6 Tdo 645/2024

6 Tdo 645/2024-246

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 9. 2024 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný M. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 8 To 39/2024, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 64 T 84/2023, takto:

I. Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 8 To 39/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2023, č. j. 64 T 84/2023-157, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

II. Podle § 222 odst. 2 tr. ř. per analogiam se věc obviněného M. O., vedená

pro skutek spočívající v tom, že

dne 29. 9. 2022 v 16:00 hodin řídil v Praze XY, u ulice XY, v blízkosti domu č. XY, osobní automobil Ford Transit, registrační značky: XY, ve vlastnictví společnosti FISMO logistics s.r.o., IČO: 09916971, a při couvání po příjezdové komunikaci od domova pro seniory XY směrem k ulici XY, porušil povinnosti uložené mu § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 24 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, a srazil chodkyni O. K., která danou komunikaci přecházela šikmo a aniž by se přesvědčila, zda ji může bezpečně přejít, čímž porušila povinnosti uložené jí § 54 odst. 2 věta první a druhá zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu; poškozená utrpěla zhmoždění měkkých tkání přední strany pravého bérce, povrchové oděrky obou kolenních kloubů a povrchové oděrky pravého zápěstí, přičemž tato zranění si vyžádala léčení spojené s omezením obvyklého způsobu života na dobu delší než jeden týden, a také hmotnou škodu na oblečení, botách, kabelce a slunečních brýlích,

postupuje Úřadu městské části Praha 5, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2023, č. j. 64 T 84/2023-157 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný M. O. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že:

dne 29. 9. 2022 v 16:00 hodin řídil osobní automobil Ford Transit, registrační značky: XY, ve vlastnictví společnosti FISMO logistics s.r.o., IČO: 09916971 v Praze 5, u ulice XY, kdy v blízkosti domu č. XY couval po příjezdové komunikaci ve směru od domova pro seniory XY směrem k ulici XY, při tom ohrozil chodkyni O. K., která přecházela mimo přechod pro chodce přes tuto příjezdovou komunikaci, z pohledu couvajícího řidiče zleva doprava, a následně se s ní střetl a nacouval na nohu upadnuvší poškozené K., přičemž svým jednáním porušil důležité povinnosti uložené mu § 4 písmeno a), § 5 odstavec 1 písmeno b) a § 24 odstavec 2 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, protože se nechoval ukázněně a ohleduplně tak, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob, ani svůj vlastní, nesledoval dostatečně situaci v provozu na pozemní komunikaci a při couvání ohrozil ostatní účastníky provozu, přičemž v přímé příčinné souvislosti s tímto jednáním způsobil hmotnou škodu poškozené O. K. na oblečení, botách, kabelce a slunečních brýlích, a zejména způsobil poškozené O. K. zhmoždění měkkých tkání přední strany pravého bérce, povrchové oděrky obou kolenních kloubů a povrchové oděrky pravého zápěstí, přičemž tato zranění si vyžádala léčení spojené s omezením obvyklého způsobu života na dobu delší než jeden týden, avšak nešlo o citelné omezení v obvyklém způsobu života po dobu delší než šest týdnů.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k peněžitému trestu ve výměře 25 000 Kč, který byl vyměřený jako dvacet pět denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč.

3. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena povinnost nahradit poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, Regionální pobočce Praha, škodu ve výši 20 597 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně z této částky od 1. 11. 2023 do zaplacení. Poškozená O. K. (dále jen „poškozená“) byla podle § 229 odst. 1 tr. ř. se svým nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání, které Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 8 To 39/2024, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. [v dovolání uplatnil také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., avšak v replice doplnil, že se jedná pouze o písařskou chybu]. Poté, co zrekapituloval dosavadní průběh řízení před soudem, namítl, že rozhodnutí soudů obou stupňů jsou zatížena vadami spočívajícími v nesprávném právním posouzení skutku či jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Vady shledal zejména v jejich posouzení intenzity porušení zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (dále jen jako „ZOPPK“)

6. Přestože uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně uvedl, že „namítá nedostatky, vady a pochybení, které ve světle judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu rovněž zakládají, resp. za určitých okolností mohou založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu. V daném ohledu se v předmětné věci (pozn. jedná) jednak o tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů, na ně navazujícími právními závěry a fakticky provedeným dokazováním a jednak o s tzv. extrémním rozporem neodmyslitelně spojené porušení některých komponentů a složek tzv. fair procesu ve smyslu čl. 6 Úmluvy, čl. 47 Listiny práv EU a čl. 36 a násl. Listiny“. K tomu poněkud nelogicky dodal [ačkoliv jím výslovně uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 spočívá ve zjevném rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů], že si „je vědom toho, že v případě tzv. extrémního nesouladu a porušení práva na spravedlivý proces se nejedná o dovolací důvody vyjádřené expressis verbis v zákoně“, přičemž dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu (konkrétně usnesení ze dne 20. 7. 2017, sp. zn. 11 Tdo 151/2017) vydanou před 1. 1. 2022, tedy v době, kdy dovolací důvod uvedený pod písm. g) ještě nebyl součástí taxativního výčtu dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. ř.

7. Obviněný zmínil, že tzv. extrémní rozpor je neodmyslitelně spojen s porušením procesních zásad trestního řízení, zejména zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., která je jedním z komponentů práva na spravedlivý proces. Odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 669/05, publikovaný pod č. 156/42 Sb. nál. a usn. ÚS, týkající se práva na spravedlivý proces a přezkumu skutkových zjištění na základě dovolání a uzavřel, že dovolání podal jak z důvodů, které výslovně upravuje zákon, tak z důvodů, které vyplývají z výkladových pravidel dlouhodobě akcentovaných v judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu.

8. Odvolacímu soudu vytkl, že se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se na místě dopravní nehody nacházel přechod pro chodce (ač součástí spisového materiálu byl plánek dopravní nehody) a že jediným viníkem byl on. Povinnosti, které zákon ukládá chodci, jsou důležité pro zhodnocení míry spoluzavinění a tím posouzení, zda jeho jednání skutečně naplnilo znaky porušení zvlášť uložené povinnosti.

9. Obviněný dále odkázal na ustanovení § 254 odst. 1, 2 tr. ř., které definuje rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu s tím, že pokud jím vytýkanými vadami trpěl již rozsudek soudu prvního stupně, bylo na místě postupovat minimálně podle § 258 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř., napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k doplnění dokazování ohledáním místa činu (zejména k určení vzdálenosti přechodu pro chodce od místa střetu) a k novému rozhodnutí v návaznosti na zjištění z něj plynoucí.

10. Soud prvního stupně podle dovolatele pochybil, pokud neprovedl jím navrhovaný důkaz (konkrétně ohledání místa činu ke zjištění poměrů na místě samém, ze kterého by byla ověřitelná zejména vzdálenost mezi místem střetu a umístěním přechodu pro chodce – již ze spisového materiálu je podle něj však patrné, že se jedná o méně než 50 m, přičemž ZOPPK stanoví povinnost chodce použít takový přechod, je-li k němu blíže než 50 m). Ten byl důležitý a zásadní nejen pro zhodnocení jeho rozhledových možností, ale také pro následné řádné hmotněprávní posouzení jednání samotné poškozené, což je nezbytná komponenta následného rozhodnutí o vině či nevině. Uvedený soud o jeho vině rozhodl při popření existence přechodu pro chodce, ačkoliv tato plyne z listinných důkazů. Odvolací soud procesní vadu spočívající v porušení základních zásad trestního procesu (bod 12. rozhodnutí odvolacího soudu) legalizoval, když uvedl, že soud prvního stupně nepochybil, pokud dospěl k závěru, že v blízkosti místa střetu se žádný přechod pro chodce nenacházel.

11. Již rozhodnutím soudu prvního stupně tedy podle obviněného došlo k porušení komponentů práva na tzv. fair proces ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny, čl. 47 Listiny práv EU a čl. 6 Úmluvy o ochraně základních lidských práv a svobod. V rámci procesních pochybení pak došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. ř., dále „zásady zákazu deformace důkazu či zásady neopomenutelného důkazu“, zásady materiální pravdy a zásady vyhledávací podle § 2 odst. 5 věta první, třetí a poslední tr. ř., práva na obhajobu podle § 2 odst. 13 tr. ř. a nakonec též k porušení záruk vyplývajících z požadavku na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí, neboť napadená rozhodnutí podle něj ve více aspektech neodpovídají náležitostem vyplývajícím z ustanovení § 125 tr. ř.

12. Pokud jde o nesprávné hmotněprávní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, výše vytýkané porušení zásady volného hodnocení důkazů, ignorance významu důkazu ve spise založeného a bezdůvodné neprovedení důkazu umožnilo soudu prvního stupně, a následně též soudu odvolacímu, dojít jak k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, tak i k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení protiprávního jednání poškozené.

13. Stran posouzení jeho trestní odpovědnosti poukázal na to, že zákonodárce při koncipování trestného činu v trestním zákoníku použil jeho formální pojetí, které doplnil hmotněprávně materiálním korektivem v podobě zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Uvedl, že tato na první pohled nepřiléhavá zásada může mít na spoluzavinění poškozeného také vliv, což podle něj vyplývá z dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Aniž by odkázal na konkrétní rozhodnutí, citoval, že Nejvyšší soud v poněkud jiné oblasti dovodil, že „pokud se poškozený sám svou zjevnou neopatrností, které se mohl snadno vyvarovat, ocitl v situaci, kdy v rámci soukromoprávního vztahu přistoupil k nejistému obchodu a vynaložil finanční prostředky, pak s důsledky této nejistoty se musí sám také vypořádat, a to za použití soukromoprávních instrumentů“. Takový závěr lze podle něj (poněkud nesrozumitelně) obecně vztáhnout i k „definici vlivu jednání poškozeného, pokud ten neprojeví tolik opatrnosti, kterou po něm lze žádat již v běžné situaci a bez zahrnutí dalších povinností, uložených jiným právním předpisem, je přímo zohledněn i ve vybraných skutkových podstatách trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku, např. v ust. § 141 tr. zákoníku a dalších“.

14. V souvislosti s trestnými činy v dopravě se podle něj projevuje vliv mimotrestních norem (konkrétně např. ZOPPK) a v nich stanovených povinností pro účastníky silničního provozu, přičemž právě poměřování důležitých povinností a jejich porušení pachateli a poškozenými bývá ve vztahu k objektivní stránce trestných činů v praxi promítáno v procentuálním rozsahu, a to i v kontextu gradace příčinné souvislosti. Soulad se zásadou gradace příčinné souvislosti se v obdobných případech určuje skutečností, že porušení konkrétní povinnosti je zásadní příčinou vzniku následku trestného činu. Pokud tedy při jeho páchání spolupůsobilo více příčin v podobě jednání pachatele a poškozeného, je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ zkoumat konkrétní okolnosti skutku se zvláštním hodnocením významu a důležitosti každé příčiny pro vznik následku. Pokud je pak při dopravní nehodě zjištěno významné spoluzavinění poškozeného, nelze dovodit, že obviněný spáchal trestný čin tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem, a není tedy odůvodněn závěr o naplnění znaků porušení důležité povinnosti, neboť důsledky jsou v podstatné míře poznamenány vlastním spoluzaviněním poškozeného.

15. Za situace, kdy bylo v daném případě zjištěno, že poškozená přecházela vozovku (namísto kolmo ke směru jízdy) šikmo, vstoupila za couvající vozidlo, při přecházení manipulovala s mobilním telefonem, přičemž navíc v blízkosti místa střetu se nachází přechod pro chodce, který vede k místu, kam poškozená směřovala, a dále pokud bylo její jednání provázeno spěchem (požadovala zprovoznění mobilního telefonu tak, aby se mohla omluvit ze schůzky, na kterou spěchala), pak jde o vícenásobné a zřetelně kumulované porušení povinností chodce uvedených v § 54 odst. 1, odst. 2, odst. 3 věta čtvrtá ZOPPK. Důsledkem těchto povinností, které zákonodárce uložil chodcům, je zvýšená ochrana chodců jako účastníků silničního provozu.

16. Pokud je mu vytýkáno zavinění v podobě porušení zvlášť uložené povinnosti, a to za situace, kdy je známo, že řidiči rozvážkové služby nemají závozníka, a dále při zjištění, že rychlost pohybu vozidla nepřekročila rychlost chůze, pak je zcela oprávněným požadavkem domáhat se závěru, že pokud by poškozená dodržela základní povinnosti chodce (povinnosti použít přechod pro chodce, pokud se nachází v blízkosti kratší než 50 m), ke střetu dodávky s poškozenou by nedošlo ani v situaci, kdy couval bez zajištění dohledu pověřenou osobou. Stejně tak by k němu nedošlo, pokud by se poškozená řádně rozhlédla před vstupem do vozovky. Závěr soudu prvního stupně, že pokud by obviněný splnil jeho povinnosti, musel by poškozenou vidět, stejně tak platí i pro poškozenou. Pokud by ona splnila své povinnosti, musela by couvající vozidlo vidět. Oba tak porušili stejnou povinnost, tedy povinnost přesvědčit se, zda svým jednáním neohrožují ostatní účastníky silničního provozu.

17. Cílem zákonodárce podle obviněného jistě není (a nebylo), aby bylo po řidičích vyžadováno důsledné dodržování těch povinností, které byly aktuální v době vzniku předpisu, avšak praxe je dávno překonala (povinnost přibrání náležitě poučené osoby podle ZOPPK). Zcela jistě nebylo ani cílem zákonodárce zavázat chodce k plnění zákonem stanovených povinností tak, aby bylo jejich porušování následně tolerováno, případně bagatelizováno. S ohledem na § 13 tr. zákoníku, tedy za výrazného spoluzavinění poškozené, nelze dávat dovolateli za vinu porušení zvlášť uložené povinnosti tak, jak to požaduje § 148 odst. 1 tr. zákoníku. Takový závěr má přitom vliv i na otázku rozsahu a míry povinnosti obviněného k náhradě škody.

18. Na základě výše uvedených skutečností obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal podle § 265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně, aby věc v nezbytném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň prohlásil, že souhlasí s tím, aby Nejvyšší soud věc projednal v neveřejném zasedání.

19. K dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že pokud jde o obviněným uplatněné dovolací důvody [kromě § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř., který byl uveden v důsledku písařské chyby], naplnění první varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný zjevně spatřuje ve skutkovém zjištění soudů, že „v blízkosti místa střetu se žádný přechod nenacházel“, nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak v tom, že spoluzavinění poškozené bylo natolik vysoké, že dovolateli nelze klást za vinu porušení důležité povinnosti.

20. Obviněným namítaný zjevný rozpor je však podle státního zástupce rozporem pouze zdánlivým, neboť u hlavního líčení byl jako důkaz proveden plánek nehody, přičemž obviněný sám ve své dovolací argumentaci uvádí, že tento plánek „obsahuje znázornění přechodu pro chodce přes ulici XY vedle vyústění slepé ulice, v níž došlo ke střetu vozidla řízeného odsouzeným a poškozenou“. Jinak řečeno, ani dovolatel tedy netvrdí, že by snad přes onu slepou ulici vedl přechod pro chodce. V tom se shoduje se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i soud odvolací. Soudy tedy výslovně nepopřely, že se přechod pro chodce nacházel na ulici, do níž předmětná slepá ulice ústí, pouze existenci tohoto přechodu nepřikládaly význam. V této části je proto podle státního zástupce dovolání zjevně neopodstatněné, neboť neexistuje zjevný rozpor mezi plánkem nehody a nesporným závěrem soudů a dovolatele, že přes slepou komunikaci, na níž došlo k nehodě, se žádný přechod pro chodce nenachází.

21. Vzhledem k výše uvedenému tedy obviněný ve skutečnosti nesouhlasí pouze s tím, že soudy nepovažovaly za významné, že se velmi blízko místa nehody nacházel přechod pro chodce, který ovšem vedl přes jinou než chodkyní přecházenou ulici, avšak využitím tohoto přechodu by poškozená dosáhla svého cíle bezpečněji. K tomu státní zástupce uvedl, že za současného znění citovaného ustanovení ZOPPK nelze dovodit povinnost chodce využít přechody pro chodce sice blízké, avšak vedoucí přes komunikaci jinou než chodcem přecházenou. Pokud by zákonodárce takovou povinnost založit chtěl, muselo by předmětné ustanovení znít jinak. Chodec by pak navíc byl povinen plánovat si trasu tak, aby využil k přecházení ulic přechody a jiná obdobná zařízení v jiných ulicích. Chodci by tedy museli předem znát konkrétní cíl své cesty a naučit se k němu „správnou“ trasu, což by byla povinnost absurdní a nekontrolovatelná. Poškozená proto podle státního zástupce nebyla povinna použít blízký přechod v jiné ulici, než kterou hodlala přejít. I v této části je proto dovolání podle státního zástupce neopodstatněné.

22. Se závěry soudu, že šikmé přecházení vozovky poškozenou nebylo v příčinné souvislosti s nehodou a že poškozená vstoupením do vozovky nepřinutila dovolatele k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy, se státní zástupce neztotožnil. Šikmým přecházením chodec prodlužuje svůj pohyb na vozovce. Podstatná je nikoliv celková doba, po kterou se na vozovce nacházel, ale doba, po niž se takto nacházel mimo zorné pole řidiče. Tuto dobu poškozená svým šikmým přecházením nepochybně podstatně prodloužila. To je patrno i z výpovědi svědka V. u hlavního líčení (bod 4. rozhodnutí soudu prvního stupně). Pokud jde o zjištění soudu prvního stupně, že obviněný couval velmi nízkou rychlostí přirovnávanou k rychlosti lidské chůze, poté podle státního zástupce musel do poškozené, která spěchala přibližně stejným směrem, nacouvat s nárazem o velmi nízké intenzitě. Za předpokladu, že dovolatel žádného chodce srazit nechtěl, významnou příčinou střetu s poškozenou musela být doba, po kterou ji nemohl vidět ve zpětných zrcátkách.

23. Závěr soudu, že „nebyla dána v rozhledu obviněného žádná překážka, což shodně vypověděl i svědek“ je podle státního zástupce dezinterpretací výpovědi svědka V., který uvedl, že „… vzhledem k tomu, že ta dodávka je široká, takže když se chvilku kouká řidič na jednu stranu a mezitím někdo vejde z druhé strany, tak to nemůže řidič vidět“. Zcela zásadní překážkou výhledu byla právě skříň samotného vozidla, z něhož není dozadu přímý výhled. Mezi skutkovým zjištěním, že řidič měl ničím neomezený výhled a výpovědí svědka, že řidič měl naopak výhled zásadně omezený, tak existuje zjevný rozpor ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž tento dovolací důvod obviněný skutečně uplatnil (ačkoliv jej zaměřil vůči jiným skutečnostem).

24. Stran povinnosti řidiče zajistit bezpečné otáčení či couvání pomocí způsobilé a náležitě poučené osoby uvedené v § 24 odst. 3 ZOPPK, státní zástupce odkázal na přiléhavou judikaturu. Kromě staršího rozhodnutí publikovaného pod č. 19/1987 Sb. rozh. tr., připomněl také novější judikaturu, která nepovažuje vyhledání takového způsobilého pomocníka za povinnost absolutní (v podrobnostech zmínil nález Ústavního soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 2065/15, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 7 Tdo 934/2021).

25. Couvání obviněného s dodávkou ve slepé ulici přirovnal státní zástupce k variantám couvání popsaným v odkazovaných rozhodnutích. Lze pak dovodit, že (zaprvé) soudy nebylo vymezeno „správné“ alternativní jednání dovolatele, tedy jak měl couvat, aby jimi tvrzené povinnosti neporušil (povinnost vyhledat si k couvání pomocníka je v dnešní době stále absurdnější), a že (zadruhé) spoluzavinění šikmo přecházející poškozené zády k zadnímu čelu pomalu couvající dodávky se jeví jako významná příčina škodlivého následku. To navíc za situace, kdy poškozená měla nesrovnatelně lepší výhledové podmínky ke zpozorování vozidla dovolatele, než měl dovolatel ke zpozorování poškozené.

26. Pokud bylo i přes výše popsané skutečnosti jednání obviněného posouzeno jako čin soudně trestný, jedná se podle státního zástupce o nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

27. Stran namítané manipulace poškozené s mobilním telefonem státní zástupce uvedl, že podle § 7 odst. 1 písm. c) ZOPPK je zakázáno, aby telefonní přístroje drželi v ruce nebo jiným způsobem při jízdě řidiči, nikoliv tedy při chůzi chodci. Držení mobilního telefonu chodcem je tedy možno podřadit pouze požadavku na ohleduplné a ukázněné chování podle § 4 ZOPPK a obecné prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. Samotná manipulace s mobilním telefonem tak nemůže být okolností, která by výrazněji zvýšila spoluzavinění chodce při dopravní nehodě.

28. Existence přechodu pro chodce a držení mobilního telefonu poškozenou tak podle něj nejsou okolnosti významné pro právní posouzení skutku, avšak s ohledem na spoluzavinění poškozené je však dovolání důvodné a odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř.

29. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a současně podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil veškerá rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Souhlasil dále podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby Nejvyšší soud dovolání projednal v neveřejném zasedání.

30. Obviněný Nejvyššímu soudu zaslal repliku k vyjádření státního zástupce, ve které potvrdil, že v případě dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. ř. se jedná o písařskou chybu. Odvolacímu soudu vytkl, že se omezil (pozn.: toto ve větě chybějící sloveso měl zřejmě na mysli) na potvrzení závěrů soudu prvního stupně, aniž se řádně vypořádal se všemi jeho odvolacími námitkami. Státní zástupce poněkud dezinterpretoval jeho tvrzení, neboť nikdy netvrdil, že by přes danou komunikaci vedl přechod pro chodce. Namítal však, že vyznačení pruhu jinou barvou mohlo být považováno za místo pro přecházení chodců. Podstatou jeho dovolací argumentace však bylo tvrzení, že pokud se v blízkosti slepé ulice nachází přechod pro chodce, je chodec povinen takový přechod použít. Odlišná interpretace této povinnosti soudem a státním zástupcem však vyznívá v tom smyslu, že povinnost chodce se vztahuje pouze na přecházenou komunikaci. S tímto se obviněný neztotožnil a dodal, že pokud státní zástupce uvádí, že v rámci takové povinnosti by si chodec musel předem stanovit cíl cesty, pak takové tvrzení jej usvědčuje z argumentace teoretické, bez ohledu na existující běžný stav a bez ohledu na to, že v této konkrétní věci se poškozená vyjádřila výslovně v tom smyslu, že znala cíl své cesty (to je patrné z hlavního líčení ze dne 31. 10. 2023). Stran míry spoluzavinění poškozené obviněný poukázal na relevantní ustanovení ZOPPK, z jejichž znění má být zřejmé, že povinnost chodce použít přechod se váže nikoliv ke konkrétní komunikaci, kterou hodlá chodec přejít, ale výhradně ke vzdálenosti mezi chodcem a přechodem pro chodce. Takový výklad je podle něj souladnější v tom, že chodec je jako slabší účastník silničního provozu na přechodu pro chodce obzvláště chráněn, a tato ochrana je vyvážena uložením konkrétních povinností uvedených v ZOPPK. Ztotožnil se však s argumentací státního zástupce týkající se povinnosti opatřit si k couvání pomocníka.

III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

32. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 8 To 39/2024, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

33. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

34. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

35. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

36. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).

IV. Důvodnost dovolání

37. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že námitky obviněného přichází v úvahu formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. tak, jak je správně obviněný i uplatnil.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

38. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho třetí alternativě je možno podřadit námitku obviněného, že soud prvního stupně neprovedl jím navrhovaný důkaz v podobě ohledání místa dopravní nehody. Protože obviněný namítl také existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními rozhodnými pro naplnění znaků trestného činu a provedenými důkazy, považuje Nejvyšší soud za potřebné vyjádřit se v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. také k otázce umístění přechodu pro chodce v blízkosti místa dopravní nehody.

39. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (tedy zjevného) nesouladu nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, II. ÚS 840/24).

40. Ohledně nejasností týkajících se (ne)existence přechodu pro chodce v místě přecházení poškozené a jeho bezprostřední blízkosti má Nejvyšší soud za nesporné následující. Poškozená přecházela komunikaci mimo přechod pro chodce. Konkrétně přecházela přes příjezdovou cestu (slepou ulici), na níž se přechod pro chodce ani nenachází. Přechod pro chodce se však nachází na komunikaci, do níž slepá ulice ústí. Z takového skutkového stavu vycházely nejen soudy nižších stupňů [pouze nepovažovaly přechod nacházející se na ulici XY pro danou věc významný – k tomu podrobněji níže u argumentace k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], ale ani obviněný neuváděl, že by snad měla být situace jiná. Stejně tak z takové skutečnosti vycházel ve svém vyjádření i státní zástupce. Ačkoliv tedy mezi dovoláním, vyjádřením státního zástupce a replikou obviněného panují zdánlivé nejasnosti, ve skutečnosti všichni, tedy obviněný, státní zástupce i soudy nižších stupňů deklarují skutkový stav takový, který odpovídá realitě. Nadto dále soud prvního stupně uzavřel, že ve slepé ulici se nenachází ani jiné místo určené k přecházení chodců, s čímž se Nejvyšší soud ztotožňuje.

41. Nejvyšší soud proto konstatuje, že zjevný rozpor mezi rozhodnými skutkovými zjištěními, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a obsahem provedených důkazů, v předkládané věci není dán. Soud prvního stupně provedl úplné dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Nejvyšší soud proto neshledal, že by učiněná skutková zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, postrádala obsahovou spojitost s důkazy, že by skutková zjištění soudů nevyplývala z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo že by skutková zjištění soudu byla opakem toho, co je obsahem provedených důkazů, na jejichž podkladě byla učiněna. Své hodnotící úvahy navíc soud prvního stupně patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud neshledal ani porušení práva na obhajobu podle § 2 odst. 13 tr. ř. (obviněný ani konkrétně nenamítl, v čem by mělo spočívat) či porušení práv podle čl. 36 a násl. Listiny, čl. 47 Listiny práv EU a čl. 6 Úmluvy.

42. Stran namítaného neprovedení navrhovaného důkazu (ohledání místa činu ke zhodnocení rozhledových možností obviněného a ověření vzdálenosti mezi místem střetu a umístěním přechodu pro chodce) je nutno připomenout, že obviněný, resp. jeho obhájce, v rámci hlavního líčení konaného dne 31. 10. 2023 uvedl, že provedení místního šetření dává soudu ke zvážení. V rámci hlavního líčení konaného dne 8. 12. 2023 pak sdělil, že provedení tohoto důkazu nechává na soudu jako jeho právo. Při veřejném zasedání již žádné návrhy na doplnění dokazování neměl. Jestliže obviněný v rámci návrhu stran na doplnění dokazování dá soudu toliko na zvážení, zda případně provede další důkaz, pak takové vyjádření, kdy další postup ponechává výlučně na úvaze soudu, nelze považovat za relevantní návrh na doplnění dokazování, o kterém by bylo zapotřebí rozhodnout. Pokud soud takový postup nezvolí, nejde o případ tzv. opomenutého důkazu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 3 Tdo 403/2015).

43. Nad uvedené lze dále v obecné rovině poznamenat, že podle judikatury Ústavního soudu nejsou soudy povinny vyhovět každému vznesenému důkaznímu návrhu (viz např. nález ze dne 20. 5. 1997, sp. zn. I. ÚS 362/96, usnesení ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS 152/05). Právu stran navrhnout důkazy, jejichž provedení považují za potřebné, odpovídá povinnost soudu nejen o důkazních návrzích rozhodnout, ale také, pokud jim nevyhoví, vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Za opomenutý důkaz tedy nelze považovat jakýkoli stranami navržený a soudem neprovedený důkaz, ale pouze takový důkazní návrh, který byl bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, event. zcela opomenut, případně může jít o situace, kdy v řízení řádně provedený důkaz nebyl v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněn při ustálení skutkového závěru, tj. soud jej neučinil předmětem svých úvah a hodnocení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2022, sp. zn. 6 Tdo 902/2022).

44. V předkládané věci soud prvního stupně v bodě 19. svého rozhodnutí řádně vysvětlil, proč zamítl návrh obhajoby (který však návrhem nebyl a povinnost soudu plynoucí z § 125 odst. 1 věta druhá tr. ř. tak nevyvstala) na doplnění dokazování ohledáním na místě. Uvedl, že tento důkaz považuje za nadbytečný, když veškeré skutečnosti, které by mohly být provedením tohoto důkazu zjištěny, byly již zjištěny ostatními v řízení provedenými důkazy, a to konkrétně protokolem o dopravní nehodě, včetně situačního plánku místa dopravní nehody a dále otiskem obrazovky zachycujícím místo dopravní nehody. I s přihlédnutím k tomuto odůvodnění procesního postupu soudu nemůže jít o opomenutý důkaz. K naplnění třetí varianty tohoto dovolacího důvodu však nemohlo dojít již proto, že důkazní návrh učiněn nebyl.

45. Nejvyšší soud proto z důvodů shora podrobně rozvedených konstatuje, že neshledal naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

46. Pod uvedený dovolací důvod je možno podřadit zejména námitku obviněného, že v dané trestní věci existuje významné spoluzavinění poškozené, které přispělo ke vzniku škodlivého následku v podobě škody na jejím majetku a újmy na jejím zdraví. Stejně tak je pod něj možno podřadit argumentaci, že v důsledku spoluzavinění poškozené není možné dovodit porušení důležité povinnosti obviněným. Taktéž námitky týkající se významnosti přechodu pro chodce v blízkosti místa dopravní nehody a nutnosti přibrání způsobilé a náležitě poučené osoby při couvání je možno podřadit pod tento dovolací důvod.

47. Pokud jde o povinnost chodce použít přechod pro chodce, tato je upravena § 54 odst. 1 ZOPPK tak, že je-li blíže než 50 m křižovatka s řízeným provozem přechod pro chodce, místo pro přecházení vozovky, nadchod nebo podchod vyznačený dopravní značkou „Přechod pro chodce“, „Podchod nebo nadchod“, musí chodec přecházet jen na těchto místech. V předkládané věci, jak již rozvedeno shora, poškozená přecházela slepou ulici, na níž se přechod pro chodce nenacházel. Nacházel se však na hlavní komunikaci, do níž slepá ulice ústí. Jednalo se tedy o přechod pro chodce sice blízký (tedy ve vzdálenosti kratší než 50 m), ale vedoucí přes komunikaci jinou než poškozenou přecházenou.

48. Nejvyšší soud se v otázce, zda byla poškozená za výše popsané situace povinna použít přechod pro chodce, který se sice nenacházel na jí přecházené ulici, ale umožnil by ji bezpečněji dosáhnout cíle své cesty, ztotožnil se státním zástupcem, že ze znění § 54 odst. 1 ZOPPK takovou povinnost vyvodit nelze. Pokud by na takovou povinnost bylo možno usuzovat, musel by každý chodec dobře znát poměry místa, ve kterém se nachází a také si předem plánovat cíl své cesty tak, aby se do něj dostal přes ulice, na nichž jsou umístěny přechody či jiná místa určená k přecházení vozovky. Ačkoliv v této konkrétní situaci poškozená znala cíl své cesty, z ustanovení § 54 odst. 1 ZOPPK stále nevyplývá, že by snad takovou povinnost (naplánovat si cíl své cesty tak, aby přecházela pouze komunikace s přechody pro chodce či v jiných místech k tomu určených, pokud se nachází blíže než 50 m od místa, kde chce přecházet) měla. Povinnost uvedená v daném ustanovením má tedy zabránit pouze těm situacím, kdy chodci přecházejí vozovku mimo místa k tomu určená, ačkoliv se ve vzdálenosti bližší než 50 metrů od místa přecházení nachází přechod pro chodce (či jiné místo určené k přecházení vozovky), který mohli využít pro bezpečné přecházení této konkrétní komunikace.

49. Povinnost využít při couvání způsobilé či náležitě poučené osoby je v § 24 odst. 3 ZOPPK definována tak, že vyžadují-li to okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, musí pomocí ní řidič zajistit bezpečné otáčení nebo couvání. Tato povinnost sice není absolutní, z daného ustanovení taková absolutnost ani nevyplývá – přibrat si k couvání způsobilou či náležitě poučenou osobu je totiž nutno pouze pokud to vyžadují okolnosti, zejména nedostatečný rozhled, to však neznamená, že by ji nebylo možno dovodit v případě posuzovaném. Nejvyšší soud konstatuje, že se neztotožnil se státním zástupcem v tom, že by nebylo možno povinnost uvedenou § 24 odst. 3 ZOPPK aplikovat na situaci obviněného.

50. V předkládané věci byl obviněný řidičem osobního automobilu FORD TRANSIT, tedy „dodávky“. Couvání zahájil v místě, kde se nachází domov seniorů, přičemž uvedl, že „věděl, že není úplně v pohodě tam couvat“. Ačkoliv couval velice pomalu (rychlostí kroku), sám se tedy vyjádřil v tom smyslu, že si byl vědom toho, že couvání v daném místě bylo rizikové. Stejně tak je nutno vzít v potaz, že obviněný, jako řidič dodávky, sice mohl vidět do obou postranních zrcátek automobilu, náležitý výhled za sebe však neměl, neboť mu v něm bránila skříň samotného vozidla, z něhož není dozadu přímý výhled. Obviněný jel navíc vozem, který nebyl vybaven couvací kamerou či senzory. Těchto skutečností si taktéž musel být vědom. Proto má Nejvyšší soud za to, že situace nastíněné v judikatuře, na kterou odkázal státní zástupce, nejsou (i přes některé podobnosti) srovnatelné s předkládaným případem, tedy lze dovodit porušení povinnosti uvedené v § 24 odst. 3 ZOPPK obviněným. Takové porušení dovodil i odvolací soud v bodě 12. svého rozhodnutí.

51. Kromě spoluzavinění poškozené v podobě nevyužití přechodu pro chodce, se kterým se Nejvyšší soud již vypořádal (viz body 47. a 48. tohoto rozhodnutí), obviněný namítal také to, že poškozená přispěla ke vzniku dopravní nehody tím, že přecházela vozovku šikmo, manipulovala s mobilním telefonem a nedostatečně se před vstupem do vozovky rozhlédla, čímž porušila své povinnosti plynoucí ji, mimo jiné, z § 54 odst. 2, odst. 3 věta čtvrtá ZOPPK.

52. Podle § 54 odst. 2 ZOPPK je mimo přechod pro chodce dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Před vstupem na vozovku se chodec musí přesvědčit, zdali může vozovku přejít, aniž by ohrozil sebe i ostatní účastníky provozu na pozemních komunikacích. Chodec smí přecházet vozovku, jen pokud s ohledem na vzdálenost a rychlost jízdy přijíždějících vozidel nedonutí jejich řidiče k náhlé změně směru nebo rychlosti jízdy.

53. Podle § 54 odst. 3 věta čtvrtá ZOPPK chodec nesmí vstupovat na přechod pro chodce nebo na vozovku bezprostředně před blížícím se vozidlem.

54. Pokud jde o manipulaci s mobilním telefonem a nedostatečné přesvědčení se o dopravní situaci před vstupem do vozovky, nebylo postaveno na jisto, že by se snad poškozená před samotným přecházením komunikace a při něm věnovala svému mobilnímu telefonu. Je sice pravdou, že jak svědek, tak obviněný vypověděli, že telefon poškozené ležel po nárazu vedle ní na zemi, svědek však zároveň uvedl, že neví, jestli z něj při přecházení vozovky poškozená něco četla nebo ho jen držela v ruce. Tato skutečnost tak nemůže skýtat základ pro spoluzavinění poškozené.

55. Pokud jde o povinnost poškozené přesvědčit se, že může vozovku přejít, lze k tomu uvést následující. Odvolací soud ve svém rozhodnutí uvedl, že je zřejmé, že soud prvního stupně správně zohlednil, že se poškozená sice rozhlédla, ale nikoliv dostatečně a že se nevěnovala zcela a pouze situaci na komunikaci. Dovodil při tom spoluzavinění poškozené porušením jejích povinnosti uvedených § 54 odst. 2 věta druhá ZOPPK. Tomu však nepřikládal větší význam. Nejvyšší soud se sice ztotožňuje s tím, že poškozená se nemohla řádně přesvědčit o situaci na vozovce, když přehlédla velké vozidlo („dodávku“) po ní pomalu jedoucí (poškozená totiž uvedla, že žádné vozidlo při rozhlížení se neviděla), nesouhlasí však s tím, že by takové porušení povinnosti uvedené v § 54 odst. 2 věta druhá ZOPPK nemělo významný vliv na vznik dopravní nehody. Stejně jako si měl obviněný pro své couvání zajistit způsobilou osobu, čímž by se ubezpečil o situaci na vozovce, poškozená se měla plně věnovat dopravní situaci ve slepé ulici a řádně se přesvědčit, že po ní opravdu nic nejede. Pokud by tedy obviněný neporušil povinnost jemu plynoucí ze ZOPPK, mohl poškozenou vidět, avšak, pokud by poškozená neporušila svoji povinnost ji plynoucí ze ZOPPK, mohla stejně tak vidět obviněného.

56. Soudy nižších stupňů dále shledaly, že poškozená, která sama vypověděla, že vozovku přecházela šikmo, porušila jí uloženou povinnost uvedenou v § 54 odst. 2 věta první ZOPPK, podle které je mimo přechod pro chodce dovoleno přecházet vozovku jen kolmo k její ose. Této skutečnosti však soud prvního stupně (a odvolací soud se s ním ztotožnil) opět nepřikládal větší význam, když uvedl, že tato okolnost odpovědnost obviněného nikterak nesnižuje. Ani k takovému právnímu hodnocení vzniklé dopravní nehody se Nejvyšší soud nemůže přiklonit. Poškozená totiž svým šikmým přecházením, jak již uvedl státní zástupce, prodloužila dobu, po kterou se nacházela ve vozovce, a tím i dobu, po kterou byla mimo zorné pole obviněného. Účelem povinnosti uvedené v § 54 odst. 2 věta první ZOPPK je přitom zajistit, aby se chodci, pokud přechází mimo přechod pro chodce, vyskytovali na komunikaci po co možná nejkratší dobu, a tím si zajistili co možná nejvyšší míru bezpečí. Oproti tomu, porušení povinnosti uvedené v § 54 odst. 3 věta čtvrtá ZOPPK pak soudy nižších stupňů neshledaly vůbec.

57. Vzhledem ke skutečnostem výše uvedeným tedy Nejvyšší soud konstatuje, že přestože obviněný porušil svoje povinnosti, které mu ukládá § 24 odst. 2, 3 ZOPPK, poškozená svým jednáním, kterým porušila své povinnosti ji plynoucí z § 54 odst. 2 věta první a druhá ZOPPK, významně přispěla ke vzniku škodlivého následku.

58. Podle judikatury je k naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku nezbytné, aby porušení konkrétní povinnosti považované za důležitou bylo v souladu s principem gradace příčinné souvislosti zásadní příčinou vzniku následku (účinku). Jestliže při vzniku následku spolupůsobilo více příčin (např. jednání pachatele a poškozeného), je třeba z hlediska povahy znaku „porušení důležité povinnosti“ vždy zkoumat konkrétní okolnosti skutku (srov. rozhodnutí publikované pod č. 36/1984 Sb. rozh. tr.) a zvlášť hodnotit význam a důležitost každé příčiny pro vznik následku. Je-li rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě usmrcení poškozeného např. jeho významné spoluzavinění při dopravní nehodě, nelze zpravidla dovodit, že pachatel spáchal trestný čin usmrcení z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem (usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 15 Tdo 944/2015, publikované pod č. 32/2016 Sb. rozh. tr.). Přestože se toto usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu týká trestného činu usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku, jeho závěry je možné vztáhnout také k trestnému činu ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku.

59. Ze skutečností v tomto rozhodnutí podrobněji rozvedených tedy plyne, že přestože obviněný porušil svoje povinnosti uložené mu mimo jiné § 24 odst. 2, 3 ZOPPK, soudy nižších stupňů pochybily, pokud uzavřely, že porušení povinností podle § 54 odst. 2 věta první a druhá ZOPPK poškozenou nemělo při jejím střetu s vozidlem, které řídil obviněný, vliv. Naopak, poškozená tímto svým jednáním významně přispěla ke vzniku škodlivého následku. Za situace, kdy je rozhodující příčinou způsobeného následku v podobě ublížení na zdraví poškozené její významné spoluzavinění při dopravní nehodě, není možné uzavřít, že obviněný spáchal trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti tím, že porušil důležitou povinnost, která mu byla uložena zákonem. S ohledem na tyto skutečnosti tak není možné skutek obviněného považovat za trestný čin.

60. Nejvyšší soud proto uzavírá, že vzhledem k výše uvedenému shledal, že rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací, spočívá na nesprávním právním hodnocení skutku, a tedy i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

61. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. nutno uvést, že je dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.

62. Jelikož Nejvyšší soud zjistil, že v napadených rozhodnutích obou soudů nižších stupňů došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., byl naplněn také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Způsob rozhodnutí

63. Na základě popsaných skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem ke zjištěným vadám, které naplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h)

a m) tr. ř. dovolatelem uplatněný, nemohla napadená rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího, obstát. Proto rozhodl tak, že podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2024, sp. zn. 8 To 39/2024, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 12. 2023, č. j. 64 T 84/2023-157, jakož i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

64. V návaznosti na to Nejvyšší soud vážil další postup v posuzované věci. Přitom musel přihlédnout k tomu, že sám uzavřel, že skutek obviněného není trestným činem, neboť nebylo možno dovodit porušení důležité povinnosti obviněným tak, jak to vyžaduje § 148 odst. 1 tr. zákoníku, a to z důvodu významného spoluzavinění poškozené při dopravní nehodě. Postupovat způsobem navrženým obviněným a též státním zástupcem by za daného stavu věci odporovalo zásadě rychlosti a hospodárnosti řízení. Odvolací soud, vázán právním názorem obsaženým v tomto rozhodnutí, by totiž byl nucen vydat rozhodnutí o postoupení věci, které může učinit sám Nejvyšší soud.

65. Takové rozhodnutí je však podmíněno zjištěním o reálnosti projednání přestupku správním orgánem. Nejvyšší soud proto zkoumal, zda lze předmětný skutek projednat jako přestupek. Proto posoudil, zda ve smyslu § 30 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, nedošlo k promlčení skutku. Dospěl při tom k závěru, že k jeho promlčení nedošlo. Promlčecí doba totiž podle uvedeného ustanovení činí 1 rok, případně 3 roky, jde-li o přestupek, za který zákon stanoví sazbu pokuty, jejíž horní hranice je alespoň 100 000 Kč. Podle § 31 a § 32 odst. 1 písm. a) téhož zákona, promlčecí doba počíná běžet dnem následujícím po dni spáchání přestupku, přičemž se do ní nezapočítává doba, po kterou se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení [dobou, po kterou je vedeno trestní řízení ve smyslu § 12 odst. 10 tr. ř., se rozumí i doba, než oprávněným osobám uplyne lhůta k podání dovolání, a doba, než dovolací soud o podaném dovolání rozhodne (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2015, sp. zn. 8 Tdo 575/2015).]. K dopravní nehodě došlo dne 29. 9. 2022. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení byl sepsán dne 17. 1. 2023. Ode dne následujícího po dni dopravní nehody do dne sepsání záznamu o zahájení úkonů trestního řízení tedy uplynula promlčecí doba v délce necelých čtyř měsíců (sepsáním záznamu o zahájení úkonů trestního řízení pak došlo k jejímu stavení). O samotném dovolání pak Nejvyšší soud rozhodoval dne 25. 9. 2024, od něhož se nyní odvíjí pokračování běhu promlčecí doby.

66. Postoupit věc lze u skutku, jehož popis umožňuje jeho podřazení pod zákonné znaky příslušného přestupku. Vyjádřeno jinak, zpravidla nebude možno postoupit věc pro skutek, jak byl popsán v podané obžalobě, případně v odsuzujícím rozsudku, neboť ten je formulován tak, aby vyjadřoval zákonné znaky trestného činu, který je v něm orgány činnými v trestním řízení spatřován. Z tohoto důvodu nemohl Nejvyšší soud rozhodnout o postoupení věci, aniž by učinil zásah do vymezení skutku. Činil tak v rozsahu skutkových zjištění soudů vyjádřených v odůvodnění jejich rozhodnutí, které se týkaly nesprávnosti při přecházení vozovky poškozenou. Nejvyšší soud skutkovou větu uvedenou v rozsudku soudu prvního stupně doplnil o ta skutková zjištění, která učinily ohledně poškozené již soudy nižších stupňů, avšak nepřikládaly jim právní význam. Takový postup (přenesení skutkových zjištění obsažených v odůvodnění rozhodnutí do jeho výrokové části) přitom není v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius (viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3470/22).

67. Vzhledem k výše uvedenému pak podle § 222 odst. 2 tr. ř. per analogiam věc obviněného M. O., vedenou pro skutek spočívající v tom, že dne 29. 9. 2022 v 16:00 hodin řídil v Praze XY, u ulice XY, v blízkosti domu č. XY, osobní automobil Ford Transit, registrační značky: XY, ve vlastnictví společnosti FISMO logistics s.r.o., IČO: 09916971, a při couvání po příjezdové komunikaci od domova pro seniory XY směrem k ulici XY, porušil povinnosti uložené mu § 4 písm. a), § 5 odst. 1 písm. b) a § 24 odst. 2, 3 zákona č. 361/2000 Sb. o silničním provozu, a srazil chodkyni O. K., která danou komunikaci přecházela šikmo a aniž by se přesvědčila, zda ji může bezpečně přejít, čímž porušila povinnosti uložené jí § 54 odst. 2 věta první a druhá zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu; poškozená utrpěla zhmoždění měkkých tkání přední strany pravého bérce, povrchové oděrky obou kolenních kloubů a povrchové oděrky pravého zápěstí, přičemž tato zranění si vyžádala léčení spojené s omezením obvyklého způsobu života na dobu delší než jeden týden, a také hmotnou škodu na oblečení, botách, kabelce a slunečních brýlích, postoupil Úřadu městské části Praha 5, neboť nejde o trestný čin, avšak zažalovaný skutek by mohl být tímto orgánem posouzen jako přestupek, o němž je tento orgán příslušný rozhodovat.

68. Vzhledem k uvedenému způsobu rozhodnutí pak již Nejvyšší soud nerozhodoval o nárocích na náhradu škody, které uplatnily poškozená O. K. a Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, Regionální pobočka Praha, neboť obě poškozené své nároky mohou uplatnit v přestupkovém řízení u správního orgánu, kterému byla věc postoupena.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 25. 9. 2024

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu v z. JUDr. Ivo Kouřil