6 Tdo 661/2005
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 22.
září 2005 dovolání, které podal obviněný Ing. J. Z., proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To 355/2004, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 2 T
105/2001, a rozhodl t a k t o :
Podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11.
2004, sp. zn. 3 To 355/2004, z r u š u j e . Současně se zrušují další
rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně,
k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně p ř i k a z u j e , aby
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 T
105/2001, byl obviněný Ing. J. Z. uznán vinným, že
jako jednatel společnosti I. s. r. o. Ž. n. S.,
v průběhu období od února 1997 do září 1997 ve Ž. n. S. postupně vystavil
celkem v osmi případech vždy dvě faktury evidované stejnými čísly, avšak na
různé finanční částky, přičemž faktury s vyšší fakturovanou částkou
odpovídající skutečné hodnotě zakázky předal zákazníkům a faktury s nižší
částkou zaznamenal do pomocné účetní evidence s úmyslem užít je ve vlastní
prospěch jako doklady odpovídající skutečnému plnění, když se jednalo o
následující faktury:
- č. ze dne 20. 2. 1997 ohledně odběratele M. D., když skutečně fakturovaná
částka vykázaná ve faktuře předané tomuto odběrateli činila 6.247,10 Kč a
fingovaná částka zaevidovaná do účetnictví firmy činila 61,10 Kč, čímž vznikl
rozdíl ve výši 6.186,- Kč,
- č. ze dne 4. 3. 1997 ohledně odběratele M. M., když skutečně fakturovaná
peněžní částka vykázaná ve faktuře předané tomuto odběrateli činila 5.902,10 Kč
a fingovaná peněžní částka vedená v účetnictví činila 1.332,10 Kč, čímž vznikl
rozdíl ve výši 4.570,- Kč,
- č. ze dne 9. 7. 1997 ohledně odběratele V. M., když skutečně fakturovaná
částka uvedená ve faktuře zaslané tomuto odběrateli činila 29.355,40 Kč a
fingovaná peněžní částka vykázaná v účetnictví činila 12.215,60 Kč, čímž vznikl
rozdíl ve výši 17.139,80 Kč,
- č. ze dne 7. 8. 1997 ohledně odběratele L. Š., když skutečně fakturovaná
částka vykázaná ve faktuře předané odběrateli činila 17.069,10 Kč a fingovaná
peněžní částka vedená v účetnictví činila 4.734,90 Kč, čímž vznikl rozdíl ve
výši 12.334,20 Kč,
- č. ze dne 8. 8. 1997 ohledně odběratele F. M., když skutečně fakturovaná
částka vykázaná ve faktuře zaslané tomuto odběrateli činila 13.354,30 Kč a
fingovaná peněžní částka vyznačená v účetnictví činila 5.499,30 Kč, čímž vznikl
rozdíl ve výši 7.855,- Kč,
- č. ze dne 15. 8. 1997 ohledně odběratelky JUDr. M. S., když skutečně
fakturovaná částka vykázaná ve faktuře zaslané této odběratelce činila
12.450,90 Kč a fingovaná peněžní částka vyznačená v účetnictví činila 7.630,40
Kč, čímž vznikl rozdíl ve výši 4.820,50 Kč,
- č. ze dne 8. 8. 1997 a č. ze dne 24. 9. 1997 ohledně odběratele firmy T. P.
s. r. o. Ř., okr. Ž. n. S., kdy skutečně fakturované částky vykázané v těchto
fakturách zaslaných tomuto odběrateli činily celkovou částku 34.330,80 Kč a
fingovaná částka vyznačená v účetnictví činila 14.757,90 Kč, čímž vznikl rozdíl
v celkové výši 19.642,90 Kč.
Takto popsané jednání soud prvého stupně právně kvalifikoval jako pokus
trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák. a
obviněného odsoudil podle § 250 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v
trvání osmi měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1, § 59 odst. 1 tr. zák.
podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Naproti tomu byl obviněný Ing. J. Z. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěn
obžaloby Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 12. 7. 2001, sp.
zn. Zt 139/2000, pro skutek popsaný na str. 3 rozsudku, jímž měl (podle
obžaloby) spáchat trestný čin poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm.
a) tr. zák. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená společnost I., s. r. o.,
H. n., Ž. n. S. a právní nástupkyně poškozeného Ing. J. F., zemřelého dne 16.
11. 2001, H. F., nar., bytem D. čp., Ž. n. S., odkázány s nárokem na náhradu
škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný Ing. J. Z. odvolání, které bylo
usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To 355/2004,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči rozhodnutí soudu druhého stupně podal obviněný Ing. J. Z. prostřednictvím
obhájkyně dovolání, a to z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm.
e), g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný rozvedl námitky, jimiž by měly být citované
dovolací důvody naplněny. V kontextu s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1
písm. e) tr. ř. namítl, že jeho trestní stíhání mělo být zastaveno, neboť byl
šest let omezen v obvyklém způsobu života a podmíněný trest je jen dalším
prodloužením tohoto protiprávního stavu. Podle jeho názoru bylo trestní stíhání
prodlužováno pouze v důsledku toho, že věc šetřila podjatá Policie ve Ž.n. S.,
u které oznamovatel Ing. F. několik let pracoval, a dozorovalo ji podjaté
Okresní státní zastupitelství ve Žďáře nad Sázavou. S odkazem na judikaturu
Evropského soudního dvora bylo proto trestní stíhání, a to vzhledem k obviněným
nezaviněné délce řízení, nepřípustné.
Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., dovolatel
vyslovil přesvědčení, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním
posouzení skutku. Poukázal, že odvolací soud plně převzal právní argumentaci
soudu prvého stupně, aniž by se vypořádal se zásadním argumentem obviněného, že
do účetnictví zadával nesprávně vystavené faktury vždy svědek Ing. J. F. Uvedl,
že obě faktury vždy vystavil, nicméně než ty nesprávné vyřadil a správné
zaúčtoval, jmenovaný svědek se jich z pracovního stolu obviněného v době jeho
nepřítomnosti zmocnil a dal ty nesprávné zaúčtovat; správnými však později při
účetní komparaci argumentoval a vše svedl na obviněného. Namítl, že orgány
činné v trestním řízení svůj závěr o jeho vině učinily jen z toho, že nesprávné
faktury, jejichž důvodem byla vždy změna podmínek objednávek, vystavil. Podle
názoru obviněného není pouhé nesprávné vystavení faktury, která nebyla doručena
adresátovi, zanesena do účetnictví ani použita jiným způsobem, jednáním
způsobilým založit trestní odpovědnost. Nesprávné vystavení nové faktury pod
stejným číslem a znějící na jinou částku představuje pouze porušení zákona o
účetnictví; pokud mělo být účtováno odlišně od původně vystavené faktury, měl
být vystaven dobropis a poté nová faktura pod novým číslem. Jelikož nedošlo k
zaúčtování nesprávné faktury a na jejím základě k platbě, nemohlo jít o žádný
delikt, a to ani z pohledu zákona o účetnictví. Ačkoliv byl v trestním řízení
prokázán toliko nesprávný postup při vystavování faktur, soud převzal podsunutý
názor, že se tímto jednáním Ing. J. Z. dopustil trestného činu. Nevzal však v
potaz, že v posuzované době ve firmě účetnictví zpracovávala Ing. N., která
správně zaúčtovala prvotní faktury, vůči kterým korespondoval také příjem
peněz. Obviněný vytkl, že pokud by se chtěl pokusit o trestný čin, musel by
zfalšovat též příjmové doklady, což se však nestalo. Celá situace byla předem
připravena Ing. J. F., který ho touto cestou ve firmě zlikvidoval a na sebe
převedl firemní dům, jenž má po smrti jmenovaného k dispozici jeho rodina. Navíc právní argumenty obviněného potvrdili i oba slyšení daňoví poradci Ing. J. a Ing. D., přičemž prvně jmenovaný uvedl, že vždy záleží, jak byla faktura
zaúčtována; samotné vystavení faktury nic neznamená. Rovněž sešit s názvem
„faktury přijaté a faktury vydané, rok 1997“, který soud považuje za pomocnou
účetní evidenci, tento znalec označil za doklad pro sestavování daňového
přiznání nerozhodující; žádný ze soudů se však s touto skutečností nevypořádal. V této souvislosti obviněný poukázal na ustanovení § 33a odst. 1 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ohledně průkaznosti účetního záznamu. Uzavřel, že v
daném případě bylo prokázáno, že byly zaúčtovány faktury, kterým odpovídaly
příjmové doklady, tj. faktury správné, což bylo podloženo i přiznáními k DPH. V
rozporu s tím však soudy vycházely z výše zmíněného sešitu jako tzv.
pomocné
účetní evidence, kterou si podnikatel nemusí vůbec vést a nejedná se o žádný
úřední doklad, když závazné a právně významné skutečnosti pro spáchání
trestného jednání lze vyvodit pouze z účetní evidence, na základě které byla
podávána daňová přiznání. Skutečnost, že doklady do účetnictví a daňové
přiznání zpracovávala Ing. M., resp. Ing. N., zcela vylučuje úmysl obviněného
spáchat jakýkoliv trestný čin, neboť to byl on, kdo zpracování účetnictví
odborné firmě zadával. Navíc druhý společník Ing. J. F. měl účetnictví k
dispozici, manipuloval s ním a nakonec ho zašantročil. Za této důkazní situace
je podle obviněného dovození podvodného úmyslu u jeho osoby při vystavování
faktur vyloučeno. Účetnictví bylo řádně a odborně vedeno právě proto, aby byly
vyloučeny jakékoliv machinace či nesprávnosti. Již před zaúčtováním bylo ihned
po vystavení dvojí faktury zřejmé, že se jedná o zjevně nesprávný doklad, který
není způsobilý k zavedení do účetní evidence a je nezpůsobilý k jakémukoliv
právnímu účinku, který by mohl vést k poškození kohokoli, tedy k podvodu. Obviněný rovněž poukázal na judikaturu Vrchního soudu v Olomouci vztahující se
k totožné problematice.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského
soudu v Brně, jakož i rozhodnutí obsahově navazující a pokud nevysloví
nepřípustnost trestního stíhání jeho osoby, aby věc přikázal k novému
projednání a rozhodnutí.
K podanému dovolání se ve smyslu ustanovení § 265h odst. 2 věty první tr. ř.
písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. K dovolací
námitce ve smyslu § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. v podrobnostech konstatoval,
že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1
Úmluvy samo o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti nebo dokonce nutnosti zastavit
trestní stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Nelze připustit, aby orgán
činný v trestním řízení, který v důsledku své případné nečinnosti způsobil
průtahy v řízení, se zbavil povinnosti vyplývající pro něj ze zásady
oficiality, aniž by vyvinul jakoukoli iniciativu k naplnění účelu trestního
řízení. Podle názoru státního zástupce nenaplňuje v této části dovolání
obviněného jím deklarovaný dovolací důvod, a proto je zjevně neopodstatněné. V
souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní
zástupce uvedl, že v rámci řízení o dovolání se nelze zabývat námitkami
dovolatele, jimiž zpochybňuje skutková zjištění soudu, popřípadě dochází k
jinému hodnocení provedených důkazů a jimiž tak nevytýká konkrétní pochybení v
právním posouzení skutku, nýbrž prosazuje odlišné hodnocení důkazů, než ke
kterému dospěly soudy obou stupňů. V posuzovaném případě soudy vyšly z
usvědčující výpovědi Ing. J. F., která v návaznosti na další opatřené důkazy
prokazuje, že jediným důvodem jednání obviněného bylo získání finančního
prospěchu ke škodě I., s. r. o. Státní zástupce konstatoval, že napadená
rozhodnutí netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání.
Proto navrhl, aby podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. bylo dovolání obviněného
odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání
obviněného Ing. J. Z. je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo
podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. ], v zákonné
lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.). Rovněž
konstatoval, že dovolání splňuje veškeré formální náležitosti ve smyslu § 265f
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu
některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo
nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. považuje Nejvyšší soud
za potřebné v obecné rovině uvést, že podle § 223 odst. 1 tr. ř. soud zastaví
trestní stíhání, shledá-li za hlavního líčení, že je tu některá z okolností
uvedených v § 11 odst. 1 tr. ř. V ustanovení § 11 odst. 1 tr. ř. jsou
taxativně, pozitivně a výslovně uvedeny okolnosti, kdy je trestní stíhání
nepřípustné, v důsledku čehož je nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v
něm pokračovat a musí být zastaveno. Představují kogentní úpravu a je zapotřebí
je chápat jako průlom do zásady oficiality (§ 2 odst. 4 tr. ř.) a do zásady
legality (§ 2 odst. 3 tr. ř.), které patří mezi základní zásady trestního
řízení. Ani jedna z okolností zde uvedených (a ani v jiném ustanovení trestního
řádu) neznamená, že trestní stíhání je možné zastavit z důvodů průtahů v
řízení.
Tento závěr platí bezezbytku i pro důvod zakotvený v § 11 odst. 1 písm. j) tr.
ř., podle něhož je trestní stíhání nepřípustné, stanoví-li tak vyhlášená
mezinárodní smlouva, kterou je Česká republika vázána. Odkaz na takovou smlouvu
znamená, že v textu vyhlášené mezinárodní smlouvy musí být nepřípustnost
trestního stíhání zakotvena výslovně a nelze ji dovozovat jako možný prostředek
nápravy vzniklého pochybení. Žádná mezinárodní smlouva však výslovný důvod pro
zastavení trestního stíhání nestanoví.
Právo, aby věc byla projednána v přiměřené lhůtě, je nedílnou součástí
požadavků na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), podle něhož každý má
právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě
projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který mimo jiné
rozhodne o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Podle čl. 10
Ústavy jsou všechny vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal
Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, součástí jejího právního
řádu, přičemž stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se
mezinárodní smlouva. Právo na projednání věci bez zbytečných průtahů je
zakotveno též v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obdobně je
toto právo formulováno i v ustanovení § 5 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o
soudech a soudcích, podle něhož každý má právo, aby jeho věc byla soudem
projednána a rozhodnuta bez zbytečných průtahů. Požadavek projednávat trestní
věci co nejrychleji je rovněž vyjádřen v § 2 odst. 4 tr. ř.
Přiměřenost délky řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy je judikaturou
Evropského soudu posuzována podle konkrétních okolností případu s přihlédnutím
ke kriteriím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou především
složitost případu, chování stěžovatele a chování příslušných státních orgánů.
Pro tento účel se přihlíží popřípadě též k tomu, co je pro stěžovatele v sázce.
Evropský soud však v žádném ze svých rozhodnutí nekonkretizoval obecně závaznou
dobu, kterou by bylo možno za přiměřenou délku řízení považovat.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy nestanoví žádnou výslovnou sankci, kterou by stíhal
porušení tohoto práva, a to ani v podobě konkrétního pozitivně stanoveného
důvodu pro zastavení trestního stíhání. K nápravě porušení práv stanovených
Úmluvou jsou určeny prostředky předpokládané v čl. 13 Úmluvy, přičemž smluvní
státy mají určitý prostor pro posouzení, jaký prostředek zvolí. Prostředek
nápravy musí být nejméně stejně účinný jako výsledek, jehož lze dosáhnout u
Evropského soudu, tedy konstatování porušení práva a přiznání spravedlivého
zadostiučinění. Porušení pravidla plynoucího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy je
sankcionováno vyvozením odpovědnosti státu vůči obviněnému. Ve svých
rozhodnutích, které se týkají průtahů v řízení a nedodržení přiměřené doby
řízení, postupuje Evropský soud v zásadě tak, že konstatuje porušení čl. 6
odst. 1 Úmluvy a přizná stěžovateli spravedlivé zadostiučinění ve formě peněžní
náhrady. Nápravu porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve formě
zastavení řízení zmíněný soud z čl. 6 Úmluvy v žádném ze svých rozhodnutí
nevyvodil a ani vzhledem ke svým pravomocem vyvodit nemohl, což je na druhé
straně i logické, neboť rozhoduje v trestních věcech i ve vztahu k poškozeným,
kteří jsou také někdy stěžovateli dovolávajícími se nápravy ve vztahu k
průtahům v řízení.
Rozhodovací praxe Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“) je
s uvedenou judikaturou Evropského soudu v souladu. Ústavní soud v řadě
rozhodnutí řešících otázku porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
dokonce zdůraznil, že samotná skutečnost, že bylo porušeno právo na projednání
věci soudem bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě, nemůže být důvodem pro
zrušení napadených rozhodnutí a že zákon mu v této souvislosti nedává možnost
přiznání jiné satisfakce, nežli je vyslovení názoru, že toto právo bylo
porušeno (viz nálezy sp. zn. IV. ÚS 215/96, sp. zn. III. ÚS 70/97 a sp. zn. II.
ÚS 32/03). Ústavní soud se uvedenou problematikou zabýval i proti rozhodnutím
Nejvyššího soudu, který již vícekrát řešil otázku nepřiměřené délky trvání
trestního řízení, a ani v těchto případech nezvolil možnost zastavení trestního
stíhání s odkazem na porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. usnesení sp. zn.
II. ÚS 32/03, sp. zn. III. ÚS 217/03).
Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené
lhůtě je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces
a nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a
nežádoucím jevem, který odporuje nejen smyslu práva obviněného, ale i
poškozeného (srov. slovo „každý“ v čl. 6 odst. 1 Úmluvy) na spravedlivý proces,
ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu
trestního řízení. Současně je však nutno zdůraznit, že porušení tohoto práva
samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na
požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy. Čl. 6 Úmluvy je
třeba v prvé řadě považovat za výzvu signatářským státům, aby organizovaly své
soudnictví tak, aby principy soudnictví v Úmluvě zakotvené byly respektovány.
Přijetím závěru o možnosti zastavit trestní stíhání při zjištění závažných
průtahů by byla nejen odmítnuta ochrana práv a zájmů poškozených v trestním
řízení, ale došlo by též k nepříznivému zásahu do práv a zájmů obviněného tam,
kde by obviněný i přes porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
chtěl dosáhnout výsledku pro něj ještě příznivějšího (rozsudku zprošťujícího).
Navíc v případě, že po podání obžaloby již bylo nařízeno hlavní líčení, nemá
obviněný proti usnesení o zastavení trestního stíhání právo stížnosti, které má
pouze státní zástupce (srov. § 223 odst. 1, 4 a § 231 odst. 1, 3 tr. ř.),
nehledě na to, že obviněný dokonce nemá ani právo prohlásit, že na projednání
věci trvá (srov. § 11 odst. 3 tr. ř.). Takovým řešením by ani nedošlo k
naplnění čl. 13 Úmluvy, podle kterého musí mít každý, jehož práva a svobody
přiznané touto úmluvou byly porušeny, účinné právní prostředky nápravy před
národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních
povinností.
Nejvyšší soud proto uzavírá, že z práva na projednání věci v přiměřené lhůtě
nelze vyvodit jako důsledek zastavení trestního stíhání. Jinými slovy, porušení
práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy samo
o sobě nepodmiňuje závěr o možnosti zastavit trestní stíhání podle § 11 odst. 1
písm. j) tr. ř. Ostatně stejný závěr učinil Nejvyšší soud již ve svých
předchozích rozhodnutích (např. usnesení sp. zn. 6 Tdo 578/2002, sp. zn. 7 Tdo
1284/2003, sp. zn. 8 Tdo 782/2004).
Uváží-li se shora zmíněné argumenty ve vztahu k projednávané věci, je nutno
konstatovat, že nebylo proti obviněnému Ing. J. Z. vedeno trestní stíhání,
které by bylo podle zákona nepřípustné. Ačkoliv trestní stíhání trvalo více než
šest let, nelze nevidět, že orgány činné v trestním řízení po celou dobu
prováděly procesní úkony, směřující k trestnímu stíhání obviněného, přičemž
vliv na celkovou délku řízení měla i okolnost, že v přípravném řízení bylo
opakovaně rozhodováno o vyloučení orgánů činných v trestním řízení ve smyslu §
30 tr. ř. pro poměr k projednávané věci. Pokud by v mimořádném opravném
prostředku obviněný uplatnil pouze dosud probrané námitky, bylo by nezbytné,
aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako
zjevně neopodstatněné.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně
právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo
o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení
skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí
zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v
právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného
práva. Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku
je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v
usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS
73/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost
dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je
zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvého,
eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažovat hmotně
právní posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě
případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů
provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před soudem
prvého stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
odvolací soud. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k
přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat.
Z tohoto důvodu nelze akceptovat výtky obviněného Ing. J. Z., že soud prvého
stupně nesprávně vyhodnotil výpověď svědka Ing. J. F., daňových poradců Ing. J.
a Ing. D., popřípadě chybně posoudil listinné důkazy. Obviněný konstatoval, že
dvojí faktury, evidované pod stejnými čísly, znějící každá na jinou částku,
sice vystavil, avšak vždy jednal na základě konkrétní změny podmínek
objednávky. V době jeho nepřítomnosti se Ing. J. F. nesprávně vystavených
faktur zmocnil a dal je zaúčtovat s úmyslem jej zlikvidovat ve firmě. Dovolatel
rovněž zdůraznil, že doklady do účetnictví a daňové přiznání zpracovávala Ing.
M., resp. Ing. N., což vylučuje jeho úmysl spáchat jakýkoliv trestný čin. Je
zřejmé, že těmito vznesenými námitkami, které jsou v dovolání podrobněji
rozvedeny, obviněný primárně zpochybňuje správnost skutkových zjištění včetně
hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž ve vytýkaných procesních
nedostatcích až následně spatřuje vady ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Jak již bylo výše uvedeno samotná skutková zjištění, přestože mohou mít vliv na
právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, však Nejvyšší
soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je naopak jimi vázán. Nutno
připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením § 265f odst.
1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §
265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání
opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí
věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném
zákonném ustanovení.
Obviněný současně prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu odmítl trestně
právní rozměr celého případu (nesprávné vystavení faktur považuje toliko za
porušení zákona o účetnictví, jež nezakládá trestní odpovědnost) a v tomto
směru nastolil otázku, zda posuzovaný skutek vůbec vykazuje znaky pokusu
trestného činu, jímž byl uznán vinným (k realizaci svého jednání by musel
zfalšovat též příjmové doklady). V souvislosti s tím vyloučil podvodný úmysl
při vystavování předmětných faktur a potažmo namítl absenci subjektivní stránky
zmíněného trestného činu. Tyto dovolací námitky směřují do správnosti právního
posouzení skutku a svým obsahem korespondují s deklarovaným dovolacím důvodem.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvody pro odmítnutí dovolání podle § 265i
odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost
výroku napadeného rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno (právní
posouzení skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého stupně, s níž se
ztotožnil i odvolací soud), v rozsahu a z důvodů relevantních námitek
uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející,
přičemž dospěl k níže popsaným závěrům.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke
škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl,
využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí takovým činem
na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle § 8 odst. 1 tr. zák. platí, že
jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání
trestného činu a jehož se pachatel dopustil s úmyslem trestný čin spáchat, je
pokusem trestného činu, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo. Podle § 89
odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující nejméně
částky 25.000,- Kč (vše trestní zákon ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Ve stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností
a půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou
představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i
skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o
lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel
sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném
vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné
skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv
skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí poškozeného a
pokud by byly druhé straně známy, k vydání věci či jiného plnění ze strany
poškozeného by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně výhodnějších
podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v jejíž prospěch
byly zamlčeny. Po stránce subjektivní musí být zjištěno, že pachatel jednal
úmyslně (§ 4 tr. zák.). Právní závěr o subjektivních znacích trestného činu
(podvodu) se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z
provedeného dokazování. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla
dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad
správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení
nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Vykonal-li pachatel jednání, které je
popsáno ve zvláštní části trestního zákona, v úmyslu trestný čin spáchat, jde o
jednání, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného čin, pakliže k jeho
dokonání nedošlo (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a
stanovisek - věci trestní pod č. 33/1965). Jednání směřuje bezprostředně k
dokonání trestného činu i tehdy, pokud pachatel jen započal uskutečňovat
jednání popsané ve skutkové podstatě trestného činu, nebo dokonce pokud sice
ještě nezačal naplňovat objektivní stránku trestného činu, ale které má přímý
význam pro dokonání trestného činu a uskutečňuje se v bezprostřední časové
souvislosti s následkem, který má nastat. Bezprostřední význam pro dokonání
činu má především odstraňování překážek v závěrečném stadiu trestné činnosti.
Takový význam má i použití prostředků k uskutečnění zločinného záměru, jež je
třeba odlišit od pouhého opatření prostředku potřebného ke spáchání trestného
činu, což naplňuje pouze znaky přípravy k trestnému činu (srov. znění § 7 odst.
1 tr. zák.). Jednání je v bezprostřední časové spojitosti s následkem, jež má
nastat, když trestná činnost je tak rozvinuta, že lze očekávat dokonání
trestného činu, neboť pachatel již podnikl vše, co považoval za nezbytné, aby
mohl přikročit k jednání popsanému ve skutkové podstatě, nebo již přímo směřuje
k takovému jednání popsanému ve skutkové podstatě.
Nutno zdůraznit, že pokus trestného činu, a to na rozdíl od jeho dokonání,
pouze vyvolává nebezpečí, že k poruše nebo ohrožení zájmu chráněného trestním
zákonem dojde a vyznačuje se především nedostatkem následku, který je znakem
skutkové podstaty trestného činu. Příčinná souvislost mezi jednáním a následkem
však není ještě rozvinuta a ohrožení objektu trestného činu, které pokus
vyvolává, je následkem, který není znakem skutkové podstaty. Pokus je trestný
pouze u úmyslných trestných činů. Pokud úmysl pachatele směřuje i ke způsobení
těžšího následku porušující stejný druhový objekt, k němuž však pro okolnosti
nezávislé na vůli a jednání pachatele nedošlo, půjde za podmínek ustanovení §
88 odst. 1 tr. zák. o pokus trestného činu spáchaný za okolnosti, která
podmiňuje použití vyšší trestní sazby.
Aplikujeme-li výše rozvedené obecné argumenty na posuzovaný případ, lze dospět
k závěru, že použitá právní kvalifikace neodpovídá skutkovým zjištěním.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný Ing. J. Z. jako jednatel a jeden
ze společníků společnosti I., s. r. o. Ž. n. S. vystavil celkem v osmi
případech vždy dvě faktury evidované pod stejným číslem, avšak znějící na
různé částky. Jednotlivým odběratelům předal faktury znějící na vyšší částku a
přijal od nich plnění v hotovosti odpovídající této částce. Faktury znějící na
nižší částku zaznamenal do pomocné účetní evidence s úmyslem užít je ve vlastní
prospěch jako doklady odpovídající skutečnému plnění. Z takto ustáleného
skutkového děje v odůvodnění rozsudku Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou s
poukazem na provedené důkazy dovodil, že jediným důvodem prokázaného jednání
obviněného bylo získat osobní prospěch odčerpáním finančního rozdílu mezi
jednotlivými fakturami v celkové výši 72.548,40 Kč z prostředků společnosti I.,
s. r. o. Jednal proto v úmyslu vzniklý peněžní rozdíl užít ve svůj prospěch,
tedy ke svému obohacení. Ze skutkových zjištění je rovněž zřejmé, že účetnictví
společnosti I., s. r. o. za rok 1997 nebylo kompletní, ve vztahu ke sporným
fakturám byly k dispozici počítačové výstupy z účetnictví vedeného jmenovanou
společností ve dvojí podobě. Soud prvého stupně se snažil objasnit, s jakými
položkami bylo skutečně v účetnictví počítáno a které sloužily jako podklad pro
daňová přiznání společnosti, přičemž s poukazem na provedené důkazy
konstatoval: „…bez naznačených pochybností nelze určit, které položky ve vztahu
ke sporným fakturám byly do účetnictví, kým a kdy skutečně zaneseny, které z
nich následně sloužily jako podklad pro zpracování daňového přiznání za rok
1997...“ V návaznosti na tyto skutečnosti uzavřel: „…bez uvedených pochybností
nelze stanovit, že k odčerpání finančních prostředků společnosti ve vlastní
prospěch obžalovaného ve výši rovnající se rozdílu duplicitně vystavených
faktur se shodnými čísly a odchylnými částkami skutečně došlo…“. Podle
prvostupňového soudu úmyslné jednání obviněného [úmysl přímý - § 4 písm. a) tr.
zák.] k zamýšlenému následku bezprostředně směřovalo, a proto bylo
kvalifikováno jako pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst. 1 tr. zák. k §
250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž k vyčíslenému rozdílu (72.548,40 Kč) bylo
přihlédnuto jako k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby ve
smyslu § 88 odst. 1 tr. zák. (vše v podrobnostech na str. 8 až 11 odůvodnění
napadeného rozsudku).
Z tzv. právní věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku soudu prvého
stupně, vyplývá, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného,
které směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl
někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou v úmyslu
spáchat trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle názoru Nejvyššího soudu je nutno souhlasit s dovolatelem, že skutková
zjištění neumožňují závěr, že jeho jednání naplňuje znaky trestné činnosti, jíž
byl uznán vinným. Předně z tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku
okresního soudu není zřejmé, kdo měl být činem obviněného uveden v omyl a komu
měla vzniknout škoda (tato okolnost je zmíněna až v odůvodnění rozhodnutí).
Pokud bylo prokázáno, že obviněný zaznamenával ve zjištěných případech faktury
s nižší finanční částkou do pomocné účetní evidence předmětné společnosti s
úmyslem užít je ve vlastní prospěch a současně nebylo možné spolehlivě uzavřít,
že by rozdíly ve vztahu se skutečnou fakturací odčerpal (ve vztahu ke sporným
fakturám nelze určit, které položky, kým a kdy byly do účetnictví skutečně
zaneseny), měl se prvostupňový soud podrobněji zabýval tím, do jaké míry se
jeho jednání, ve kterém spatřoval pokus trestného činu podvodu podle § 8 odst.
1 k § 250 odst. 1, 2 tr. zák., přiblížilo k dokonání trestného činu a proč k
němu nedošlo. Ze skutkového zjištění nevyplývá, zda čin obviněného Ing. J. Z.
měl přímý význam pro dokonání konstatovaného trestného činu a zda se
uskutečňoval v bezprostřední časové spojitosti s následkem (účinkem), který měl
nastat (odčerpání finančního rozdílu mezi fakturami v jeho prospěch).
Konstatování soudu prvého stupně, že jednání obviněného k zamýšlenému následku
bezprostředně směřovalo je neobsažné z hlediska použité právní kvalifikace. Pro
úplnost lze poznamenat, že dosud zjištěný čin dovolatele není možné považovat
ani za přípravu k trestnému činu (byť charakteristické znaky přípravného
jednání nesporně vykazuje), neboť podle § 7 odst. 1 tr. zák. je příprava
trestná pouze u zvlášť závažných trestných činů (§ 41 odst. 2 tr. zák.), což
ale není trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud shledal, že obviněný Ing. J. Z.
podal dovolání důvodně, neboť právní posouzení zjištěného skutku nelze
považovat za správné, přičemž v důsledku tohoto nedostatku je vadný i výrok o
trestu, jenž na výrok o vině obsahově navazuje. Proto podle § 265k odst. 1, 2
tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 3 To
355/2004, neboť zmíněná pochybení nenapravil. Současně také zrušil všechna
další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke
změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále Nejvyšší soud podle § 265l
odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl. Tento postup je důvodný, neboť vytknuté vady lze
odstranit v odvolacím řízení.
Po zrušení napadeného rozhodnutí se trestní věc obviněného Ing. J. Z. dostala
do procesního stadia řízení, kdy existuje nepravomocná část rozsudku Okresního
soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 2 T 105/2001 (výroky o
vině a trestu), proti níž obviněný podal odvolání. Úkolem Krajského soudu v
Brně bude, a to při dodržení všech v úvahu přicházejících ustanovení trestního
řádu, věc projednat a učinit o odvolání zákonu odpovídající rozhodnutí.
Nejvyšší soud ponechává na úvaze odvolacího soudu v jakém rozsahu bude
považovat za potřebné doplnit u veřejného zasedání dokazování (návrhy mohou
uplatnit i strany trestního řízení), aby po vyhodnocení všech provedených
důkazů postupem podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav věci v rozsahu
předpokládaném v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. a ten v souladu se zákonem
právně posoudil. V této souvislosti lze ve smyslu znění § 265s odst. 1 tr. ř.
odkázat na právní názor, který byl v tomto usnesení vysloven.
Závěrem Nejvyšší soud pro úplnost upozorňuje, že napadené rozhodnutí bylo
zrušeno jen v důsledku dovolání podaného obviněným, a proto ve smyslu
ustanovení § 265s odst. 2 tr. ř. nemůže v novém řízení dojít ke změně
rozhodnutí v jeho neprospěch.
V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil
toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť zjištěné vady nebylo možno
odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 22. září 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k