6 Tdo 77/2024-875
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 3. 2024 o dovolání, které podal obviněný J. Z., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Vinařice, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 4 To 27/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 2 T 33/2022, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. Z. odmítá.
1. Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 17. 3. 2023, sp. zn. 2 T 33/2022, uznal obviněného J. Z. vinným ze spáchání jednak zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a jednak zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku (bod 1) a dále přečinu vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku (bod 2), kterých se dopustil tím, že (stručně vyjádřeno):
1. v přesněji nezjištěné době nejméně od 1. 6. 2004 do 4. 2. 2022 v domě, kde bydlel společně se svou družkou, kterou psychicky i fyzicky týral tak, že nejméně jedenkrát za 14 dní docházelo mezi nimi k hádkám, během nichž poškozenou opakovaně udeřil pěstí do obličeje nebo ji fackoval, tahal ji za vlasy, kdy jí při tom vytrhl chomáč vlasů, vulgárně jí nadával a ponižoval, že není k ničemu, v době, kdy byla těhotná a čekala narození syna, ji udeřil pěstí do břicha, následkem útoku poškozená dva dny krvácela, opakovaně utrpěla modřiny, drobné oděrky a po celou tuto dobu nikdy nevyhledala lékařské ošetření a nikomu se nesvěřila, ve svém násilném jednání pokračoval v průběhu let i po narození dětí, kdy nejméně od roku 2010 do konce června roku 2021 nevlastní dceru narozenou v roce 2002, psychicky i fyzicky týral tím, že ji opakovaně a většinou bezdůvodně bil rukama po celém těle, kdy ona si většinou lehla na zem a schoulila se do klubíčka a on ji bil, tahal za vlasy, vulgárně jí nadával, že je stejná kurva jako její máma, bil ji plastovým kbelíkem po těle, říkal jí, že je k ničemu, různě s ní cloumal, posílal ji pryč, když se rozbrečela, choval se ještě brutálněji, nejméně ve dvou případech ji škrtil, kdy jí zůstaly na krku modřiny, po celou tuto dobu se nikomu nesvěřila, ani nešla k lékaři, syny narozené v letech 2004 a 2009, rovněž od útlého věku psychicky i fyzicky týral, za sebemenší prohřešek a většinou bez důvodu je bil, když oběma způsoboval bitím podlitiny po celém těle a drobné oděrky a častoval je vulgárními slovy,
2. v přesně nezjištěné době nejméně od podzimu roku 2021 do 4. 2. 2022 opakovaně vyhrožoval družce, že než aby se odstěhoval ze společné domácnosti, to raději všechno zapálí, vyhrožoval, že poškozené vymlátí zuby, že bude dříve z kriminálu doma, než bude mít nový chrup, vyhrožoval, že budou doma všichni žrát z brček, až vymlátí zuby i ostatním, opakovaně vyhrožoval, že je všechny pomlátí jako králíky, kdy poškozená po celou dobu trpěla obavou, že obžalovaný může své výhrůžky vykonat.
2. Za to mu uložil podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst.1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon podle § 84 tr. zákoníku a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let za současného stanovení dohledu nad obviněným. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodl o nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy.
3. O odvolání obviněného, státní zástupkyně a poškozených proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 6. 2023, sp. zn. 4 To 27/2023, jímž z podnětu odvolání státní zástupkyně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. při nezměněném výroku o vině odsoudil obviněného podle § 198 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři roky, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nedotčen. Odvolání obviněného a poškozených soud podle § 256 tr. ř. zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. Tomeše Vytisky dovoláním, v němž odkázal na důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
5. Zdůraznil, že po celou dobu trestního řízení popíral, že by se stíhaného jednání dopustil, poukazoval na nevěrohodnost výpovědi družky i dětí a na faktickou nemožnost páchání činu minimálně v některých částech stíhaného období. V tomto ohledu bylo v nedostatečné kvalitě již přijato i samotné trestní oznámení.
6. Dále popsal, co namítal ve svém odvolání. Šlo o to, že s ohledem na způsob vymezení skutku bez uvedení jediného konkrétního data tvrzeného protiprávního jednání nemohl nabídnout své alibi. A to v situaci, kdy jeho práce v zemědělství a školní docházka dětí vylučovaly vzájemný běžný každodenní styk a tím i páchání trestného činu. Nevlastní dcera a starší syn studovali střední internátní školy, a po tuto dobu s nimi nebyl ve styku. Navíc pracoval často přesčas a o víkendech a přivydělával si na stavbě. Namítal i zjevnou účelovost trestního oznámení, které bylo podáno v době, kdy již k žádným fyzickým útokům nemělo docházet, a které bylo vedené snahou bývalé družky zbavit se jeho přítomnosti v domě, neboť udržovala milenecký vztah se svědkem P. P. V odvolání také vytýkal, že soud prvního stupně vypustil oproti obžalobě některé části skutku, což podle něj svědčí o nevěrohodnosti výpovědí poškozených, a vyjádřil nesouhlas se závěry znalkyně PhDr. Jindřišky Záhorské ohledně osobnosti jeho bývalé družky.
7. K rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že se soud podrobně vypořádal s jeho odvolacími námitkami, vůbec se však nezabýval námitkou minimálně částečné nemožnosti spáchání skutku s ohledem na jeho častou nepřítomnost ve společné domácnosti a skutečnost, že starší syn a nevlastní dcera pobývali na internátech střední školy. Skutkový závěr, že v tomto období se mohl dopustit trestné činnosti, je podle něj v naprostém rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Odvolacímu soudu dále vytknul, že způsob časového vymezení skutku, kdy ani jeden z útoků, jichž se měl dopustit vůči poškozeným, nebyl konkretizován datem a hodinou. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, jelikož se obviněný nemohl bránit a nabídnout své alibi.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozsudek Vrchního soudu v Praze a přikázal tomuto soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
9. Opis dovolání obviněného byl předsedkyní senátu soudu prvního stupně za podmínek § 265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) k dovolání uvedl, že dovolání obviněného je doslovným opakováním jeho obhajoby uplatněné v předchozích stadiích trestního řízení, s níž se oba soudy beze zbytku a správně vypořádaly. Krajský soud v Českých Budějovicích realizoval komplexní a bezvadné dokazování, a to nejen pokud jde o jeho rozsah, ale rovněž co do problematiky navazujícího formování skutkových závěrů. Svým povinnostem současně dostál taktéž Vrchní soud v Praze, který podané odvolání řádně přezkoumal a s uplatněnými námitkami, které se shodou okolností opakují i v podaném dovolání, se přiléhavě a obsáhle vypořádal. Státní zástupce dále připomenul stěžejní důkazy, na kterých soudy vystavěly svá skutková zjištění, potažmo závěr o vině. S odkazem na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu uvedl, že v posuzovaném případě byl skutek vymezen časově, místně, v osobě obviněného, dále i konkrétním jednáním kladeným mu za vinu a taktéž v osobách poškozených a v následcích jednání tak, že ho nelze zaměnit s jiným. Skutečnost, že v popisu skutku absentuje přesné stanovení konkrétních dní (či dokonce hodin), kdy mělo ke konkrétnímu ataku ze strany obviněného dojít, je naprosto běžná v situaci, kdy se ze strany obviněného jednalo o trvající trestnou činnost probíhající po dobu osmnácti let, k níž docházelo v průběhu celého období v rámci každodenního soužití ve společné domácnosti, a to velkým počtem opakujících se útoků obdobného charakteru. Je naprosto nereálné, aby si poškození pamatovali a přesně specifikovali konkrétní dny, ve kterých mělo k jednotlivým konkrétním atakům docházet. K tomu doplnil, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod nelze vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo rozhodnutí odpovídající představám obviněného. Uvedeným základním právem je zajišťován „pouze“ nárok na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Tyto aspekty byly podle názoru státního zástupce v rámci trestního řízení vedeného proti dovolateli naplněny.
10. Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil souhlas s tím, aby o něm bylo rozhodováno ve smyslu § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
III. Formální podmínky věcného projednání dovolání
11. Obviněný J. Z. je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.), a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.
12. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny
podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť napadá pravomocný odsuzující rozsudek odvolacího soudu, jímž byl podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu předcházející odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a obviněnému byl za podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu uložen trest.
13. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní dovolací argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který obviněný v dovolání odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).
