6 Tdo 659/2013-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. července 2013 o dovolání
nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch obviněného Z. V., proti
rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6. 3.
2013, č. j. 14 To 40/2013-209, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Písku
pod sp. zn. 8 T 66/2012, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nejvyššího státního zástupce
o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 6.
3. 2013, č. j. 14 To 40/2013-209, byl k odvolání obviněného podle § 258 odst. 1
písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen v celém výroku o uloženém trestu rozsudek
Okresního soudu v Písku ze dne 18. 12. 2012, č. j. 8 T 66/2012-162, kterým byl
obviněný Z. V. uznán vinným přečinem ublížení na zdraví z nedbalosti podle §
148 odst. 1 tr. zákoníku a odsouzen podle § 148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu
odnětí svobody v trvání tří měsíců, když podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na
zkušební dobu v trvání čtrnácti měsíců a dále mu byl uložen podle § 73 odst. 1
tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových
vozidel na dobu dvanácti měsíců a nově podle § 259 odst. 3 tr. ř. bylo
rozhodnuto tak, že při nezměněném výroku o vině byl obviněný odsouzen podle §
148 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání tří měsíců, když
podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon
trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtrnácti
měsíců a podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku bylo obviněnému uloženo přiměřené
omezení zdržet se při řízení motorových vozidel jednání, které by svou povahou
naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z přestupků podle zákona č.
361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne
6. 3. 2013, č. j. 14 To 40/2013-209, podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch
obviněného dovolání s uplatněním dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. – obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. V
úvodních pasážích svého dovolání popisuje způsob rozhodnutí soudu prvního a
druhého stupně, aby následně ve vztahu k § 82 tr. zákoníku citoval přiměřená
omezení a přiměřené povinnosti demonstrativně uvedené v § 48 odst. 4 tr. zákoníku s argumentací, že z výčtu vyplývá, že soud může uložit buď povinnost
určitým způsobem aktivně jednat nebo naopak povinnost určitého jednání se
zdržet. V souvislosti s povinností zdržet se jednání naplňující znaky některého
z přestupků podle zákona o provozu na pozemních komunikacích, která byla
obviněnému uložena soudem druhého stupně, poukazuje dovolatel na ustanovení § 4
písm. b) zákona o provozu na pozemních komunikacích, ze kterého podle jeho
mínění vyplývá povinnost každého účastníka tohoto provozu řídit se pravidly
upravenými tímto zákonem. Dále uvádí, že sama skutečnost, že soud uloží
podmíněně odsouzenému v rámci zkušební doby povinnost vyplývající pro něho
přímo ze zákona, případně uloženou mu jiným soudním rozhodnutím, nemusí být v
rozporu s ustanovením § 82 odst. 2 tr. zákoníku a v této souvislosti pak
rozvádí rozhodnutí Pls 7/66, rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7 Tz 147/2000
či sp. zn. 4 Tz 106/2005. Podle názoru nejvyššího státního zástupce tak lze
povinnosti a omezení uvedené v § 82 odst. 2 tr. zákoníku rozdělit do dvou
skupin podle toho, zda určité povinnosti či omezení jsou založeny primárně
pouze tímto výrokem nebo zda se takto ukládá plnění povinnosti či respektování
omezení stanovených jinak zákonem, jiným soudním rozhodnutím či jiným výrokem
téhož soudního rozhodnutí. Dále argumentuje tím, že podle judikatury lze
podmíněně odsouzenému uložit jen zcela konkrétně věcně či osobně vymezenou
povinnost či omezení (např. včas a řádně platit běžné výživné na konkrétní
dítě). Z důvodů shora uvedených spatřuje nezákonnost v tom, že povinnost byla
obviněnému uložena ve zcela obecné poloze, aniž by byla tato povinnost jakkoliv
omezena či konkretizována jako je tomu v případě výše uvedené judikatury. Vedení řádného života je základní podmínkou osvědčení a z toho podle dovolatele
vyplývá, že ke splnění zákonné podmínky vedení řádného života by měl odsouzený
ve zkušební době se zdržet veškerého jednání naplňujícího nejen zákonné znaky
trestných činů, ale i přestupků, aniž je nutno mu to zvlášť ukládat podle § 82
odst. 2 tr. zákoníku. Podle nejvyššího státního zástupce nejde pouze o
nadbytečně formulovaný výrok, neboť při striktním výkladu § 82 odst. 2 tr. zákoníku, jak bylo formulováno krajským soudem, by bylo zákonným důvodem pro
přeměnu trestu i spáchání dopravního přestupku bagatelní povahy.
V závěru svého
dovolání vyslovil přesvědčení, že soudem prvního stupně uložený trest zákazu
činnosti byl zcela přiměřeným vzhledem k tomu, že obviněný byl v minulosti v
osmi případech postižen pro dopravní přestupky, spočívající v překročení
dovolené rychlosti, přičemž dva z těchto přestupků spáchal i po nyní posuzované
nehodě. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud ve výroku, kterým
se obviněnému ukládá podle § 82 odst. 2 tr. zákoníku přiměřené omezení
rozhodnutí napadené dovoláním zrušil a ve věci rozhodl v neveřejném zasedání.
Obviněný se k dovolání nejvyššího státního zástupce ke dni konání neveřejného
zasedání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
nejvyššího státního zástupce je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.],
bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání
obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda nejvyšším státním zástupcem vznesené námitky naplňují jím
uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně
nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem
podle § 265i odst. 3 tr. ř.
S odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat,
pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo
mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně
na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Z celé koncepce dovolání nejvyššího státního zástupce je zřejmé, že tento
jednoznačně nevylučuje, aby soud podmíněně odsouzenému v rámci zkušební doby
uložil povinnost vyplývající pro něj přímo ze zákona, že takový výrok nemusí
být v rozporu se zněním § 82 odst. 2 tr. zákoníku. Za zásadní nezákonnost v
předmětné trestní věci však považuje to, že povinnost byla obviněnému uložena
ve zcela obecné poloze, aniž by byla tato povinnost jakkoliv omezena či
konkretizována jako je tomu v případě výše uvedené judikatury.
Na tomto místě lze zmínit již citované rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 7
Tz 147/2000, ze kterého mj. vyplývá, že je důvodným ukládat pachatelům
trestných činů zanedbání povinné výživy, spáchaných úmyslně, přiměřené
povinnosti, které mají vést pachatele k tomu, aby v době podmíněného odsouzení
plnili řádně vyživovací povinnost (řádně a včas platit běžné výživné), přičemž
vyživovací povinnost je stanovena nejen v zákoně č. 94/1963 Sb., zákon o rodině
ve znění pozdějších předpisů, ale také např. v ustanovení § 196 odst. 2 tr.
zákoníku.
Soud druhého stupně projednával odvolání obviněného a dospěl k závěru, že
„uložení trestu zákazu činnosti, vedle trestu odnětí svobody v trvání tří
měsíců, s podmíněným odkladem jeho výkonu na zkušební dobu v trvání 14 měsíců,
je v případě obviněného nepřiměřenou sankcí“ – viz str. 6 rozsudku. Dále také
uvedl, že aby se obviněný do budoucna vyvaroval jakýchkoli přestupků v dopravě
a jakéhokoli ohrožení ostatních účastníků silničního provozu, zvolil uložení
přiměřeného omezení spočívající ve zdržení se při řízení motorových vozidel
jednání, které by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z
přestupků podle zákona o provozu na pozemních komunikacích.
V souvislosti s otázkou ukládání přiměřených omezení a přiměřených povinností
je vhodné uvést, že jejich uložením se mj. prohlubuje výchovný vliv podmíněného
odkladu výkonu trestu. Je-li takové přiměřené omezení nebo povinnost uložena,
nemusí být takový výrok ani v rozporu s ustanovením § 82 odst. 2 tr. zákoníku,
neboť ve svém důsledku pouze takovému obviněnému opětovně připomíná, že ve
zkušební době musí vést řádný život jak vyplývá z ustanovení § 83 odst. 1 tr.
ř. Při rozhodování o tom, zda obviněný vedl ve zkušební době řádný život a
vyhověl uloženým podmínkám, pokud by byl uložen trest odnětí svobody bez
přiměřených povinností a přiměřeného omezení, vycházel by soud mj. také ze
zjištění, zda se dopustil na úseku silniční dopravy jako řidič přestupku podle
zákona o provozu na pozemních komunikacích. Při rozhodování o tom, zda se
podmíněně odsouzený osvědčil, by bezpochyby bylo bráno v úvahu, o jaké
přestupky se jednalo. Je nesporné, že je rozdíl např. mezi přestupkem podle §
18 odst. 4 (rychlost jízdy v obci) a ustanovením 6 odst. 1 písm. a) (řidič
motorového vozidla je povinen být za jízdy připoután na sedadle bezpečnostním
pásem) a tyto skutečnosti by musely být při rozhodování o osvědčení se
obviněného brány v úvahu, ať již by šlo o uložení trestu odnětí svobody
podmíněně odloženého s odkazem na ustanovení § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82
odst. 1 tr. zákoníku, stejně jako v případech uloženého trestu odnětí svobody s
podmíněným odkladem podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku a § 82 odst. 1 tr. zákoníku
při uložení přiměřených omezení a povinností, které byly vymezeny v rozsahu
celého zákona o provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího
soudu lze tedy v daném případě konstatovat, že uložením přiměřených omezení a
přiměřených povinností obviněnému v rozsahu „zdržet se při řízení motorových
vozidel jednání, které by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty
některého z přestupků podle zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích“, došlo pouze k zopakování všeobecné podmínky vyjádřené v
ustanovení § 83 odst. 1 tr. zákoníku – vést ve zkušební době řádný život.
Přehlédnuto nesmí být ani ustanovení § 83 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, ze
kterého vyplývá, že pokud by obviněný zavdal příčinu k nařízení výkonu trestu
odnětí svobody, může soud ponechat podmíněné odsouzení v platnosti a stanovit
dosud neuložená přiměřená omezení a přiměřené povinnosti.
V předmětné trestní věci tedy existuje situace, kdy trest odnětí svobody
podmíněně odložený je uložen ve spojení s přiměřenými omezeními a přiměřenými
povinnostmi, které však nejsou formulovány tak, aby byla určitá a
kontrolovatelná, ale jsou vymezeny zcela obecně, což ve svém důsledku obecně
znamená, že pouze se překrývají s obecnou podmínkou vedení řádného života ve
zkušební době. Za takto vzniklé situace, kdy přiměřená omezení a přiměřené
povinnosti nepřekračují v rámci rozhodování o podmíněném odsouzení (§ 83 tr.
zákoníku) základní podmínku osvědčení se ve zkušební době – tj. podmínku vedení
řádného života ve zkušební době, nelze hovořit o tom, že by se jednalo o
uložení trestu odnětí svobody podmíněně odloženého s uložením přiměřených
omezení a přiměřených povinností, který nelze uložit. Jde pouze o situaci, kdy
tímto způsobem došlo pouze k duplicitnímu vyjádření podmínky vedení řádného
života, přičemž takové vyjádření vzhledem k neurčitosti přiměřených povinností
a přiměřených omezení lze označit za nadbytečné.
Dále nejvyšší státní zástupce dovozuje, že přiměřené povinnosti a přiměřená
omezení byly uloženy tak široce, že ve své podstatě umožňují jakékoli porušení
předpisů o provozu na pozemních komunikacích obviněným posoudit při rozhodování
o tom, zda se podmíněně odsouzený osvědčil, za nesplnění podmínky vedení
řádného života, a proto dospěl k závěru, že je nutno podat dovolání ve prospěch
obviněného. Shora však již Nejvyšší soud vyslovil závěr, že v předmětné trestní
věci „přiměřené omezení zdržet se při řízení motorových vozidel jednání, které
by svou povahou naplňovalo znaky skutkové podstaty některého z přestupků podle
zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích“, které uložil soud
druhého stupně obviněnému, nezpřísňuje podmínky podmíněného odsouzení, neboť i
při podmíněném odsouzení bez aplikace § 82 odst. 2 tr. zákoníku, je podmínkou
osvědčení řádné chování – vedení řádného života. Shora také bylo konstatováno,
že existují rozdíly mezi přestupky na úseku silničního provozu, avšak zákonné
vyjádření podmínky vedení řádného života vyjadřuje nutnost přezkoumat při
rozhodování o tom, zda se obviněný osvědčil, všechny okolnosti, které jsou
významné pro vyslovení závěru, že obviněný vedl řádný život, nikoli pouze
formalisticky přistoupit k problematice přiměřených povinností a omezení, jak
by mohlo vyplývat z dovolání nejvyššího státního zástupce.
Základním bodem dovolání podaném nejvyšším státním zástupcem ve prospěch
obviněného tedy zůstává, že za zásadní nezákonnost v předmětné trestní věci
považuje to, že povinnost byla obviněnému uložena ve zcela obecné poloze, aniž
by byla tato povinnost jakkoliv omezena či konkretizována jako je tomu v
případě výše uvedené judikatury. Z tohoto vyjádření vyplývá, že státní zástupce
při podání dovolání se zaměřil pouze na to, že porovnával obecnost „přiměřeného
omezení“ v předmětné trestní věci s konkretizovanými povinnostmi, jak vyplývalo
z judikatury, kterou konstatoval. Patrně z té skutečnosti, že v jím zmiňovaných
rozhodnutích byly povinnosti obviněného konkretizovány a v předmětné trestní
věci tomu tak nebylo, dospěl k závěru, že výklad „přiměřeného omezení“, který
zvolil Krajský soud v Českých Budějovicích je tak široký, že bylo rozhodnuto v
neprospěch obviněného. Jediným kritériem se pro dovolatele stalo posouzení
konkretizace a obecnosti v předmětné věci se srovnávanými rozhodnutími
Nejvyššího soudu, aniž by bylo přihlédnuto k základní podstatě „přiměřeného
omezení“, v dané trestní věci vyjádřeného, které svým rámcem nezpřísňuje
podmínky – vedení řádného života, jako podmínky při rozhodování o osvědčení
obviněného.
Závěrem je však nutno uvést, že úvahy a způsob, kterým soud druhého stupně
nahradil trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel obecně formulovaným
omezením na úseku dopravy z hlediska výchovného a sankčního ve vztahu k
obviněnému, nepovažuje Nejvyšší soud za důvodné. Vzhledem ke všem shora
uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce
podané ve prospěch obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z
toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst.
3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí
dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje
v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimku obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. července 2013
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann