6 Tdo 74/2022

6 Tdo 74/2022-378

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 3. 2022 o dovolání, které podal obviněný T. K., nar. XY, trvale bytem XY, XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2021, č. j. 3 To 229/2021-323, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 2 T 18/2021, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 5. 2021, č. j. 2 T 18/2021-286, byl obviněný T. K. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil způsobem specifikovaným ve výroku rozsudku.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit náhradu škody poškozenému T. K. ve výši 15 000 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 10 204 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 3 To 229/2021-323, jímž napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkového zjištění dopustil tím, že dne 12.

června 2020 kolem 16:00 hodin u obce XY, okres Bruntál, v prostoru vjezdu na lesní cestu u okraje křižovatky silnice I. třídy č. 45 se silnicí III třídy č. 0452, kde jako řidič vozidla VW Passat, RZ XY, na pokyny k zastavení od T. K., řidiče za ním jedoucího motocyklu Honda CB600, RZ XY, zastavil a vystoupil z vozu s nožem o délce čepele 9 cm drženým v ruce a po krátké vzájemné slovní rozepři ohledně dříve vzniklé dopravní situace, vulgárně slovně napadl poškozeného T. K., a nožem mu nejméně na dvou místech propíchnul z boku přední pneumatiku na motocyklu, čímž poškozenému způsobil škodu ve výši 2 920 Kč, a poté, co T.

K. usedl na motorku a ze strachu z obžalovaného chtěl z místa odjet, mu úmyslně vstrčil levou nohu před přední kolo rozjíždějícího se motocyklu, čímž došlo k přejetí nohy obžalovaného v oblasti prstů levé nohy, načež obžalovaný uchopil rukou levé zrcátko motocyklu a poškozeného i s motorkou strhnul k zemi, čímž způsobil poškozenému zranění ve formě pohmoždění hlavy s dobou léčení do 7 dnů a na motorce pádem došlo k poškození jejích levostranných částí, tedy plexi štítu, řídítek, ovladače spojky, blinkrů, stupačky, nádrže, bloku motoru, s celkovou hmotnou škodou 18 859 Kč, poté s nožem drženým v pravé ruce přistoupil k na zádech ležícímu poškozenému, křičel na něj, že jej zapíchne, opakovaně pohyboval s nožem drženým v ruce seshora dolů k jeho tělu a naznačoval, že do těla nožem píchne, pak přiložil nůž pod jeho krk, na což poškozený reagoval křikem a prosil jej, ať to nedělá a svého jednání zanechal až v okamžiku, kdy si všiml na silnici ležící outdoorové kamery SENCOR 3CAM 4K04WR umístěné ve voděodolném pouzdře z tvrzeného PVC, která byla původně připevněná na přilbě poškozeného, tuto z místa vzal se slovy, že ji sám s nahrávkou incidentu odevzdá na policii, přičemž nedbal žádosti poškozeného, aby mu kameru vrátil, opětovně přistoupil k poškozenému s nožem v ruce se sdělením, že kameru mu nevrátí, načež poškozený z obavy o svůj život a zdraví se obžalovanému nadále nesnažil zabránit v odjezdu z místa činu i s kamerou, kterou obžalovaný následně v 17:30 hodin téhož dne odevzdal na Obvodním oddělení Policie ČR, avšak bez micro SD karty o velikosti 64 GB, která obsahovala videozáznam celé nahrávky.

4. Odvolací soud obviněného za tyto trestné činy odsoudil podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon mu podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu uložil povinnost zaplatit k náhradě škody poškozenému T. K. částku ve výši 15 000 Kč a Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 10 204 Kč. II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti citovanému rozsudku krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Kausta dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť obě rozhodnutí považuje za nezákonná, když rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, a dále obě napadená rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení a současně tím došlo i k porušení dovolatelova práva na spravedlivý proces.

6. Obviněný předně předložil znění popisu skutku z výroku o vině rozsudků soudů obou stupňů, načež uvedl, že s jejich skutkovými zjištěními nesouhlasí, neboť nemají oporu v provedených důkazech, resp. jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Za první z těchto rozporů označil poškozenou přední pneumatiku motocyklu. Poškozený, svědek V. a D. M. podle jeho mínění nevypovídali pravdu, neboť z důkazů, které byly v řízení provedeny, zejména z fotografií pořízených policií a úředního záznamu je zřejmé, že pneumatika poškozená nebyla. V tomto směru pak soudy zjistily nesprávná skutková zjištění ohledně výše škody na poškozené pneumatice, když vycházely z nepravdivého znaleckého posudku znalce z oboru ekonomika, odhad movitých věcí, a to v části poškození přední pneumatiky motocyklu, neboť znalec motocykl při posuzování fyzicky osobně neviděl, posudek dělal tzv. „od stolu“. Za druhý rozpor považuje skutková zjištění stran rozsahu zranění poškozeného. Výsledky odborného vyjádření podle jeho mínění nekorespondují s objektivním nálezem z ortopedické ambulance a ze zdravotního záznamu jakékoli zranění nevyplývá. Soudy v tomto směru rezignovaly na vypracování znaleckého posudku, ačkoliv popisované zdravotní komplikace spadají do oboru neurologie, nikoli ortopedie či chirurgie. Považuje dále za nezákonné, že soudy neučinily žádná skutková zjištění z výpovědí jeho syna, kdy tato jeho výpověď vyvrací, zpochybňuje výpověď poškozeného. Je toho názoru, že „nezl. svědek, byť v tomto okamžiku se jedná o mého syna, není schopen objektivně lhát a popsat něco jinak, než jak vnímal“.

7. Namítl dále, že považuje za procesně nepoužitelné důkazy výpovědi D. M. a J. V., kteří se nemohli vyjádřit objektivně k poškození motocyklu, a jejich výpovědi jsou v rozporu s objektivními důkazy v trestním spise. Za procesně nepoužitelný považuje rovněž znalecký posudek z oboru ekonomika, když znalec motocykl osobně nezhlédl. Další jeho námitka směřovala proti nedůvodně neprovedeným podstatným důkazům, a to zejména ohledání motocyklu soudním znalcem a důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, kterým mohl být vyjasněn mechanismus zranění poškozeného.

8. Již v rámci podaného odvolání namítal, že nemohlo dojít k naplnění všech znaků zločinu loupeže, neboť nejednal s cílem zmocnit se cizí věci. Nebylo prokázáno, že by poškozeného násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí nutil vydat jakoukoliv jeho věc, tedy ani kameru, která se, jak následně zjistil, nacházela na vozovce. Z žádného jeho jednání nevyplynulo, že by nůž, který držel v ruce, jakkoliv vůči poškozenému použil či mu jakkoli hrozil v úmyslu získat nějakou jeho věc. Kameru se rozhodl vzít, až když ji viděl ležet na vozovce, nikoli že by poškozeného vyzýval k jejímu vydání. Podle jeho názoru by musel mít od samého počátku úmysl zmocnit se cizí věci a za tímto účelem použít násilí nebo hrozby násilí. V řízení nebylo objektivně prokázáno, vyjma nepravdivého tvrzení poškozeného, že by s nožem vystoupil ihned z vozidla, aby jakkoliv ohrožoval poškozeného, naopak pro nůž sáhl pro svou obranu do vozidla poté, co byl poškozený agresivní a vulgární vůči jeho osobě. Dle jeho názoru soudy vůbec nezohlednily okolnosti, za kterých k celému incidentu došlo. Poukázal přitom na rozhodnutí TR NS 11/2005-T 749.

9. Oba soudy se vůbec nezabývaly jednáním poškozeného, kdy se sám stavěl do role jakéhosi policisty na vozovce. Jak je zjevné z protokolu o nehodě v silničním provozu, sama policie hodnotila jednání poškozeného jako důvodné podezření ze spáchání přestupku. Naopak to byl podle jeho názoru on, kdo se dopustil protiprávního jednání, když se ho snažil všemi možnými způsoby zastavit, tak jak popsal ve své výpovědi, což se mu následně i podařilo, a naplnil tak skutkovou podstatu zločinu vydírání. O skutečnosti, že se poškozený staví na sociálních sítích do tzv. vychovatele řidičů, svědčí důkaz, který založil do spisu. Ačkoliv navrhoval, aby byly provedeny důkazy, že předmětnou kameru, která byla v obalu, nedržel v ruce, např. posudkem z oboru kriminalistika na daktyloskopické stopy – otisky prstů, orgány činnými v trestním řízení tyto nebyly provedeny. Tvrdí dále, že žádná SD karta v kameře nemohla být, kdy není ani pravdivé tvrzení poškozeného, že SD karta je součástí balení sady s kamerou. Toto dokládá důkazem, který zakládá až nyní v dovolacím řízení.

10. Tvrdí dále, že sám se žádného protiprávního jednání nedopustil, kdy se naopak domnívá, že soudy měly jeho jednání posoudit jako svépomoc podle § 14 o. z., neboť se v okamžiku, kdy mu poškozený nedůvodně způsobil zranění nohy najetím motocyklu a pokusil se z místa odjet, v tomto fyzicky zabránil. Své jednání proto považuje za přiměřený způsob pomoci si svému právu sám. Jednalo se totiž o situaci, kdy měl vybitý mobil a nemohl zavolat polici a jiným způsobem si nemohl rychle zaznamenat značku motocyklu. Poškozený neměl zájem řešit to na policii a soudy vůbec neřešily, proč odmítal na policii jet. Kdyby se poškozený nestavěl do tzv. vychovatele řidičů, jak se sám označuje, a neohrožoval ho nebezpečnou jízdou a nenutil ho zastavit, nedošlo by k žádnému incidentu.

11. V další části svého dovolání označené „Legitimní očekávání“ poukázal, že objektivně splnit svou povinnost oznámit incident na policii a měl proto legitimní očekávání spravedlnosti, která se nedostavila. Rozhodnutí obou soudů považuje za svévolná a nezákonná. V části označené „Návrhy důkazů“ připojil své návrhy pro případ, kdy by došlo k novému projednání věci.

12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 9. 2021, č. j. 3 To 229/2021-323, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále ze dne 11. 5. 2021, č. j. 2 T 18/2021-286, v celém rozsahu zrušil podle § 265k odst. 1 ve spojení s § 265l tr. ř. a vrátil věc Okresnímu soudu v Bruntále, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl

13. Nejvyšší státní zástupce, se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“), podle níž shodné námitky obviněný v rámci své obhajoby uplatňuje prakticky již od samého počátku trestního řízení a vtělil je rovněž do svého řádného opravného prostředku, takže se jimi zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací. Jeho tvrzení, že by měl existovat extrémní nesoulad mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením, lze odmítnout. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznáší, kvalitativně nepřekračují meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba ten, který důkaz posuzovat a jaký význam jí připisovat z hlediska skutkového děje.

14. Je třeba souhlasit s názorem odvolacího soudu ve vztahu k námitce vůči právní kvalifikaci skutku jako zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, že objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá v použití násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci jako prostředku k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Úmysl pachatele se musí vztahovat nejen k násilnému jednání ale i ke zmocnění se cizí věci. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel sjedná možnost s takovou věcí nakládat, tedy že převede faktickou moc nad věcí z oprávněné osoby na sebe. Úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici, postačí, že úmysl směřuje ke zmocnění se věci pouze k přechodnému užívání nebo i k jejímu zničení. Znaky zločinu loupeže jsou naplněny i v případě, že pachatel se nejdříve dopustí násilí či pohrůžky násilí z jiné pohnutky a až následně během útoku projeví úmysl zmocnit se cizí věci. Násilí či pohrůžka bezprostředního násilí však musí být prostředkem k takovému zmocnění se cizí věci, tedy že pachatel se zmocní cizí věci v bezprostřední návaznosti na fyzické napadení poškozeného, který byl v důsledku jednání pachatele neschopen adekvátně reagovat.

15. Není pochyb o tom, že konflikt mezi obviněným a poškozeným vznikl z jiných důvodů, ani o tom, že obviněný v průběhu útoku přistoupil k jím shozenému a ležícímu poškozenému s nožem v ruce se slovy, že jej zapíchne, přičemž s nožem opakovaně pohyboval seshora dolů, naznačoval, že jej píchne a přiložil mu nůž ke krku, svého jednání zanechal, když si všiml kamery, která byla původně připevněna na přilbě a tuto vzal, přesto, že ho poškozený žádal, aby mu ji vrátil, což stále s nožem v ruce odmítl. Tím dal jasně najevo, že se chce kamery zmocnit, přičemž s ohledem na výše uvedené, je zcela bezpředmětné, zda si ji chtěl ponechat či následně ji odevzdat na policii jako důkaz. Navíc je třeba uvést, že kameru sice odevzdal, nicméně bez micro SD karty, na které byl zaznamenán průběh celého konfliktu, což činí jeho vyjádření, že hodlal celou věc oznámit na Policii ČR, zcela bezpředmětným.

16. Pokud jde o námitku obviněného ohledně absence zákonného znaku škody nikoli nepatrné u skutkové podstaty přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, je třeba uvést, že škodu způsobenou trestným činem je nutno chápat jako újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tedy penězi a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění především poskytnutím peněz. Správně tak soudy vycházely nikoli z vyjádření svědka D. M., který uvedl, že do opravy investoval 8 900 Kč, když motocykl zčásti opravil svépomocí a pomocí kamarádů, nýbrž ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady motorových vozidel. Právní kvalifikace jednání obviněného tak jak ji použil odvolací soud, tedy jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku je tedy zcela přiléhavá.

17. Podle státní zástupkyně meritorní rozhodnutí ve věci dovolatele vydané není zatíženo takovou vadou, kterou by bylo nutno a možno napravit cestou dovolání, přičemž deklarovaný důvod dovolání naplněn nebyl. Navrhla proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

18. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

19. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné dovolací důvody.

20. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, pokud rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, tedy tehdy, pokud je dovoláním napadené rozhodnutí zatíženo některou z uvedených podstatných procesních vad, jejichž existence má zpravidla za následek porušení práva obviněného na spravedlivý proces.

21. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva.

22. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).

23. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného. IV. Důvodnost dovolání K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

24. Obviněný ve svém dovolání uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně ve všech jeho dostupných alternativách, tedy že v napadených rozhodnutích shledává vady spočívající v tom, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, avšak formulací dovolacích námitek se konkrétně (nesouhlasem se skutkovým zjištěním) vůči rozhodnutím soudů nižších stupňů vymezil explicitně jen v podobě podřaditelné (s dále uvedenou výhradou) pod variantu první. V případě zbývajících dvou alternativ, tedy že soudu učiněná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech a že nebyly provedeny navrhované důkazy, žádnou argumentaci jim obsahově vyhovující nevznesl, neboť stran nich prakticky zopakoval (byť za užití jiné formulace) tytéž námitky, jež uplatnil v případě alternativy první.

25. Co se týče první alternativy zvoleného dovolacího důvodu, dovolatel se sice vymezuje vůči skutkovým zjištěním soudů, avšak nerespektuje to, co zákonná úprava (zohledňující povahu dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku) požaduje, tj. aby se dovolatelem namítaný rozpor týkal rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jinými slovy vyjádřeno, kasace dovoláním napadeného rozhodnutí se nelze domáhat na základě poukazu na to, že dílčí skutkové zjištění, jež je součástí popisu skutku (tzv. skutkové věty výroku o vině), irelevantní z hlediska posouzení správnosti právní kvalifikace skutku, nemá podklad v provedených důkazech. Na podkladě této alternativy dovolacího důvodu lze totiž namítat neopodstatněnost jen takových skutkových zjištění, jež mají bezprostřední význam z hlediska hmotněprávní subsumpce zjištěného skutku pod příslušné zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný shledán vinným. Takový závěr však nelze činit ve vztahu k tomu, co namítá obviněný.

26. První rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a provedenými důkazy shledává obviněný v závěru ohledně poškození přední pneumatiky motocyklu. Obviněný považuje výpovědi poškozeného a svědků D. M. a J. V. za nepravdivé, neboť z úředního záznamu a fotografií pořízených policií podle něj vyplývá, že přední pneumatika poškozena nebyla. V návaznosti na uvedené však již nikterak nekonkretizuje, jaký má mít vliv jím tvrzená vada této části skutkových zjištění soudů na závěr o naplnění znaků trestných činů, jimiž byl shledán vinným. Není úkolem dovolacího soudu, aby za dovolatele domýšlel, kam svou dovolací námitkou směřoval, co jí hodlal zpochybnit, a takto ji dotvářel, či aby dokonce sám za dovolatele jeho dovolací argumentaci formuloval.

27. V uvedeném směru je nezbytné připomenout, že skutek vyjádřený v rozsudku odvolacího soudu byl kvalifikován jako zločin loupeže (ve vztahu k působení na vůli poškozeného a jemu odňaté kameře), přečin poškození cizí věci (ve vztahu k poškození motocyklu poškozeného) a současně i jako přečin výtržnictví (z důvodu fyzického napadení poškozeného). V daných souvislostech lze námitku obviněného o neprokázání poškození pneumatiky spojovat toliko se závěrem o úmyslném poškození motocyklu poškozeného, tj. s právním posouzení jeho skutku jako přečinu poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku. Tento právní závěr soudů však není učiněn jen na podkladě jejich zjištění o záměrném poškození pneumatiky. Důvodnost zmíněné právní kvalifikace skutku je totiž třeba spojit i s dalším jejich skutkovým zjištěním, o němž ani podle dovolacího soudu nevznikají důvodné pochybnosti, tj. s úmyslným přivozením pádu poškozeného v důsledku jeho strčení obviněným, při němž došlo k poškození motocyklu v rozsahu škody 18 859 Kč. Ta sama o sobě plně dostačuje pro závěr o vzniku škody nikoli nepatrné ve smyslu § 138 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tj. škody dosahující částky nejméně 10 000 Kč. Nemá-li obviněným namítaná okolnost – jím tvrzené neprokázání úmyslného poškození pneumatiky a z něj vzešlá škoda ve výši 2 920 Kč – vliv na závěr o jeho vině přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku (a tím méně na souběžnou právní kvalifikaci skutku), pak se obviněným tvrzený rozpor netýká rozhodného skutkového zjištění, které je určující pro naplnění znaků trestného činu. Z toho současně plyne, že tato námitka se vymyká obsahovému zaměření dovolatelem uplatněného důvodu dovolání (jeho první alternativy), a proto na ni není třeba dále reagovat.

28. Ze znaleckého posudku z oboru ekonomika založeného na č. l. 163-170 spisu vypracovaného na poškozený motocykl vyplývá rozsah poškození, které znalec ocenil na celkovou částku 21 779 Kč, z toho 18 859 Kč představovalo samotné poškození motocyklu a pouze 2 920 Kč cena pneumatiky. Pokud obviněný opakovaně brojí proti skutkovému závěru o poškození pneumatiky, je zřejmé, že toliko usiluje o převzetí vlastní skutkové verze událostí. Krom toho se jedná, jak již bylo zmíněno výše, o pouze dílčí skutkový závěr, jenž nemá vliv na samotnou kvalifikaci jeho jednání. Samotné poškození motocyklu, k němuž došlo v důsledku shození poškozeného na zem, bylo zaznamenáno již v protokolu o nehodě v silničním provozu a popisovali ho též svědci nehody, aniž by je obviněný rozporoval.

29. Obdobně tomu, jak bylo vyloženo v bodě 25. a násl., tj. z hlediska posouzení vlivu na právní kvalifikaci skutku, je třeba přistupovat i k námitce obviněného stran zdravotního následku, který měl podle zjištění soudů přivodit poškozenému. Za rozporná považuje skutková zjištění soudů stran zranění poškozeného a ve svém dovolání zpochybňuje mechanismus jeho vzniku, samotný objektivní nález a projevuje nesouhlas se skutečností, že nebyl poveden znalecký posudek. Ve skutkové větě je zranění a jeho vznik popsáno tak, že obviněný „poškozeného i s motorkou strhnul k zemi, čímž způsobil poškozenému zranění ve formě poškození hlavy s dobou léčení do 7 dnů“. Podstatné z hlediska rozhodování dovolacího soudu je to, že takto soudy zjištěný následek nemá žádný dopad v právní kvalifikaci skutku, neboť nemá žádný bezprostřední vliv na naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byl obviněný shledán vinným. Je tomu tak proto, že mezi trestnými činy, jimiž byl obviněný uznán vinným, nebyla žádná trestní kvalifikace týkající se způsobení újmy na zdraví. V případě loupeže byl uznán vinným toliko § 173 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoli také odst. 2 písm. b) či dokonce odst. 4 tr. zákoníku.

30. Ve spisovém materiálu jsou založeny lékařské zprávy prokazující skutková zjištění obsažená ve skutkové větě, a tedy, že poškozený utrpěl poškození hlavy s dobou léčení do sedmi dní. Z lékařské zprávy ze dne 12. 6. 2020 (tedy ze dne incidentu) založené na č. l. 172 vyplývá, že poškozený byl přijat na ortopedickou příjmovou ambulanci pro povrchní poranění vlasové části hlavy, bylo mu provedeno CT vyšetření a doporučena kontrola za tři dny. Ze zprávy z 15. 6. 2020 vyplývá nález latentní tetanie, přičemž poškozený byl přeložen na chirurgickou ambulanci pro vertigo. Ve věci bylo vyžádáno odborné vyjádření, v němž zpracovatel uvedl, že poškozený utrpěl povrchní pohmoždění hlavy, způsob zranění odpovídá tomu, co uvádí poškozený a pracovní neschopnost trvala cca 7–10 dní (viz č. l. 173). Z výše uvedeného je zřejmé, že zranění, doba léčení i skutečnost, že samotné zranění odpovídá popisovanému mechanismu jeho vzniku, odpovídají provedeným důkazům.

31. Obviněný dále shledává nezákonným, že soudy neučinily žádná skutková zjištění na základě výpovědi jeho syna, která vyvrací výpověď poškozeného. Krajský soud však již v bodě 12. svého rozsudku k uvedenému vhodně poznamenal, že na rozdíl od výpovědí obviněného a J. K., které jsou nápadně ve shodě a stojí zcela osamoceně, je výpověď poškozeného podporována dalšími důkazy, které dále podrobně rozepsal. Hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků přináleží tomu soudu, který důkaz jeho výpovědí provádí. Důvodem k zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Obviněný však nepředložil žádnou argumentaci (že syn „není schopen objektivně lhát“ nelze za takovou považovat), jež by takový zásah opodstatňovala.

32. Nad rámec již výše zmíněného, tedy že námitky obviněného nejsou takového charakteru, jež by bylo možno považovat za vyhovující první alternativě zvoleného dovolacího důvodu, neboť nesměřují proti vadám rozhodných skutkových zjištění, ale věnují se toliko skutkovým zjištěním dílčím, jenž nemají vliv na samotnou kvalifikaci jeho jednání, je na místě poukázat, že se jedná o námitky ryze skutkového charakteru, jejímž prostřednictvím ve svém jádru obviněný usiluje o převzetí vlastní verze události. Obviněný napadením předmětného dílčího skutkového zjištění usiluje jednak o zpochybnění věrohodnosti výpovědi poškozeného a dalších skutkových zjištění. Pomíjí však tu skutečnost, že zjištěný skutkových stav byl založen jednak na řadě objektivních důkazů, ale také řadě svědků, které lze považovat za zcela nezaujaté a jejichž výpovědi obviněný nezpochybnil.

33. Co se týče druhé alternativy zvoleného dovolacího důvodu, jednak je na místě zopakovat, že i v tomto případě platí, co vyjádřil tento soud v bodě 25. výše, tedy namítaná vada se musí dotýkat „rozhodných skutkových zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu“, a jednak připomenout to, co ve vztahu k procesně nepřípustným důkazům vyložil Ústavní soud [Uvedenou vadu zakládá situace, kdy „důkaz, resp. informace v něm obsažená není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen (v kontrapozici k předchozímu ,opomenut‘) z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, sp. zn. I. ÚS 129/2000, sp. zn. III. ÚS 190/01, sp. zn. II. ÚS 291/2000…)“].

34. Pokud tedy obviněný za takový, tj. procesně neúčinný důkaz považoval znalecký posudek z oboru ekonomika (protože znalec neshlédl motocykl osobně) a výpovědi svědků (protože se incidentu přímo neúčastnili), pak je zřejmé z výše uvedené citace Ústavního soudu, že se obviněný svou námitkou vymezení této alternativy zvoleného dovolacího důvodu zcela minul. Co se týče znaleckého posudku, dokonce ani případná vada ve smyslu § 109 tr. ř. (která však ani v projednávané věci zjištěna nebyla) by nezakládala důvod, pro něž by byl znalecký posudek procesně nepřípustným důkazem. Pouze nad rámec lze pak uvést, že uvedenou námitku obviněný nevznesl před soudem prvního stupně, kde souhlasil se čtením písemného vyhotovení znaleckého posudku a netrval na osobním slyšení znalce v hlavním líčení, aby mu mohl v této souvislosti klást otázky (viz č. l. 271 p. v.). Stejně tak procesní nepoužitelnost svědeckých výpovědí nemůže zakládat skutečnost, že podle mínění obviněného se nejedná o přímé svědky události. Dokonce ani skutečnost, že by jejich výpovědi byly v rozporu s jinými ve věci provedenými důkazy (což však v projednávané věci nejsou, jak bylo ozřejměno shora), by nezpůsobovalo jejich procesní nepoužitelnost, neboť se jedná pouze o otázku hodnocení věrohodnosti, a nikoli procesní použitelnosti důkazu.

35. Pod bodem D. svého dovolání obviněný namítl, že soudy nebyly provedeny navrhované podstatné důkazy, a to ohledání motocyklu soudním znalcem a znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství. V následující části také zmínil, že navrhoval vypracování posudku z oboru kriminalistika na daktyloskopické stopky, který taktéž vypracován nebyl. Uvedené námitky dovolací soud vyhodnotil jako argumentaci, která by byla podřaditelná pod třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu, avšak toliko za situace, že by tyto důkazní návrhy dovolatel skutečně v řízení před soudy nižších stupňů uplatnil, což se však nestalo.

36. Ze spisového materiálu se zjišťují následující skutečnosti. Ve vyjádření obžalovaného k obžalobě ze dne 16. 3. 2021 pod bodem e) obhajoba navrhovala provedení úředního záznamu o podaném vysvětlení D. M. (č. l. 258). V hlavním líčení konaném dne 6. 4. 2021 obhájce obviněného navrhoval pouze čtení úředního záznamu na č. l. 1 spisu, přičemž bylo rozhodnuto o předvolání svědka S., který záznam vyhotovil. Na dotaz, zda budou mít krom toho další návrhy na doplnění dokazování, odpověděly procesní strany „bez návrhů“ (viz č. l. 272). V hlavním líčení konaném dne 11. 5. 2021 k témuž dotazu na procesní návrhy opět procesní strany odpověděly, že návrhy nemají (č. l. 280). Obviněný prostřednictvím svého obhájce podal dne 1. 6. 2021 odvolání bez odůvodnění, a tedy bez důkazních návrhů (č. l. 291). Odůvodnění odvolání bylo obhájcem obviněného zasláno nalézacímu soudu dne 10. 6. 2021 (č. l. 296-297) a jeho doplnění bylo podáno dne 16. 8. 2021 (č. l. 303-308), ani jedno z nich však neobsahuje žádné návrhy na doplnění dokazování. Ve veřejném zasedání dne 18. 8. 2021 jako návrh na doplnění dokazování obviněný předložil CD nazvané „Idioti za volantem“ a na dotaz, zda budou mít strany další návrhy, tyto odpověděly negativně (č. l. 311-312). Z protokolu o veřejném zasedání konaném dne 13. 9. 2021 taktéž vyplývá, že další návrhy na doplnění dokazování procesní strany nevznesly (viz č. l. 320). Z uvedeného je zřejmé, že návrh obhajoby na provedení žádného ze zmiňovaných důkazů nebylo možno ve spisovém materiálu nalézt. Za situace, kdy obviněný v dovolání své námitky blíže nespecifikoval, nelze na ně blíže reagovat. Pouze lze podotknout, že se všemi návrhy na doplnění dokazování se soudy vypořádaly, neboť těmto bylo ve všech případech vyhověno, a to nalézacím i odvolacím soudem. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

37. Obviněný dále ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil dovolací důvod pode § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ze vznesených námitek však požadavkům na hmotněprávní argumentaci vyhověl pouze v jednom případě, a to když namítl, že nejednal s úmyslem zmocnit se cizí věci, resp. užít za tímto účelem násilí. Nemohla však být shledána opodstatněnou.

38. Předně je třeba poznamenat, že stejně jako v případě řady dalších výhrad vznesených obviněným v jeho dovolání se jedná o opakování námitek, jež vznesl již v předcházejícím řízení a s nimiž se tudíž vypořádaly již soudy nižších stupňů. Konkrétně na uvedenou námitku reagoval krajský soud v bodě 18. svého rozsudku. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“

39. Obviněný odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1367/2004, podle nějž „musí být náležitý skutkový podklad pro závěr, že uvedeným způsobem konkretizované násilí bylo užito právě v úmyslu zmocnit se cizí věci“, a namítl, že on se kameru rozhodnul vzít až v okamžiku, kdy ji uviděl ležet na vozovce. Úvodem je vhodné podotknout, že pokud obviněný opakovaně poukazuje na to, že nebylo prokázáno, že by s nožem vystoupil z vozidla, či že by nůž proti poškozenému jakkoli použil nebo mu jím hrozil v úmyslu získat nějakou jeho věc, pak vychází s vlastní verze skutkových zjištění. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu upravených odvolacím soudem a vtělených do popisu skutku (velmi zjednodušeně vyjádřeno) obviněný s nožem v ruce vystoupil z vozu a po krátké rozepři poškozeného napadl, poté ho strhl z motorky, kdy mu způsobil zranění hlavy, následně přistoupil k na zádech ležícímu poškozenému a s nožem v ruce mu vyhrožoval, čehož zanechal, když si všimnul kamery, nedbal však žádosti poškozeného, aby mu kameru vrátil a naopak mu s nožem v ruce sdělil, že mu ji nevrátí.

40. Ve svém usnesení ze dne 29. 5. 2003, sp. zn. 7 Tdo 592/2003, Nejvyšší soud judikoval, že „pro naplnění zákonných znaků trestného činu loupeže podle § 234 TrZ není nezbytné, aby zmocnění se věci následovalo bezprostředně po užití násilí. Vyžaduje se však, aby násilí, jehož užití musí vždy zmocnění se cizí věci předcházet, bylo způsobilé ovlivňovat vůli poškozeného a být prostředkem nátlaku na něho a aby vůle poškozeného byla předchozím užitím násilí, při němž pachatel projevil svůj záměr zmocnit se cizí věci, ovlivněna (např. vědomím fyzické převahy útočníka, obavou před dalším násilím apod.). Úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí, jehož se počal dopouštět z jiných pohnutek.“ Vycházel přitom již ze starší publikované judikatury „úmysl zmocnit se cizí věci může pachatel pojmout i v průběhu násilí prováděného z jiných pohnutek“ (rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 11 Tz 47/70 a 11 Tz 47/77, publikováno ve zprávě trestního kolegia č. 1/1980 Sb. rozh. tr.).

41. Nelze se proto ztotožnit s názorem obviněného, že je nutné, aby měl od samého počátku úmysl zmocnit se cizí věci a za tímto čelem použít násilí nebo hrozby násilí. Z výše připomenutých skutkových zjištění soudů nižších soudů je zřejmé, že třebaže použití násilí ze strany obviněného ve formě stržení poškozeného z motocyklu nebo hrozba násilím ve formě vyhrožování nožem vyplynula z jiné původní pohnutky (rozepře v souvislosti s dopravní situací) a podle skutkových zjištění si kamery všimnul až následně, není pochyb o tom, že po jejím spatření jeho úmysl směřoval k jejímu zmocnění se a užití násilí za tímto účelem, což také učinil. Podle popisu skutku kameru vzal a k poškozenému přistoupil s nožem a se sdělením, že kameru mu nevrátí. Přestože ze shora citované judikatury by pro naplnění všech znaků předmětného zločinu postačovalo i ovlivnění poškozeného předchozím projeveným násilím, samotné přistoupení s nožem v ruce je taktéž nutné považovat za pohrůžku bezprostředním násilím.

42. Z výše uvedeného je zřejmé, že úmysl obviněného směřoval jak k násilnému jednání, tak ke zmocnění se cizí věci. Pouze pro úplnost je na místě připomenout, jak poznamenal již odvolací soud, že úmysl nemusí směřovat k trvalé dispozici s věcí, postačí, směřuje-li ke zmocnění se věci k přechodnému užívání, tedy pokud se obviněný předmětné kamery zmocnil s cílem předat ji policejnímu orgánu.

43. Obviněný v části nadepsané „Jednání poškozeného“ namítá, že se soudy nezabývaly jednáním poškozeného. Z obsahu uvedené části dovolání však není zcela zřejmé, kam svojí argumentací směřuje, resp. čeho se domáhá. Jednak poukazuje na protokol o nehodě v silničním provozu, kde bylo uvedeno podezření na spáchání přestupku, a jednak vyslovuje podezření, že poškozený svým jednáním předcházejícím projednávané události naplnil skutkovou podstatu zločinu vydírání. Ani jedna z uvedených skutečností však není předmětem projednávané věci a Nejvyšší soud, stejně jako soudy projednávající věc v předcházejícím řízení, se jimi (tedy z hlediska posuzování případné správní či trestní odpovědnosti poškozeného) nemůže zabývat. Uvedené vyplývá ze zásady obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.), podle níž se může soud konkrétní trestní věcí zabývat jen po podání obžaloby, návrhu na potrestání státním zástupcem nebo poté, co státní zástupce podá návrh na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu, a to ve vztahu k osobě či osobám v nich uvedených.

44. Co se týče výhrad obviněného vůči stavění se poškozeného do pozice tzv. vychovatele řidičů, k tomuto se v průběhu řízení opakovaně vyjadřoval a v odvolacím řízení k tomuto předložil také důkaz, který byl řádně proveden. V tomto případě proto nelze uzavřít, že by vedená skutečnost v předcházejícím řízení nezazněla.

45. Obviněný sice v rámci svého dovolání vznesl také námitku, podle níž mělo být jeho jednání posouzeno jako svépomoc podle § 14 o. z., na její podporu však připojil argumentaci, v níž zcela pomíjí skutková zjištění soudů nižších stupňů a vychází z vlastní verze události. Jeho tvrzení že, mu poškozený nedůvodně najel na nohu, neodpovídá skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, podle nichž obviněný naopak úmyslně strčil nohu před přední kolo motocyklu, v důsledku čehož došlo k jejímu přejetí. Ve vztahu k námitce, že poškozený odmítal s ním jet na policii a věc zde řešit, pročež si musel pomoci k svému právu sám, lze připomenout, že sám obviněný v hlavním líčení vypověděl (č. l. 263), že poškozený řekl, že policii zavolá a počkají na ně, zatímco on trval na tom, že za policisty pojedou. Poškozený a svědci L. D. a A. D. shodně uvedli, že obviněnému poškozený vysvětlil, že na policii odjet nemůže, protože má rozbitou motorku. Uvedené vysvětlení je přitom zcela logické.

46. Krom toho je na místě zmínit, že použití citovaného institutu je v projednávaném případě zcela vyloučeno. Zaprvé musí být svépomocné jednání přiměřené zásahu, přičemž jednání obviněného, kdy vůči poškozenému předstoupil s nožem v ruce v rámci slovní rozepře nelze považovat za přiměřené, a to ani v případě, kdy by mu přejel nohu motocyklem. Dále obviněný ve svém dovolání neuvedl, která část jeho jednání měla být považována za svépomoc, jestli to mělo být propíchnutí pneumatiky nožem, stržení poškozeného z motocyklu, zmocnění se kamery nebo vyhrožování s nožem v ruce. Z toho vyplývá otázka, jaké své právo, jež mělo být jednáním poškozeného ohroženo, měl tímto způsobem obviněný chránit. A konečně, obviněný taktéž neuvedl, na základě čeho považoval za zřejmé, že by zásah veřejné moci přišel pozdě. Jak již bylo zmíněno, sám obviněný připustil, že poškozený, dokonce opakovaně, navrhoval, že zavolá policii. Byl to naopak obviněný, kdo místo opustil a poškozeného, který utrpěl zranění, na místě ponechal. Z uvedeného je zřejmé, že jednak obviněný neposkytl dostatečnou argumentaci pro podložení své námitky, že jeho jednání mělo být posouzeno jako svépomoc podle § 14 o. z., a jednak v rámci argumentace, kterou poskytl, nevycházel ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů.

47. Obviněný dále ke svému dovolání připojil listinu „kopii z prodejního portálu, kde je možno si stejnou kameru zakoupit“, jíž navrhl provést důkaz v dovolacím řízení. K uvedenému Nejvyšší soud uvádí, že při rozhodování o dovolání i s přihlédnutím k zákonné úpravě (viz § 265o odst. 2 tr. ř.) zpravidla žádné dokazování neprovádí. Krom toho předložený důkaz nemá žádnou vypovídající hodnotu. Je tomu tak proto, že zaprvé není zřejmé, kdy byly informace o výrobku z prodejní stránky vytištěny, což je rozhodující jednak proto, že dovolací soud přezkoumává napadené rozhodnutí ex tunc, tedy podle skutkového a právního stavu existujícího v době vydání napadeného rozhodnutí, resp. v době, kdy probíhalo řízení, které tomuto rozhodnutí předcházelo, a jednak se mohl stav nabídky obchodu od doby, kdy výrobek poškozený zakoupil mnohokrát a zásadně změnit. Zadruhé se jedná o informace z jednoho prodejního místa, zatímco orgánům činným v trestním řízení, a tím spíš ani obviněnému, není známa informace o tom, kde poškozený předmětnou kameru zakoupil a nabídka tohoto prodejce mohla být v dané době také odlišná. V. Způsob rozhodnutí

48. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že dovolatelem uplatněné námitky nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o celém dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

49. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. 3. 2022

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu