6. Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2015, č. j. 9 To 268/2015-713, podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Daniela Balouna dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž dovolání podal do výroku 2) tohoto rozsudku.
7. Soudům vytkl porušení procesních ustanovení. Namítl, že při rozhodování o jeho vazbě byla „skutková zjištění soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy“, přičemž následné uvalení vazby „mělo… zásadní vliv na hmotně právní posouzení skutku“.
8. Pokud mu byl kladen za vinu nedostatek prostředků na vrácení půjček (A), jsou pro hmotně právní posouzení skutku rozhodující jeho majetkové poměry. Byla-li mu obžalobou vytýkána dlouhodobá nepříznivá finanční situace a soudy současně odmítly důkazy k prokázání jeho majetku v zahraniční, byl vzetím do vazby zbaven možnosti tyto obstarat sám. Za této situace mohl doložit pouze doklady, které měl u sebe, jež v součtu a přepočtu představují celkovou částku (hodnotu) majetku ve výši 1 112 400 Kč. Pokud by nebyl nedůvodně vzat do vazby, mohl ze zahraničí obstarat doklady další. Extrémní rozpor s provedenými důkazy při rozhodování o vazbě spatřuje v tom, že jeho pobyt byl znám, protože ve spise o této skutečnosti byly založeny důkazy.
9. Nesprávné právní posouzení skutku shledává dovolatel v tom (B), že jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu pouze proto, že si bral půjčky, aniž by měl prostředky na jejich vrácení. S akcentem na povahu půjčky (řešení aktuálního nedostatku finančních prostředků s předpokladem jejich budoucího obstarání) dovozuje, že je rozhodující určení časového okamžiku, kdy je na něho možné působit již prostředky trestního práva. Současně předeslal, že nelze vycházet pouze z data, které bylo sjednáno k vrácení finančních prostředků, nýbrž je třeba reflektovat rovněž další faktory jako je ztráta zaměstnání, platební neschopnost, nemoc, aj. Z výsledků provedeného dokazování rovněž plyne, že v roce 2009 založil společnost v Brazílii a v následujícím roce započal realizovat podnikatelský záměr s dovozem pneumatik do Brazílie a v souvislosti s tím prokazatelně uhradil 12 000 USD, o které přišel z důvodu neuhrazení platby jiným zákazníkem. Extrémní rozpor proto shledává ve výroku 7. a 8., kde soudy uzavřely, že poškozený Š. byl uveden v omyl pod smyšlenou záminkou obchodní činnosti s pneumatikami.
10. Nesprávné právní posouzení skutku spatřuje i v tom (C), že na jeho jednání byly aplikovány normy trestního práva, neboť podle § 2390 občanského zákoníku se stal vlastníkem zapůjčených finančních prostředků (soudy patřičně nezohlednily rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, č. j. 7 Tdo 486/2010). V reakci na toto rozhodnutí zdůraznil údajnou zjevnou neopatrnost poškozeného V., který ve své výpovědi přiznal, že věděl o dluzích dovolatele a i po návratu obviněného z Brazílie mu půjčoval další finanční prostředky (jím zmiňovaná druhá zápůjčka ve výši 62 000 Kč). Zjevná neopatrnost věřitele měla být shledána i u poškozené I. K., která po první nevrácené zápůjčce přistoupila k následným dvěma dalším, a to ve výši 4 000 Kč a 3 000 Kč.
11. Napadenému rozsudku vytkl (D), že jednání pod bodem II. z rozsudku soudu prvého stupně nezůstalo odvoláním nedotčeno. Vznesl námitky ve vztahu k obsahu výpovědi svědkyně D. P.
12. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 9. 2015, č. j. 9 To 268/2015-713 „v napadeném výroku pod bodem 2)“ zrušil a přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
13. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného ke dni rozhodování dovolacího soudu nevyjádřil. Tato skutečnost nebránila Nejvyššímu soudu v tom, aby o podaném dovolání rozhodl.
III. Přípustnost dovolání
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod.
16. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
19. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
20. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání obviněného.
IV. Důvodnost dovolání
21. Z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný uplatňuje dovolací důvod podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu spatřuje jednak ve skutečnosti, že při rozhodování o jeho vzetí do vazby byla skutková zjištění soudu v extrémním rozporu s provedenými důkazy (kdy následné nedůvodné vzetí do vazby mělo zásadní vliv na hmotně právní posouzení skutku), jednak v tom, že soudy nesprávně na jeho jednání aplikovaly ustanovení § 209 tr. zákoníku, kdy naplnění této skutkové podstaty spatřuje v tom, že si bral půjčky, přestože neměl prostředky na jejich vrácení.
22. Ohledně argumentace spočívající v nedůvodném vzetí obviněného do vazby považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že tato nenaplňuje dovolací důvod podle 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vazební řízení, resp. správnost rozhodnutí týkajících se vazby obviněného, nelze přezkoumávat v rámci řízení o dovolání.
23. Další námitky obviněného spočívají v tom, že jednání, pro které byl uznán vinným, nenaplňuje skutkovou podstatu přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (k přečinu uvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 tr. zákoníku nebyly obviněným žádné relevantní námitky uplatněny). K uplatněné argumentaci, která však primárně spočívá ve zpochybnění skutkového základu věci (viz zejm. námitky k výrokům týkajících se poškozeného Š.), lze uvést následující:
24. Přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, byl za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán a způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 větší škodu.
25. Objektem ochrany je zde cizí majetek. Objektivní stránka trestného činu spočívá v tom, že pachatel jiného uvede v omyl, jeho omylu využije či zamlčí podstatné skutečnosti, v důsledku čehož tato osoba provede majetkovou dispozici a tím vznikne větší škoda na cizím majetku a dojde k obohacení pachatele či jiné osoby.
26. Z právní věty rozsudku soudu prvního stupně se podává, že tento naplnění objektivní stránky obviněným spatřoval v tom, že ke škodě cizího majetku sebe obohatil tím, že uvedl někoho v omyl a způsobil tak na cizím majetku značnou škodu (tedy škodu nad 500 000 Kč) a současně byl za takový čin v posledních třech letech potrestán. Odvolací soud rozsudek nalézacího soudu změnil tak, že jednání obviněného posoudil jako přečin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Podle jeho zjištění se obviněný tohoto trestného činu dopustil jednáním popsaným pod body I. 1, 2, 7, 8 a 11 dovoláním napadeného rozsudku, čímž způsobil pouze větší škodu, jíž se rozumí (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku) škoda dosahující nejméně částky 50 000 Kč.
27. Uvedením v omyl se rozumí jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, kdy se tak může stát konáním, opomenutím či konkludentním jednáním. Může se jednat např. o situaci, kdy pachatel předstírá jiný důvod půjčky, nebo podá poškozenému nepravdivou informaci, pokud je tato nepravdivá informace podávána poškozenému s úmyslem způsobit škodu na cizím majetku a zároveň sebe nebo jiného obohatit apod.
28. Z obsahu námitek obviněného směřující proti právní kvalifikaci jeho jednání jako přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku vyplývá, že byť formálně uplatňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., fakticky jeho námitky směřující do hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů. V tomto směru je třeba opětovně zdůraznit, že skutkový stav je v rámci tohoto uplatněného dovolacího důvodu hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
29. Pro úplnost je třeba uvést, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může naplňovat i případ, kdy právní závěry soudu jsou v tzv. extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo pokud z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, když jsou učiněná skutková zjištění soudů v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. ÚS 34/1995-n., ÚS 79/1995-n., ÚS 91/2004-n., ÚS 22/2005-n.). V podaném dovolání ovšem extrémní nesoulad není namítán, vyjma rozhodování o vzetí obviněného do vazby, což nenaplňuje dovolací důvod.
30. Z pohledu námitek uplatněných obviněným v podaném dovolání, které směřují pouze do způsobu hodnocení důkazů soudy [a tedy nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že jak soud prvního stupně, tak i soud druhého stupně své úvahy ohledně hodnocení provedených důkazů řádně odůvodnil, když zejména nalézací soud velmi podrobně rozvedl, na základě kterých důkazů má obhajobu obviněného za vyvrácenou. Nejvyšší soud v tomto směru odkazuje na vývody uvedeného soudu obsažené v písemném odůvodnění jeho rozsudku (str. 13-15), jež se týkají bodů I. 1, 2, 7, 8 a 11 (poškození K. K., O. V., L. Š., I. K.) a rovněž na odůvodnění rozsudku soudu odvolacího (str. 11-13).
31. Nad rámec úvah těchto soudů lze uvést, že samotný obviněný - pokud se týká jednání, kterým byl uznán vinným a ve kterém je spatřováno naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku - nezpochybňuje, že předmětné finanční prostředky od poškozených převzal (že si je půjčil). Popírá v podstatě to, že by poškozené uváděl v omyl a že by měl úmysl poškozené v době převzetí peněz podvést, tedy úmysl spáchat trestný čin.
32. Nejvyšší soud považuje za nutné uvést, že při posuzování skutečnosti, zda obviněný poškozené uváděl v omyl, nelze vycházet jen z jeho výpovědi. Je nezbytné jeho výpověď hodnotit z pohledu dalších provedených důkazů a z nich vyplývajících skutečností. V tomto směru je třeba zdůraznit, že dovolatel poškozeným vždy sděloval nepravdivé důvody půjček, když uváděl, že peníze jsou na zakoupení auta (bod I. 2), na obchod s pneumatikami (body I. 7, 8), na obchodní činnost s cigaretami (bod I. 11) či na obstarání auta pro poškozeného (bod I.
1), aniž by fakticky učinil nějaké kroky k realizaci těchto obchodů, popř. obstarání věci, na které mu byly finanční prostředky od poškozených zapůjčeny. Obviněný nikdy nejednal se svědkem M. R. o koupi auta pro poškozeného K. K. (I. 1), stejně tak nezajišťoval koupi auta pro svoji neteř (bod I. 2). Peníze od poškozeného L. Š. nepoužil na zajištění obchodu s pneumatikami (bod I. 7, 8). V tomto ohledu je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování vyplývá, že obviněný měl sice sjednaný obchod s pneumatikami, ovšem zálohu na tento obchod uhradil firmě Treadtel Pneu, s.
r. o. se sídlem Paláskova 1108/3, Praha již v květnu 2010. K jejímu zaplacení došlo z účtu jeho matky. Z obchodu sešlo v červnu 2010 právě z toho důvodu, že obviněný neuhradil celou fakturu (č. l. 394-396). Půjčky od poškozeného L. Š. na údajný obchod s pneumatikami si obviněný vzal až dne 3. 6. 2011 a dne 12. 7. 2011, tedy až rok poté, co byl sjednaný obchod se shora uvedenou firmou ukončen pro jeho nesolidnost. V době uzavírání půjček s tímto poškozeným neučinil obviněný jakékoli kroky k realizaci jiného obchodu s pneumatikami.
Dovozování závěru o existenci extrémního nesouladu skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je tudíž nedůvodné. Rovněž v případě poškozené I. K. nebylo zjištěno, že by obviněný provozoval nějaký obchod s cigaretami, kdy ani nebylo prokázáno, že by v tomto období nějaké cigarety pro obchodní činnost zakoupil. Podle vlastního vyjádření obviněného převzaté či zapůjčené peníze použil ke zcela jinému účelu, než jaké uváděl poškozeným, kdy je zaslal do Brazilie. Obviněný také sliboval vypůjčené peníze vrátit v krátkých časových termínech, čímž vzbuzoval u poškozených dojem, že se z jeho strany jedná o krátkodobý nedostatek finančních prostředků.
Takto jednal za situace, kdy neměl žádné zaměstnání a tím pravidelný zdroj příjmů, na území ČR neměl žádný hodnotnější majetek (na dům, jehož ? polovinu vlastnil v obci M., byla vedena exekuce) a kdy - podle jeho vlastního vyjádření - mu v předmětném období měla peníze nepravidelně zasílat jeho společnice z Brazílie a měla mu vypomáhat matka. Obviněný sice uváděl, že má účet v Brazílii, kdy k tomuto měl i platební kartu, ovšem podle vlastního vyjádření z tohoto účtu mohl vybírat jen v Brazílii. Pokud dále uváděl, že mu peníze zasílala z Brazílie jeho společnice, kdy peníze mu měla vozit její kamarádka, která žije v Německu, je třeba zdůraznit, že tato (svědkyně D.
P.) byla na základě návrhu obviněného vyslechnuta u hlavního líčení, avšak údaje obviněného nepotvrdila.
Po zhodnocení těchto skutečností lze podle Nejvyššího soudu dovodit, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud dospěly k závěru, že obviněný poškozené při uzavírání půjček, popř. při převzetí peněz, uváděl v omyl.
33. V dané souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné uvést, že byť soudy prvního a druhého stupně přímo ve svých rozhodnutích explicitně neuvádějí formu zavinění [zda obviněný jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, případně eventuálním], lze z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně dovodit, že v jednání obviněného spatřuje úmysl přímý. Dodat lze, že z hlediska naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu dostačuje úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Explicitní nevyjádření formy úmyslného jednání pachatele v rozhodnutí soudu zpravidla neodůvodňuje jeho kasaci, je-li konkrétní forma jeho zavinění odvoditelná z učiněných skutkových zjištění. V tomto směru je třeba poukázat např. na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 8 Tdo 431/2010, podle něhož pokud pachatel od počátku svého jednání věděl, že sliby, které dal poškozeným, nebude plnit, neboť fakticky neměl k dispozici dostatečné finanční prostředky na vrácení dluhu a ani tyto prostředky nemohl v blízké době získat, svědčí takové jednání o existenci alespoň eventuálního úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zákona č. 140/1961 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen „tr. zák.“) [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zák.], kdy za pochybení soudů nižších stupňů přitom nelze považovat to, že v odsuzujících rozsudcích výslovně nevyjádřily, zda se pachatel činu dopustil v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák. [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zák.] či eventuálním podle § 4 písm. b) tr. zák. [ve znění účinném do 31. 12. 2009, od 1. 1. 2010 podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zák.], pokud z učiněných skutkových zjištění jinak dostatečně vyplývá závěr o uvedené formě zavinění.
34. Podle Nejvyššího soudu přinejmenším z jednání obviněného vyplývá vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem, které jsou rozvedeny shora, nepřímý úmysl v době uzavírání předmětných smluv o půjčce popř. přebírání peněz z důvodu obstarání konkrétní věci (bod I. 1), kdy obviněný si vzhledem ke své finanční situaci v předmětném období musel být vědom, že nebude moci vypůjčené finanční prostředky schopen vrátit vůbec či ve stanovené době a byl s tím srozuměn (§ 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.
35. Pokud obviněný v dovolání poukazuje na následné zlepšení jeho finanční situace (zmínkou dokladů, které měl předložit u soudu prvního stupně), pak jím označené doklady jsou pro posouzení věci nerozhodné. Mají totiž dokládat jeho finanční situaci v roce 2014 a 2015, nikoliv v době uzavírání předmětných půjček. Je třeba zdůraznit, že úmysl pachatele poškozené podvést musí být dán v době uzavírání smluv o půjčce. Pokud by tento úmysl nebyl u obviněného dán v době uzavírání půjček, nemohl by být uznán vinným přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku. Protože soudy nižších stupňů řádně odůvodnily existenci podvodného úmyslu obviněného v době páchání trestné činnosti, nelze jeho dovolací argumentaci přisvědčit.
36. Ohledně argumentace obviněného týkající se zjevné neopatrnosti poškozených při půjčování peněz lze uvést, že závěry prezentované v jím zmiňovaném usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 5. 2010, č. j. 7 Tdo 486/2010, nelze v posuzované věci pro její skutkovou odlišnost aplikovat. V citovaném rozhodnutí byla řešena situace, kdy poškození, jež se nijak nezajímali o existující právní vztahy týkající se nemovitosti, které měly být předmětem následné smlouvy o prodeji (ačkoliv si sami mohli zažádat či požádat obviněného o předložení výpisu z katastru nemovitosti), v podstatě cizímu člověku zaplatili milionovou zálohu na kupní cenu nemovitosti. Ve vztahu k těmto skutkovým zjištěním byl učiněn závěr, že poškození jednali zjevně neopatrně z pohledu ustanovení § 43 občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013).
37. Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že za zjevnou neopatrnost je třeba považovat takové nakládání osoby s jejím majetkem, kdy neprojeví žádnou, resp. alespoň minimální obezřetnost, které umožňuje zabránit jejímu majetkovému poškození. Jde zejména o situaci, kdy neučiní sebemenší zjištění týkající se osoby, jíž peníze půjčuje a o níž doposud nemá žádné informace. Na straně druhé je třeba vyjít z toho, že po poškozených nelze žádat absolutní obezřetnost, neboť tento požadavek by znamenal, že by se účastnici smluvních vztahu podle občanského zákoníku nemohli nikdy stát obětí trestného činu podvodu, popř. zpronevěry. Pokud se jedná o nesplnění minimální obezřetnosti, může se jednat např. o situaci, kdy osoba půjčuje větší finanční hotovost úplně cizí osobě, o které nic bližšího neví, nezjistí si o ni alespoň základní informace týkající se jeho stavu, postavení a finanční situace, nezajímá se o důvod půjčky, a možnosti její úhrady, kdy lze připustit, že co se bude myslet větší finanční hotovosti je závislé i na majetkové situaci osoby poskytující půjčku. Obecně ovšem platí, že čím bude předmětem půjčky větší částka, tím vyšší míru obezřetnosti by měla osoba, která si peníze půjčuje projevit.
38. V dané věci při posuzování skutečnosti, zda poškození projevili alespoň minimální obezřetnost nelze pominout, že poškození obviněného znali, tedy nebyl pro ně úplně cizí osobou. Poškozenými se staly osoby, které s ním byli prostřednictvím svých rodinných příslušníků v určitém příbuzenském vztahu (např. poškozený K. K.), nebo ho znali z dřívějška, popř. se jednalo o jeho přítelkyni. Od některých poškozených si obviněný půjčoval různé částky již dříve, které ve většině případu vrátil, byť někdy s určitou časovou prodlevou. Právě tyto skutečnosti spolu s dalšími (např. písemná forma smlouvy o půjčce) podle Nejvyššího soudu odůvodňuje závěr, že poškození projevili potřebnou minimální míru obezřetnosti při uzavírání předmětných půjček.
39. Rovněž další argumentace odkazující na ustanovení § 2390 občanského zákoníku (zákona č. 89/2012 Sb.) je bezpředmětná. V dané věci je třeba zdůraznit, že existence občanskoprávního vztahu (smlouva o půjčce) do kterého pachatel vstoupil se záměrem spáchat trestný čin, nevylučuje uplatnění trestní odpovědnosti. Podstatné je totiž to, že pachatel v rámci uvedeného vztahu naplnil znaky trestného činu, na který je třeba reagovat prostředky trestního práva. V tomto směru je třeba poukázat na shora uvedené úvahy o úmyslu poškozené podvést a naplnění subjektivní stránky přečinu podvodu podle § 209 odst. 1, 2, odst. 3 tr. zákoníku.
40. Námitky proti obsahu protokolace, konkrétně protokolaci výpovědi svědkyně D. P., nelze podřadit pod žádný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., tyto lze řešit pouze postupem podle § 57 tr. ř.
41. Protože se obviněný svou argumentací obsaženou v podaném dovolání s věcným naplněním uplatněných dovolacího důvodu rozešel a vznesl námitky, které nejsou podřaditelné pod dovolací důvod jím deklarovaný (a současně ani pod jiné ustanovením § 265b tr. ř. upravené dovolací důvody), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že o jeho dovolání je nezbytné rozhodnout způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dle něho Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl dovolací soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., dle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. února 2016
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu
Vypracovala: JUDr. Marta Ondrušová