Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2017 o
dovolání, které podali obvinění V. D., J. K., a J. P., proti
rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919,
jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp.
zn. 43 T 5/2015, takto :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítají .
1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T
5/2015-3639, byli uznáni vinnými
obviněný V. D.
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku
obviněný J. K.
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem
dokonaným, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku a zvlášť
závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. b),
odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku
obviněný J. P.
zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku.
Uvedených trestných činů se (s obviněnými Z. D., Z. S.) podle skutkových
zjištění krajského soudu dopustili tím, že
a) obviněný V. D.
jako revizní technik ev. č. .........., dne 29. 12. 2010 vyhotovil zprávu o
provedení revize elektrického zařízení výchozí ev. č. ...... (dále jen Zpráva),
provedené v období od 27. 12. 2010 do 29. 12. 2010, s předmětem a místem revize
- revize el. instalace - izolační stavy kabeláže objektu FOVE V., do které
úmyslně uvedl nepravdivé údaje "výkon FOVE 481,65 kW, panely PERLIGHT
1900W/1ks, celkem 2535 ks", ačkoliv věděl, že k datu 29. 12. 2010 na
fotovoltaické elektrárně společnosti MONDRAGONE, s.r.o., IČ 292 06 227, tehdy
se sídlem Kroměříž, Jožky Silného 2684/3 (dále též jen spol. MONDRAGONE,
s.r.o.), ve V. nejsou žádné fotovoltaické panely nainstalovány na ocelových
konstrukcích a propojeny mezi sebou kabely do funkčního celku, kdy zároveň
věděl, že tato Zpráva o provedení revize elektrického zařízení bude použita
jako podklad pro Energetický regulační úřad, Masarykovo nám. 5, Jihlava (dále
jen ERÚ) k vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů, přičemž
si byl vědom skutečnosti, že bez uvedení celkového počtu 2535 ks panelů v této
jeho Zprávě by ERÚ licenci nevydal,
čímž obv. V. D. takto záměrně a cíleně pomohl obviněnému J. P. získat
neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok
na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než
jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011,
b) obviněný Z. D.
jako člen představenstva spol. EKOSOLARIS, a.s., IČ 255 35 668 (dále jen spol.
EKOSOLARIS, a.s.), který zastupoval tuto společnost při výstavbě fotovoltaické
elektrárny spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. ve věcech technických na základě
smlouvy o dílo č. 39/2010 ze dne 5. 11. 2010 mezi spol. EKOSOLARIS, a.s., a
obv. M. V., který zabezpečoval provedení montáže konstrukcí a panelů, tak se
dne 30. 12. 2010 ústně dohodl s obv. Z. S., aby obv. M. V. dne 31. 12. 2010
dal pokyn svým zaměstnancům a brigádníkům montovat fotovoltaické panely na
ocelové konstrukce elektrikářskými stahovacími páskami bez náležité fixace a
bez zapojení panelů kabely mezi sebou do funkčního celku, a to s cílem pro
potřeby kontrol ze strany zaměstnanců ERÚ a zaměstnanců skupiny E.ON vyvolat
zdání, že fotovoltaická elektrárna spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. je dokončená
a provozuschopná o výkonu 0,481 MW, načež
následně dne 31. 12. 2010 doprovázel K. a O. - zaměstnance skupiny E.ON, po
fotovoltaické elektrárně spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. při schválení
výrobny ze strany spol. E.ON, kterým záměrně zamlčel, že fotovoltaické panely
nejsou ve skutečnosti propojeny a tato fotovoltaická elektrárna jako celek je
nefunkční,
čímž obv. Z. D. takto vědomě a cíleně pomohl obv. J. P. jednak získat
neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok
na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než
jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011, a
také tak s tímto cílem záměrně pomohl obv. J. P. ve prospěch spol.
MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně získat protokol o schválení výrobny od spol.
E.ON ještě v roce 2010,
c) obviněný J. K.
jako zaměstnanec Odboru licencí ERÚ v J., ačkoliv věděl, že není oprávněnou
úřední osobou za ERÚ provádět úkony ve správním řízení vedeném ERÚ pod č.
j.13753/2010-ERU ohledně žádosti spol. MONDRAGONE, s.r.o., o vydání licence na
výrobu elektřiny, tak bez pokynu a bez vědomí oprávněných úředních osob - L.
P., I. F. a L. Ž., záměrně dne 31. 12. 2010 provedl v doprovodu svého
kamaráda Z. P., který nebyl ani zaměstnancem ERÚ, předběžnou kontrolu stavu
dokončenosti fotovoltaické elektrárny spol. MONDRAGONE, s.r.o., o výkonu 1,9 MW
umístěné ve V. u P., přičemž je po stavbě této elektrárny doprovázel obv. J.
P., kdy obv. K. záměrně "přehlédl", že nainstalované fotovoltaické panely
nejsou navzájem propojeny mezi sebou a fotovoltaická elektrárna tedy není
dokončená a není provozuschopná k 31. 12. 2010, přičemž i přes toto zjištění
následně po návratu do sídla ERÚ v J. záměrně ještě téhož dne vytiskl v 15.05
hodin ROZHODNUTÍ o udělení licence č. 111017963 na výkon 0,481 MW pro spol.
MODRAGONE, s. r. o., pod č. j. 13753-7/2010-ERU, které odnesl podepsat I. F.,
která tuto licenci za ERÚ podepsala právě toliko na základě nepravdivých
informací od obv. J. K., neboť tento ji lživě informoval o dokončení a
provozuschopnosti dané elektrárny, přičemž obv. K. tak jednal i přesto, že
L. Ž. – jako oprávněná osoba za ERÚ den předtím, tedy 30. 12. 2010, osobně
provedl kontrolu fotovoltaické elektrárny spol. MODRAGONE, s. r. o., a zjistil,
že na fotovoltaické elektrárně je nainstalován minimální počet fotovoltaických
panelů na základě zjištěných skutečností dospěl k rozhodnutí nevydat licenci
spol. MODRAGONE, s. r. o., do 31. 12. 2010, což obv. J. K. sdělil ještě před
výše popsaným jednáním obv. K.,
čímž obv. J. K. takto záměrně a cíleně pomohl obv. J. P. získat neoprávněně
licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok
na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než
jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011,
přičemž tak obv. J. K. při této cílené pomoci obv. P. také překročil svoji
pravomoc a zneužil svého úředního postavení a jednal vědomě v rozporu s
ustanovením § 2, § 3, § 15 odst. 2 a § 51 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb.,
správní řád, ve znění pozdějších předpisů,
d) obviněný J. P.
jako jednatel spol. MONDRAGONE, s.r.o., v blíže nezjištěné době nejpozději do
31. 12. 2010 záměrně podepsal jménem spol. MONDRAGONE, s.r.o., nepravdivý
předávací protokol o předání solárního fotovoltaického systému do provozu ze
dne 29. 12. 2010, ačkoliv věděl, že k danému datu nebyly nainstalovány na
uvedené fotovoltaické elektrárně spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. fotovoltaické
panely, a dále, ačkoliv věděl, že tento předávací protokol bude předložen ERÚ
jako jeden z podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických
zdrojů ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., ještě v roce 2010, načež
dne 31. 12. 2010 záměrně předložil na ERÚ v J. rozhodnutí Stavebního úřadu
Městského úřadu v Prostějově (dále jen SÚMÚP) o předčasném užívání stavby
vydané pod sp. zn. SÚ/3305/2010-K., č. j. PVMU 214151/2010 61, a dále tamtéž
předložil i výše citovanou nepravdivou zprávu o výchozí revizi elektrického
zařízení ev. č. .... od obv. V. D. ze dne 29. 12. 2010 o výkonu elektrárny
0,481MW a s počtem panelů 2535 ks a také výše citovaný nepravdivý předávací
protokol o předání solárního fotovoltaického systému do provozu mezi investorem
spol. MONDRAGONE, s.r.o., a generálním dodavatelem spol. EKOSOLARIS, a.s., ze
dne 29. 12. 2010, ačkoliv věděl, že jak údaje ve zprávě o výchozí revizi
elektrického zařízení, tak i samotný předávací protokol jsou nepravdivé, kdy ve
skutečnosti fotovoltaická elektrárna spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. nebyla
dne 31. 12. 2010 dokončena, a zároveň věděl, že uvedené dokumenty budou
podkladem pro rozhodnutí ERÚ o vydání licence na výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010, čímž ve prospěch jím jako jednatelem
zastupované spol. MONDRAGONE, s.r.o., cíleně za přispění dalších
spoluobviněných včetně obv. J. K. uvedl zaměstnance ERÚ v omyl –
přinejmenším I. F. a na základě nepravdivých dokumentů získal dne 31. 12.
2010 neoprávněně licenci ERÚ na výrobu elektřiny z fotovoltaických zdrojů ve
prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., tedy ještě v roce 2010 s tím, že tuto ještě
téhož dne v sídle ERÚ v J. osobně převzal a takto pro spol. MONDRAGONE,
s.r.o., neoprávněně zajistil nárok na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti
let dle sazby stanovené pro rok 2010, tedy za výrazně vyšší cenu, než jaká by
byla předmětné společnosti garantována v případě získání dané licence až v roce
2011,
e) obviněný Z. S.
jako předseda představenstva a ředitel spol. EKOSOLARIS, a.s., která byla
generálním dodavatelem při výstavbě FVE spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V., v
blíže nezjištěné době, nejpozději do 31. 12. 2010, záměrně jménem spol.
EKOSOLARIS, a.s., podepsal nepravdivý předávací protokol o předání solárního
fotovoltaického systému této elektrárny do provozu ze dne 29. 12. 2010, přičemž
tak učinil i přesto, že věděl, že k danému datu nebyly nainstalovány na uvedené
fotovoltaické elektrárně spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. fotovoltaické panely,
a dále i přesto, že věděl, že tento předávací protokol bude předložen ERÚ jako
jeden z podkladů pro vydání licence na výrobu elektřiny z fotovoltaických
zdrojů ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., ještě v roce 2010, načež
dále dne 30. 12. 2010 se ústně dohodl s obv. Z. D., aby obv. M. V. dne 31.
12. 2010 dal pokyn svým zaměstnancům a brigádníkům montovat fotovoltaické
panely na ocelové konstrukce elektrikářskými stahovacími páskami bez náležité
fixace a bez zapojení panelů kabely mezi sebou do funkčního celku, a to s cílem
vyvolat zdání, že fotovoltaická elektrárna spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. je
dokončená a provozuschopná o výkonu 0,481 MW pro potřeby kontrol ze strany
zaměstnanců ERÚ a zaměstnanců skupiny E.ON Distribuce, a.s.,
čímž obv. Z. S. takto záměrně a cíleně pomohl obv. J. P. jednak získat
neoprávněně licenci ve prospěch spol. MONDRAGONE, s.r.o., na výrobu elektřiny z
fotovoltaických zdrojů ještě v roce 2010 s tím, že tak získá neoprávněně nárok
na garantovanou výkupní cenu na dobu dvaceti let za výrazně vyšší cenu, než
jaká by mu byla garantována v případě získání dané licence až v roce 2011, a
také tak s tímto cílem záměrně pomohl obv. J. P. ve prospěch spol.
MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně získat protokol o schválení výrobny od spol.
E.ON ještě v roce 2010,
kdy výše popsaným způsobem se obvinění V. D., Z. S., Z. D., J. K. a
J. P. záměrně podíleli na uvedení v omyl I. F. jako k vydání předmětné
licence oprávněné pracovnice ERÚ, dále vyjma obv. J. K. i na vytvoření
podmínek pro uvedení v omyl zaměstnance ERÚ, který měl dne 31. 12. 2010 provést
předběžnou kontrolu FVE spol. MONDRAGONE, s.r.o., ve V. a na uvedení v omyl i
pracovníků spol. E.ON, kteří měli provést schválení dané FVE jako výrobny, kdy
za vědomého a cíleného přispění všech obviněných získal obv. J. P. k 31. 12.
2010 od ERÚ pravomocnou licenci č. 111017963 na výrobu elektřiny ve prospěch
spol. MONDRAGONE, s.r.o., a zároveň díky provedení tzv. prvního paralelního
připojení k distribuční soustavě spol. E.ON dne 31. 12. 2010 tak vznikl spol.
MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněný nárok na garantovanou výkupní cenu pro výrobu
elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2010 ve výši
12.150 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let oproti výkupní ceně pro výrobu
elektřiny z fotovoltaických zdrojů uvedených do provozu v roce 2011 ve výši
5.500 Kč za vyrobenou MWh po dobu 20 let, čímž v průběhu následujících 20 let
by se spol. MONDRAGONE, s.r.o., neoprávněně obohatila v souhrnu o částku
nejméně 63 mil. Kč v prvé řadě na úkor spol. E.ON Distribuce, a.s. a od 1. 1.
2013 primárně na úkor spol. E.ON Energie, a.s. s tím, že
Rok Měsíc Číslo faktury Dodané množství v kWh Nároková cena (připojení do 31.12.2010) v Kč Nároková cena (připojení od 1.1.2011) v Kč Rozdíl cen (připojení do 31.12.2010 – připojení od 1.1.2011) v Kč duben 2011001 67 135 832 474,00 369 242,50 463 231,50 květen 2011002 50453 625 617,20 277 491,50 348 125,70 červen 2011003 16 855 209 002,00 92 702,50 116 299,50 červenec 2011005 35 068 434 843,20 192 847,00 241 969,20 srpen 2011007 55 394 686 885,60 304 667,00 382 218,60 září 2011008 48 663 603 421,20 267 646,50 335 774,70 říjen 2011010 29 407 364 646,80 161 738,50 202 908,30 listopad 2011011 16 221 201 140,40 89 215,50 111 924,90 2011 prosinec 2011012 8 750 108 500,00 48 125,00 60 375,00 celkem 4-12/2011 327 946,00 4 066 530,40 1 803 703,00 2 262 827,40 leden 2012001 15 110 191 141,50 84 767,10 106 374,40 únor 2012002 26 339 333 188,35 147 761,79 185 426,56 březen 2012003 48 317 611 210,05 271 058,37 340 151,68 duben 2012004 52 024 658 103,60 291 854,64 366 248,96 květen 2012005 62 153 786 235,45 348 678,33 437 557,12 červen 2012006 49 909 631 348,85 279 989,49 351 359,36 červenec 2012007 49 294 623 569,10 276 539,34 347 029,76 srpen 2012008 54 144 684 921,60 303 747,84 381 173,76 září 2012009 44 458 562 393,70 249 409,38 312 984,32 říjen 2012010 30 658 388 165,25 172 142,85 216 022,40 listopad 2012011 10 707 135 443,55 60 066,27 75 377,28 2012 prosinec 2012012 8 164 103 274,60 45 800,04 57 474,56 celkem 1-12/2012 451 304,00 5 708 995,60 2 531 815,44 3 177 180,16 leden 2013001 5 610 72 385,83 32 106,03 40 279,80 leden 2013001 záporná cena -7,67 -7,67 0,00 únor 2013002 14 601 188 396,70 83 561,52 104 835,18 březen 2013003 32 573 420 289,42 186 415,28 233 874,14 duben 2013004 46 305 597 473,42 265 003,52 332 469,90 květen 2013005 50 510 651 730,53 289 068,73 362 661,80 červen 2013006 43 109 556 235,43 246 712,81 309 522,62 červenec 2013007 67 722 873 816,97 387 573,01 486 243,96 srpen 2013008 56 400 727 729,20 322 777,20 404 952,00 září 2013009 40 573 523 513,42 232 199,28 291 314,14 říjen 2013010 35 394 456 688,78 202 559,89 254 128,92 listopad 2013011 14 224 183 532,27 81 403,95 102 128,32 2013 prosinec 2013012 9 012 116 281,84 51 575,68 64 706,16 celkem 1-12/2013 416 033,00 5 368 066,13 2 380 949,19 2 987 116,94 celkem 04/2011-12/2013 1 195 283,00 15 143 592,13 6 716 467,63 8 427 124,50
tedy jen za období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2012 ve vztahu ke spol. MONDRAGONE,
s.r.o., byla v důsledku jednání všech výše uvedených obviněných způsobena
primárně spol. E.ON Distribuce a.s., IČ 280 85 400 škoda ve výši nejméně
5.440.008 Kč, o kteroužto částku se neoprávněně obohatila spol. MONDRAGONE,
s.r.o., (pozn. vzhledem k legislativní změně, a to nabytí účinnosti zákona č.
165/2012 Sb. o podporovaných zdrojích energie, od 1. 1. 2013 vstoupila do práv
poškozeného spol. E.ON Energie, a.s., IČ 260 78 201) a v období od 1. 1. 2013
do 31. 12. 2013 ve vztahu ke spol. MONDRAGONE, s.r.o., byla způsobena primárně
spol. E.ON Energie škoda ve výši nejméně 2.987.117 Kč, o kteroužto částku se
neoprávněně obohatila spol. MONDRAGONE, s.r.o.
2. Obvinění byli odsouzeni
obviněný V. D.
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku
k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr.
zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle
§ 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti
spočívající v zákazu výkonu činnosti revizního technika na dobu pěti let. Podle
§ 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest
ve výši 200 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy
celkem 500.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě
vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí
svobody v trvání deseti měsíců.
obviněný J. K.
podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k
úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon byl podle §
56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle § 73
odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající
v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici oprávněné úřední osoby ve
smyslu § 15 odst. 2 správního řádu na dobu pěti let. Podle § 67 odst. 1, § 68
odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 200 denních
sazeb, kdy výše jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy celkem 500.000 Kč. Pro
případ, že by nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69
odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti
měsíců.
obviněný J. P.
podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let,
pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 67 odst. 1, § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněnému
uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb, kdy výše jedné denní sazby
činí 2.500 Kč, tedy celkem 1.000.000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest
ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven
náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
3. Citovaným rozsudkem rozhodl krajský soud též o vině obviněného Z. D., Z.
S. a obviněné společnosti Mondragone, s. r. o.
4. O odvoláních státního zástupce a obviněných V. D., Z. D., J. K., J.
P. a společnosti MONDRAGONE, s. r. o., proti tomuto rozsudku rozhodl Vrchní
soud v Olomouci rozsudkem ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919. Z
podnětu odvolání obviněného V. D. a státního zástupce napadený rozsudek podle
§ 258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně tohoto obžalovaného částečně
zrušil, a to v celém výroku o trestu. Z podnětu odvolání státního zástupce
napadený rozsudek ohledně obviněného J. P. podle § 258 odst. 1 písm. e),
odst. 2 tr. ř. částečně zrušil, a to v celém výroku o trestu. Z podnětu
odvolání obviněného J. K. napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d), e)
tr. ř. ohledně tohoto obviněného zrušil v celém rozsahu. Podle § 259 odst. 3
tr. ř. nově rozhodl takto
obviněný V. D.
byl za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, dílem
dokonaný, dílem ve stadiu pokusu dle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož
zůstal výrok o vině v bodě a) nezměněn, odsouzen podle § 209 odst. 5 tr.
zákoníku, za použití § 58 odst. 5 tr. zákoníku, k trestu odnětí svobody v
trvání tří roků. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon
trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let. Podle § 73 odst. 1, odst. 3
tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu
činnosti revizního technika na dobu pěti let.
obviněný J. K.
byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle
§ 329 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, jehož se dopustil
způsobem popsaným na str. 2 až 4 rozsudku odvolacího soudu, za nějž byl
odsouzen podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání pěti
let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s
dozorem. Podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu
činnosti spočívající v zákazu výkonu zaměstnání ve státní správě v pozici
oprávněné úřední osoby ve smyslu § 15 odst. 2 správního řádu na dobu pěti let.
obviněný J. P.
byl za zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr.
zákoníku, dílem dokonaný, dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr.
zákoníku, ohledně něhož zůstal výrok o vině v bodě d) nezměněn, odsouzen podle
§ 209 odst. 5 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti
měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen
do věznice s ostrahou. Podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku, § 68 odst. 1, odst. 2
tr. zákoníku mu byl uložen peněžitý trest ve výši 400 denních sazeb, kdy výše
jedné denní sazby činí 2.500 Kč, tedy celkem 1.000.000 Kč. Pro případ, že by
nebyl peněžitý trest ve stanovené lhůtě vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr.
zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou let.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti citovanému rozsudku vrchního soudu podali obviněný V. D., obviněný
J. K. a obviněný J. P. prostřednictvím svých obhájců dovolání, jež opřeli o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
6. Obviněný V. D. podal dovolání proti citovanému rozsudku vrchního soudu
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Radka Vondráčka dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů
jednání obviněného nesprávně zhodnotily z hlediska příslušných ustanovení
trestního zákoníku a dotčených předpisů v oblasti energetického práva. Má za
to, že v důsledku nesprávného právního hodnocení byly zastírány či znevažovány
důkazy svědčící v jeho prospěch, když soudy obou stupňů ignorovaly podstatné
části jeho obhajoby.
7. Ohledně revizních zpráv ze dne 30. 11. 2010 a 29. 12. 2010 obviněný
nerozporuje, že tyto vyhotovil a předal objednateli. Z těchto revizních zpráv
však neměl jiný majetkový prospěch krom obvyklé odměny za zpracování takových
zpráv. Má proto za to, že nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu,
kterým byl uznán vinným. Vypracoval výchozí revizní zprávu s tím, že nikdy
neměl v úmyslu vypracovat konečnou revizní zprávu a předmětná revizní zpráva
byla předána ERÚ nezávisle na jeho vůli. Vzhledem k tomu, že revizní zpráva,
kterou vypracoval, byla výchozí, nebylo jejím účelem, aby osvědčovala funkčnost
celé elektrárny. Na vypracování výchozí revizní zprávy mělo jasně navazovat
vypracování konečné revize celé elektrárny. Nelze mu klást za vinu, pokud ERÚ
není schopno rozlišit mezi výchozí a konečnou revizní zprávou. V této
souvislosti dále namítá nesprávné provedení důkazu Sdělením státního úřadu
inspektorátu práce a neprovedení důkazu znaleckým posudkem ČVÚT, které byly s
to potvrdit, že jím vypracované revizní zprávy jsou pouze dílčími zprávami,
které nelze považovat za osvědčující bezpečnost celého elektrického zařízení.
Pokud jde o obsah revizních zpráv, tyto se týkaly výhradně kabeláže provedené v
prvotní fázi výstavby elektrárny, kdy popsal tu část kabeláže položenou v zemi,
která se na místě skutečně v době vypracování zprávy nacházela. Nelze mu klást
za vinu, pokud do popisu revidované elektrárny uvedl určitý počet panelů, neboť
toto je nutné, aby bylo zřejmé, na jakou zátěž je kabeláž připravena.
8. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud citoval nesprávné znění právních
předpisů, pokud v případě zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o
výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů
(energetický zákon), a vyhlášky č. 426/2005 Sb., o podrobnostech udělování
licencí pro podnikání v energetických odvětvích, užil znění aktuální ke dni
vydání rozhodnutí. Domnívá se, že mělo být užito znění předpisů účinné v době
údajného spáchání trestného činu, přičemž ve svém dovolání dává k dispozici
srovnání obou znění daných předpisů.
9. Obviněný dále namítá, že ERÚ jakožto správní orgán vázaný zásadou materiální
pravdy a zásadou vyšetřovací měl řádně a úplně zjistit skutečný stav věci. Jako
správní orgán mohl sice vydat chybné rozhodnutí, nemohl však vydat rozhodnutí
na základě omylu. ERÚ rozhodující ve správním řízení nelze pokládat za subjekt,
který by mohl být uveden v omyl.
10. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř.
zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 1. 2017, č. j. 6 To
58/2016-3919, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T
5/2015-3639, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal, aby Krajský soud v Brně
věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, popř. dovolací soud sám
rozhodl podle § 265m odst. 1 tr. ř. tak, že jej ve smyslu § 226 písm. b) tr. ř.
zprostí obžaloby.
11. Obviněný J. K. podal proti citovanému rozsudku vrchního soudu
prostřednictvím svého obhájce Mgr. Jana Valihracha dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném hmotně právním
posouzení, a to zejména: jestli obviněný vykonával úkony ve správním řízení,
aniž by byl oprávněnou úřední osobou, jestli měl postavení úřední osoby a
jestli lze v jeho případě uvažovat o překročení pravomoci úřední osoby.
12. Obviněný poukazuje na rozdíl mezi úřední osobou ve smyslu § 14 odst. 1
správního řádu a oprávněnou úřední osobou ve smyslu § 15 odst. 2 správního
řádu, kdy nalézací soud se měl zabývat nejen vymezením úřední osoby dle
trestního práva, ale také dle správního práva. Obviněnému je kladeno za vinu,
že jednal, ačkoliv věděl, že není oprávněnou úřední osobou za ERÚ provádět
úkony ve správním řízení. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014,
sp. zn. 6 Tdo 1018/2014, je však třeba jednání úřední osoby s ohledem na zásadu
dobré správy považovat za jednání oprávněné úřední osoby se všemi důsledky,
které z toho pro správní orgán vyplývají.
13. Za překročení pravomoci lze považovat pouze situaci, kdy je postupem úřední
osoby překročen rámec zákonného vymezení pravomoci jako takové, tedy když
úřední osoba při jejím výkonu vybočí z předem stanoveného rámce své pravomoci a
obvyklého způsobu jejího výkonu. Pokud však zde taková souvislost s plněním
úkolů veřejné správy není, a pokud taková osoba není zákonem vybavena
oprávněními a povinnostmi, nemůže se jednat o výkon pravomoci úřední osoby v
rozporu se zákonem. Skutek popsaný ve výroku odvolacího soudu není trestným
činem zneužití pravomoci úřední osoby, neboť obviněný nečinil žádné úkony ve
správním řízení, nevykonával tedy žádnou pravomoc a nemohl ji tedy ani
překročit. Veřejnou moc lze uplatňovat pouze v případech a v mezích stanovených
zákonem. Předběžná prohlídka energetického zařízení však nebyla realizována na
základě zmocnění, jež by vyplývalo ze zákona či podzákonné normy, ale toliko na
základě ústního neformálního pokynu nadřízeného pracovníka. Nevykonával proto
úkony jako oprávněná úřední osoba v rámci správního řízení, neboť se nemohlo
jednat o úkon správního orgánu v řízení ve smyslu § 15 odst. 1 správního řádu.
Zákonná úprava s realizací předběžné kontroly stavu dokončenosti fotovoltaické
elektrárny vůbec nepočítala, nemohla proto být podmínkou pro udělení licence a
nemohlo se tedy jednat o výkon pravomoci správního orgánu. Jeho jednání tak
nebylo realizací pravomoci úřední osoby a nelze je tedy kvalifikovat jako
naplňující znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední
osoby. Ani v případě vytisknutí rozhodnutí o vydání licence se nemůže jednat o
úkon správního řízení, neboť nebyly splněny náležitosti dle § 69 odst. 1
správního řádu pro písemné vyhotovení rozhodnutí. Rozhodnutí ve smyslu
správního řádu tedy nevzniklo a nebyl učiněn ani úkon správního řízení.
Obviněný nikdy neprováděl úkony ve správním řízení, a proto nemohl ovlivnit,
zda rozhodnutí bude vydáno. Licence udělená Energetickým regulačním úřadem
představuje oprávnění k výkonu podnikatelské činnosti v energetických
odvětvích. Smyslem udělení licence není deklarovat či potvrzovat stavební a
technickou dokončenost energetických zařízení, kdy ERÚ ani nebyla zákonem
svěřena pravomoc o tomto rozhodovat, a musí v tomto směru vždy vycházet z
činnosti jiného správního orgánu, konkrétně stavebního úřadu. S ohledem na to,
že řízení o udělení licence před ERÚ je řízením nárokovým, pokud jsou podklady
stavené zákonem řádně předloženy, je ERÚ povinen učinit odpovídající závěr.
Jeho jednání postrádá znak protiprávnosti i příčinné souvislosti se vznikem
následku. Vzhledem k tomu absentuje i znak zavinění ke všem obecným znakům
skutkové podstaty.
14. Obviněný dále namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními uvedenými
ve skutkové větě rozhodnutí a jeho odůvodněním. Odvolací soud dospěl k závěru,
že z jeho strany nebyl naplněn znak uvedení v omyl či zneužití omylu, avšak
tuto část skutkové věty v popisu skutku ponechal. V popisu skutku je tak
obviněnému kladeno za vinu něco, čeho se dle odůvodnění rozsudku vůbec
nedopustil.
15. Závěrem obviněný navrhl, aby dovolací soud z důvodu uvedeného v ustanovení
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, jakož i rozsudek Krajského soudu v Brně
ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639 a věc vrátil soudu prvního stupně k
novému projednání a rozhodnutí. Zároveň žádá o přerušení výkonu trestu odnětí
svobody postupem dle § 265o odst. 1 tr. ř.
16. Obviněný J. P. podal proti citovanému rozsudku vrchního soudu
prostřednictvím své obhájkyně JUDr. Ladislavy Palatinové dovolání, jež opřel o
dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť soudy obou stupňů
nerespektovaly zásady trestního řízení in dubio pro reo a presumpce neviny, což
se projevilo v zásadním vybočení z mantinelů daných judikaturou Ústavního soudu
a došlo tak k extrémnímu rozporu mezi skutkovými zjištěními soudu a skutečným
obsahem jednotlivých dosud provedených důkazů. Důsledkem toho došlo také k
porušení zásad uvedených v § 2 odst. 5 tr. ř. a § 2 odst. 6 tr. ř.
17. Nalézací soud dospěl k rozhodnutí o vině a následném trestu na
základě domněnek a spekulací a odvolací soud toto chybné hodnocení důkazů pouze
přejal. Nalézací soud došel k závěru o vině na základě svědeckých výpovědí
svědka P. Č., svědků O. a D., obviněného V. a záznamů ve stavebních denících
obviněného V. a společnosti ESOKOM. Ostatní důkazy, které byly provedeny a
svědčí v jeho prospěch, však nalézací ani odvolací soud vůbec nehodnotily.
Soudy se v odůvodnění svých rozhodnutí nevypořádaly se skutečností, že se s
dalšími obviněnými vůbec nezná, což vyplývá z jejich výpovědí při hlavním
líčení. Slyšení svědci a listinné důkazy vyvracejí jeho podíl na jakékoli
vědomosti o nedokončenosti předmětné elektrárny. Obviněný se stal jednatelem
společnosti MONDRAGONE, s. r. o., dne 21. 10. 2010, přičemž k tomuto datu byla
FVE před dokončením a zhotovitelem byl ujištěn, že zbývá zapojit pouze FVE
panely. Dle smlouvy o dílo měla být dokončena do 15. 11. 2010, a pokud by
nedošlo v důsledku změny podmínek výkupu elektrické energie ze strany ERÚ v
listopadu 2010 a následné ztrátě FVE panelů z trhu, nebyl by problém elektrárnu
ve sjednaném termínu dokončit. V této souvislosti podává obviněný ve svém
dovolání výčet vyslechnutých svědků, jejichž výpovědi toto potvrzují. Závěry
soudů obou stupňů jsou v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo
486/2010, neboť sama společnost E.ON jako účastník soukromoprávního vztahu si
měla ve vlastním zájmu pohlídat, že ze strany společnosti MONDRAGONE, s. r. o.,
budou řádně splněny podmínky, které měla jako výrobce elektřiny splňovat.
Ostatně zaměstnanci společnosti E.ON prováděli na místě fyzickou kontrolu a
vyplňovali protokol o prvním paralelním připojení k síti, přičemž neshledali
žádných překážek pro vydání licence ze strany ERÚ ani překážek ze strany
funkčnosti předmětné FVE. Nadto odvolací soud dovodil, že D. nebyl povinen
komukoliv sdělovat, že elektrárna není funkční, kdy taková povinnost mu nebyla
stanovena a z ničeho nevyplývala. Naopak jeho, jako investora, činí odpovědným
za vše a ukládá mu povinnosti, jež přesahovaly rámec jeho možností.
18. Ani jeden z dokumentů, který předložil ERÚ spolu se žádostí o
udělení licence nebyl nepravdivý. Soudy uvedly, že předávací protokol ze dne
31. 12. 2010 byl nepravdivý, neboť FVE nebyla funkční. Tento závěr však
neodpovídá obsahu předávacího protokolu. Vše, co mu bylo jako statutárnímu
zástupci společnosti předáno, se ke dni 31. 12. 2010 na FVE skutečně nacházelo.
Nadto tento předávací protokol nebyl k udělení licence ani potřebný. Rozhodnutí
Stavebního úřadu MÚ Prostějov o dočasném užívání stavby bylo vydáno v souladu
se zákonem na základě fyzického ohledání stavby. Nepravdivá nebyla ani zpráva o
výchozí revizi elektrického zařízení vypracovaná obviněným V. D., neboť tato
odpovídala výkonu elektrárny a počtu panelů, které byly dne 31. 12. 2010 na FVE
nainstalovány.
19. Odvolací soud ve svém rozhodnutí porušil zásadu zákazu reformationis
in peius, neboť mu uložil přísnější trest odnětí svobody než soud prvního
stupně, ačkoliv odvolání státního zástupce směřovalo do výroku o uložení
peněžitého trestu. Vzhledem k tomu, že výroky o uložených trestech jsou
oddělitelné, Vrchní soud v Olomouci nesprávně zrušil celý výrok o trestu,
namísto toho, aby rozhodl pouze o napadených výrocích o trestu. Došlo tak k
porušení práva na spravedlivý proces a vybočení z mezí ústavní judikatury a
judikatury Nejvyššího soudu.
20. Závěrem obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr.
ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne
19. 1. 2017, č. j. 6 To 58/2016-3919, a rovněž zrušil v celém rozsahu napadený
rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2016, č. j. 43 T 5/2015-3639, a
dále aby postupoval podle § 265l odst. 1 tr. ř. a přikázal soudu prvního
stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň navrhl,
aby podle § 256o odst. 1 tr. ř. přerušil předseda senátu Nejvyššího soudu výkon
rozhodnutí – trestu odnětí svobody, proti němuž bylo dovolání podáno.
21. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil
prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce), který uvedl, že obvinění toliko opakují svoji
obhajobu z předchozího řízení a různou měrou citují argumenty, které uvedli již
ve svých odvoláních proti rozsudku nalézacího soudu, přičemž k těmto se již
obsáhle vyjádřil ve svém odůvodnění odvolací soud.
22. Ohledně dovolání obviněného V. D. státní zástupce souhlasí s tou
částí, jež vytýká odvolacímu soudu užití nesprávného znění energetického
zákona. Toto však považuje toliko za vadu odůvodnění, jež nemá vliv na
správnost samotného výroku napadeného rozsudku. Upozorňuje, že trestní
odpovědnost obviněného nebyla založena na tom, že jeho revizní zpráva byla
jediným podkladem, ale že byla použita jako podklad vedle dalších podkladů
ostatních obviněných. Je mu vytýkáno zejména, že na naléhání svědka Č. uvedl
do revizní zprávy konkrétní počet panelů, aniž by je viděl nainstalované a
zapojené. K tomuto se doznal jak v přípravném řízení, tak také u hlavního
líčení. K porušení zásady in dubio pro reo státní zástupce uvádí, že se jedná o
zásadu procesní, nikoli hmotně právní a Nejvyšší soud nepřipouští, aby bylo
dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Také z judikatury Ústavního
soudu plyne, že důvodem pro zrušení soudního rozhodnutí je toliko extrémní
porušení této zásady. Vina obviněného byla důvodně dovozena z širších
souvislostí případu – jeho erudice a zkušeností, jeho sledování jinak
nesmyslného úsilí rychle dokončit za temných zimních dnů solární elektrárnu a
zaznamenaného přemlouvání, aby do revizní zprávy uvedl to, co tam původně uvést
nechtěl. Otázka viny obviněného by mohla být posuzována jinak, pokud by počet
plánovaných solárních panelů do svých revizních zpráv běžně uváděl a nemusel k
tomu být přemluven, a pokud by si vůbec neuvědomoval, proč jsou v závěru roku
2010 investoři a dodavatelé solárních elektráren tak netrpěliví. Výše uvedené
námitky jsou procesního charakteru a tvrzený dovolací důvod dle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. nemohou naplnit.
23. Pokud dále dovolatel namítá, že ERÚ nelze uvést v omyl, Nejvyšší
soud dosud zastává stanovisko opačné. V usnesení ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4
Tdo 968/2016, s odkazem na další judikaturu vyslovil totiž názor, že ve
správním řízení je možno uvést ERÚ v omyl, neboť „občanskoprávní řízení sporné,
jež je ovládáno zásadou projednací, se však výrazně liší od správního řízení
uplatňovaného před ERÚ v rámci řízení o udělení licence pro podnikání v
energetické oblasti. Řízení o vydání licence je správním řízením, kdy
vrchnostenský orgán vydává na základě podkladů převážně dodaných účastníkem
osvědčení o naplnění nějaké skutečnosti s konstitutivními účinky, nikoli sporem
dvou stran, který rozhoduje nestranný a nezávislý arbitr – soud. Jak vyplývá ze
stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn
305/2010, důležitým aspektem k určení, zda onu instituci lze uvést v omyl, je
skutečnost, zda je v předmětném řízení „protistrana“, jež ví, jaký je skutečný
stav věci – např. žalovaný v civilním majetkovém sporu věděl, jaké dělal
majetkové dispozice – a nemůže tak být uveden žalobcem v omyl. Řízení o vydání
licence má charakter zásadně neveřejného písemného řízení, kdy správní orgán
vychází zejména z písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné
licence“. Tvrzení obviněného, že ERÚ nelze uvést v omyl je tak nesprávné.
Jelikož se jedná o námitku proti naplnění znaku užité skutkové podstaty,
považuje tuto námitku za hmotně právní, avšak zjevně neopodstatněnou.
24. Dovolání obviněného J. K. považuje státní zástupce za dílem zjevně
neopodstatněné a dílem neodpovídající uplatněnému ani jinému dovolacímu důvodu.
Obviněný zejména namítá, že při obhlídce elektrárny a dalších administrativních
úkonech na svém pracovišti nevykonával veřejnou moc, a nemohl tedy porušit
pravomoc úřední osoby. Nejvyšší soud však v usnesení ze dne 30. 10. 2014, sp.
zn. 6 Tdo 1018/2014, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2000, sp.
zn. III. ÚS 371/99, vyslovil názor, že pod pojem pravomoc spadá i přípravná
fáze procesu rozhodování. Trestnost jednání zdánlivě neoprávněných subjektů
dovozuje i judikatura. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2013, sp. zn.
8 Tdo 197/2013, publikovaného pod č. 77/2013 Sb. rozh. tr., a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6 To 1409/2014, vyplývá, že
postavení úřední osoby mohou mít i osoby, které vlastní rozhodnutí ve
vrchnostenském postavení sice nečiní, ale pouze je připravují nebo pouze
zajišťují jeho výkon. Z uvedených důvodů označil státní zástupce námitku
obviněného, že neměl postavení úřední osoby, za zjevně neopodstatněnou, neboť
ačkoliv sám nerozhodoval, byl aktivně činný v přípravné fázi rozhodování
správního úřadu.
25. K poukazovanému rozporu mezi výrokem rozsudku a jeho odůvodněním
došlo, když odvolací soud ohledně uvedení v omyl svědkyně F. dospěl k jinému
skutkovému zjištění než soud nalézací, avšak vyjádřil to pouze zmírněním právní
kvalifikace bez redukce skutkové věty. Výrok o vině je v důsledku toho formálně
vadný ve prospěch obviněného, když popsanému skutku by odpovídala přísnější
právní kvalifikace. Z hlediska spravedlivého procesu se naopak jedná o vadu v
jeho neprospěch, když popis skutku obsahuje i jednání, které odvolací soud
výslovně označil za neprokázané. Rozhodným ovšem je, že jisté „přeplnění
skutku“ při jinak správném právním posouzení obvykle není považováno za
dostatečný důvod k rušení napadeného rozhodnutí. Nadto obviněný zde brojí proti
té části popisu skutku, která se nijak neodrazila v právním posouzení. Státní
zástupce má tedy za to, že v této části je dovolání podáno z jiného než v §
265b tr. ř. uvedeného důvodu, neboť obviněný se domáhá pouhé redukce popisu
skutku, nikoliv jeho jiného právního posouzení.
26. Ohledně dovolání obviněného J. P. v části namítající porušení
zásady in dubio pro reo státní zástupce odkazuje na své vyjádření ke stejné
námitce obviněného V. D. (bod 22). K namítanému extrémnímu rozporu mezi
učiněnými skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním uvádí, že v takovém
případě by se muselo jednat o „případ svévolného hodnocení důkazů provedeného
bez jakéhokoliv racionálního logického základu“, a že Nejvyšší soud sice může
za pomoci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. výjimečně
napravovat i takové, v zákonných dovolacích důvodech neuvedené, vady procesní,
avšak jen pokud měla nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení
základních postulátů spravedlivého procesu. Přitom Ústavní soud i Nejvyšší soud
jsou „tak v daném ohledu povolány korigovat pouze nejextrémnější excesy“. Blíže
viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04,
publikovaný pod č. 172/2004 Sb. nál. a usn. Ústavního soudu. Obviněný by tedy
musel namítnout nikoliv jen to, že k logickému skutkovému zjištění učiněnému
soudem existuje jím tvrzená stejně logická alternativa, nýbrž že skutkové
zjištění učiněné soudem zcela postrádá jakýkoliv logický základ. U jednotlivých
důkazů citovaných v dovolání však neuvedl, v čemž bylo jejich hodnocení soudem
zcela nesmyslné a v čem tedy extrémní rozpor spočívá.
27. Obviněný namítá, že se s dalšími obžalovanými nezná a z tohoto
důvodu se nemohlo jednat o činnost „koordinovanou a sofistikovanou“. Jako
odběratel elektrárny však nemusel znát nikoho jiného než svého dodavatele Z.
S. Naopak, pokud by se všichni obvinění navzájem znali, nasvědčovalo by to
spíše jejich amatérismu a porušování základních konspiračních pravidel než
koordinovanosti a sofistikovanosti. V ideálním případě obviněný spoluobviněné
vůbec nezná a pouze se zabývá využitím vzájemných vztahů. K předložení
nepravdivých podkladů na ERÚ nebylo zapotřebí, aby se seznamoval s dalšími
osobami. Postačilo mu, že mu tyto osoby nepravdivé podklady poskytly. Pokud jde
o jeho tvrzenou nevědomost o nedokončenosti elektrárny, tomuto neodpovídá jeho
chování počátkem roku 2011. Obviněný neuvádí, že by byl faktickou nefunkčností
elektrárny nějak překvapen, nebo že by se cítil svým dodavatelem nějak
podveden. A to přesto, že mu vznikly z tvrzeného zatajení nefunkčnosti
elektrárny značné škody. K námitce obviněného, že splnil formální podmínky pro
vydání licence, státní zástupce odkazuje na již citované usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016, dle něhož „i žádosti o
udělení licence obsahující všechny náležitosti a zákonem požadované přílohy
nemusí být vyhověno, pokud jiné důkazy tuto žádost relevantním způsobem
zpochybní“. Za významné je třeba považovat, zda solární elektrárna byla či
nebyla k 31. 12. 2010 zprovozněna, přičemž takovému zprovoznění brání, jsou-li
solární panely v elektrárně jen umístěny, aniž by byly zapojeny do sítě. K
námitce obviněného, že „ani jeden z dokumentů“, které předložil ERÚ, nebyl
nepravdivý, státní zástupce uvádí, že tyto dokumenty byly nepravdivé ve svém
souhrnu, neboť z nich ERÚ mohl snadno učinit nesprávný závěr, požadovaný
obviněnými, že elektrárnu se do konce roku 2010 podařilo dohotovit.
28. K námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce cituje
judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, z níž činí závěr, že neuplatnění
trestní odpovědnosti podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku může přicházet v úvahu
pouze v případech zcela výjimečných. Okolnosti konkrétního případu by musely
být zcela mimořádné a zákonodárcem při formulování konkrétní skutkové podstaty
trestného činu v podstatě nepředpokládatelné. Čin obviněného, tak jak je popsán
v rozsudku nalézacího soudu, však takové výjimečné znaky nemá. Jedná se o běžný
podvod vymykající se původnímu záměru zákonodárce pouze poněkud vyšší
sofistikovaností, zapojením většího počtu osob a vysokou škodou. Tyto okolnosti
ovšem škodlivost jednání dovolatele spíše zvyšují, než aby ji snižovaly.
29. Pokud jde o námitku porušení zákazu reformationis in peius, odkazuje
státní zástupce na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž by byl takovým
porušením naplněn dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však
nebyl obviněným uplatněn. Z úvodu odvolání státního zástupce ze dne 10. 6. 2016
je patrno, že bylo podáno v neprospěch obviněného J. P. do výroku o trestu
specifikovaného jako trest odnětí svobody a peněžitý trest. V obsahu odvolání
pak státní zástupce uvádí, že by považoval za vhodné zpřísnění trestu uložením
trestu propadnutí majetku a trestu zákazu činnosti, přičemž bez uložení těchto
trestů považuje trest odnětí svobody za nepřiměřeně mírný. Obviněný dovozuje,
že státní zástupce nenapadl výrok o trestu odnětí svobody. Tento výklad však
státní zástupce považuje za ryze formalistický, neboť by vedl v požadavek na
státní zástupce, aby v případě, kdy napadají celý výrok o trestu vždy
navrhovali zpřísnění všech uložených i uložitelných trestů. Takový požadavek na
obsah odvolání je přemrštěný a procesně zbytečný. Státní zástupce se ve svém
odvolání dostatečně vyjádřil, že podává odvolání proti výroku o trestu, přičemž
považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně mírný. I tuto námitku
považuje státní zástupce za zjevně neopodstatněnou.
30. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání všech
tří obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, neboť jde o
dovolání zjevně neopodstatněná. Zároveň vyjádřil souhlas, aby o nich Nejvyšší
soud rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání,
a to i pro případ jiného, než jím navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm.
c) tr. ř.].
III.
Přípustnost dovolání
31. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal,
zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě
a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podaly osoby oprávněné.
Shledal přitom, že dovolání obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1,
odst. 2 písm. a) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami
oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na
místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňují rovněž i
obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).
IV.
Důvodnost dovolání
obecná východiska
32. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §
265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky
naplňují jím uplatněné dovolací důvody.
33. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
34. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst.
1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
35. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu
skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem
(soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva
(trestního, ale i jiných právních odvětví).
36. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že
Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§
265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní
iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má
zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr.
ř.).
37. Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení
dovolání obviněných.
vlastní posouzení dovolání
38. Ačkoli dovolatelé podali svá dovolaní z důvodu uvedeného v § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř., podstatnou část jejich námitek nelze hodnotit ani jako
formálně tento dovolací důvod naplňující. Je tomu tak proto, že se neomezují na
napadení nesprávnosti hmotně právního posouzení skutkového stavu věci, resp.
skutku popsaného ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, nýbrž samotná
skutková zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu. Nejvyšší soud není v
rámci dovolacího řízení oprávněn přezkoumávat skutková zjištění nalézacího
soudu, neboť - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu v jeho výkladu
Ústavním soudem - musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak jej popsal soud
prvního stupně, příp. soud odvolací, ve výroku odsuzujícího rozsudku.
39. Obvinění V. D. a J. P. sice ve svých dovoláních námitky tzv.
extrémního nesouladu uplatnili, tyto jejich námitky však nejsou opodstatněné.
Dovoláním napadená rozhodnutí takto vymezenou vadou, projevující se očividnou
nesprávností skutkových a potažmo i právních závěrů, zatížena nejsou.
Rozhodnutí trpící vadou extrémního nesouladu by obsahovalo taková skutková
zjištění, která nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů
jejich hodnocení, případně by obsahovala zjištění, jež by s provedenými důkazy
byla dokonce přímo v rozporu. Za případ extrémního nesouladu nelze považovat
situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňují požadavky formulované zněním § 2
odst. 6 tr. ř., ústí do skutkových a právních závěrů, jež jsou z obsahu
provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a
požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu, avšak jsou odlišné od pohledu obviněného.
40. Pokud dovolatelé namítli, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou
in dubio pro reo, je předně nutno připomenout, že výhrada porušení pravidla in
dubio pro reo nedopadá pod obviněnými uplatněný dovolací důvod, neboť zmíněné
pravidlo plynoucí ze zásady presumpce neviny, zakotvené v čl. 40 odst. 2
Listiny a § 2 odst. 2 tr. ř., má vztah pouze ke zjištění skutkového stavu věci
na základě provedeného dokazování, a to bez důvodných pochybností (§ 2 odst. 5
tr. ř.). Uplatňuje se v podobě „v pochybnostech ve prospěch obviněného“, tedy v
přijetí té skutkové varianty, jež je pro obviněného (nej)příznivější. Z
uvedeného vyplývá, že toto pravidlo má procesní povahu, týká se jen otázek
skutkových a jako takové není způsobilé naplnit obviněnými zvolený (ani žádný
jiný) dovolací důvod.
41. Současně třeba dodat, že z povahy tohoto pravidla plyne, že se
použije výhradně tehdy, pokud pochybnosti o vině obviněného skutečně existují.
Takové pochybnosti však soudy ve věci posuzované neměly. Odvolací soud v
odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „nalézací soud provedl dostupné důkazy v
rozsahu pro rozhodnutí nezbytném v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a
zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.“
42. Protože se v dovolacím řízení neuplatňuje revizní princip, z něhož
by plynula povinnost dovolacího soudu z vlastní iniciativy komplexně přezkoumat
správnost a zákonnost jednotlivých výroků, resp. i všech dílčích skutkových a
právních závěrů, které jednotlivé výroky odůvodňují (Nejvyšší soud přezkoumává
napadená rozhodnutí na podkladě námitek dovolatele, jež věcně naplňují jím
uplatněný dovolací důvod), omezuje se dovolací soud na následující
konstatování. Byť tvrzená porušení procesních ustanovení nedosáhla rozměrů, jež
by z pohledu garance práva obviněného na spravedlivý proces měla odůvodnit
kasaci napadených rozhodnutí (založenou na jejich předchozím přezkumu) ústícímu
do závěru o oprávněnosti výhrad dovolatelů, považoval Nejvyšší soud za potřebné
se stručněji vyjádřit i k těmto výhradám odvolatelů. Současně se prvotně
zaměřil na ty námitky, jež uplatněný dovolací důvod formálně naplnily. Při
posuzování těchto otázek dospěl Nejvyšší soud k následujícím poznatkům.
K dovolání obviněného V. D.
43. Námitkou, jež naplňuje dovolatelem uplatněný dovolací důvod, je
tvrzení, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu. Jak však
již uvedl státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání obviněného, Nejvyšší
soud takový názor nezastává. Již ve svém dřívějším rozhodnutí – v usnesení ze
dne 19. 10. 2016, sp. zn. 4 Tdo 968/2016 – se Nejvyšší soud k dané
problematice vyjádřil zcela jednoznačně, když poukázal na fakt, že závěry
učiněné ve vztahu k občanskoprávnímu řízení spornému, které je ovládáno zásadou
projednací, nelze bez dalšího uplatňovat pro správní řízení před ERÚ. Pro
posouzení, zda lze příslušný orgán uvést v omyl, je podle stanoviska trestního
kolegia Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. Tpjn 305/2010, podstatná
existence „protistrany“, jež ví, jaký je skutečný stav věci, a jež tak nemůže
být uvedena žalobcem v omyl. Platí-li toto pro občanskoprávní sporné řízení,
neplatí stejné závěry pro správní řízení před ERÚ, neboť toto řízení má zásadně
charakter neveřejného písemného řízení, v němž správní orgán vychází zejména z
písemných podkladů toho, kdo podal žádost o udělení předmětné licence. Závěr
obviněného, že správní orgán nemůže vydat rozhodnutí na základě omylu je tedy
nesprávný. Jeho námitku je proto nutno označit za zjevně neopodstatněnou.
44. Obviněný dále namítá, že soud prvního stupně nesprávně provedl důkaz
Sdělením státního inspektorátu práce a odvolací soud jeho návrh na provedení
tohoto důkazu a důkazu znaleckým posudkem ČVUT zamítl. Nejvyšší soud je nucen
především opětovně připomenout, že není v rámci dovolacího řízení oprávněn
zasahovat do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Dle zásady volného
hodnocení důkazů je na rozhodnutí nalézacího soudu (příp. soudu odvolacího,
jenž může skutková zjištění soudu prvního stupně modifikovat na podkladě
vlastního důkazního řízení), které skutečnosti považuje za relevantní k
dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak
tyto důkazy následně zhodnotí. Jak upozornil odvolací soud, není procesní
povinností obecných soudů vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka.
Neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek
nespravedlivé (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 či sp.
zn. I. ÚS 972/09). Odvolací soud dostatečně odůvodnil zamítnutí důkazních
návrhů obviněného s tím, že je považuje za nadbytečné, neboť tyto důkazy již
byly řádně provedeny během hlavního líčení dne 2. 12. 2015. Soud druhého stupně
tak zcela dostál požadavkům judikatury Ústavního soudu na odůvodnění rozhodnutí
stran problematiky tzv. opomenutých důkazů.
45. Dovolatel má dále za to, že soud druhého stupně postupoval
nesprávně, pokud v případě citací zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách
podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně
některých zákonů (energetický zákon), a vyhlášky č. 426/2005 Sb., o
podrobnostech udělování licencí pro podnikání v energetických odvětvích, použil
znění aktuální ke dni vydání rozhodnutí namísto znění účinného v době, kdy
došlo k údajné trestné činnosti. Dovolací soud k tomuto uvádí, že v daném směru
(stran otázky účinnosti jím zmiňovaných norem) je jeho námitka důvodná.
Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku správně uvedl, že znění, s
nímž operuje odvolací soud, nebylo účinné v době posuzovaného jednání. Již
proto s ním nelze argumentovat při řešení viny dovolatele. Nutno však
zdůraznit, že závěr o existenci subjektivní stránky dovolatele není budován
(zejména ne výlučně) na skutečnostech zmiňovaných odvolacím soudem ve vztahu k
pozdější právní úpravě, neboť ten toliko rozvinul (nikoli však opodstatněným
způsobem) argumentaci soudu nalézacího, s níž se ztotožnil (reakci soudu
prvního stupně obsaženou na str. 37 a 38 rozsudku pokládá za logickou a
správnou). Závěr o subjektivní stránce je soudy nižších stupňů budován zejména
na zjištěních týkajících se data vystavení revizní zprávy a údajů, které
dovolatelem vystavená zpráva obsahovala a jež byly podstatné pro rozhodování
pracovníků ERÚ. Soudy vyšly i z toho, že dovolatel věděl, že jím vystavená
zpráva bude použita jako podklad pro ERÚ k vydání licence, přičemž neobsahovala
žádný údaj, který by upozorňoval na to, na čem buduje svou obhajobu obviněný,
tj. že nejde o (v jeho pojímání koncovou) revizní zprávu, na jejímž podkladě by
se teprve mělo přistupovat k posouzení důvodnosti žádosti o vydání licence.
46. Námitka dovolatele směřující proti posouzení jeho revizních zpráv
soudy obou stupňů je toliko opakováním jím uplatněné obhajoby. K posouzení
povahy revizních zpráv je třeba přistoupit v celistvosti a komplexnosti dané
trestní věci, neboť jednání obviněného bylo jedním z řady na sebe navazujících
kroků, jež společně zapříčinily neoprávněné získání licence a vznik nároku na
zvýhodněné výkupní ceny. Třeba zopakovat, že rozhodnutí soudů nižších stupňů o
vině obviněného nebylo založeno na závěru, že jeho revizní zpráva byla jediným
(či výlučným) podkladem pro vydání licence, jak opakovaně tvrdí. Soudy obou
stupňů naopak jasně uvedly, že jeho revizní zpráva byla použita jako jeden z
podkladů k vydání předmětné licence, jenž - společně s podklady poskytnutými
ostatními obviněnými - sloužil k vytvoření nepravdivého obrazu o stavu
elektrárny. Sám obviněný připustil, že si byl vědom, že jím zpracovaná revizní
zpráva bude sloužit jako podklad pro udělení licence. Tvrzením, že jeho záměrem
vždy bylo vyhotovit toliko výchozí revizní zprávu a logicky měla být následně
vypracována konečná revizní zpráva, však obviněný pouze přenáší svoji
odpovědnost na zaměstnance ERÚ, pokud těmto vyčítá, že mezi výchozí a konečnou
revizní zprávou nedokázali rozlišit.
47. Jak plyne z výpovědí zaměstnanců ERÚ, při předložení revizní zprávy
primárně posuzovali, jestli má všechny obsahové náležitosti, jaký je
nainstalovaný výkon, počet panelů, razítko a podpis revizního technika a závěr,
jestli zařízení odpovídá požadavkům ČSN. Zaměstnanci ERÚ nejsou a ani nemohou
být odborníci na každý aspekt zařízení, k nimž udělují licence. Z tohoto důvodu
jsou ze zákona vyžadovány podklady vypracované techniky s potřebnou odborností,
kteří svým razítkem a podpisem ručí za správnost jimi vypracované zprávy. Pokud
je takto vypracovaná zpráva předložena jako jeden z podkladů pro vydání
licence, nemají zaměstnanci ERÚ důvod pochybovat o její správnosti a
pravdivosti. S ohledem na odborné znalosti obviněného nelze pochybovat o tom,
že si byl vědom, z jakého důvodu je revizní zpráva vyžadována, a proč na něj
bylo svědkem Č. naléháno, aby do zprávy doplnil počet panelů, přestože tyto
neviděl nainstalovány. Jak přiléhavě uvedl státní zástupce, o vině obviněného v
dané věci by bylo uvažováno zcela jinak, pokud by běžně počet plánovaných
solárních panelů do revizních zpráv uváděl a nemusel k tomuto být přemlouván.
48. Jinými slovy vyjádřeno, nepřesnost, jíž se v odůvodnění svého
rozsudku dopustil odvolací soud, nemá za následek, že by závěry soudů nižších
stupňů o úmyslné povaze jednání dovolatele, která je z hlediska zavinění
předpokladem právního závěru, že se dopustil jednání pomocného ve smyslu § 24
odst. 1 písm. c) tr. zákoníku, byly vadné.
K dovolání obviněného J. K.
49. K námitkám tohoto dovolatele, jenž zpochybňuje důvodnost aplikace
ustanovení § 329 tr. zákoníku na svou osobu v souvislosti s jednáním, jehož se
podle skutkových zjištění soudů obou stupňů dopustil, se úvodem sluší
připomenout následující obecná východiska.
50. Trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1
písm. b) tr. zákoníku spáchá úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu
nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch
překročí svou pravomoc.
51. Skutková podstata tohoto trestného činu vyžaduje speciální subjekt,
tady osobu mající zvláštní postavení - úřední osobu. Trestní zákoník ve svých
výkladových ustanoveních definici úřední osoby obsahuje. Podle obecné definice
je úřední osobou fyzická osoba, která je výslovně jmenována v § 127 odst. 1,
plní úkoly státu nebo společnosti a používá při tom svěřené pravomoci pro
plnění těchto úkolů.
52. Soudy obou stupňů prokázaly, že obviněný byl úřední osobou ve smyslu
§ 127 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku, neboť plnil jako zaměstnanec odboru
licencí Energetického regulačního úřadu úkoly státu při regulaci v energetice,
kdy při plnění těchto úkolů používal svěřené pravomoci. K námitce obviněného
státní zástupce přiléhavě cituje judikaturu Nejvyššího soudu (usnesení ze dne
20. 3. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1977/2013, a usnesení ze dne 29. 1. 2015, sp. zn. 6
Tdo 1409/2014), podle níž mohou mít postavení úřední osoby i ty osoby, jež
nečiní vlastní rozhodnutí ve vrchnostenském postavení, ale pouze je připravují
nebo zajišťují jeho výkon.
53. Obviněný namítá, že pojem úřední osoby by měl být vykládán nejen v
kontextu trestního práva, ale také v kontextu práva správního. Při výkladu
pojmů právní normy je třeba vždy použít definici, již sama právní norma
obsahuje. Pokud by obdobný pojem obsahovala jiná právní norma, jež by mu
stanovovala odlišný obsah, nelze tuto použít bez dalšího při jeho interpretaci
a následné aplikaci. Jinými slovy vyjádřeno, s ohledem na to, že trestní
zákoník obsahuje vlastní definici pojmu úřední osoba, nelze při výkladu tohoto
pojmu a potažmo v souvislosti s řešením otázky trestní odpovědnosti obviněného
užít normy správního práva.
54. K naplnění objektivní stránky daného trestného činu dochází při
zneužití svěřené pravomoci úřední osoby jednou z taxativně daných forem: buď
vykonáváním pravomoci způsobem odporujícím zákonu, nebo překročením vlastní
pravomoci či konečně neplněním povinnosti vyplývající z pravomoci. V případě
obviněného podle zjištění soudů naplnění objektivní stránky spočívalo v
překročení jeho pravomoci. Pokud obviněný namítá, že nečinil žádné úkony ve
správním řízení, nevykonával tedy žádnou pravomoc a nemohl ji tedy ani
překročit, lze k takto formulované námitce připomenout, že „[o] překročení
pravomoci jde, když pachatel vykonává činnost, která patří do pravomoci jiné
úřední osoby, popř. jiného orgánu, a to buď nadřízeného, nebo též podřízeného,
nižšího, pokud úřední osoba nemá právo vztáhnout vyřízení věci na sebe. Patří
sem i případy, kdy úřední osoba jedná bez zvláštního zmocnění, pokud je právní
řád vyžaduje (srov. R 19/1981, s. 110 a 111).“ (viz Šámal, P. a kol. Trestní
zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, 3614 s.)
55. Soudy obou stupňů se detailně zabývaly otázkou, zda byl obviněný
oprávněnou úřední osobou podle správního řádu k výkonu této pravomoci.
Nejvyšší soud se plně ztotožňuje se závěry odvolacího soudu (str. 47 rozsudku),
že oprávněnými úředními osobami na základě opatření předsedy Energetického
regulačního úřadu byli v řízení o udělení licence spol. MONDRAGONE, s. r. o.,
toliko I. F. a L. Ž. Odvolací soud rovněž uvádí, že obviněný nebyl
jmenován ani ustanoven oprávněnou osobou, nebyl nikým pověřen, neměl žádné
písemné zmocnění a nepožádal jej o to ani L. Ž., který oprávněnou úřední
osobou byl.
56. Není tedy pochyb, že pokud obviněný jako zaměstnanec odboru licencí
ERÚ (úřední osoba ve smyslu § 127 odst. 1 tr. zákoníku) prováděl úkony ve
správním řízení vedením ERÚ ohledně žádosti spol. MONDRAGONE, s. r. o., o
vydání licence na výrobu elektřiny, kdy bez pokynu a vědomí oprávněných
úředních osob provedl předběžnou kontrolu stavu dokončenosti fotovoltaické
elektrárny a následně ovlivnil vydání rozhodnutí o udělení licence způsobem
popsaným ve výroku rozsudku odvolacího soudu (překročil svěřenou pravomoc),
byla jeho jednáním objektivní stránka trestného činu bezesporu naplněna.
57. Námitky obviněného směřující proti kvalifikaci trestného činu podle
§ 329 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku sice formálně naplňují dovolací důvod dle §
265b odst. 1 písm. g), jsou však zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného J. P.
58. K námitce dovolatele týkající se použití zásady subsidiarity trestní
represe se podrobně vyjádřil ve svém rozhodnutí již odvolací soud, přičemž
Nejvyšší soud se s jeho závěry plně ztotožňuje. K doplnění uvádí následující
skutečnosti.
59. Podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku je trestným činem takový protiprávní
čin, který trestní zákoník označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v
tomto zákoně. Z dikce tohoto ustanovení platí, že zásadně každý protiprávní
čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným
činem. Pokud je jednání trestným činem, je třeba vůči jeho pachateli vyvodit
trestní odpovědnost za jeho spáchání. Naznačený závěr je v případě méně
závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe
ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž lze uplatňovat trestní
odpovědnost pachatele a její trestněprávní důsledky pouze v případech
společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle
jiného právního předpisu.
60. Nejvyšší soud považuje (vyjma odkazu na stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikovaného pod č. 26/2013 Sb.
rozh. tr.) za vhodné připomenout závěry obsažené v rozhodnutích Nejvyššího
soudu, týkajících se problematiky zásady subsidiarity, v nichž bylo vysloveno
(viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 6 Tdo
1508/2010), že „sama existence jiné právní normy, umožňující nápravu závadného
stavu způsobeného pachatelem, ještě sama o sobě nezakládá nutnost postupu jen
podle této normy s odkazem na zásadu subsidiarity trestní represe (resp. pojetí
trestního práva jako ultima ratio), bez možnosti aplikace trestně právních
institutů. Byl-li spáchán trestný čin, jehož skutková podstata byla beze zbytku
ve všech znacích naplněna, nemůže stát rezignovat na svou roli při ochraně
oprávněných zájmů fyzických a právnických osob s poukazem na primární existenci
institutů občanského, obchodního práva či jiných právních odvětví, jimiž lze
zajistit náhradu škody, která byla trestným činem způsobena. Akcentace principu
ultima ratio nemůže zcela znemožnit aplikaci základního principu – účelu
trestního řízení - tak, jak je vymezen v ustanovení § 1 odst. 1 tr. ř.“
61. Společenská škodlivost se neposuzuje plošně. Je třeba ji vždy
zvažovat v konkrétním posuzovaném případě, tj. u každého méně závažného
trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění
kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům
zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o
tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není
trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se
uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice
trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové
podstaty.
62. Obviněný svým jednáním naplnil kvalifikovanou skutkovou podstatu
zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku. Svým
jednáním, dílem ve stádiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, způsobil
škodu podstatně přesahující svou výší škodu velkého rozsahu ve smyslu § 138 tr.
zákoníku. Jak uvedl odvolací soud, nelze v žádném případě opomenout značně
sofistikovaný a koordinovaný způsob spáchání tohoto trestného činu. S ohledem
na vysokou společenskou škodlivost jednání obviněného použití § 12 odst. 2 tr.
zákoníku nepřichází v úvahu. Námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.
63. K námitce dovolatele spočívající v porušení zákazu reformationis in
peius lze uvést, aniž by bylo třeba se zaobírat otázkou, zda je obsahově
vyhovující dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. např.
nález Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nález Ústavního
soudu ze dne 8. 6. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/04, a dále též nález Ústavního
soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/2005), že obstát nemůže.
64. Zákaz reformationis in peius spočívá v zákazu změnit napadený
rozsudek soudu prvního stupně v neprospěch obviněného, pokud odvolací soud
nerozhoduje z podnětu odvolání podaného v neprospěch obviněného. Takové
odvolání může podat jen státní zástupce (popř. poškozený ohledně výroku o
náhradě škody nebo nemajetkové újmy nebo o vydání bezdůvodného obohacení).
65. Podle mínění dovolatele podal státní zástupce odvolání toliko do
výše uloženého peněžitého trestu. S ohledem na to, že jednotlivé výroky o
trestu jsou od sebe oddělitelné, porušil podle něj odvolací soud zákaz
reformationis in peius, pokud zrušil celý výrok o trestu a znovu rozhodl tak,
že uložil přísnější trest odnětí svobody za současného zachování výše
peněžitého trestu. Tento závěr dovolatele je však nesprávný. Státní zástupce
již v úvodu svého odvolání uvedl, že jej podává v neprospěch obviněného J. P.,
a to do výroku o trestu. Z obsahu odvolání pak dále vyplývá, že považoval
uložený trest za nepřiměřeně mírný, zejména pak trest peněžitý, byť byl uložen
v kombinaci s trestem odnětí svobody. Navrhl proto více variant možných
kombinací druhů trestů, jež by považoval za přiměřené, mj. zachování trestu
odnětí svobody v uložené délce trvání za současného uložení trestu zákazu
činnosti a peněžitého trestu, nebo trestu propadnutí majetku. Z uvedeného
vyplývá, že přestože státní zástupce označil zvláště peněžitý trest za
nepřiměřeně mírný, nesměřovalo jeho odvolání výhradně proti tomuto druhu
trestu, ale výroku o trestu jako celku. Pokud by skutečně napadal svým
odvoláním výhradně výrok o peněžitém trestu, nenavrhoval by zachování trestu
odnětí svobody za současného uložení dalšího druhu trestu. Trest dovolateli
uložený vnímal jako celek nepřiměřeně mírný. Výklad, jenž předkládá ve svém
dovolání obviněný, je příliš formalistický a jeho přijetí by vedlo k
nepřiměřeným nárokům na obsah opravných prostředků. Odvolání státního zástupce
v této věci bezezbytku splňuje obsahové náležitosti stanovené § 249 odst. 1 a 2
tr. ř., je v něm jasně uvedeno, že je podáno v neprospěch obviněného a směřuje
proti výroku o trestu. Pokud odvolání dále obsahuje několik návrhů státního
zástupce, jak by odvolací soud o opravném prostředku mohl rozhodnout, není
tento těmito návrhy vázán a v žádném případě neomezují rozsah jeho přezkumné
povinnosti (pouze na výrok o peněžitém trestu). Nutno současně zdůraznit, že i
při veřejném zasedání intervenující státní zástupce takto odvolání prezentoval,
když uvedl, že „máme za to, že tresty odnětí svobody tak, jak byly jednotlivým
obžalovaným uloženy, jsou nepřiměřeně mírné“ (č. l. 3905 verte), a toliko pro
případ, že by výměru uložených trestů odvolací soud akceptoval, požadoval
podstatné zpřísnění trestů majetkové povahy.
66. Zbývající námitky obviněného nelze hodnotit ani jako formálně
naplňující deklarovaný dovolací důvod, neboť nenapadají nesprávnost hmotně
právního posouzení skutkového stavu, nýbrž samotná skutková zjištění nalézacího
soudu. Nadto tyto dovolatelovy námitky jsou toliko opakováním výhrad
uplatněných v jeho odvolání, s nimiž se dostatečně vypořádal již odvolací soud.
Pouze nad rámec své přezkumné povinnosti proto Nejvyšší soud uvádí následující.
67. Obviněný namítá, že přestože soudy obou stupňů dovozují
koordinovanost a sofistikovanost jeho trestné činnosti, nevypořádaly se vůbec
se skutečností, že se s dalšími obviněnými nezná. Sofistikovanost této trestné
činnosti však vyplývá právě z faktu, že se všichni obvinění nemuseli znát a
nemusela mezi nimi vzniknout výslovná dohoda o spolupráci zvyšující pouze
pravděpodobnost odhalení jejich trestné činnosti. Naopak, trestná činnost byla
výsledkem souhry jednotlivých jednání obviněných, kde každý plnil svoji roli,
aniž by se museli kdykoliv setkat. Postačilo, pokud obviněný J. P.
spolupracoval se svým dodavatelem Z. S., jenž dále spolupracoval se zbylými
obviněnými. Nelze přisvědčit závěru obviněného, že se soudy nevypořádaly se
vzájemnými vztahy mezi obviněnými, neboť soud prvního stupně se této
problematice ve svém odůvodnění podrobně věnuje. Jednotlivé vazby mezi
obviněnými, jež trestnou činnost umožnily, jsou v něm detailně popsány a
podpořeny svědeckými výpověďmi.
68. Další námitkou dovolatel směřuje proti způsobu hodnocení důkazů
soudy obou stupňů. Podle jeho mínění důkazy svědčící v jeho prospěch sice byly
provedeny, soudy je však vůbec nehodnotily. V dané souvislosti se opětovně
připomíná, že dovolacímu soudu zásadně nepřísluší, aby tzv. přehodnocoval
hodnocení provedené orgánem, který důkazy provedl (zpravidla soud prvního
stupně), neboť v uvedeném směru by zasáhnout mohl toliko v případě, že by
namítané hodnocení trpělo znaky libovůle, zjevnými logickými vadami či jinými
hrubými a očividnými závadami (např. obsahovou deformací důkazů), pro které by
nemohlo obstát v kontextu práva obviněného na spravedlivý proces.
69. Ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. je vyjádřením zásady volného hodnocení
důkazů, podle níž soud hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení
založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich
souhrnu. K naplnění požadavku na náležité odůvodnění rozhodnutí dle § 125 odst.
1 tr. ř. musí soud uvést, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy
svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených
důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Dovolatel dovozuje, že soudy
nehodnotily důkazy v jeho prospěch z jednotlivých útržků výpovědí svědků, jež
vytrhává z kontextu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, především pak
soudu nalézacího, však vyplývá, že právě uvedenými výpověďmi se soud zevrubně
zabýval. Pokud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl určitou část výpovědi
svědka, nelze z tohoto vyvodit závěr, že soud důkaz nehodnotil.
70. Soud prvního stupně ve svém rozhodnutí uvedl podrobný výčet
provedených důkazů, z nichž při konstrukci svých skutkových zjištění vyšel,
přičemž nelze oprávněně tvrdit, že by skutková zjištění, ke kterým se na
základě jejich zhodnocení dobral, v těchto důkazech neměla dostatečné ukotvení.
Odvolací soud se ve svém odůvodnění detailně věnuje jednotlivým námitkám
obviněných, své úvahy dává do souvislosti s provedenými důkazy a uvádí důvody,
jež ho vedly k závěru, že obhajoba obviněných byla vyvrácena. Odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů tedy splňuje požadavky § 125 odst. 1 tr. ř., resp.
§ 134 odst. 2 tr. ř., zákonný důvod pro procesní (kasační) zásah dovolacího
soudu z tohoto úhlu nazírání proto není dán.
71. Pokud jde o námitku obviněného, že žádný z dokumentů předložených
ERÚ nebyl nepravdivý, odkazuje Nejvyšší soud na své závěry k námitkám
obviněného V. D. K posuzování podkladů předložených ERÚ je třeba přistupovat v
celistvosti a komplexnosti projednávané věci. Jednotlivé podklady shromážděné
obviněnými a následně předložené ERÚ byly nepravdivé ve svém souhrnu, kdy v
odpovědných pracovnících ERÚ vzbudily dojem, že elektrárna je dokončená a
splňuje tak po stavebně technické stránce podmínky pro udělení licence,
přestože do konce roku 2010 nebyla dokončená ani provozuschopná. Nadto právě
posouzením pravdivosti předávacího protokolu se podrobně zabýval také odvolací
soud, přičemž na základě řady důkazů došel k závěru, že tento nemohl odrážet
skutečný stav věci (str. 56 rozhodnutí).
72. Odvolací soud se zevrubně věnoval také námitce dovolatele ohledně
jeho nevědomosti o nedokončenosti elektrárny (str. 57-58 rozhodnutí). Z
výpovědí svědků M. O., J. D., R. J. a stavebního deníku obviněného M. V.
jasně vyplynulo, že dne 29. 12. 2010 nebyly instalovány v elektrárně žádné
fotovoltaické panely a ani dne 31. 12. 2010 nebyly položeny všechny panely, a
ty které položeny byly, nebyly mezi sebou propojeny a nebyly zapojeny do měničů
a střídačů. Společnost ESOKOM, která měla na starosti „elektriku“, na
elektrárně pracovala naposledy 21. 12. 2010 s tím, že pokračovala až 18. 1.
2011. V závěrečném týdnu roku 2010 tedy panely nepropojovala. Nelze přisvědčit
námitce obviněného, že nemohl poznat nedokončenost elektrárny, neboť mu muselo
být jasné, že fotovoltaická elektrárna může být provozuschopná jedině v
případě, kdy jsou jednotlivé panely mezi sebou propojeny. Na tomto závěru nic
nemění argument dovolatele, že ohledně připravenosti elektrárny důvěřoval svému
dodavateli. Pokud by skutečně dovolatel obviněnému Z. S. na konci roku 2010
věřil, že byla elektrárna dokončena a následně v roce 2011 zjistil, že toto se
nezakládalo na pravdě, jistě by toto nenechal bez odezvy. Naopak z dalších
důkazů vyplývá, že obviněný v roce 2011 s obviněným Z. S. dále spolupracoval
při dokončování elektrárny. Soudy obou stupňů dostatečně prokázaly, že
dovolatel jednal v úmyslu přímém podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kdy
si byl vědom toho, že ke konci roku 2010 nebude elektrárna provozuschopná ani
dokončená, cíleně a účelově však z důvodu získání vyšších výkupních cen za
legislativních podmínek platných pro rok 2010 postupoval tak, aby vyvolal omyl
u pracovníků ERÚ, že elektrárna dokončená je.
K důvodům rozhodnutí dovolacího soudu
73. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněných plyne, že tito ve svých
dovoláních v rozhodující míře uplatnili námitky, které se s uplatněným
dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. věcně rozešly. Námitky
hmotně právního charakteru, které byly způsobilé obsahově dovolací důvod podle
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, nebyly shledány opodstatněnými.
Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovoláních všech obviněných rozhodl způsobem
uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Podle něj Nejvyšší soud dovolání
odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
74. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o
těchto mimořádných opravných prostředcích obviněných v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
75. Pokud obvinění J. K. a J. P. ve svých dovoláních navrhli, aby
Nejvyšší soud podle § 265h odst. 3 tr. ř. v jejich případě přerušil výkon
trestu odnětí svobody, pak o těchto podnětech nebylo rozhodováno samostatným
rozhodnutím. Ze strany obviněných se jednalo toliko o podnět, nikoli návrh na
odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí (jenž může podat se zřetelem k
ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně), o
němž by bylo nutno učinit formální rozhodnutí. Nejvyšší soud však důvody pro
přerušení výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace pak nebylo zapotřebí o
podnětu obviněných stran navrženého postupu rozhodnout samostatným (negativním)
výrokem (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS
522/14).
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. září 2017
JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu