U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. srpna 2013 o
dovoláních, která podali obvinění J. T. a Č. K., proti usnesení Vrchního soudu
v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, jako soudu odvolacího v
trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 17 T
2/2009, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. T. o d m í t á .
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Č. K. o d m í t á .
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011,
sp. zn. 17 T 2/2009, byl obviněný J. T. (v bodech 1. a 2.) uznán vinným
zločinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009
Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též „tr. zákoník“,
příp. „trestní zákoník“), ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl
obviněný J. T. podle § 211 odst. 6 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr.
zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. d) tr.
zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci, a to věcí v rozsudku blíže
popsaných.
Týmž rozsudkem byl obviněný Č. K. (v bodě 1.) uznán vinným zločinem úvěrového
podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku. Za tento zločin byl obviněný Č. K. podle § 211 odst. 6
tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněných J. R., R.
K. a F. S.
Podle § 228 odst. 1 tr. ř. byli obvinění J. T., J. R., R. K. a Č. K. zavázáni k
povinnosti nahradit rukou společnou a nerozdílnou poškozené Československé
obchodní bance, a.s. škodu ve výši 5.599.382,01 Kč. Podle § 228 odst. 1 tr. ř.
byli obvinění J. T., J. R. a F. S. zavázáni k povinnosti nahradit rukou
společnou a nerozdílnou poškozené Československé obchodní bance, a.s. škodu ve
výši 4.894.754,14 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená se
zbytky uplatněných nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech
občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění J. T., J. R., Č. K. a
F. S., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Usnesením ze dne 24. 1.
2012, sp. zn. 12 To 73/2011, z podnětu všech podaných odvolání podle § 258
odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. ve vztahu k obviněným J. T., J. R., Č. K. a F.
S. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody a podle § 261 tr. ř.
zrušil též výrok o náhradě škody ve vztahu k obviněnému R. K. Podle § 265 tr.
ř. poškozenou Československou obchodní banku, a.s. s uplatněnými nároky na
náhradu škody v plném rozsahu odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Proti tomuto usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění J. T. a Č. K.
dovolání, přičemž oba uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř.
V odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. T. namítl, že
Vrchní soud v Praze se dostatečným způsobem nevypořádal s jeho odvoláním. S
poukazem na čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a násl.
Ústavy České republiky vyjádřil přesvědčení, že v daném případě nemůže být
vyloučena přezkumná pravomoc Nejvyššího soudu, protože skutková zjištění a
způsob hodnocení důkazů zcela zjevně vybočují ze zákonných mezí. K tomu dodal,
že v důsledku nesprávného hodnocení provedených důkazů dospěl soud k vadným
závěrům právním.
Následně poznamenal, že byl sice v minulosti soudně trestán, avšak není
speciálním recidivistou v oblasti podvodů. Podle něho společnosti STAVOX CB
s.r.o., jejímž byl společníkem, fungovala a byla zdravá natolik, že jí byl
poskytnut bankovní úvěr (ten řádně splácela). Nevykazovala žádné znaky, jež by
mohly vést k závěru, že je založena či provozována za účelem páchání trestné
činnosti. Prohlásil, že se spoluobviněným J. R. spolupracoval hlavně proto, že
tomuto rejstřík trestu umožňoval vykonávat funkci statutárního zástupce. Tuto
činnost jmenovaný spoluobviněný vykonával způsobem, který nijak nehraničil se
zákonem. K obchodování se stroji Menzi Muck byli přivedeni sledováním
internetu, přičemž počátek jejich zájmu o tento obchod byl ryze
zprostředkovatelský. Dnes již ví, že společnost, která mu prodej strojů
nabízela, zřejmě tyto stroje nenabyla legálním způsobem. Proto také byla
odmítnuta nabídka na zprostředkování prodeje a byl dohodnut tzv. prodej
komisní. Vzhledem k tomu, že mu chyběly základní právní znalosti, netušil, že
právě přistoupení na tuto nabídku mu přivodí všechny následné komplikace.
Zdůraznil, že stroje fakticky existovaly, že obchodní vztahy se spoluobviněnými
byly legálně navázány, stroje byly prostřednictvím úvěru zcela v souladu se
zákonem prodány a jejich původním vlastníkům po stržení provize řádně
zaplaceny. Přitom vyloučil, že by se na získání úvěru jakkoliv podílel, snad
kromě doporučení peněžního ústavu. V době, kdy došlo k těmto transakcím, nebyl
žádný právní předpis omezující platby v hotovosti, a proto mu nepřišlo
neobvyklé, že obchodní partner si přál zaplatit hotově. Tyto skutečnosti se
podle něho podávají z listinných důkazů založených ve spise. Ohradil se proti
tomu, že by následný prodej obchodních společností společnosti STAVOX CB s.r.o.
souvisel s obchody, které jsou předmětem trestního řízení. Zmínil, že v
kritické době začal spoluobviněný J. R., jenž byl statutárním zástupcem,
nadměrně holdovat alkoholu a že byly problémy s chodem firmy, která měla značné
množství zásob. V žádném případě ale nebyla předlužena, jen ještě nesplatila
úvěr, za který ručil. Převod obchodních podílů společnosti STAVOX CB s.r.o. byl
zcela legální, nejednalo se o převod na bílého koně. Akcentoval, že skutečnost,
že nový majitel společnosti STAVOX CB s.r.o. nezaplatil úvěr (ten musel
dodatečně splatit on) a poté převedl obchodní podíl na bílého koně, nemůže být
přičítána k jeho tíži, stejně jako mu nemůže být přičítáno k tíži, že s
odstupem času, s jakým se daná věc začala šetřit, nebyl schopen, předložit
požadované doklady, když s převodem firmy předal tak, jak byl povinen, veškeré
účetnictví.
Zhodnotil, že pokud jde o majetkové či jiné transakce ve společnosti
obchodních partnerů, nemohlo být dovozeno, že by o těchto věděl či se na nich
podílel. Také shledal, že dokazování nebylo důsledně zaměřeno v tom směru, kam
přišly převáděné stroje. V této souvislosti podotkl, že pro stejnou transakci
byl stíhán i Městským soudem v Praze, kde došlo k jeho zproštění, protože soud
akceptoval skutečnost, že bylo prokázáno, že stroj existoval, resp. že mu
nebylo prokázáno, že by se jakkoliv podílel na opatřování podkladů pro získání
úvěru, že by jednal v bance.
Stran repasovaného stroje Menzi Muck 6000 poznamenal, že tento byl
spoluobviněným R. K. převzat a k jeho ztrátě zřejmě došlo jinde a jiným
způsobem. Také upozornil, že repasované stroje jsou sestavovány z více strojů,
v důsledku čehož výrobní čísla na nich uvedená nekorespondují s čísly
výrobními. Akcentoval, že v průběhu hlavního líčení bylo prokázáno, že stroj
byl Jihočeskou obchodní společností spol. s r.o. provozován.
Připustil, že se zřejmě stal prostředníkem ne zcela legálního obchodu,
ale popřel, že by se dopustil úvěrového podvodu. Vyjádřil přesvědčení, že nebyl
opatřen žádný důkaz o tom, že organizoval a řídil sjednávání úvěrových smluv,
uváděl nepravdivé a hrubě zkreslené údaje v předkládaných listinných
materiálech prostřednictvím dalších spoluobviněných. Nebylo prokázáno, že by
jakýmkoliv způsobem opatřoval listinné materiály předkládané bance.
Nalézacímu soudu rovněž vytkl, že jeho jednání posoudil jako jeden pokračující
trestný čin úvěrového podvodu, ačkoliv neprokázal, že jednotlivé dílčí útoky
byly vedeny jednotným záměrem a že byly spojeny blízkou souvislostí časovou.
Konstatoval, že blízkou souvislost časovou většinou právní praxe vykládá tak,
že se jedná o dobu v řádu dnů či týdnů. V daném případě však byl první skutek
spáchán dne 18. 1. 2006 a druhý až dne 15. 5. 2006. Skutečnost, že delikty není
možné posoudit jako jeden pokračující skutek má, s ohledem na soudy zjištěnou
výši škody, pro právní kvalifikaci podstatný význam. Pokud jde o první skutek,
shledal, že podle úvěrové smlouvy byl sice poskytnut úvěrový limit ve výši
5.700.000,- Kč, avšak vzhledem k tomu, že výše poskytnutého úvěru pouze
nevýznamně přesáhla částku 5.000.000,- Kč, resp. že tato částka byla vyplacena
s tím, že poškozená společnost si při uzavírání úvěrové smlouvy počínala bez
náležité opatrnosti (nijak si neověřovala podklady pro poskytnutí úvěru) a
nepochybně musela disponovat s kupní smlouvou dokládající, že jeho společnost
se stala vlastníkem stroje, lze mít za to, že je možné posoudit stupeň
společenské škodlivosti i s ohledem na dobu spáchání činu tak, že nedosahuje
stupně, který by vyžadoval právní kvalifikaci podle ustanovení odst. 6
příslušného zákonného ustanovení. Pokud se pak týče bodu 2. napadeného
rozsudku, tj. skutku, kde byl poskytnut úvěr ve výši 5.000.000,- Kč, i zde
podle jeho mínění přichází v úvahu právní kvalifikace toliko podle § 211 odst.
5 písm. c) tr. zákoníku.
Uzavřel, že soud prvního stupně se měl mnohem podrobněji zabývat
skutkovými okolnostmi, které mají zásadní vliv na právní kvalifikaci a pokud
tak neučinil, vybočil při hodnocení důkazů z mezí daných ustanovením § 2 odst.
6 tr. ř. Odvolací soud pak neměl bez dalšího námitky obhajoby podrobně
rozvedené v písemném vyhotovení odvolání ze dne 11. 10. 2011 zcela pominout a
měl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k novému
projednání a rozhodnutí.
Z výše uvedených důvodů obviněný J. T. navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek
Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009,
a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011,
zrušil a přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích věc v potřebném
rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Obviněný Č. K. v odůvodnění svého dovolání uvedl, že skutkový stav zjištěný
soudy nižších stupňů nedává dostatečný podklad pro právní posouzení jeho
jednání jako zločinu úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr.
zákoníku, když nebyla naplněna zejména objektivní a subjektivní stránka tohoto
trestného činu. Upozornil, že úvěrový podvod je trestným činem úmyslným, a
tudíž v trestním řízení musí být prokázáno, že úmyslně uvedl nepravdivé a hrubě
zkreslené údaje a způsobil tak škodu velkého rozsahu. Z provedeného dokazování
podle něho vyplynulo, že na základě plné moci, kterou mu udělil R. K., jednatel
společnosti Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o., zajistil potvrzení
České správy sociálního zabezpečení o tom, že jmenovaná společnost nemá vůči
České správě sociálního zabezpečení žádných nedoplatků. Druhý dokument, který
měl opatřit, bylo potvrzení Finančního úřadu v Českých Budějovicích o tom, že
tatáž společnost nemá vůči Finančnímu úřadu v Českých Budějovicích žádných
nedoplatků. Když zjistil, že společnost má vůči Finančnímu úřadu v Českých
Budějovicích nedoplatek ve výši cca 30.000,- Kč, informaci předal R. K., ten
zajistil jeho uhrazení a následně (R. K.) vyzvedl potvrzení o bezdlužnosti.
Shrnul, že jediným údajem, který uvedl Československé obchodní bance, a.s. za
účelem získání úvěru, byl údaj o tom, že společnost Jihočeská obchodní
společnost spol. s r.o. nemá vůči České správě sociálního zabezpečení žádných
nedoplatků. Přitom zdůraznil, že takový údaj rozhodně nebyl nepravdivý, ani
hrubě zkreslený a že ostatní dokumenty, které byly předloženy Československé
obchodní bance, a.s., nezajišťoval a ani nepodepisoval. Uvedl, že tyto
pravděpodobně zajišťoval R. K., posléze je předával jeho osobě a on je toliko
doručil Československé obchodní bance, a.s. Jinými slovy, fungoval vždy jen
jako doručovatel, nikoli jako obstaravatel dokumentů. Prohlásil, že takovou
skutkovou verzi potvrzuje Ing. L., pracovník Československé obchodní banky,
a.s. který mj. vypověděl, že v případě, že ohledně úvěru potřeboval nějaké
informace či dokumenty, kontaktoval telefonicky R. K., nikoli obviněného Č. K.
Dále zmínil, že k prvnímu kontaktu se spoluobviněnými J. T. a J. R. došlo až v
okamžiku, když společnost Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. měla zájem
koupit zemní stroj Menzi Muck 6000 a on byl zmocněn k tomu, aby od této
společnosti zajistil informace týkající se tohoto stroje. Zdůraznil, že neměl
důvod zpochybňovat obsah listin, jež doručoval Československé obchodní bance,
a.s., neboť nemohl vědět a nevěděl, jakých obratů společnost Jihočeská obchodní
společnost spol. s r.o. dosahuje, jaké má pohledávky atd. Též s ohledem na
tvrzení Ing. L. a Ing. Š. nabyl přesvědčení, že jde o společnost prosperující.
S poukazem na závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007
konstatoval, že poškozená Československá obchodní banka, a.s. byla v daném
úvěrovém případě nepochopitelně laxní. Nikdo z bankovního ústavu se totiž
neobtěžoval navštívit společnost STAVOX CB s.r.o. za účelem obhlídky
předmětného stroje Menzi Muck 6000. Československá obchodní banka, a.s. nikdy
nekontaktovala nikoho ze společnosti STAVOX CB s.r.o., aby se přesvědčila, že
stroj Menzi Muck 6000 existuje, nikdy po společnosti STAVOX CB s.r.o.
nepožadovala předložit nabývací titul ke stroji Menzi Muck 6000 a nikdy si
nezjišťovala, zda předložené smlouvy o dílo (se společnostmi KTS Konstrukt
s.r.o. a Kůžel s.r.o.) byly uzavřeny v souladu se zákonem, když v tomto případě
postačovalo pouhé nahlédnutí do obchodního rejstříku. Akcentoval, že pokud by
Československá obchodní banka, a.s. postupovala výše uvedeným způsobem, mohla
velmi snadno, v případě, že by se v této věci skutečně jednalo o trestněprávní
jednání, tomuto jednání předejít. Shledal, že i kdyby došlo ze strany některého
z obviněných k jednání jim kladeného za vinu (což ve vtahu ke svojí osobě
odmítl), měla se poškozená společnost chovat tak, aby předešla škodě na svém
majetku, a pokud tak neučinila, takový snadno odhalitelný omyl nemůže jít k
jeho tíži. Krajskému soudu v Českých Budějovicích vytkl, že laxnost tehdejších
zaměstnanců Československé obchodní banky, a.s. ve svém rozsudku nezohlednil.
Pokud jde o smlouvu o dílo uzavřenou mezi společností Jihočeská
obchodní společnost spol. s r.o. a společností KTS Konstrukt s.r.o. dne 21. 10.
2005, poznamenal, že soud svůj závěr, že se mělo jednat o padělek, odůvodnil
jen zcela povrchně a neopřel jej o grafologický posudek. Za této situace podle
něho nelze než uzavřít, že předmětná smlouva existuje a otázkou pouze zůstává,
zda byl oprávněn tuto smlouvu podepsat. Podotkl, že i kdyby nebyl a Jihočeská
obchodní společnost spol. s r.o. pro společnost KTS Konstrukt s.r.o. předmětné
dílo realizovala, vzniklo by na straně společnosti KTS Konstrukt s.r.o.
bezdůvodné obohacení ve výši ceny díla, kterou by byla povinna společnosti
Jihočeská obchodní společnost spol. s r.o. vydat. Dodal, že skutečnost, že
práce realizovány byly, vyplývá z předložených faktur a z toho, že cena díla
byla zaplacena.
Ani stran smlouvy se společností Kůžel s.r.o. nebylo před soudem prokázáno, že
by se mělo jednat o padělané listiny. V této souvislosti poukázal na výpověď
svědka P. J. Vyslovil názor, že soud se v daném případě nevypořádal s § 15
obch. zák., kde se uvádí, že kdo byl při provozování podniku pověřen určitou
činností, je zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvyklé dochází.
Zmínil, že P. J.vedl pobočku společnosti Kůžel s.r.o. pro České Budějovice a
okolí s tím, že je zřejmé, že při této činnosti dochází i k uzavírání
obchodních smluv (viz výpověď jednatele společnosti pana B. K.).
Dospěl k závěru, že z dokazování provedeného v řízení vyplývá, že nikdy neměl v
úmyslu vylákat z poškozeného subjektu neoprávněné finanční plnění, a to ani
nepřímo, a že soudy obou stupňů při svém rozhodování pominuly zásadu in dubio
pro reo.
Proto obviněný Č. K. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v
Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12 To 73/2011, a rozsudek Krajského soudu v
Českých Budějovicích ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 17 T 2/2009, a sám rozhodl
tak, že ho zprostí obžaloby v celém rozsahu.
K těmto dovoláním se za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Pokud jde o
dovolání obviněného J. T. konstatoval, že toto je dílem nepřípustné a dílem
bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Shledal, že
obviněný setrvává ve své polemice na poli napadání skutkových zjištění, která
soud dovodil z provedených důkazů a jejichž ustálení řádně odůvodnil. Obsahově
jde o prakticky totožné námitky, jaké uplatnil v řádném opravném prostředku,
příp. v nalézacím řízení. Bohužel však nijak blíže nerozvádí, v čem spatřuje
onu nelogičnost závěrů či absenci konkrétních zjištění, která soud vedla k těm
kterým závěrům. Nejlepším příkladem zde může být např. závěr o neexistenci
strojů, kdy obviněný J. T. pouze paušálně konstatuje, že stroje existovaly,
aniž by namítal, že závěr soudu o neexistenci strojů nebylo možné ze žádných
skutkových zjištění dovodit. Jak je zřejmé z odůvodnění rozsudku nalézacího
soudu, obviněný J. T. mohl těžko takový argument vznést, neboť soud poměrně
jasně a uchopitelně konstatoval, z čeho závěr o neexistenci strojů vyvodil.
Mutatis mutandis lze vyhodnotit i další námitky obviněného, směřované ke
skutkovým závěrům. Státní zástupce prohlásil, že stran skutkových závěrů oba
soudy zcela dostály při rozhodování parametrům tzv. řádného procesu, vymezeným
zejména v § 2 odst. 5, 6, § 89 a § 120 až § 125 tr. ř., neboť jasně a
přesvědčivě odůvodnily závěr o vině, opírajíce se toliko o zjištění a závěry,
vyplývající z provedeného dokazování. Uzavřel, že tento okruh námitek
obviněného obsahově neodpovídá žádnému ze zákonných dovolacích důvodů, neboť
jde toliko o nedůvodnou polemiku s tím, jak nalézací soud hodnotil důkazy.
Stran druhého okruhu námitek však podle státního zástupce o bezdůvodnosti
dovolání hovořit nelze. Obviněný J. T. napadá právní kvalifikaci svého jednání
a domáhá se jejího zdánlivého zmírnění. Námitky se tedy prvoplánově jeví jako
spadající do okruhu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a
jistou důvodnost jim přiznat lze. Státní zástupce však zdůraznil, že zásady
českého trestního řízení ovšem neumožňují obviněnému dovolání v tomto směru
podat. Na první pohled je zřejmé, že obviněný žádá reformationem in peius,
konkrétně kvalifikaci činu jako dvě organizátorství zločinu úvěrového podvodu,
přičemž jen jeden čin má mít mírnější právní kvalifikaci. Obecně je totiž za
„nápravu k horšímu“ považováno i to, pokud by došlo výlučně na základě
opravného prostředku obviněného k odsouzení za více stejných trestných činů,
byl-li by původně přijat závěr o tom, že jde o jeden čin totožné právní
kvalifikace. K otázce právní kvalifikace, jak jí volil nalézací soud, státní
zástupce poznamenal, že tuzemské trestní právo je postaveno na zásadě
akcesority účastenství, tedy trestný čin účastníka je zcela podmíněn jednáním
pachatele. V tomto trestním řízení se již v obžalobě objevuje úvaha o tom, že
jednání obviněných J. T. a J. R. představuje tzv. pokračování v trestném činu. Postup obou soudů stran právní kvalifikace jednání obviněných J. T. a J. R. nelze považovat za správný. Vše se zde odvíjí od poněkud nestandardní právní
kvalifikace, kterou jak obžaloba, tak soud nalézací volí. Fakticky totiž nejde
o zločin, resp. zvlášť závažný zločin (§ 13 odst. 3 věta za středníkem tr. zákoníku), ale o účastenství na zločinu. Přiléhavější právní kvalifikace,
odhlédnuto od její faktické správnosti, by měla znít buď „účastenství na zvlášť
závažném zločinu úvěrového podvodu ve formě organizátorství“, příp. „organizátorství zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu“. Toto pochybení
pak soud zřejmě mylně nasměrovalo k tomu, že na § 24 tr. zákoníku aplikoval
stejné zásady, jaké se uplatňují u trestného činu dokonaného či pokusu
trestného činu. Právě zásada akcesority účastenství brání tomu, aby stejnými
osobami organizované stejné činy jiných pachatelů byly považovány za jeden
skutek ve smyslu hmotně právním. Naopak, jde-li o různost pachatelů
organizovaných trestných činů, pak bezpodmínečně půjde vždy o mnohost
účastenství ve smyslu hmotně právním, byť by na straně účastníka byl shledán
např. stejný záměr či kumulativně jiné další skutečnosti, které charakterizují
pokračování v trestném činu. Je evidentní, že v případě každého z posuzovaných
skutků byl pachatel zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu vždy jiný,
jmenovitě v prvním případě spoluobvinění Č. K. a R. K., ve druhém spoluobviněný
F. S. Nalézací soud proto měl jednání obviněných J. T. a J. R. právně
kvalifikovat jako dvojnásobné účastenství na zvlášť závažném zločinu úvěrového
podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a)
tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace je však přísnější, než soudem zvolená, a
tedy nemůže být napadena obviněným v rámci dovolání.
K úvahám obhájce o tom, že by okolnosti, zjištěné stran organizátorství skutku
pod bodem 2. měly znamenat jeho jinou, resp. mírnější právní kvalifikaci,
státní zástupce podotkl, že jde o nepochopení nosné konstrukce trestního
zákoníku, totiž formálního pojetí trestného činu. Míra závažnosti a společenské
škodlivosti se dá v zásadě, odhlédneme-li od otázek aplikace § 12 odst. 2 tr.
zákoníku, uplatnit toliko v rámci ukládání trestu. Přitom akcentoval, že
trestní zákoník nemá žádnou obdobu dřívějšího § 88 odst. 1 tr. zákona.
Státní zástupce dospěl k závěru, že jako celek je nutno dovolání obviněného J.
T. posoudit jako podané z jiného důvodu, než jaké jsou vymezeny v § 265b tr.
ř., neboť jde o důvod z hledisek procesních pro obviněného příznivější.
Také dovolání obviněného Č. K. státní zástupce zhodnotil jako podané z
jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. ř. Uvedl, že byť obviněný Č. K.
formálně staví konstrukci svého dovolání na tom, že soud učinil ve věci
nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení,
obsahově je dovolání toliko polemikou se skutkovými závěry nalézacího soudu.
Obviněný svou pozici a účast na činu redukuje do jakýchsi „minipříběhů“,
opomíjí celý děj jako celek a svou roli v něm. Státní zástupce upozornil, že z
pohledu celkového je to obviněný Č. K., kdo byl klíčovou osobou v celém skutku,
byť jej nezorganizoval. S námitkami obviněného Č. K., které prakticky opakuje
od své výpovědi v přípravném řízení, se již soud nalézací adekvátně vypořádal.
Nemá tedy smysl tyto závěry soudu opakovat. I v případě obviněného Č. K. oba
soudy zcela dostály při rozhodování parametrům tzv. řádného procesu, vymezeným
zejména v § 2 odst. 5, 6, § 89 a § 120 až § 125 tr. ř., neboť jasně a
přesvědčivě odůvodnily závěr o vině, opírajíce se toliko o zjištění a závěry,
vyplývající z provedeného dokazování. Jelikož obviněný fakticky nenapadá, že by
výroková část rozsudku, jmenovitě skutková věta, neobsahovala jazykové
vyjádření zákonných znaků zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu, nelze
konstatovat, že by okruh námitek obviněného Č. K. obsahově odpovídal některému
ze zákonných dovolacích důvodů, neboť jde toliko o nedůvodnou polemiku s tím,
jak nalézací soud hodnotil důkazy. Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení
obviněný Č. K. nenapadá a nekonstatuje.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněných
J. T. a Č. K. v neveřejném zasedání [§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.] podle §
265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Současně vyslovil souhlas s projednáním
věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí, než jsou uvedena v
ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda
jsou výše uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou,
zda mají všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro
věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 12
To 73/2011, jsou přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř. Obvinění jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k
podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich
bezprostředně dotýká). Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání
podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svých obhájců, tedy v
souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1
tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b
tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod,
resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají, lze považovat za důvod
uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že
východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr.
ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění
vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i
další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného
práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky obviněného Č. K. směřují výhradně
právě do oblasti skutkové a procesní. Obviněný Č. K. totiž soudům vytýká
neúplné důkazní řízení, nesprávné hodnocení důkazů, porušení procesní zásady in
dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přitom současně prosazuje vlastní
hodnocení provedených důkazů a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových
zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci (tvrdí, že
se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil). Právě z uvedených
skutkových (procesních) výhrad obviněný Č. K. vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku. Nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými
soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné
hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným Č. K. ve
skutečnosti spatřován jen v porušení procesních zásad vymezených zejména v
ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky však pod výše uvedený (ani
jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. znamená, že
předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o
hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové
okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových
závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva
procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl.
a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný Č. K. namítal nesprávné právní
posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval z tvrzeného
neúplného důkazního řízení, z nesprávného hodnocení důkazů, z porušení procesní
zásady in dubio pro reo a z vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), f) a l) tr. ř.], které však obviněný Č. K.
neuplatnil a svou argumentací ani věcně nenaplnil (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího
důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán
konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého
stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného
skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný Č. K.,
musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k
nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob
rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše
Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“ Totéž Ústavní
soud konstatoval v usnesení ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 3272/07, v němž
ještě dodal: „Ústavní soud se proto ztotožňuje se stanoviskem Nejvyššího soudu,
podle kterého dovolací námitky, které se týkají skutkových zjištění a hodnocení
důkazů, jsou mimo rámec dovolacího důvodu o nesprávném právním posouzení věci.“
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s § 265f odst. 1
tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a)
– l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v
dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat
důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě
nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť
je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení
konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom
nemůže být pouze formální Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit
otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad
podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr.
ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho
označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu
napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2.
6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a
mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto
právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci
dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak
mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině
jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž
existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná.
Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná
povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad tento rámec Nejvyšší soud dodává, že předmětná věc je skutkově podstatně
odlišná od věci posouzené v jeho rozhodnutí sp. zn. 7 Tdo 461/2007, jehož
závěry zde proto nelze aplikovat. Především je nezbytné poukázat na odlišnost
spočívající v sofistikovanosti provedení činu (viz zvláště celou řadu
padělaných podkladů užitých ke spáchání činu), a to v kontextu rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003 (publikováno v
Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu svazku 1/2004 pod číslem T 648),
podle něhož možnost podvedené osoby, aby sama zjistila skutečný stav věci, bez
dalšího nevylučuje, aby její jednání bylo ovlivněno jednáním pachatele
trestného činu podvodu podle § 250 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“, příp. „trestní zákon“), který
podvedeného uvede v omyl, využije jeho omylu nebo mu zamlčí podstatné
skutečnosti. O podvodné jednání jde tudíž i v případě, jestliže podvedený je
schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je
ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo
zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání
neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Pouze na okraj pak lze v souvislosti
s faktem, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 461/2007 řešilo otázku
trestní odpovědnosti pro (obecný) trestný čin podvodu (nikoli pro trestný čin
úvěrového podvodu), poznamenat, že základní skutková podstata trestného činu
úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku neobsahuje na rozdíl od
skutkové podstaty (obecného) podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku (dříve §
250 odst. 1 tr. zák.) znak uvedení v omyl. Trestnost je podmíněna tím, že
pachatel při sjednávání úvěrové smlouvy (nebo při čerpání úvěru) uvede
nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí.
Rovněž nikoli nepodstatnou část dovolací argumentace obviněného J. T. nelze
vzhledem k její skutkové (procesní) povaze pod jím uplatněný a shora vyložený
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tato argumentace,
jíž obviněný J. T. soudům vytýká neúplnost důkazního řízení, nesprávné
hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní, od
skutkových zjištění soudů dříve ve věci činných odlišnou verzi skutkového stavu
věci, přitom nenaplňuje ani další dovolací důvody podle § 265b tr. ř.
Obviněný J. T. dále ve svém mimořádném opravném prostředku bez jakéhokoli
bližšího upřesnění deklaruje, že „pro stejnou transakci byl stíhán i Městským
soudem v Praze, kde došlo k jeho zproštění“. Taková námitka, jež by mohla mít
relevanci z hlediska důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.
(tento dovolací důvod, který obviněný J. T. výslovně neuplatnil, je dán tehdy,
bylo-li proti obviněnému vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona
nepřípustné), však pro svou neurčitost vyvolává nepřezkoumatelnost. Není totiž
možné, aby Nejvyšší soud sám aktivně dovozoval, z jakých konkrétních důvodů
obviněný předmětné rozhodnutí napadá. Není úkolem Nejvyššího soudu rozebírat
veškeré okolnosti případu a hodnotit napadené rozhodnutí ze všech možných
hledisek, aniž by obviněný přímo uvedl, jaké vady podřaditelné pod některý z
taxativně vymezených dovolacích důvodů rozhodnutí vytýká.
Pouze pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že v rámci trestního řízení
vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 4/2008, o němž se v
odůvodnění svého rozsudku zmiňuje nalézací soud, byl obviněný J. T. (společně
se spoluobviněným J. R.) podle § 226 písm. a) tr. ř. zproštěn obžaloby pro
skutek spočívající (stručně řečeno) v prodeji fiktivního repasovaného stroje
Menzi Muck společnosti ČSOB Leasing, a.s. za částku 8.054.039,- Kč, v němž byl
spatřován trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr. zák. Ze skutkových
okolností vyjádřených v příslušném zprošťujícím výroku v rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 45 T 4/2008, je ovšem zřejmé, že v
této trestní věci a v trestní věci nyní posuzované nebyly projednávány totožné
skutky.
Naproti tomu, dovolací argumentaci obviněného J. T. brojící proti posouzení
jeho jednání popsaného pod body 1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního
stupně jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr. zákoníku (z důvodu
absence jednotného záměru a blízké souvislosti časové) s tím, že by oba skutky
měly být kvalifikovány mírněji nežli podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr.
zákoníku, lze formálně podřadit pod uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst.
1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud shledal, že jde v konečném důsledku o
argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Na tomto místě je zapotřebí v první řadě upozornit, že účastenství podle § 24
odst. 1 tr. zákoníku na trestných činech různých pachatelů nelze z důvodu
akcesority účastenství posoudit jako jeden pokračující trestný čin účastenství,
byť by jinak byly splněny podmínky pro takové posouzení všech útoků uvedené v §
116 tr. zákoníku (k tomu viz např. rozhodnutí č. 61/1994 Sb. rozh. tr.).
Za situace, kdy v předložené trestní věci je evidentní, že v případě každého z
posuzovaných skutků byla hlavním pachatelem trestného činu jiná osoba (přímými
pachateli skutku popsaného v bodě 1. výroku o vině v rozsudku soudu první
instance byli spoluobvinění Č. K. a R. K., u skutku popsaného v bodě 2. výroku
o vině téhož rozsudku byl potom hlavním pachatelem spoluobviněný F. S.), proto
soud prvního stupně pochybil, pokud tyto dva skutky ve vztahu k obviněnému J.
T. (a také spoluobviněnému J. R.) právně posoudil jako jeden (pokračující)
zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, ve formě
účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ve spolupachatelství
podle § 23 tr. zákoníku. Právě s ohledem na akcesoritu účastenství, jež brání
tomu, aby stejnými osobami organizované shodné trestněprávně relevantní jednání
jiných pachatelů bylo považováno za jeden skutek ve smyslu hmotně právním, měly
být totiž předmětné skutky kvalifikovány stran obviněného J. T. (i
spoluobviněného J. R.) jako dva samostatné delikty - dvě účastenství na zločinu
úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6
písm. a) tr. zákoníku.
Nutno však v této souvislosti zdůraznit, že nelze přisvědčit dovolací
argumentaci obviněného, pokud v návaznosti na závěr o vadné právní kvalifikaci
předmětných skutků jako pokračování v trestném činu ve smyslu § 116 tr.
zákoníku prosazuje myšlenku, že tyto – posuzovány jednotlivě – s ohledem na
zjištěné okolnosti případu nedosahují stupně společenské škodlivosti potřebné
pro naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu
podle odstavce 6 písm. a) ustanovení § 211 tr. zákoníku, a proto přichází v
úvahu jejich právní posouzení podle mírnějšího ustanovení § 211 odst. 5 písm.
c) tr. zákoníku. Míra společenské škodlivosti trestného činu se totiž dá v dané
trestní věci uplatnit toliko v rámci úvah o druhu a výměře ukládaného trestu,
jelikož trestní zákoník, podle něhož bylo rozhodováno o vině a trestu
obviněného J. T., nemá obdobu dřívějšího ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
Vzhledem k ustanovení § 2 odst. 1 tr. zák. nepřichází v úvahu ani posouzení
podle trestního zákona. Okolnosti prvního skutku - sofistikovanost provedení,
spáchání činu součinností více osob v přímém úmyslu (nejzávažnější formou
zavinění), způsobení škody podstatně převyšující spodní hranici škody velkého
rozsahu – by odůvodňovaly právě z hlediska ustanovení § 88 odst. 1 tr. zák.
nutnost kvalifikovat tento skutek ve vztahu k obviněnému J. T. jako účastenství
na trestném činu úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b
odst. 1, 5 tr. zák. Již za této situace (bez ohledu na právní posouzení druhého
skutku), kdy by obviněnému byl ukládán přísnější trest odnětí svobody v sazbě
od pěti do dvanácti let, je zjevné, že použití trestního zákona by bylo pro
obviněného méně příznivé než použití trestního zákoníku (obviněnému byl uložen
trest odnětí svobody v trvání šesti let v rámci trestní sazby od pěti do deseti
let). Pokud pak jde o právní posouzení skutku druhého, je sice zřejmé, že jím
byla způsobena škoda na spodní hranici škody velkého rozsahu, v ostatním však
platí v podstatě stejné skutečnosti jako u skutku prvního, navíc přistupuje
právě fakt, že jej obviněný J. T. spáchal opětovně. To by ve svém souhrnu i v
tomto případě odůvodňovalo právní kvalifikaci jako účastenství na trestném činu
úvěrového podvodu podle 10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k § 250b odst. 1, 5 tr.
zák. Tím spíše užití trestního zákona nebylo možné.
Nejvyšší soud dále konstatuje, že přiléhavá právní kvalifikace skutků jako
dvojího účastenství na zločinu úvěrového podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku je nepochybně pro
obviněného J. T. méně příznivá, než ta soudem zvolená, neboť za „nápravu k
horšímu“ je obecně považováno i to, pokud na základě opravného prostředku dojde
k odsouzení pachatele za více stejných trestných činů, byl-li by původně přijat
závěr o tom, že jde o jeden čin totožné právní kvalifikace. To také bylo
důvodem, pro který odvolací soud nemohl pochybení soudu prvního stupně v právní
kvalifikaci napravit. Rozhodnutí odvolacího soudu, v jehož důsledku by byl
obviněný J. T. za skutky uvedené v bodech 1. a 2. výroku o vině v rozsudku
nalézacího soudu uznán vinným dvojnásobným účastenstvím na zločinu úvěrového
podvodu podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 211 odst. 1, 6 písm. a)
tr. zákoníku, by bylo rozhodnutím v neprospěch obviněného, které za výše
popsané procesní situace, s poukazem na ustanovení § 259 odst. 4 tr. ř.
(princip zákazu reformationis in peius), nebylo lze učinit. Koneckonců, týmž
principem byl podle § 265p odst. 1 tr. ř. vázán i Nejvyšší soud.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li
podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší soud v
posuzované věci shledal, že dovolání obviněného Č. K. nebylo podáno z důvodů
stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho
odmítnutí bez věcného projednání. Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší
soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na
shora uvedené důvody Nejvyšší soud dovolání obviněného J. T. (jako celek) v
souladu s citovaným ustanovením zákona odmítl. Za podmínek § 265r odst. 1 písm.
a) tr. ř. takto rozhodl v neveřejném zasedání.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2013
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý