6 Tdo 639/2024-258
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 27. 8. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný P. R. t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 13 To 44/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 1 T 100/2023, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. R. odmítá.
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Svitavách ze dne 12. 1. 2024, sp. zn. 1 T 100/2023, (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný P. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:
v době kolem 9:00 hodin dne 8. 9. 2023 zazvonil na zvonek u bytu v prvním patře bytového domu na ulici XY č. p. XY ve XY, okr. XY, který obývá P. D., narozená XY ve XY, trvale bytem XY XY, XY XY, a poté, kdy P. D. pootevřela dveře bytu, aby zjistila kdo zvoní, vsunul svoji levou nohu mezi dveře a práh dveří, aby zabránil P. D. před ním dveře uzavřít a potom co mu výslovně sdělila, že si nepřeje, aby se k ní vracel a vstupoval k ní do bytu, prudce rozrazil vstupní dveře do bytu tak, že P. D., která stála za dveřmi a svým tělem bránila plnému otevření dveří, odrazil do vstupní chodby bytu, proti její vůli vstoupil do bytu a potom, co s ní v prostorách bytu komunikoval o jejich předchozím vzájemném soužití, ji v průběhu komunikace nečekaně napadnul tím způsobem, že na ni zepředu skočil a razancí nárazu a váhou svého těla ji povalil na parketovou podlahu obývacího pokoje, kdy tímto napadením jí způsobil oděrky v obličeji a tržnou ránu na temeni hlavy, ze které krvácela, a v době kdy P. D. po pádu ležela na zádech, na ní ležel a oběma rukama ji nezjištěnou dobu rdousil do jejího pocitu nedostatku vzduchu, kdy potom co odvedla jeho pozornost slovy "Je tady E.!", na ni obkročmo sednul, omezil ji v pohybu, z blízké zásuvky skříně vytáhl průhlednou izolepu, kterou jí slepil ruce k sobě před tělem a dále jí oblepil ústa a částečně nos tak, že izolepu omotal kolem její hlavy, že nemohla pořádně mluvit a hýbat rukama, následně po nezjištěné době přešel do kuchyně, čímž P. D. umožnil, aby se překulila do polohy se skrčenýma nohama, následně se k ní z kuchyně vrátil s kuchyňským nožem o celkové délce 26 cm, s čepelí délky 14 cm, který vzal na kuchyňské lince, kdy s nožem v pokrčené ruce s hrotem nože směřujícím k P. D. a slovy, že už nemá co ztratit, že je psanec, přistoupil do těsné blízkosti P. D., čímž u ní vyvolal intenzivní obavu o život a zdraví, následně se s nožem v ruce posadil na postel, kdy P. D. měla stále zalepené ruce a ústa, a asi po 10 až 15 minutách potom, co mu P. D. slíbila, že se k ní do bytu může vrátit, nůžkami rozstřihnul izolepu v oblasti rukou a obličeje, následně s ní komunikoval o vzniklé situaci a potom co mu P. D. sdělila, že musí odejít z bytu do opravovaného domu zaplatit řemeslníkům za práci, jinak by ji sháněli, jí umožnil odejít z bytu, kdy P. D. následně věc oznámila na Policii ČR a P. R. byl v uvedeném bytě zadržen, kdy uvedeným jednáním způsobil P. D. oděrky v obličeji a tržnou ránu na temeni hlavy, což si vyžádalo lékařské ošetření ve Svitavské nemocnici dne 8. 9. 2023 bez nutnosti hospitalizace a bez pracovní neschopnosti.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 178 odst. 2, § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku a 2 měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky škodu ve výši 1 503 Kč.
3. Proti shora citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 13 To 44/2024 podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Soudy nižších stupňů podle obviněného nedůvodně zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, které se týkaly rozhodných skutkových zjištění nezbytných pro rozhodnutí ve věci. Konkrétně se jednalo o výslech E. D., dcery poškozené, znalecký posudek k osobě obviněného a SMS komunikaci mezi ním a poškozenou. Prvně jmenovaný navržený důkaz k provedení měl prokázat chování a obviněného jednání k poškozené, jeho přístup k dceři poškozené, dále pak sklony poškozené k užívání alkoholu a její impulzivnost. Zamítnutím provedení znaleckého zkoumání osoby obviněného pak nebylo postaveno najisto, zda by byl schopen jednání, které je mu kladeno za vinu. V případě SMS komunikace soud prvního stupně měl pochybit, pokud se spokojil s konstatováním poškozené, že předmětný mobilní telefon již nemá k dispozici a neuložil „ediční“ povinnost ve smyslu § 78 tr. ř. Dále namítl, že podle učiněného znaleckého zkoumání poškozená vykazuje znaky neurotického prožívání, což zpochybňuje její schopnost správně a pravdivě interpretovat prožité události. To zakládá nejen důvodné pochybnosti o popisu skutku ve výroku o vině, který soudy opřely výhradně o výpověď poškozené, ale taktéž to zakládá důvodné podezření jejího křivého obvinění vůči dovolateli.
5. Skutková podstata přečinu porušování domovní svobody ve smyslu § 178 tr. zákoníku nemohla být naplněna, neboť obviněný byl do bytu poškozenou dobrovolně vpuštěn a následovala poklidná debata. Jelikož se v předmětném bytě předtím dlouhodobě zdržoval a měl tam své věci se souhlasem poškozené, nelze jeho jednání hodnotit jako neoprávněné vniknutí, nebo neoprávněné setrvání. Ani pro závěr o nebezpečném vyhrožování ve smyslu § 353 tr. zákoníku nebyla dána opora ve skutkových zjištěních, protože není pravdou, že by obviněný poškozené jakýmkoliv způsobem vyhrožoval. Pokud držel nůž, bylo to ve vzdálenosti cca 4,5 m od poškozené, chtěl pouze uvolnit fixaci rukou poškozené, k čemuž nakonec použil nůžky. V neposlední řadě je sice pravdou, že došlo do jisté míry k omezení svobody ve smyslu § 171 odst. 1 tr. zákoníku (fixací rukou poškozené lepící páskou), jednalo se však o nutnou obranu v reakci na fyzický útok poškozené, čímž byla vyloučena jeho trestní odpovědnost. Obviněný popřel, že by poškozené v rámci této své obrany zalepil i ústa, jednalo se čistě o omezení jejího pohybu. Soud prvního stupně při posuzování naplnění těchto skutkových podstat selektivním způsobem vycházel pouze z lživé výpovědi poškozené bez toho, aby se vypořádal se skutkovou verzí obviněného.
6. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a soudu prvního stupně přikázal, aby doplnil dokazování ve smyslu návrhů obviněného a předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že obviněný opakuje své námitky, se kterými se již soudy vypořádaly, což činí jeho dovolání neopodstatněným. K samotným námitkám podotkl, že soudy obou stupňů, především pak odvolací soud, se s důkazními návrhy obviněného řádně vypořádaly. Pokud bylo zamítnutí těchto návrhů odůvodněno jednak absencí vypovídací potence (znalecký posudek k osobě obviněného), jednak nadbytečností (ostatní důkazní návrhy), jedná se o relevantní a přiléhavou argumentaci soudů konformní s judikaturou Ústavního soudu. Nesouhlas obviněného s hodnocením znaleckého posudku k osobě poškozené pak nepředstavuje námitku spadající pod přezkum Nejvyššího soudu, neboť neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů ve smyslu § 265b tr. ř. Totéž platí i pro námitky k jednotlivým trestným činům. Po obsahové stránce tyto výhrady spíše brojí proti nedodržení zásady in dubio pro reo, jejíž přezkum v dovolacím řízení může nastat jen v případech zjevné nespravedlnosti, postrádající rozumnou oporu v provedených důkazech. Obviněný oproti tomu zpochybňuje skutková zjištění svou vlastní alternativní verzí událostí, což žádnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Svým vlastním přesvědčením o průběhu skutkového děje odůvodňuje i tvrzenou nutnou obranu, jejíž průběh popsaný dovolatelem ovšem nemá oporu ve skutkových zjištěních a z povahy věci je postup obviněného jako útočníka pod nutnou obranu nepodřaditelný.
8. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
10. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2024, sp. zn. 13 To 44/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
11. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat
též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
14. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že uplatněné námitky je možno formálně podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněnými požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
15. Námitky obviněného směřují primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, která jsou podle jeho mínění neúplná, neboť byly zamítnuty návrhy na doplnění dokazování, a byla opřena o výpověď poškozené, kterou považuje za lživou, což má podporovat i provedený znalecký posudek. Na to navazuje námitka, že se soudy nedostatečným způsobem vypořádaly s jeho verzí událostí a pouze vycházely z nepravdivých tvrzení poškozené, což se projevilo i ve vadném právním posouzení skutku.
16. Prvně je vhodné poukázat v souladu se závěrem státního zástupce na to, že obviněný uplatnil skutkové námitky obsahově naprosto totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru rozh. NS č. 408, sv. 17).
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Alternativa první
17. V rámci své dovolací argumentace obviněný namítl, že závěr o věrohodnosti poškozené je vyvrácen znaleckým posudkem z oboru školství a kultura, odvětví psychologie, specializace pedopsychologie, podle kterého poškozená nemusí pravdivě interpretovat prožitý děj, což má být také příčinou jejího křivého obvinění. Uvedené je s notnou dávkou tolerance způsobilé po obsahové stránce formálně naplnit (byť dovolatelem výslovně neuplatněnou) první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle níž rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
18. Dovolací soud však konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů není dán. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je totiž seznatelné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními.
Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Podstatné je, jak už výše uvedeno, že soudy se při zjišťování skutkového stavu věci nedopustily pochybení, jež by vedlo k vadě v podobě zjevného rozporu s obsahem provedených důkazů.
19. Dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Určení rozhodných skutkových zjištění je projevem aplikace zásad vyhledávací, ústnosti a bezprostřednosti podle § 2 odst. 11, 12 tr. ř. v kombinaci na již odkázanou zásadu volného hodnocení důkazů, prostřednictvím nichž soudy nižší instance provádějící dokazování ve věci posuzují (resp. hodnotí) jednotlivé důkazy na základě svého bezprostředního dojmu.
Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů.
Před dovolacím soudem se ale dokazování zpravidla neprovádí (viz § 265r odst. 7 tr. ř.), naopak Nejvyšší soud musí vycházet ze závěrů soudů nižších stupňů, které samy důkazní prostředky provedly a důkazy z nich vyplývající mohly též náležitě vyhodnotit, jak bylo naznačeno shora. Nemá tak být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát.
Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022). Dovolací soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění zmíněných dovolacích námitek tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou a Listinou, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4.
března 2014, sp. zn. Pl. ÚS- st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
20. Nutno podotknout ve shodě se stáním zástupcem, že obviněný veškerá svá tvrzení vztahující se k posouzení věrohodnosti poškozené (včetně tvrzeného spáchání trestného činu křivého obvinění) staví na singulárním konstatování znalkyně vytržené z kontextu, na základě čehož rozvíjí své vlastní nepodložené představy o skutkovém ději. Z této argumentace vyplývá, že se nejedná o nic jiného než prostou polemiku s hodnocením důkazů, nevybočující z charakteru běžných námitek odvolacích. Nejvyšší soud přitom zdůrazňuje, že námitka hodnocení důkazů oproti představám obviněného nezakládá právo na hodnocení týchž důkazů odlišně od soudů nižších stupňů, a tedy jako soud dovolací nemůže vycházet z jiných skutkových zjištění.
21. Nehledě na uvedené, námitky obviněného byly najisto vyvráceny i dotyčnou znalkyní, která v hlavním líčení dne 12. 1. 2024 (č. l. 191) vypověděla, že neurotické (úzkostnější) prožívání událostí nemá vliv na schopnost poškozené reprodukovat prožité události (na totéž upozornil v reakci na totožnou odvolací námitku dovolatele i odvolací soud v bodě 19. jeho usnesení). Námitka obviněného tak představuje pouhou obecnou polemiku a nesouhlas s odborným závěrem znalkyně, aniž by bylo jakkoli věcně argumentováno způsobem, který by uvedený znalecký posudek, resp. zmíněný dílčí závěr stran věrohodnosti poškozené, mohl zpochybnit. S ohledem na uvedené lze dále ve stručnosti uvést, že soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace nezávadně dospěly k závěru, že věrohodnost poškozené není ničím zpochybněna. Nadto výpověď poškozené ve vzájemné souvislosti s ostatními důkazy (lékařskou zprávou i protokolem o prohlídce těla společně s fotodokumentací, ze kterých plyne rozsah poranění poškozené i obžalovaného, dále protokolem o ohledání místa činu, kde byla nalezena v odpadkovém koši smotaná izolepa a chuchvalce vlasů, i výpovědí svědků R. K. a M. L., kteří podpořili bezprostředním poznatkem po spáchání činu skutkovou verzi poškozené) tvoří ucelený důkazní řetězec vytvářející dostatečný a spolehlivý základ ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Pokud na základě toho soud prvního stupně odůvodnil svá skutková zjištění, nelze tomuto postupu ničeho vytknout. Nebyly tedy naplněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
Alternativa třetí
22. Ve vztahu k dominantní námitce nedůvodného neprovedení obhajobou navržených důkazů Nejvyšší soud konstatuje, že formálně odpovídá třetí alternativě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Vady v podobě tzv. opomenutí důkazu se soud dopustí tehdy, pokud bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne důkazní návrh, eventuálně o něm ve vztahu k jeho zamítnutí neučiní zmínku buď žádnou, či toliko okrajovou a obecně neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení řádně provedené důkazy soud neučiní předmětem svých hodnotících úvah (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18.
11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Existenci opomenutých důkazů nicméně není možné odvozovat bez dalšího z každého, ať již tvrzeného či skutečného opomenutí soudu; vždy je nutné - v souladu s principem materiálního nahlížení na právo - zvažovat, zda by např. doplnění dokazování v požadovaném směru mohlo reálně vést k závěru, který by byl pro konkrétního stěžovatele příznivější (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 826/10, rovněž srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. II. ÚS 3538/14). Zamítnutí důkazního návrhu bez adekvátního odůvodnění tedy ještě samo o sobě nevede k závěru o opomenutí důkazu, resp. porušení práva na spravedlivý proces, jehož je ono opomenutí součástí. K porušení tohoto práva nedochází v důsledku pouze samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného či nerozvedení podrobných důvodů pro takový postup. Nerespektování uvedeného práva na spravedlivý proces je založeno až tím, že neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska plnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16.
11. 2023, sp. zn. 3 Tdo 647/2023).
23. Ani podle judikatury Ústavního soudu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05) není soud v zásadě povinen vyhovět každému důkaznímu návrhu. Právu obviněného navrhnout důkazy, jejichž provedení v rámci své obhajoby považuje za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Ústavní soud v řadě svých nálezů (např. ze dne 16.
2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02 a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a požadavky, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Jinými slovy za opomenutý důkaz nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut nebo o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového závěru, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny.
Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno.
24. V posuzované věci nelze pochybovat o tom, že soudy obou stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném k náležitému objasnění věci a nedopustily se pochybení v podobě opomenutých důkazů. Postačí přitom v krátkosti poznamenat, že (kromě bodu 10. odůvodnění rozsudku okresního soudu) především odvolací soud patřičně odůvodnil v bodech 16., 21. a 22. zamítavé rozhodnutí stran doplnění dokazování o výslech dcery poškozené, provedení znaleckého posudku k osobě obviněného a SMS komunikaci mezi obviněným a poškozenou. Učiněný závěr o nadbytečnosti a nedostatečné relevanci navrhovaných důkazů k posuzované věci odvolací soud primárně opřel o skutečnost, že průběh skutkového děje byl náležitě objasněn jinými provedenými důkazy citovanými výše. Jestliže v této souvislosti dále přihlédl k nízkému věku navrhovaného svědka – dcery poškozené, která ostatně nebyla předmětnému konfliktu přítomna, a vyjádření poškozené, že již nemá k dispozici mobilní telefon, na kterém by měla být uložena SMS komunikace, nelze v této argumentaci spatřovat vadu, zvláště pak ve smyslu výše vyložené třetí alternativy § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na poslední navržený důkaz pak není ani zřejmé, čeho dovolatel sleduje námitkou, že měla být stanovena „ediční“ povinnost ve smyslu § 78 tr. ř. Jelikož poškozená uvedla, že předmětnou věc (telefon) již nemá k dispozici (viz sdělení soudu prvního stupně v hlavním líčení ze dne 12. 1. 2024, č. l. 190) a nebyl dán důvod, proč toto vyjádření zpochybnit, elementární podmínka citovaného ustanovení, tedy vědět koho vyzvat k předložení věci, nebyla naplněna. S přihlédnutím k těmto skutečnostem je namístě shrnout, že postup soudů obou stupňů je plně vyhovující vzhledem k důkazní a procesní situaci v posuzované věci. Nejvyšší soud považuje rozhodnutí soudů o nedoplňování dokazování za věcně správné na podkladě absence vypovídající potence a nadbytečnosti navržených důkazů, a proto nespatřuje ani důvody pro kasační zásah z uplatněného dovolacího důvodu. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud totiž postupovaly při zamítnutí důkazních návrhů důsledně po detailním zhodnocení obsahu již provedených důkazů, které umožnily přesvědčivé skutkové závěry, na nichž ani hypoteticky navržené důkazy nemohly ničeho změnit.
K důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Pokud jde o námitky vztahující se k jednotlivým skutkovým podstatám trestných činů, jimiž byl dovolatel uznán vinným (viz body 14. až 16. dovolání), je zjevné, že polemizuje s naplněním uvedených skutkových podstat, avšak jednoznačně a výlučně na tvrzeném základě, že se skutek odehrál jinak, než uzavřely soudy nižších stupňů. Opakovaně tedy jde o, tentokrát ryze obecně vznesenou, polemiku s věrohodností poškozené a preferenci skutkové varianty dovolatele. Námitky tak vykazují jednoznačně skutkový charakter a nepředstavují argumentaci nesprávného hmotněprávního posouzení skutku, tedy polemiku se zákonnými znaky kvalifikovaných trestných činů vázanou na soudy nižších stupňů stabilizovaná skutková zjištění.
Pouze tato mohou být předmětem námitek podřaditelných pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Pakliže námitky dovolatele vycházejí z vlastních představ o tom, jak skutek měl být ustálen, neodpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu. Pro úplnost lze doplnit, že takto pojaté dovolací námitky pouze obecně prezentující skutkovou představu obviněného, aniž by byl byť jen tvrzen, natož osvědčen tzv. zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu s obsahem provedených důkazů, nemohou naplňovat ani výše zmíněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. v jeho první alternativě.
26. Výše uvedené se pak beze zbytku týká i námitky tvrzené nutné obrany podle § 29 tr. zákoníku ve vztahu k jednání kvalifikovanému jako přečin omezování osobní svobody podle § 171 odst. 1 tr. zákoníku. I tato výhrada vychází z předpokladu odlišného a pro obviněného příznivějšího průběhu skutkového děje, než jak byl zjištěn, s čímž se není možné ztotožnit z důvodů uvedených v části týkající se první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Rovněž je třeba poukázat na to, že totožnou obhajobou se soudy obou stupňů zabývaly v přezkoumávaných rozhodnutích, v nichž reagovaly na výhrady obviněného a potřebným způsobem se s ní v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vypořádaly a vysvětlily, proč se o nutnou obranu podle § 29 tr. zákoníku nejednalo. Je tedy třeba uzavřít, že vznesená námitka není pod důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. podřaditelná, neboť dovolatel nepřípustně vychází ze zcela jiného než Nejvyšším soudem posuzovaného skutkového děje. Přesto lze pouze na okraj poznamenat, že podstatou nutné obrany podle § 29 odst. 1, 2 tr. zákoníku je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, přičemž obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Pokud však konflikt inicioval obviněný, a to již násilným vniknutím do bytu poškozené, které pokračovalo jejím fyzickým napadením a omezením jejího pohybu, je třeba jej považovat za prvotního agresora, který z povahy věci nemohl „odvracet útok“, neboť jej sám vedl.
V. Způsob rozhodnutí
27. Obviněný P. R. své dovolání zdůvodnil výhradami, které nebyly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., popř. tyto materiálně nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto dovolání jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. pro zjevnou neopodstatněnost, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 27. 8. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu