6 Tdo 663/2023-275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 7. 2023 o dovolání,
které podal obviněný I. R., nar. XY, trvale bytem XY, XY, t. č. ve výkonu
trestu odnětí svobody ve Věznici Příbram, proti usnesení Krajského soudu v
Praze ze dne 14. 3. 2023, č. j. 10 To 60/2023-231, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 6 T 63/2022,
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku ze dne 23. 1. 2023, č. j. 6 T
63/2022-212, byl obviněný I. R. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1,
odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění soudu prvního
stupně dopustil tím, že
v přesně nezjištěné době zhruba od poloviny března 2022, poté kdy byl 4. 3.
2022 propuštěn z výkonu trestu odnětí svobody, do dne 1. 9. 2022, nejprve v XY
na ubytovně v ulici XY a následně v obci XY, soudní okres Rakovník, na ubytovně
na adrese XY, opakovaně slovně i fyzicky se stupňující se četností a intenzitou
napadal svoji družku, poškozenou R. H., nar. XY, se kterou sdílel společnou
domácnost, tím způsobem, že ji každý den vulgárně urážel, že je píča, kurva,
štětka, obviňoval ji, že se kurví a natáčí porno, kontroloval jí spodní prádlo,
vyhrožoval jí, že do ní bude řezat, do ran jí nasype sůl a bude ji pálit
cigaretami, zabije ji, rozřeže a zakope v lese, přičemž přibližně dvakrát až
třikrát měsíčně jí dával údery otevřenou dlaní i pěstí do obličeje, kopal ji po
celém těle, tahal ji za vlasy a škrtil ji.
2. Za tento zločin byl obviněnému podle § 199 odst. 2 tr. zákoníku
uložen trest odnětí svobody na 30 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst.
2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr.
ř. mu byla současně uložena povinnost nahradit poškozenému F. K. škodu ve výši
3.000 Kč.
3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku (proti všem jeho výrokům)
rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 14. 3. 2023, č. j. 10 To
60/2023-231, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený
rozsudek zrušil pouze ve výroku o náhradě škody a poškozeného F. K. podle § 265
tr. ř. odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný
prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Jany Hansalanderové dovolání, jež opřel o
dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř., tedy že
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
5. K důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel uvedl, že
soudy nižších stupňů pochybily, když při zkoumání naplnění znaku „po delší
dobu“ ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku přihlédly k celkové době
týrání od poloviny března 2022 do 1. 9. 2022, tj. pět a půl měsíce, aniž by
zohlednily, že intenzita, četnost a způsob provedení činu nebyly po celou tuto
dobu konstantní. Zcela tak ignorovaly výpověď svědka K., jenž uvedl, že po
nastěhování obviněného a poškozené do ubytovny ve XY žádné problémy nebyly tři
až čtyři měsíce, což je více než polovina z celkově posuzované doby, a i sama
poškozená ve své výpovědi uvedla, že ve XY byly její vztahy s obviněným
podstatně lepší a klidnější než při společném soužití v XY. Obviněný se proto
domnívá, že soudy nižších stupňů jeho skutek nesprávně právně posoudily, když
použily přísnější právní kvalifikaci na základě naplnění znaku „po delší dobu“.
Dřívější judikatura Nejvyššího soudu, na níž odkázal ve svém rozhodnutí
odvolací soud, se týká případů, které nejsou identické s projednávanou věcí.
6. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
dovolatel spatřuje v tom, že odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně
toliko ve výroku o náhradě škody, zatímco v ostatních částech (ve výrocích o
vině a trestu) jej neshledal vadným, avšak toto lze dovodit jen z odůvodnění
usnesení. Ve výrokové části rozhodnutí chybí výrok, že ostatní výroky
napadeného rozsudku zůstávají nedotčeny.
7. S ohledem na výše uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud nejprve
podle § 265l odst. 2 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby doplnil chybějící
výrok o vině a trestu, a poté aby podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil
napadené usnesení odvolacího soudu v části týkající se výroku o vině a trestu a
podle § 265m tr. ř. sám ve věci rozhodl tak, že ve prospěch obviněného změní
právní kvalifikaci v duchu odůvodnění dovolání a uloží mu trest odnětí svobody
kratšího trvání.
8. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil
prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupkyně“), která předně uvedla, že argumentace obviněného
odpovídá jím označeným dovolacím důvodům. Právní kvalifikace, jak ji zvolil
nalézací soud, a poté i soud odvolací, je však správná a v napadeném usnesení
odvolacího soudu žádný výrok neabsentuje.
9. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. podrobněji
zmínila, že z usnesení odvolacího soudu je zjevné, že vyhověl opravnému
prostředku obviněného pouze částečně. Ve zbytku tedy opravný prostředek správně
nezamítl. Konstatování, že jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen, je z
uvedeného úhlu pohledu výrokem nadbytečným, neboť to, že výrok o vině a trestu
zůstaly nedotčeny, vyplývá již ze samotného způsobu rozhodnutí odvolacího
soudu. Shodný názor vyslovil Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 10.
2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002.
10. Právní kvalifikace skutku je rovněž přiléhavá, a to i pokud jde o
posouzení otázky, zda je třeba aplikovat znak podmiňující použití vyšší trestní
sazby uvedený v § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku. V uvedeném smyslu je
stěžejní nejen celková doba týrání, ale je nutno přihlížet i ke konkrétnímu
způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti a podobně. V závislosti
na konkrétních okolnostech případu proto není vyloučeno, aby i doba několika
měsíců naplnila tento zákonný znak (viz rozhodnutí č. 58/2008 Sb. rozh. tr.).
11. V právní rovině je třeba připustit, že doba týrání v délce přibližně
půl roku může být delší dobou trvajícím týráním ve smyslu § 199 odst. 2 písm.
d) tr. zákoníku spíše v případě závažnější intenzity týrání. Jestliže ze strany
obviněného bylo prokázáno závažné intenzivní týrání, neboť poškozenou denně
slovně napadal, kontroloval jí spodní prádlo, vyhrožoval jí, a to dokonce s
nožem v ruce, což dvakrát až třikrát měsíčně vyvrcholilo ve fyzické napadání,
kdy poškozené dával facky a pěstí do obličeje, kopal ji po celém těle a škrtil
ji, pak okolnosti případu odpovídají tomu, že i tento znak byl naplněn.
Obviněný zjevně vystupoval vůči poškozené velmi agresivně, intenzita i četnost
verbálních a zejména fyzických útoků byla vysoká (obviněný dokonce způsobil
poškozené krvácivé poranění hlavy). Soudy tedy nepochybily, pokud na danou
situaci aplikovaly i ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku.
12. Dále pak státní zástupkyně upozornila, že se obviněný domáhá v
podstatě toho, aby předmětné zákonné ustanovení bylo aplikováno na jiný než
soudy nižších stupňů zjištěný skutkový stav. Účelově totiž zkresluje délku
týrání, resp. tvrdí, že po celou dobu nebyla intenzita týrání tak závažná, jak
soudy uvedly. Tyto námitky ale striktně neodpovídají dovolacímu důvodu podle §
265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Současně lze odkázat na právní názor vyjádřený již
opakovaně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, např. v usnesení ze dne 29. 5.
2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002. Podle něj opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, pak jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné.
13. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr.
ř. v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Současně vyslovila
souhlas s učiněním i jiného než navrhovaného rozhodnutí v neveřejném zasedání
ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III.
Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda je dovolání v této trestní věci přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na určeném místě a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že
dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.
Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c)
tr. ř. Dovolání, které splňuje všechny obsahové náležitosti podle § 265f odst.
1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §
265d odst. 2 tr. ř., a to včas a na místě, kde lze takové podání učinit (§ 265e
odst. 1, 2 tr. ř.).
15. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z
důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Nestačí přitom, aby zákonný
dovolací důvod byl jen formálně deklarován, nýbrž je třeba, aby námitky
dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto
následně hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím
uplatněným důvodům dovolání.
16. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat tehdy,
jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení, a podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
tehdy, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.
IV.
Důvodnost dovolání
17. Nejvyšší soud v první řadě konstatuje, že námitky obviněného lze
formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. h), l) tr. ř.
Důvodnými je však neshledal.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. K obdobné argumentaci, jako je ta, kterou obviněný uplatnil v této
věci, se Nejvyšší soud v minulosti již opakovaně vyjadřoval, a to vždy shodně v
tom smyslu, že ji nelze považovat za správnou. Zmínit lze například usnesení ze
dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, kde byla procesní situace prakticky
totožná jako v nyní řešeném případu – obviněný podal odvolání proti všem
výrokům odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a odvolací soud mu vyhověl
pouze ve vztahu k výroku o náhradě škody, zatímco ve výroku o vině a trestu
jeho odvolání důvodným neshledal. Nejvyšší soud tehdy v odůvodnění svého
rozhodnutí (o dovolání obviněného) jasně uvedl, že odvolací soud učinil
správně, pokud za dané situace postupoval podle § 258 odst. 2 tr. ř. a k
odvolání obviněného zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f) tr. ř. pouze výrok o
náhradě škody a odkázal poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních. To,
že výroky o vině a trestu shledal správnými, vyjádřil tím, že tyto výroky
napadeného rozsudku ponechal nedotčeny. Nebylo přitom nutné, aby to, že výroky
o vině a trestu zůstaly beze změny, vyjadřoval ve svém rozhodnutí nějakým
zvláštním výrokem, a zejména nepřicházelo v úvahu, aby odvolání obviněného v
části směřující proti výrokům o vině a trestu zamítal jako nedůvodné podle §
256 tr. ř. Podle tohoto ustanovení totiž odvolací soud postupuje jen tehdy,
když je odvolání nedůvodné v celém svém rozsahu. Částečné zamítnutí odvolání
nepřichází do úvahy.
19. V jiném usnesení ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002,
Nejvyšší soud zcela konkrétně a jasně uzavřel, že konstatování „jinak zůstal
napadený rozsudek nedotčen“ by součástí výroku rozhodnutí odvolacího soudu (při
pouze částečném vyhovění odvolání) být vůbec nemělo. Takový výrok je v podstatě
nadbytečný a v praxi je používán jen pro lepší srozumitelnost rozhodnutí.
20. Nemalý význam v souvislosti s řešenou problematikou má i nedávné
stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 56/22.
Zde byl učiněn závěr, že není porušením čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod ve spojení s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a
svobod a čl. 1 odst. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, pokud
oddělitelná část napadeného rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 258 odst. 2
tr. ř. či dovolacího soudu ve smyslu § 265k odst. 2 tr. ř. obsahuje pouze
částečně vyhovující výrok (ve výroku o trestu nebo o ochranném opatření, o
náhradě škody apod.) a neobsahuje zvláštní výrok zamítající nebo odmítající
odvolání, popř. dovolání, ve zbývající části; podmínkou je, že se soud v
odůvodnění svého rozhodnutí vypořádá se všemi podstatnými námitkami. Obviněný
za dané situace není v nejistotě o vázanosti a vykonatelnosti soudních
rozhodnutí v jeho věci, neboť rozhodnutí odvolacího (příp. i dovolacího) soudu
tvoří z hlediska vykonatelnosti s rozhodnutím soudu prvního stupně jeden celek.
To platí zvláště v případech, kdy odvolací či dovolací soud rozhodl napadeným
rozhodnutím o trestu nebo o náhradě škody, neboť tyto výroky jsou bezprostředně
závislé na tom, že byl shledán jako správný výrok o vině. Bez něj totiž nemohou
vůbec existovat.
21. Z výše uvedeného zřetelně vyplývá, že argumentace obviněného
vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je lichá.
K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
22. Nejvyšší soud je při své přezkumné činnosti vázán (mimo jiné)
důvody, které obviněný ve svém dovolání uplatnil. Jiné důvody sám ze své
iniciativy nezkoumá ani k nim nepřihlíží. V daném případě dovolatel výslovně
nenapadá skutková zjištění, tedy například, že by tato byla v rozporu s obsahem
provedených důkazů. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
uplatněn nebyl. Při vymezení dovolání s odkazem na důvod uvedený v § 265b odst.
1 písm. h) tr. ř. tak obviněný polemizuje prakticky jen s tím, jakým způsobem
byl (správně zjištěný) skutkový stav právně kvalifikován. Konkrétně zejména
tvrdí, že za dané situace nebyly naplněny znaky kvalifikované skutkové podstaty
trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2
písm. d) tr. zákoníku. S tímto názorem se však Nejvyšší soud neztotožňuje.
Skutek, tak jak byl soudy prvního a druhého stupně zjištěn a jak je popsán ve
výroku o vině, znaky trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku vykazuje.
23. Argumenty obviněného v této části jeho dovolání, jeho námitky proti
právní kvalifikaci činu podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, jakož i
odůvodnění těchto námitek jsou zcela totožné s tím, co uplatnil již před soudy
prvního a druhého stupně. Zejména odvolací soud se ve svém rozhodnutí touto
argumentací obviněného dostatečně podrobně zabýval a správně se s ní vypořádal.
Není namístě, aby Nejvyšší soud nyní opakoval veškerou veskrze správnou
argumentaci soudů nižších stupňů. Naopak postačí odkázat na relevantní pasáže
odůvodnění jejich rozhodnutí.
24. Problematikou potřeby reakce (odpovědí) na stále se opakující
argumenty (otázky) obviněného se v minulosti opakovaně zabýval i Ústavní soud.
Například ve svém rozhodnutí ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08,
zdůraznil, že ve shodě s Evropským soudem pro lidská práva zastává stanovisko,
že soudům adresovaný závazek plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských
práv a základních svobod, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, nelze chápat tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument,
a odvolací soud se při zamítnutí odvolání může v principu omezit na převzetí
odůvodnění soudu nižšího stupně (konkrétně viz např. věc řešená před Evropským
soudem pro lidská práva García proti Španělsku). Netřeba pochybovat o tom, že
pokud uvedené platí pro odvolací řízení, pak to tím spíše platí pro řízení
dovolací, samozřejmě za předpokladu, že soudy nižších stupňů již shodným
námitkám obviněného věnovaly dostatečnou pozornost.
25. Jak už bylo řečeno, argumenty obviněného obsažené v dovolání [pokud
jde o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.] jsou pouhým opakováním jeho
obhajoby uplatněné již před soudy nižších stupňů, respektive pokračováním jeho
stále stejné obhajoby. Za této situace Nejvyšší soud již mnohokrát ve svých
rozhodnutích připomněl, že pokud se uvedené soudy s danými námitkami dostatečně
a správně vypořádaly (což se v projednávané věci stalo), pak jde zpravidla o
dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
26. Nad rámec toho, co v odůvodnění svých meritorních rozhodnutí uvedly
soudy prvního a druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za potřebné přičinit již
jen několik málo poznámek.
27. Obviněný ve svém dovolání mimo jiné zmiňuje (nikoli však nově, ve
skutečnosti jen opakuje totéž, co prezentoval před okresním i krajským soudem),
že jeho jednání nebylo souvislé, že v období oněch necelých šesti měsíců, za
něž byl odsouzen, byla po přestěhování na ubytovnu ve XY poměrně dlouhá doba,
kdy se vůči poškozené nedopouštěl žádného jednání, které by bylo možné označit
za týrání. To je však jednak námitka skutková, kterou nelze podřadit pod jím
uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., a jednak je
třeba opět zdůraznit, že soudy nižších stupňů se s touto argumentací obviněného
dostatečně vypořádaly (viz zejména odst. 9 odůvodnění rozhodnutí odvolacího
soudu). Na základě provedeného dokazování má i Nejvyšší soud za prokázané, že
slovní a fyzické útoky obviněného vůči poškozené (psychické a fyzické týrání)
byly soustavné. Velmi vulgární nadávky, vyhrožování a ponižování byly prakticky
na denním pořádku. Fyzické útoky větší či menší intenzity sice tak časté
nebyly, ale i tak k nim docházelo vícekrát do měsíce. Celé toto jednání
obviněného trvalo zhruba pět a půl měsíce, konkrétně od poloviny března 2022 do
1. 9. 2022. Takovou dobu je při zohlednění charakteru a intenzity jednání
dovolatele třeba označit již za dobu delší ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku.
28. Otázce, po jakou minimální dobu musí jednání pachatele trvat, aby
došlo k naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí v
uvedené kvalifikované skutkové podstatě podle § 199 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, se Nejvyšší soud zabýval v celé řadě svých předchozích rozhodnutí.
Například v usnesení ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008 (publikováno pod
č. 58/2008 Sb. rozh. tr.), uzavřel, že v závislosti na konkrétních okolnostech
není vyloučeno, aby zákonný znak „po delší dobu“ naplnila i doba několika
měsíců. V tehdy řešeném případě šlo přitom „jen“ o slovní útoky (hrubé verbální
napadání) a jiné psychické týrání (působení hluku v noci, hlasité pouštění
televize v úmyslu bránit poškozeným ve spánku, poškozování věcí v domě apod.)
pachatele vůči jeho rodičům, které trvalo po dobu sedmi měsíců. Šlo tedy
výlučně o týrání psychické, nikoli fyzické.
29. Naproti tomu v nyní projednávané trestní věci se dovolatel dopouštěl
vůči své družce nejen podobného psychického týrání, včetně četných výhrůžek
ublížením na zdraví či zabitím (že bude do poškozené řezat, do ran jí nasype
sůl, bude ji pálit cigaretami, zabije ji, rozřeže a zakope v lese) a ponižování
(poškozenou obviňoval, že se kurví, že natáčí porno, v té souvislosti jí
kontroloval spodní kalhotky), ale současně i brachiální agrese zahrnující mj.
údery pěstí do obličeje, kopání po celém těle, škrcení apod. V případě
takovéhoto jednání je podle názoru Nejvyššího soudu doba pěti a půl měsíce pro
naplnění znaku „po delší dobu“ ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
plně dostačující. Navíc je třeba připomenout, že v tomto konkrétním případě
bylo jednání obviněného na začátku i na konci časově ohraničeno (tedy celková
doba páchání trestného činu významně ovlivněna) jeho pobytem ve věznici.
Trestného jednání se začal vůči poškozené dopouštět doslova jen několik málo
dní po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v březnu 2022 a pokračoval v
něm až do začátku září 2022, kdy jeho jednání vygradovalo natolik, že na něj
svědek F. K. musel zavolat policii, která jej zadržela a následovalo jeho vzetí
do vazby.
30. Pro srovnání považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit i své usnesení
ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1239/2018. Podává se z něj, že pokud jde o
jednání ještě vyšší závažnosti resp. intenzity (zejména o skutečně těžké
fyzické útoky pachatele s citelnými následky na zdraví týrané osoby), pak pro
naplnění znaku „po delší dobu“ ve smyslu § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku
může postačovat doba ještě podstatně kratší (v daném případě zhruba tři měsíce).
31. Jednání dovolatele v nyní řešené věci stojí z hlediska doby jeho
trvání, charakteru i intenzity někde mezi oběma výše uvedenými případy
(řešenými Nejvyšším soudem pod sp. zn. 8 Tdo 105/2008 a sp. zn. 5 Tdo
1239/2018). I z tohoto pohledu se jeví být závěr obou soudů nižších stupňů o
naplnění znaků trestného činu podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku správným.
V.
Způsob rozhodnutí
32. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl
jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v
neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší
soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k
zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Ivo Kouřil
předseda senátu
Vypracoval:
JUDr. Ondřej Círek