USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2024 o dovolání, které podali obvinění B. S. S., roz. P. a J. A. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Stráž pod Ralskem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 12 To 42/2022-1539, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 1/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají.
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, č. j. 45 T 1/2022-1284, byli obvinění B. S. S. (dále „obviněná“, příp. „dovolatelka“), J. A. P. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) a K. A. R. uznáni vinnými zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, jehož se podle jeho skutkových zjištění dopustili tím, že
společně s odděleně stíhaným D. J., nar. XY, po vzájemné předchozí dohodě, poté, co ve dnech 1. 4. 2019 až 4. 4. 2019 nejprve opakovaně telefonicky a prostřednictvím whatsappové komunikace se obžalovaný J. A. P. domáhal po poškozeném J. P., nar. XY, jednajícím za společnost I.M. g. s.r.o., IČO: XY, se sídlem XY XY, 120 00 Praha 2 – XY, úhrady částky 55 287,90 EUR pro společnost Management Consulting Group Sp. z o. o., za kterou vystupovala obžalovaná B. S. S. za dodávku sýrů do Maďarska, kdy poškozený J.
P. tvrdil, že úhradu faktury nemůže provést, neboť dosud neobdržel platbu od maďarského odběratele, rozhodli se obžalovaní J. A. P. a B. S. S. přimět poškozeného zaplatit předmětnou fakturu při osobní návštěvě poškozeného J. P. v jeho bydlišti, přičemž obžalovaná B. S. S. oslovila odděleně stíhaného D. J., nar. XY, a jeho prostřednictvím obžalovaného K. A. R., jejichž úkolem bylo poškozenému „ukázat, že má peníze zaplatit“ a domluvili se na příjezdu do Prahy dne 11. 4. 2019 a na dalším postupu, následně v době kolem 10:35 hodin obžalovaní J.
A. P. a B. S. S. vylákali poškozeného J. P. pod záminkou obchodní schůzky v restauraci z jeho bytu na adrese Praha 8 - XY, XY XY, do vozidla BMW X5, černé barvy, RZ: XY,
MPZ: XY, které řídila B. S. S., přičemž když projížděli ulicí XY, tak obžalovaná B. S. S. jakožto řidička zastavila vozidlo poblíž domu s adresou XY XY, Praha 9, kde již dle předchozí domluvy čekali a do vozidla na zadní sedadla nastoupili odděleně stíhaný D. J. a obžalovaný K. A. R., každý z jedné strany vedle poškozeného J. P., kdy odděleně stíhaný D. J. seděl za sedadlem řidiče a obžalovaný K. A. R. za sedadlem spolujezdce, a v průběhu jízdy obžalovaní B. S. S. a J. A. P. vyhrožovali poškozenému J.
P., že pokud nezaplatí fakturu na částku 55 287,90 EUR, tak ho „odvezou do Polska, kde ještě uvidí“, přičemž vozidlo obžalovaná S. řídila směrem k dálnici D1 a následně po ní pokračovala směr Brno, kdy v průběhu cesty obžalovaný K. A. R. pošk. J. P. loktem zatlačoval do sedačky a opakoval mu, aby zaplatil, poté mu podal láhev vodky a přiměl poškozeného, aby se několikrát napil, následně dojeli na parkoviště u benzínové čerpací stanice XY na XY km dálnice D1, kde poškozeného J. P. přiměli, aby jim na svém notebooku zpřístupnil internetové bankovnictví k
bankovnímu účtu vedenému u OTP Bank Nyrt., jehož vlastníkem je společnost I.M. g. s.r.o., což poškozený J. P. učinil, přičemž když obžalovaní S. a P. zjistili, že zůstatek na účtu činí přibližně 32 000 EUR, a poškozený J. P. je žádal, aby mu na účtu něco zůstalo, že má rodinu, přiměli ho, aby převedl částku 30 000 EUR z účtu společnosti I.M. g. s.r.o. na účet vedený u OTP Bank Nyrt. pro společnost ABCcom plus, s. r. o., načež obžalovaný J. A. P. ověřil, že platba byla na účet skutečně připsána, poté odvezli pošk. J. P. zpět před jeho bydliště, přičemž cestou k bydlišti obžalovaný P. poškozenému vyhrožoval, že pokud nedoplatí zbylou částku, hodí ho do Vltavy, a poškozeného udeřil pravou rukou do tváře, kterýmžto jednáním způsobili poškozené I.M. g.
2. Obvinění byli za tento zvlášť závažný zločin odsouzeni - B. S. S. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu sedmi let, - J. A. P. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu šesti let, - K. A. R. podle § 173 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu pěti let.
3. O odvoláních obviněných B. S. S. a J. A. P. proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 11. 2022, č. j. 12 To 42/2022-1539, jímž je podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení vrchního soudu podali obvinění B. S. S. a J. A. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání.
5. Dovolání obviněné B. S. S. podané prostřednictvím její obhájkyně JUDr. Katarzyny Krzysztyniak se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolatelka tvrdí, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Popírá trestnou činnost, která je jí kladena za vinu, a namítá, že sám poškozený uvedl před soudem, že vůči němu nebylo obviněnými použito žádné násilí. Její jednání nevykazovalo znaky člena organizované skupiny, tedy činnosti, která vykazuje takovou míru plánovitosti jejího průběhu a tomu odpovídající koordinaci úkolů jednotlivých osob, že tyto okolnosti zvyšují pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu.
6. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení zrušil, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
7. Dovolání J. A. P. vyhotovené jeho obhájcem Mgr. Tomášem Ondruchem se opírá o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. tím, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů a nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy a rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Dovolatel si je vědom, že jeho jednání bylo protiprávní, u soudů obou stupňů projevil nad tímto lítost. Brojí proti soudy užité právní kvalifikaci skutku, neboť namítá, že neučinil žádné kroky k tomu, aby jeho jednání mohlo být posouzeno jako jednání člena organizované skupiny. V řízení nebyl proveden žádný důkaz k tomu, že by obviněný věděl o účasti dalších osob na trestné činnosti. Naopak o přítomnosti dalších osob do poslední chvíle nevěděl. Tvrdí, že vůči poškozenému nebylo užito žádné násilí ani hrozba bezprostředního násilí. Právní kvalifikaci svého jednání proto považuje za nepřiléhavou, neboť mělo být podle jeho názoru kvalifikováno maximálně jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. b), d) tr. zákoníku.
8. Obviněný proto navrhl, aby jím napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, č. j. 12 To 42/2022, bylo zrušeno a věc byla vrácena tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.
9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž nelze konstatovat, že by existoval extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Obviněnými vznesené námitky kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam mu připisovat.
10. Trestná činnost obviněných byla podle názoru státní zástupkyně prokázána především výpovědí poškozeného J. P., která byla podpořena i dalšími ve věci provedenými důkazy. Poškozený byl vyslechnut již v přípravném řízení, jeho výpověď má jednoznačně usvědčující charakter. Při výpovědi učiněné v rámci hlavního líčení dne 7. 6. 2022 vypovídal v zásadních bodech obdobně. I tato výpověď má tedy usvědčující charakter. Poškozený vypovídal konzistentně po celou dobu trestního řízení. V řízení před soudem přesvědčivě odpovídal na dotazy směřující k detailům, na něž nebyl v přípravném řízení dotazován. Nebylo zjištěno nic, co by svědčilo, byť jen v náznaku, pro podezření, že zamýšlel obviněným svojí výpovědí uškodit a způsobit jim újmu v podobě vedeného trestního řízení.
11. Jednání obviněných bylo třeba kvalifikovat jako jednání organizované skupiny, neboť u organizované skupiny postačí, že mezi nejméně třemi spolupracujícími osobami existovala vzájemná součinnost na provedení trestné činnosti, pro kterou byla charakteristická taková míra plánovitosti jejího průběhu a k tomu odpovídající koordinace úloh jednotlivých účastníků, že tyto okolnosti zvýšily pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu. To v případě dovolatelů nastalo. K zaplacení platby poškozeným došlo, když do vozidla řízeného obviněnou S. přistoupil jak obviněný R., tak i trestně stíhaný J. Právě tímto způsobem demonstrovali jednoznačnou fyzickou převahu nad poškozeným, který vzniklou situaci popsal tak, že věděl, resp. obvinění velice dobře věděli, proč tam jsou. Prvoinstanční soud velmi podrobně v odůvodnění svého rozhodnutí pod bodem 47. popsal jednotlivé aspekty jednání všech obviněných naplňující právě znaky organizované skupiny.
12. Jednání dovolatelů byla plně provedenými důkazy prokázána a právní kvalifikace jejich jednání je zcela přiléhavá. Meritorní rozhodnutí není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl.
13. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jsou zjevně neopodstatněná. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud o dovoláních rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
14. K vyjádření státní zástupkyně zaslala obviněná prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Štípka repliku. Vyjádřila zde nesouhlas s návrhem státní zástupkyně, aby bylo její dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné. Má za to, že použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je namístě, neboť ze skutkových zjištění nalézacího soudu je zřejmé, že finanční prostředky byly částí obnosu z faktury vystavené poškozenému. Nedošlo proto k naplnění trestného činu loupeže, avšak mohlo by se jednat o jinou právní kvalifikací tohoto jednání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 11. 2022, sp. zn. 12 To 42/2022, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2022, sp. zn. 45 T 1/2022, zrušil a přikázal nalézacímu soudu, aby v této věci dále jednal a rozhodl. Připojil též souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci jsou dovolání přípustná, zda byla podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné. Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
16. Ve vztahu k replice obviněné zaslané prostřednictvím jejího obhájce je však nutno uvést, že zákon nepřipouští, aby dovolatel jakkoli rozšiřoval svoji dovolací argumentaci po uplynutí lhůty uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Tento právní názor je zastáván i Ústavním soudem (viz usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/20): „Ústavní soud zdůrazňuje, že podle § 265f odst. 2 trestního řádu se připouští dodatečná modifikace již podaného dovolání, a to pokud jde o rozsah, v němž je napadáno některé z rozhodnutí uvedených v § 265a odst. 1, 2 trestního řádu, a to včetně konkrétního výroku, tak i co do důvodů dovolání. Tyto změny je však dovolatel oprávněn činit jen do uplynutí své dvouměsíční dovolací lhůty podle § 265e odst. 1 trestního řádu. Změny provedené poté jsou již bez jakéhokoliv právního významu a Nejvyšší soud k nim nepřihlíží. Je zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta se uplatní nejen na případy, kdy doplněním dovolání nebyl měněn rozsah ani důvody ve smyslu § 265b odst. 1 písm. a) až l), odst. 2 trestního řádu původního dovolání, ale i na jakékoli doplňování důvodů dovolání v rámci těchto ustanovení. Také taková doplnění dovolání je nutno učinit ve lhůtě podle § 265e odst. 1 trestního řádu“.
17. Námitka obviněné, že převedené finanční prostředky byly částí obnosu z faktury vystavené poškozenému, v důsledku čehož není správná právní kvalifikace skutku jako trestného činu loupeže a přiléhavější je kvalifikace podle § 175 tr. zákoníku, vznesená v její replice zaslané po uplynutí lhůty pro podání dovolání by se tudíž nemohla stát předmětem přezkumu Nejvyššího soudu. Avšak vzhledem k tomu, že dovolání obviněného obsahuje námitku obdobného charakteru, kterou bylo možno vyhodnotit jako vytýkající nenaplnění znaku objektivní stránky cizí věci, zabývá se níže Nejvyšší soud i touto výhradou, která byla uplatněna v tomu určenému podání (v dovolání obviněného) podaném v zákonné lhůtě.
IV. Důvodnost dovolání
18. Obvinění, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založili na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jimi vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit jimi požadovanou kasaci napadených rozhodnutí.
19. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněnými vznesených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].
20. S ohledem na způsob rozhodnutí odvolacího soudu o odvolání obviněných lze na tomto místě zmínit, že dovolatelé měli své mimořádné opravné prostředky opřít i o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, podle níž bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), přestože v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l), avšak tento nedostatek dovolání obviněných neovlivnil způsob rozhodování dovolacího soudu při posuzování důvodnosti námitek vznesených pod uplatněnými důvody dovolání.
21. Dále je úvodem třeba k dovoláním obviněných uvést, že se jedná o opakování jejich předcházející obhajoby a v podstatě svým obsahem odpovídají jimi podaným odvoláním. Soudy nižších stupňů se tudíž s jejich argumentací již vypořádaly. Na tento případ, kdy obviněný v dovolání vznáší obsahově shodné námitky s těmi, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“.
IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
K dovolání obviněného J. A. P.
22. Obviněný sice tento dovolací důvod vznesl (část II.), a to ve všech jeho třech alternativách, avšak ve vlastním textu nekonkretizoval, které jeho námitky mají naplnit tu či onu alternativu. Zcela jednoznačně lze konstatovat, že v jeho dovolací argumentaci nelze nalézt žádnou námitku, kterou by bylo možno podřadit pod druhou a třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, neboť neoznačuje žádný procesně nepoužitelný důkaz a stejně tak ani žádný důkazní návrh, jemuž ze strany soudů nižších stupňů nebylo vyhověno. Pokud se nějakým způsobem zaobírá skutkovými okolnostmi posuzovaného případu, činí tak způsobem, který nelze označit za vyhovující požadavku první alternativy tohoto dovolacího důvodu.
23. Posledně zmíněný závěr plyne z přístupu Nejvyššího soudu k interpretaci a aplikaci tohoto důvodu dovolání. Jeho znění totiž nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.
24. Dovolatel neuvádí, která konkrétní zjištění soudů nižších stupňů rozhodná pro právní kvalifikaci skutku jsou ve zjevném rozporu s provedenými důkazy (míněno důkazy konkrétně označenými) a jaké skutečnosti či jiné důkazy mají tento očividný nesoulad zakládat. V uvedeném směru je třeba zmínit, že požadavku ze zákonné úpravy plynoucí nevyhovuje pouhé vyslovení odlišného stanoviska (např. sdělení obviněného „Tvrdím, že vůči poškozenému nebylo užito žádné násilí ani hrozba použití bezprostředního násilí“).
25. Uvedená konstatování ústí do závěru, že obviněný svou dovolací argumentací tento dovolací důvod ani z formálního hlediska nenaplnil.
K dovolání obviněné B. S. S.
26. K první alternativě dovolacího důvodu je nutno s odkazem na výše citované judikaturní závěry (stejně jako v případě obviněného) uzavřít, že obviněná neoznačila žádné konkrétní skutkové zjištění určující pro naplnění znaků trestného činu, které by bylo ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů.
27. Podstatou jejích námitek je totiž nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně o věrohodnosti výpovědi poškozeného, kterou dává do kontrastu se svojí výpovědí. Na základě toho shledává domnělé rozpory. Proces hodnocení důkazů je však doménou soudu prvního stupně, tj. orgánu, který příslušné důkazy provedl. Důvodem pro zásah Nejvyššího soudu je až stav, kdy jsou hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. K takovému zjevnému pochybní soudů nižších stupňů ve věci posuzované očividně nedošlo. Nenastala ani situace „tvrzení proti tvrzení“ naznačená obviněnou, neboť soud prvního stupně řádně odůvodnil, z jakých důvodů má obhajobu obviněné (a spoluobviněných) za vyvrácenou. Podrobně také vyložil, proč vycházel z výpovědi poškozeného. Mimo jiné poukázal na důkazy, kterými je podporována, a není proto ani pravdou, že by ve věci stála osamoceně a obviněná byla odsouzena pouze na jejím základě.
28. K třetí alternativě tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy) obviněná namítla, že soud prvního stupně zamítl návrh obhajoby na zadání znaleckého posudku nebo odborného vyjádření k otázce ovlivnění obviněného alkoholem a nepřípustným způsobem ji posoudil sám.
29. Předně je na místě upozornit, že pro naplnění uvedené alternativy dovolacího důvodu je nutno, jak ostatně vyplývá z jejího znění, aby byl důkaz nedůvodně neproveden. Ústavní soud již ve své starší judikatuře (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) vyložil pojem tzv. opomenutého důkazu, přičemž ve svém nálezu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, konstatoval závěr vyplývající z této ustálené judikatury, že neakceptování důkazního návrhu obviněného založit toliko třemi důvody, které dále rozvedl. Nadbytečnost důkazu, kterou své rozhodnutí odůvodnil soud prvního stupně (jakož i soud odvolací), je právě jedním z těchto důvodů. Vzhledem k tomu, že oba soudy poskytly poměrně rozsáhlé odůvodnění závěru o nadbytečnosti tohoto důkazu, nebyl nedůvodně neprovedený. Nezbývá než upozornit, že podle zásady volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí příslušného soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí, přičemž není procesní povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).
30. S námitkou, že soud prvního stupně nepřípustně sám posoudil odbornou otázku, se uspokojivým způsobem vypořádal odvolací soud (bod 30. usnesení). Krom toho, že správně upozornil, že odborné zkoumání by nemohlo přinést závěr, k němuž návrh obviněné směřoval, taktéž vhodně připomenul, že se nejedná o otázku zásadní a zcela rozhodující. Předmětný dovolací důvod ve všech svých alternativách vyžaduje, aby měla namítaná vada vztah k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaku trestného činu. Nejenže odborným zkoumáním nelze posoudit, zda „výsledky dechových zkoušek ... odpovídají tvrzením poškozeného“, ale takový závěr nemá vztah k rozhodným skutkovým zjištěním.
31. Za rozhodné pro právní posouzení by v tomto případě bylo možno považovat až zjištění, že poškozený byl ovlivněn alkoholem natolik, že nemohl spolehlivě vnímat a následně reprodukovat prožité události. Vzhledem k tomu, že již v 13:45 hod. téhož dne poškozený osobně oznámil věc na policii (zřejmě ve stavu, kdy toho byl zcela schopen) a v 14:01 hodin mu byla naměřena hodnota alkoholu 1,51 promile, není třeba odborných znalostí (ve smyslu § 105 odst. 1 tr. ř.) pro závěr, že se poškozený v naznačeném stavu nemohl nacházet v dopoledních hodinách, kdy k činu došlo. Soud prvního stupně tedy nepřekročil své zákonem vymezené pravomoci, když hodnotil jeho výpověď ve světle zjištěných okolností jako v tomto směru věrohodnou.
32. Z výše uvedeného je zřejmé, že ani obviněná nevznesla námitky, které by svým obsahem odpovídaly kterékoli z alternativ zvoleného důvodu. Je tomu tak proto, že v případě první alternativy neoznačila žádné konkrétní skutkové zjištění, jež by mělo být v rozporu s provedenými důkazy, a její námitky ve vztahu k třetí alternativě se nejenže týkaly důkazu, který nebyl rozhodný pro posouzení věci, ale nadto nenamítala absenci odůvodnění jeho neprovedení a namísto toho se proti poskytnutým důvodům vymezila.
IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
33. Pod první alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku) lze podřadit námitky a) směřující vůči právnímu posouzení zjištěného skutku jako trestného činu loupeže a b) vůči užití kvalifikačního znaku tohoto trestného činu v podobě spáchání činu členem organizované skupiny.
a) k posouzení skutku jako trestného činu loupeže
34. Námitky obviněného vůči posouzení skutku jako trestného činu loupeže (část IV.) se omezují na sdělení o vzájemném vztahu tohoto trestného činu a trestného činu vydírání (specialita daná podle dovolatele tím, že „u loupeže jsou prostředky i cíl užší“) a na poukaz, že se soud nevypořádal s otázkou, zda finanční prostředky poškozeným převedené byly prostředky cizí, či o takové, které byl povinen uhradit za dodané zboží. Nutno zdůraznit, že dovolatel v návaznosti na tento poukaz svou argumentaci nerozvádí, tj. explicitně neuvádí, jaký význam má tato námitka mít (tj. ve vztahu k jakému znaku skutkové podstaty trestného činu se má vztahovat). Dovolací soud by se za tohoto stavu mohl omezit na sdělení, že není jeho úkolem za dovolatele domýšlet význam jeho námitky. Měla-li tato směřovat k tomu, že není naplněn znak objektivní stránky cizí věci, pak dostačuje uvést, že „[v]ymáhání okamžitého zaplacení pohledávky použitím násilí anebo pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu loupeže podle § 173“ [viz Šámal, Pavel. § 173 (Loupež). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2189, marg. č. 5.]. Ostatně již starší judikatura (např. rozsudek uveřejněný pod č. 33/1991 Sb. rozh. tr.) stanovila, že vymáhání okamžitého zaplacení pohledávky za použití násilí či pohrůžky bezprostředního násilí naplňuje znaky objektivní stránky trestného činu loupeže.
b) k naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu členem organizované skupiny
35. Oba obvinění vznesli námitky vůči užití kvalifikačního znaku tohoto trestného činu v podobě spáchání činu členem organizované skupiny.
36. Trestní zákoník výslovně nedefinuje organizovanou skupinu. Organizovanou skupinou se podle dosavadní judikatury rozumí sdružení více osob, v kterém je provedena určitá dělba úkolů mezi jednotlivé členy sdružení a jehož činnost se v důsledku toho vyznačuje plánovitostí a koordinovaností, což zvyšuje pravděpodobnost úspěšného provedení trestného činu, a tím i jeho škodlivost a závažnost (viz přiměřeně rozhodnutí č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr. a č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože tímto způsobem lze spáchat i jen ojedinělý, jednorázový trestný čin. Nevyžaduje se výslovné přijetí za člena organizované skupiny nebo výslovné přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (rozhodnutí č. 45/1986 Sb. rozh. tr.) [viz Púry, František. § 42 (Přitěžující okolnosti). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 858, marg. č. 17.].
37. Soud prvního stupně v bodě 47. svého rozsudku rozebral jednotlivé znaky, jimiž se podle ustálené judikatury vyznačuje organizovaná skupina (plánování, koordinovanost a dělba úkonů), jakož i zjištění, která ho k závěru o jejich naplnění v jím posuzované věci vedla. Organizovaná skupina vyznačuje právě naplněním těchto znaků, jež zvyšují škodlivost a závažnost jí provedeného trestného činu, a jimiž se odlišuje od „prostého“ spolupachatelství, pro něž postačuje společné jednání vedené společným úmyslem. V případě spolupachatelství „jde v podstatě o faktickou (i nahodilou) formu spolupráce, která směřuje k určitému cíli nebo účelu“ [ŠÁMAL, Pavel, ŘÍHA, Jiří. § 23 (Spolupachatel). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 532, marg. č. 2.]. Vyšší plánovaností jednání, jeho koordinací a rozdělením úkolů je taková spolupráce povýšena na organizovanou skupinu (byť zároveň nenahrazuje instituty spolupachatelství nebo jednotlivé formy účastenství – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 11 Tdo 1388/2015). Pro seznání naplnění těchto znaků je třeba existence odpovídajících skutkových zjištění. Požadavek na úzkost a sofistikovanost takové spolupráce však nemůže zdaleka dosahovat míry vyžadované v případě organizované zločinecké skupiny jako její nejvážnější formy (pomineme-li zvláštní formu – teroristickou skupinu).
38. Z výše uvedeného vyplývá, že není třeba, aby každý člen skupiny rozděloval úkoly či uděloval pokyny (jak namítl obviněný). Postačuje zjištění, že úkoly byly rozděleny (ať už rozhodnutím jednoho člena, tj. obviněnou v projednávané věci, či na základě vzájemné dohody), přičemž jejich naplánování a koordinace (každý člen měl v tomto případě jasně danou roli) zvyšuje šanci na úspěch protiprávního jednání. Přestože není třeba prokázání výslovné dohody mezi jednotlivými členy (postačuje neformální faktické přistoupení), v projednávaném případě je plánované vytvoření skupiny zřejmé, neboť obvinění R. a J. přijeli do ČR na pokyn obviněné. Není ani nutné, aby se každý člen skupiny podílel na celém protiprávním jednání, jak naznačuje obviněný. Vyplývá to již ze samotného znaku rozdělení úkolů mezi jednotlivé členy, kteří plněním své role přispívají k výslednému spáchání činu (zde obviněný vylákal poškozeného na schůzku a podílel se na nátlaku v autě).
39. Závěr o existenci organizované skupiny nemohou zvrátit ani obviněnou předložená rozhodnutí. V případě usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 8 Tz 69/99, soud upozornil, že se obvinění nejenže nedrželi předem připraveného plánu trestné činnosti, který měl rysy amaterismu (a ani v případě jeho dodržení by nebyl na místě závěr o plánovanosti a koordinovanosti jednání), ale nadto při samotném spáchání činu jednal obviněný „každý za sebe“. Obvinění tak nepřispívali k úspěšnosti jednání, které se vyznačovalo až jistou nahodilostí – „jeden obviněný na poškozeného míří pistolí a uteče s penězi vydanými poškozeným, druhý obviněný stříkne poškozenému do očí slzotvorný plyn a utrhne telefon v místnosti čerpací stanice, třetí obviněný poškodí telefon budky u čerpací stanice“.
40. V druhém případě (rozhodnutí NS ČSR ze dne 12. 12. 1982, sp. zn. 2 Tz 23/82) vznikla spolupráce mezi pachateli víceméně nahodile podle toho, kdo měl k dispozici jaké nástroje. Soud proto rozhodl, že „ač mezi obviněnými v průběhu těžby došlo k dohodě, že část společně zpracovaného dřeva odvezou bez zaplacení, nemá tato dohoda takovou kvalitu, která by vycházela z důsledné a detailní promyšlenosti a podrobného rozdělení úloh jednotlivých pachatelů, neboť šlo svou povahou o velice jednoduchou trestnou činnost, která nepřesáhla rámec spolupachatelství“ (viz BORČEVSKÝ, Pavel. K pojmu organizované skupiny jako okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby, respektive obecně přitěžující okolnosti. Trestněprávní revue, 2022, č. 1, s. 7–11).
41. Je tudíž zřejmé, že dovolatelkou předkládaná rozhodnutí se vyznačují existencí spolupráce mezi obviněnými, v níž absentuje plánování a koordinovanost, neboť vznikla nahodile potřebou nástrojů ke spáchání činu (druhý případ), nebo se vyznačovala absencí jakékoli koordinovanosti jednání obviněných (první případ). Odlišují se tak od projednávané věci, kdy byla činnost předem naplánovaná (spoluobvinění speciálně přijeli do ČR a dostavili se na určené místo) a koordinovaná na základě rozdělených úkolů (každý plnil přesně danou roli).
42. Námitky obviněných ve vztahu k naplnění kvalifikačního znaku spáchání činu členem organizované skupiny proto byly shledány neopodstatněnými.
43. Pro úplnost možno dodat, že žádný z obviněných nevznesl námitky podřaditelné pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu (rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení).
44. Z výše uvedeného tudíž vyplývá, že k naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nedošlo.
IV./3. K námitkám vymykajícím se dovolacím důvodům
45. Mimo obsahový rámec dovolacích důvodů se nachází námitka obviněného stran procesního postupu soudu prvního stupně, který vyloučil z projednávání a posléze zase sloučil řízení proti jednotlivým obviněným. Mělo přitom dojít k pouze částečnému opakování dokazování. Odvolací soud měl též pochybit, když rozhodoval pouze ve vztahu ke dvěma obviněným.
46. Z formulace dovolatelovy námitky je zřejmé, že se vztahuje k procesnímu postupu soudů, a jako taková tudíž neodpovídá vymezení žádného ze stanovených dovolacích důvodů. Krom toho se s otázkou zákonnosti postupu soudu prvního stupně vypořádal již odvolací soud v bodě 42. svého usnesení. Pokud dovolatel zmiňuje z tohoto postupu vyplynuvší nedostatky v dokazování, činí tak pouze ve zcela obecné rovině. Aniž by konkretizoval, který důkaz nebyl podle jeho mínění „zopakován“ a v důsledku toho byl ve vztahu k němu nepoužitelný, nelze uvažovat ani o podřaditelnosti uvedené námitky pod § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v jeho druhé variantě. Nezbývá proto než zopakovat, že není úkolem Nejvyššího soudu za dovolatele domýšlet význam jeho námitky.
V. Způsob rozhodnutí
47. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že se jejich námitky zcela vymykaly obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Námitky, které byly způsobilé obsahově naplnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. byly shledány neopodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obou obviněných rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
48. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o těchto mimořádných opravných prostředcích v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 16. 4. 2024
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu