo i její fyzické uvolnění, což vysvětluje absenci zranění u análního otvoru. Pokud jde o výhradu, že nebyl nalezen předmět, kterým mělo dojít k análnímu pohlavnímu styku, lze v této souvislosti odkázat na logické odůvodnění soudu prvního stupně v bodě 49., podle kterého nebylo možné s ohledem na časový odstup vyloučit, že obviněný se dotyčného předmětu zbavil před provedením domovní prohlídky, která ostatně nebyla primárně vedena za účelem vyhledání takového předmětu.
Jelikož tento závěr se žádný způsobem neodchýlil od rozhodných skutkových zjištění (či je nerozporoval), ba právě ve světle zásad elementární logiky nabízí rozumné vysvětlení, Nejvyšší soud nespatřuje v uvedeném důvod pro kasační zásah.
31. K námitce o doložení fotografie z období 10. 12. 2021, na které má být poškozená zachycena bez zranění v obličeji, Nejvyšší soud dodává, že uvedená fotografie má být „doložena ve spise“. Přezkum dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vedeného kasační zásadou je v souladu § 265i odst. 3 tr. ř. vázán dovolatelem zvoleným rozsahem a uvedenými důvody. „Není-li proto z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). K tomu dlužno zopakovat, že není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry, zvláště pokud námitka obviněného je formulována pouze obecně. Je rovněž nutné podotknout, že u obviněným předložených fotografií na č. l. 479 a násl. není zaznačeno datum z daného období prosince 2021. Pokud jde o založený flashdisk na témže místě v procesním spise, tam uvedená data rovněž neodpovídají tvrzeným skutečnostem v dovolání.
32. Stran námitek vůči znaleckému závěru o vzniku PTSP u poškozené Nejvyšší soud se zcela ztotožňuje se závěry soudů nižších stupňů, podle kterých znalci přesvědčivě vysvětlili, že sebereprezentace poškozené na sociálních sítích je projevem zcela běžným nejen pro osobu jejího věku, ale také i pro oběti sexuálního násilí, které se snaží znovu zapojit do společenského života. Nelze ani odhlédnout, jak ostatně upozornil i odvolací soud (viz bod 18.), že skutečnosti sdílené na sociální síti, ze své podstaty nejsou reprezentativní, protože zachycují pouze jeden konkrétní okamžik, bez možnosti jakkoliv zjistit skutečný psychologický stav uživatele v průběhu celého dne. Taktéž den sdílení čehokoliv na sociální sítí neznamená, že v ten samý den se zachycená událost i stala. Učiněný závěr o rozvoji PTSP u poškozené dále potvrzuje i zpráva z Psychiatrické léčebny XY. Toto odůvodnění soudů nižšího stupně, na které dovolací soud dále v krátkosti odkazuje, nenese znaky tendenčního, či jinak libovolného hodnocení, ba právě naopak utváří ucelený a logický závěr. Namítá- li obviněný rozpor mezi závěry ve vypracovaném znaleckém posudku a následným vyjádřením znalců v hlavním líčení, v prvé řadě nutno podotknout, že výslech znalce ve smyslu § 108 tr. ř. slouží mimo jiné i k případnému ústnímu doplnění, resp. dovysvětlení, v reakci na dotazy stran trestního řízení. Tudíž skutečnost, že znalci se zcela adekvátně vyjádřili k námitce obhajoby ohledně prezentace poškozené na sociálních sítí až během svého výslechu nezakládá vadu znaleckého posudku. K tomu je vhodné ještě dodat, že z vyjádření znalkyně, jež je uvedeno v bodě 25. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, je zjevné, že poškozená v době zkoumání začala znovu vstupovat do sociálního života (byla schopna navštěvovat školu, udržovat kontakt s vrstevníky, navázat partnerský vztah), což jen dále koreluje s namítanými skutečnostmi, jak ostatně upozornila znalkyně během svého výslechu.
Alternativa třetí
33. Ve vztahu k námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně vzato odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné – v souladu s principem materiálního nahlížení na právo – zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
34. Byť uplatněná námitka o nedůvodném zamítnutí obhajobou navrhovaném výslechu svědků je formálně podřaditelná pod tuto třetí alternativu dovolacího důvodu ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., není pochyb o tom, že soudy obou stupňů (především pak soud prvního stupně) provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat (ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že patřičně odůvodnily své zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech obviněným navržených svědků. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (viz bod 41.) konstatoval (a obdobně pak i odvolací soud v bodě 14. svého rozhodnutí), že výslech navrhovaných svědků by byl nadbytečným, neboť závěr o fyzickém napadení poškozené obviněným a jeho zařazení do časové osy skutkového děje byl dostatečným způsobem objasněn jinými provedenými důkazy. Jak vyplývá z odůvodnění soudu prvního stupně (viz bod 46.), svá skutková zjištění o fyzickém konfliktu ze dne 10. 12. 2021 opírá jednak o fotodokumentaci, která byla dne 16. 12. 2021 pořízena ve škole poškozené, stejně jako fotodokumentací, která byla pořízena orgány Policie ČR ze dne 17. 12. 2021 a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který potvrdil, že zdokumentovaná zranění byla způsobena v důsledku fyzického útoku a také určil jejich stáří v rozmezí 2 až 7 dní. Uvedené v kombinaci s výpovědí poškozené tvoří ucelený a logický podklad pro závěr o průběhu skutkového děje, takže by navrhované výslechy byly již nadbytečné. Takové odůvodnění považuje dovolací soud za dostatečné a adekvátní vzhledem k popsané důkazní situaci v posuzované věci.
35. Uvedený závěr je přiléhavým i proto, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace nezávadně dospěly k závěru, že věrohodnost poškozené není zpochybněna.
36. Nad rámec nezbytného Nejvyšší soud dodává, že pokud snad měla námitka obviněného o změně skutkové věty směřovat k problematice totožnosti skutku, pak ani ta by nebyla opodstatněná. K uvedenému je nutno uvést, že ve smyslu zásady obžalovací podle § 2 odst. 8 tr. ř. v kombinaci s § 120 odst. 3 tr. ř. a § 220 odst. 1 tr. ř., je popis skutku ve výroku o vině zásadně vázán obsahem a rozsahem stanoveným v obžalobě za účelem vymezení předmětu soudního rozhodování co do osoby obviněného a povahy věci, která je mu kladena za vinu. Uvedené pravidlo ovšem není absolutní, neboť podle § 220 odst. 3 tr. ř. je totožnost skutku zachována, pokud panuje shoda mezi výrokem o vině a žalobním návrhem v podstatných skutkových okolnostech, jimiž se rozumí zejména skutkové okolnosti charakterizující jednání nebo následek z hlediska právní kvalifikace, která přichází v úvahu (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. II. ÚS 143/02).
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
37. Pokud jde o námitku obviněného, že popis jeho jednání neodpovídá právní kvalifikaci, je předně nutno odmítnout jeho úvahu, podle níž v jeho jednání nebylo možno dovodit naplnění skutkové podstaty trestného činu znásilnění ve smyslu § 185 tr. zákoníku. Obecně objektem trestných činů proti lidské důstojnosti v sexuální oblasti je sexuální autonomie neboli svobodná vůle jedince rozhodovat o svém pohlavním životě. Pro naplnění skutkové podstaty znásilnění není potřeba fyzického odporu oběti, nýbrž projev vážně míněného nesouhlasu, který je nutno vykládat extenzivně jak ostatně dovozuje i ESLP v M.
C. proti Bulharsku, rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 4. 3. 2004, č. stížnosti 39272/98 či pozdější navazující usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011. Forma onoho nesouhlasu musí být srozumitelná, ale zároveň je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem, za kterých nesouhlas byl projeven. V případě znásilnění je objektivní stránka charakterizována jako použití násilí (či jeho pohrůžky, nebo jiné těžké újmy), nebo zneužití bezbrannosti za účelem dosažení pohlavního styku.
Samotné násilí je třeba vykládat jako použití fyzické síly za účelem překonat, nebo i zamezit odporu ze strany oběti. Pod násilí lze také podřadit rozmyslné uvedení oběti v bezbrannost s cílem následně vykonat soulož, které svou intenzitou a rozsahem se staví standardnímu fyzickému násilí na roveň (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2005, sp. zn. 5 Tdo 735/2005). Oproti tomu zneužití bezbrannosti je chápáno, jako vykonání soulože na oběti, která bez pachatelova přičinění není vzhledem k okolnostem schopna se projevit.
38. Nejvyšší soud s ohledem na uvedené neakceptoval výhrady obviněného, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání. Bylo prokázáno, že poškozená byla donucena jeho násilným jednáním k podvolení se jeho vůli a strpět pohlavní styk, což plně odpovídá vymezeným kritériím definujícím skutkovou podstatu znásilnění. Pokud se tedy obviněný dovolává skutečnosti, že nesprávné skutkové závěry vedly k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, lze shrnout (jak výše uvedeno), že soudy nižších stupňů učinily na základě dostatečného dokazování a správného hodnocení provedených důkazů skutková zjištění, o nichž nevznikly důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Přitom již soud prvního stupně srozumitelně odůvodnil ve svém rozsudku, že fyzické útoky obviněného předcházející samotnému pohlavnímu styku zamezily odporu poškozené, jak je blíže popsáno ve výrokové části, čímž jí násilím donutil jednak k souloži, jednak i k jinému pohlavnímu styku srovnatelným se souloží v podobě orálního i análního styku ve smyslu § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Obviněný si přitom byl rozhodných okolností – především, že poškozená nesouhlasí s pohlavním stykem a že se mu v tomto směru podrobuje jen a výlučně v důsledku násilí, jež vůči ní užil a jímž ji fakticky uvedl do stavu bezbrannosti – vědom. Stručně shrnuto, obviněnému muselo být zřejmé, že vykonává pohlavní styk s poškozenou proti její vůli, čímž naplnil všechny nezbytné náležitosti subjektivní stránky. S tímto spojené výhrady jsou proto bezpředmětné, neboť jejich podstata vycházela z pouhého přehodnocení důkazů, přičemž soudy nižšího stupně své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily.
39. Právní posouzení skutku jako zvlášť závažného zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku je tedy v souladu se zákonem. Napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nespočívala na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
40. K výhradám směřujícím vůči výroku o trestu je nutno prvně připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, 11 Tdo 530/2002, publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
41. V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. přiměřeně odkázat i na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud „připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích, tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro jeho ukládání“.
42. Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněného směřující proti výroku o trestu pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit. Je tomu tak proto, že obviněný jimi de facto namítal „pouze“ nepřiměřenost trestu, příp. tvrzenou nesprávnost výroku o trestu vyvozoval z namítané nesprávné právní kvalifikace jeho jednání (k tomu viz výše).
43. Nad uvedený rámec je možno doplnit, že určitý průlom striktně vymezených limitů citovaného dovolacího důvodu může nastat toliko ve zcela výjimečných případech trestů extrémně přísných a zjevně nespravedlivých, zasahujících ve svém důsledku do základních práv a svobod obviněného (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, publikované pod č. 40/2014 Sb.). Tak by zásah Nejvyššího soudu přicházel v úvahu i v případě trestu uloženého ve výměře v rámci trestní sazby stanovené v trestním zákoně, jestliže by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe.
44. Nejvyšší soud však neshledal, že by výrok o trestu trpěl právě popsanou vadou. Odvolací soud v dostatečné míře zohlednil a vypořádal se se všemi okolnostmi podstatnými pro uložení trestu, který tak nelze označit za nepřiměřený, natož pak excesivní či zjevně nespravedlivý. Pokud obviněnému, který spáchal zvlášť závažný zločin sankcionovaný trestem odnětí svobody v rozpětí od pěti do dvanácti let, odvolací soud uložil trest při spodní hranici zákonné trestní sazby (ve výměře 6 let a 6 měsíců), lze konstatovat, že takový trest odpovídá zákonným kritériím zohledňujícím okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného, stupně jeho narušení i možnosti jeho nápravy, přičemž současně odráží rozsah a charakter projednávané trestné činnosti, především pak vysokou míru společenské škodlivosti jeho protiprávního jednání podmíněnou zejména mnohostí útoků vůči poškozené a dále též způsobeným následkem – v rámci znaku těžké újmy na zdraví šlo o intenzivnější/závažnější újmu na psychickém zdraví poškozené (mimo jiné vyžadující i hospitalizaci v Psychiatrické léčebně XY). V neposlední řadě nelze přehlížet, že obviněný svým násilným jednáním způsobil také i fyzickou újmu.
45. Pro úplnost nutno podotknout, že obviněným připomenuté srovnání výše trestu s jiným soudním rozhodnutím týkajícím se typově podobné trestné činnosti nemohlo mít relevanci z hlediska posouzení výroku o trestu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že k uložení trestu nelze přistupovat mechanicky, ale přísně individuálně ve vztahu ke konkrétnímu činu a konkrétnímu pachateli. Uplatněná výhrada se však v rozporu s naznačeným principem individualizace trestu zaměřuje pouze na komparaci výroků o trestu, čímž přehlíží významné skutkové i právní rozdíly, které jsou dány jedinečností každého trestního případu.
V. Způsob rozhodnutí
46. Z rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
47. Obviněný v dovolání požádal, aby Nejvyšší soud postupoval ve smyslu § 265o odst. 1 tr. ř. K tomu je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. V daném případě tak však neučinil. Předseda senátu Nejvyššího soudu přitom důvody pro odložení, resp. přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 18. 6. 2024
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu