6 Tdo 323/2025-1377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný Š. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Rýnovice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 55 To 410/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 4 T 134/2023,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Š. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 4 T 134/2023, byl obviněný Š. M. (dále jen „obviněný“ či „dovolatel“) uznán vinným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„1. v době od února 2021 do 29. 5. 2023 v XY a jinde poté, co se seznámil s poškozeným V. Š., nar. XY, kterému se představil pod smyšleným jménem ,Š. H.‘, jej osobně a telefonicky kontaktoval se žádostmi o poskytnutí finančních prostředků pod nepravdivými záminkami s tím, že se nejprve telefonicky vydával za nadřízeného ,pana H.‘ a žádal aby poškozený vyplatil ,panu H.‘ dlužnou mzdu 10 000 Kč, a když to poškozený učinil, následně ho opět pod různými nepravdivými záminkami s tím, že potřebuje finanční prostředky na sunar pro své děti, na pohřeb, na kolky do dědického řízení, na benzín na cestu k exekutorům, na vyřizování dědictví apod., přičemž poškozenému sliboval, že mu následně vyplatí částku 4 500 000 Kč z údajného dědického řízení, a v rámci utvrzování podvodné legendy též kontaktoval poškozeného vydávaje se za zaměstnavatele, exekutory, lékaře apod., kdy zdůrazňoval, že je třeba, aby mu poškozený peníze poskytl, a poškozený mu takto poskytl finanční prostředky našetřené z vlastního majetku a získané prodejem své chalupy ve výši 750 000 Kč, a prostředky, které si půjčil od svých známých, ve výši nejméně 806 950 Kč, a v posledním období od 3. 5. 2023 do 26. 5. 2023 předal poškozený V. Š. obžalovanému celkovou finanční částku 11 200 Kč (naposledy dne 29. 5. 2023 v částce 1 200 Kč) a vysavač značky Parkside v hodnotě 2 000 Kč, a obžalovaný takto jednal, ačkoli od počátku věděl, že jeho tvrzení a přísliby se nezakládají na pravdě a že poškozenému žádné peníze vrátit nehodlá, čímž způsobil poškozenému škodu ve výši nejméně 1 570 150 Kč,
2. v době od 28. 12. 2022 do 30. 4. 2023 z blíže nezjištěného místa poté, co získal od V. Š., nar. XY, kontakt na poškozenou M. R., nar. XY, ji opakovaně telefonicky kontaktoval se žádostmi o poskytnutí finančních prostředků pod nepravdivými záminkami s tím, že potřebuje finanční prostředky na kolky do dědického řízení, přičemž poškozené sliboval, že jí následně vyplatí částku 826 000 Kč, kdy na podporu svého tvrzení zaslal poškozené nepravdivou SMS zprávu a v rámci utvrzování podvodné legendy též kontaktoval poškozenou vydávaje se za exekutory, lékaře apod., kdy zdůrazňoval, že je třeba, aby mu poškozená peníze poskytla, poškozená mu na základě toho zaslala finanční prostředky ve výši 145 500 Kč na bankovní účet č. XY, vedený na jméno AAAAA (pseudonym), k němuž měl dispoziční právo též obžalovaný, a ve výši 168 750 Kč na bankovní účet č. XY, vedený na jméno AAAAA, k němuž měl dispoziční právo též obžalovaný, a obžalovaný takto jednal, ačkoli od počátku věděl, že jeho tvrzení a přísliby se nezakládají na pravdě a že poškozené žádné peníze vrátit nehodlá, čímž způsobil poškozené škodu ve výši 314 250 Kč“.
2. Za uvedený zločin (a sbíhající se trestný čin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 1 T 83/2023), mu byl uložen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v délce 78 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to dvou mobilních telefonů s jednou vloženou SIM kartou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 2. 6. 2023, sp. zn. 1 T 83/2023, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost nahradit škodu poškozeným V. Š. a M. R. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený V. Š. se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 55 To 410/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
II./1. dovolání obviněného
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
6. Napadené usnesení je podle jeho slov zatíženo „extrémním rozporem provedeného dokazování“. Odvolací soud do svého odůvodnění „převzal premisu uvedenou již soudem I. stupně (resp. obžalobou), spočívající v tom, že dovolatel jednal v úmyslu v případě trestného činu dle ust. § 209 odst. 4 tr. zákoníku, že by se jej vůbec dopustil“. Tento závěr soudů obou stupňů však byl učiněn na základě nesprávného vyhodnocení provedených důkazů. Odvolací soud pouze převzal hodnocení důkazů soudem prvního stupně a hodnotil provedené důkazy jen v jeho neprospěch. Oba soudy vadně posoudily některé důkazy, např. jeho výpověď, výpovědi svědků a také odposlechy telefonních hovorů. Z provedených důkazů ovšem nevyplývá, že by se jednání dopustil on, resp. že by se jich dopustil v takovém rozsahu majetkové škody, která byla důvodem pro právní kvalifikaci podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku ve spojení s § 138 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku.
7. K prvému skutku obviněný uvedl, že nikdy nepopíral, že by se znal s poškozeným V. Š., o kterého se staral několik let v jeho nemoci a stáří. Nepopřel rovněž, že by si od něj půjčil peníze, rozhodně ale nešlo o částky, které soud prvního stupně uvedl ve skutkové větě svého rozsudku, nepůjčil si tedy částku 1 570 150 Kč. Půjčil si do 130 000 Kč. S poškozeným se seznámil někdy v létě 2022 a představil se mu svým jménem. Skutková věta rozhodnutí však hovoří zcela jinak, a to tak, že se mu představil jménem „H.“. Pokud soudy do svých rozhodnutí převzaly jako nespornou skutečnost, že se měl znát s poškozeným už od roku 2021, není to podloženo žádným relevantním důkazem. Proto, je-li pravdou, že poškozený V. Š. dostal za prodej chaty částku 500 000 Kč v únoru 2021, měl více než 1,5 roku na to, aby s penězi naložil i jiným způsobem, než jak uvedly soudy nižších stupňů. Odvolací soud přitom nikde v napadeném usnesení neuvedl, jak dospěl k přesvědčení, že dne 29. 6. 2021, kdy M. R. poslala poškozenému první částku, tento předal peníze dovolateli.
8. Dalším rozporným momentem je podle dovolatele tvrzení odvolacího soudu, že „pokud je obžalovaným namítáno, že není postaveno na jisto, že poškozený V. Š. sám disponoval částkou 750.000, - Kč, tak tuto skutečnost poškozený opakovaně potvrdil, shodně i svědek L. D. vypověděl, že poškozenému V. Š. na účet vyplatil 500.000, - Kč, kdy ke dni 3. 5. 2021 byl na jednom z účtů poškozeného zůstatek 130 570 Kč“. K tomuto dovolatel namítl, že jmenovaný svědek u hlavního líčení naopak uvedl, že předával peníze poškozenému v hotovosti, žádné peníze na jeho účet za prodej chaty či bytu neposílal. Pokud by dotyčný svědek za prodej bytu peníze na účet poškozeného zaslal, pak by se tato finanční transakce na účtu objevila, což se nestalo.
9. Dovolatel pokračoval, že když se s poškozeným seznámil, tak poškozený „dost pil“. Poškozený po něm požadoval různé úsluhy, zejména nákupy léků a hygienických potřeb, což dosti často sám (obviněný) hradil ze svého s tím, že mu to poškozený vracel. Poškozený se také často stýkal i s jinými lidmi, a to zejména s různými ženami, např. paní Z. (Z.), paní M. G., kterým půjčoval peníze. Vlivem nadužívání alkoholu a stařeckého psychického stavu (zřejmě stařecké demence) nedokáže poškozený jednoznačně a přesně popsat, komu a jakou částku půjčil. Některé věci a příběhy si poškozený plete a spojuje dohromady, což je právě i historka o tom, že mu měl dovolatel sdělit, že měl autonehodu, při které mu (obviněnému) měla zemřít dcera. Takovou věc obviněný nikdy neříkal.
10. K druhému skutku obviněný namítl, že poškozená M. R. ve své výpovědi na policii uvedla, že se necítí být podvedena z jeho strany, že mu nikdy v minulosti ani v současnosti nepůjčovala peníze, a že uvedla, „domnívám se, že pan Š. je alkoholik a že mi půjčené peníze nevrátí“. Přesto se soudy s touto její výpovědí nevypořádaly. Uvedený důkaz jednoznačně vypovídá o jeho nevině a popírá „napadený rozsudek v jeho výroku 2“. To, že paní R. poslala na účet jeho dětí částku 314 000 Kč, neprokazuje, že by si měl (obviněný) od ní tyto peníze půjčit. Zaslané peníze vybral a předal poškozenému V. Š., o čemž si ostatně v momentě předání pan Š. a paní R. telefonovali. Poškozený z těchto peněz umořil částečně svoje jiné dluhy, např. svojí sestřenici z XY, které dlužil asi 200 000 Kč. Poškozený přitom potvrdil u hlavního líčení, že se jednalo o částku 200 000 Kč, nikoli o částku 60 000 Kč, jak mylně uvedl soud prvního stupně.
11. Dovolatel rovněž uvedl, že poškozený dával peníze paní Z. a je logické, že tato svědkyně u hlavního líčení uvedla, že nezná ani obviněného ani poškozeného, protože by tím nepřímo potvrdila svoje napojení na pana Š. Navíc byla odsouzena Okresním soudem v Jablonci nad Nisou v řízení sp. zn. 1 T 66/2023 za majetkovou trestnou činnost, takže většina peněz od poškozeného velmi pravděpodobně mohla skončit u ní.
12. Následně akcentoval, že „ačkoliv se v trestním spisu provádí celá řada přepisů odposlechů, nelze tyto brát jako usvědčující důkaz o vině obžalovaného a vůbec z nich nelze dovodit výši peněz, kterou mu ve výrokové větě odsuzujícího rozsudku okresní soud přisoudil“. Celý tento rozsudek podle jeho slov působí ve svém „výroku 1.“ zmatečně a neuspořádaně, když mu přisuzuje jednání, které mělo začít v únoru 2021, tedy v době, kdy se on a poškozený V. Š. ještě ani vůbec neznali (seznámili se až v roce 2022). Pokud daný rozsudek uvádí, že poškozený mu poskytl finanční prostředky našetřené z vlastního majetku a získané prodejem chaty ve výši 750 000 Kč, není tato informace pravdivá. Ze spisu plyne, že kupní cena chaty činila 500 000 Kč a kupní cena bytu 400 000 Kč, přičemž ovšem oba prodeje byly realizovány v roce 2021, když se dovolatel a poškozený ještě neznali. O předání peněz od svědka L. D. za oba prodeje není žádný záznam a není postaveno najisto, že je vůbec poškozený v této výši obdržel.
13. Dovolatel také zmínil, že navrhl znalecký posudek „na psychiatrické zkoumání pana Š.“, neboť měl za to, že poškozený má vymizelé „paměťové vnímání“ a sklony k fabulacím, avšak tento návrh byl oběma soudy zamítnut.
14. Následně vyjádřil názor, že zde není prokázána objektivní stránka trestného činu, když nebyl prokázán skutek v rozsahu, který je mu přičítán rozsudkem soudu prvního stupně. Soudy nižších stupňů podle něho postupovaly při hodnocení důkazů excesivně, neprováděly důkazy jím navrhované, a porušily tak jeho právo na spravedlivý proces.
15. Dodal ještě, že mu soud prvního stupně uložil souhrnný trest odnětí svobody v trvání 78 měsíců, který je extrémně přísný a vybočující z trestů běžně ukládaných v obdobných případech. V daných souvislostech vyjádřil přesvědčení, že výše škody nebyla prokázána nade vši pochybnost a že by měl být zproštěn obžaloby, resp. pokud by byl uznán vinným v rozsahu do výše škody 130 000 Kč, kterou doznal, pak by se mohlo jednat o trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku, a to i za použití zásady in dubio pro reo.
16. Je přesvědčen, že „z důvodu extrémního rozporu nesouladu právního posouzení skutku s učiněnými skutkovými závěry řízení o odvolání nelze pominout právo dovolatele na spravedlivý proces“. Rozhodnutí soudů podle něj nemají žádnou návaznost na provedené dokazování.
17. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že napadené usnesení je zatíženo „vadami spočívajícími v extrémním rozporu provedeného dokazování“. Hodnocení důkazů pouze v jeho neprospěch porušuje základní pravidla stanovená v trestním řádu a je v rozporu i s praxí obecných soudů. Napadené usnesení a také jemu předcházející rozsudek jsou neúplné, nepřesvědčivé a nepřezkoumatelné.
18. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně zrušil a přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II./2. Vyjádření státního zástupce
19. K tomuto dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který nejprve poznamenal, že pokud měl dovolatel za to, že odvolací soud neodstranil vady založené již v řízení před nalézacím soudem, měl uvést dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě. To nicméně nevylučuje přezkum napadeného rozhodnutí. Vzhledem k obsahu podaného dovolání připomněl, že v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Je výlučně na dovolateli, aby své námitky formuloval jasně a s konkrétními závěry. V dovolacím řízení není úkolem soudu ani státního zástupce, aby za dovolatele podané dovolání doplňoval, domýšlel, jak by měly jeho námitky vyznít, a popřípadě je sám formuloval.
20. Obviněný podle státního zástupce k jím uplatněným dovolacím důvodům neuvedl žádné takové výhrady, jež by pod tyto dovolací důvody bylo možno podřadit. Sice v dovolání usiloval o uplatnění námitky tzv. zjevného nesouladu, v podstatě však prezentoval svoji obhajobu, resp. jednu z verzí své obhajoby, jež soudům v řízení postupně předestřel, a která byla provedeným dokazováním vyvrácena. V obecné rovině také dovolatel předložil požadavek na přehodnocení jednotlivých důkazů. Na podkladě velmi obecně formulovaných poznatků dovolatele tedy nelze konstatovat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními (v dovolání ani nevymezenými) a provedenými důkazy (opět až na výjimky neoznačenými). Takový rozpor nelze shledávat pouze v tom, že obviněný není spokojen s důkazní situací a jejím vyhodnocením.
21. Státní zástupce pokračoval, že obviněný také neuvedl žádné relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že mínil uplatnit druhou či třetí variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitku procesní nepoužitelnosti důkazů obviněný reálně nevznesl, pouze jednoduše odmítl přepisy odposlechů, aniž by zmínil, že by měly být případně nezákonné. Rovněž nelze shledat, že by dovolatel argumentoval ve smyslu tzv. opomenutých důkazů. K návrhu důkazu znaleckým posudkem ke zkoumání duševního stavu poškozeného toliko konstatoval, že jeho návrh byl zamítnut, aniž by namítl, že by se tak stalo neodůvodněně.
22. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný neprezentoval hmotněprávní argumentaci, pouze podrobil kritice proces hodnocení důkazů a předložil svou skutkovou verzi děje.
23. Pokud na závěr dovolatel v kusé poznámce namítl nepřiměřenost uloženého trestu, neuplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. a ani k němu nepředložil žádné hmotněprávní námitky.
24. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání v neveřejném zasedání [k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.], odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání učinil i jiné než navrhované rozhodnutí.
III. Přípustnost dovolání
25. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
26. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 12. 12. 2024, sp. zn. 55 To 410/2024, je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
IV. Obecná východiska rozhodování
27. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení. Přitom nepostačuje, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.
28. Podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již v dostatečné míře zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
V. Důvodnost dovolání
30. V posuzované věci námitky obviněného uplatněné v podaném dovolání směřují prakticky výlučně do oblasti procesní a skutkové. Obviněný totiž soudům nižších stupňů vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů, zcela okrajově zmiňuje nevyhovění jeho důkazním návrhům, jež s jedinou výjimkou ani nekonkretizuje, přičemž předkládá vlastní hodnotící závěr, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil, popř. že se jej nedopustil v rozsahu, v němž byl uznán vinným. K tomu tvrdí existenci tzv. zjevného nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy. Právě z uvedených skutkových výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
31. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a jejich právním posouzením. Ostatně nepředkládá ani žádnou relevantní hmotněprávní argumentaci. Se zřetelem k tomu se jeho námitky s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zcela míjí.
32. Pokud obviněný namítá existenci tzv. zjevného nesouladu [tedy první alternativy důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], musí ji ve své dovolací argumentaci osvědčit, tj. poukázat konkrétně na to, proč tu podle něj takový očividný nesoulad existuje. Jinými slovy vyjádřeno, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jejich vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci. Shodný výklad tohoto dovolacího důvodu sdílí i Ústavní soud, jak lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, v němž uvedl, že „[n]ení-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘ … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
33. V tomto kontextu je namístě uvést, že uvedené požadavky dovolatel ve svém podání nesplnil. De facto se totiž, jak již shora naznačeno, v podstatě omezil na zdůrazňování vlastních skutkových tvrzení a hodnotících závěrů, včetně zpochybnění zjištění, že se jednání popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně dopustil, resp. že se jej dopustil v takovém rozsahu majetkové škody, která byla důvodem pro použitou právní kvalifikaci. Opětovně tedy pouze prezentoval svoji argumentaci z předchozích stadií trestního řízení, s níž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly.
34. Není přitom od věci poukázat také na to, že zjevný rozpor rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, s obsahem provedených důkazů nicméně nespočívá pouze v tom, že dovolatel není spokojen s důkazní situací a snaží se vytvořit odlišný obraz skutkového děje, než jaký byl provedeným dokazováním zjištěn.
35. Obiter dictum Nejvyšší soud konstatuje, že skutková zjištění soudů jsou správná a odpovídají výsledkům provedeného dokazování, které bylo provedeno v souladu se zákonnými ustanoveními. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr.
ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Neporušily ani pravidlo in dubio pro reo, na které ve svém dovolání obviněný poukázal. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24.
2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01). Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.
9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Žádné důvodné pochybnosti o vině obviněného v projednávané věci zjištěny nebyly. Souhrn provedených důkazů totiž tvoří logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti shora popsaného skutku a usvědčují obviněného z jeho spáchání (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry.
Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásady in dubio pro reo, spravedlivého procesu a v důsledku toho i o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
36. Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné alespoň v krátkosti uvést následující konkrétní skutečnosti. Obviněný měl za rozporný poznatek odvolacího soudu z výpovědi svědka L. D., že na účet poškozenému V. Š. vyplatil 500 000 Kč. Tvrdil, že z výpovědi jmenovaného svědka plyne, že údajně předával poškozenému peníze v hotovosti a žádné peníze za prodej chaty či bytu na účet poškozeného neposílal (viz zejména bod 8. výše). Vedle konstatování faktu, že z hlediska znaků skutkové podstaty projednávaného trestného činu není tato informace rozhodná, je na místě poukázat především na správný a podstatný závěr soudů nižších stupňů, podle něhož výpověď jmenovaného svědka korespondovala s výpovědí poškozeného V.
Š., a tím ji (její věrohodnost) zásadním způsobem podpořila (osvědčila). Dále je třeba uvést, že z výpovědi svědka L. D. učiněné při hlavním líčení dne 6. 9. 2024 (viz příslušný protokol č. l. 1258 a násl.) se podává, že dotyčný hradil platbu 500 000 Kč za chatu přes účet a částku 400 000 Kč za byt v hotovosti. Dlužno dodat, že platba provedená jmenovaným svědkem na účet č. XY vedený na jméno poškozeného (viz č. l. 347) je doložena také výpisem z tohoto účtu (viz č. l. 455). Dovolatel dále tvrdil, že poškozená M.
R. v rámci výpovědi, kterou učinila při výslechu „na policii“, uvedla, že se necítila podvedena z jeho strany a že podle jejího domnění je pan Š. alkoholik a zapůjčené peníze jí nevrátí. Opominul však, že se nejednalo o výslech svědka podle § 101 tr. ř. [ten byl proveden dne 3. 8. 2023 (viz č. l. 102 a násl.) a protokol o tomto úkonu čten v hlavním líčení dne 8. 1. 2024 (viz č. l. 1138) a dne 15. 5. 2024 (viz č. l. 1203)], nýbrž toliko o podání vysvětlení podle § 158 odst. 3 písm. a) tr. ř. (viz úřední záznam o podaném vysvětlení M.
R. podle § 158 odst. 6 tr. ř. na č. l. 215 a násl.), přičemž příslušný úřední záznam v řízení vůbec nebyl proveden jako důkaz, a k jeho obsahu tak není možno přihlížet. Pokud tedy obviněný tvrdí, že se poškozená necítila být poškozenou jeho jednáním, pak je nutno připomenout, že z její procesně použitelné výpovědi vyplývá právě opačný závěr. Neobstojí ani tvrzení obviněného, že některé věci a příběhy si poškozený plete a spojuje dohromady. Příkladem má být historka o tom, že měl poškozenému sdělit, že měl autonehodu, při které došlo k úmrtí jeho dcery.
Přestože obviněný tvrdí, že takovou věc nikdy neříkal, z odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu učiněných ve věci (viz č. l. 502 a násl.) je možno učinit spolehlivý závěr, že uvedené poškozenému sdělil (není pochyb o tom, že volajícím byl obviněný).
37. Dovolatel také ve svém podání neuvedl žádné podstatné a relevantní skutečnosti, z nichž by bylo možno dovodit, že snad zamýšlel uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také v jeho druhé a třetí variantě. Co se týče procesní nepoužitelnosti důkazů, takovou námitku dovolatel vůbec konkrétně nepřednesl. U žádného důkazu netvrdil, že by byl pořízen nezákonně. Ohledně varianty třetí daného dovolacího důvodu, tj. tzv. opomenutých důkazů, rovněž neprezentoval žádnou relevantní argumentaci. Zmínil pouze, že navrhl znalecký posudek na psychiatrické zkoumání duševního stavu poškozeného V. Š. a že tento návrh byl soudy zamítnut, avšak nikterak neargumentoval, že by se tak stalo bezdůvodně, nebo by jakkoliv zpochybnil odůvodnění zamítnutí tohoto návrhu na provedení důkazu. V ostatním zůstalo jeho tvrzení nekonkrétní. Z jeho podání lze spíše dovozovat, že namítal neúplnost důkazního řízení ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V těchto souvislostech je možno připomenout, že není úkolem Nejvyššího soudu domýšlet, co snad chtěl dovolatel ve svém podání vyjádřit a dotvářet tak za něj jeho dovolání. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud přesvědčivě odůvodnil nadbytečnost tohoto důkazu, což je i z pohledu judikatury Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. IV. ÚS 456/24) zcela legitimní důvod pro zamítnutí návrhu na jeho provedení, a nejedná se tudíž o opomenutý důkaz.
38. Z rozvedených skutečností plyne, že se námitky dovolatele míjí také s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
39. Pod uvedené dovolací důvody, a ostatně i pod další zákonné důvody dovolání, nelze podřadit ani jeho výhradu k uloženému trestu, který považoval za nepřiměřený.
40. K tomu je třeba uvést, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
41. Nad to je na místě konstatovat, že obviněnému byl v rámci souhrnného trestu uložen přípustný druh trestu vyměřený v mezích zákonné trestní sazby stanovené na trestný čin nejpřísněji trestný. Možno rovněž dodat, že uložený trest nelze označit za extrémně přísný a zjevně nespravedlivý. Navíc tvrzenou nepřiměřenou přísnost trestu obviněný prakticky nijak neodůvodnil. Za takové odůvodnění nelze považovat jeho úvahu o tom, že pokud měl být uznán vinným nějakým trestným činem, pak pouze trestným činem podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku. Taková úvaha je totiž založena toliko na jeho názoru na způsob hodnocení provedených důkazů a podobu skutku, pro nějž byl odsouzen, k čemuž postačí odkázat na skutečnosti uvedené výše. Je přitom na místě uvést také to, že (i) tento způsob argumentace se obsahově rozchází s vymezením obviněným uplatněných dovolacích důvodů a koneckonců i dalších důvodů dovolání.
42. Závěrem lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
VI. Způsob rozhodnutí
43. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Učinil tak v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. 7. 2025
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu