6 Tdo 772/2018-54
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. 7. 2018 o dovolání, které
podal obviněný K. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 3. 2018,
sp. zn. 9 To 43/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského
soudu v Brně pod sp. zn. 12 T 97/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
1. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 12 T
97/2017, byl K. H. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným
přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, kterého se dopustil
jednáním popsaným ve výrokové části citovaného rozsudku. Za toto jednání byl
odsouzen podle § 209 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 12
měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. zákoníku, § 82 odst. 1 tr.
zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dva a půl roku. Podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v
zákazu výkonu funkce člena statutárního orgánu či prokuristy v obchodních
korporacích na dobu dvou roků. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla dále uložena
povinnost nahradit poškozené Gebrüder Weiss, spol. s r. o. škodu ve výši
166.982,- Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. ř. byla poškozená Gebrüder Weiss, spol.
s r. o. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech
občanskoprávních.
2. Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Brně podal obviněný
odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 1. 3. 2018, sp. zn. 9 To
43/2018, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření se k němu
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti shora uvedenému
usnesení Krajského soudu v Brně dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody
podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., tj. že napadeným rozhodnutím bylo
rozhodnuto o zamítnutí opravného prostředku, aniž byly splněny procesní
podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo že napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení. Obviněný podané dovolání odůvodnil tak, že závěry soudů obou
stupňů nemají oporu v provedených důkazech a jsou s nimi v extrémním rozporu. Je toho názoru, že ze žádného důkazu provedeného nalézacím soudem nelze
dovodit, kdy a jakým způsobem měl zamlčet podstatné skutečnosti společnosti
Gebrüder Weiss, spol. s r. o., resp. že vůbec nějaké okolnosti zamlčel v úmyslu
obohatit společnost Sales Online a. s. Z provedeného dokazovaní podle něj ani
nevyplývá, že by byl přítomen jakémukoli jednání s poškozenou společností, kdy
by vůbec mohl zamlčet podstatné okolnosti smluvního vztahu (dovolatel s
poškozenou společností nejednal, neuzavřel smlouvu, nebyl přítomen
předsmluvnímu jednání, nekomunikoval). Naopak z provedeného dokazování
vyplynulo, že poškozená společnost si byla vědoma, že ze strany Sales Online a. s. dochází k opožděným platbám, a to již od roku 2012. Navíc podle jeho názoru
byl závěr soudu o nepříznivé ekonomické situaci společnosti Sales Online a. s. opřen pouze o přehled neuhrazených závazků ke dni vstupu Sales Online a. s. do
likvidace. Dovolatel k odvolání předložil znalecký posudek, který nebyl jako
důkaz proveden, byť z něj plyne, že společnost Sales Online a. s. v rozhodné
době nebyla ve stavu úpadku ani předlužení. Z výše uvedeného podle dovolatele
rovněž vyplývá, že nebyla naplněna ani subjektivní stránka daného přečinu. Společnost Sales Online a. s. nebyla dle jeho tvrzení předlužená, byť hradila
své závazky po splatnosti, neměl tedy důvod informovat poškozenou společnost o
nepříznivé ekonomické situaci, ani rušit či pozastavovat probíhající služby. V
dané souvislosti odkazuje na emailovou komunikaci se svědkyní D., která s
poškozenou vždy jednala. Z dokazování rovněž vyplynulo, že po upomínce zaslané
poškozenou dne 3. 4. 2013 již společnost neurgovala uhrazení nezaplacených
faktur a pokračovala v přepravě až do roku 2014. Civilní žaloba byla poškozenou
podána až v době, kdy dovolatel již ve společnosti Sales Online a. s. nepůsobil. V obchodním rejstříku je dále uvedeno, že za představenstvo
společnosti Sales Online a. s. jednají v plném rozsahu vždy dva členové
představenstva společně, dovolatel tak nemohl sám jednat. Dovolatel se domnívá,
že je skutek špatně časově vymezen, když je ohraničen daty vystavení faktur
poškozenou, když podvodné jednání musí předcházet majetkové dispozici učiněné
poškozeným. Ve vztahu k výroku o náhradě škody uvedl, že poškozené společnosti
již byla přiznána náhrada škody v předcházejícím civilním řízení, a to ze
strany společnosti Sales Online a. s. Jednalo se přitom o stejný nárok ze
stejného právního titulu a tím došlo k porušení § 44 odst. 3 tr. ř.
Závěrem
svého dovolání se obviněný domáhá, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí
Krajského soudu v Brně, jakož i vadné řízení mu předcházející (rozsudek
Městského soudu v Brně) a věc přikázal soudu prvního stupně.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství využil
svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Nejdříve stručně shrnul
dosavadní průběh trestního řízení a obsah dovolání obviněného. Uvedl, že s
obdobnou argumentací se vypořádal jak nalézací soud, ale opětovně i soud
odvolací, nadto se zčásti jedná o polemiku hodnocených důkazů. K tomu dodal, že
rozhodnutí soudů nižších stupňů nevykazují, že by se v daném případě jednalo o
svévolné hodnocení důkazů. K námitce stran nenaplnění objektivní stránky
trestného činu uvedl, že dovolatel odvozuje svoje závěry na podkladě
přehodnocení důkazů ve svůj prospěch, avšak dle jeho názoru je z odůvodnění
rozsudku nalézacího soudu patrné, jaké podstatné okolnosti byly obviněným
zamlčeny, i to, že tyto měly podstatný vliv na rozhodování poškozené. Odvolací
soud se zároveň zabýval i významem závěrů plynoucích z předložených znaleckých
posudků. I takové námitky však směřují do roviny procesní. Rovněž s námitkou
stran subjektivní stránky trestného činu se již podle státního zástupce
vypořádaly soudy nižších stupňů, přičemž i v této otázce dovolatel vycházel z
jím pozměněného hodnocení důkazů a skutkových závěrů. Dále dodal, že dovolatel
měl ze své pozice sám vstoupit do jednání se zástupci poškozené společnosti. Ke
způsobu jednání za společnost uvedl, že jednání určitých osob jménem obchodní
společnosti navenek podle obchodního zákoníku a jeho podmínky nelze ztotožňovat
s trestní odpovědností obviněného a je nutno postupovat s ohledem na zásadu
individuální trestní odpovědnosti fyzických osob. Za nedůvodnou dále považoval
námitku týkající se časového vymezení skutku a dodal, že se nezakládá na pravdě
tvrzení dovolatele, že se takovou námitkou soudy nezabývaly a odkázal na str. 6
odůvodnění usnesení odvolacího soudu. Doplnil, že časové vymezení skutku
nalézacím soudem mělo návaznost na skutečnost, že v tomto období měl obviněný
svým omisivním jednáním umožňovat společnosti profitovat z přepravy zboží
poskytnuté poškozenou společností. Dále se vyjádřil k mezím uplatnění zásady
subsidiarity trestní represe a zdůraznil, že obviněný využil zavedené obchodní
praxe s poškozenou společností a rozhodl o pozastavení plateb, zatajil špatnou
ekonomickou situaci společnosti a ačkoli byl poškozené společnosti v
občanskoprávním řízení přisouzen nárok na plnění z neuhrazených faktur,
reálného plnění se jí nedostalo. Jako nepřípustné odmítl tvrzení, že to měla
být poškozená společnost, kdo si vlastní zjevnou neopatrností zapříčinil vznik
majetkové újmy. Za mylnou považoval i interpretaci obviněného stran výroku o
náhradě škody. Uzavřel, že nelze tolerovat, že by pachatel trestného činu
přesouval svou odpovědnost na jiný subjekt, když se přitom jedná o dva nároky.
Na základě výše uvedeného navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl podle § 265i odst.
1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud své
rozhodnutí učinil za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném
zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné
zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
8. Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [prostřednictvím dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř.] lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin, nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.
nemají povahu právně relevantních námitek.
9. V souvislosti s námitkami obviněného je nutno konstatovat, že jde o
námitky obsahově shodné s námitkami, se kterými se již musely v rámci obhajoby
obviněného vypořádat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění
jejich rozhodnutí. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp.
zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. V obecné rovině je nutno zdůraznit, že důvod dovolání podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě
právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním
posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z
hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti
porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu
posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS
279/03).
11. V případě dovolání opírajícího se o dovolací důvod uvedený v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. zákon tedy vyžaduje, aby podstatou dovolacích námitek
bylo tvrzení, že zjištěný skutkový stav věci není trestným činem, za který jej
soudy pokládaly, neboť jimi učiněná skutková zjištění nevyjadřují naplnění
všech zákonných znaků skutkové podstaty dovolateli přisouzeného trestného činu.
Obviněný tak má v rámci tohoto dovolacího důvodu právo namítnout, že skutek
vykazuje buď zákonné znaky jiného trestného činu, nebo není žádným trestným
činem (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu z 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006 a č. 26/2004 Sb. rozh. tr.). Dovolací soud má
povinnost vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního
řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je
12. Pokud však jde o námitky obviněného (spočívající např. v okolnosti
prodlení plateb ze strany společnosti Sales Online a. s., skutečnosti, že
obviněný sám s poškozenou společností nejednal, tvrzené pochybnosti o špatném
ekonomickém stavu společnosti Sales Online a. s., charakteru pracovní náplně
svědkyně D., atd.), jimiž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. zpochybnil dosavadní skutková zjištění, hodnocení provedených
důkazů a rozsah dokazování, nemohl je Nejvyšší soud učinit předmětem svého
posuzování s ohledem na jejich procesní charakter. V reakci na výše uvedené je
pak dále nutno zdůraznit, že skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů
ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu
justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27.
5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Na tomto místě je však vhodné připomenout, že
se s obdobnými námitkami obviněného již beze zbytku vypořádal soud odvolací a
lze tak pro stručnost odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí (především str. 5 –
9).
13. Dovolatel ve svém podání dále namítl, že soudy obou instancí
nesprávně právně posoudily věc, když u jeho jednání shledaly naplnění všech
obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 odst.
1 a odst. 3 tr. zákoníku, neboť podle jeho názoru nedošlo k naplnění
subjektivní a objektivní stránky uvedeného trestného činu.
14. V návaznosti na výše uvedenou argumentaci musí Nejvyšší soud
zdůraznil, že trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku se
dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije
něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem
větší škodu. Objektem trestného činu je tu cizí majetek. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, popř. zamlčení podstatných skutečností, může
směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi
představou a skutečností. O omyl půjde i tehdy, když podváděná osoba nemá o
důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí
o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Podstatné
skutečnosti zamlčí ten pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání
jakékoli skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní (tj. podstatné) pro
rozhodnutí poškozeného, popř. jiné podváděné osoby, tedy takové skutečnosti,
které by vedly, pokud by byly druhé straně známy, k tomu, že k vydání věci,
nebo jinému plnění (tzv. majetkové dispozici) ze strany poškozeného, popř. jiné
podváděné osoby, by nedošlo, anebo by sice došlo, ale za podstatně méně
výhodnějších podmínek pro tu stranu, která tyto skutečnosti zamlčela nebo v
jejíž prospěch byly zamlčeny. Důležité je zamlčení podstatných skutečností
pachatelem, a proto zde není třeba prokazovat, že si je druhá strana mohla
zjistit, resp. že pokud by jí byly uvedené podstatné skutečnosti známé,
nejednala by tím způsobem, kterým v posuzovaném případě jednala. Obohacením se
rozumí neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho
rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele nebo
někoho jiného vynaloženy. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného. Mezi
omylem u podváděné osoby, majetkovou dispozicí, kterou provede oklamaný, a na
základě ní vzniklou škodou u poškozeného a obohacením pachatele, popř. jiné
osoby, musí být příčinná souvislost. Přitom postačí, že omyl byl jen jedním z
důvodů takové majetkové dispozice, nemusí být tedy důvodem jen jediným. Jde
vlastně o kauzální nexus (příčinný vztah), který spojuje omyl či neznalost
podstatných skutečností na straně podvedené osoby a způsobení škody poškozenému
na jedné straně a obohacení pachatele či jiné osoby na druhé straně (srov. rozh. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). O podvod však jde i v případě, pokud by
podvedený učinil z jiného důvodu stejnou majetkovou dispozici, aniž by se
mýlil. Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění (srov. rozh. č. 54/1967 Sb. rozh. tr.; dále rozh. č. 15/1969 Sb. rozh. tr., rozh. č. 57/1978-III. Sb. rozh. tr. a rozh. č. 56/1994 Sb. rozh. tr.). Větší škodou je
škoda ve výši nejméně 50 000 Kč, což vyplývá z výkladového pravidla v § 138
odst. 1 tr. zákoníku pro určení hranic výše škody. Pokud jde o zavinění u
tohoto následku, postačí ve smyslu § 17 písm. a) tr. zákoníku nedbalost (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha:
C. H.
15. Jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše, ve vztahu ke způsobení tzv.
těžšího následku, tj. větší škody ve smyslu § 138 odst. 1 tr. zákoníku a § 209
odst. 3 tr. zákoníku, postačovalo podle § 17 písm. a) tr. zákoníku zavinění z
nedbalosti, přičemž mohlo jít i o nevědomou nedbalost, tj. jestliže pachatel
nevěděl, že svým jednáním může způsobit větší škodu, ač o tom vzhledem k
okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl. I kdyby tedy obviněný
nejednal v úmyslu způsobit větší škodu, k naplnění subjektivní stránky
trestného činu podvodu, jímž byl uznán vinným, postačovalo i jeho zavinění z
nedbalosti ve vztahu k větší škodě, byl-li alespoň srozuměn se způsobením škody
nikoli nepatrné.
16. Na tomto místě je vhodné připomenout, že obviněný jako předseda a
člen představenstva společnosti Sales Online a. s. v období od 7. 2. 2013 do 1.
7. 2013 umožnil společnosti Sales Online a. s. využití přepravy zboží
poskytnuté od společnosti Gebrüder Weiss, spol. s r. o. na základě rámcové
smlouvy ze dne 1. 7. 2011, specifikované v inkriminovaných fakturách, a to
přesto, že věděl, že faktury jsou vystavovány se 14-ti denní splatností a
společnost Sales Online a. s. řádně nehradí vystavené faktury za provedené
přepravy již nejméně od února 2012 a přesto, že si byl vědom toho, že s ohledem
na hospodářskou situaci společnosti, zejména s ohledem na množství dlouhodobě
neuhrazených závazků, jejichž splatnost předcházela předmětnému období a
jejichž výše přesáhla 23 931 406 Kč a z nichž závazky ve výši přesahující 2 000
000 Kč byly vymáhány na společnosti Sales Online a. s. jako povinné exekučně,
přičemž závazky ve výši přesahující 12 milionů Kč pocházely z půjček akcionářů
a společnost negenerovala dostačující příjmy, že nedojde k uhrazení předmětných
poskytnutých služeb, přesto poškozené společnosti skutečný ekonomický stav
společnosti Sales Online a. s. nesdělil a umožnil tím, že nerozhodl o omezení
přeprav či jejich zastavení a nejednal se společností Gebrüder Weiss, spol. s
r. o. o této situaci, i nadále čerpat služby, které nebyly uhrazeny a tím
způsobil poškozené společnosti Gebrüder Weiss, spol. s. r. o. škodu ve výši 166
982 Kč.
17. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §
209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku tedy vyplývá nejen z charakteru a způsobu
jednání obviněného popsaném ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu I.
stupně, ale i z ostatních rozhodných okolností, zejména pak z následku v podobě
škody na majetku poškozené. Popsané jednání obviněného podle Nejvyššího soudu
odůvodňuje závěr, že jednal v přímém úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr.
zákoníku. Nejvyšší soud proto shledal námitku obviněného založenou na opačném
tvrzení jako neopodstatněnou.
18. Ve vztahu k další námitce obviněného, která směřovala vůči
objektivní stránce trestného činu podvodu, Nejvyšší soud připomíná následující.
Objektivní stránka trestného činu podvodu ve smyslu § 209 odst. 1 tr. zákoníku
je charakterizovaná především podvodným jednáním pachatele, které spočívá v
tom, že uvede v omyl nebo využije omylu poškozeného či jiné osoby, anebo jim
zamlčí podstatné skutečnosti (viz bod č. 15). Jak dále vyplývá i z ustálené
judikatury Nejvyššího soudu, k naplnění objektivní stránky skutkové podstaty
trestného činu podvodu je nutná existence příčinné souvislosti mezi omylem
určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí
učiněnou majetkovou dispozicí, a dále příčinná souvislost mezi touto dispozicí
na straně jedné a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné
osoby na straně druhé.
19. Na základě výše uvedené argumentace a s ohledem na rozhodná skutková
zjištění v posuzované věci Nejvyšší soud dospěl k závěru, že obviněný naplnil
objektivní i subjektivní stránku trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 a
odst. 3 tr. zákoníku. K tomuto závěru Nejvyšší soud dále uvádí, že soudy I. a
II. stupně ve svých rozhodnutích jasně popsaly, v čem spočívalo uvedení v omyl,
kdo byl osobou uvedenou v omyl, jaké skutečnosti byly zamlčeny a jaký
protiprávní následek vyvolal obviněný svým jednáním. Jak je patrné ze
skutkových zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, obviněný věděl, že
společnost Gebrüder Weiss, spol. s r. o. provádí pro společnost Sales Online a.
s. přepravu na základě rámcové smlouvy (byť uzavřené před jeho působením ve
společnosti), jakožto nejen člen představenstva, ale dokonce jeho předseda
věděl, jaká je hospodářská situace společnosti Sales Online a. s., protože to
byl právě on, kdo rozhodoval o platbách vůči věřitelům, věděl rovněž o
závazcích společnosti vůči akcionářům, a přesto nadále umožnil (prostřednictvím
zaměstnanců, kdy se obviněný pokusil v rámci obhajoby přenést odpovědnost na
ně) společnosti Sales Online a. s. odebírat službu spočívající v přepravě zboží
ze strany společnosti Gebrüder Weiss, spol. s r. o. Nejvyšší soud tudíž
vyhodnotil námitky obviněného zpochybňující naplnění objektivní stránky
trestného činu podvodu jako neopodstatněné.
20. Nad tento rámec uvádí Nejvyšší soud následující. Ačkoli je pravdou,
že jménem společnosti Sales Online a. s. jedná představenstvo, přičemž za
představenstvo jednají v plném rozsahu vždy dva členové představenstva
společně, nelze akceptovat námitku obviněného, že z výše uvedeného důvodu
nemohl sám právně jednat vůči poškozené. Je tomu právě naopak, neboť obviněný
mohl a měl z pozice předsedy představenstva minimálně iniciovat jednání s
dalšími členy představenstva, pokusit se najít vhodná řešení dané situace,
případně kontaktovat zástupce poškozené společnosti a alespoň je informovat o
vzniklých problémech. Namísto toho se obviněný snažil přesunout svoji
odpovědnost na zaměstnance a nadále umožňoval společnosti Sales Online a. s.
odebírat přepravu zboží, ačkoli si byl vědom, že vzhledem k ekonomické situaci
společnosti nebude tato schopna za své závazky plnit.
21. Nejvyšší soud v rámci přezkumu opodstatněnosti obviněným uplatněného
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dospěl k závěru, že
rozhodnutí soudů I. a II. stupně nevykazuje vady namítané absence subjektivní a
objektivní stránky skutkové podstaty u skutku kvalifikovaného jako trestný čin
podvodu podle § 209 odst. 1 a odst. 3 tr. zákoníku. Oba soudy dodržely hlediska
plynoucí z příslušných ustanovení trestního zákoníku, ve svých rozsudcích
dostály požadavkům plynoucím z § 125 tr. ř. (resp. § 134 tr. ř.).
22. K námitce stran výroku o náhradě škody uvádí Nejvyšší soud
následující. Adhezní řízení plní v rámci trestního řízení specifickou úlohu a
trestní soud v něm činí posouzení škody podle předpisů civilního práva
hmotného. Je institutem, prostřednictvím něhož mohou osoby poškozené trestnou
činností pachatele dosáhnout náhrady škody přímo v řízení trestním, aniž by
musely samostatně paralelně či následně vést proti pachateli, respektive škůdci
ještě další samostatné civilní řízení o náhradu dané škody. Bylo by v rozporu
se zásadou procesní ekonomie, pokud by za situace, kdy je v rámci trestního
řízení zjištěna osoba škůdce a splněny podmínky odpovědnosti za škodu, musel
poškozený opětovně uplatňovat proti pachateli svůj nárok a opětovně před soudem
v civilním řízení prokazovat skutečnosti, které již byly dokázány v trestním
řízení. To vyplývá z ustanovení § 228 odst. 1 tr. ř., podle kterého, jsou-li
splněny zákonem dané podmínky, je soud v trestním řízení povinen uložit
obviněnému povinnost k náhradě škody. Výše citovaná ustanovení § 43 odst. 3 a §
44 odst. 3 tr. ř. stanoví možnost uplatnění nároku poškozeného v adhezním
řízení v návaznosti na charakter a stav tohoto nároku ve sféře práva civilního,
zejména s ohledem na zásadu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Nelze
však podle nich postupovat mechanicky bez zřetele na právní povahu nároku,
popřípadě nároků podle práva civilního.
23. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. platí, že odsuzuje-li soud obžalovaného
pro trestný čin, kterým způsobil jinému majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu
nebo kterým se na úkor poškozeného bezdůvodně obohatil, uloží mu v rozsudku,
aby poškozenému nahradil majetkovou škodu nebo nemajetkovou újmu v penězích
nebo aby vydal bezdůvodné obohacení, jestliže byl nárok včas uplatněn (§ 43
odst. 3 tr. ř.), nestanoví-li trestní řád jinak. Nebrání-li tomu zákonná
překážka, soud uloží obžalovanému vždy povinnost k náhradě škody nebo k vydání
bezdůvodného obohacení, jestliže je výše škody nebo rozsah bezdůvodného
obohacení součástí popisu skutku uvedeného ve výroku rozsudku, jímž se
obžalovaný uznává vinným, a škoda v této výši nebyla dosud uhrazena nebo
bezdůvodné obohacení nebylo dosud v tomto rozsahu vydáno.
24. Podle ustanovení § 44 odst. 3 tr. ř. platí, že návrh podle § 43
odst. 3 tr. ř. nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním
nebo v jiném příslušném řízení. Ve smyslu tohoto ustanovení jde o stejnou věc
(stejný nárok) tehdy, jde-li v pozdějším řízení o tentýž stav, o němž již bylo
v jiném řízení pravomocně rozhodnuto, a týká-li se stejného předmětu řízení a
týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán, jestliže tentýž nárok nebo stav
vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl
uplatněn (ze stejného skutku). Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom
spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v
následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný
proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří
skutek.
25. Výrok o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně pak odpovídá
této zákonné směrnici, protože obviněný byl uznán vinným takovým trestným
činem, jimž způsobil škodu na cizím majetku, kterou do rozhodnutí soudů nižších
stupňů nenahradil. Přitom poškozená společnost, které byl nárok na náhradu
škody přiznán, uplatnila svůj nárok včas a řádně (§ 43 odst. 3 tr. ř.) a
nevznikla zde žádná zákonná překážka, která by bránila takovému rozhodnutí o
náhradě škody. Překážkou uvedeného charakteru pak nemůže být ani okolnost, že o
nároku poškozené společnosti bylo již rozhodnuto v občanskoprávním řízení, když
ve výsledku tohoto řízení byla povinnou, která má zaplatit poškozené Gebrüder
Weiss, spol. s r. o. společnost Sales Online a. s. Občanskoprávní řízení bylo
vedeno ohledně majetku společnosti Sales Online a. s., nikoli vůči majetku
obviněného. S ohledem na odlišnost zmíněných osob jako samostatných subjektů
práva i na jejich majetkovou samostatnost, (viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné
pod č. 41/2010-II. Sb. rozh. tr.), nic nebránilo soudu učinit výrok o
povinnosti obviněného nahradit škodu způsobenou spáchaným trestným činem. V
rozsahu, v jakém bude poškozená společnost uspokojena v řízení z majetku
obchodní společnosti Sales Online a. s. jako dlužníka, zanikne povinnost
obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám. Dále lze
poukázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 6 Tdo
1535/2014, ze kterého vyplývá, že pro účely adhezního řízení je nutno oddělovat
nároky věřitele ze závazkových právních vztahů vyplývajících z obchodní smlouvy
(tedy vůči společnosti Sales Online a. s.) od nároku poškozeného z odpovědnosti
za škodu způsobenou trestným činem, a to proti pachateli trestného činu. Na tom
nic nemění okolnost, že je pachatelem osoba, která jednala za společnost v
rámci závazkového právního vztahu (ať už jako jednatel společnosti s ručením
omezeným, či osoba působící v představenstvu akciové společnosti) – přiměřeně
srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 111/2007, 6 Tdo 1535/2014.
26. Dále je potřebné připomenout, že Nejvyšší soud s ohledem na principy
vyplývající z ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces může zasáhnout
do skutkového základu rozhodnutí napadeného dovoláním jen zcela výjimečně,
pokud to odůvodňuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními soudů a
provedenými důkazy. Takový rozpor je dán zejména tehdy, jestliže skutková
zjištění soudů nemají žádnou obsahovou vazbu na důkazy, jestliže skutková
zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, jestliže skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je
obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna, apod. V
předmětné trestní věci rozpor ve smyslu shora uvedeném shledán nebyl.
Odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou jasná, logická a nevykazují
znaky libovůle v rámci hodnocení důkazů.
27. S přihlédnutím ke všem shora uvedeným skutečnostem dospěl Nejvyšší
soud k závěru, že napadená rozhodnutí soudů nižších stupňů nejsou zatížena
vadou, která by svědčila o důvodném uplatnění dovolacího důvodu. Vzhledem k
výše uvedenému odmítl Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř., neboť toto má za zjevně neopodstatněné. Nejvyšší soud však
musí s ohledem na opakování námitek již dříve uplatněných a opětovně
uplatněných i v dovolání upozornit také na usnesení Ústavního soudu ze dne 18.
12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud
pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z
čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění
rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý
argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit
na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc G. proti Španělsku). Pokud
uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací
řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších
stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. V neposlední řadě
je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17,
kde také mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí
nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání. Dovolací soud není oprávněn
hodnotit tytéž důkazy odlišně od soudů nižších stupňů a nemůže ani vycházet z
jiných skutkových zjištění. Za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a) tr.
řádu pak takto učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 31. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu