6 Tdo 476/2025-420
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. 7. 2025 o dovolání, které podal obviněný A. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Znojmo, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 5 To 80/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci pod sp. zn. 81 T 6/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, sp. zn. 81 T 6/2024, uznal obviněného A. Č. (dále jen „obviněný“) vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku na skutkovém základě, podle kterého (zestručněně) dne 1. 1. 2024 v době kolem 4:40 hod. v XY, na ul. XY, před budovou klubu „D.“, v úmyslu ublížit jinému na zdraví a narušit občanské soužití za přítomnosti dalších nejméně pěti osob po slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného O.
E., kterého uchopil za bundu, přitáhl jej k sobě a nejméně třikrát jej udeřil pěstí do hlavy, poté jej povalil na chodník a bil pěstmi do hlavy a nejméně jedenkrát jej kopl nohou obutou ve sportovní obuvi do hlavy, poté v napadání ustal, čehož poškozený využil a z místa se vzdálil, avšak když se v době kolem 4:44 hod. vrátil, obviněný jej opět fyzicky napadl úderem pěstí do hlavy, po němž si poškozený klekl na zem, kde jej obviněný třikrát udeřil pěstí a dvakrát razantně kopl do hlavy, a když poškozený po tomto útoku zůstal bezvládně ležet na zemi, snažil se obviněný z místa činu odejít, v čemž se mu pokusili zabránit J.
K. a poškozený M. F., kteří jej vyzvali, aby na místě setrval do příjezdu policie, načež se obviněný rozběhl proti M. F., kopl jej do hrudníku a opakovaně jej udeřil pěstí do hlavy.
Tímto jednáním způsobil O. E. otoky, tržné rány, oděrky, krevní výrony a otřes mozku, v jejichž důsledku byl poškozený omezen v běžném způsobu života bolestmi a nutností dodržovat klidový režim po dobu nejméně dvanácti dnů. M. F. způsobil zranění spočívající v několika zlomeninách různých částí hlavy a krevních výronech, v jejichž důsledku byl poškozený omezen v běžném způsobu života bolestmi, problémy s přijímáním potravy a nutností dodržovat klidový režim po dobu nejméně tří týdnů. S ohledem na charakter, razanci a zacílení útoku reálně mohl oběma poškozeným způsobit závažnější zranění spočívající v poranění očí či mozku v podobě jeho zhmoždění nebo krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, které mohly vést k delší dobu trvající poruše zdraví a závažným zdravotním obtížím dlouhodobého charakteru, v krajním případě až s fatálními následky.
Tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 4 Tm 3/2019, který nabyl právní moci dne 25. 5. 2019, uznán vinným mj. přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za to mu byl podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a § 58 odst. 6 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let za současného vyslovení dohledu. Dále mu bylo uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil, a aby se ve zkušební době zdržel požívání alkoholických nápojů nebo jiných návykových látek. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. pak byl zavázán, aby na náhradě škody zaplatil Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky 8 342 Kč a 3 573 Kč.
3. K odvolání státního zástupce do výroku o trestu v neprospěch obviněného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 5 To 80/2024, napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a nově obviněnému podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním, v němž odkázal na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Namítl, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku, neboť vyloučil možnost mimořádného snížení trestu pod dolní hranici trestní sazby. Podle obviněného odvolací soud přecenil závažnost činu a nedostatečně zohlednil, že šlo pouze o pokus trestného činu, který neskončil těžkou újmou na zdraví. Zranění poškozených byla střední závažnosti, zhojena bez trvalých následků a útok byl veden střední silou, jak vyplývá ze znaleckého posudku. Vysoká trestní sazba podle § 145 odst. 2 tr. zákoníku v rozmezí 5 až 12 let je stanovena za způsobení těžké újmy na zdraví dvěma osobám. Jestliže tento následek objektivně nenastane ani u jednoho z poškozených, je společenská škodlivost takového činu podle obviněného již z tohoto důvodu, ale i z důvodu, že šlo o jednání v úmyslu nepřímém, kvalitativně odlišná a uložení trestu v rámci zákonné sazby je za těchto okolností nepřiměřeně přísné.
5. Obviněný dále uvádí, že odvolací soud nesprávně hodnotil jeho osobu. Zatímco krajský soud přihlédl k jeho mladému věku, osobnostní nezralosti, péči o nezletilé dítě a pracovnímu zařazení, odvolací soud tyto okolnosti bagatelizoval. Obviněný vysvětlil, že jeho zdrženlivost v kontaktu s poškozenými byla důsledkem poučení policejním orgánem. U hlavního líčení se pak přítomnému poškozenému omluvil, druhému zaslal omluvný dopis. V souladu se závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie lze jeho jednání přičíst spíše sociální neobratnosti než nedostatku slušnosti.
6. Odvolací soud podle obviněného rovněž nedostatečně zohlednil jeho roli otce. Přestože uznal, že obviněný zajišťuje péči o dceru a že její nejlepší zájem není slučitelný s výkonem nepodmíněného trestu, upřednostnil veřejný zájem na ochraně společnosti. Obviněný má za to, že takový přístup přehlíží preventivní a výchovný účel trestu. Krajský soud správně zdůraznil význam zákazu požívání alkoholu a dohledu Probační a mediační služby jako prostředků k nápravě.
7. Obviněný rovněž namítá, že odvolací soud nesprávně přihlédl k jeho předchozímu odsouzení za ublížení na zdraví, kterého se dopustil jako mladistvý, které bylo již zahlazeno a také zohledněno v právní kvalifikaci nynějšího skutku jako výtržnictví. Má za to, že přičítání této skutečnosti k jeho tíži podruhé je nepřípustné. Dále nesouhlasí s tím, že odvolací soud odmítl motivaci jeho jednání, která podle krajského soudu spočívala v reakci na urážky a výzvy poškozených, nikoli v bezdůvodné agresi.
8. Podle obviněného odvolací soud jednostranně upřednostnil represivní funkci trestu a přehlédl jeho resocializační potenciál. Uložený trest tak plní především funkci odplaty, nikoli nápravy, prevence či satisfakce poškozeným, kteří sami zaujali smířlivý postoj. Obviněný má za to, že krajský soud správně aplikoval § 58 odst. 6 tr. zákoníku a že odvolací soud neměl důvod jeho závěry na základě stejného skutkového stavu přehodnocovat v neprospěch obviněného. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
9. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že námitky obviněného nelze podřadit pod jím označený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ani pod žádný jiný zákonný dovolací důvod. Výrok o trestu lze napadat především prostřednictvím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který se však vztahuje pouze na případy, kdy byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou sazbu. To se v daném případě nestalo, neboť uložený trest odnětí svobody v délce pěti let odpovídá zákonné sazbě za zločin podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku.
10. Podle státního zástupce nelze za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. považovat pouhou nespokojenost s výší trestu nebo způsobem jeho výkonu. Takové námitky nejsou způsobilé založit přezkum rozhodnutí dovolacím soudem, ledaže by šlo o trest extrémně přísný a zjevně nespravedlivý, což v tomto případě nenastalo. Státní zástupce vyložil judikaturu k této otázce a uvedl, že konkrétní druh a výše trestu jsou věcí úvahy soudu, do níž dovolací soud zásadně nezasahuje. Aplikace § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku je fakultativní a závisí na úvaze soudu. Nejedná se o povinnost, ale o možnost, kterou soud využije pouze při splnění mimořádných okolností. Vrchní soud v Olomouci podle něj v odůvodnění rozsudku přesvědčivě vysvětlil, proč tyto podmínky neshledal. Upozornil na malichernou záminku útoku, jeho nevyprovokovanost, brutalitu a pokračování v napadání i po povalení poškozeného na zem. Závažnější následek nenastal jen náhodou, nikoli zásluhou obviněného. Soud rovněž zohlednil neúplné doznání, opožděnou a účelovou lítost a nedostatečné kroky k náhradě škody. Obviněný nežil v minulosti řádným životem a trestné činnosti se dopustil nedlouho po výkonu předchozích trestů, byť jako k přitěžující okolnosti odvolací soud k dřívějším odsouzením nepřihlížel. Podle státního zástupce soud správně přihlédl i k osobním a rodinným poměrům obviněného, včetně jeho vztahu k nezletilé dceři, o kterou se stará jen omezeně. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
11. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
12. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
IV. Důvodnost dovolání
14. Konkrétní námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, žádnému z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají a představují pouhou polemiku s přiměřeností trestu uloženého odvolacím soudem.
15. Obecně platí, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr? ř.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však obviněný nevytýkal. Výše zmíněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. ani formálně neuplatnil.
17. Trest odnětí svobody v trvání pěti let je druhem trestu, který zákon v ustanovení § 145 odst. 2 tr. zákoníku výslovně připouští. Jedná se přitom o trest uložený na samé spodní hranici trestní sazby, která v daném případě činí pět až dvanáct let.
18. Zásah dovolacího soudu do výroku o trestu nad rámec výše citovaných dovolacích důvodů by přicházel v úvahu pouze výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony. Jde-li o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, je třeba klást otázku, zda zásah do osobní svobody pachatele, obecně ústavním pořádkem předvídaný, je ještě proporcionálním zásahem či nikoliv. Je třeba zkoumat vztah veřejného statku, který je představován účelem trestu, a základním právem na osobní svobodu, které je omezitelné jen zákonem, avšak dále za předpokladu, že jde o opatření v demokratické společnosti nezbytné a nelze-li sledovaného cíle dosáhnout mírnějšími prostředky (k tomu přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04). Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámce ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného. O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.
19. Důvodem zásahu dovolacího soudu do výroku o trestu tedy nemůže být s výjimkou odstavce 5 tohoto ustanovení ani možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby podle § 58 tr. zákoníku (viz rozhodnutí publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), neboť mimo případ ukládání trestu spolupracujícímu obviněnému jde o postup fakultativní, jehož využití za splnění uvedených podmínek závisí na úvaze soudu. Obviněný se dovoláním domáhá právě aplikace § 58 (odst. 1 nebo) odst. 6 tr. zákoníku, pro kterou odvolací soud neshledal důvod. Jedná se však o otázku, kterou v rámci dovolacího řízení přezkoumávat nelze, neboť spadá do rámce posouzení kritérií přiměřenosti trestu uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku.
20. Uložení trestu odnětí svobody na dolní hranici zákonné trestní sazby nelze jistě považovat za nepřiměřeně přísné. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody se připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9.
2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12). O takový případ se pak zjevně nejedná.
21. V těchto souvislostech odůvodnění výroku o trestu odvolacím soudem se jeví nejen zcela dostačujícím, nýbrž vysoce nadstandardním, věnuje se všem zákonným hlediskům i kritice a komparaci s rozhodnutím soudu nižšího stupně. V konkrétním lze plně odkázat na obsáhlé odůvodnění pod body 11. – 25. usnesení vrchního soudu. Aplikace § 58 odst. 6 (event. odst. 1) tr. zákoníku (tedy „mimořádné“ snížení trestu pod dolní hranicí zákonné trestní sazby) je, jak bylo opakovaně již argumentováno, postupem ryze fakultativním, na který nelze činit právní nárok, a je součástí individualizované úvahy soudu o adekvátní trestněprávní sankci.
V daném případě nelze shledat žádnou mimořádnou okolnost, v důsledku které by se uložený trest vymykal požadavku proporcionality trestních sankcí. To se týká i péče obviněného o nezletilou dceru, kterou podle skutkových zjištění soudů vykonává po třetinu doby (v rámci pobytu u své matky), zatímco dvě třetiny času o dítě pečuje matka nezletilé. Nutno konstatovat, že ani z tohoto hlediska se situace obviněného ničím neliší od valné většiny jiných případů. Byť lze v judikatuře Ústavního soudu i obecných soudů najít případy, kdy nad zájmem na uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody převážil nejlepší zájem dítěte, ve svém nálezu ze dne 27.
6. 2023, sp. zn. I. ÚS 631/23, Ústavní soud konstatoval, že veřejný zájem na potrestání pachatele trestného činu bude nad nejlepším zájmem dítěte převažovat v naprosté většině případů (viz bod 50 nálezu). Situace, kdy tomu bylo naopak, se pak vyznačovaly zcela mimořádnými okolnostmi, kdy např. dítě nízkého věku bylo odkázáno na obviněného jako na jedinou pečující osobu, bylo na něj silně citově fixováno, v důsledku nedbalostního trestného činu obviněného přitom ztratilo celý zbytek své nejbližší rodiny a odloučení od obviněného by pro něj znamenalo další silně traumatizující událost (nález Ústavního soudu ze dne 7.
8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17). V nyní posuzovaném případě nejsou dány žádné podobné okolnosti a není tedy ani namístě, aby se Nejvyšší soud otázkou nejlepšího zájmu dítěte podrobněji zabýval. „Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatel v konkrétních podmínkách svého případu usiluje v podstatě o to, aby byl před nepodmíněným trestem odnětí svobody imunizován pouze z toho důvodu, že je rodičem nezletilého dítěte. Tomuto požadavku přitakat nelze. Opačný závěr by rezignoval na účinnou ochranu společnosti před trestnou činností, což je jednou z předních funkcí státu.
V konečném důsledku by rovněž jistě nebylo v nejlepším zájmu dítěte, aby se stalo záštitou svého rodiče před uložením nepodmíněného trestu odnětí svobody a umožnilo mu páchat trestnou činnost bez rizika uložení tohoto nejpřísnějšího druhu trestu, který moderní trestní právo v demokratických právních státech zná.“ (viz odst. 65 nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19).
22. Lze tedy uzavřít, že také dle názoru Nejvyššího soudu je uložený trest v posuzovaném případě zcela přiléhavý a zjevně nevykazuje známky nespravedlnosti nasvědčující porušení ústavní zásady přiměřenosti trestních sankcí.
V. Způsob rozhodnutí
23. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř., neboť dovolací argumentace pod uplatněný dovolací důvod podřaditelná není. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 2. 7. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu