USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 7. 2018 o dovolání
obviněného A. L. O., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017,
sp. zn. 5 To 338/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního
soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 46 T 21/2017, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.
1. Obviněný A. L. O. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 8. 2017, sp. zn. 46 T 21/2017,
uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se
dopustil jednáním popsaným pod bodem 1) výroku o vině tohoto rozsudku a
přečinem porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a
přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se
dopustil jednáním popsaným pod bodem 2) výroku o vině citovaného rozsudku.
Podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku byl
odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 56 odst. 2
písm. b) tr. zákoníku byl pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s dozorem.
Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest vyhoštění z
území České republiky na dobu tří let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst.
2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozené na náhradu škody.
2. Proti uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 podal obviněný
odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp.
zn. 5 To 338/2017, podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
3. Obviněný podal prostřednictvím svého obhájce proti tomuto usnesení
Městského soudu v Praze dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §
265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V tomto mimořádném opravném prostředku namítl,
že jeho jednání právně posouzené jako zločin loupeže podle § 173 odst. 1 tr.
zákoníku nedosahuje takového stupně společenské závažnosti, aby bylo možno jej
považovat za jakýkoliv trestný čin a s odkazem na zásadu subsidiarity trestní
represe považuje za dostačující uplatnění pouze přestupkové odpovědnosti. Dále
zdůraznil, že v jeho jednání absentuje úmysl vykonávat přímé a svrchované
panství nad předmětným mobilním telefonem. Pokud jde o jednání pod bodem 2)
rozsudku soudu prvního stupně poukázal na skutečnost, že poškozená nedala
souhlas s jeho trestním stíháním, přičemž namítá, že v předmětné době existoval
mezi ním a poškozenou partnerský vztah. I zde se pak domáhá aplikace
subsidiarity trestní represe a posouzení jeho jednání jako možného přestupku.
Zároveň zpochybnil i relevanci zjištěné škody, neboť namítá, že jeden z dokladů
k opravě se vztahuje k pozdějšímu období. Dále poukázal na to, že mu byl uložen
trest vyhoštění, ačkoliv to trestní zákoník ve spojení s právem Evropské unie
neumožňuje. Ve vztahu k uloženému trestu odnětí svobody dále obviněný
zpochybňuje opodstatněnost jeho uložení v nepodmíněné formě, což ve výsledku
považuje za trest nepřiměřeně přísný. Na základě shora uvedeného navrhl, aby
Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 11. 2017, sp.
zn. 5 To 338/2017, a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu
projednal a rozhodl.
4. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve
vyjádření k dovolání obviněného uvedl, že námitka obviněného ve vztahu k
naplnění objektivní stránky zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku
obsahově míří spíše na zpochybnění znaku „přisvojení si cizí věci“ ve smyslu §
205 tr. zákoníku, přičemž tento znak ve skutkové podstatě zločinu loupeže
obsažen není. Tato námitka obviněného se tak míjí s užitou právní kvalifikací.
Dále státní zástupce uvedl, že ve vztahu k jednání pod bodem 1) neobstojí ani
námitka obviněného spočívající v uplatnění zásady subsidiarity trestní represe,
neboť v posuzované věci nejde o takové okolnosti, které by svou závažností
neodpovídaly běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Dále
státní zástupce poukázal na to, že obviněný pominul, že okolnosti zakládající
nutnost vyžádat si souhlas poškozené s jeho trestním stíháním se posuzují ve
vztahu k době, kdy je vedeno trestní stíhání, nikoli k době, kdy došlo ke
stíhanému jednání, přičemž soudy obou stupňů správně dovodily, že mezi
obviněným a poškozenou již nebyl v době vedení trestního stíhání vztah takové
kvality, který by bylo možné považovat za vztah druha a družky či vztah jemu
obsahově podobný. K výhradám obviněného proti uloženému trestu vyhoštění státní
zástupce uvedl, že obviněný v této věci není osobou, na níž by dopadaly výluky
trestu vyhoštění ve smyslu § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku a s
odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zmínil, že v této věci není prostor k
aplikaci obviněným prosazovaného principu přímého účinku nedostatečně
implementované Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29.
dubna 2004 o právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se
pohybovat a pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68
a o zrušení směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS,
75/35/EHS, 90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS s významem pro EHP (dále jen
“směrnice”). Jednání obviněného podle jeho názoru lze považovat za intenzivní
do té míry, že odůvodňuje uložení trestu vyhoštění i přes to, že obviněný
požívá občanství Evropské unie. Pokud obviněný nesouhlasí s uloženým trestem
odnětí svobody, státní zástupce poukázal na to, že námitky nepřiměřenosti
uloženého trestu nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Závěrem státní zástupce uvedl, že ve věci neshledal žádný rozpor mezi
provedenými důkazy a skutkovými zjištěními. S ohledem na shora uvedené
skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1
písm. e) tr. ř. odmítl dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné, přičemž
současně souhlasil s tím, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek §
265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a pro případ odlišného
stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr.
ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.
5. V replice k vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního
zastupitelství opětovně poukázal na to, že jeho jednání posouzené soudy podle §
173 odst. 1, § 178 odst. 1, 2 a § 228 odst. 1 tr. zákoníku je zveličováno.
Podle obviněného šlo o pouhou bagatelní a nezávažnou hádku, a tudíž mělo být
uplatněno ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. V souvislosti s trestem
vyhoštění zmiňuje skutečnosti již uplatněné v dovolání a odkazuje na nutnost
aplikace rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1216/2014 na předmětnou
trestní věc. Trest odnětí svobody považuje za nepřiměřeně přísný a nezákonný, a
proto trvá na vyhovění svého dovolání.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v
zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a
vyhovuje obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř.
7. K prvnímu z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že
podle tohoto dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním
posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek
zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže
nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace
neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních
námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění,
hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost
provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr
obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně
spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve
zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního
přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci.
Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a
úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle § 2 odst. 5 tr. ř., ani
přezkoumávat úplnost provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění,
tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně
relevantních námitek.
8. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva ) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími
důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi
napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má
přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem - advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
9. Nejvyšší soud s ohledem na charakter v dovolání uplatněných námitek
musí uvést, že tyto jsou obsahově shodné s námitkami [před soudem prvního
stupně uvedl, že si poškozená vše vymyslela. Mobilní telefon mu dobrovolně
půjčila. Okno rozbila poškozená nebo její známý viz str. 3 rozsudku. O mobilní
telefon ji požádal – půjčila mu ho dobrovolně, a když v afektu opouštěl byt,
zapomněl jej vrátit. Výpověď poškozené je nepravdivá a vykazuje řadu
nepřesností. Žádný důkaz nepotvrzuje, že měl rozbít okno, došlo pouze k
roztržce, která je soukromé povahy a měla být postoupena jako možný přestupek
(bod 1 rozsudku). Nikdo neviděl, že by způsobil škodu, relevantní je pouze
doklad na škodu 1. 745 Kč (bod 2 rozsudku). Ničeho se nedopustil. Je občanem EU
– nebyly naplněny znaky pro jeho vyhoštění – ohrožení v oblasti veřejného
pořádku nebo bezpečnosti (viz str. 2-3 usnesení soudu druhého stupně)], se
kterými se již musely v rámci obhajoby obviněného vypořádat soudy nižších
stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí. Na případ, kdy
obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné námitky s námitkami, které byly
již uplatněny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, pamatuje
rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, podle
něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v
řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou
stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně
neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
10. Ze shora uvedeného tak vyplývá, že námitky obviněného týkající se
nesprávného hodnocení důkazů vztahující se ke spáchání předmětného trestného
činu a z něho vyplývající nesprávné skutkové zjištění a hmotněprávního
posouzení, jakož i absence aplikace zásady subsidiarity trestní represe, které
lze označit za skutkové a procesní, nespočívající v nesprávném hmotně právním
posouzení jednání obviněného. Jinými slovy řečeno, výše uvedené námitky jsou
námitkami nepodřaditelnými pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř.
11. Nad rámec své přezkumné činnosti musí Nejvyšší soud uvést (s ohledem
na charakter obviněným uplatněných námitek nad rámec již uvedeného v bodě 7 a 8
tohoto usnesení), že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního
přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i
v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do jeho výlučné
kompetence. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci,
o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro
rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze soudu, jak vyhodnotí
jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou
okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z hlediska práva na
spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého odůvodnění
rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř.
(srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08).
12. Soudy nižších stupňů shodně uvedly, že vina obviněného, a to včetně
výše jím způsobené škody, byla prokázána uceleným řetězcem důkazů, a to včetně
výpovědí svědků, znaleckým posudkem či listinnými důkazy, a to tak, že je na
jejich základě možné vytvořit zcela jednoznačný a logický závěr o průběhu
předmětného skutku, přičemž na tomto závěru nemůže nic změnit ani obhajoba
obviněného, bagatelizující jeho jednání, hodnotící ho jako běžný partnerský
konflikt. Argumentuje-li obviněný ve vztahu k trestnému činu loupeže podle §
173 odst. 1 tr. zákoníku, že jeho úmyslem nebylo vykonávat vlastnické právo nad
mobilním telefonem poškozené, a proto nemohla být naplněna skutková podstata
předmětného trestného činu, doplňuje Nejvyšší soud, že uvedený trestný čin
spáchá ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí
v úmyslu zmocnit se cizí věci. Znakem uvedené skutkové podstaty tedy není úmysl
výkonu “všech atributů vlastnického práva”, jak se mylně domnívá obviněný,
nýbrž úmysl zmocnit se cizí věci, který může být chápán i jako úmysl dočasného
užívání či dispozice s takovou cizí věcí. Soudy nižších stupňů bylo na základě
provedených důkazů prokázáno, že se obviněný zmocnil za použití násilí
mobilního telefonu poškozené (zkroutil ji ruku za záda, kousl ji do ruky, aby
uvolnila stisk ruky, ve které držela telefon, který ji pak vytrhl z ruky a s
ním odešel).
13. Ve vztahu k námitkám vztahujícím se k nedostatku souhlasu poškozené
s trestním stíháním obviněného Nejvyšší soud podotýká, že správně nižší soudy
vyložily ve svých odůvodněních, že nutnost orgánů činných v trestním řízení
vyžádat si souhlas poškozené s trestním stíháním obviněného, se posuzuje ve
vztahu k době, kdy trestní stíhání má být či je vedeno a nikoli k době, kdy
došlo k samotnému trestně stíhanému jednání. V konkrétním případě lze uzavřít,
že v době trestního stíhání nebyl vztah mezi obviněným a poškozenou takového
charakteru, aby založil podmíněnost trestního stíhání obviněného souhlasem
poškozené (viz str. 6 usnesení soudu druhého stupně).
14. V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává
nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy,
které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., a o
správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné
pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro
vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že vzdor tvrzení obviněného,
vyhovují odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zákonným ustanovením (§ 125
odst. 1 tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují formální náležitosti, které by
příslušná odůvodnění měla zahrnovat. Ze spisu k otázce trvání partnerského
vztahu obviněného s poškozenou v době konání trestního řízení vyplynulo, že od
12. 3. 2015 nelze hovořit o partnerském vztahu, neboť sama poškozená uvedla, že
„obviněného vyhodila“.
15. K druhému z obviněným uplatněných dovolacích důvodů, konkrétně k
dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že
z uvedeného dovolacího důvodu lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve
výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně za trestný čin, jímž byl
uznán vinným. Jinými slovy řečeno obsahem námitek musí být skutečnost, že byl
uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo že byl uložen trest co
do druhu přípustný, avšak mimo zákonnou trestní sazbu. Jiná pochybení soudu
spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné
vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho
uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř.
16. Obviněný v rámci výše uvedeného dovolacího důvodu namítl, že mu jako
občanu Rumunska, a tedy současně občanu Evropské unie, byl uložen nepřípustný
trest vyhoštění z České republiky. Nepřípustnost trestu spatřuje obviněný
zejména v tom, že jednání, kterým byl uznán vinným, nenaplnilo míru
„závažnosti“ ohrožení některého ze „základních“ zájmů společnosti, tak jak ji
vyžaduje předmětná směrnice.
17. Nejvyšší soud k uvedeným námitkám uvádí, že podle § 80 odst. 1 tr.
zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest
vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle
jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný
zájem; jako samostatný trest může být trest vyhoštění uložen, jestliže vzhledem
k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu a osobě a poměrům pachatele
uložení jiného trestu není třeba. Podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku s
přihlédnutím k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, možnostem nápravy
a poměrům pachatele a ke stupni ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného
obecného zájmu může soud uložit trest vyhoštění ve výměře od jednoho roku do
deseti let, anebo na dobu neurčitou.
18. Podle § 419a tr. zákoníku tento zákon zapracovává příslušné předpisy
Evropské unie:
1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/36/EU ze dne 5. dubna 2011 o
prevenci obchodování s lidmi, boji proti němu a o ochraně obětí, kterou se
nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2002/629/SVV;
2) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/93/EU ze dne 13. prosince 2011 o
boji proti pohlavnímu zneužívání a pohlavnímu vykořisťování dětí a proti dětské
pornografii, kterou se nahrazuje rámcové rozhodnutí Rady 2004/68/SVV;
3) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES ze dne 26. října 2005 o
předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu;
4) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/99/ES ze dne 19. listopadu 2008 o
trestněprávní ochraně životního prostředí;
5) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/123/ES ze dne 21. října 2009,
kterou se mění směrnice 2005/35/ES o znečištění z lodí a o zavedení sankcí za
protiprávní jednání;
6) Směrnice Rady 2004/81/ES ze dne 29. dubna 2004 o povolení k pobytu pro
státní příslušníky třetích zemí, kteří jsou oběťmi obchodování s lidmi nebo
obdrželi pomoc k nedovolenému přistěhovalectví, a kteří spolupracují s
příslušnými orgány;
7) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/52/ES ze dne 18. června 2009 o
minimálních normách pro sankce a opatření vůči zaměstnavatelům neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí;
8) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/38/ES ze dne 29. dubna 2004 o
právu občanů Unie a jejich rodinných příslušníků svobodně se pohybovat a
pobývat na území členských států, o změně nařízení (EHS) č. 1612/68 a o zrušení
směrnic 64/221/EHS, 68/360/EHS, 72/194/EHS, 73/148/EHS, 75/34/EHS, 75/35/EHS,
90/364/EHS, 90/365/EHS a 93/96/EHS;
9) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/40/EU ze dne 12. srpna 2013 o
útocích na informační systémy a nahrazení rámcového rozhodnutí Rady
2005/222/SVV;
10) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/42/EU ze dne 3. dubna 2014 o
zajišťování a konfiskaci nástrojů a výnosů z trestné činnosti v Evropské unii.
19. Je tak zcela zřejmé, že vzdor tvrzení obviněného o absenci
implementace jím zmiňované směrnice, byla tato směrnice novelou tr. zákoníku
provedenou zák. č. 141/2014 Sb. v ustanovení § 419a tr. zákoníku uvedena jako
jeden z předpisů Evropské unie, které jsou v tr. zákoníku zapracovány.
20. Nejvyšší soud dále konstatuje, že dotčená směrnice v tzv.
konsolidovaném znění v bodě 1 preambule stanoví, že občanství Unie přiznává
každému občanu základní a osobní právo svobodně se pohybovat a pobývat na území
členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvě o založení
Evropského společenství a v opatřeních přijatých k jejímu provedení. V bodě 22
preambule se uvádí, že Smlouva o založení Evropského společenství, jakož i
opatření přijatá k jejímu provedení umožňují omezit právo svobodně se pohybovat
a pobývat na území členských států z důvodů veřejného pořádku, veřejné
bezpečnosti nebo veřejného zdraví, přičemž shodné důvody pro omezení vstupu a
práva pobytu, podle kterého smějí členské státy omezit svobodu pohybu a pobytu
občanů Unie jsou uvedeny v čl. 27 odst. 1 směrnice. V návaznosti na to směrnice
stanoví, že opatření přijatá z důvodů veřejného pořádku nebo veřejné
bezpečnosti musí být v souladu se zásadou přiměřenosti a musí být založena
výlučně na osobním chování dotyčné osoby, dále že předchozí odsouzení pro
trestný čin samo o sobě přijetí takových opatření neodůvodňuje a konečně, že
osobní chování dotyčného jednotlivce musí představovat skutečné, aktuální a
dostatečně závažné ohrožení některého ze základních zájmů společnosti (viz čl.
27 odst. 2 směrnice). Diferencovaný status občanů Unie pobývajících na území
jiného členského státu se podle směrnice projevuje mimo jiné tím, že
hostitelský členský stát nesmí, s výjimkou závažných důvodů týkajících se
veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti, vydat rozhodnutí o vyhoštění proti
občanům Unie, kteří mají právo trvalého pobytu na jeho území (viz čl. 28 odst.
2 směrnice). Podle směrnice rozhodnutí o vyhoštění nesmí, s výjimkou naléhavých
důvodů týkajících se veřejné bezpečnosti vymezených členskými státy, být vydáno
proti občanům Unie, kteří a) posledních deset let měli pobyt v hostitelském
členském státě nebo b) jsou nezletilými osobami, kromě případů, kdy je
vyhoštění v nejlepším zájmu dítěte, jak je stanoveno v Úmluvě OSN o právech
dítěte ze dne 20. 11. 1989 (viz čl. 28 odst. 3 směrnice). Směrnice obsahuje i
ustanovení, podle něhož hostitelský členský stát nesmí vydávat rozhodnutí o
vyhoštění jako formu sankce nebo jako právní důsledek trestu odnětí svobody,
pokud nejsou splněny požadavky článků 27, 28 a 29 směrnice (viz čl. 33
směrnice). Směrnicí nejsou dotčeny právní a správní předpisy členských států,
které jsou příznivější pro osoby spadající do působnosti směrnice (viz čl. 37
směrnice). Členské státy byly povinny uvést v účinnost právní a správní
předpisy nezbytné pro dosažení souladu se směrnicí do 30. 4. 2006, přičemž tato
opatření přijatá členskými státy musela obsahovat odkaz na směrnici nebo musel
být takový odkaz učiněn při jejich vyhlášení (viz čl. 40 odst. 1 směrnice).
21. Smyslem citovaných ustanovení mimo jiné je garantovat občanům Unie
pobývajícím na území jiného členského státu takovou míru ochrany před
vyhoštěním, která zajišťuje reálnost principu, podle něhož Unie je prostorem
volného pohybu osob.
22. V České republice jsou ve vztahu k občanům Evropské unie výše
uvedené podmínky uložení trestu vyhoštění obsaženy v ustanoveních § 80 odst. 3
písm. e), f), g) tr. zákoníku a lze je považovat prakticky za doslovnou
implementaci předmětné směrnice. Podle těchto ustanovení soud neuloží trest
vyhoštění, jestliže je pachatel občanem Evropské unie a má na území České
republiky povolen trvalý pobyt, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti
státu nebo veřejného pořádku; pachatel je občanem Evropské unie a v posledních
deseti letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné
důvody ohrožení bezpečnosti státu; pachatelem je dítě, které je občanem
Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.
23. Privilegovaná úprava, která občanům Evropské unie poskytuje zvýšenou
ochranu před trestem vyhoštění, se podle doslovného znění trestního zákoníku
nevztahuje na jiné občany Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v § 80 odst. 3
písm. e), f), g) tr. zákoníku. Formálně vzato jsou občané Evropské unie, kteří
nejsou uvedeni v § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku, postaveni naroveň
ostatním cizincům, tj. občanům jiných než členských států Evropské unie, neboť
se na ně vztahuje ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku [viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1216/2014].
24. Ve světle výše uvedených skutečností je tak nutné, aby soudy v rámci
své rozhodovací činnosti vykládaly ustanovení § 80 odst. 1 tr. zákoníku ve
vztahu k jiným občanům Evropské unie, než kteří jsou uvedeni v § 80 odst. 3
písm. e), f), g) tr. zákoníku, způsobem slučitelným s citovanou směrnicí,
zejména s ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice. V těchto ustanoveních jsou
totiž obsažena obecná hlediska, kterými je třeba se řídit při ukládání trestu
vyhoštění občanům Evropské unie, na které se nevztahuje privilegovaná úprava
trestu vyhoštění podle § 80 odst. 3 písm. e), f), g) tr. zákoníku.
25. Lze tedy shrnout, že uložení trestu vyhoštění občanům Evropské unie
podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku je přípustné, jestliže se tak stane z důvodu
veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti nebo veřejného zdraví, a to v podobě
skutečného, aktuálního a dostatečně závažného ohrožení některého ze základních
zájmů společnosti, navíc v souladu se zásadou přiměřenosti. Takto je v kontextu
shora uvedených informací třeba interpretovat podmínku, že uložení trestu
vyhoštění vyžaduje „bezpečnost lidí nebo majetku, anebo jiný obecný zájem“.
26. Nejvyšší soud tak nepřisvědčil námitce obviněného, neboť shledal
[oproti trestní věci obviněného vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo
1216/2014], že trest vyhoštění byl obviněnému uložen zcela v souladu se
zákonem, a to i podle všech hledisek uvedených v § 80 odst. 1, odst. 2 tr.
zákoníku, avšak výkladově korigovaných ustanoveními čl. 27 odst. 1, 2 směrnice.
Jak soudy nižších stupňů správně argumentovaly, bylo zjištěno, že obviněný byl
na území České republiky již dvakrát soudně trestán, a to za majetkovou
trestnou činnost, přičemž mu byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn.
3 T 121/2004 uložen na dobu dvou let trest vyhoštění z území České republiky a
rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 1 T 194/2013 trest odnětí
svobody v trvání dvou měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v délce
jednoho roku. Na území Rumunska byl pak obviněný soudně trestán celkem pětkrát.
Je tedy zcela zřejmě, že obviněný nejen že od svého protiprávního jednání
neupustil, ale toto ještě dále stupňoval, neboť se v projednávaném případě
dopustil mimo jiné také násilného trestného činu [přiměřeně roz. č. 10/1974 Sb.
rozh. tr.]. Je zcela zřejmé, že již dříve uložené tresty (jakož i trest
vyhoštění) neměly na obviněného žádný výchovný vliv a páchání trestné činnosti
se stalo součástí jeho životního stylu. Jeho přítomnost na území České
republiky je tedy nežádoucí, neboť obviněný jednáním poškozoval nejen majetek,
ale i bezpečnost lidí a obecný zájem na respektovaném společenském soužití, k
páchání trestné činnosti nemá kritický náhled, trestnou činnost bagatelizuje a
z předchozích výchovných trestů si nevzal ponaučení, přičemž jeho trestná
činnost má vzestupnou tendenci v rámci své škodlivosti pro společnost, což jsou
důvody pro vyhoštění v souladu s výše uvedenými ustanoveními. Z předchozích
soudních rozhodnutí pro obviněného jasně vyplynulo, jaká na území České
republiky existují pravidla chování a že není vyloučeno mj. také uložení trestu
vyhoštění při nerespektování těchto pravidel. Ta skutečnost, že obviněnému byl
ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 1 T 194/2013, ve
spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 To 66/2013 uložen
také trest vyhoštění, jednoznačně prokazuje, že měl obviněný informace k
možnému uložení trestu vyhoštění při nerespektování pravidel chování, a nic na
tom nemění ani skutečnost, že uvedený trest (vyhoštění) nebyl po rozhodnutí
Nejvyšším soudem sp. zn. 7 Tdo 1216/2014, kterým bylo výše uvedené rozhodnutí
Městského soudu v Praze zrušeno, již Městským soudem v Praze po vrácení věci,
znovu uložen. Gradace trestné činnosti, násilná trestná činnost a spáchání více
trestných činů, to vše jsou okolnosti, které (s ohledem na výše uvedené
skutečnosti) uložení trestu vyhoštění (v souladu s výše uvedenými zákonnými
ustanoveními) odůvodňují.
