Státní zástupce dále argumentoval, že trestný čin neposkytnutí pomoci podle §
207 odst. 2 tr. zák. je trestným činem úmyslným (dolózním), jehož znaky jsou
naplněny v případě, že pachatel úmyslně opomene poskytnout osobě, která je v
nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, ač je
podle povahy svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout. Přitom úmysl
pachatele musí (§ 4 tr. zák.) zahrnovat všechny znaky tzv. objektivní stránky
jeho skutkové podstaty. To znamená, že pachatel musí vědět, že se jedná o
osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné poruchy (úmysl přímý)
nebo musí být alespoň srozuměn s takovou skutečností (úmysl nepřímý). V opačném
případě by totiž nebylo možno učinit závěr, že se pachatel trestného činu
dopustil.
V této souvislosti státní zástupce poukázal na problematickou
stránku právního hodnocení jednání obviněného ze strany odvolacího soudu, který
dospěl ke skutkovému závěru, že všichni tři poškození zemřeli poté, kdy
obviněný nedostatečně provedl kardiopulmocerebrální resuscitaci (dále převážně
jen „KPCR“). Pak se ovšem podivoval nad tím, že v jednání obviněného s ohledem
na výše definovaný subsidiární charakter ustanovení o trestném činu
neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. neshledal naplnění některého z
trestných činů proti životu a zdraví podle § 219 tr. zák. až § 224 tr. zák.
Státní zástupce rovněž uvedl, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného,
které mělo spočívat v neposkytnutí potřebné pomoci osobám, které byly v
nebezpečí smrti, jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2
tr. zák., má zásadní význam objasnění okamžiku tzv. biologické smrti, tj.
faktického stavu, který je z hlediska života a smrti nevratný. Za protiprávní
ve smyslu naposledy citovaného ustanovení (ale stejně tak ve smyslu ustanovení
§ 219 tr. zák. až § 224 tr. zák.) lze označit pouze jednání pachatele za stavu,
kdy konkrétní osobě hrozí nebezpečí smrti (taková hrozba trvá), a protiprávnost
takového jednání pachatele končí okamžikem, kdy smrt poškozeného nastane,
protože osoba zemřelá se už ve stavu nebezpečí smrti nenachází (rozh. č.
37/1998 Sb. rozh. trest.). Požadavek na objasnění okamžiku tzv. biologické
smrti vyvstává v dané věci do popředí v souvislosti s obhajobou obviněného, že
po příjezdu na místo zjistil u všech tří pacientů tzv. Tonelliho příznak, tedy
že jsou mrtví, a že resuscitaci zahájil s ohledem na příbuzné pacientů jen z
psychologických důvodů. Přitom skutečnost, že tzv. Tonelliho zkoušku provedl,
nebyla ze strany soudů nikterak zpochybňována. Upozornil, že odvolací soud k
této problematice uvedl, že se jedná o otázku etickou, ke které ani odborníci
nezaujali jednoznačné stanovisko, přičemž právní řád České republiky takový
postoj striktně odmítá a považuje jej za postoj non lege artis.
K tomuto
názoru odvolacího soudu státní zástupce uvedl (s konkrétním odkazem na odbornou
literaturu), že v současnosti je pojem „lege artis“ obvykle vykládán jako
takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá
nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Obvykle je vykládán v souladu s § 11
odst. 1 zák. č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění (dále jen
„zák. č. 20/1966 Sb.“), což znamená, že za zdravotní péči lege artis je
považována zdravotní péče v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské
vědy. V podobném duchu je pak sepsán i § 2 odst. 1 Etického kodexu České
lékařské komory, podle kterého: „Lékař v rámci své odborné způsobilosti a
kompetence svobodně volí a provádí ty preventivní, diagnostické a léčebné
úkony, které odpovídají současnému stavu lékařské vědy a které pro nemocného
považuje za nejvýhodnější. Přitom je povinen respektovat v co největší možné
míře vůli nemocného (nebo jeho zákonného zástupce)“, případně čl. 4 Evropské
úmluvy o lidských právech a biomedicíně, podle něhož: „Jakýkoliv zákrok v
oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s
příslušnými profesními povinnostmi a standardy“.
V následujícím textu státní
zástupce rozebral kritéria pro to, aby mohl být nějaký lékařský postup uznán
jako postup lege artis. Své úvahy uzavřel citací § 55 odst. 2 písm. a) zák. č.
20/1966 Sb. s tím, že toto ustanovení je jádrem závaznosti všech obecně
závazných předpisů Ministerstva zdravotnictví České republiky. Doporučení
odborných společností sama o sobě nemají právní váhu, konečné rozhodnutí o
volbě vhodného postupu je na lékaři. V případě komplikací diagnostického nebo
terapeutického postupu však mohou být doporučení odborných společností použita
u soudu jako důkaz. Vlastní rozhodnutí o tom, zda nějaký výkon byl nebo nebyl
proveden lege artis, provádí obvykle soud na podkladě znaleckých posudků nebo
ústavních posudků, který zhodnotí adekvátnost provedeného postupu.
Opět s
odkazem na odbornou literaturu státní zástupce konstatoval, že tak jako není
jednoznačně právně definován postup lege artis, nemůže být definován ani postup
„non lege artis“, který je vlastně opakem postupu lege artis. V medicínské
praxi se používá označení non lege artis nejen v situaci, kdy jde o postupy
neověřené, ale i v situaci, kdy jde např. o postupy zastaralé, méně účinné nebo
dokonce nebezpečné.
Státní zástupce nesouhlasil s již výše zmíněnou
tezí odvolacího soudu, že „... právní řád České republiky takovýto postoj
striktně odmítá a považuje je za postoj non lege artis“, i proto, že Česká
lékařská společnost J. E. Purkyně, jako občanské sdružení, nikdy nemohla vydat
závazné standardy, které by obviněný byl povinen dodržovat. Lékař je totiž
povinen řídit se pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu se
současnými dostupnými poznatky lékařské vědy ve smyslu již citovaného § 11 zák.
č. 20/1966 Sb. a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory zřízené
zákonem (v tomto případě zákonem č. 220/1991 Sb., o České lékařské komoře,
České stomatologické komoře a České lékárnické komoře, v platném znění – dále
jen „zák. č. 220/1991 Sb.“).
Jelikož z obsahu meritorních rozhodnutí je
zřejmé, že soudy otázku postupu obviněného lege artis vyhodnotily též na
základě chybné teze o závaznosti standardů přijatých Českou lékařskou
společností J. E. Purkyně, je podle státního zástupce evidentní, že se tak
stalo i bez ohledu na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na
spravedlivý proces, kdy lze o existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. uvažovat také v případě extrémního rozporu mezi provedenými
důkazy a skutkovými zjištěními soudů. O takový rozpor jde zejména tehdy,
jestliže skutková zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na provedené
důkazy, jestliže skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z
logických způsobů jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou
pravým opakem toho, co je obsahem důkazů (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne
20. 8. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1007/2008).
Státní zástupce konečně poznamenal
(přestože dovolání tímto směrem zaměřeno nebylo), že závěry soudů nižších
stupňů zásadně postrádají úvahy o tom, zda případné porušení pravidel lékařské
vědy ze strany obviněného bylo dolózní či kulpózní; pokud by totiž bylo jen
kulpózní, vylučovalo by to právní kvalifikaci jako trestného činu neposkytnutí
pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. Z provedeného dokazování ani nevyplývá, že
by obviněný byl alespoň srozuměn s tím, že při resuscitaci porušuje pravidla
lékařské vědy.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší
soud podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. v celém rozsahu zrušil oba rozsudky
soudů nižších stupňů a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená
rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením,
pozbyla podkladu, a aby dále postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal
Okresnímu soudu v Příbrami věc k novému projednání a rozhodnutí. Zvlášť také
upozornil, že podle ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. lze takové
rozhodnutí učinit v neveřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas
státního zástupce. Pro případ jiného způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu, než
je specifikován v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil
podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném
zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že v
této trestní věci je dovolání přípustné § 265a odst. 2 písm. a) tr.
ř., bylo podáno osobou oprávněnou § 265d odst. 1 písm. b),
odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§
265e odst. 1, 2 tr. ř.), a v zásadě (až na výjimku dále uvedenou) splňuje i
obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné
dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních
zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného
rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů
vymezených v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné
ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a
odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním
posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Z tohoto
pohledu obviněný uvedeným zákonným požadavkům bezezbytku nedostál. V textu
podaného dovolání totiž uvedl hned tři dovolací důvody [podle § 265b odst. 1
písm. d), g) a h) tr. ř.], avšak odůvodnil pouze prvé dva, zatímco poslední z
nich zmínil (navíc jen citací zákonného ustanovení) až v návrhu na způsob
rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. shora). Proto – aniž by bylo zapotřebí
rozvádět podmínky, za nichž je důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř. dán – stačí konstatovat, že pokud by obviněný uplatnil jen tento dovolací
důvod, přicházelo by v úvahu odmítnout podané dovolání podle § 265i odst. 1
písm. d), příp. b) tr. ř.
Prvé dva dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
d) a g) tr. ř. obviněný uplatnil v souladu se zákonnými předpoklady. Nejvyšší
soud se proto dále zabýval otázkou, zda v jejich rámci formulované námitky jsou
jednak relevantní a jednak opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je,
přezkoumal za podmínek uvedených v § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a
odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu
a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí
předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel jen
pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
O dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. lze dovolání opřít,
byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve
veřejném zasedání. Z této zákonné formulace je zřejmé, že uvedený dovolací
důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení
nebo u veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v
rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, podle jehož výslovného příkazu nelze
konat hlavní líčení nebo veřejné zasedání bez osobní účasti obviněného.
V
citovaném ustanovení se tedy předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno
hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být
jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl zkrácen na svém právu ve
smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č.
2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „Listiny“). Podle tohoto
článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána … v jeho přítomnosti a aby
se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Právo obviněného osobně se
zúčastnit řízení před soudem je i v judikatuře Evropského soudu pro lidská
práva považováno za základní prvek práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6
odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č.
209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Citovaná ustanovení se musí
uplatnit zejména za situace, kdy obviněný řádně a včas soudu oznámí, že se
nemůže veřejného zasedání z objektivních důvodů zúčastnit, a případně vyjádří
zájem na tom, aby se jej mohl zúčastnit v budoucnu (např. tím, že požádá o jeho
odročení).
Přítomnost osob při veřejném zasedání obecně upravuje ustanovení §
234 odst. 1, 2 tr. ř. tak, že se veřejné zasedání koná za stálé přítomnosti
všech členů senátu a zapisovatele, a nestanoví-li zákon něco jiného, není účast
státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná. Je tak patrné, že toto
ustanovení přítomnost obviněného při veřejném zasedání neupravuje a tato není
konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu. Řešení
otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání
nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení § 233 odst. 1 tr. ř. upravujícího
přípravu veřejného zasedání, a je závislé na tom, zda předseda senátu
obviněného o veřejném zasedání pouze vyrozuměl nebo zda jej k němu předvolal.
Ohledně řízení u odvolacího soudu platí speciální ustanovení § 263 odst. 4 tr.
ř., podle něhož v nepřítomnosti obviněného, který je ve vazbě nebo ve výkonu
trestu odnětí svobody, lze veřejné zasedání odvolacího soudu konat jen tehdy,
jestliže obviněný výslovně prohlásí, že se účasti při veřejném zasedání vzdává.
Na projednávanou konkrétní věc však toto ustanovení nedopadá, protože obviněný
se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve
vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě; aplikace
ustanovení § 263 odst. 4 tr. ř. proto nepřichází v úvahu.
Z ustanovení § 238
odst. 1 tr. ř., podle něhož na veřejnost řízení, počátek
a odročení veřejného
zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení, nevyplývá, že by se
ustanovení o hlavním líčení mělo přiměřeně užít i na přítomnost obviněného při
veřejném zasedání (srov. Nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 542/2000 a
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2001, sp. zn. 3 Tz 58/2001).
S
ohledem na ústavní právo obviněného vyplývající z ustanovení čl. 38 odst. 2
Listiny je třeba umožnit obviněnému účast u veřejného zasedání též v případě,
kdy na tom on sám trvá. V takovém případě obviněný musí výslovně projevit
nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti a tuto nepřítomnost
doložit konkrétním objektivním důkazem natolik, aby z něj bylo možné učinit
spolehlivý závěr o tom, že obviněnému byla skutečně z vážných důvodů účast u
veřejného zasedání odvolacího soudu znemožněna (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1407/2005, přiměřeně i usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 6 Tdo 932/2004, a další).
Ve vztahu k těmto
zákonným ustanovením lze poukázat na fakta zjištěná v projednávané trestní
věci. Na č. l. 226 spisu je založena žádost obviněného o odročení veřejného
zasedání, které se mělo konat u Krajského soudu v Praze dne 2. 4. 2008, z
důvodu jeho pracovní neschopnosti. Dále je na č. l. 227 spisu založena
fotokopie potvrzení pracovní neschopnosti, kterou vystavila MUDr. O. Ch. a z
níž je patrno, že obviněný je práce neschopný od 1. 4. 2008. Následuje protokol
o veřejném zasedání ze dne 2. 4. 2008, při němž odvolací soud uvedené dokumenty
přečetl a následně vyhlásil usnesení, že veřejné zasedání se odročuje na 16. 4.
2008 za účelem opětovného vyrozumění obviněného. Na č. l. 230 sp
isu se nachází další protokol o veřejném zasedání ze dne 16. 4. 2008, z něhož
je zřejmé, že obviněný se k němu nedostavil ani neomluvil (o konání veřejného
zasedání byl obviněný vyrozuměn; lze předpokládat, že se tak stalo
prostřednictvím vzoru č. 7a – srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne
1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d.
ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Po tomto
konstatování a zjištění, že doručení vyrozumění bylo obviněnému vykázáno dne 4.
4. 2008 a pětidenní lhůta k přípravě tak byla zachována, odvolací soud nejprve
rozhodl usnesením, že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obviněného,
a na závěr veřejného zasedání ve věci rozhodl meritorně rozsudkem (srov.
shora). Je vhodné dodat, že v té době obviněný nebyl zastoupen obhájcem, neboť
jeho původní obhájkyně JUDr. E. M., která za něho podala písemně zpracované
odvolání, dopisem ze dne 31. 3. 2008 Krajskému soudu v Praze sdělila, že podle
vzájemné osobní dohody s obviněným došlo k ukončení smlouvy o poskytování
právní pomoci. Plnou mocí k dalšímu obhajování obviněného se prokázal obhájce
Mgr. J. Š., DiS. až v souvislosti s podaným dovoláním (plná moc sice nese datum
14. 4. 2004, soudu však byla předložena teprve 6. 8. 2008).
Uvedené
skutečnosti by pro opodstatněnost dovolání podaného z důvodu uvedeného v
ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. nemusely svědčit. Naopak by se mohlo
jevit, že soud druhého stupně mohl konat veřejné zasedání o odvolání obviněného
i v jeho nepřítomnosti. Ve spise totiž není založena žádost obviněného o
odročení veřejného zasedání konaného dne 16. 4. 2008 ani lékařské potvrzení
prokazující jeho přetrvávající onemocnění.
Obviněný však k podanému dovolání
doložil ve fotokopii žádost o odročení veřejného zasedání sepsanou dne 14. 4.
2008 a adresovanou Krajskému soudu v Praze, na níž je jednak otisk podacího
razítka jmenovaného soudu ze dne 15. 4. 2008, jednak rukou psaný a špatně
čitelný údaj o čase (zřejmě 9.00) a parafa příslušné pracovnice soudu. V textu
žádosti uvedl, že žádá o odročení veřejného zasedání z důvodu trvající pracovní
neschopnosti. Tato písemnost sice není ve spisovém materiálu zažurnalizována,
takže lze usuzovat, že ji odvolací soud vůbec neměl k dispozici, to však nic
nemění na faktu, že obviněný o odročení veřejného zasedání skutečně požádal a
že tak učinil včas. Obviněnému totiž nemůže být k tíži, že zřejmě
administrativním nedopatřením se jeho písemná žádost do rukou předsedkyně
odvolacího senátu před konáním veřejného zasedání (a patrně ani dodatečně)
nedostala. K tomu je třeba poznamenat, že Nejvyšší soud neměl o věrohodnosti
předložené fotokopie žádosti žádné pochybnosti, a proto před svým rozhodnutím
neprováděl případné potřebné šetření (srov. § 265o odst. 2 tr. ř.). Lze tak
učinit závěr, že obviněný v průběhu dovolacího řízení prokázal, že přinejmenším
včas písemně požádal soud druhého stupně o odročení veřejného zasedání z důvodu
trvající pracovní neschopnosti. V žádosti sice výslovně neuvedl, že na své
přítomnosti u veřejného zasedání trvá, resp. že nesouhlasí s jeho konáním v
jeho nepřítomnosti, nicméně i z formulace, kterou v žádosti použil, takový jeho
záměr implicitně vyplývá.
Podaná žádost však bezezbytku nesplňuje předpoklad
jejího řádného provedení v tom směru, že obviněný k ní nepřiložil žádný další
doklad (např. vyjádření ošetřující lékařky), z něhož by bylo možno učinit
spolehlivý závěr o tom, že mu byla skutečně z vážných důvodů, které lze
akceptovat, účast u veřejného zasedání odvolacího soudu objektivně znemožněna
(srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo
442/2003, ale i další).
V této souvislosti je vhodné zmínit, že ani potvrzení
pracovní neschopnosti nemusí být pro soud dostatečným dokladem prokazujícím
neschopnost obviněného zúčastnit se veřejného zasedání, neboť se vystavuje
především pro účely sociálního zabezpečení a pro pracovně právní účely, jak
vyplývá z ustanovení § 4 odst. 3 vyhlášky č. 31/1993 Sb., o posuzování dočasné
pracovní neschopnosti pro účely sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších
předpisů (srov. znovu naposledy citované usnesení Nejvyššího soudu). Na druhé
straně však právě v dané věci nelze nevidět, že potvrzení pracovní neschopnosti
(vystavené MUDr. O. Ch. dne 1. 4. 2008 pro diagnózu JO3.9 s kontrolou dne 8. 4.
2008) obviněný přiložil již ke své první žádosti o odročení veřejného zasedání
nařízeného na 2. dubna 2008. Z něho sice bez specifických medicínských znalostí
nelze usoudit, o jak závažné onemocnění se u něho jednalo a zda mu skutečně
bránilo v účasti u veřejného zasedání, podstatné však je, že odvolací soud se s
ním spokojil, údaje v něm obsažené si neověřoval a na obviněném žádné další
doklady v tomto směru nepožadoval. Tím jej ovšem mohl utvrdit v přesvědčení, že
taková žádost o odročení veřejného zasedání je zcela postačující a že obdobným
způsobem může úspěšně docílit odročení třeba i dalšího veřejného zasedání.
Jestliže obviněný při takovém vědomí požádal odvolací soud o odročení v pořadí
druhého veřejného zasedání způsobem shora popsaným, který byl takřka totožný s
jeho původní žádostí [pouze k ní nepřipojil nové (další) potvrzení pracovní
neschopnosti, ale jen tvrdil, že ta trvá; původní potvrzení však stále bylo
poměrně aktuální, neboť bylo vystavené cca 2 týdny předtím], Nejvyšší soud
musel akceptovat dovolací výhrady jím uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle
§ 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Popsaným postupem soudu druhého stupně totiž
došlo k zásahu do práv dovolatele na spravedlivý proces, konkrétně ke zkrácení
jeho práva, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak
vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Už tento závěr Nejvyššího soudu by
odůvodňoval rozhodnutí, které je obsaženo ve výroku tohoto usnesení.
Takový
výrok je však opodstatněn i proto, že Nejvyšší soud přisvědčil rovněž výhradám
obviněného podřazeným pod další uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř.
Tento důvod dovolání je dán tehdy, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Z vymezení důvodů dovolání v ustanovení § 265b odst. 1 tr.
ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani
nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k
tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje
na zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného
rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně
dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném
ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že
skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný
čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl
obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto
přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je
napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a
správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť
tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně
právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné
nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která
nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné
skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro
posouzení existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy
bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci
samé.
Obviněný v této části zaměřil obsah svého podání na otázku naplnění
zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí pomoci podle §
207 odst. 2 tr. zák., především na objekt (prokázání jeho existence v okamžiku,
kdy se měl činu dopustit) a subjektivní stránku (prokázání úmyslného zavinění).
V rámci uplatněných výhrad poukazoval rovněž na to, že soudy obou stupňů
považovaly jeho postup za non lege artis jen proto, že při svých úvahách
vycházely nikoliv z obecně závazných právních předpisů, ale z doporučení České
lékařské společnosti J. E. Purkyně, která je však pouze občanským sdružením.
Takto uplatněné námitky Nejvyšší soud považoval za důvodné. K tomuto závěru
dospěl na podkladě těchto skutečností:
Podle § 120 odst. 3 tr. ř. výrok
rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin,
jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného
zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání,
popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek
nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch,
které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části
rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného
trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním
případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být
libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní
kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis
skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující
formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně
skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o
nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve
skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité
skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci
plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy
sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje
potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
V obecné rovině je zapotřebí
nejprve uvést, že trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr.
zák. se pachatel dopustí tím, že osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví
známky vážné poruchy zdraví, neposkytne potřebnou pomoc, ač je podle povahy
svého zaměstnání povinen takovou pomoc poskytnout.
Objektem tohoto trestného
činu je život a zdraví lidí a po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné
zavinění (§ 4 tr. zák.). Úmysl pachatele přitom musí zahrnovat všechny znaky
tzv. objektivní stránky jeho skutkové podstaty. To znamená, že pachatel musí
vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné
poruchy [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.] nebo musí být alespoň
srozuměn s takovou skutečností [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].
Povinnost poskytnout pomoc je závislá na tom, zda hrozí bezprostřední nebezpečí
smrti, nebo zda osoba jeví známky vážné poruchy zdraví. Potřebnou pomocí je
třeba rozumět takovou pomoc, která je zapotřebí k odvrácení nebo snížení
nebezpečí smrti ohroženého (rozhodnutí č. 37/1963 Sb. rozh. trest.). Není to
pouze pomoc, která by spolehlivě vedla k záchraně (rozhodnutí č. 112/1952 Sb.
rozh. trest.). Dále je to pomoc, jež je zapotřebí poskytovat ohrožené osobě,
která jeví známky vážné poruchy zdraví. Podle povahy svého zaměstnání jsou
povinni poskytnout potřebou pomoc např. lékař, zdravotní sestra, porodní
asistentka apod.
Zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu neposkytnutí
pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. naopak není škodlivý následek, resp. účinek
(např. v podobě smrti nebo těžké újmy na zdraví) ani příčinná souvislost mezi
neposkytnutím potřebné pomoci a vzniklým následkem (účinkem). S takovým účinkem
není spojena ani vyšší trestní sankce.
Trestní odpovědnost pachatele, který
má zvláštní povinnost poskytnout potřebnou pomoc, tedy i lékaře při výkonu
služby za tento trestný čin připadá v úvahu jen tehdy, nevznikly-li z jeho
opomenutí žádné následky na životě nebo zdraví poškozeného, jinak by šlo o
některý z trestných činů proti životu a zdraví ve smyslu ustanovení § 219 tr.
zák. až § 224 tr. zák. Tento názor právní teorie je i v souladu se soudní
praxí, jak na to správně upozornil ve svém vyjádření již státní zástupce.
Jestliže lékař při výkonu služby neposkytne osobě, která je v nebezpečí smrti
nebo jeví známky vážné poruchy zdraví, potřebnou pomoc, připadá jeho trestní
odpovědnost za trestný čin neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. v
úvahu pouze tehdy, jestliže z jeho opomenutí (§ 89 odst. 2 tr. zák.) zaviněně
nevznikly žádné následky na životě nebo na zdraví poškozeného. Pokud vznikly,
je takový pachatel trestně odpovědný v závislosti na formě zavinění podle
ustanovení o poruchových trestných činech proti životu a zdraví uvedených v §
219 až § 224 tr. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 1997, sp.
zn. 2 Tzn 72/1997, publikovaný pod č. 37/1998-II. Sb. rozh. trest.).
Při
aplikaci těchto obecných východisek na posuzovaný případ je zřejmé, že soudy
obou stupňů je nerespektovaly.
Z tzv. právní věty výroku odsuzujícího rozsudku
se podává, že soud prvního stupně považoval na straně obviněného za naplněné
znaky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák.
spočívající v tom, že osobě, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné
poruchy zdraví, neposkytl potřebnou pomoc, ač byl podle povahy svého zaměstnání
povinen takovou pomoc poskytnout.
Jelikož k tomuto závěru nalézací soud
dospěl až ve svém konečném rozhodnutí, je zapotřebí uvést, že původním
rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, sp. zn. 4 T 128/2006, obviněného podle § 226
písm. a) tr. ř. zprostil obžaloby pro shora uvedené skutky a trestné činy,
neboť usoudil, že povinnost obviněného poskytnout potřebnou pomoc nelze
posuzovat podle metodického pokynu České lékařské společnosti J. E. Purkyně,
jelikož tento materiál vychází pouze z doporučených postupů a standardů ILCOR
Guidelines 2000. Tento jeho názor však soud druhého stupně neakceptoval, když k
odvolání státního zástupce zprošťující rozsudek usnesením ze dne 31. 10. 2007,
sp. zn. 9 To 411/2007, podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. v celém rozsahu
zrušil a podle § 259 odst. 1 tr. ř. mu věc vrátil k novému projednání a
rozhodnutí. V odůvodnění svého usnesení mimo jiné uvedl, že jakkoliv postupy
lékařů záchranné služby nemohou být pevně stanoveny např. zákonným předpisem,
lékařská opatření v akutních případech nicméně musí být standardizována, a v
České republice je právě tato oblast upravena metodickými pokyny České lékařské
komory J. E. Purkyně, „které se tak stávají závaznými standardy, které je každý
záchranář povinen dodržovat“ (srov. stranu 3 citovaného rozhodnutí).
Soud
prvního stupně vázán tímto právním názorem odvolacího soudu ve skutkové větě
výrokové části odsuzujícího pak popsal jednání dovolatele ve všech třech
případech téměř shodně tak, že (zkráceně) „jako lékař Záchranné služby P.
zasahoval … u pacienta …, kdy po příjezdu na místo neposkytl potřebnou pomoc
tím, že nevyužil všech možností, které kardiopulmonální resuscitace vyžaduje
tím, že ... nezajistil ... dýchací cesty, ... podání kyslíku, nezahájil umělou
plicní ventilaci, nepokračoval v nepřímé srdeční masáži, nezajistil žilní
přístup, ... nepoužil intraoseální cestu ..., nepodal jiná farmaka a omezil
svou činnost na jeden defibrilační výboj, který ani sám neprováděl a který
provedla posádka RZP, resuscitaci (předčasně) ukončil po … (šesti, dvanácti,
resp.. sedmnácti) minutách a konstatoval exitus letalis“.
Takováto formulace
skutkové věty rozsudku pro správnost právního posouzení jako tří trestných činů
neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. rozhodně nesvědčí. Pokud již
státní zástupce ve svém vyjádření vyjádřil podiv nad tím, že soud prvního
stupně (a následně i soud odvolací) v jednání obviněného s ohledem na shora
zmíněný subsidiární charakter ustanovení o jmenovaném trestném činu nespatřoval
naplnění některého z trestných činů proti životu a zdraví podle § 219 tr. zák.
až § 224 tr. zák. (reálně by ovšem nejspíš mohlo jít až o naposledy uvedený
trestný čin), nelze než takovému názoru přisvědčit. Ostatně jde o názor
odpovídající trestněprávní teorii a konstantní judikatuře (srov. shora
rozhodnutí č. 37/1998-II. Sb. rozh. trest.).
Obecně platí, že ve skutkové větě
výrokové části rozsudku musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty toho
kterého trestného činu; nelze v nich však uvádět jiné skutečnosti než ty, které
mají oporu v provedeném dokazování. Shora popsané skutkové závěry nalézacího
soudu, s nimiž se ztotožnil i soud odvolací, však nemají oporu ani v provedeném
dokazování a bezezbytku se nekryjí s úvahami rozvedenými v odůvodněních soudů
nižších stupňů, která jsou navíc jen obtížně přezkoumatelná. Soud prvého stupně
totiž v něm především při úvahách o právní kvalifikaci prakticky jen odkázal na
právní závěry odvolacího soudu obsažené v jeho zrušovacím usnesení, aniž v
tomto směru formuloval vlastní úvahy. Například na str. 7 odůvodnění
odsuzujícího rozsudku uvedl, že „... pro právní posouzení zjištěného skutkového
stavu vycházel ve svém zrušeném rozsudku z úvahy, že pro podřazení jednání ...
pod ust. § 207 odst. 2 tr. zák. má zásadní význam objasnění okamžiku tzv.
„biologické smrti ..., tyto úvahy odvolací soud nepřipustil ...“ (dále citoval
obsáhlou pasáž z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu o závaznosti standardů
obsažených ve shora i níže zmiňovaných metodických pokynech).
Obdobně i
odvolací soud zopakoval své úvahy obsažené v odůvodnění předcházejícího
usnesení o závaznosti standardů obsažených v metodických pokynech České
lékařské komory J. E. Purkyně (znovu tu zaměnil nejen jmenovanou společnost s
Českou lékařskou komorou, ale – a to dokonce opakovaně – i soudního znalce
MUDr. D. Š. za „MUDr. Š.“). Výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty
trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák. se příliš
nevěnoval a některé z nich – zejména subjektivní stránku – zcela pominul. K
otázce určení okamžiku tzv. biologické smrti poškozených pouze poznamenal
(srov. stranu 5 jeho rozsudku), že „... obhajoba obviněného nemůže obstát,
neboť nejenže ... údaj o smrti pacienta před příjezdem RLP nebyl ani v jednom
z případů zaznamenám v záznamu o výjezdu RLP, přičemž pokud by tomu tak
skutečně bylo, nic nebránilo v tom jej tam zapsat …“. V té souvislosti
odkazoval na svědecké výpovědi MUDr. P. Š. a M. K. a zejména na záznamy o
výjezdech RLP, z nichž vyvodil, že pacienti v okamžiku, kdy se dostali do péče
obviněného, nebyli v biologické smrti.
Odůvodnění rozhodnutí soudů obou
stupňů rozhodně nevyhovuje zákonným požadavkům vymezeným v ustanovení § 125
odst. 1 tr. ř. Přitom řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je považováno za
esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v
rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu
nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na
straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění
nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje
do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc
byla spravedlivě posouzena (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp.
zn. I. ÚS 125/2004 aj.).
Soudy obou stupňů měly v odůvodnění svých rozhodnutí
věnovat náležitou pozornost zejména otázkám vztahujícím se k objektu trestného
činu (prokázání jeho existence v okamžiku, kdy se měl činu dopustit) a k
subjektivní stránce jednání obviněného (prokázání jeho úmyslného zavinění).
Zatímco otázce první se věnovaly jen povrchně, otázce druhé se nevěnovaly vůbec.
Nelze pochybovat o tom, že pro právní kvalifikaci jednání obviněného, které
mělo spočívat v neposkytnutí potřebné pomoci osobám, které byly v nebezpečí
smrti, jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207 odst. 2 tr. zák.,
mělo a má zásadní význam objasnění okamžiku tzv. biologické smrti toho kterého
ze tří poškozených. Požadavek na objasnění tohoto okamžiku vyvstává v dané věci
do popředí v souvislosti s obhajobou obviněného, že po příjezdu na místo
zjistil u všech tří poškozených tzv. Tonelliho příznak, tedy že jsou mrtví, a
že resuscitaci zahájil jen z psychologických důvodů s ohledem na přítomnost
jejich příbuzných. Přitom fakt, že zkoušku na uvedený příznak provedl, nebyl ze
strany soudů nikterak zpochybněn. Ostatně k tomu se vyjadřoval i soudní znalec
MUDr. D. Š., který mimo jiné konstatoval, že v případech, kdy je resuscitována osoba, u níž byl
shledán tzv. Tonelliho příznak, nemusí být obnovena funkce vědomí, ale lze
obnovit funkci dýchání a srdeční oběh.
Pokud odvolací soud k této problematice
uvedl, že se jedná o otázku etickou, k níž sice ani odborníci nezaujali
jednoznačné stanovisko, ale právní řád České republiky takový postoj striktně
odmítá a považuje jej za postoj non lege artis, když ještě předtím zdůraznil
závaznost standardů obsažených v metodických pokynech České lékařské komory J.
E. Purkyně (str. 6 odůvodnění jeho rozhodnutí), je třeba uvést, že Česká
lékařská společnost J. E. Purkyně nemohla vydat takové závazné standardy, které
by byl obviněný jako lékař záchranné služby povinen dodržovat. Česká lékařská
společnost Jana Evangelisty Purkyně je totiž „dobrovolné nezávislé sdružení
fyzických osob – lékařů, farmaceutů a ostatních pracovníků ve zdravotnictví a
příbuzných oborech, příp. osob právnických“ (srov. § 1 odst. 1 jejích Stanov).
Je tedy občanským sdružením, a už proto její doporučení nemohou být pro lékaře
(příp. další sdružené osoby) závazná, natož aby mohla být považována za obecně
závazné standardy nejen pro její členy, ale dokonce i pro všechny zdravotnické
pracovníky v České republice, jak snad chtěl odvolací soud dovodit.
To na
druhé straně neznamená, že by povinnosti lékařů (příp. ostatních pracovníků ve
zdravotnictví) nebyly právními normami upraveny. Postup při poskytování
zdravotnické péče je obecně upraven v již výše citovaném zák. č. 20/1966 Sb.,
podle jehož § 11 odst. 1 zdravotní péči poskytují zdravotnická zařízení státu,
obcí, fyzických a právnických osob v souladu se současnými dostupnými poznatky
lékařské vědy. Podmínky poskytování zdravotní péče ve zdravotnických zařízeních
stanoví zvláštní zákony. Zdravotní péči poskytují dále zařízení sociálních
služeb s pobytovými službami, jde-li o ošetřovatelskou a rehabilitační
zdravotní péči o pojištěnce v nich umístěné, a to za podmínek a v rozsahu
stanoveném ve zvláštním právním předpisu.
Lékař je tedy povinen řídit se
pravidly lékařské vědy, vykonávat povolání v souladu se současnými dostupnými
poznatky lékařské vědy a dodržovat pouze závazná stanoviska profesní komory
zřízené zákonem. Tímto zákonem je shora již také citovaný zák. č. 220/1991 Sb.
Podle něho Česká lékařská komora, která je samosprávnou nepolitickou organizací
sdružující všechny lékaře zapsané v seznamu vedeném komorou (§ 1 odst. 2
zákona), dbá na to, aby členové komory vykonávali své povolání odborně, v
souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony a řády komory [§ 2 odst. 1
písm. a) zákona], a je (mimo jiné) oprávněna vydávat pro členy komory závazná
stanoviska k odborným problémům poskytování zdravotní péče [§ 2 odst. 2 písm.
i) zákona]. Každý člen komory má povinnost vykonávat své povolání odborně, v
souladu s jeho etikou a způsobem stanoveným zákony [§ 9 odst. 2 písm. a)
zákona].
Oprávnění vyplývající z § 2 odst. 2 písm. i) citovaného zákona Česká
lékařská komora využila vydáním Etického kodexu, podle jehož § 2 odst. 1 „Lékař
v rámci své odborné způsobilosti a kompetence svobodně volí a provádí ty
preventivní, diagnostické a léčebné úkony, které odpovídají současnému stavu
lékařské vědy a které pro nemocného považuje za nejvýhodnější. Přitom je
povinen respektovat v co největší možné míře vůli nemocného (nebo jeho
zákonného zástupce)“. V obdobném duchu vyznívá i článek 4 Evropské úmluvy o
lidských právech a biomedicíně, podle něhož „jakýkoliv zákrok v oblasti péče o
zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými
profesními povinnostmi a standardy“.
Právě v souvislosti s touto právní
úpravou měly soudy obou stupňů hodnotit postup obviněného ve shora popsaných
třech případech. S ní totiž souvisí i posouzení toho, zda postup obviněného byl
lege artis, nebo non lege artis.
Již státní zástupce ve svém vyjádření k této
problematice výstižně (s odkazem na odbornou literaturu a shora citované právní
předpisy) uvedl, že pojem lege artis je v současnosti obvykle vykládán jako
takový preventivní, diagnostický nebo terapeutický postup, který odpovídá
nejvyššímu dosaženému vědeckému poznání. Za zdravotní péči lege artis je tedy
považována taková zdravotní péče, která je v souladu se současnými dostupnými
poznatky lékařské vědy. Naopak za zdravotní péči non lege artis je považována
taková zdravotní péče, při jejímž poskytování lékař volí postupy zastaralé,
nedostatečně účinné, neověřené nebo dokonce nebezpečné.
Závěr o tom,
zda konkrétní lékařský úkon byl nebo nebyl proveden lege artis, činí obvykle
soud (zpravidla na podkladě znaleckých nebo ústavních posudků, příp. dalších
důkazů) v meritorním rozhodnutím, v němž zhodnotí adekvátnost zvoleného
postupu. V posuzovaném případě soudy obou stupňů považovaly za stěžejní důkaz
znalecký posudek MUDr. D. Š., na jehož podkladě učinily závěr, že postup
obviněného byl ve všech třech případech proveden non lege artis. Je však
otázkou, zda k tomuto důkazu přistupovaly stejně kriticky, jako k důkazům
ostatním.
Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS
299/2006, „znalecký posudek je nepochybně významným druhem důkazních prostředků
a v rámci dokazování v trestním řízení mu přísluší významné místo. Nelze však
pustit ani na okamžik ze zřetele, že ze stěžejních zásad dokazování v novodobém
trestním procesu vyplývá požadavek kritického hodnocení všech důkazů, včetně
znaleckého posudku. Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako
každý jiný důkaz, ani on nepoužívá žádné větší důkazní síly a musí být
podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné
správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně
přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého
zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své
závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce.
Metodologie znaleckého dokazování vyžaduje, aby jak orgány činné v trestním
řízení, tak samotný znalec kriticky hodnotili úplnost a bezvadnost podkladových
materiálů, které znalec podrobuje svému zkoumání. Znalec nesmí sám vyloučit
některé z předložených podkladů jen proto, že nezapadají do jím vytyčené verze
události. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě
důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu
volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat
znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního
rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek
akceptovat. Vyvstanou-li pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, je
orgán činný v trestním řízení povinen, v souladu se zásadou oficiality a
zásadou vyhledávací (§ 2 odst. 4, 5 tr. ř.), pokusit se odstranit vzniklé
pochybnosti obstaráním dalších důkazů. V případě závažných skutkových rozporů a
pochybností o správnosti znaleckého posudku, které se nepodaří odstranit, musí
soud postupovat podle pravidla in dubio pro reo a rozhodnout ve prospěch
obviněného“.
Vzhledem k uvedeným kritériím stojí za zmínku, že v dané věci
soudní znalec MUDr. D. Š. vypracoval znalecký posudek již dne 30. 1. 2006, tedy
čtyři měsíce před zahájením trestního stíhání obviněného. Z obsahu tohoto
poměrně stručného posudku (čítá jednu a půl strany) přitom vůbec není zřejmé, z
jakých podkladů znalec vycházel (nejsou v posudku uvedeny); navíc v něm nejsou
uvedeny ani případné odkazy na odbornou literaturu, doporučení profesní komory
či jiné podklady, o které by znalec svůj názor opřel, jen v obecné formě je
odkázáno na doporučení ILCOR Guidelines 2000. Není ani jasné, zda a případně
jaké podklady byly znalci před vypracování znaleckého posudku poskytnuty. Pokud
měl k dispozici pouze záznamy RLP, pak takový podkladový materiál rozhodně
nelze považovat za úplný a dostačující.
Jmenovaný soudní znalec byl v průběhu
hlavního líčení i vyslechnut. Tehdy však vypověděl, že „Při zjišťování
smrti je důležitý tzv. Tonelliho příznak. Je-li tento příznak dán, znamená to,
že člověk zemřel před dobou delší než 5 minut. I v tomto stavu lze pacienta
resuscitovat, lze obnovit funkci dýchání a srdeční oběh, ale nemusí být
obnovena funkce vědomí“. Přitom úvodem své výpovědi vyjmenoval okolnosti, za
jakých by se resuscitace neměla zahajovat (k jistým známkách smrti patří také
tzv. Tonelliho příznak), že také záleží na resuscitované osobě, věku apod., a
především, že o tom rozhoduje lékař. K poškozeným J. H. a A. M. uvedl, že nemá
dostatek podkladů pro to, aby mohl bezpečně vyloučit, že nemohl být tzv.
Tonelliho příznak. U poškozeného F. S. byl sice na 99% přesvědčen o opaku,
zároveň však toto přesvědčení zpochybnil, když uvedl, že pro objasnění této
otázky je důležité, zda resuscitace prováděná MUDr. P. Š. byla optimální.
Nejvyšší soud je shodně s dovolatelem přesvědčen, že znalcovo tvrzení učiněné v
průběhu hlavního líčení obsahuje zásadní vnitřní rozpor. Pokud totiž znalec na
jedné straně tvrdil, že tzv. Tonelliho příznak dokazuje okamžik smrti před
dobou delší než 5 minut, a na druhé straně uvedl, že je možné člověka
resuscitovat i po výskytu tohoto příznaku, pak skutečně připustil, že lze s
úspěchem resuscitovat zemřelého. Toto znalcovo stanovisko odporuje i názoru
České lékařské společnosti J. E. Purkyně, na jejíž metodické pokyny znalec
odkazoval, neboť jak vyplývá z vyjádření Doc. MUDr. P. K., Csc. ze jmenované
společnosti, ze soudně lékařské odborné literatury ani z praxe není známo, že
by byl pozitivní tzv. Tonelliho příznak zjištěn u živé osoby ani v případě
„vita minima“, kdy jsou základní životní funkce utlumeny v takovém rozsahu, že
při běžném vyšetření nemusí být patrné.
Z uvedeného je zřejmé, že soudy obou
stupňů uvedený závažný rozpor ve znalcově argumentaci přehlédly, resp. jej
nedocenily a v důsledku toho se náležitě nezabývaly otázkou objasnění okamžiku
tzv. biologické smrti u jednotlivých poškozených. Pak ovšem nelze mít za to, že
by se jim podařilo vyvrátit obhajobu obviněného spočívající v tom, že u
poškozených tzv. Tonelliho příznak shledal.
V té souvislosti je třeba zmínit,
že soudy při svých úvahách vycházely rovněž ze záznamů RLP. K nim je nutno
poznamenat, že možná nebyly vyplněny s veškerou pečlivostí (to ostatně
dovolatel i připustil), ale právě pro upřesnění některých okolností byly
provedeny důkazy další, především výslechy záchranářů a sester přítomných u
jednotlivých případů. Výpověďmi těchto osob se však soudy v podstatě
nezabývaly, ačkoliv se jedná o odborný zdravotnický personál specializovaný v
předmětném odvětví (některé RZS jsou tvořeny pouze záchranáři a sestrami bez
přítomnosti lékaře). Výpovědi záchranářů a sester tvořících posádku RZS přitom
nepochybně mají svoji relevanci, neboť tyto osoby se mohou vyjádřit k odbornému
postupu lékaře a případně i vyjádřit s takovým postupem. Ve věci byla
vyslechnuta například vrchní sestra M. K., která (mimo jiné) uvedla, že „...
pan doktor před ukončením resuscitace kontroloval zornice pacientky a smrt
stanovil na základě monitoru a poslechu. Monitor nevykazoval žádné srdeční
aktivity a ani poslechem doktor žádné srdeční aktivity neslyšel. Už při našem
příjezdu a napojení na monitor byla srdeční aktivita pacientky taková, že
monitor neukazoval normální křivku. Po prvním výboji defibrilátorem už monitor
žádnou srdeční činnost nevykazoval. Pacientka už tzv. nenaskočila … v daném
případě asystolie trvala prakticky po celou dobu naší přítomnosti“ (č. l. 137
spisu). Dále byla vyslechnuta svědkyně T. R. – zdravotnice RZS, která byla
společně s druhou posádkou RZS přítomna resuscitaci poškozeného J. H. Přestože
si na tento konkrétní případ podrobně nepamatovala, uvedla, že se nikdy
nedostala do situace, kdy by nesouhlasila s postupy nebo rozhodnutím lékaře (č.
l. 138 spisu).
Svědek T. I., který byl přítomen zásahu u poškozené A. M.
uvedl, že podle jeho subjektivního názoru „... by resuscitaci v tomto případě
vůbec nezahajoval. V době ukončení zákroku už na monitoru byla jenom rovná
čára, na počátku zákroku byl nehmatný puls a pokud jde o dýchání, tak si
vybavuji, že pan doktor přikročil k intubaci, což by určitě neudělal, kdyby
pacientka spontánně dýchala“ (č. l. 139 spisu). K případu této poškozené byla
navíc provedena celá řada dalších důkazů, a to např. výslech pozůstalého H. M.
Ten jako svědek, ač bez lékařského vzdělání, celou situaci intenzivně vnímal a
na rozdíl od záchranářů, kteří obdobných úkonů provádějí desítky týdně, si
celou věc vybavoval velmi konkrétně. Uvedl mimo jiné, že viděl, „jak nosí k
poškozené přístroje, poznal, že byl použit defibrilátor, a to několikrát a že
bylo za pomoci ventilace poskytováno umělé dýchání“ (č. l. 132 spisu). Ve věci
této poškozené byl navíc zpracován znalecký posudek, protože sám obviněný po
její náhlé smrti zdravotní pitvu doporučil (č. l. 68 spisu). Ve znaleckém
posudku zpracovaném MUDr. L. H. je na č. l. 18 mimo jiné uvedeno, že „... ze
soudně lékařského hlediska lze připustit, že v tomto daném případě, i za
předpokladu, že by lékař postupoval lege artis, by se možnost záchrany A. M.
jevila jako málo pravděpodobná či dokonce nemožná“. Usnesením ze dne 16. 3.
2005 byla věc týkající se náhlého úmrtí této poškozené podle § 159a odst. 1 tr.
ř. odložena; u poškozené bylo zjištěno, že bezprostřední příčinou smrti bylo
zakrvácení dutiny břišní při krevním výronu pod pouzdro sleziny a následné
prasknutí slezinného pouzdra (č. l. 118 spisu).
S přesným určením okamžiku
tzv. biologické smrti jednotlivých poškozených bezprostředně souvisí otázka
naplnění subjektivní stránky trestného činu neposkytnutí pomoci podle § 207
odst. 2 tr. zák., a to ve formě úmyslu. Úmysl pachatele tohoto trestného činu
totiž musí zahrnovat všechny znaky objektivní stránky, tzn. pachatel musí
vědět, že se jedná o osobu, která je v nebezpečí smrti nebo jeví známky vážné
poruchy, nebo aspoň musí být s takovou skutečností srozuměn. Za daného stavu
dokazování je však třeba mít zásadní pochybnosti o úmyslné formě zavinění
obviněného, neboť soudy dosud nevyvrátily obhajobu obviněného o tom, že u všech
poškozených shledal tzv. Tonelliho příznak. Pak ovšem ani nemohly dospět k
závěru, že ke smrti poškozených došlo v důsledku nedostatečně provedené
kardiopulmocerebrální resuscitace.
Rozhodnutí soudů obou stupňů jsou navíc v
tomto směru naprosto nepřezkoumatelná, neboť v jejich odůvodněních není o
zavinění obviněného (ať už úmyslném nebo nedbalostním) vůbec žádná zmínka. Tím
spíš je třeba mít pochybnosti o správnosti použité právní kvalifikace, zvláště
když by mohlo přicházet v úvahu právní posouzení skutků jako trestných činů
spáchaných z nedbalosti (srov. úvahy shora).
Nejvyšší soud proto dospěl k
závěru, že rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 9 To
118/2008, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Proto jej podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k
níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal
odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Zjištěná pochybení sice mají základ již v postupu soudu prvního stupně, ten se
však při svém rozhodování řídil původním (nesprávným) právním názorem
odvolacího soudu. Navíc prvotním důvodem zrušení rozsudku soudu druhého stupně
je relevantně a opodstatněně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. d) tr. ř. Je proto zapotřebí, aby se po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu
věcí zabýval nejprve Krajský soud v Praze v řádném odvolacím řízení.
Po
zrušení shora zmíněných rozhodnutí se trestní věc obviněného vrací do stadia
řízení po podání odvolání. Na Krajském soudu v Praze proto bude, aby věc znovu
projednal ve veřejném zasedání a v jeho průběhu se všemi námitkami v odvolání
uplatněnými náležitě vypořádal. Vedle toho bude jeho povinností, aby ze všech
hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, znovu posoudil
skutek, pro který je tento obviněný stíhán, přesně jej vymezil a především
bezchybně právně posoudil (přitom musí dbát ustanovení § 265s odst. 1 tr. ř.).
Učiněné závěry pak musí náležitě odůvodnit (odůvodnění jeho nového rozhodnutí
musí odpovídat požadavkům obsaženým v ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., event. §
134 odst. 2 tr. ř.). Přitom samozřejmě nelze vyloučit, že může dospět k závěru
o potřebě provedení dalšího natolik obsáhlého dokazování, že to bude
odůvodňovat rozhodnutí o zrušení odsuzujícího rozsudku a vrácení věci soudu
prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
V souladu s ustanovením §
265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném
zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné
Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném
zasedání.
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek
přípustný.
V Brně dne 10. prosince 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h
a