6 Tdo 448/2024

6 Tdo 448/2024-501

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 6. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný R. R., t. č. ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 55 To 307/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 67/2023, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. R. odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. 10. 2023, sp. zn. 2 T 67/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný R. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

opakovaně, nejprve dne 11. 2. 2023 v době okolo 22:00 hodin, poté dne 12. 2. 2023 v době okolo 18:00 hodin a následně dne 12. 2. 2023 v době okolo 19:40 hodin v XY na ul. XY XY, okres XY, před ubytovnou XY vyhrožoval poškozenému R. N., nar. XY, trvale bytem XY XY, XY, v souvislosti s podáním svědecké výpovědi před soudem v trestní věci, v níž na obžalovaného R. R. byla dne 22. 12. 2022 Okresním státním zastupitelstvím v Přerově pod sp. zn. 3 ZT 82/2022 podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný na poškozeném R. N., a v níž na den 20. 2. 2023 na 12:30 hodin bylo nařízeno hlavní líčení u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 206/2022, a to tak, že

dne 11. 2. 2023 nejdříve v době okolo 22:00 hodin v XY, na ul. XY XY, okres XY, před ubytovnou XY při rozhovoru s M. Š., nar. XY, a za přítomnosti R. N. sdělil, že má dne 20. 2. 2023 soud a na základě toho, jak bude „nějaký“ člověk vypovídat, buď od soudu odejde nebo ne,

následně dne 12. 2. 2023 okolo 18:00 hodin opět před ubytovnou XY, kam nebyl vpuštěn z důvodu požití alkoholu, za přítomnosti Z. K., nar. XY, hrozil R. N., že pokud padne dne 20. 2. 2023 u soudu jeho jméno a pokud věc nestáhne, tak ho nechá zlikvidovat, rozšlape mu hlavu, a že to neskončí jen nějakými odřeninami, kdy u toho mu vulgárně nadával slovy, že je „mrdka, piča a čurák“, a následně dne 12. 2. 2023 v 19:40 hodin při přebírání večeře v ubytovně XY opětovně vyhrožoval poškozenému R. N., kdy mu sdělil, že ví, kde pracuje a že ho nechá na farmě otrávit a zlikvidovat, čímž vzbudil v poškozeném R. N. obavu, že v případě, že bude před soudem vypovídat v neprospěch R. R., tak své výhružky obžalovaný R. R. vůči němu zrealizuje a ublíží mu na zdraví,

kdy z důvodu obavy o svůj život a své zdraví poškozený R. N. nakonec věc oznámil dne 12.2.2023 na Policii České republiky Hranice.

2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 175 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

3. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci svým usnesením ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 55 To 307/2023, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V prvé řadě namítl,

že právní posouzení je nesprávné, jelikož jednak učiněná skutková zjištění odpovídají přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku a jednak postrádá oporu v provedených důkazech a trestním spise, což jej činí „řádně neodůvodněné a nepřezkoumatelné“. Svou námitku odůvodnil tím, že provedené důkazy nesvědčí skutkovým závěrům soudů o incidentu ze dne 11. 2. 2023 ve 22:00 hodin před ubytovnou XY. Svědek M. Š. vypověděl, že nezaznamenal žádné vyhrožování, což mu měl potvrdit i poškozený R.

N. (dále jen „poškozený“). Obdobně popis jednání ze dne 12. 2. 2023 v 19:40 hodin v jídelně ubytovny XY nemá oporu v dokazování, neboť svědek M. S. odmítl, že by si pamatoval uvedený incident, byť v uvedené době vydával jídlo a musel by si tak konfliktu všimnout. Nadto nebyl policejním orgánem zajištěn ani kamerový záznam z vnitřní části ubytovny, který by alespoň audiovizuálně prokázal komunikaci mezi obviněným a poškozeným v daný moment. Vina obviněného měla být za nastalé situace „tvrzení proti tvrzení“ dovozena jen na základě jeho pověsti.

Stran popisu skutku ze dne 12. 2. 2023 v 18:00 hodin obviněný namítl, že vychází zejména z výpovědi svědka Z. K., který je však nedůvěryhodný, jelikož se sedmkrát nedostavil k hlavnímu líčení a svou původní výpověď značně zlehčil svým výrokem „když si chlapi popijí, tak se pohádají“. Další svědek J. V. uvedl, že měl výhrůžky smrtí slyšet asi dvakrát, což však neodpovídá učiněným zjištěním co do obsahu ani do počtu výhrůžek. Proto je také nevěrohodným. Podle kamerového záznamu v uvedené době okolo 18:00 hodin se na místě pohybovalo okolo 10 lidí včetně obviněného a poškozeného, přičemž 6 z nich si ničeho nevšimlo a dva zbývající svědci (Z.

K. a J. V.) se ve svých výpovědích rozešli. Obviněný připustil užití vulgárních výrazů v předmětné době, což však neodpovídá podstatě trestného činu vydírání. Dále doplnil, že ze samotné skutkové věty obžaloby v případě dvou prvních dílčích skutků ze dne 11. 2. 2023 a 12. 2. 2023 v 18:00 hodin není zřejmé, že by poškozeného nutil, aby něco konal, opominul, nebo trpěl. Svou dovolací argumentaci uzavřel konstatováním nedodržení zásady in dubio pro reo.

5. Z výše uvedených důvodů pak navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i tomu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a podle § 265l tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný toliko brojil proti hodnocení důkazů, což nezakládá existenci namítaného zjevného rozporu. Výhrada, že výpověď poškozeného stojí osamoceně, taktéž neobstojí, neboť má oporu v dalších provedených důkazech (svědeckých výpovědích, kamerových záznamech a listinách), a tudíž nejde ani o případ „tvrzení proti tvrzení“. Naproti tomu soudy důvodně označily za nevěrohodné tvrzení obviněného, že se neuchýlil k žádným výhrůžkám, přičemž dostatečným způsobem vysvětlily, od čeho se nevěrohodnost obhajoby obviněného odvíjí. Trestná činnost obviněného byla tedy v souladu se zákonnými požadavky spolehlivě prokázána usvědčujícími důkazy, na jejichž základě učiněné závěry byly podrobně popsány v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku. Ta znaky projednávaného zločinu vykazuje, neboť pojednává o postavení poškozeného jako svědka, že mu bylo vyhrožováno s cílem na něj působit, aby vystupoval pro obviněného příznivě. Z tohoto důvodu postrádaly důvodnost i uplatněné námitky proti právnímu posouzení skutku.

7. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. 55 To 307/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nutno podoktnout, že v podaném dovolání v rozporu s jeho obsahem byl formálně uplatněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2021 (nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné hmotněprávní posouzení). Po obsahové stránce však byly námitky dovolatele zaměřeny do skutkových zjištění soudů i do použité právní kvalifikace skutku, což koresponduje s důvody dovolání aktuálně zakotvenými v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022. Tato vada mimořádného opravného prostředku ve formálním označení dovolacího důvodu však nebránila meritornímu přezkumu dovolacího soudu, pokud podle obsahu dovolání bylo možno uplatněné dovolací důvody identifikovat (srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 855/08). Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.

11. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.

12. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou je tudíž vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.

IV. Důvodnost dovolání

13. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze opakovaně konstatovat, že uplatněné námitky je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

14. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný brojil proti učiněným skutkovým zjištěním, které nemají mít oporu v provedeném dokazování. Své skutkové námitky primárně vztáhl na hodnocení výpovědí některých svědků a poškozeného, které jsou podle jeho mínění nekonzistentní a v rozporu se zbylými provedenými důkazy. Rovněž učiněná právní kvalifikace skutku byla provedena nesprávně, postrádá důvodnost a oporu v provedeném dokazování (přičemž obviněný nabídl právní kvalifikaci přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku). Za této situace pak soud prvního stupně údajně pochybil, neboť nebylo rozhodnuto o vině, aniž by se vypořádal s důvodnými pochybnostmi ve smyslu zásady in dubio pro reo.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

15. Argumentace, že učiněné skutkové závěry soudů obou stupňů postrádají oporu v provedeném dokazování, či jsou nepřesvědčivé ve světle okolností předmětného případu, s jistou dávkou benevolence formálně naplňuje první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.

16. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.

17. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013). Že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

18. Na tomto místě je vhodné poukázat, že obviněný uplatnil skutkové námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).

19. Určení rozhodných skutkových zjištění je projevem aplikace zásad ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci s již uvedenou zásadou volného hodnocení důkazů, prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu. V posuzovaném případě soud prvního stupně adekvátním způsobem a v potřebném rozsahu vyhledal a provedl důkazy tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, jež hodnotil právě z pohledu naplnění zásad ústnosti a bezprostřednosti způsobem korespondujícím s § 2 odst. 6 tr. ř. a nedopustil se excesivního nebo jinak nepřijatelného posouzení. Nepřijal-li tvrzení obviněného jako věrohodná a místo toho vybudoval své skutkové závěry především na výpovědi poškozeného, což zdůvodnil logickou návazností na ostatní provedené důkazy (především výpověď svědků Z. K. a J. V. a částečně i M. Š., kamerové záznamy zachycující přítomnost jednotlivých osob v místě a v čase uvedených ve skutkové větě, záznamy o pobytu obviněného a poškozeného na ubytovně XY, výpovědi pracovníků a ubytovaných osob potvrzujících konfliktní povahu obviněného se sklony k páchání násilné trestné činnosti), postupoval v souladu s uvedenými zákonnými východisky. Nelze proto přisvědčit námitce, že výpověď poškozeného je osamoceným důkazem, ba právě naopak (jak uzavřel též státní zástupce) provedené dokazování vytvořilo ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, směřující jednoznačně k závěru o vině obviněného.

20. Podstatná část dovolací argumentace obviněného spočívala ve zmíněné polemice se způsobem hodnocení svědeckých výpovědí Z. K., J. V., M. Š. a M. S. ve vztahu k dílčím incidentům uvedeným ve skutkové větě. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že námitka hodnocení důkazů oproti představám obviněného nezakládá právo na hodnocení týchž důkazů odlišně od soudů nižších stupňů, a tedy nemůže vycházet z jiných skutkových zjištění. S ohledem na uvedené dále ve stručnosti uvádí následující.

21. Námitka nesprávné interpretace výpovědi svědka M. Š. týkající se prvního incidentu ze dne 11. 2. 2023 proto z výše uvedených důvodů neobstojí. Nad rámec nezbytného je vhodné dále poukázat na konstatování soudu prvního stupně, že sám zmíněný svědek potvrdil, že byl v inkriminované době přítomen konverzaci mezi poškozeným a obviněným (což potvrzuje i kamerový záznam), a že obviněný zmínil „soud“, přesněji „jestli se od soudu vrátí nebo nevrátí“. Byť v hlavním líčení dále uvedl, že si nepamatuje přesný průběh uvedeného incidentu či další vyjádření obviněného bezprostředně po tomto incidentu podle výpovědi svědka K. H. (kterému právě M. Š. sdělil přesně to, co vypověděl poškozený), také uvedl, že úplné sdělení obviněného bylo tak, jak jej popsal poškozený, tedy odpovídající znění citované skutkové věty ve vztahu k jednání z předmětného dne. Soud prvního stupně tedy nepochybil ve svém závěru o průběhu událostí u prvního dílčího skutku, neboť své hodnotící úvahy založil na výpovědi poškozeného, kterou v hlavním líčení potvrdil přímý svědek událostí M. Š. minimálně co do skutečnosti, že obviněný s poškozeným mluvil o soudu, přičemž podle dalšího svědka (K. H.) rovněž potvrdil i užití výhrůžek. Za takto shrnuté důkazní situace nebyla v dané věci porušena povinnost řádně hodnotit předmětnou svědeckou výpověď.

22. Z obdobných důvodů je nedůvodnou i námitka k hodnocení výpovědi svědka M. S. ve vztahu k třetímu incidentu ze dne 12. 2. 2023 v 19:40 hodin, neboť jednak opětovně jde de facto o žádost o přehodnocení důkazu, jednak z odůvodnění soudu prvního stupně vyplývá, že případného konfliktu by si svědek všiml pouze pokud by přerostl do fyzické roviny, případně by musel být vyloženě hlasitý, přičemž uvedené není v rozporu s tvrzeními poškozeného. Dlužno dále podotknout, že dotyčný svědek potvrdil nedobrou pověst obviněného, která zahrnovala i dřívější vyhrožování svědkovi samotnému. Ani v tomto případě pak nelze mít za důvodné, že by obsah uvedené výpovědi byl v rozporu s učiněnými rozhodnými skutkovými zjištěními.

23. Nejvyšší soud dále konstatuje, že přezkum dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vedeného kasační zásadou je v souladu § 265i odst. 3 tr. ř. vázán dovolatelem zvoleným rozsahem a uvedenými důvody. „Není-li proto z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18.

1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22). Namítl-li obviněný, že svědek Z. K. musel být předveden k hlavnímu líčení a svou původní výpověď měl značně zlehčit, neobjasňuje tím, jak má být naplněna jedna z alternativ dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., resp. zpochybněna důvěryhodnost svědkových konkrétních tvrzení. I tento svědek zjevně pochází ze sociálně periferních poměrů a samotná skutečnost, že se dobrovolně opakovaně nedostavil k hlavnímu líčení, spíše odpovídá takovým poměrům, nikoli věrohodnosti obsahu jeho výpovědi, která byla soudy správně posouzena v celkovém komplexu ostatních důkazů.

Pokud jde o námitky, že výpověď svědka J. V. nekoresponduje s dalšími důkazy ohledně obsahu pronesených výhrůžek a jejich počtu, nutno podoktnout, že sám svědek připustil, že s ohledem na časovou prodlevu od posuzovaných událostí si nevybavuje všechny okolnosti, potvrdil však výhrůžky zabitím ze strany obviněného vůči poškozenému. Samotná skutečnost, že dotyčný svědek tyto výhrůžky popsal pouze obecně a nerozvedl je, pak z výše popsaných důvodů taktéž nečiní jeho výpověď nevěrohodnou. Lze tak shrnout, že dovolatel promítá své vlastní přesvědčení o skutkových zjištěních i do svých námitek vůči svědkům Z.

K. a J. V., jejichž věrohodnost hodnotí vlastní optikou při akcentaci marginálních odlišností ve výpovědích, čímž však opomíjí, že ve vzájemné souvislosti a v kombinaci s dalšími důkazy (jmenovitě s výpovědí poškozeného, jehož věrohodnost obviněný mimochodem nijak nezpochybnil) lze na jejich podkladu dospět k jednoznačnému poznání o průběhu daného incidentu.

24. Bylo-li dále vytýkáno, že pouze menší část vyslechnutých svědků vyskytujících se na místě činu podpořila skutkovou verzi poškozeného vztahující se k druhému incidentu ze dne 12. 2. 2023 v 18:00 hodin, nelze odhlédnout, že k soudem projednávaným skutečnostem se dotyční fakticky vůbec nevyjádřili a pouze konstatovali svou neznalost konkrétních skutkových reálií projednávaného případu, resp. vypověděli o svém obecném povědomí o existenci konfliktu mezi poškozeným a obviněným. Uvedené pak nebylo, a z podstaty věci ani nemohlo být, v rozporu s provedenými důkazy (shrnutými výše), které oproti namítanému zprostředkovaly uvěřitelnou rekonstrukci událostí, čímž naplnily účel dokazování ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř. V projednávaném případě tedy proti sobě nestály dvě skupiny důkazů, jež by soudy nižších stupňů musely hodnotit z hledisek úplnosti, přesnosti a věrnosti, neboť pouze skupina důkazů podporujících obžalobu se vztahovala k okruhu skutečností nezbytných pro rozhodnutí v trestním řízení. Je zcela přirozeným, že pouze určitý okruh osob současně přítomných na místě činu z mnoha různých příčin (zaměření pozornosti, vzdálenost, výhledové a akustické poměry apod.) vnímá verbální projevy pachatele, zatímco určitá část pozitivní svědecký poznatek v tomto směru nemá, avšak nemůže jej ani vyloučit. Nebyly tak splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť věrohodnost rozhodných skutkových zjištění soudů nebyla ničím zpochybněna.

25. Pokud jde o zajištění kamerových záznamů zachycující interiér ubytovny XY, s touto námitkou se již odpovídajícím způsobem vypořádaly soudy nižších stupňů. Jak vyplývá z bodu 40. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (výpověď L. P.), policejní orgán požádal o všechny relevantní záznamy vztahující se k projednávaným skutečnostem a podle sdělení vedoucího ubytovny XY se tyto záznamy archivují pouze 3 týdny (č. l. 421 spisu). Jednověté konstatování dovolatele, že takový kamerový záznam nebyl policejním orgánem opatřen, nemůže být bez dalšího tvrzení a argumentace považováno ani za uplatnění třetí varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (tedy, že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy), nadto za situace, kdy důkaz s odstupem času z technických důvodů objektivně neexistuje a nelze jej opatřit a provést. Za takové situace se z povahy věci nemůže jednat o vadu tzv. opomenutého důkazu, kterou především obviněný ani explicitně nevytkl. Uvedené výhrady dovolatele jsou z uvedených důvodů bezpředmětné v kombinaci se skutečností, že jejich podstata opět vycházela z pouhé polemiky se závěry soudů nižších stupňů, které své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily, přičemž ani v tomto směru nelze dovodit jakýkoliv, natož potom zjevný, rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními podstatnými pro právní kvalifikaci a provedenými důkazy.

26. Nejvyšší soud proto po zhodnocení všech zjištěných skutečností, dospěl k závěru, že v dané věci není naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť nebyly dány důvody způsobilé zpochybnit věcnost a správnost učiněných skutkových závěrů. Souhrn provedených důkazů totiž tvořil logickou a ničím nenarušovanou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku nejen spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného, ale současně rozumně vylučují reálnou možnost jakéhokoliv jiného závěru, tj. že by poškozený nebyl cílem výhrůžek obviněného za účelem ovlivnění jeho svědecké výpovědi. Soudy nižších stupňů se rozhodně neocitly v kolizi s požadavkem vyjádřeným v judikatuře Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16), podle níž jsou obecné soudy v situaci „tvrzení proti tvrzení“ povinny důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování zásady in dubio pro reo, na kterou dovolatel odkazoval. Soudy posuzovaly věrohodnost proti sobě stojících výpovědí obviněného a poškozeného, přičemž pouze skutková verze poškozeného měla oporu v ostatních skutkových zjištěních učiněných na základě pečlivého hodnocení provedeného dokazování.

K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Obviněný se neztotožnil ani s právní kvalifikací jeho jednání jako zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, jelikož takové právní posouzení se podle jeho názoru neshoduje s popisem skutku. V tomto ohledu namítl, že skutkovým zjištěním odpovídá přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 tr. zákoníku [jehož se podle odst. 1 dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu; podle odst. 2 písm. d) uvedeného ustanovení se lze takového jednání dopustit i na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti – pozn. soudu]. V tomto ohledu nutno konstatovat, že obviněný na podporu svého nesouhlasu s použitou právní kvalifikací nenabídl žádnou podrobnější argumentaci vázanou na ustálený skutkový děj, kterou by se dovolací soud mohl blíže zabývat, jsa vázán obsahem dovolání a důvody v něm uvedenými. Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti. Nejvyšší soud není povinen sám aktivisticky prověřovat rozhodnutí nižších soudů nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání (srov. přiměřeně již výše uvedené usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).

28. Přesto lze uzavřít, že obviněným nabízená podstatně mírnější právní kvalifikace jeho jednání není namístě. Nepochybně v osobě svědka – poškozeného výhrůžkami fyzickým násilím a likvidací v souvislosti s jeho plánovanou výpovědí u hlavního líčení vzbudil tzv. důvodnou obavu ve smyslu § 353 odst. 1 tr. zákoníku (která však ani nemusí vzniknout, ovšem její vznik musí být reálný). Zároveň ovšem pokud pachatel svědka násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, jde o trestný čin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, kdy nejčastěji pachatel takto jedná v úmyslu odradit svědka od řádného plnění jeho povinností vyplývajících z trestního řádu.

29. V projednávaném případě soud prvního stupně správně shledal, že jde-li o vyhrožování fyzickým násilím s cílem zapůsobit na poškozeného, aby změnil svou svědeckou výpověď ve prospěch obviněného, byl dán potřebný podklad pro závěr o naplnění znaků zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku. Objektivní stránka trestného činu spočívá v tom, že pachatel nutí jiného k tomu, aby něco konal, opominul nebo trpěl, a to násilím, pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy. Čin je dokonán násilným jednáním nebo pohrůžkou násilí nebo jiné těžké újmy a nevyžaduje se, aby pachatel dosáhl toho, co sledoval. Cíl pachatele musí však být adresován poškozenému, a ten jej musí vnímat. Pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí, tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší nebo vzdálenější budoucnosti. (srov. ŠÁMAL, Pavel. § 175 [Vydírání]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2212, marg. č. 2.). Skutková zjištění stran jednání obviněného se tedy plně shodují se znaky této skutkové podstaty oproti dovolatelem navrhovanému přečinu nebezpečného vyhrožování, pod níž nelze subsumovat ve skutkové větě popsanou příčinnou souvislost mezi užitím pohrůžek a výše shrnutým trestněprávním následkem, resp. obviněným sledovaným záměrem. Je totiž nepochybné, že obviněný své pohrůžky vznášel jednoznačně za tím účelem, aby přiměl poškozeného v postavení svědka v hlavním líčení konaném v jiné trestní věci obviněného vypovídat nikoli v neprospěch obviněného, popř. vůbec nevypovídat. Pouze takové komplexní pojetí skutku vyjadřuje jeho pravou podstatu, zatímco právní kvalifikace podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku obviněným zamýšlený závažný záměr (ovlivnit pohrůžkou svědeckou výpověď) neobsahuje. Proto je také přečin nebezpečného vyhrožování trestním zákoníkem považován za méně společensky škodlivý (což je vyjádřeno podstatně odlišnými sazbami trestu odnětí svobody), pročež obviněný logicky tuto variantu právní kvalifikace v jeho případě favorizoval.

30. Obviněný také brojil, resp. zjevně tak měl v úmyslu, proti samotnému popisu skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně (byť se v textu dovolání opakovaně vymezil proti znění „skutkové věty obžaloby“ – ta však nemůže být předmětem přezkumu v dovolacím řízení na rozdíl od rozhodnutí odvolacího soudu – viz § 265a odst. 1, 2 tr. ř.), kterému podle něj chybí znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Tyto výhrady bylo rovněž možno podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž Nejvyšší soud je s ohledem na dále uvedené shledal nedůvodnými.

31. K výhradám proti popisu prvního a třetího dílčího skutku ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně je nezbytné prvně uvést, že podle ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. musí výrok, jímž se obžalovaný uznává vinným, nebo jímž se obžaloby zprošťuje, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením, zda jde o zločin nebo přečin, a místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu.

Popis skutku (zejména způsob jeho spáchání) přitom musí být uveden tak, aby jednotlivé části odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný uznán vinným. Neobsahuje-li skutková věta ve výroku o vině úplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty, je porušeno právo obviněných na spravedlivý proces. Neúplný popis skutečností rozhodných pro naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu ve smyslu § 120 odst. 3 tr. ř. je tak namístě považovat za zásah do ústavně chráněných práv, neboť se v takovém případě jedná o rozhodnutí neúplné a tím nepřezkoumatelné při popisu způsobu, kterým měl obviněný naplnit všechny znaky skutkové podstaty (viz nález Ústavního soudu ze dne 6.

10. 2005, sp. zn. II. ÚS 83/04).

32. V projednávaném případě byl obviněný soudem prvního stupně uznán vinným zločinem vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku, kterého se měl podle právní věty rozsudku soudu prvního stupně dopustit (v souladu se zákonným zněním citovaného ustanovení) tak, že „jiného násilím nutil, aby něco opominul, a spáchal takový čin na svědkovi v souvislosti s výkonem jeho povinnosti“. V rámci popisu skutku ve skutkové větě měl obviněný, ve stručnosti opakovaně vyjádřeno, vyhrožovat poškozenému násilím či fyzickou likvidací ve třech po sobě jdoucích případech v souvislosti s podáním svědecké výpovědi před soudem v trestní věci, v níž na obviněného byla dne 22.

12. 2022 podána obžaloba pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, spáchaný na poškozeném, a v níž na den 20. 2. 2023 na 12:30 hodin bylo nařízeno hlavní líčení u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 2 T 206/2022, což v poškozeném vyvolalo důvodné obavy o život a zdraví, pokud jako svědek bude vypovídat v neprospěch obviněného. Z uvedeného je tedy zřejmá snaha obviněného donutit poškozeného výhrůžkami fyzických ataků a zabitím, aby proti němu nevypovídal v jiné trestní věci, čímž soud prvního stupně popsal stěžejní část jednání, která je obviněnému kladena za vinu.

Jelikož soud prvního stupně použil nepřiléhavou alternativu právní věty „jiného násilím nutil…“, odvolací soud na tuto nepřesnost upozornil v bodě 20. odůvodnění svého usnesení poukazem na správnou variantu právní věty „jiného pohrůžkou násilí…“, aniž by však (věcně správně) považoval toto pochybení za hodné kasace rozsudku soudu prvního stupně. Ze skutkové věty přitom přímo vyplývá podstata posuzovaného skutku, kterou soud rozvádí popisem tří dílčích incidentů zahrnující místo, čas, zúčastněné osoby a obsah vyřčených výhrůžek, na což následně navazuje shrnutí důsledku tohoto jednání.

Lze proto uzavřít, že v tomto popisu jsou vyjádřeny všechny znaky skutkové podstaty předčasně dokonaného trestného činu vydírání ve smyslu § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku.

33. Vytýkanému nedostatečnému popisu objektivní stránky trestného činu ve skutkové větě tak nelze přisvědčit. Nutno podotknout, že obviněný tyto své námitky směřuje pouze vůči popisu prvního a třetího dílčího skutku, čímž však staví svou argumentaci toliko na specifických a jím vybraných částech skutkové věty. Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, hodnocení důslednosti a přesnosti popisu nelze omezit na vyjmutí konkrétních výroků popisu bez zohlednění jeho širšího kontextu, který v projednávaném případě zahrnuje i explicitní shrnutí na konci skutkové věty, že „v důsledku dílčích jednání obviněného vznikly u poškozeného obavy o život a zdraví, pokud nebude vypovídat u soudu v jeho prospěch, což ho vedlo k oznámení věci policejnímu orgánu“. Byť by přicházelo v úvahu formulovat popis předmětného skutku pregnantněji, aby přiléhavěji korespondoval s větou právní [kdy užití formulací převážně popisujících vyhrožování a vyvolání důvodné obavy u poškozeného může evokovat rovněž skutek podřaditelný pod právní kvalifikaci podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku], Nejvyšší soud neshledal ve výrokové části rozhodnutí soudu prvního stupně vady naplňující uplatněný dovolací důvod a opodstatňující kasační zásah. Soud prvního stupně výslovně do popisu skutku zahrnul všechny nezbytné skutečnosti odpovídající znakům užité skutkové podstaty, a to způsobem, aby samotný výrok mohl se zřetelem k ní, tedy k jejímu zákonnému vymezení, co do své určitosti obstát. Bylo tedy dostatečně srozumitelně popsáno a vyjádřeno, že obviněný nutil poškozeného specifikovanými výhrůžkami násilím k tomu, aby jako svědek v jiné trestní věci proti obviněnému nevypovídal způsobem, který by obviněnému neprospíval. Bylo totiž vyjádřeno nikoli pouze to, že obviněný vyhrožoval poškozenému „v souvislosti s podáním svědecké výpovědi“, nýbrž i výhrůžky obviněného, že záleží na obsahu svědecké výpovědi poškozeného, „zda od soudu odejde nebo ne“, že pokud bude poškozený ve své výpovědi obviněného identifikovat a „věc nestáhne“, nechá jej zlikvidovat atd. Takové formulace a formy verbálního nátlaku nesvědčí o ničem jiném, než že obviněný poškozeného popsaným způsobem zastrašoval a nutil, aby svědeckou výpověď přizpůsobil obhajovacím potřebám obviněného. O úmyslu obviněného, resp. o tom, čeho chtěl svým jednáním dosáhnout, tak nevznikají pochybnosti. Proto nebylo možno přisvědčit námitce, že popis skutkové věty vyjadřuje toliko spáchání přečinu nebezpečného vyhrožování, nikoli zločinu vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zákoníku.

34. Nejvyšší soud pak uzavírá, že v postupu soudů nižších stupňů, kterým se s jednotlivými ve věci provedenými důkazy vypořádaly, neshledal vady a ztotožnil se i s právní kvalifikací skutku, kterou nesporně je možno aplikovat na popis jednání obviněného obsažený ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně.

V. Způsob rozhodnutí

35. Je tak možno uzavřít, že obviněný R. R. své dovolání zdůvodnil výhradami, které materiálně nenaplnily dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto jeho dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 6. 2024

Mgr. Pavel Göth předseda senátu