27. Ve vztahu k argumentaci obviněného, že jeho jednání – pokud by bylo
prokázáno, že se ho dopustil, mělo být posouzeno podle ustanovení § 12 tr.
zákoníku a ev. postoupeno k projednání jako přestupek, musí Nejvyšší soud
konstatovat, že pokud jde o jednání uvedené pod bodem 1) rozsudku soudu prvního
stupně, jednalo se o zločin loupeže, kdy jednání obviněného naplňující znaky
zmíněného trestného činu v posuzované věci svojí závažností nevybočuje z běžně
se vyskytujících podstat trestných činů dané skutkové podstaty (nelze dovodit,
že by šlo o banální žárliveckou roztržku, násilí obviněného se stupňovalo),
nelze přehlížet ani skutečnost, že obviněný byl uznán vinným několika trestnými
činy, (byť ve vztahu k § 178 a § 228 odst. 1 tr. zákoníku se dovolával aplikace
§ 163 tr. ř. – jeho aplikaci však neuplatnil ani podle § 265b odst. 1 písm. e)
tr. ř., přesto na tuto námitku Nejvyšší soud reagoval – viz bod 13, avšak
ztotožnil se se závěry nižších soudů). V souvislosti s námitkou obviněného na
použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku lze odkázat na kritéria vymezená k možnosti
aplikace tohoto ustanovení v rozhodnutí č. 26/2013 Sb. rozh. tr.], na uvedenou
námitku reagoval také již soud druhého stupně na straně 7 svého usnesení.
Logicky byl rovněž odvolacím soudem odůvodněn výrok o náhradě škody (viz str.
8), který mj. vycházel ze zjištění – ze znaleckého posudku z oboru ekonomika,
odvětví cen a odhady se specializací na movité věci, se kterým se Nejvyšší soud
ztotožňuje [správnost úvah soudů nižších stupňů jednoznačně vyplývá nejen z
výpovědi poškozené, ale také dalších důkazů – viz č. l. 192, 211, 217 a 232 –
již zmíněného znaleckého posudku]. Obstát nemohla ani námitka obviněného, že mu
byl uložen nepřiměřeně přísný trest. V souvislosti s otázkou trestu a možnosti
dovolání proti výroku o nesprávně uloženém trestu je nezbytné odkázat na
rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., které se zabývá problematikou námitek
uplatněných k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., případně
k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dále považuje Nejvyšší
soud ve vztahu k otázce přiměřenosti trestu zmínit rozhodnutí Ústavního soudu
ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 2866/07. V tomto rozhodnutí Ústavní soud
„připomíná, že s odkazem na uvedený dovolací důvod lze napadat toliko pochybení
soudu týkající se druhu a výměry uloženého trestu v jasně vymezených intencích,
tzn. druh trestu musí být podle zákona nepřípustný anebo trest byl uložen mimo
hranice příslušné trestní sazby, ať již nezákonným překročením její horní
hranice, či nedůvodným prolomením její dolní hranice. … S poukazem na citovaný
dovolací důvod se … nelze domáhat zrušení napadeného rozhodnutí pouze pro
nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, a to ani za situace, kdyby výrokem o
trestu nebyla důsledně respektována ustanovení § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31
odst. 1, 2 tr. zák., která definují účel trestu a stanoví obecné zásady pro
jeho ukládání.“ Z výše uvedených rozhodnutí vyplývá, že námitka, na kterou
obvinění (obecně), rovněž však i obviněný v předmětné trestní věci, poukazují,
že jim „byl uložen nepřiměřeně přísný, exemplární, odstrašující trest“, je
námitku, pod uvedené dovolací důvody nepodřaditelnou.
28. V kontextu výše uvedených skutečností Nejvyšší soud uzavírá, že
dovolání obviněného pouze v části námitek, uplatněných v rámci důvodu dovolání
podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je zjevně neopodstatněné, ostatní námitky
obviněného směřovaly proti skutkovému zjištění a hodnocení důkazů soudy nižších
stupňů, přičemž takové námitky je nutno z pohledu uplatněného dovolacího důvodu
[§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., částečně také § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.]
označit za právně irelevantní.
29. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu
Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst.
3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší
soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek
přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 7. 2018
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu