6 Tdo 615/2025-377
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovolání, které podal obviněný O. K. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 4 To 434/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 29 T 91/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného O. K. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 6. 2024, sp. zn. 29 T 91/2023, (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“) byl obviněný O. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným ve vztahu k oběma skutkům shodným přečinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
1) ačkoliv si jako dlouhodobý příležitostný uživatel pervitinu byl vědom jeho možných účinků na svůj organismus a byl schopen zdržet se jeho užití, tak se v přesně nezjištěné době před časem 08.35 hodin dne 1. 10. 2022 přivedl dobrovolnou nitrožilní aplikací nezjištěného množství pervitinu do psychotického stavu, v důsledku čehož byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání i ovládnout své jednání vymizelé,
načež dne 1. 10. 2022 v čase kolem 08.35 hodin v XY, ulice XY XY, samovolně vstoupil bez pozvání nebo souhlasu oprávněné osoby do bytu číslo XY v 8. patře, užívaného nájemníky M. J., narozeným XY, a L. J. (rozenou P.), narozenou XY, otevřenými dveřmi a začal daným bytem, kde probíhala příprava svatby, procházet, přičemž ihned po vstupu do bytu byl přítomnými oprávněnými obyvatelkami bytu nejméně L. J. (rozenou P.), L P., narozenou XY, a R. S., narozenou XY, vyzván, aby byt opustil, čehož nedbal, po bytě se dále procházel, vstupoval do místností a s obyvatelkami se hádal, dokud nebyl přítomnými přibližně v 08.40 hodin z bytu vytlačen ven,
2) ačkoliv si jako dlouhodobý příležitostný uživatel pervitinu byl vědom jeho možných účinků na svůj organismus a byl schopen zdržet se jeho užití, tak se v přesně nezjištěné době před časem 19.00 hodin dne 14. 11. 2022 přivedl dobrovolnou nitrožilní aplikací nezjištěného množství pervitinu do psychotického stavu, v důsledku čehož byly jeho schopnosti rozpoznat protiprávnost svého jednání i ovládnout své jednání vymizelé,
načež dne 14. 11. 2022 v čase kolem 19.00 hodin v obci XY, ulice XY v blízkosti domu č. p. XY, přelezl plot o výšce 150 cm v zadní části zahrady sousedící s tímto domem a vnikl na zahradu, kterou mají v pronájmu od obce XY poškození manželé J. Ž., narozený XY, a M. Ž., narozená XY, kde přebýval po přesně nezjištěnou dobu, přičemž po odhalení jeho přítomnosti ze strany souseda nájemníků pozemku, M. C., narozeného XY, pozemek neopustil, ale snažil se na něm skrýt, než byl odhalen pod igelitovou plachtou, kdy se pokusil z místa utéci, ale byl přítomnými zastaven.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 178 odst. 2 tr. zákoníku, § 43 odst. 1 tr. zákoníku, § 62 odst. 1 tr. zákoníku a § 63 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin.
3. Podle § 63 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 48 odst. 4 písm. h) tr. zákoníku mu dále byla uložena povinnost zdržet se užívání návykových látek během výkonu trestu obecně prospěšných prací a současně se na výzvu probačního pracovníka podrobit kontrole na jejich přítomnost v jeho těle.
4. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 4 To 434/2024, podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Ve vztahu k prvnímu skutku namítl, že otevření dveří si vyložil jako konkludentní souhlas s jeho vstupem do předmětného bytu. Je sice pravdou, že byl posléze vyzván, aby byt opustil, na to však s určitým zpožděním reagoval a dobrovolně odešel. Za této situace nešlo dospět k závěru, že se jedná o nepřímý úmysl podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naopak tomu spíše odpovídá definice nedbalosti podle § 16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Pokud by se vycházelo ze závěru, že v bytě neoprávněně setrval, je třeba přihlédnout k jeho dobrovolnému odchodu. Obdobně i u druhého skutku nelze shledat úmysl obviněného vniknout do zahrady překonáním plotu, protože jednak v rozhodné době část onoho oplocení chyběla, jednak na předmětné místo zabloudil v mylném domnění, že se nachází na veřejném prostranství. Neměl v úmyslu něco na pozemku poškodit, odcizit či někoho napadat, ani nevěděl, že je na soukromém pozemku, pouze chtěl přečkat odeznění účinku požité návykové látky. Obviněný tedy v obou případech jednal nedbalostně. A i kdyby mělo jeho jednání formálně naplňovat skutkovou podstatu přečinu podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku, vzhledem k okolnostem nešlo o jednání natolik společensky škodlivé, aby byl vyžadován trestní postih. V projednávaném případě postačovalo užít jiných právních prostředků k ochraně veřejného zájmu, např. prostřednictvím civilního práva, příp. přestupkového řízení. Vše tak nasvědčuje potřebě aplikace zásady subsidiarity trestní represe, neboť i soud prvního stupně shledal, že skutky nejsou velmi společensky škodlivé.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že žádná z výtek obviněného neodpovídá dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jelikož skutková zjištění soudů mají obsahový podklad v provedených důkazech, nelze v projednávaném případě shledat existenci tzv. zjevného rozporu či jiné vady, které by jinak naplňovaly předmětný dovolací důvod. V této souvislosti státní zástupce odkázal na dostatečná skutková zjištění soudů obou stupňů. Dále zdůraznil, že obviněný napadá naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování domovní svobody ve smyslu § 178 tr. zákoníku, ačkoliv byl uznán vinným ze spáchání dvou přečinů opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Proto všechny námitky vztahující se k posouzení zavinění se míjí s učiněnou právní kvalifikací. Jedinou relevantní výhradou je tak nesprávné použití zásady subsidiarity trestní represe. Tu však dovolatel konkrétněji nevymezil a ze skutkových zjištění soudů je patrné, že byly naplněny všechny podmínky a předpoklady pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného. Jelikož byla předmětná skutková podstata bezezbytku naplněna, nepostačovalo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. V případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 12. 2024, sp. zn. 4 To 434/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněnou vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
14. V kontextu výše uvedeného lze v souladu s vyjádřením státního zástupce uzavřít, že pouze výhrady směřující k uplatnění subsidiarity trestní represe naplňují jeden z taxativně vymezených dovolacích důvodů, a to uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Zbývající námitky pak vzhledem k výše uvedenému nelze podřadit pod tento ani jiný dovolací důvod.
15. Z obsahu dovolání vyplývá, že obviněný v obecné rovině brojil proti skutkovým zjištěním a právní kvalifikaci jeho jednání. Konkrétně namítl, že pokud jde o první skutek, tak byl do bytu poškozené pozván. Nemohlo tedy z jeho strany jít o úmysl. Obdobné namítl i vůči posouzení druhého skutku, neboť měl na soukromý pozemek pouze zabloudit, což v jeho očích taktéž vylučuje úmyslné zavinění. Za těchto okolností šlo v obou případech pouze o nedbalost, a tedy nemohl být shledán vinným trestným činem porušování domovní svobody ve smyslu § 178 tr. zákoníku. A i kdyby mělo jeho jednání formálně naplňovat skutkovou podstatu předmětného trestného činu, vzhledem k nízké společenské škodlivosti mu neměla vzniknout trestní odpovědnost.
16. Před vypořádáním jednotlivých dovolacích námitek Nejvyšší soud předesílá, že na text dovolání jsou kladeny kvalitativní nároky, které jsou kompenzovány povinným zastoupením advokátem, tedy odborníkem v oblasti práva a právní vědy. Jen skrze něj může obviněný podat dovolání (§ 265d odst. 2 tr. ř. v kombinaci s § 35 odst. 1 tr. ř.). I odborná literatura k tomuto uvádí, že povinné zastoupení advokátem vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti, jež jednak limitují přezkumnou činnost Nejvyššího soudu a jednak jejich nedodržení může znamenat odmítnutí dovolání bez jeho věcného posuzování (ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3212). Lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 266/2019, podle něhož význam obsahových náležitostí dovolání spočívá především v tom, že dovoláním vymezuje dovolatel obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Zároveň se od obsahu podaného dovolání odvíjí možné rozhodnutí Nejvyššího soudu, které lze na jeho podkladě učinit. Dovolací soud musí totiž mít dostatečně kvalifikovaný podklad, aby mohl napadené rozhodnutí přezkoumávat a případně prolomit jeho právní moc. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 276/2023).
17. Ačkoliv obviněný vznesl vícero námitek, které evidentně podřazuje pod zákonem vymezené dovolací důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., učinil tak mnohdy pouze obecným a proklamativním způsobem, aniž by přesně vymezil či jinak konkretizoval své jednotlivé argumenty na podporu svých tvrzení. Nad rámec teoretických východisek zmíněných v předchozím bodě nutno doplnit, že přezkum dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku vedeného kasační zásadou je v souladu § 265i odst. 3 tr. ř. vázán dovolatelem zvoleným rozsahem a uvedenými důvody. „Není-li proto z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (viz přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
18. Vzhledem k obsahu uplatněných argumentů je zřejmé, že primárně šlo obviněnému o prosazení jeho vlastní, pro něj příznivější, verze skutkového děje, na základě čehož pak brojil i proti právnímu posouzení skutků. K argumentaci tohoto typu však nelze v dovolacím řízení zásadně přihlížet, neboť dovolací soud je v podstatě vázán skutkovými zjištěními učiněnými dříve ve věci činnými soudy. Pohledem dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. pak takto formulované výhrady nemohou naplnit ani jednu z jejich možných variant.
Nadto je nutno poznamenat, jak ostatně zcela správně upozornil i státní zástupce, že obviněný byl v případě obou skutků shledán vinným přečinem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku. Tedy nejenže obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů (aniž by tvrdil a osvědčil, že rozhodná skutková zjištění určující pro naplnění znaků projednávaného trestného činu jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů) a dovozuje z toho jiné skutkové a právní závěry, rovněž své výhrady směřuje proti naplnění subjektivní stránky jiného trestného činu, než pro jaký byl odsouzen.
Jinak vyjádřeno, dovolatel nerozlišuje mezi trestným činem opilství podle § 360 odst. 1 tr. zákoníku, jehož skutkovou podstatu svým jednáním bezezbytku naplnil (jak zcela správně konstatoval soud prvního stupně v bodě 22. svého rozhodnutí), a kvazideliktem, kterého se dopustil právě v důsledku naplnění znaků tohoto trestného činu (tedy přivedením se do stavu nepříčetnosti požitím pervitinu). Veškeré úvahy obviněného upnuté k závěru, zda narušil domovní svobodu úmyslně nebo z nedbalosti, jsou proto tímto liché.
Pro přehlednost Nejvyšší soud dodává, že otázka kvazizavinění, či kvazivůle (tedy s jakým zaviněním by pachatel spáchal trestný čin, který by jinak byl spatřován v jeho kvazideliktu nebýt toho, že byl v době jeho spáchání nepříčetný) by měla jistou relevanci, pokud by s přihlédnutím k specifickým okolnostem mohla ovlivnit výsledné hmotněprávní posouzení (přiměřeně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2009, sp. zn. 6 Tdo 663/2009). Typicky kdyby bylo rozhodováno o tom, zda se pachatel ve své nepříčetnosti dopustil nedbalostního či úmyslného kvazideliku (např. těžké ublížení na zdraví podle § 145 tr.
zákoníku oproti těžkému ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 tr. zákoníku), nebo by byly zjištěny skutečnosti, které by jinak vylučovaly naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty kvazideliktu [PROVAZNÍK, Jan. § 360 [Opilství]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. 1. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2025, marg. č. 32.]. Jedná se tak o specifické situace, které zavdávají důvod blíže zkoumat, zda by příčetný pachatel svým jednáním naplnil zákonem požadovanou formu zavinění ve vztahu k činu, který je v případě nepříčetného pachatele jinak trestným (kvazideliktem).
Takovéto pochybnosti ovšem v projednávaném případě nevyvstaly a ani vyvstat nemohly, protože trestný čin porušování domovní svobody nemá na rozdíl od uvedeného příkladu svou nedbalostní variantu. A jak správně uzavřel soud prvního stupně v bodě 21.
svého rozhodnutí, obviněný měl zkušenosti s užíváním pervitinu a byl tak srozuměn s jeho účinky na jednání obviněného. Tedy v souladu s citovanými teoretickými východisky nebyly zjištěny skutečnosti, které by vylučovaly naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty kvazideliktu. Není zde tak dán jakýkoliv důvod, pro který by právní kvalifikace subjektivní stránky trestného činu opilství ve smyslu § 360 odst. 1 tr. zákoníku vzhledem k zjištěnému skutkovému stavu nemohla obstát. Daný trestný čin lze spáchat podle uvedeného ustanovení v úmyslné i nedbalostní formě, přičemž soudy nižších stupňů dovodily zcela důvodně a věcně správně zavinění ve formě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku (viz zejména bod 22. rozsudku soudu prvního stupně).
19. Aplikováním dosud uvedeného na podané dovolání tak nelze dospět k jinému závěru, než že většina námitek (s výjimkou výhrad k subsidiaritě trestní represe rozvedených níže) je směřována mimo rámec dovolacích důvodů. Námitky vůči hmotněprávnímu posouzení se dokonce netýkají ani trestného činu, pro který byl obviněný odsouzen. Úlohou Nejvyššího soudu pak není domýšlet, čím případně dovolatel chtěl argumentovat, a dotvářet tak za něj jeho podání. Námitky, které nesplňují shora uvedené obsahové kvality, zůstávají v rovině pouhé proklamace obviněného a není možné se k nim dále kvalifikovaně vyjádřit (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2015, sp. zn. 8 Tdo 705/2015).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
20. Z formálního hlediska první alternativě tohoto dovolacího důvodu odpovídá námitka stran subsidiarity trestní represe. Pro přehlednost je však vhodné zdůraznit, že obviněný i v tomto ohledu brojí proti trestnému činu porušování domovní svobody ve smyslu § 178 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, námitky vztahující se k této skutkové podstatě se zcela míjí s právním posouzením obecných soudů. I přes to lze tuto výhradu s notnou dávkou benevolence podřadit pod tento důvod dovolání, neboť obviněný do důsledku tvrdí, že na jeho jednání postačilo uplatnit odpovědnost podle jiného právního předpisu ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. A třebaže obviněný vychází z nesprávné skutkové podstaty trestného činu, považoval Nejvyšší soud v daném případě za formalismus se těmito námitkami alespoň stručně nezabývat.
21. Nejvyšší soud tedy podotýká, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku neznamená negaci formálního pojetí (definice) trestného činu, a to proto, že byť je trestný čin v ustanovení § 13 odst. 1 tr. zákoníku vymezen jako jednání protiprávní a trestné na podkladě formálních znaků trestného činu, je zároveň chápán jako souhrn takových znaků, které ho ve svém celku charakterizují jako čin společensky škodlivý, před kterým je třeba společnost i jednotlivé fyzické a právnické osoby chránit, neboť porušuje základní právní statky, na nichž je vybudována demokratická společnost.
Již vymezením konkrétní skutkové podstaty v trestním zákoníku pomocí konkrétních znaků a trestní sazby zákonodárce stanovil, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech zásadně půjde o trestný čin. Uplatnění zásady subsidiarity trestní represe v podobě nevyvození trestní odpovědnosti je tedy možné pouze za předpokladu, že posuzovaný skutek s ohledem na konkrétní zjištěné skutečnosti z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30.
1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012). O subsidiaritě trestní represe lze tak uvažovat pouze pokud aplikací jiné právní odpovědnosti je dosaženo splnění všech funkcí trestního práva, tzn. naplnění cílů reparace a prevence, přičemž není nezbytná represe (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1148/2009).
22. Jednání obviněného popsané ve výroku o vině pak představuje zcela běžný způsob naplnění skutkové podstaty přečinu opilství ve smyslu 306 odst. 1 tr. zákoníku. Jak bylo uvedeno v předchozím bodě, již tímto je škodlivost jednání dána a současně zjištěné skutkové okolnosti případu se nikterak neodůvodňují aplikaci zásady subsidiarity trestní represe. Soudy vyvrácená tvrzení obviněného, že v případě obou skutků mělo jít z jeho strany v podstatě o omyl, nemohou na tomto ničeho změnit. Nejen pro několikrát zmíněné směřování výhrad vůči nesprávné skutkové podstatě, ale také s ohledem na jeho úmyslné se uvedení do stavu nepříčetnosti. Byl si tak vědom možných trestněprávních následků. Škodlivost předmětného jednání pak dále umocňuje i trestní minulost obviněného (jak ji shrnul soud prvního stupně v bodě 24. svého rozhodnutí) a skutečnost, že se jej obviněný dopustil opakovaně s odstupem cca 6 týdnů (jak ostatně dokládá popis ve skutkové větě), když svým jednáním zcela standardním způsobem ohrozil osoby, které na rozdíl od něj měly k popsaným prostorám užívací či vlastnická práva, a narušil jejich domovní svobodu. Žádná z popsaných skutečností neumožňuje uzavřít, že společenská škodlivost jednání obviněného vybočuje z řady běžných obdobných trestných činů tak, aby stát v tomto případě rezignoval na ochranu občanského soužití (a v tomto případě i domovní svobody). V kontextu uvedeného je také zjevné, že dovození jiné právní odpovědnosti by nemohlo vyvážit veškeré trestněprávní aspekty posuzované věci, především pak z hledisek individuální i generální prevence. Pakliže okresní soud hovořil o nikoli „velmi“ společenské škodlivosti skutků, stalo se tak výlučně v rámci úvah o přiměřeném, spíše mírném, trestu v alternativní podobě obecně prospěšných prací, ač v minulosti alternativními tresty již bylo na obviněného působeno. Takové úvahy však nepokrývají posouzení trestnosti činu jako takového.
V. Způsob rozhodnutí
23. Z rozvedených skutečností plyne, že ty dovolací námitky, jež bylo možno formálně podřadit pod některý z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř., byly zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu