U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15.
srpna 2012 o dovolání, které podala obviněná I. K. , proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To 437/2011, jako soudu odvolacího
v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 1 T 93/2010, t
a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání o d m í t á .
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 T 93/2010,
byla obviněná I. K. (dále jen „obviněná“) uznána vinnou trestným činem ublížení
na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“), neboť podle skutkových
zjištění jmenovaného soudu „jako porodní asistentka nestátního zdravotnického
zařízení poskytující ošetřovatelskou péči rizikově těhotné a rizikové rodičce
P. P., s níž byla dohodnuta na vedení tzv. domácího porodu, poté, co byla dne
21. 7. 2009 kolem 08.00 hod. telefonicky informována rodičkou o předčasném
odtoku plodové vody téhož dne kolem 06.00, nezajistila nezbytnou hospitalizaci
rodičky a provedení potřebných vyšetření, medikaci a případnou provokaci porodu
a nedodržela tak standardní postup doporučený a schválený výborem České
gynekologicko-porodnické společnosti, České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně (dále ČGPS ČLS JEP), naopak dne 21. 7. 2009 v 10.00 hod. rodičku v jejím bytě ve III. poschodí domu na adrese Praha 3, J., pouze zevně
vyšetřila a poslechla ozvy plodu, vyzvala rodičku, aby si každé tři hodiny
měřila teplotu a aby ji zavolala, až bude mít kontrakce, byt rodičky bez
dalšího opustila a přestože byla následujícího dne v ranních hodinách rodičkou
informována o počátku kontrakcí již v nočních hodinách, začala asistovat u
porodu až kolem 17.00 hod. v bytě rodičky, aniž by byla její péče dostatečně
organizačně, personálně a materiálně-technicky zajištěna, čímž porušila svou
povinnost vyplývající z § 12a odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví
lidu, přičemž obžalovaná během porodu rodičku adekvátně nevyšetřovala, ani její
vyšetření nezajistila jinak, v důsledku čehož včas nerozpoznala a řádně a včas
nezareagovala na změnu porodu fyziologického na porod nefyziologický, při němž
došlo k hypoxii plodu a aspiraci plodové vody s mekoniem, přičemž obžalovaná po
porodu asfyktického novorozence A. P. dne 23. 7. 2009 v přesně nezjištěném čase
před 00.51:43 hod. tomuto do příjezdu rychlé záchranné služby neposkytla řádnou
resuscitační péči, když nezabránila ztrátě tepla, řádně nezajistila průchodnost
dýchacích cest a ventilaci dítěte a neměla k dispozici ani potřebné technické a
věcné vybavení, čímž rovněž porušila svou povinnost vyplývající z § 12a odst. 1
zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, kdy v důsledku tohoto
dlouhotrvajícího nedostatečného okysličování organismu poškozeného, k němuž
došlo v souvislosti se způsobem vedení porodu obžalovanou, včetně její
resuscitace, v jehož průběhu obžalovaná porušila kromě již shora uvedených
povinností své povinnosti zdravotnického pracovníka uvedené v § 11 odst. 1 a §
55 odst. 1, odst. 2 písm. a) zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a dále
povinnost vyplývající z čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (uveř. pod č. 96/2001 Sb. m. s.), poškozený utrpěl mimo jiné těžkou perinatální
asfyxii provázenou multiorgánovým selháním poškozeného, která vyústila v další
těžké choroby, na jejichž následky poškozený A. P. dne 25. 3. 2011 zemřel“. Za
to byla obviněná podle § 224 odst. 2 tr. zák.
odsouzena k trestu odnětí svobody
v trvání dvou let, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1
tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle § 49 odst. 1 tr. zák., za použití § 50 odst. 1 tr. zák. byl obviněné uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání porodní asistentky na dobu pěti
let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti uhradit
poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví škodu ve výši 2.702.071,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém
stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To
437/2011, jímž podle § 256 tr. ř. toto odvolání zamítl.
Proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze podala obviněná dovolání,
přičemž uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku připomněla, že pojmovým
znakem trestného činu ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1, 2 tr. zák. je
zaviněné porušení důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání,
postavení nebo funkce, přičemž základní skutková podstata tohoto trestného činu
předpokládá porušení obecné prevenční povinnosti, příp. nedovolenost či
protiprávnost jednání. Upozornila, že skutková věta rozsudku v tomto směru
vychází z nedodržení standardních postupů doporučených a schválených výborem
České gynekologicko-porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně (dále též „ČGPS ČLS JEP“), z nedodržení povinnosti
dostatečně zajistit péči organizačně, personálně a materiálně-technicky s
odkazem na § 12a odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu (dále jen
„zákon o péči o zdraví lidu“) a z porušení § 11 odst. 1 a § 55 odst. 1, 2 písm.
a) zákona o péči o zdraví lidu a čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.
Zdůraznila, že zmíněná ustanovení zákona o péči o zdraví lidu standardy pro
porod či domácí porod nestanoví, neboť jde toliko o obecná zákonná ustanovení,
která jejich existenci předpokládají a vymezují způsob jejich identifikace. V
zásadě odkazují na zásady určené Ministerstvem zdravotnictví ve spolupráci se
zákonem zřízenými komorami [§ 55 odst. 2 písm. a)] a na dostupné poznatky
právní vědy (§ 11). Dále poznamenala, že uvedený § 12a odst. 1 definuje
povinnost provozovatele zdravotnického zařízení respektovat hygienické a
technické standardy určené prováděcím předpisem, a tudíž je na danou právní
otázku, neaplikovatelný, neboť z rozhodnutí soudů dříve ve věci činných
neplyne, že byla zdravotnickým zařízením nebo že takové zařízení provozovala.
Stejně tak není právně možné, aby jí bylo přičítáno k tíži porušení zásad
zdravotní péče stanovených ministerstvem ve spolupráci s profesní komorou,
pokud ze skutkového stavu takový závěr nevyplývá. V neposlední řadě vyslovila
též názor, že aplikace čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně je
nesprávná, neboť tato stanoví subjektivní práva lidí a povinnosti státu,
nikoliv povinnosti lidí a právo státu je vymáhat. Konstatovala, že v úvahu lze
vzít jen odkaz na povinnost dodržovat současné poznatky lékařské vědy.
Následně akcentovala, že není zákonné odsoudit osobu za nedodržení něčeho, co
nebyla sto objektivně předvídat a dodržet. V daném případě je z hlediska zákona
hraničním momentem, kdy jednání přestává být trestným činem pro absenci
zavinění, definice nevědomé nedbalosti podle § 5 písm. b) tr. zák. Zde uvedená
kriteria zavinění se musí vztahovat i na porušení důležité povinnosti ve smyslu
kvalifikované skutkové podstaty a na příčinnou souvislost s následkem, resp. účinkem. Otázka zavinění se tak právně redukuje na otázku, zda byla schopna
objektivně vyhodnotit situaci tak, že měla zjednat intervenci lékaře,
popřípadě, zda byla sto poskytnout adekvátní resuscitační péči a zda porušila
závazná pravidla péče. Přitom seznala, že k těmto skutečnostem její zavinění
vztahovat nelze. Prohlásila, že otázka porušení důležité povinnosti, která byla
v procesním diskursu redukována na otázku, zda postupovala lege artis, se v
právním hodnocení soudu opírá pouze o otázku dodržení standardů doporučených a
schválených výborem ČGPS ČLS JEP, jež nemohly založit její povinnost, neboť
nesplňují formální požadavky na existenci standardu ani definici standardů
vztahujících se k její činnosti materiálně. Doporučené postupy jednoho
občanského sdružení, které není ani veřejnou ani soukromou akademickou
institucí, ani zákonem vytvořenou profesní komorou, nýbrž pouze zájmovou
skupinou s nepovinným členstvím osob působících v daném oboru, podle ní mohou
představovat hlas v diskusi, nikoliv formální vyjádření legis artis. Dodala, že
zmíněné standardy navíc nebyly vytvořeny přezkoumatelným způsobem, nepředcházel
jim adekvátní statistický výzkum a jeho kvantitativní analýza, stejně jako
kvalitativní analýza konkurenčních postupů. Samy se označují za doporučené
postupy a upravují pouze otázku lékařské péče a nikoliv otázky vedení porodu z
jiných hledisek. Nepředpokládají jiný než klinický a v podstatě preventivně
intervenční způsob vedení porodu výhradně v nemocničním prostředí, ačkoliv
platné právo vychází z předpokladu, že rozsah variant vedení porodu je širší. Také argumentovala, že ústavní předpisy, mezinárodní smlouvy, jimiž je Česká
republika vázána, a unijní právo (konkrétně směrnice Rady č. 80/155/ EHS)
stanoví právo na volbu místa porodu (viz též rozhodnutí Evropského soudu pro
lidská práva ve věci Ternovzsky v. Hungary ze dne 14. 12. 2010, č. 67545/09). Tento závěr reflektuje i judikatura českých soudů (viz např. rozhodnutí
Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2012, sp. zn. 1 Nc 1/2012). Vyjádřila
přesvědčení, že platné právo nadřazuje některé otázky volby nad rozhodnutí
lékaře a vytváří nepochybné pole svobody, které musí stát i lékaři respektovat
a které musí stát vůči lékařům vynucovat. Pokud standardy občanského sdružení
tuto skutečnost nereflektují a neumožňují volbu místa porodu, tak v rozsahu, v
jakém popírají tento základní právní princip, nemohou vytvářet lex artis. Současně shledala, že občanské sdružení nemůže ukládat povinnosti jiným osobám,
než svým členům, a tudíž nemůže ani stanovit povinnost vyplývající ze
zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce ve smyslu § 224 odst. 2 tr.
zák. Ztrestnění porušení povinností stanovených občanským sdružením třetími osobami
je porušením principu, že není trestu a viny bez zákona. Poukázala rovněž na §
5 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, popř. na skutečnost, že nezávazný
charakter doporučení České lékařské společnosti již v minulosti ve svých
rozhodnutích dovodil Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“),
viz např. rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 1421/2008. Dodala, že dodržela standardy
Světové zdravotnické organizace OSN (WHO) postavené na rozsáhlých výzkumech a
analýzách.
Dále uvedla, že odsuzující rozsudek je postaven i na právním závěru, že
nerozpoznala povahu porodu a neposkytla řádně péči, když úvaha soudu, která
tyto skutečnosti podřazuje pod zavinění, staví jednak na nedodržení stanovených
postupů a jednak na nezajištění materiálních podmínek. Vyjádřila přesvědčení,
že ze skutkového stavu plyne, že s ohledem na okolnosti v dané situaci učinila,
co se dalo. Závěr, že se snažila, jak mohla, soudy nijak nezpochybnily. Z
dokazování vyplynulo, že domácí porod byl volbou rodičky a že ona (obviněná)
tak mohla stát pouze před volbou, zda se jej zúčastní a poskytne maximum svých
služeb v rámci možností, které bude mít, nebo se jej nezúčastní. Konstatovala,
že je nepochybný závěr, že odmítnutí služby by nevedlo k donucení rodičky
podrobit se klinickému porodu. Za těchto okolností lze stěží spatřovat její
zavinění, pokud porod probíhal v rámci předpokládaného průběhu. Rychlou
záchrannou službu zavolala bez ohledu na vůli rodičky až v okamžiku, kdy měla
za to, že tak může učinit. Lze samozřejmě vést úvahu, zda větší provázanost
péče porodní asistentky a lékařského zázemí by nezvýšila šance na předejití
komplikacím. Taková úvaha se ale míjí s otázkou jejího zavinění, když
spolupráce na porodu vedeném doma nebyla možná z důvodů, které nelze přičítat
jí, ale zdravotnickým zařízením a jejich pracovníkům. Jakkoliv lze výsledek
porodu považovat za tragický, nelze jej přičítat její osobě ani z hlediska
zavinění v trestněprávním slova smyslu, ani z jiných hledisek obecné etiky či
předvídatelnosti vývoje událostí. Podle ní je právní hodnocení skutku nesprávné
a formulace skutkové věty neodpovídá zjištěnému skutkovému stavu. V neposlední
řadě seznala, že závěr soudů dříve ve věci činných ohledně nedostatečnosti
personálního, materiálního a technického vybavení je nezákonný, jelikož v
červenci 2009 v tuzemsku neplatil žádný obecně závazný předpis upravující
rozsah a druh personálního, materiálního a technického vybavení, kterým by
porodní asistentky musely při vedení porodu v domácnosti disponovat. V tomto
ohledu jednala v situaci sine lege, a její trestní odpovědnost je tak
vyloučena.
Rovněž namítla, že v rozhodnutí je nesprávně hodnocena otázka příčinné
souvislosti mezi zaviněním a následkem. Soud vyšel z toho, že nedodržela
standardy občanského sdružení, že tyto standardy jsou lex artis a že během
porodu nastala asfyxie novorozence, jejímž důsledkem bylo jeho těžké postižení
a následná smrt. Uvedla, že ze znaleckého dokazování plyne nepochybná příčinná
souvislost mezi asfyxií a smrtí poškozeného. Příčinná souvislost mezi porušením
právní povinnosti a vznikem asfyxie však podle ní prokázána nebyla. K tomu
poznamenala, že ze znaleckého posudku se podává, že příčinu hypoxie, čas jejího
výskytu a délku trvání není možné určit, že průběh porodu nebyl nijak atypický,
protrahovaný ani nepostupující a že výskyt hypoxie je možný i při stabilitě
ozev plodu. Prohlásila, že nebylo prokázáno, že by měla objektivní možnost
výskyt hypoxie či změnu fyziologického porodu v patologický v podmínkách porodu
v domácnosti zjistit, ani že by průběh porodu v některém okamžiku nasvědčoval
na tíseň plodu či na změnu na porod patologický. Podle ní se soud pokusil
nedostatek příčinné souvislosti kompenzovat tím, že ve skutkové větě, bez
ohledu na subjektivní stránku věci, akcentoval neposkytnutí řádné resuscitační
péče (i když současně seznal, že v daný okamžik učinila vše, co učinit mohla).
Zdůraznila, že trestní právo nezná objektivní trestní odpovědnost za výsledek
bez ohledu na zavinění a že byla odsouzena pouze za to, že se odchýlila od
představ části lékařské veřejnosti. V této souvislosti též poukázala na
rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 219/2005 a sp. zn. 8 Tdo 1421/2008,
jež vyzdvihují význam kritického hodnocení znaleckých posudků soudem.
Posléze argumentovala, že současné mimoprávní hodnotové systémy (morálka,
etika), stejně jako právo podřizují léčebné a podobné postupy požadavkům na
ochranu lidské důstojnosti, s níž souvisí i svoboda volby, zda být či nebýt
léčen, jakou variantu léčby zvolit, jakou variantu odmítnout. Jakkoliv mohou
mít tyto volby dopad na účinnost léčby, staví právo v souladu s morálkou a
etikou svobodu jednotlivce a lidskou důstojnost nad požadavky lékařů, byť by
byly sebelépe odůvodněny. Také lékařské právo vyjádřené v Úmluvě o biomedicíně
je koncipováno jako ochrana osobní integrity a důstojnosti před případnými
lékařskými zásahy. Prohlásila, že každý zásah do integrity jednotlivce a jeho
důstojnosti spojený s lékařskou péčí, který je proti vůli pacienta, by měl mít
zákonnou licenci a předvídatelný rámec svého vynucení (čl. 4 Listiny základních
práv a svobod). Pokud platné právo v tomto směru vytváří mezeru, nelze její
dopady přičítat v rámci trestní odpovědnosti její osobě. Konstatovala, že nikdy
nikomu nevnucovala porod doma, že žádnou ze zmíněných voleb neprovedla, pouze
poskytla službu někomu, kdo tuto volbu učinil (rodičce) s vědomím, že tato
osoba volbu činí při plném vědomí hypotetických následků (rodička dokonce
studovala porodní asistenci na vysoké škole). Podotkla, že znalecké posudky
připouštějí, že by porod mohl skončit stejně tragicky, pokud by proběhl v
porodnici. Vyjádřila přesvědčení, že v průběhu porodu postupovala nejlépe, jak
mohla, dodržela postup doporučený WHO, ostatně neměla ani zákonný mandát činit
nic jiného, než co činila.
Shledala, že rozhodnutí vykazuje také jiné nesprávné hmotně právní
posouzení dané extrémním nesouladem mezi právními závěry a zjištěnými
okolnostmi. Připomněla, že ani dovolací řízení nemůže být zcela prosto kritické
úvahy stran práva na spravedlivý proces (viz čl. 4 Ústavy České republiky). V
této souvislosti odkázala na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 8 Tdo
1421/2008 či Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) sp. zn.
I. ÚS 4/04 a sp. zn. IV. ÚS 128/05. Namítla, že rozhodnutí soudů nižších stupňů
spočívají na skutkových závěrech, které jsou v příkrém rozporu s výsledky
provedeného dokazování. Ačkoliv skutková zjištění znalců, jež soud mlčky
aproboval, popírají subjektivní stránku skutku, nebyla tato ve skutkové větě
rozsudku nalézacího soudu ani v usnesení soudu odvolacího reflektována. Naopak,
právní závěr obou soudů, podle něhož porušila svou povinnost rozpoznat změnu
porodu z fyziologického na patologický, je s takovými skutkovými zjištěními v
přímém rozporu. Uvedla, že soudy dříve ve věci činné i znalecký ústav opřely
skutkový závěr, že na těle poškozeného a v jeho dýchacím traktu bylo po porodu
přítomno mekonium, výlučně o výpověď MUDr. H.. Přitom ponechaly zcela bez
povšimnutí skutečnost, že přítomnost mekonia na těle či v dýchacím traktu
poškozeného přímo či nepřímo popřeli všichni ostatní aktéři porodu (obviněná,
matka a otec poškozeného i lékaři Ústavu pro matku a dítě v Podolí). Podle ní
není za dané situace závěr o přítomnosti mekonia na těle a v dýchacích cestách
poškozeného právně udržitelný. Podle jejího názoru jsou rozhodnutí soudů
nižších stupňů částečně nepřezkoumatelná v tom smyslu, že se závěry skutkové
věty odchylují od řady provedených důkazů a že jejich odůvodnění jednak do
značné míry pominula věcné hmotně právní argumenty obhajoby a jednak obsahují
značný počet zkratkovitých úvah. Prohlásila, že úplné opomenutí obhajoby a
absence logického zdůvodnění hmotně právních závěrů soudu je porušením práva na
spravedlivý proces zpochybňujícím hmotně právní závěry, které z procesu
vzcházejí. Závěry o vině jsou v podstatě mnohdy neverifikovatelné a s jejich
dílčími předpoklady nelze rozumně polemizovat, protože není zřejmé, o jaké
další důvody a předpoklady se opírají.
Následně uvedla, že v průběhu řízení byla porušena její procesní práva do té
míry, že z řízení vzešlý hmotně právní závěr je tím natolik ovlivněn, že není
možné vést samostatnou úvahu o jeho správnosti. Rozhodnutí je podle ní
nezákonné z důvodu porušení práva na spravedlivý proces. V řízení navrhovala
řadu důkazů, které nebyly provedeny. Odvolacímu soudu vytkla, že navržené
důkazy neprovedl, aniž by o jejich neprovedení jakkoliv rozhodl. V této
souvislosti mj. zdůraznila, že znalecký posudek musí vypracovat znalec
příslušné odbornosti a že znalcům lékařům porodníkům nepřísluší hodnotit postup
samostatné porodní asistentky (k tomu viz stanovisko č. 20/2000 Sb. rozh. tr.
či rozhodnutí sp. zn. 1 Tzn 9/97, popř. Mach, J.: Lékař a právo. Praktická
příručka pro lékaře a zdravotníky. Grada Publishing, Praha 2010, s. 88 - 94).
Vyslovila též názor, že znalci byli vůči ní podjatí, neboť ohledně její
činnosti zastávají striktně odlišné profesní stanovisko. Ohradila se i proti
tomu, že její návrh na provedení veškerých důkazů byl zamítnut až po osmi
měsících na samém konci hlavního líčení. Podle svých slov byla nalézacím soudem
držena v dobré víře, že návrhu na provedení důkazů bude vyhověno, přičemž tento
byl zamítnut v okamžiku, kdy již nemohla vlastní procesní péčí obstarat důkazy
jiné. V neposlední řadě zmínila, že pokud soud zamítá návrh důkazu směřující k
dokázání právně relevantní skutečnosti s odůvodněním, že důkaz měl prokázat
zcela jinou právně nerelevantní skutečnost, a to bez dalšího odůvodnění, jedná
se o exces, který zasahuje do práva na spravedlivý proces.
Dále seznala, že k nesprávnému hmotně právnímu posouzení došlo i stran výroku o
trestu, když byly nesprávně aplikovány zásady trestního zákona pro ukládání
trestu, zejména zásada individualizace a přiměřenosti, resp. když byly
nesprávně shledány přitěžující okolnosti. Výrok o trestu označila za
nepřiměřený, tedy nezákonný a částečně nepřezkoumatelný s tím, že mnohé
předpoklady, které vedly soud k uložení trestu, nemají oporu v dokazování,
popř. že je nelze procesně z dostupných podkladů rozumně verifikovat.
Namítla, že ve vztahu k části výroku o náhradě škody nebyly dány procesní
předpoklady pro vydání rozhodnutí (tím bylo porušeno i právo na spravedlivý
proces). Připomněla, že jí byla uložena povinnost uhradit poškozené škodu ve
výši 2.702.071,- Kč, za situace, kdy část nároku ve výši 1.604.141,- Kč byla
řádně uplatněna před zahájením dokazování, kdežto zbývající část nároku ve výši
1.097.930,- Kč poškozená přihlásila do řízení až dne 19. 9. 2011, tedy po
zahájení dokazování. Podle ní tak jde o nárok přiznaný ultra petitum, resp.
rozhodnutí ultra vires. Dále argumentovala, že rozhodnutí je založeno na
nesprávném hmotně právním posouzení civilněprávní otázky odpovědnosti za škodu.
Prohlásila, že soud vyšel z předpokladu, že veškeré náklady spojené s léčbou
jdou k její tíži, aniž by se zabýval otázkou příčinné souvislosti mezi jejím
zaviněním a výší jednotlivých položek nákladů údajně vzniklých poškozené. Do
kauzálního nexu mohlo vstupovat více faktorů, které mohly vyvolat další náklady
na léčbu, za něž ovšem nenese odpovědnost. V tomto směru soudům dříve ve věci
činným vytkla, že zcela pominuly skutečnost, že i v případě, že by z její
strany k žádnému protiprávnímu jednání nedošlo, by poškozenému prokazatelně
vznikly nezanedbatelné náklady spojené s poskytnutím péče související s porodem
poškozeného, a to i s ohledem na to, že posudky nedokázaly dát odpověď na
otázku, zda by jiný postup vedl k jinému výsledku. Nárok přiznaný poškozené v
rozsudku představuje nepřípustné rozšiřování její občanskoprávní odpovědnosti,
kdy je jí nařízeno nejenom hrazení nákladů vzniklých v důsledku jejího jednání,
ale rovněž dalších provozních nákladů, které je veřejná zdravotní pojišťovna
povinna nést z prostředků veřejného zdravotního pojištění. Rozhodnutí o
adhezním nároku poškozené označila za nepřezkoumatelné a nezákonné.
Z těchto důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud jednak v souladu s § 265o
odst. 1 tr. ř. odložil výkon rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9.
2011, sp. zn. 1 T 93/2010, a dále aby v plném rozsahu zrušil usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7 To 437/2011, a rozsudek Obvodního
soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 1 T 93/2010, a zprostil ji viny,
případně, pokud sám ve věci nerozhodne, aby vrátil věc Obvodnímu soudu pro
Prahu 3 k novému projednání.
K tomuto dovolání se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní
zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
Připomněla, že podstatou důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
je posouzení, zda byla správně aplikována ustanovení trestního zákona na
skutkový stav, který byl zjištěn soudy. Dovolacímu soudu nepřísluší přezkum
průběhu dokazování nebo hodnocení důkazů. Výjimečný zásah v tomto směru může
odůvodnit pouze natolik příkrý rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy, že budou dotčeny základní principy vyplývající z ústavně
garantovaného práva obviněného na spravedlivý proces. Státní zástupkyně
shledala, že dovolacím námitkám obviněné vážícím se k objektivní stránce
skutkové podstaty trestného činu, návazně k tvrzené absenci stránky subjektivní
a k dalším výhradám dovozujícím ve svém souhrnu porušení práva na spravedlivý
proces, především práva na obhajobu, je třeba přiznat relevanci stran naplnění
uplatněného dovolacího důvodu. Vzápětí však dodala, že jim není možné přiznat
opodstatněnost.
Uvedla, že základní otázky, které je nutno ve vazbě na podané dovolání řešit,
jsou: zda obviněná jednala v rozporu se svými povinnostmi zdravotního
pracovníka vykonávat své povolání svědomitě, poctivě, v souladu s dostupnými
poznatky lékařské vědy (tzv. postup lege artis), zda jednala zaviněně,
minimálně ve formě nevědomé nedbalosti, zda následek - těžká újma na zdraví a
posléze smrt poškozeného je v příčinné souvislosti s jejím jednáním a zda byl
obviněné garantován spravedlivý průběh procesu.
Následně poznamenala, že obviněná polemizuje s okruhem povinností,
které měla podle soudů porušit, s tím, že se nejedná o žádné standardy pro
porod či domácí porod, poukazuje na absenci pravidel vytyčených ze strany státu
a dovozuje, že za těchto okolností nelze o její vině uvažovat. Státní
zástupkyně prohlásila, že s takto pojatou obhajobou nelze souhlasit. V prvé
řadě odmítla snahu o přenášení odpovědnosti na stát či na zdravotnictví jako
celek. Ani z absence konkrétních pravidel, která ostatně není výjimkou u řady
zdravotnických postupů, nelze dovodit absenci odpovědnosti porodní asistentky
za důsledky možných komplikací porodů, a to platí zvláště v případech ztížených
podmínek domácích porodů. Akcentovala, že obviněná se jako porodní asistentka
rozhodla pro účast u domácího porodu, čímž na sebe vzala odpovědnost za to, že
z její strany bude poskytnuta péče v souladu s postupem lege artis (postup v
souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy a se současnými
dostupnými poznatky lékařské vědy). Povinnost zdravotnického pracovníka
postupovat při poskytování péče v mezích svých kompetencí lege artis je jednou
z jeho základních povinností, vyplývajících z jeho povolání, ale také
stanovených obecně závaznými právními předpisy (viz ustanovení zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu a čl. 4 Úmluvy o lidských právech a
biomedicíně). V trestně právní nauce postup lege artis zahrnuje správnou
diagnostiku, správnou indikaci i správné vedení příslušného zákroku, vše v
mezích konkrétního rozsahu úkolů, pracovního zařazení i konkrétních podmínek a
objektivních možností (srov. Těšinová, J., Žďárek, R., Policar, R. Medicínské
právo, I. vydání, Praha, C. H. Beck, 2011, s. 24 - 35). Pro stanovení obsahu
tohoto pojmu se považuje za klíčový soulad s příslušnými profesními standardy,
které až na výjimky v České republice neexistují ve formě obecně závazného
právního předpisu. Rovněž metodická doporučení Ministerstva zdravotnictví a
závazná stanoviska profesních komor zdaleka nepokrývají celý okruh poskytované
zdravotní péče. Obsah tohoto pojmu jako pojmu odborného bude odborníky - lékaři
pravidelně nalézán v aktuálních odborných publikacích, v obsahu soudobé výuky
na lékařských fakultách a v doporučeních odborných společností. Všechny tyto
podklady je třeba hodnotit pečlivě nejen jednotlivě, ale také ve svém souhrnu,
při vědomí, že konkrétní doporučení odborného postupu není vždy závazným
pokynem, určujícím hranici mezi postupem lege artis a non lege artis. Tento
přístup se týká také doporučení a standardů vydávaných odbornými společnostmi,
nevyjímaje ČGPS ČLS JEP. Je skutečností, že se jedná o občanské sdružení, jež
není způsobilé k vydávání závazných standardů, které by bylo třeba
bezpodmínečně dodržovat napříč zdravotními pracovníky v České republice (viz
též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1421/2008), to
však neznamená, že by doporučení odborných společností neměla vůbec žádnou
váhu, byť konkrétního zdravotního pracovníka, který činí rozhodnutí o volbě
vhodného postupu, samostatně právně nezavazují.
Zvláště při komplikacích a
závažných důsledcích zvoleného postupu zdravotníka bude namístě brát uvedená
doporučení v potaz při formování odpovědi na otázku, zda jeho postup byl
adekvátní, odborně správný, tedy lege artis.
Státní zástupkyně dospěla k závěru, že na jednání obviněné je třeba aplikovat
všechna ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, která jsou obsažena ve výroku
odsuzujícího rozsudku, jakkoli obecná se obviněné mohou zdát. Vztáhnout na ni
lze také povinnosti zdravotnického zařízení (viz právní úprava zákona č.
160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních).
Zdůraznila, že podle § 4 odst. 1 citovaného zákona musí být také nestátní
zdravotnické zařízení pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče
personálně, věcně a technicky vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na
jeho provoz. Dodala, že v červenci roku 2009 sice neobsahovala žádná obecně
závazná právní norma přesný a vyčerpávající soupis tohoto vybavení, avšak to
neznamená, že by bylo možné okruh vybavení vykládat svévolně či dokonce
dovozovat na možné nulové vybavení; s patřičným vybavením zákon evidentně
počítal. Nalézací soud se podle názoru státní zástupkyně této otázce v
odůvodnění svého rozsudku podrobně věnoval. Odkázal na související vyhlášky
Ministerstva zdravotnictví s důrazem na povinnost uvedenou v § 5 odst. 1 písm.
e), podle níž porodní asistentka sleduje stav plodu v děloze všemi vhodnými
klinickými i technickými prostředky, rozpoznává u matky, plodu nebo novorozence
příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhá mu v případě zásahu.
Soud mj. trefně poznamenal, že vybavení obviněné nesplňovalo ani vybavení
doporučované Světovou zdravotnickou organizací (WHO), kde je kromě jiného
uveden ambuvak, dětská maska a odsávačka. Zmínila také doporučení
WHO/FRH/MSM/96.24, které u normálního porodu, kde je riziko nízké, vyžaduje mj.
pečlivé sledování vyškolenou a způsobilou porodní asistentkou, aby byly včas
zjištěny počínající komplikace, přitom vyzdvihla, že obviněná vedla porod
rizikově těhotné a rizikové rodičky, k čemuž nebyla oprávněna. Doplnila, že
všechny shora uvedené skutečnosti nijak nezpochybňují právo na místo volby
porodu, resp. že uváděný rozsudek ve věci Ternovszky proti Maďarsku (67545/09)
nelze na poměry v České republice bez dalšího aplikovat, když porušení práva na
ochranu soukromí podle čl. 8 Úmluvy, bylo v daném případě shledáno za stavu,
kdy podle maďarských právních předpisů hrozil zdravotníkům za provedení
domácího porodu postih za spáchání správního deliktu.
Státní zástupkyně dospěla k závěru, že nalézací soud správně v daných
souvislostech na základě zjištěných skutečností, zejména na základě znaleckých
posudků, dovodil, že postup obviněné nebyl správným odborným postupem, postupem
lege artis. Došlo k porušení celé řady povinností, z nichž nejzávažnější jsou
popsány ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Soud přitom nepochybil, pokud
shledal postup non lege artis také při resuscitaci, když v důsledku absence
materiálního zabezpečení nebyla zajištěna ventilace dítěte, nebylo zabráněno
ztrátě tepla, a řádná resuscitace byla poskytnuta až lékařkou záchranné služby.
Pokud jde o otázku zavinění, státní zástupkyně se ztotožnila se závěrem soudu
prvního stupně v tom smyslu, že subjektivní stránka skutkové podstaty trestného
činu je dána nedbalostí vědomou.
K příčinné souvislosti především soud nalézací podrobně rozvedl, z jakých
důvodů uzavřel, že k hypoxii plodu a aspiraci plodové vody včetně mekonia
muselo dojít v průběhu porodu, konkrétně v jeho poslední hodině, v důsledku
způsobu vedení porodu. Nelze tak souhlasit s názorem obviněné o naprosto
nezbytném dalším znaleckém zkoumání a nevýznamnosti vyjádření znalců z oboru
zdravotnictví v odvětvích gynekologie, porodnictví, neonatologie, patologie a
soudního lékařství, která lze celkově považovat za relevantní a plně
postačující pro posouzení otázek spojených s porodem, a to v jakémkoli
prostředí.
V návaznosti na uvedené státní zástupkyně prohlásila, že tvrzený extrémní
nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedeným dokazováním neshledává.
Dále uvedla, že obviněná byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu za
dodržení pravidel spravedlivého procesu. Je skutečností, že zdaleka ne všechny
důkazy navrhované ze strany obhajoby soud provedl, kdy jednal v souladu se
zásadou, že si má opatřit všechny podklady potřebné pro své rozhodnutí tak, aby
byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to právě v
míře potřebného rozsahu s ohledem na § 2 odst. 5 tr. ř. Náhled soudu stran
nadbytečnosti výslechu dalších svědků, zpracování dalšího znaleckého posudku a
provedení dalších listinných důkazů jako čtení Příručky pro porodní péči Rady
Národní zdravotní pojišťovny Holandska akceptovatelným způsobem plyne z
odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Z odůvodnění je rovněž patrné, že k zamítnutí
všech důkazů nedošlo rozhodně výlučně s odkazem na „jiný předpoklad
skutečnosti, která má být dokazována (údajně kvalita péče)“. Odlišný názor
obviněné sám o sobě nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces, na
čemž nemění nic ani skutečnost, že návrhy na provedení důkazů byly zamítnuty v
závěru hlavního líčení.
V neposlední řadě připomněla, že brojit vůči druhu a výměře uloženého trestu
s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné relevantně výlučně s
odkazem na § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který obviněná ve svém dovolání
neuplatnila. Podle něj lze iniciovat dovolací řízení, pokud byl obviněnému
uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní
sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení
soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, která mohou
narážet na principy svázané s účelem trestu, včetně nutné individualizace ve
vazbě na vhodnost a přiměřenost nelze namítat nejen prostřednictvím tohoto
dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného uvedeného v § 265b tr. ř., přestože
by mohl být reálně uložen trest nepřiměřeně přísný, případně též trest
nepřiměřeně mírný. Státní zástupkyně konstatovala, že obviněné byly uloženy
přípustné druhy trestů a že jejich konkrétní výměry není možné s ohledem na
hlediska smyslu a účelu trestu považovat za zcela zjevně nepřiměřené.
K výhradě směřující proti výroku o náhradě škody, kterým byla obviněné podle §
228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost uhradit poškozené Oborové zdravotní
pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví částku ve výši
2.702.071,- Kč, státní zástupkyně poznamenala, že tato byla vyřešena již
odvolacím soudem, na jehož odmítavou argumentaci lze odkázat.
Vzhledem k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v
neveřejném zasedání dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí,
vyslovila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s rozhodnutím věci v
neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou,
zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 7
To 437/2011, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obviněná je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání
dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně
dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst.
1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě
určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody
uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence
vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného
opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 1
písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem
pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání
uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod
tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného
prostředku bez věcného přezkoumání [viz ustanovení § 148 odst. 1 písm. a) a b)
u stížnosti a § 253 tr. ř. u odvolání] a procesní strana tak byla zbavena
přístupu ke druhé instanci (první alternativa), nebo byl-li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (alternativa druhá).
V posuzované trestní věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Městský soud v Praze jako soud
druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání)
rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném věcném přezkumu podle hledisek
stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné
dovolací námitky obviněné dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle
§ 265b odst. 1 tr. ř., dílem jsou zjevně neopodstatněné (viz argumentaci níže).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci
samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska
norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněné směřují z části primárně
právě do oblasti skutkové (procesní). Obviněná totiž soudům vytýká rovněž vadné
a neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění,
přitom současně prosazuje vlastní hodnocení důkazů a vlastní (pro ni příznivou
a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu
věci (zejména pokud se jedná o průběh porodu poškozeného A. P. a její postup
při zajišťování péče o rodičku P. P., resp. o poškozeného A. P. během tohoto
porodu a bezprostředně po něm). Zčásti až sekundárně - z uvedených skutkových
(procesních) výhrad - vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku,
resp. o jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V tomto směru tak nenamítá
rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou
právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněnou ve
skutečnosti spatřován také v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod výše uvedený (ani jiný)
dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněná namítala nesprávné právní
posouzení skutku, resp. jiné nesprávné hmotně právní posouzení, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozovala jen z tvrzeného vadného a neúplného důkazního
řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům
nižších stupňů nevytýkala vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení
procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být
rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.,
ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle
§ 265b odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř.], které však obviněná
neuplatnila a svou argumentací ani věcně nenaplnila (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněná, musel
by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž
dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí
však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud
zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
V daných souvislostech je možno dále poznamenat, že Ústavní soud v řadě svých
rozhodnutí uvedl, že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná,
logická a přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily
skutkový stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou
výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená
rozhodnutí nevykazují vadu v podobě extrémního nesouladu mezi provedenými
důkazy, skutkovými a právními závěry (viz např. sp. zn. I. ÚS 1717/09, IV. ÚS
2651/09, I. ÚS 601/07). V daném kontextu je na místě uvést, že v soudním řízení
bylo provedeno dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, přičemž soudy
obou stupňů byly vědomy důkazní situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je
zřejmé, že hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly - je
zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením, učiněnými
skutkovými zjištěními a právními závěry. Nelze jim tudíž vytýkat svévoli a
současně je možné konstatovat, že jejich rozhodnutí nevybočila z mezí daných
ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 tr. ř. Činí-li za této situace
obviněná kroky ke zpochybnění skutkových závěrů vyjádřených v uvedených
rozhodnutích a rovněž z toho vyvozuje vadnost právního posouzení skutku, resp.
jiné nesprávné hmotně právní posouzení, pak je nutno zdůraznit, že jde o
námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. V této souvislosti
lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04,
podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení
či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným
základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v
němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s
ústavními principy.
Dále je třeba konstatovat, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s
výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen
v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
(který obviněná neuplatnila), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen
druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu
stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání
namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst.
1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno
rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku
záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu,
jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být
uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v
trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V daných souvislostech považuje Nejvyšší soud za potřebné k dovolacímu důvodu
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. výslovně uvést usnesení Ústavního soudu ze
dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“
Vzhledem k rozvedeným teoretickým východiskům nelze námitky obviněné de facto
směřující proti nepřiměřené přísnosti výroku o trestu z rozsudku nalézacího
soudu potvrzeného usnesením odvolacího soudu pod uplatněné dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b
tr. ř.) podřadit.
Nad tento rámec lze stručně dodat, že obviněné byly uloženy přípustné druhy
trestů v rámci trestních sazeb stanovených v trestním zákoně v souvislosti s
trestným činem, jímž byla uznána vinnou.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout
podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř.
Obviněná však ve svém mimořádném opravném prostředku rovněž zpochybnila
naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu, jímž byla uznána
vinou. Takové námitky lze z pohledu deklarovaného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [případně ve spojení s uplatněným důvodem dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] označit za formálně právně relevantní.
Nejvyšší soud ovšem shledal, že jde o námitky (a tím i dovolání jako celek)
zjevně neopodstatněné.
Trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 tr. zák. spáchá, kdo jinému
z nedbalosti způsobí těžkou újmu na zdraví nebo smrt. Kvalifikovanou skutkovou
podstatu podle odstavce 2 citovaného zákonného ustanovení naplní pachatel,
který se takového činu dopustí proto, že porušil důležitou povinnost
vyplývající z jeho zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uloženou mu
podle zákona.
Trestní zákon ponechává soudu, aby v každém jednotlivém případě po zhodnocení
všech okolností uvážil, zda povinnost, kterou pachatel svým trestním jednáním
porušil, je porušením důležité povinnosti. Za porušení důležité povinnosti
vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce nebo uložené podle
zákona je přitom možno považovat jen porušení takové povinnosti, jež má za dané
situace zpravidla za následek nebezpečí pro lidský život nebo zdraví, kde tedy
jejím porušením může snadno dojít k takovému následku (srov. rozhodnutí č.
11/1964 Sb. rozh. tr). Ačkoli trestní zákon hovoří o důležité povinnosti
uložené podle zákona, v praxi se touto povinností rozumí i povinnost uložená
jiným obecně závazným právním předpisem nebo i konkrétní příkaz, vydaný na
základě zákona a způsobem tam uvedeným. Aby bylo možno uznat, že jde o porušení
důležité povinnosti vyplývající ze zaměstnání, povolání, postavení nebo funkce
nebo uložené podle zákona, musí soud zjistit, že mezi porušením důležité
povinnosti a následkem trestného činu je příčinná souvislost (srov. rozhodnutí
č. 31/1966, č. 5/1962 a č 39/1963 Sb. rozh. tr.).
Na tomto místě je zapotřebí v první řadě připomenout, že obviněná v
inkriminované době vykonávala povolání porodní asistentky nestátního
zdravotnického zařízení. Nelze než přisvědčit státní zástupkyni, že povinnost
porodní asistenky, tj. zdravotnického pracovníka, postupovat při poskytování
péče v mezích svých kompetencí „lege artis” je jednou z jejích základních
povinností, resp. že tato důležitá povinnost pro ni vyplývá nejen z jejího
povolání, ale i z obecně závazných právních předpisů (viz níže citované
ustanovení § 11 odst. 1 zákona o péči o zdraví lidu).
Pojem „lege artis“ vznikl zkrácením z latinského „de lege artis medicinae“,
tedy podle pravidel umění lékařského. Tento pojem není v právnické literatuře
zcela jasně definován. Obvykle bývá interpretován ve spojení s § 11 odst. 1
zákona o péči o zdraví lidu, podle kterého: „Zdravotní péči poskytují
zdravotnická zařízení státu, obcí, fyzických a právnických osob v souladu se
současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní
péče ve zdravotnických zařízeních stanoví zvláštní zákony. Zdravotní péči
poskytují dále zařízení sociálních služeb s pobytovými službami, jde-li o
ošetřovatelskou a rehabilitační zdravotní péči o pojištěnce v nich umístěné, a
to za podmínek a v rozsahu stanoveném ve zvláštním právním předpisu.“ Za
zdravotní péči „lege artis“ je tedy považována zdravotní péče v souladu se
současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. V podobném duchu je formulován i
čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (viz sdělení ministerstva
zahraničních věcí č. 96/2001 Sb. m. s.), podle něhož: „Jakýkoliv zákrok v
oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s
příslušnými profesními povinnostmi a standardy.“
Aby mohl být preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup uznán jako
postup „lege artis“, musí splňovat alespoň následující dvě kritéria:
- jde o odborně medicínsky uznávaný (tedy ověřený nebo osvědčený)
postup, jehož účinnost, resp. účelnost a důvodnost se všeobecně, nebo alespoň
převážně, přijímá,
- je v souladu s aktuálním stavem vědy, s dosaženou nejvyšší úrovní
teoretických a praktických poznatků v oblasti poskytování zdravotní péče.
Otázka, co je uznávaný postup nebo aktuální stav vědy, není z důvodu neustálého
vývoje poznání záměrně právně specifikována, proto není ani jednoznačně právně
určeno, jaký konkrétní postup je v konkrétní situaci „lege artis“.
Obsah pojmu „lege artis“ jako pojmu odborného bude pravidelně nalézán v
aktuálních odborných publikacích, v soudobé výuce na lékařských fakultách a v
doporučeních odborných společností. Všechny tyto podklady je nezbytné hodnotit
pečlivě nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu, při vědomí, že konkrétní
doporučení odborného postupu není vždy závazným pokynem, určujícím hranici mezi
postupem „lege artis“ a „non lege artis“. Tento přístup se týká také doporučení
a standardů vydávaných odbornými společnostmi, včetně České
gynekologicko-porodnické společnosti České lékařské společnosti Jana
Evangelisty Purkyně. V návaznosti na dovolací argumentaci obviněné nutno
akcentovat, že ze skutečnosti, že odborné společnosti, co by občanská sdružení,
nemají způsobilost k vydávání právních aktů, které by zavazovaly pracovníky
tuzemského zdravotního sektoru, nelze dovodit závěr, že by doporučení odborných
společností neměla při rozhodování zdravotního pracovníka o postupu jeho péče
vůbec žádnou váhu. Zvláště v případě komplikací a závažných důsledků zvoleného
postupu zdravotního pracovníka bude zcela namístě brát uvedená doporučení v
potaz při formování odpovědi na otázku, zda určitý postup je či není „lege
artis“. Konečné zodpovězení této otázky v konkrétním posuzovaném případě ovšem
přísluší soudu. Ten v meritorním rozhodnutí zhodnotí adekvátnost a odbornou
správnost zvoleného postupu na podkladě znaleckých nebo ústavních posudků,
případně dalších důkazů.
V dané souvislosti Nejvyšší soud upozorňuje také na ustanovení § 55 odst. 2
písm. a) zákona o péči o zdraví lidu, které stanoví, že: „Každý zdravotnický
pracovník je povinen zejména vykonávat své povolání v rozsahu a způsobem, pro
něž zásady určuje Ministerstvo zdravotnictví ve spolupráci s profesními
organizacemi“.
Nejvyšší soud ve shodě se státní zástupkyní shledává, že na výkon povolání
obviněné dopadala ustanovení zákona o péči o zdraví lidu, jež jsou citována v
tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, jakkoli
obecná se obviněné mohou jevit. Na obviněnou se vztahovaly také povinnosti
zdravotnického zařízení podle zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v
nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějších předpisů (pojem
zdravotnické zařízení totiž nepochybně zahrnuje nejen prostory, v nichž je
zdravotní péče poskytována, ale i fyzické a právnické osoby oprávněné
poskytovat zdravotní péči), a to včetně povinnosti podle § 4 odst. 1 citovaného
zákona, podle něhož: „Nestátní zařízení musí být pro druh a rozsah jím
poskytované zdravotní péče personálně, věcně a technicky vybaveno a musí
splňovat požadavky kladené na jeho provoz.“ K tomu je třeba podotknout, že byť
v době spáchání činu žádná obecně závazná právní norma nestanovila přesný a
vyčerpávající soupis materiálně-technického vybavení porodních asistentek,
nelze mít za to, že by bylo možné okruh jejich standardního vybavení vykládat
svévolně či dokonce dovozovat na možné nulové vybavení; s patřičným vybavením
zákon evidentně počítal. Nalézací soud k této problematice naprosto přiléhavě
zmínil vyhlášku ministerstva zdravotnictví č. 49/1993 Sb., o technických a
věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení, jež určuje mj. i
povinné vybavení pro poskytovatele resuscitační péče, resp. vyhlášku
ministerstva zdravotnictví č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti
zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, v jejímž § 5 odst. 1
písm. e) je uvedeno, že porodní asistentka: „sleduje stav plodu v děloze všemi
vhodnými klinickými i technickými prostředky, rozpoznává u matky, plodu nebo
novorozence příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhá mu v
případě zásahu; při nepřítomnosti lékaře provádí neodkladná opatření“. Nutno
dodat, že věcné vybavení obviněné při porodu poškozeného A. P. neodpovídalo ani
vybavení doporučovanému Světovou zdravotnickou organizací (WHO).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že soudy dříve ve věci činné na základě
zjištěného skutkového stavu, podloženého zejména závěry znaleckých posudků,
správně dovodily, že postup obviněné nejen v průběhu porodu, ale i před ním a
po něm nebyl postupem „lege artis“. Ze strany obviněné došlo k porušení celé
řady důležitých povinností vyplývajících pro ni z jejího povolání, resp.
uložených jí podle zákona. Konkrétně lze uvést, že tato nezjistila rizikovost
těhotenství P. P. a nevhodnost vedení domácího porodu, jak měla, nevedla řádnou
zdravotnickou dokumentaci jmenované rodičky, nedodržela standardní postup při
předčasném odtoku plodové vody, v důsledku naprosto nedostatečného monitoringu
matky a jejího dítěte neodhalila změnu fyziologického porodu na porod
patologický a mj. vzhledem k absenci náležitého materiálního vybavení porodní
asistentky po porodu řádně nezajistila resuscitaci dítěte.
Příčinný vztah je obligatorním znakem objektivní stránky trestného činu a
spojuje jednání pachatele s následkem. Určitá osoba může být proto trestná jen
tehdy, jestliže svým jednáním následek skutečně způsobila. Základním
předpokladem trestní odpovědnosti je bezpečné zjištění příčinného působení
jednání obviněné osoby na společenské vztahy chráněné trestním zákonem a toho,
zda toto jednání nese znaky zavinění ve smyslu trestního zákona (srov.
rozhodnutí č. 46/1963 Sb. rozh. tr.). Příčinná souvislost mezi jednáním
pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí
další skutečnost, která spolupůsobí při vzniku následku, ovšem za předpokladu,
že jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo
došlo. Příčinou je totiž každý jev, bez něhož by jiný jev nenastal, resp.
nenastal způsobem, jakým nastal (co do poruchy či ohrožení, místa, času apod.).
Není rozhodující, jestli k následku došlo působením více okolností, nejen
jednáním pachatele. Určité jednání nebo okolnost má povahu příčiny i tehdy,
když kromě ní k následku vedly i další jednání, okolnosti apod. Jednotlivé
příčiny a podmínky nemají pro způsobení následku stejný význam (zásada gradace
příčinné souvislosti). Důležité je, aby jednání pachatele bylo z hlediska
způsobení následku příčinou dostatečně významnou. Příčinná souvislost by se
přerušila jen tehdy, kdyby nová okolnost působila jako výlučná a samostatná
příčina, která způsobila následek bez ohledu na jednání pachatele (viz
rozhodnutí č. 37/1975 Sb. rozh. tr.).
Již nalézací soud podrobně a přesvědčivě rozvedl, jaké důvody ho vedly ke
skutkovému zjištění, že k hypoxii poškozeného A. P. a vdechnutí plodové vody,
včetně mekonia, došlo v průběhu porodu (v jeho závěrečné fázi) v důsledku
způsobu vedení porodu ze strany obviněné. Vycházel přitom zejména ze závěrů
ústavního znaleckého posudku vypracovaného Univerzitou Karlovou v Praze,
Lékařskou fakultou v Plzni, v souladu se zásadou gradace příčinné souvislosti
(v daném případě lze uvažovat o spoluzavinění matky P. P.), přičemž z jeho
hodnocení je patrné, že postupoval obezřetně a v otázce viny si učinil
nezávislé stanovisko (v několika bodech dokonce podrobil ústavní znalecký
posudek kritice). Přitom nezjistil žádné překážky, které by znalcům bránily
podat správný a nezaujatý znalecký posudek. Podle zmíněného ústavního
znaleckého posudku, části gynekologie a zdravotnictví, byl příčinou
nepříznivého stavu novorozence právě nesprávný odborný postup obviněné.
Přestože se znalci přímo nevyslovili k době, kdy došlo k hypoxii plodu,
konstatovali, že přítomnost mekonia svědčí pro hypoxii plodu proběhlou v
průběhu porodu. Tuto skutečnost soudy dříve ve věci činné zjistily na základě
komplexního hodnocení i dalších provedených důkazů, zvláště výpovědi svědkyně
MUDr. E. H. a konec konců i výpovědí rodičů poškozeného. Smrt poškozeného A. P.
byla podle znaleckého posudku z oboru patologie a soudního lékařství v
příčinné souvislosti s hypoxicko-ischemickým poškozením mozku, které vzniklo
v důsledku těžké porodní asfyxie. Klinický obraz poškození vyústil k léčebně
nezvratnému těžkému zdravotnímu stavu dítěte, které zemřelo následkem
oboustranného hnisavého lalůčkového zánětu plic. Poukaz obviněné na skutečnost,
že porod mohl skončit stejně tragicky, pokud by proběhl v porodnici, je ryze
spekulativní. Hypotetické možnosti průběhu porodu za jiných okolností, případně
též za situace porušení povinností lékařů, jiných zdravotnických pracovníků
nebo dalších osob se netýkají této konkrétní trestní věci, tedy konkrétního
nedbalostního jednání, které vedlo k fatálním důsledkům. Podstatným zůstává, že
příčinou neutěšeného stavu novorozence byl postup „non lege artis“ obviněné,
resp. že pokud by obviněná dodržela své základní povinnosti, k újmě na zdraví
poškozeného by popsaným způsobem nedošlo.
Po subjektivní stránce je trestný čin ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1
tr. zák. nedbalostním trestným činem. Trestný čin je spáchán z nedbalosti,
jestliže pachatel:
a) věděl, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit
zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové
porušení nebo ohrožení nezpůsobí [§ 5 písm. a) tr. zák.], nebo
b) nevěděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, ač o
tom vzhledem k okolnostem a k svým osobním poměrům vědět měl a mohl [§ 5 písm.
b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz
předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu
předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým
úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě
rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel
rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní
realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními
zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem
podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když
skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní
části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných
rysech.
Zavinění musí vždy zahrnovat všechny znaky charakterizující objektivní stránku
trestného činu, tedy i příčinný vztah mezi jednáním pachatele a následkem
trestného činu. Při nedbalosti je třeba, aby si pachatel měl a mohl alespoň v
hrubých rysech představit, že se takto příčinný vztah může rozvinout. Pro
pachatele nepředvídatelný příčinný průběh není v zavinění obsažen a pachatel
neodpovídá za následek, který takto vzejde (srov. rozhodnutí č. 69/1953, č.
20/1981 a č. 21/1981 Sb. rozh. tr.).
Pro posouzení otázky, zda smrt poškozeného A. P. je zahrnuta nedbalostním
zaviněním obviněné, je třeba vycházet z okolností, za kterých tento následek
(účinek) nastal. Nejvyšší soud konstatuje, že obviněná evidentně podcenila
rizika již tím, že se v průběhu těhotenství dostatečně nevěnovala anamnéze
rodičky a možnostem kontraindikací k domácímu porodu. Především si však musela
být vědoma skutečnosti, že nebude-li v průběhu porodu řádně monitorovat stav
plodu a matky, kdy v podmínkách domácnosti nemůže využít adekvátního
diagnostického zařízení, nebude schopna rozpoznat případnou změnu porodu z
fyziologického na porod patologický, čímž může ohrozit zdraví i život plodu a
rizikové rodičky. Ačkoliv při porodu došlo k předčasnému odtoku plodové vody a
porod trval téměř 43 hodin, bez přiměřených důvodů spoléhala, že k žádné
patologii nedochází. V důsledku jejího jednání došlo k těžkému poškození zdraví
dítěte, přičemž soudy zjištěná následná zjevná pochybení obviněné při
resuscitaci novorozence jeho nepříznivý zdravotní stav ještě zhoršila. Série
porušení důležitých povinností ze strany obviněné pak ve svém souhrnu vedla ke
smrti poškozeného A. P..
Následek v podobě smrti poškozeného A. P. i příčinný průběh k němu vedoucí jsou
tedy kryty zaviněním obviněné, a to ve formě nedbalosti vědomé podle § 5 písm.
a) tr. zák., neboť tato věděla, že může způsobem uvedeným v trestním zákoně
porušit zájem chráněný takovým zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhala,
že takové porušení nezpůsobí. V daném případě rozhodně nešlo o nepředvídatelný
příčinný průběh skutku, který by vylučoval zavinění obviněné.
K výhradám obviněné proti výroku rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. zavázána k povinnosti zaplatit poškozené Oborové zdravotní
pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradě škody částku
ve výši 2.702.071,- Kč, Nejvyšší soud poznamenává následující skutečnosti.
V prvé řadě konstatuje, že námitky o absenci procesních předpokladů pro vydání
rozhodnutí o její povinnosti k náhradě škody nelze pod uplatněný důvod dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a tím ani pod dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. l) tr. ř., v jehož rámci mohl být první uvedený dovolací důvod
uplatněn, právě pro jejich procesní povahu subsumovat.
Přesto považuje za vhodné nad tento rámec zmínit, že z ustanovení § 43 odst. 3
tr. ř. se podává, že poškozený je oprávněn navrhnout, aby soud v odsuzujícím
rozsudku uložil obžalovanému mj. povinnost nahradit v penězích škodu, jež byla
poškozenému trestným činem způsobena, resp. že takový návrh je třeba učinit
nejpozději u hlavního líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2 tr. ř.),
přičemž z něho musí být patrno, z jakých důvodů a v jaké výši se nárok na
náhradu škody uplatňuje.
Nárok na náhradu škody je tedy nutno uplatnit včas, tj. nejpozději v hlavním
líčení před zahájením dokazování, tzn. dříve než soud započne provádět důkazy
(zpravidla jde o zahájení výslechu obžalovaného, ale může jít i o čtení jeho
výpovědi podle § 207 odst. 2 tr. ř., jedná-li se v jeho nepřítomnosti apod.),
event. před vydáním trestního příkazu [§ 314f odst. 1 písm. e) tr. ř.]. O
opožděném návrhu na náhradu škody rozhodne soud usnesením podle § 206 odst. 4
tr. ř. per analogiam (§ 44 odst. 3 tr. ř.), že poškozený již nemůže uplatňovat
nárok na náhradu škody, a to i tehdy, když bylo toto opožděné uplatnění
důsledkem nesprávného poučení ze strany orgánu činného v trestním řízení nebo
jiného jeho nesprávného postupu.
K označení důvodu nároku na náhradu škody pak podle soudní praxe postačí např.
jen poukaz poškozeného na to, že skutkem popsaným v žalobním návrhu mu byla
způsobena škoda, a že tedy z tohoto důvodu uplatňuje svůj nárok.
Pokud jde o specifikaci výše nároku na náhradu škody, lze ji uvést přesnou
částkou způsobené škody, nebo minimální výší způsobené škody (např. když
poškozený nezná dosud přesnou výši škody), příp. postačí i uvedení takových
údajů, z nichž přesná výše jednoznačně vyplývá (např. uvedením bodového
ohodnocení bolestného či ztížení společenského uplatnění). Výši požadované
náhrady škody uplatněnou řádně a včas je přitom možno v průběhu dalšího řízení
měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním
líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání (srov. č. II/1962 Sb. rozh. tr.
a č. 50/1986/II Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud z předloženého trestního spisu zjistil, že poškozená Oborová
zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví uplatnila v
předmětném trestním řízení svůj nárok na náhradu škody vůči obviněné přípisem
ze dne 4. 2. 2010, doručeným příslušnému policejnímu orgánu dne 9. 2. 2010 (viz
listinné materiály na č. l. 184 až 192 spisu). V tomto podání náležitě
specifikovala jak důvod uplatnění nároku na náhradu škody, tak i jeho výši -
škodu způsobenou protiprávním jednáním obviněné vyčíslila ke dni 18. 12. 2009
částkou 1.048.522,- Kč. Dne 11. 1. 2011 potom jmenovaná poškozená výši
požadované náhrady škody rozšířila na celkovou částku 1.604.141,- Kč, když
původně nárokovanou sumu navýšila o další náklady jí vynaložené na péči
hrazenou ze zdravotního pojištění jejího pojištěnce poškozeného A. P. v období
od 19. 12. 2009 do 22. 11. 2010 (viz listinné materiály na č. l. 324 až 337
spisu). Teprve posléze, konkrétně dne 12. 1. 2011, bylo v posuzované trestní
věci zahájeno dokazování (viz protokol o hlavním líčení na č. l. 396 až 417
spisu).
Ze skutečností výše zmíněných je zřejmé, že nárok poškozené Oborové zdravotní
pojišťovny zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví na náhradu škody byl v
daném trestním řízení uplatněn v souladu s § 43 odst. 3 tr. ř., tj. řádně a
včas.
Na tomto místě považuje Nejvyšší soud za vhodné opětovně zdůraznit, že výši
požadované náhrady škody uplatněné řádně a včas lze v průběhu dalšího řízení
měnit, a to až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním
líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání.
Vzhledem ke vzniku nákladů poškozené Oborové zdravotní pojišťovny zaměstnanců
bank, pojišťoven a stavebnictví na péči hrazenou ze zdravotního pojištění
jejího pojištěnce poškozeného A. P. v období od 24. 11. 2010 do 15. 4. 2011
byla výše požadované náhrady škody v průběhu trestního řízení změněna podáním
učiněným poškozenou vůči soudu prvního stupně dne 20. 9. 2011, a to na celkovou
částku ve výši 2.702.071,- Kč (viz listinné materiály na č. l. 535 až 664
spisu). Závěrečná porada soudu druhé instance ve veřejném zasedání o odvolání
obviněné proběhla dne 29. 11. 2011.
Nejvyšší soud uzavírá, že za popsané situace nelze soudům nižších stupňů
oprávněně vytýkat, že ve vztahu k části nároku na náhradu škody ve výši
1.097.930,- Kč, doložené poškozenou Oborovou zdravotní pojišťovnou zaměstnanců
bank, pojišťoven a stavebnictví dne 20. 9. 2011, rozhodly podle § 228 odst. 1
tr. ř., aniž byly dány procesní předpoklady pro vydání takového rozhodnutí.
Dále Nejvyšší soud konstatuje, že částka 2.702.071,- Kč přisouzená v dané
trestní věci poškozené Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank,
pojišťoven a stavebnictví představuje náklady, které tato pojišťovna (v souladu
s vyhláškou č. 134/1998 Sb., kterou se vydává seznam zdravotních výkonů s
bodovými hodnotami, ve znění pozdějších předpisů) fakticky proplatila
zdravotnickým zařízením za léčení jejího pojištěnce poškozeného A. P.. Tyto
náklady léčení byly nesporně vynaloženy v souvislosti s újmou na zdraví
poškozeného A. P., jejíž příčinou podle skutkových závěrů soudů dříve ve věci
činných bylo protiprávní jednání obviněné.
Na tomto místě Nejvyšší soud opětovně poukazuje na shora zmíněnou podstatu
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a připomíná, že rovněž z
hlediska posouzení hmotně právní roviny výroku o náhradě škody je vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně.
Se zřetelem k tomu nelze akceptovat úvahy obviněné v tom smyslu, že by výše
náhrady škody, k níž byla rozsudkem soudu prvního stupně, ve spojení s
usnesením soudu odvolacího zavázána, měla být snížena o náklady, které by
poškozená Oborová zdravotní pojišťovna zaměstnanců bank, pojišťoven a
stavebnictví vydala na péči související s porodem poškozeného A. P. i v
případě, že by z její strany (ze strany obviněné) k žádnému protiprávnímu
jednání nedošlo, neboť nemají podklad ve skutkových zjištěních soudů nižších
stupňů.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud
dovolání obviněné v souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Nejvyšší soud takto rozhodl v neveřejném
zasedání.
Pokud obviněná v dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265o odst. 1 tr.
ř. odložil výkon rozhodnutí soudu prvního stupně, je třeba uvést, že se jednalo
o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový
návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k
ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně).
Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí
neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněné k předmětnému
postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 15. srpna 2012
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý