6 Tdo 454/2020-501
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. V., nar. XY v XY, okres XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha-Pankrác, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 11 To 375/2019, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 3 T 131/2019,
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 3 T 131/2019, byl obviněný M. V. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinný m zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 31. 1. 2015 v podvodném úmyslu sebe obohatit v obci XY číslo XY, okres Příbram, v provozovně XY převzal na základě sepsané smlouvy s poškozenou A. C. T., narozenou XY, finanční hotovost ve výši 530 000 Kč na dovoz motorového vozidla značky Ford Tranzit-Custom nebo Multivan Volkswagen v hodnotě 500 000 Kč a to nejpozději do 31. 3. 2015, kdy vystavil fakturu na zálohu ve výši 530 000 Kč a téhož dne částku ve výši 530 000 Kč v hotovosti převzal na základě příjmového pokladního dokladu a svým podpisem převzetí částky potvrdil, přičemž do současné doby požadované vozidlo pro poškozené s různými výmluvami nedovezl a ani zálohu ve výši 530 000 Kč nevrátil až na částku 1 000 euro (v přepočtu 27 500 Kč), kdy takto uzavřel dohodu s tím vědomím, že požadované vozidlo nedoveze a zálohu nebude moci vrátit, neboť již v té době bylo na obžalovaného vedeno nejméně 8 exekucí, o čemž poškozené při sepisu smlouvy neinformoval a finanční prostředky tak užil pro svoji potřebu, kdy tímto uvedl v omyl a zamlčel podstatné skutečnosti poškozené A. C. T., narozené XY, a poškozenému P. C., narozenému XY, a způsobil jim tak škodu ve výši 530 000 Kč, neboť uvedené peníze na slibovaný účel nikdy nepoužil, přičemž se tohoto jednání dopustil přesto, že byl trestním příkazem Okresního soudu v Kladně ze dne 27. 8. 2013 spisová značka 6 T 82/2013, který nabyl právní moci dne 18. 9. 2013, odsouzen pro přečin podvodu podle § 209 odstavec 1 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře 8 měsíců s podmíněným odkladem výkonu tohoto trestu na zkušební dobu v trvání 24 měsíců, přičemž ve zkušební době se obžalovaný dnem 19. 6. 2018 osvědčil“
2. Za tento zločin byl odsouzen podle § 209 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody ve výši 502 500 Kč poškozeným P. C. a A. C. T. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byli tito poškození odkázáni se zbytkem nároku na náhradu škody ve výši 27 500 Kč na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Odvolání obviněného podané proti tomuto rozsudku bylo usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 11 To 375/2019, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
4. Proti shora citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněn ý dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř.
5. V odůvodnění podaného dovolání uvedl, že od počátku trestního řízení popírá, že by se dopustil jednání, které je mu kladeno napadenými rozhodnutími za vinu. Je toho názoru, že jak nalézací soud, tak i odvolací soud neprokázal, že by svým jednáním naplnil veškeré zákonem požadované znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nezamlčel žádné podstatné skutečnosti, nijak se neobohatil a nebyl prokázán úmysl vedoucí ke spáchání uvedeného trestného činu. Toto soudy dovozují bez dalšího a nebylo k tomuto provedeno žádné dokazování.
Následně uvedl, že nepopírá uzavření smlouvy na dovoz automobilu ze zahraničí s termínem splnění do 31. 3. 2015. Okresnímu soudu však vytkl, že nesprávně tvrdí, že automobil byl druhově určen, a to jako Ford Tranzit Custom, neboť bylo alternativně ve smlouvě určeno Ford Tranzit, Custom, VW Multivan. Nesporoval rovněž převzetí zálohy od poškozených na nákup vozidla, kterou bezprostředně po obdržení proměnil za Eura. Neztotožnil se ovšem s názorem, že by měl zamlčet podstatné skutečnosti tím, že neseznámil poškozené s probíhajícími exekučními řízeními proti jeho osobě.
Nařízení exekuce samo o sobě neznamená pro povinného zákaz uzavírání závazkových vztahů a povinný není nijak omezen v projevu vůle na rozdíl od řízení insolvenčního. Ani tato podmínka nebyla v uzavřené smlouvě nijak zmíněna a následně s odstupem času dovozovat, že smlouva by nebyla uzavřena z důvodu probíhající exekuce, je velmi spekulativní. Dále nebylo soudy prokázáno, že by se měl obohatit.
6. Za zásadní pak označil skutečnost, že soud se žádným způsobem nezabýval prokázáním úmyslu. Skutečnost, že nesplnil (resp. splnil s několikadenním zpožděním) svůj závazek dodat vozidlo, ještě nedokazuje, že uvedl poškozené v omyl, aby se ke škodě jejich majetku obohatil. K naplnění zákonných znaků subjektivní stránky trestného činu podvodu se vyžaduje, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době uzavírání závazkového vztahu jednal v úmyslu nebo jednal s vědomím, že svého závazku nebude schopen dostát a že tím uvádí poškozené v omyl, aby se k jejich škodě obohatil. Zdůraznil, že překážky, které nakonec vedly k nemožnosti splnit předmět smlouvy, byly nezávislé na jeho vůli a v době uzavření smlouvy tyto překážky nešly ani předvídat. Absence jeho úmyslu jasně vyplývá z jeho chování a jednání v rámci exekučního řízení vedeného Exekutorským úřadem Trutnov pod sp. zn. 158 Ex 615/12, resp. 43 EXE 207/2013 u Obvodního soudu pro Prahu 5. V rámci tohoto exekučního řízení vedeného výlučně proti jeho manželce provedl exekutorský úřad, přes jemu známou skutečnost, že měli zrušené a vypořádané SJM, dne 28. 4. 2015 úkon směřující k zabavení vozidla, jež nenáleželo do vlastnictví obviněného ani jeho manželky, přičemž on (obviněný) od samého počátku exekuce tvrdil, že vozidlo je ve vlastnictví poškozených. Spolu se svojí manželkou podnikl veškeré možné právní kroky, aby dosáhl vyškrtnutí vozidla ze soupisu soudního exekutora. Poškozená, jako vlastník vozidla a aktivně legitimovaná k podání vylučovací žaloby, zcela uvěřila nesprávnému tvrzení zástupců exekutorského úřadu o jistém neúspěchu vylučovací žaloby a vylučovací žalobu nepodala, ač ji měla z jeho strany připravenou. K tomu obviněný dodal, že nečinnost vlastníka zabavené věci mu nelze přičítat k tíži. Pokud by nedošlo k zajištění předmětného vozidla exekutorským úřadem, došlo by zcela jistě, byť se zpožděním, k naplnění předmětu smlouvy i za stavu, že poškozená nakonec žádala jiné vozidlo, když zjistila, že tento typ vozidla není vhodný pro její užívání. Obviněný je toho názoru, že při absenci úmyslu, jako jednoho ze znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, není možné být za tento trestný čin odsouzen.
7. Na základě výše rozvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, č. j. 11 To 375/2019-451, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Alternativně navrhl, aby Nejvyšší soud, shledá-li, že jsou pro to splněny podmínky, sám při zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Praze rozhodl ve věci rozsudkem podle § 265m odst. 1 tr. ř. Současně požádal, aby do meritorního rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo v souladu s § 265o tr. ř. rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.
8. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že námitky vyjádřené v dovolání uplatnil obviněný v rámci své obhajoby od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Navázala, že v daném případě je třeba plně souhlasit s názorem odvolacího soudu, že obhajoba obviněného je ryze účelová, učiněná obviněným ve snaze vyvinit se z protiprávního jednání. Vozidlo, které bylo obviněnému zabaveno exekutorem, nebylo zakoupeno pro poškozené. Takovýto typ vozidla neměli poškození objednané, jednalo se o starší a levnější vozidlo a již v emailové zprávě poškozený obviněnému dne 6. 4. 2015 sdělil, že toto vozidlo nechce. Pokud tedy obviněný při soupisu věcí exekutorem dne 28. 4. 2015 a násl. uváděl, že se jedná o vozidlo poškozených, je zjevné, že opětovně tvrdil nepravdivé skutečnosti, stejné jako poté, kdy požadoval po poškozené podepsání listin potřebných pro vyškrtnutí vozidla ze soupisu exekučně zabavených věcí a pro podání vylučovací žaloby. Podvodný úmysl obviněného byl tedy zcela prokázán, neboť obviněný opakovaně poškozeným sliboval dovezení určitého typu vozidla s tím, že zakoupil Ford Tranzit, že čeká na vyřízení dokladů, poté, že složil zálohu na jiné vozidlo apod. Soud prvého stupně správně s poukazem na konkrétní sdělení obviněného poškozeným, dospěl k závěru, že obviněný po obdržení předmětné finanční částky zcela lživě poškozené informoval, a pokud uzavřel, že takto pouze předstíral, že vozidlo shání, či že už ho má sehnané a tedy, že převzaté finanční prostředky neužil na obstarání vozidla podle uzavřené dohody, nelze to považovat za nesprávný závěr. Právní kvalifikace jednání obviněného je tedy zcela přiléhavá s tím, že obviněnému byl uložen trest v trestní sazbě za trestný čin, kterým byl uznán vinným.
9. S ohledem na výše uvedené státní zástupkyně shledala, že meritorní rozhodnutí v této věci není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod v dovolání naplněn nebyl.
10. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné, a takto rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné, než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání jiným, než navrženým způsobem.
III.
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) v první řadě zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávně nou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2020, sp. zn. 11 To 375/2019, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje obsahové náležitosti podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostř ednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v pří padech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiné m nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právn ě kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí (s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu) vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen předev
ším ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
15. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem první ho stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3 tr. ř., § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo dovolatele dosáhnout př ezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Druhem trestu, který zákon nepřipouští, se rozumí zejména případy, v nichž byl obviněnému uložen některý z druhů trestů uvedených v § 52 odst. 1 tr. zákoníku bez splnění podmínek, které zákon předpokládá, tj. pokud v konkrétním případě určitému pachateli za určitý trestný čin nebylo možno uložit některý druh trestu. Zahrnuje to i případy kumulace dvou nebo více druhů trestu, které podle zákona nelze vedle sebe uložit. Konečně, nepřípustnost určitého druhu trestu může být založena uložením takového druhu trestu, který nedovoluje uložit zákon účinný v době, kdy se o trestném činu rozhoduje (§ 3 odst. 1 tr. zákoníku) nebo uložením určitého trestu více obviněným „společně“ (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 6 Tdo 768/2007). Alternativa uložení trestu mimo zákonem stanovenou trestní sazbu se týká jen těch odstupňovatelných druhů trestů, které mají takovou sazbu vymezenu trestním zákonem. Přitom trest odnětí svobody má konkrétní hranice trestní sazby stanoveny v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona podle toho, o jaký trestný čin jde, případně v jaké alternativě byl spáchán, nebo zda byl spáchán v souběhu s jiným trestným činem (srov. přiměř. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3169).
17. V obecné rovině pak platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonné mu vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
18. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil námitky, které však směřují primárně do oblasti skutkové, procesní, neboť de facto jimi soudům obou stupňů vytýká v první řadě nesprávné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména tvrdí, že vozidlo za finanční prostředky poškozených zakoupil a těmto je nedodal pouze v důsledku protiprávního postupu exekutorského úřadu, který je zabavil v rámci exekuce vedené proti jeho manželce, že překážky, které nakonec vedly k nemožnosti splnit předmět smlouvy, byly nezávislé na jeho vůli a v době uzavření smlouvy ani nešly předvídat, resp. že pokud by nedošlo k zajištění předmětného vozidla exekutorským úřadem, došlo by zcela jistě, byť se zpožděním, k naplnění předmětu smlouvy i za stavu, že poškozená nakonec žádala jiné vozidlo, když zjistila, že tento typ vozidla není vhodný pro její užívání, a že nebylo prokázáno jeho obohacení ke škodě poškozených). Až v návaznosti na to (sekundárně) dovozuje, že rozhodnutí spočív á především pro absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu na nesprávné m právním posouzení skutku.
19. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry učiněnými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou právní kvalifikací, ani jiné nesprávn é hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje ve skutečnosti v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
20. Jak již shora naznačeno, Nejvyšší soud zásadně nezasahuje do skutkových zjištění soudů prvního a druhého stupně. Jen zcela výjimečně tak můž e učinit – a to s ohledem na principy vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces – jestliže mezi skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy je extrémní nesoulad. O ten se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplý vají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
21. V tomto kontextu je namístě uvést, že v posuzované věci taková situace nenastala – mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižší ch stupňů není podle Nejvyššího soudu extrémní nesoulad dán.
22. Je třeba konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace, je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (v dosavadním řízení bylo provedeno dokazování v rozsahu potř ebném pro náležité objasnění věci) a k jakým závěrům přitom dospěly - je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí daných ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř.) a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo právními závěry. Skutková zjištění vyjádřená ve výroku rozsudku soudu prvního stupně mají obsahové ukotvení ve výpovědích poškozených P. C. a A. C. T. a celé řadě listinných důkazů, zvláště přepisů SMS komunikace a emailové komunikace. Z těchto důkazů s dostatečnou mírou spolehlivosti vyplývá podvodné jednání obviněného, včetně jeho úmyslného zavinění a následků takového jednání v podobě obohacení obviněného ke škodě jmenovaných poškozených. Soudy se přitom dostatečně spolehlivě vypořádaly s námitkami, jež obviněný uplatnil i ve svém dovolání, a to i s argumentací opírající se o exekuční řízení vedené exekutorským úřadem Trutnov.
23. Nelze tedy činit závěr, že by vykonaná skutková zjištění postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkaz ů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudů byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Rozhodnutí soudů nižších stupňů nevybočila z mezí daných ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., tudíž jim nelze vytýkat svévoli. Soudy na základě provedeného dokazování učinily taková skutková zjištění, jež poskytla dostatečný podklad pro právní kvalifikaci jednání obviněného z pohledu všech znaků skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným.
24. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že soudy nižších stupňů dostatečně vyložily své hodnotící úvahy a že mezi jejich skutkovými zjiš těními na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad (rozpor) ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že existence případného extrémního nesouladu mezi učině nými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
25. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že ú stavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní prostř edky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v řízení př ed soudy nižších stupňů. Odkázat je možno i na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z jiných skutkových zjištění.
26. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových záv ěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní vš echny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
27. Dále je třeba konstatovat, že ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný nevznesl takové námitky, jež by jeho obsahovému vymezení odpovídaly. Nenamítl totiž, že by mu byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
V.
28. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
29. Pokud v dovolání obviněný navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení vý konu napadeného rozhodnutí (výkonu trestu odnětí svobody), je třeba uvést, že se jednalo o podnět, nikoli návrh, o němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně). Nejvyšší soud však důvody pro odložení výkonu rozhodnutí (takové konkrétní okolnosti vyplývající z podaného dovolání nebo z obsahu spisu, které by vyvolávaly opodstatněné pochybnosti o vhodnosti výkonu rozhodnutí) neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ú stavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 5. 2020
JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu