USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 8. 2025 o dovoláních, která podali obvinění Anh Dung Vu, občan Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem Praha 4, Lažanského 69/18, a Phuong Anh Vu, občanka Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem Praha 4, Lažanského 69/18, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 44 To 15/2025, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 59/2022, a rozhodl takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 9. 2024, sp. zn. 3 T 59/2022, byli obvinění Anh Dung Vu a Phuong Anh Vu (dále také „obvinění“ nebo „dovolatelé“) uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, za což byli podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 82 odst. 3 tr. zákoníku byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost v průběhu zkušební doby podle svých sil uhradit způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněným uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu – Jižní Město škodu ve výši 3 577 940 Kč.
2. Této trestné činnosti se podle soudu prvního stupně dopustili tím, že: 1. dne 31. 3. 2015 s cílem snížení daňové povinnosti podali příslušnému správci daně, Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu – Jižní Město, přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2014, ve kterém v rozporu s § 23 a § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy účinném znění, neoprávněně deklarovali základ daně pouze ve výši 1 159 000 Kč a daň pouze ve výši 220 210 Kč, jelikož účetnictví společnosti HSD COSMETIC, s.
r. o., vedli jednak takovým způsobem, že obsahovalo značné formální i věcné nedostatky, přičemž údaje v něm uvedené jsou v rozporu se skutečností, tedy v rozporu se svou povinností podle § 8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy účinném znění, nevedli účetnictví správně, úplně a průkazně, čímž neoprávněně snížili základ daně pro výpočet daňové povinnosti o částku 837 000 Kč, a jednak do účetnictví společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., nezahrnuli ani vlastní hotovostní vklady ve výši 10 153 842 Kč na bankovním účtu obviněného Anh Dung Vu č. XY, vedeného u České spořitelny, a.
s., které pocházejí z příjmů z tržeb společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., ani úhrady závazků společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., z účtu č. XY ve výši 4 729 718 Kč, čímž dále neoprávněně snížili základ daně pro výpočet daňové povinnosti o částku 5 424 000 Kč, čímž zatajili daň z příjmů právnických osob vypočtenou dle sazby 19 % ve výši 1 189 590 Kč, 2. dne 9. 9. 2016 s cílem snížení daňové povinnosti podali příslušnému správci daně, Finančnímu úřadu pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu – Jižní Město, přiznání k dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2015, ve kterém v rozporu s § 23 a § 24 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy účinném znění, neoprávněně deklarovali základ daně pouze ve výši 428 000 Kč a daň pouze ve výši 81 320 Kč, jelikož účetnictví společnosti HSD COSMETIC, s.
r. o., vedli jednak takovým způsobem, že obsahovalo značné formální i věcné nedostatky, přičemž údaje v něm uvedené jsou v rozporu se skutečností, tedy v rozporu se svou povinností podle § 8 odst. 1 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, v tehdy účinném znění, nevedli účetnictví správně, úplně a průkazně, čímž neoprávněně snížili základ daně pro výpočet daňové povinnosti o částku 20 232 000 Kč, a jednak do účetnictví společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., nezahrnuli ani vlastní hotovostní vklady ve výši 46 596 500 Kč na bankovním účtu obviněného Anh Dung Vu č. XY, vedeného u České spořitelny, a.
s., a ve výši 9 895 700 Kč na bankovním účtu obviněné Phuong Anh Vu č. XY, vedeného u České spořitelny, a. s., které pocházejí z příjmů z tržeb společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., ani úhrady závazků společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., z účtu č. XY ve výši 34 832 624 Kč a z účtu č.
XY ve výši
11 650 900 Kč, čímž dále neoprávněně snížili základ daně pro výpočet daňové povinnosti o částku 10 009 000 Kč, čímž zatajili daň z příjmů právnických osob vypočtenou dle sazby 19 % ve výši 5 745 790 Kč, čímž České republice zastoupené příslušným Finančním úřadem pro hl. m. Prahu, územní pracoviště pro Prahu – Jižní město, způsobili škodu v celkové výši 6 935 380 Kč.
3. Proti všem výrokům citovaného rozsudku podali obvinění odvolání, na jejichž základě Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2025, sp. zn. 44 To 15/2025, podle § 258 odst. 1 písm. d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o přiměřené povinnosti podle svých sil nahradit způsobenou škodu a ve výroku o náhradě škody a Finanční úřad pro hl. m. Prahu – Jižní Město s jeho nárokem odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Z hlediska vývoje trestní věci možno připomenout, že původně bylo o vině obviněných rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 1. 2023, sp. zn. 3 T 59/2022, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. 44 To 175/2023. Tato rozhodnutí však byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 996/2023, zrušena a soudu prvního stupně bylo přikázáno věc znovu projednat a rozhodnout s ohledem zejména na opomenutý důkaz výslechem svědka N. Q. V.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali obvinění prostřednictvím svého obhájce v zákonné lhůtě dovolání koncipované jako společné podání, v němž odkázali na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř. Namítli, že soudy obou stupňů nedostatečně zohlednily závěry Nejvyššího soudu, který ve svém předchozím rozhodnutí ve věci (usnesení ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. 6 Tdo 996/2023) uložil soudu prvního stupně doplnit dokazování výslechem svědků N. Q. V. a J. V. Výslech svědka N. Q. V. podle obviněných prokázal, že účetní J. V. byly předávány výpisy ze soukromých účtů obviněných, což zcela odporuje tvrzení soudu, že obvinění neposkytli účetní součinnost. Výslech svědkyně nemohl být proveden z důvodu jejího úmrtí v mezidobí, přičemž její výpověď byla klíčová pro posouzení míry zavinění obviněných. Ti mají za to, že vzhledem k neodstranitelným pochybnostem je nutné aplikovat zásadu in dubio pro reo. Účetní musela mít k dispozici výpisy z jejich účtů, protože faktury zaevidovala jako uhrazené, což potvrzuje i zpráva o daňové kontrole a výpověď znalce. Podle obviněných je tedy zřejmé, že účetní měla potřebné doklady, a její tvrzení o opaku je nevěrohodné.
5. Obvinění namítali, že soudy nehodnotily výpověď svědkyně J. V. v kontextu jejího pochybení, kdy zatajila opakované výzvy finančního úřadu a po konfrontaci s obviněnými vypověděla plnou moc. Podle obviněných se svědkyně snažila přenést odpovědnost za nesrovnalosti v účetnictví na ně a její výpověď byla nepravdivá. Pokud by skutečně obviněné upozorňovala na nesrovnalosti, musela by o tom mít alespoň jeden písemný důkaz.
6. Obvinění dále poukázali na svou vietnamskou státní příslušnost, jazykovou bariéru, neznalost účetnictví a pobyt ve Vietnamu po převážnou část roku. Vedením účetnictví pověřili kvalifikovanou osobu – účetní, která pro ně bez jakýchkoli problémů pracovala od roku 2005. Neměli důvod pochybovat o správnosti vedeného účetnictví až do chvíle, kdy byli kontaktováni správcem daně. Veškeré transakce na svých účtech řádně označovali, což svědčí o jejich dobré víře, nikoli o tendenci příjmy zamlčet. K odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v odst. 14 obvinění uvedli, že nemohli finančnímu úřadu na přímou výzvu doložit požadované doklady, neboť jim účetní neposkytla součinnost. Mají za to, že soudy nesprávně posoudily subjektivní stránku skutku, neboť nelze dovodit jejich úmyslné zavinění. Obvinění důvodně spoléhali na řádné vedení účetnictví jinou osobou, a v důsledku toho nezjistili nesrovnalosti, které vedly ke zkrácení daně. Jednalo se tedy z jejich strany o tzv. pravou lhostejnost. K tomu odkázali na v komentáři citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018. Podle nich nelze jejich jednání kvalifikovat jako trestný čin bez prokázání toho, že věděli nebo museli vědět o pochybení účetní. Závěrem obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud napadená rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil. Současně požádali, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o dovolání vydal usnesení, kterým odloží vykonatelnost citovaných rozhodnutí.
7. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ke společnému dovolání obviněných uvedl, že neobsahuje nové právně relevantní námitky, ale převážně opakuje argumenty již uplatněné v předchozím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů řádně vypořádaly.
8. Podle státního zástupce je dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. určen pouze pro případy již dříve v judikatuře vymezených nejtěžších vad důkazního řízení. Tento důvod nelze použít k prosté polemice s hodnocením důkazů soudy. Ve věci obviněných však nebyl shledán žádný, natož extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Soudy obou stupňů naopak zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností a hodnotily důkazy v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
9. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. se vztahuje pouze
na právní posouzení, nikoli na přezkum skutkových zjištění. Námitka týkající se subjektivní stránky je zde teoreticky obsahově relevantní, argumentace obviněných, že nelze konstatovat jejich úmyslné zavinění, však podle státního zástupce neobstojí, neboť soudy správně dovodily, že obvinění museli mít alespoň hrubou představu o skutečném hospodářském stavu společnosti a věděli, že přiznané daně neodpovídají realitě.
10. Státní zástupce vyložil judikaturu k odpovědnosti statutárních orgánů obchodních společností vzhledem k ustanovení § 240 tr. zákoníku a uvedl, že obvinění se nemohou zprostit odpovědnosti poukazem na pochybení účetní, jestliže byli na nesrovnalosti v účetnictví upozorněni, ale nepřijali žádná opatření k nápravě. Podle státního zástupce tak nelze pochybovat o jejich úmyslném zavinění.
11. Soud prvního stupně se podle něj náležitě vypořádal s výpovědí svědka N. Q. V., kterou vyhodnotil jako nevěrohodnou. Státní zástupce má za to, že i bez výpovědi účetní J. V. bylo možné rozhodnout bez důvodných pochybností. Závěrem uvedl, že dovolání obviněných je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
12. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), m) tr. ř., na které obvinění odkázali. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. předpokládá, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř.
IV. Důvodnost dovolání K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
17. V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. citovaného výše může nesprávná realizace důkazního řízení vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
18. Citovanému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, kterými obvinění zpochybňují věrohodnost výpovědi svědkyně J. V. a předkládají vlastní verzi hodnocení důkazů. Relevantně namítli, že skutkové zjištění, podle kterého neposkytovali účetní potřebnou součinnost, je ve zjevném rozporu s výpovědí svědka N. Q. V. Námitka je ovšem zjevně neopodstatněná.
19. Především je třeba říci, že soud prvního stupně hodnotil výpověď tohoto svědka jako nevěrohodnou. Svědek zejména při svém výslechu v hlavním líčení nebyl schopen vysvětlit, podle čeho údajně kontroloval faktury, které měl na pokyn obviněného účetní předávat, a jak konstatoval soud prvního stupně, nebyl ani schopen popsat, jak faktura vypadá. Teprve na dotaz obviněného potvrdil, že měl ke kontrole faktur od něj seznam. Ohledně výpisů ze soukromých účtů obviněných sice svědek uvedl, že je účetní předával, jejich obsah však nekontroloval, jak je patrné z protokolu o hlavním líčení (č. l.
700 spisu), byť obvinění v dovolání tvrdí opak. Mimo toho, že samotná výpověď svědka vyzněla nepřesvědčivě, bylo možné přihlédnout i ke skutečnosti, že svědek je bývalým zaměstnancem společnosti obviněných. Oproti tomu účetní J. V. vypověděla, že výpisy ze soukromých účtů od obviněných neobdržela. Jako účetní by neměla žádný prospěch ze snížení daňové povinnosti obviněných. Pokud by skutečně měla k dispozici všechny potřebné podklady od obviněných, není zřejmé, proč by selektivně z účetnictví vynechávala právě údaje týkající se vkladů a plateb zaslaných na jejich soukromé účty, a to navíc za situace, kdy jí vzhledem k její profesi muselo být zřejmé, jaké z toho pro obviněné hrozí důsledky.
Soudu prvního stupně tedy nelze vytknout, jestliže v této části uvěřil výpovědi J. V., nikoli N. Q.
V. Pro úplnost lze dodat, že původní pokyn Nejvyššího soudu v předchozím zrušujícím usnesení vyslechnout jmenovaného svědka ve věci nelze interpretovat jako předem daný skutkový závěr opřený o tuto svědeckou výpověď. Rozhodnutí obou soudů nižších stupňů byla zrušena toliko na základě úspěšné dovolací argumentace o zcela opomenutém relevantním důkazním návrhu výslechem svědka. To ovšem neznamená, že by jeho věrohodnost nemohla být soudy posouzena i v konfrontaci s obsahem výpovědi v mezidobí již zemřelé J. V., jakož i s přihlédnutím k ostatním důkazům, způsobem pro obviněné nepříznivým, pokud je takové hodnocení plně v souladu s § 2 odst. 5, 6 tr. ř.
20. Dovolací soud v kontextu správných úvah soudů nižších stupňů doplňuje, že ze znaleckého posudku Ing. Václava Poloka k účetnictví společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., a k vyčíslení skutečné daňové povinnosti společnosti na dani z příjmů právnických osob za zdaňovací období 2014 a 2015 vyplynulo, že účetnictví společnosti sice vykazuje formální a věcné obsahové nedostatky, nicméně účetní neměla dostatek podkladů a pravděpodobně účtovala a tyto hodnoty se dostaly do obsahu účetních dokladů. Znalec pochopil, že „účetní účtovala pravděpodobně o dokladech, které jí byly dodány, účtovala svým způsobem, jak asi uměla, něco možná za někoho jiného“.
Znalci je známa praxe, kdy jednatelé společnosti k finančním tokům společnosti používají soukromé účty, setkává se s tím zvlášť v poslední době, kdy tito lidé odkloňují svoje platby kvůli různým exekučním povinnostem. Pokud účtují a uskutečňují platby ze svého osobního účtu, měli by účtenku dát účetní a sdělit jí, že platbu uskutečnili ze svého účtu, aby věděla, že to je platba, a mohla udělat příslušnou účetní operaci. Není zakázáno zaplatit z jiného účtu, ale je potřeba to transferovat do účetnictví.
Účetní by měla mít doklad pro zaúčtování. Znalec uvedl, že v případě zaúčtovaných faktur u společnosti HSD COSMETIC, s. r. o., se může domnívat, že ten, kdo o nich účtoval, toto spárování proti něčemu provedl. Pokud účetní závazky společnosti zaúčtovala jako uhrazené, musely existovat doklady o úhradě nebo byly zaúčtovány nesprávně.
21. Ani Nejvyšší soud však neshledal důvod, pro který by (ač dovolatelé prosazují opačnou verzi) účetní J. V. měla v inkriminovaném období v podstatě překvapivě a nečekaně přestat pro společnost HSD COSMETIC, s. r. o., řádně vykonávat účetní činnost a poškozovat ji, potažmo i obviněné, nedostatečně vedeným účetnictvím, zatajováním od obviněných řádně obdržených podkladů a v konečném důsledku i výrazným zkrácením daně z příjmu. Spolupráce s účetní trvala nejméně v období let 2006–2017, a to bez jakýchkoli výhrad k jejímu dlouholetému působení ze strany statutárních orgánů společnosti.
V souladu s odůvodněním obou soudních rozhodnutí lze navíc opakovaně poukázat na to, že J. V. by jako účetní neměla žádný prospěch ze snížení daňové povinnosti obviněných (na rozdíl od nich samotných). Od jistého období r. 2014 svědkyně začala mít pochybnosti o obchodech obviněných a začala si stěžovat na jejich nespolupráci a nedodávání potřebných podkladů pro řádné vedení účetnictví. Tedy lze souhlasit s jejím tvrzením korespondujícím se znaleckým závěrem, že účetnictví bylo vedeno podle toho, co účetní fakticky měla k dispozici a co byla schopna z takových podkladů zpracovat.
Je pravda, že první tři výzvy správce daně obdržela ona, aniž na ně jakkoli reagovala, a že zaúčtovala jako uhrazené faktury, jejichž úhrada se realizovala ze soukromých účtů obviněných. To však na výše uvedených důvodných závěrech nic nemění. Nutno připomenout, že svědkyně popřela znalost výpisů ze soukromých účtů, měla pouze povědomí, že tržby putují ve značných objemech na soukromý účet a z něj se prováděly platby. Stejně tak ovšem ani finanční úřad neměl informaci a evidenci jiného než firemního bankovního účtu.
Obviněným přitom nic nebránilo, aby i jiné, soukromé, účty oznámili a učinili tak hospodaření dostatečně transparentním. Nakonec soudy správně upozornily, že čtvrtá výzva správce daně směřovaná dne 18. 10. 2017 již do datové schránky společnosti (do níž svědkyně J. V. přístup neměla) k nápravě závadného stavu nevedla, obvinění reagovali zcela nedostatečně, přičemž se nemohli vymlouvat na nedostatek účetních podkladů, kterými byli povinni nadále disponovat, a na to, že by jim je snad zadržovala jejich účetní (k čemuž ostatně neměla racionální důvod).
Nadto oba obvinění obdrželi předvolání ke správci daně ze dne 15. 2. a 17. 2. 2016 „za účelem šetření pohybů na bankovním účtu“ (viz č. l. 199–202), tedy jim muselo být známo, že správce daně takovou problematiku hodlá prošetřovat. Poměrně ilustrativní je též poukaz na následné počínání obviněných po podání trestního oznámení dne 11. 6. 2018 a zahájení úkonů trestního řízení dne 17. 8. 2018, kdy své obchodní podíly převedli a dne 6. 11. 2018 jednatelství ve společnosti přešlo na jinou osobu vietnamské národnosti a následně se pak dne 30.
5. 2019 novým společníkem a jednatelem stala osoba ukrajinské státní příslušnosti, která nemá vůbec na území České republiky povolení k trvalému pobytu a není o ní nic konkrétního známo.
Lze se tedy ztotožnit i se závěrem, že se bezprostředně po zahájení úkonů trestního řízení obvinění poměrně typickým způsobem zbavili obchodní společnosti zatížené podezřením ze zkrácení daně, aniž by byli ochotni a schopni toto podezření rozptýlit a eventuálně zkrácenou daň doplatit.
22. Ve věci činné soudy pak logicky vyargumentovaly na základě obsahu provedeného dokazování, že obvinění vklady na soukromé účty a následné platby nezaevidovali v účetnictví, neposkytli své účetní dostatečnou součinnost, neposkytli potřebné dokumenty, aby mohly být tyto platby náležitě zaúčtovány a daň správně vyměřena. Účetní tak pracovala pouze s podklady, které jí poskytli obvinění, a snažila se účetnictví vést pokud možno akceptovatelným způsobem, aniž by na tomto závěru mohla cokoli změnit její prokazatelná (a v uvedených souvislostech i poměrně představitelná a logická) nespolupráce s finančním úřadem. V podrobnostech viz body 13. rozsudku obvodního soudu a 17. rozsudku městského soudu. Skutkový závěr protěžovaný dovolateli, že dodali veškeré potřebné podklady pro řádné zpracování daňového přiznání, přičemž jediným chybujícím článkem byla účetní J. V., neobstojí.
23. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněných a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
24. S ohledem na výše uvedené nelze sdílet přesvědčení dovolatelů, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která byla mj. čerpána z výpovědi svědkyně J. V., jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Námitky obviněných, které byly opřeny o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., shledal dovolací soud zjevně neopodstatněnými.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
25. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. svou zákonnou formulací vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
26. Uvedenému dovolacímu důvodu je možné s jistou dávkou tolerance podřadit námitku týkající se zavinění, tedy závěru soudů o spáchání skutku ve formě (minimálně) nepřímého úmyslu, byť ji obvinění v podstatě zakládají na skutkových zjištěních odlišných od závěrů soudu prvního stupně a část podstatných zjištění ignorují.
27. Jak už bylo výše uvedeno, soud prvního stupně neuvěřil výpovědi svědka N. Q. V., že účetní J. V. na pokyn obviněného předával také výpisy ze soukromých účtů obviněných, ale naopak této účetní, která uvedla, že dané podklady neměla k dispozici. Napadené rozhodnutí tak spočívá na skutkovém závěru, že obvinění neposkytovali své účetní veškerou potřebnou součinnost k vedení správného účetnictví a potažmo vypracování správného daňového přiznání. Právní závěr o jejich subjektivní stránce tedy neodráží situaci, kdy by se spoléhali na řádné vedení účetnictví profesionální osobou, jak tvrdí v dovolání.
28. Je proto možné jednoznačně vyloučit, že by se u obviněných jednalo o tzv. pravou lhostejnost, jak namítají. K závěrům obviněnými citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. 5 Tdo 1101/2018, se vyjádřil už odvolací soud v bodě 17. odůvodnění svého rozsudku. Nejvyšší soud nad rámec uvedeného zdůrazňuje, že tam posuzovaný případ byl skutkově odlišný v tom, že obviněný, který se spoléhal na řádné vedení účetnictví a plnění daňové povinnosti svou matkou, se o nesrovnalostech dozvěděl až po zahájení trestního stíhání, načež okamžitě učinil opatření k nápravě. V nyní posuzovaném případě šlo o zcela jinou situaci, jak přiléhavě rozvedl zejména odvolací soud v bodech 13.–15. rozsudku, a to nejen pokud jde o skutečnost, že obvinění své účetní nedodali výpisy ze svých soukromých účtů, ale také o jejich nedostatečnou aktivitu poté co jim byla doručena čtvrtá výzva finančního úřadu, s níž se již prokazatelně seznámili.
29. Stručně shrnuto, obvinění minimálně osm měsíců před zahájením trestního stíhání bez pochybností věděli o nedostatcích v účetnictví a nesprávně odvedené daňové povinnosti. Za tuto dobu měli možnost doložit požadované údaje a posléze ještě odvrátit své trestní stíhání zaplacením daně vyměřené podle pomůcek a, jak správně podotkl odvolací soud, mohli také proti rozhodnutí finančního úřadu podat odvolání a případně využít další opravné prostředky, což rovněž neučinili. Namísto toho se obchodní společnosti zbavili tím, že ji převedli na nekontaktního ukrajinského občana bez povolení k pobytu na území České republiky. Nelze akceptovat ani argumentaci o odlišném sociokulturním původu obviněných, kteří se evidentně etablovali v podnikání na území České republiky, daňová přiznání opakovaně podávali, s účetní dlouhodobě spolupracovali a byli si tedy plně vědomi nejméně základních povinností členů statutárního orgánu obchodní společnosti ve vztahu k daňovým předpisům. V posuzovaném případě tedy nešlo o situaci „odpovídající spíše nedbalosti“, kdy by se obvinění ohledně vedení účetnictví a řádného plnění daňové povinnosti zcela spolehli na osobu s příslušným odborným zaměřením, neboť obvinění prokazatelně nemohli žít v iluzi, že účetnictví je řádně vedeno. Přesto nezjednali nápravu a vzdor nepochybnému vědomí o zcela nedostatečném rozsahu jejich daňové povinnosti a vzdor výzvě finančního úřadu nevyužili možnosti zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí, kterou trestní zákoník garantuje i v případě dodatečného uhrazení daňové povinnosti podle § 33 tr. zákoníku. Rovněž tato skutečnost nasvědčuje tomu, že obvinění neměli v úmyslu daňovou povinnost splnit v řádném rozsahu.
30. V těchto souvislostech již odvolací soud relevantně zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 5 Tdo 493/2012, a ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 166/2009, která se zabývala otázkou zavinění v případě přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, resp. takového trestného činu podle § 125 odst. 1 tr. zák. I v těchto věcech byla primárně namítána absence subjektivní stránky i jen ve formě nepřímého úmyslu, kdy obvinění tvrdili právě to, že vedení účetnictví svěřili renomovanému účetnímu subjektu, a důvodně tak spoléhali na vedení účetnictví v souladu se zákonnými požadavky. Přitom však bylo zjištěno, že obvinění (podnikající fyzická osoba a jediný jednatel společnosti s ručením omezeným) neposkytli potřebné doklady k zaúčtování, nedbali výhrad činných účetních a nevyvinuli potřebnou součinnost, ač to byli oni, kdo byli povinni vést účetnictví podle zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví. Za takových okolností Nejvyšší soud opakovaně konstatoval zavinění obviněných v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, neboť byla shledána intelektuální složka úmyslu i složka volní ve formě srozumění.
31. Rovněž v usnesení ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 8 Tdo 790/2005, (publikovaném pod č. 34/2006 Sb. rozh. tr.) Nejvyšší soud při obsahově shodné dovolací argumentaci uzavřel, že bylo povinností obviněných jako jednatelů společnosti s ručením omezeným (nikoli účetního či daňového poradce) vést řádně účetnictví, jakož i podat řádně a včas daňové přiznání. Trestní odpovědnost účetního či daňového poradce by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, jestliže by mu obvinění řádně předali kompletní dokumentaci potřebnou ke zpracování daňového přiznání. Takové skutečnosti však nebyly zjištěny, naopak vznik daňové povinnosti zamlčeli obvinění. Popsaná situace pak plně dopadá též na aktuálně projednávanou věc a není důvodu, aby byla Nejvyšším soudem posouzena odlišně.
32. Přiléhavá je i argumentace státního zástupce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 745/2014. V této věci bylo obviněnému vytýkáno, že neučinil dostatečné kroky k zajištění řádného vedení účetnictví osobou nejen odborně vybavenou, ale i dostatečně svědomitou při výkonu této činnosti. Jestliže se údajně až dodatečně dozvěděl o její neschopnosti vést účetnictví, měl stále ještě určitý čas k tomu, aby zajistil jiného účetního a aby zjednal nápravu. Obviněný ovšem, byť si byl vědom, že část jeho příjmů z podnikání není vůbec uvedena v daňových přiznáních, vyjádřil srozumění s tímto stavem podpisem příslušných daňových přiznání. V dané věci proto podle Nejvyššího soudu nevznikly pochybnosti o existenci zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
33. Z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je tedy dovolání zjevně neopodstatněné, neboť soudy dospěly ke správné právní kvalifikaci jednání obviněných jako zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, u něhož nelze konstatovat dovoláním namítaný nedostatek subjektivní stránky spočívající v absenci potřebné formy úmyslného zavinění.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.
34. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. zahrnuje dvě alternativy. Podle první z nich je dán, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.
35. Obvinění odkázali ve svém dovolání na druhou alternativu citovaného dovolacího důvodu, která ovšem nemůže být naplněna za situace, kdy jejich námitky podřaditelné pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. byly shledány zjevně neopodstatněnými.
V. Způsob rozhodnutí
36. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněná. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
37. Dovolací soud nerozhodoval o návrhu obviněných, aby předseda senátu před rozhodnutím o dovolání odložil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (§ 265o odst. 1 tr. ř.). Obviněný není oprávněn podat návrh podle § 265h odst. 3 tr. ř. a předsedkyně senátu soudu prvního stupně spis s příslušným návrhem na odklad nebo přerušení výkonu trestu nepředložila. Podání obviněných bylo vyhodnoceno jako podnět k postupu předsedy senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř., čemuž nic nebrání, avšak důvody pro takový postup nebyly shledány.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 8. 2025
Mgr. Pavel Göth předseda senátu