6 Tdo 342/2022-346
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2022 o dovolání,
které podal obviněný P. M., nar. XY, trvale bytem XY, XY, okres Chomutov, proti
usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 8. 2021, č. j. 7 To
211/2021-303, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Chomutově pod sp. zn. 5 T 48/2019 takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. M. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2021, č. j. 5 T
48/2019-255, byl obviněný P. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán
vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož se dopustil
se spoluobviněným J. K. tím, že
po předchozí vzájemné domluvě již v úmyslu podmínky smlouvy nedodržet uzavřel
dne 15. 3. 2016 P. M. jako jednatel společnosti T. S., XY, prostřednictvím J.
K. jako smluvního zástupce smlouvu o úvěru č. 964207 se společností ŠkoFIN
s.r.o., na základě které mu byl poskytnut úvěr ve výši 267.587,25 Kč na koupi
osobního vozidla zn. Škoda Fabia hatchback, VIN:XY, a následně dne 6. 4. 2016
J. K. vyhotovil protokol o převzetí tohoto vozidla P. M., který jej podepsal,
avšak vozidlo si fakticky nepřevzal a ponechal ho J. K., který jej dne 6. 5.
2016 v XY, okr. Chomutov, prodal jiné osobě a peníze z prodeje si ponechal,
přičemž ani jeden z nich řádně nehradil stanovené splátky poskytnutého úvěru a
ani poté, co poškozená společnost od smlouvy o úvěru odstoupila, této nepředal
uvedené vozidlo, ačkoli součástí smlouvy bylo i ustanovení o zajišťovacím
převodu vlastnického práva, čímž společnosti ŠkoFIN s.r.o., se sídlem Praha 5,
Pekařská 6, IČ 45805369, způsobili škodu nejméně ve výši 267.587,25 Kč.
2. Obviněný byl za tento trestný čin odsouzen podle § 209 odst. 3 tr.
zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvanácti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození P. K.,
nar. XY, a společnost ŠkoFIN, s. r. o., IČO: 45805369, odkázáni s jejich nároky
na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Uvedeným rozsudkem bylo
dále rozhodnuto o vině a trestu spoluobviněného J. K.
3. O odvoláních obou obviněných a poškozeného P. K. proti tomuto
rozsudku rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 8. 2021, č.
j. 7 To 211/2021-303, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal
obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Ing. Vlastimila Němce dovolání, jež
opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř.
5. Zjištění obsažená ve skutkové větě nemají oporu v provedených
důkazech, přičemž obviněný se cítí být v řízení poškozeným a rozhodně se na
nikom neobohatil. Odvolací soud fakticky nepřezkoumal rozsudek soudu prvního
stupně, ale odkázal na jeho odůvodnění. Takový postup je nepřípustný, protože
se musí vypořádat s jednotlivými odvolacími námitkami. Bylo tak porušeno
dovolatelovo právo na spravedlivý proces.
6. Dovolatel nerozporuje podepsání předmětné smlouvy o úvěru ani listin
souvisejících s převzetím a užíváním vozidla. Závěr, že obviněný vozidlo
fyzicky převzal, je však chybný, když ho společnost O., za niž jednala spol. O.
T., a konečně pan K. prodala dne 6. 5. 2016 panu Č. Dále není pravdou, že by z
prodeje vozidla sešlo z důvodů na straně dovolatele. Z protokolu o výslechu
obviněného K. ze dne 27. 2. 2019 vyplývá, že to byl on, kdo dovolateli jako
zástupci kupujícího sdělil, že z prodeje sešlo a aby se o věc dále nestaral.
Obviněný zmiňuje, že prodejce předkládá kupujícímu předávací protokol k podpisu
ještě před faktickým předáním předmětu koupě, čímž má zajištěno proplacení
kupní ceny. Ze zmíněného protokolu o výslechu rovněž vyplývá nepravdivost
tvrzení soudů, že nikdo nevysvětlil, proč z prodeje vozidla sešlo. Je z něj
zřejmé, že obviněný K. (resp. O. T.) si peníze k úvěrové smlouvy vázané na T.
S. ponechal s tím, že úvěr bude jím splácen (resp. O. T.), čímž řešil
nedostatek finančních zdrojů, přičemž vozidlo dále prodal a obdržel tak dvojí
kupní cenu. Soudy v tomto směru ignorovaly listinné důkazy.
7. Bylo sice prokázáno, že O. T. obdržela dvojí plnění z prodeje jedné
movité věci. Společnost T. S. ani dovolatel však žádné plnění neobdrželi, a
tudíž absentuje motivace k protiprávnímu jednání i naplnění subjektivní
stránky. Dovolatel poukazuje na chybnost právní věty v rozsudku nalézacího
soudu, když to nemohl být on ani obviněný K., kdo se obohatili, neboť peníze
byly odeslány na účet O. T.
8. Stran tvrzeného zajišťovacího převodu vlastnického práva nutno uvést,
že dohoda o něm nebyla k důkazu provedena. Nadto smlouva o zajišťovacím převodu
práva, která neobsahuje ujednání o způsobu vypořádání mezi jejími stranami,
pokud nebude zajištěná pohledávka včas uhrazena, je absolutně neplatná. Uvedené
platí, i pokud obsahuje pouze ujednání, že se věřitel v případě prodlení
dlužníka stane bez dalšího trvalým vlastníkem převedeného majetku, při
současném zániku zajištěné pohledávky.
9. Podle dovolatele se soudy nevypořádaly s jeho důkazními návrhy,
přičemž ve věci nebyly provedeny všechny podstatné důkazy - kupř. informace od
bankovních institucí ke zjištění toku finančních prostředků, které by vyvrátily
teorii vyřčenou ve skutkové a právní větě rozsudku soudu prvního stupně.
Obviněný dále odkazuje na nutnost dostatečného odůvodnění týkajícího se úvah
soudu ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř., navazujícího vyloučení libovůle a zaručení
respektování jeho práva na spravedlivý proces, případně i na nutnost zaručení
aplikace zásady presumpce neviny.
10. Závěrem svého dovolání obviněný navrhuje, aby Nejvyšší soud postupem
podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze
dne 24. 8. 2021, č. j. 7 To 211/2021-303, i jemu předcházející rozsudek
Okresního soudu v Chomutově ze dne 11. 2. 2021, č. j. 5 T 48/2019-255, a další
obsahově na ně navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo
zrušením, pozbyla podkladu, přičemž navrhuje, aby věc dále přikázal Okresnímu
soudu v Chomutově k novému projednání a rozhodnutí. Obviněný rovněž vyslovil
souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř.
11. K dovolání obviněného se vyjádřila státní zástupkyně činná u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně), která uvedla,
že ani po zavedení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se
Nejvyšší soud nestává jakousi „třetí instancí“ a v dovolacím řízení mu
nepřísluší podrobné přehodnocování důkazů provedených soudy nižších stupňů.
12. Dovolatel ani spoluobviněný K. v předmětném trestním řízení
nezpochybňovali existenci závazkového vztahu založeného danou smlouvu o úvěru
ve výši 267.587,25 Kč. Obviněný však nevychází ze svého odpovědnostního vztahu
statutárního zástupce úvěrového dlužníka. Pokud svým podpisem stvrdil správnost
obsahu předávacího protokolu ze dne 6. 4. 2016 a ve skutečnosti umožnil
dispozici s předmětným vozidlem spoluobviněnému K., jdou následky z toho
plynoucí (neoprávněný prodej vozidla třetí osobě, neplnění platební povinnosti
úvěrového dlužníka) na jeho vrub. Tímto způsobem dovolatel – v opozici s
podepsaným předávacím protokolem – ponechal vozidlo v dispozici osoby
nezatížené platební ani jinou povinností z předmětné úvěrové smlouvy. Jednal
tak přitom s připuštěním možnosti, že automobil bude předmětem volného
nakládání včetně eventuality obchodování ze strany této osoby. V dovolacích
námitkách není zohledněno, že obviněný K., který utržil za vozidlo dvojí kupní
cenu, čímž řešil finanční problémy, nebyl povinen úvěr splácet, přičemž tak
nečinil ani touto povinností zavázaný dovolatel.
13. Státní zástupkyně dále zmiňuje, že není podstatné, že za stavu
přisouzeného součinného trestného jednání obviněných, obdržel z prodeje vozidla
utržené peněžní prostředky, v rozsahu těch poskytnutých z daného úvěru, do své
dispozice obviněný K. Uvedenému odpovídá i relevantní část právní věty, tedy
„sebe obohatili“. Samotné posouzení platnosti předmětné úvěrové smlouvy,
postrádá ve světle skutkových zjištění nalézacího soudu a tedy i naplnění všech
znaků žalovaného přečinu relevanci.
14. Stran námitky týkající se tzv. opomenutých důkazů státní zástupkyně
odkazuje především na bod 13. usnesení odvolacího soudu. Podle něj je rozhodné,
že k plnění z úvěrové smlouvy byl povinen dovolatel, a v této souvislosti byl
uznán vinným podvodným jednáním. Není přitom zřejmé, jaké další doposud
nezjištěné informace, rozhodné pro posouzení vytýkaného jednání, by přineslo
dokazování toku finančních prostředků z obchodu, který byl označen jako
závadový.
15. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhuje, aby
Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl,
přičemž vyslovila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání podle § 265r
odst. 1 písm. a) tr. ř., a to i pro případ jiného rozhodnutí, než jsou uvedena
v § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
16. K vyjádření státního zástupce podal obviněný repliku, v níž
podotknul, že státní zástupkyně pominula skutečnost, že i dovolatel byl
podveden obviněným K. Dovolatel se žádného podvodného jednání neúčastnil, když
fakticky předmětné vozidlo ani nepřevzal. Není běžnou praxí, aby bylo vozidlo
převzato v době, kdy prodejce ještě nedisponuje finančními prostředky od
poskytovatele úvěru. Obviněný se navíc o získání úvěrových prostředků ani
nedozvěděl, když tyto byly zaslány přímo spol. O. T.
III.
Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst.
2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§
265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze
podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové
náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
18. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněné důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
19. Zákonem č. 220/2021 Sb. byl s účinností od 1. 1. 2022 v ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. upraven (nový) dovolací důvod, podle nějž lze
dovolání podat tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou
určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem
provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo
ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci
samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných
skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů.
Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva
na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod
je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a
odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy
nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní
posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice
potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto
dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho
zákonné znaky.
21. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je
existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod
dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný
dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla
zbavena přístupu ke druhé instanci(prvá alternativa), nebo byl–li zamítnut
řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa).
IV.
Důvodnost dovolání
22. Dovolatel prakticky shodné námitky uplatnil již v předchozích
stádiích trestního řízení. Jeho dovolací argumentace je z větší části
opakováním obhajoby, s níž se vypořádal soud prvního stupně, a doslovným
opakováním odvolacích námitek, na které reagoval soud odvolací. Konstantní
judikatura takový případ řeší např. v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, z něhož vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání
v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a
správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné ve
smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
23. Pokud dovolatel vytýká zjevné rozpory skutkových zjištění nižších
soudů s obsahem provedených důkazů je třeba zdůraznit, že dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je omezen na rozhodná skutková zjištění, která
jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a nedopadá tedy na jakýkoli
rozpor skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů. Zároveň lze
poznamenat, že existence případného rozporu nemůže být založena jen na tom, že
obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z něj odlišné skutkové a
právní závěry, než jak to učinily soudy.
24. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v tomto případě je
zjevné, že si byl vědom důkazní situace a přiléhavě popsal, jak hodnotil
provedené důkazy, jejichž rozsah byl pro náležité objasnění věci dostačující, a
k jakým závěrům dospěl. Je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy,
jejich hodnocením, odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a učiněnými
skutkovými zjištěními i následnými právními závěry. Nelze tedy tvrdit, že by
skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývala z důkazů
při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by byla
opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla
učiněna. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nevybočilo z mezí daných
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., tudíž mu nelze vytýkat svévoli. Soud odvolací
se pak v odůvodnění svého rozhodnutí zcela jasně ztotožnil se závěry soudu
prvního stupně, na které v odstavcích 15. – 17. svého rozhodnutí odkázal. Nelze
mu ani vytýkat, že se nevypořádal s odvolacími námitkami, když v odstavci 16.
svého usnesení sice stručně, ale přiléhavě vystihl podstatu trestného jednání
obviněných. Odkaz na správné závěry soudu prvního stupně přitom nepředstavuje
pochybení v rozsahu odvolacího přezkumu.
25. Není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé
důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z
nich vlastní skutkové závěry. Přesto považuje za účelné vyjádřit se alespoň k
podstatným aspektům hodnotící činnosti nižších soudů a z ní vzešlých skutkových
zjištění. Obviněný ve svých námitkách napadl tvrzený závěr nižších soudů, že
měl vozidlo od spoluobviněného převzít. Taková námitka však nevystihuje
skutková zjištění soudů, které naopak vyhodnotily, že obviněný vozidlo
nepřevzal, ačkoli podepsal předávací protokol, jímž převzetí deklaroval. Právě
v tomto postupu obviněného (v kontextu dalšího jednání obou obviněných) je
shledáváno uvedení poskytovatele úvěru (společnosti ŠkoFIN, s. r. o.) v omyl.
Pokud obviněný dále uvedl, že předávací protokol podepsal proto, aby prodejci,
zastoupenému spoluobviněným J. K. zajistil vyplacení prostředků z úvěru, svědčí
toto jeho vyjádření o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu,
neboť vědomě v rozporu se skutečností podepsal listinu, aby tak zajistil
vyplacení peněz, ačkoli neměl v úmyslu vozidlo převzít. Soudy také zcela
přiléhavě uvedly, že nikdo z obviněných nevysvětlil, z jakého důvodu z prodeje
„sešlo“. Obviněný v odůvodnění svého dovolání v této souvislosti odkázal na
vyjádření spoluobviněného K., který ovšem pouze popsal, jak hodlal naložit s
vyplacenými prostředky. Skutečné důvody, pro které nebyl prodej vozidla
realizován, však v celém průběhu trestního řízení nikdo z obviněných neuvedl.
Závěr soudů, že celá transakce byla od počátku pouze fiktivní, činěná v úmyslu
dosáhnout dvojího vyplacení kupní ceny, tak odpovídá obsahu provedených důkazů.
26. Na oba obviněné bylo nižšími soudy nahlíženo jako na spolupachatele,
jednající po předchozí vzájemné domluvě. Tento skutkový závěr žádný z
obviněných nezpochybnil. Samotný dovolatel se po potvrzení převzetí vozidla, s
vědomím, že úvěr bude prodejci vyplacen, spokojil s tvrzeným odůvodněním, že „z
prodeje sešlo“, přičemž se předání vozidla nedomáhal a nijak neřešil ani svůj
smluvní závazek vůči poskytovateli úvěru. Je tedy zřejmé, že jednal s vědomím,
že vozidlo nepřevezme a ve skutečnosti nebude ani plnit svůj závazek,
vyplývající z úvěrové smlouvy. Vzhledem k tomu, že obvinění jednali ve shodě
jako spolupachatelé, lze akceptovat i naplnění znaku „sebe obohatili“ přesto,
že prostředky získal do své dispozice prostřednictvím právnických osob, které
ovládal, pouze spoluobviněný K. Za obohacení ve smyslu ustanovení § 209 odst. 1
tr. zákoníku je přitom nutno považovat jakoukoli neoprávněnou výhodu,
vyplývající z jednání poškozeného v omylu. V tomto případě je takovou výhodou
(i krátkodobá) dispozice s finančními prostředky, poskytnutými na základě
smlouvy, jejíž smluvní strany (označené jako klient a dodavatel vozidla) ji
uzavřely bez vážného úmyslu smluvní závazky splnit.
27. Z výše uvedeného je zřejmé, že postupu nižších soudů při hodnocení
důkazů a formulaci rozhodných skutkových zjištění nelze zjevný rozpor s obsahem
provedených důkazů vytknout, když jimi provedené hodnocení důkazů bylo v
souladu s požadavky ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. Důvodnou pak není ani
námitka odkazující na zásadu presumpce neviny, která však nebyla blíže
rozvinuta. Není totiž úkolem Nejvyššího soudu argumentaci dovolatele domýšlet.
Námitky odpovídající prvé alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. proto byly shledány zjevně neopodstatněnými.
28. Další část dovolací argumentace obviněného se týkala neprovedení
navrhovaných důkazů. Obecně je k této problematice na místě předeslat, že ani
podle judikatury Ústavního soudu není soud povinen vyhovět každému důkaznímu
návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze
dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu obviněného navrhnout důkazy,
jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost
soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví,
vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých
nálezů (např. ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997,
sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10.
2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých
důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade
na odůvodnění soudních rozhodnutí. Za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli
stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh,
který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela
opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění
meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení
skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení,
ačkoliv byly řádně provedeny. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze
založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k
jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s
předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit
ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje
vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument,
podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován,
bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou)
ověřeno nebo vyvráceno.
29. Obviněný namítal neprovedení jím navrhovaného důkazu, spočívajícího
v objasnění finančních toků na účtu společnosti O., jíž byl úvěr vyplacen.
Tento návrh byl vznesen u hlavního líčení dne 11. 2. 2021 a zopakován ve
veřejném zasedání před odvolacím soudem dne 24. 8. 2021. Soud prvního stupně
tento návrh zamítl usnesením, zaznamenaným do protokolu, aniž se jím blíže
zabýval ve svém rozsudku. Odvolací soud pak tento nedostatek napravil, když v
odstavci 13. svého usnesení objasnil, že uvedený návrh považoval za nadbytečný.
Postupoval tedy plně v souladu s požadavky formulovanými ve výše uvedené
judikatuře Ústavního soudu.
30. Z odůvodnění dovolání dále vyplývá, že obviněný namítl rovněž
neprovedení důkazu dohodou o zajišťovacím převodu vlastnického práva. Tato
dohoda je součástí smluvních ujednání ve smlouvě o úvěru (založené na č. l.
38), jíž byl proveden důkaz v hlavním líčení dne 27. 2. 2020 (č. l. 226).
Uvedená námitka je tudíž nedůvodná. Pro úplnost k argumentaci namítající
neplatnost zajišťovacího převodu odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
15. 10. 2008, sp. zn. 31 Odo 495/2006, lze uvést, že odkazovaný rozsudek se
vztahuje k právní úpravě § 553 občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Jeho
význam byl ovšem překonán novou formulací zákonného ustanovení, definujícího
podmínky smlouvy o zajišťovacím převodu práva v ustanovení § 2040 (nového)
občanského zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb.), na který odkazuje smlouva o úvěru v
této věci. Uvedená námitka proto není důvodná ani v tomto směru. Nadto je třeba
zdůraznit, že samotné ujednání o zajišťovacím převodu nemá žádný dopad na
hodnocení podvodné podstaty jednání obviněných.
31. Pokud jde o třetí z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř., týkající se procesně nepoužitelných důkazů, tato nebyla
dovolatelem uplatněna. Naopak bylo dovolání formálně opřeno o dovolací důvod
podle § 265 odst. 1 písm. h) tr. ř. Obsahově však žádná z uplatněných námitek
tomuto dovolacímu důvodu, jak byl vymezen v odst. 20. tohoto rozhodnutí,
neodpovídá.
32. Pokud pak obviněný deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. m) tr. ř., ani jeho uplatnění nelze v tomto případě považovat za
opodstatněné. Uvedený dovolací důvod v uplatněné alternativě je totiž vázán na
existenci jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.,
z čehož plyne, že nebyl-li naplněn důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g)
ani h) tr. ř., které byly obviněným deklarovány, platí totéž i z hlediska
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí
33. Námitky uplatněné obviněným v dovolání tvrzeným dovolacím důvodům
podle § 265b odst. 1 písm. g) a m) tr. ř. odpovídají pouze formálně a
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neodpovídají vůbec. Z
důvodů shora rozvedených Nejvyšší soud shledal, že dovolací argumentace je v
celém rozsahu zjevně neopodstatněná. Proto jeho dovolání podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o
tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř.,
podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen
stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému
důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2022
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu
Vypracoval:
Mgr. Roman Raab