IV. Důvodnost dovolání
15. Dovolací soud především z předloženého procesního spisu zjistil, že námitky obviněného uvedené v dovolání jsou opakováním jeho obhajoby uplatňované prakticky od počátku trestního stíhání. Stejné výhrady uplatnil již v řízení před nalézacím soudem i v řádném opravném prostředku. Oba soudy se s nimi zevrubně a přiléhavě vypořádaly, proto lze na příslušné pasáže jejich rozhodnutí v podrobnostech a nad rámec dále uvedeného odkázat.
16. Obviněný v dovolání zmínil řadu výtek vztahujících se ke skutkovým okolnostem věci, většinu z nich však pouze v souvislosti s předchozím odvoláním. Současně uzavřel, že odvolací soud se s jeho námitkami uvedenými v odvolání podrobně vypořádal (až na dvě výhrady, o nichž bude pojednáno níže). Pouhou rekapitulaci již vypořádaných odvolacích výhrad v dovolání tudíž nelze chápat tak, že je obviněný opětovně vznesl v mimořádném opravném prostředku. Nutno zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací je vázán vymezením dovolání, tj. uplatněnými dovolacími důvody i rozsahem dovolání, které jsou obligatorními náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. a určují tak podle § 265i odst. 3 až 5 tr. ř. obsah a rozsah přezkumné činnosti Nejvyššího soudu. Proto lze v řízení o dovolání vycházet toliko z dovolatelem výslovně vymezených dovolacích důvodů a okruhu argumentů, kterými jejich naplnění odůvodňoval. Dovolací soud nemůže přihlížet ani k těm námitkám, které dovolatel uplatňoval v dřívějších stadiích řízení a jež explicitně nevznesl ve svém mimořádném opravném prostředku (již podle usnesení ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012, publikovaného pod č. 46/2013 Sb. rozh. tr. „[n]ejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř. tak, aby byly uvedeny konkrétně přímo v textu dovolání. Z těchto důvodů dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně.“). Pak je zjevné, že Nejvyšší soud nemůže při svém rozhodování přihlížet k takovým dřívějším námitkám, na něž ani ve svém dovolání obviněný explicitně neodkazuje. Ten totiž toliko shrnul své dosavadní námitky v průběhu řízení před obecnými soudy, aniž by (s výjimkami níže uvedenými) ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu rozporoval a argumentačně podpořil eventuální zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu. Jiné alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohly být v dovolání detekovány, ani nebyly pod bodem III. dovolání výslovně označeny.
17. K těmto námitkám lze v souhrnu konstatovat, že napadená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ani Krajského soudu v Českých Budějovicích netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu z důvodu porušení práva obviněného na spravedlivý proces. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů ve výsledku vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Poukázat lze zejména na body 57. až 63. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a body 32. až 69. rozhodnutí odvolacího soudu, kde soudy podrobně vyložily, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřely a na základě jakých úvah považovaly – rozhodující, nikoliv však osamocené – výpovědi bývalé družky a dětí za věrohodné. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení § 2 odst. 6 tr. ř. či obecně zásad spravedlivého procesu a o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
18. Z hlediska deklarovaného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak lze za relevantně uplatněné považovat pouze námitky obviněného, podle nichž jednak je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy závěr soudů, že se trestného jednání vůči poškozeným dopouštěl po celou vymezenou dobu, jednak bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces vymezením doby páchání činu bez uvedení konkrétních dnů a hodin, v důsledku čehož nemohl proti takto vznesenému obvinění poskytnout své alibi. Ani jedna z výhrad však není opodstatněná.
19. Nelze souhlasit s obviněným, že by z hlediska časového vymezení skutku z dokazování vyplynula několikaletá období, kdy se trestného jednání nemohl dopouštět. Již po věcné stránce nelze přistoupit na tvrzení obviněného, že po dobu studia staršího syna a nevlastní dcery na střední škole internátní formou s nimi nebyl několik let v kontaktu. Nepochybně nejméně o víkendech a prázdninách se děti vracely domů. Podstatné však je, že obviněnému nebylo kladeno za vinu, že by se ke každému ze členů domácnosti choval násilnicky se stejnou pravidelností a každý den.
Orgány činné v trestním řízení zjišťují skutkový stav věci v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Z hlediska okolností důležitých pro rozhodnutí ve věci samé, které jsou významné z hlediska hmotného práva, zjišťují orgány činné v trestní řízení zejména skutkové okolnosti naplňující znaky trestného činu spatřovaného ve stíhaném skutku [§ 89 odst. 1 písm. a) tr. ř.]. Právě povahou zvažovaného trestného činu je dán obsah a rozsah dokazování. V projednávané věci se (u skutku pod bodem 1) jednalo o případ tzv. domácího násilí, konkrétně o trestné činy týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku a týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. c), písm. d) tr. zákoníku.
20. V obou případech jde o trestné činy trvající. Pachatel zde vyvolá protiprávní stav, jež následně udržuje. Znak trvání se vyznačuje plynulostí navozeného protiprávního stavu, který existuje nepřetržitě až do jeho ukončení. Pro jednání pachatele je typické jeho souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků. Trestné činy trvající se posuzují jako jediné jednání, ať protiprávní stav trvá sebedéle. Zákonodárce při vymezení trvajícího trestného činu spatřuje škodlivost činu právě v tom, že pachatel udržuje protiprávní stav a postihováno je toto udržování protiprávního stavu.
Míra škodlivosti takového trestného činu pro společnost (srov. § 12 odst. 2 tr. zákoníku) se postupem doby buď nemění, anebo se zvětšuje tím více, čím déle čin trvá (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, uveřejněné pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Týrání je zlé nakládání s osobou blízkou nebo jinou osobou žijící s pachatelem ve společném obydlí vyznačující se vyšším stupněm hrubosti a bezcitnosti a určitou trvalostí, které tato osoba pociťuje jako těžké příkoří (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14.
9. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1160/2005, uveřejněné pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Může mít podobu jak fyzického, tak psychického týrání. Dopustí-li se pachatel činu ve vztahu ke dvěma či více dětem ve smyslu § 198 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, může jít v rámci jediného skutku o jejich týrání současné, ale i postupné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1134/2019). Z hlediska doby páchání a naplnění znaku kvalifikované skutkové podstaty podle § 198 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, resp. § 199 odst. 2 písm. d) tr.
zákoníku, platí, že jednání pachatele musí trvat po dobu v řádech měsíců. Čím méně intenzivní bude týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby se mohlo jednat o naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 8 Tdo 105/2008, uveřejněné pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Jednočinný souběh trestného činu týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 tr. zákoníku s trestným činem týrání svěřené osoby podle § 198 tr.
zákoníku je zásadně vyloučen, neboť trestný čin podle § 198 tr. zákoníku je speciální. Týral-li však pachatel dvě osoby, které s ním žijí ve společném obydlí, z nichž jenom jedna je mu svěřena do jeho výchovy nebo péče, jde o jednočinný souběh trestného činu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1 tr. zákoníku s trestným činem týrání osoby žijící ve společné domácnosti podle § 199 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku, aby byla vyjádřena závažnost činu (srov. Šámal, P. a?kol. Trestní zákoník. Komentář.
3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 2492).
21. Předmětem dokazování v nyní projednávané věci tudíž nebylo zjišťování, zda se obviněný dopouštěl násilného chování vůči každému z jednotlivých členů domácnosti stejnou intenzitou, současně a po celou dobu. Za nekritický je třeba považovat požadavek, aby jednání bylo vymezeno jednotlivými dny či dokonce hodinami, neboť toto vylučuje už jen časový rozsah páchání trestné činnosti a její zpětné řešení v rámci trestního řízení a na to navazující schopnosti svědků, zejména poškozených, dovolatelem požadované časové podrobnosti podržet v paměti a se značným časovým odstupem je reprodukovat.
Soudní praxe pak zcela akceptuje, je-li skutek vymezen celkovým časovým ohraničením a alespoň přibližnou frekvencí jednotlivých ataků pachatele tohoto druhu trestné činnosti, neboť nejsou-li k dispozici konkrétnější důkazy, např. listinné apod., těžko lze konkrétní jednotlivá jednání pachatele na základě svědeckých výpovědí zcela přesně časově specifikovat. Postačovalo proto zjištění, že se fyzických a psychických ataků dopouštěl obviněný vůči jednotlivým členům domácnosti v různých okamžicích vymezeného časového období (byť je toto podle závěrů dokazování delší v rozsahu cca 17,5 roku), s různou intenzitou a vzájemně překrývajícími se či na sebe navazujícími útoky, které členové domácnosti považovali za těžké příkoří.
Žádný z hlediska delší doby páchání činu významný časový odstup (mezera) v průběhu skutkového děje nenastal, přičemž pobyt dvou nezletilých dětí na internátech středních škol v určitém časovém úseku na tom nic nezměnil. Skutkové zjištění, že obviněným vyvolaný protiprávní stav trval po dobu téměř 18 let, odpovídá provedenému dokazování. Zcela ve shodě se státním zástupcem je třeba na okraj vyhodnotit jako irelevantní a nepodřaditelný pod žádný z dovolacích důvodů poukaz na tyto výše popsané a dovolatelem vytýkané deficity trestního oznámení, které je pouhým podnětem pro zahájení úkonů trestního stíhání, nikoli důkazem použitelným k závěru o skutkových zjištěních.
Pro úplnost lze doplnit, že v rámci uplatněného dovolacího důvodu nebyla dovolatelem rozporována skutková zjištění stran bodu 2 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, ani použitá právní kvalifikace.
22. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že způsob vymezení skutku pod bodem 1 bez uvedení konkrétních dnů či hodin, ve kterých se měl násilí vůči poškozeným dopustit, zasáhl do jeho práva na obhajobu, potažmo práva na spravedlivý proces. Již jen proto, že (jak bylo výše již uvedeno) postihovány zde nejsou jednotlivé útoky vůči členům domácnosti, ale obviněným navozený stav, pociťovaný poškozenými jako těžké příkoří. Odvolací soud k této námitce výstižně v bodě 32. odůvodnění svého rozsudku uvedl, že v posuzovaném případě byl skutek vymezen časově, místně, v osobě obviněného, dále i konkrétním jednáním kladeným mu za vinu a taktéž v osobách poškozených a v následcích jednání tak, že ho nelze zaměnit s jiným. Skutečnost, že v popisu skutku nebyly přesně stanoveny konkrétní dny (či dokonce časy), kdy mělo ke každému jednotlivému ataku vůči některému ze členů domácnosti dojít, je dána tím, že mělo jít o trestnou činnost probíhající po dobu téměř 18 let, a to v průběhu celého období v rámci každodenního soužití ve společné domácnosti velkým množství opakujících se útoků obdobného charakteru. Nelze tedy od poškozených očekávat, že by si pamatovali a přesně specifikovali konkrétní dny, v nichž mělo k jednotlivým konkrétním útokům docházet. Právo obviněného uvádět okolnosti a důkazy na svou obhajobu (srov. čl. 40 odst. 3, odst. 4 Listiny základních práv a svobod, § 33 odst. 1 tr. ř., § 92 odst. 2 tr. ř.) rozhodně neznamená, že musí mít v každém případě možnost předložit své alibi ve vztahu k přesně specifikovanému časovému okamžiku, k němuž by musela být trestná činnost svým popisem vázána. V projednávané věci by takový požadavek byl stejně nereálný jako ve vztahu k poškozeným. Nakonec i u jiných druhů trestné činnosti lze spáchání vymezit časově méně konkrétně, jako např. „v přesně nezjištěném období měsíce či roku …“ apod., aniž by vznikaly pochybnosti o dostatečné specifikaci skutku či o zachování práva obviněného adekvátně reagovat v rámci své obhajoby na podstatu obvinění. U obviněného v této věci nelze reálně předpokládat (byť teoreticky nelze ani vyloučit), že by s odstupem takto dlouhé doby mohl předložit doklad o tom, že se ten který konkrétní den například nacházel na jiném místě, a proto se nemohl trestné činnosti dopouštět. I kdyby tomu však tak bylo, vždy by důkazní situace musela být konfrontována se svědeckými výpověďmi poškozených a prostřednictvím znaleckých posudků objektivizovanými následky na jejich duševním zdraví. Snížená možnost obhajoby proti vznesenému obvinění, jak ji vnímá dovolatel, je však především důsledkem samotné podstaty jím spáchaných trestných činů, nikoliv nesprávného postupu orgánů činných v trestním řízení. O zásahu do práva na obhajobu obviněného, potažmo práva na spravedlivý proces tedy nelze hovořit.
V. Způsob rozhodnutí
23. Vzhledem k tomu, že relevantně uplatněné dovolací námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými, Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) trestního řádu bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) trestního řádu].
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n trestního řádu).
V Brně dne 21. 3. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu