USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 10. 2024 o dovoláních, která podali obviněný Roman Matiáš, jednatel společnosti Kovošrot M&M Bystročice s.r.o., a obviněná právnická osoba Kovošrot M&M Bystročice s.r.o., se sídlem v Bystročicích 236, 779 00 Bystročice, IČ: 04924088, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 5 To 215/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 2/2023, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Romana Matiáše a právnické osoby Kovošrot M&M Bystročice s.r.o. odmítají.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 10. 5. 2023, sp. zn. 9 T 2/2023 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byli obvinění Roman Matiáš (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a právnická osoba Kovošrot M&M Bystročice s.r.o. (dále také jen „obviněná právnická osoba“) uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 2 alinea prvá, odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c), písm. e) tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustili tím, že (stručně shrnuto):
4. obviněný Roman Matiáš
jako jediný společník a současně jednatel obchodní společnosti Kovošrot M&M Bystročice s.r.o., provozující sběrnu druhotných surovin, po předchozích uskutečněných telefonních kontaktech se Z. G. se záměrem zisku, s vědomím, že se u vykupovaných předmětů jedná o umělecká díla – bronzové sochy – a ne o bronzový odpad, a dále s ohledem na svoje vzdělání, zkušenosti a praxi v oboru výkupu surovin a s ohledem na okolnosti, za kterých mu byly obě bronzové sochy nabídnuty k výkupu, bez elementárního ověření původu vykupovaných bronzových soch nebo jejich částí, s vědomím, že tyto můžou pocházet z trestné činnosti, i přes tyto okolnosti a v rozporu s povinnostmi uvedenými v § 18 odst. 4, odst. 5, § 19 odst. 1, odst. 2, zák. č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve spojení s § 41 a přílohou číslo 23 vyhlášky 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, tedy bez zaznamenání stručného popisu odpadu povahy uměleckého díla, bez ponechání odpadu bez zásahu po dobu 48 hodin od jeho převzetí a v rozporu se zákazem výkupu takového odpadu od nepodnikajících fyzických osob,
a) dne 23. 5. 2022 kolem 12.30 hodin v Bystročicích ve sběrně společnosti Kovošrot M&M Bystročice s.r.o., vykoupil na účet společnosti od Z. G. za částku 26 565 Kč na 6 ks rozřezanou bronzovou plastiku sochy Živý pramen o rozměrech 120x60 cm a váze 115,5 kg, v hodnotě minimálně 732 500 Kč, odcizenou dne 20. 5. 2022 kolem 22.00 hodin v XY z lázeňského parku obžalovanými M. P. a T. S. za účasti Z. G., ke škodě společnosti L. D., a.s.,a)
b) dne 25. 5. 2022 kolem 08.25 hodin tamtéž vykoupil na účet společnosti od Z. G. za částku 105 800 Kč bronzovou plastiku sochy Bojovník o rozměrech 260x100x135 cm a váze 460 kg, v hodnotě minimálně 1 313 750 Kč, odcizenou v době od 23.25 hodin dne 24. 5. 2022 do 03.15 hodin dne 25. 5. 2022 v Karviné – Novém Městě, na veřejném prostranství poblíž ul. XY, obžalovanými M. P., T. Ž. a M. P., za účasti Z. G., ke škodě Statutárního města Karviná,
a aby zamezil možnosti zjištění, že odkoupil odcizené bronzové sochy a mohl bronz dále odprodat, na jeho pokyn zaměstnanci sběrny bronzové sochy rozstříhali nebo rozřezali na malé kusy, které následně již jako kovový odpad prodal dne 25. 5. a dne 30. 5. 2022 slévárně Č.O.B. slévárna s. r. o., za částku 164 017 Kč,
5. obviněná právnická osoba Kovošrot M&M Bystročice s.r.o.,
v rámci výkonu své podnikatelské činnosti v oboru sběru a prodeje druhotných surovin, zastoupena jednatelem Romanem Matiášem, který byl z titulu své funkce jednatele oprávněn zastupovat společnost ve všech záležitostech a který jednal v zájmu uvedené společnosti a v její prospěch, s vědomím, že se u vykupovaných předmětů jedná o umělecká díla – bronzové sochy – a ne o bronzový odpad a že tyto můžou pocházet z trestné činnosti, se záměrem zisku a v rozporu s povinnostmi uvedenými v § 18 odst. 4, odst. 5 a § 19 odst. 1, odst. 2 zák. č. 541/2020 Sb., o odpadech, ve spojení s § 41 a přílohou číslo 23 vyhlášky 273/2021 Sb., o podrobnostech nakládání s odpady, tedy bez zaznamenání stručného popisu odpadu povahy uměleckého díla, bez ponechání odpadu bez zásahu po dobu 48 hodin od jeho převzetí a v rozporu se zákazem výkupu takového odpadu od nepodnikajících fyzických osob,
v obou případech specifikovaných výše pod body a) a b) vykoupil od Z. G. bronzové sochy předtím odcizené, které nechal zaměstnanci rozstříhat nebo rozřezat, přičemž takto vzniklý materiál byl jako kovový odpad odprodán ve výše uvedené dny uvedené slévárně.
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 roků za současného vyslovení dohledu. Dále mu byl uložen podle § 67 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 2, 5 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb, s výší denní sazby 3 000 Kč, tedy celkem ve výměře 600 000 Kč.
3. Obviněné právnické osobě byl podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 68 odst. 1, 3 tr. zákoníku a § 18 odst. 1, 2 zákona č. 418/2011 Sb., o trestní odpovědnosti právnických osob a řízení proti nim (dále jen „t. o. p. o.“) uložen peněžitý trest ve výměře 500 denních sazeb, s výší denní sazby 4 000 Kč, tedy celkem ve výměře 2 000 000 Kč. Podle § 19 t. o. p. o. za použití § 70 odst. 1 tr. zákoníku jí byl uložen trest propadnutí věci, a to peněžních prostředků ve výši 164 000 Kč, zajištěných na bankovním účtu obviněné vedeném u Fio banka, a.s. Dále podle § 23 odst. 1, 2 t. o. p. o. jí byl uložen trest uveřejnění rozsudku, a to ve lhůtě do 2 měsíců od právní moci rozsudku na své náklady v tištěném deníku Deník, regionální mutaci pro Karvinsko a Havířovsko, vydavatele Vltava Labe Media a.s., v rozsahu vymezeném soudem prvního stupně ve výroku o trestu. Podle § 101 odst. 2 písmeno e) tr. zákoníku jí bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, a to peněžních prostředků ve výši 1 702,04 Kč, a podle § 102 tr. zákoníku ochranné opatření zabrání náhradní hodnoty – osobního motorového vozidla Nissan Juke včetně dokladů a klíčů k vozidlu a jeho příslušenství.
4. Uvedeným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině, trestu a povinnosti nahradit škodu obviněných Z. G., M. P., T. S., T. Ž. a M. P., kteří byli uznáni vinnými zločiny krádeže spáchanými vůči oběma bronzovým sochám.
5. Proti shora citovanému rozsudku podali obvinění Z. G., T. Ž., M. P., R. M., obviněná právnická osoba a státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 5 To 215/2023. Podle § 258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání státního zástupce a obviněného Z. G. ve věci dotyčného obviněného zrušil výrok o vině pod bodem 2. a k němu se vztahující výrok o trestu. Podle 259 odst. 3 tr. ř. písm. a), b) znovu rozhodl o vině a trestu tohoto obviněného. V ostatních výrocích týkajících se obviněného Z. G. zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. pak zamítl odvolání zbývajících obviněných (včetně dovolatele), jež podali tento řádný opravný prostředek.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Proti rozsudku soudu druhého stupně podali obvinění prostřednictvím obhájce společné dovolání, které (formálním označením) opřeli o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), m) tr. ř. Podle mínění dovolatelů (tj. obviněného a obviněné právnické osoby) popis skutkového děje neměl oporu v provedeném dokazování. Oba soudy nižších stupňů se měly dopustit deformace důkazů, neboť jimi učiněná skutková zjištění byla ve zjevném rozporu s důkazy, čímž nerespektovaly zásady spravedlivého procesu a pochybily tím ve svém právním posouzení.
Právní závěr o úmyslném zavinění obviněného (a následné přičitatelnosti obviněné právnické osobě) ve formě nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku se odvíjel od nesprávné úvahy soudů, že obviněný byl srozuměn s trestněprávním původem dodaného materiálu. To vyloučil odsouzený Z. G., ale i svědci T. M. a E. R., jejichž výpovědi nebyly soudy ani náležitě hodnoceny. Obviněný tak (podle jeho vyjádření i podle výpovědi obou zmíněných svědků) nemohl předpokládat, že vykupuje sochy a že tedy materiál pochází z trestné činnosti.
Ostatně dovezené sochy byly rozřezány, aby nevzbudily podezření, že se jedná o umělecké dílo. V úvahách soudů také absentuje řádné odůvodnění, podle jakých důkazů dospěly k závěru, že obviněný byl dopředu domluven s odsouzeným Z. G. na krádeži soch. V tomto ohledu soudy vytvořily neprokázanou konstrukci, že si měli spolu telefonovat za tímto účelem, ovšem nebyl zjištěn obsah těchto hovorů. Jedná se tak o exces v hodnocení důkazů v neprospěch obviněného, zvláště pokud obviněný i odsouzený Z. G. již spolu opakovaně spolupracovali.
Obviněný má za to, že touto argumentací soudů vznikl i logický rozpor, jelikož měl jednat v úmyslu nepřímém, ale současně po předchozí dohodě. Pokud jde o sochu „Živý pramen“, nebyl proveden důkaz, který by potvrzoval úvahu odvolacího soudu, že „musel vidět v rozřezané soše tvar schoulené dívky, jejíž části musely evokovat tvar ženské postavy“. Obdobné platí i v případě druhého uměleckého díla „socha Bojovníka“, která byla rozřezána na dva kusy, nerozpoznatelná jako socha, což potvrdili i svědci T.
M. a E. R. Dokonce i sám soud prvního stupně ve svém odůvodnění uvedl, že socha Bojovníka nemusela být pro svůj charakter na první pohled rozpoznatelná. K tomu dále obviněný poznamenal, že odkazuje-li soud v této souvislosti na zmínku samotného obviněného u hlavního líčení o „plastickém abstraktním díle“, jedná se o vytržení z kontextu, neboť termín poprvé užil policejní orgán, a současně to vyjadřuje přesvědčení obviněného, že v dovezeném předmětu nemohl rozpoznat sochu člověka. V rozporu s judikaturou Ústavního soudu tak nebylo dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, na základě které bylo možné rozhodnout o vině obviněného, resp. o naplnění subjektivní stránky, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti.
Proto v souladu se zásadou in dubio pro reo by mělo dojít ke kasaci napadených rozhodnutí soudů obou nižších stupňů.
7. Nesprávně byla stanovena i trestnou činností způsobená škoda. V rozporu s hierarchií kritérií určujících výši škody podle § 137 tr. zákoníku soudy vycházely z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci, byť primární hledisko, cena, za kterou se věc v době a místě činu obvykle prodává, bylo podle znalce PhDr. Karla Jaroše určitelné na základě srovnání ceny prodejů obdobných soch od více uznávaných autorů. Obě sochy tak byly způsobilé prodeje, čemuž nebránilo ani předkupní právo státu při prodeji kulturních památek, neboť i stát by pak musel onu památku zakoupit za tržní cenu. Dovolatel provedl porovnání významu a věhlasu autorů obou soch a uzavřel, že v souladu se znaleckým posudkem PhDr. Karla Jaroše byla hodnota soch určitelná jejich tržní hodnotou. S tím se však v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu obecné soudy nevypořádaly a místo toho se opřely o znalecký posudek z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady restaurátorských prací, kulturních památek a movitého výtvarného umění vypracovaný MgA. Jakubem Gajdou, Ph.D., který se k primárnímu hledisku ve smyslu § 137 tr. zákoníku vůbec nevyjadřoval.
8. Z výše uvedených důvodů obvinění navrhli, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu (v petitu dovolání zjevně omylem označen jako usnesení) i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, a aby obviněné podle § 265m odst. 1 tr. ř. sám rozsudkem zprostil obžaloby v plném rozsahu.
9. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že vytýkaný zjevný rozpor v hodnocení vědomostní složky zavinění obvinění opřeli o výpovědi svědků T. M., E. R., odsouzeného Z. G. a dovolatele, které měly vyvracet závěry obecných soudů. Tím však opomněli skutečnost, že naplnění subjektivní stránky obviněným soudy dovodily ze vzdělání, zkušenosti a praxe v oboru výkupu surovin obviněného, z okolností, za kterých mu obě bronzové sochy byly nabídnuty k výkupu, a též z flagrantního porušení řady povinností uložených obviněnému zákonem jako statutárnímu orgánu právnické osoby provozující výkup odpadu. Bronz přitom není materiálem běžně se vyskytujícím na skládkách a v demolovaných objektech, přesto byl vykoupen v hmotnosti cca 6 metrických centů ve velmi krátkém období 2 dnů. Zejména v případě sochy Bojovníka svědek T. M. v přípravném řízení vypověděl, že šlo rozpoznat bronzovou sochu (takto o ní i mluvili). Tyto námitky dovolatelů tedy neodůvodňují existenci zjevného rozporu mezi skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, nýbrž pouze argumentují pro přehodnocení důkazů, aby odpovídalo jejich představám. Dovolatelé rovněž namítli nesprávnost závěrů o přičitatelnosti právnické osobě, k tomu však nevznesli žádné skutkové ani právní námitky. Pokud jde o výši škody, jejich výhrady svým zaměřením spíše odpovídají formálně neuplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť obvinění argumentují nesprávnou aplikací § 137 tr. zákoníku. I tak se jedná o námitky zjevně neopodstatněné, protože předpokládají, že v případě zničených soch šlo stanovit obvyklou prodejní cenu. V projednávaném případě však byla nenávratně zničena individuální, v jediném exempláři existující umělecká díla, což je činí neobchodovatelnými. Za těchto podmínek proto soudy nepochybily, pokud místo obvyklé ceny vycházely z výše nákladů nezbytných pro zhotovení kopií (podle znaleckého posudku MgA. Jakuba Gajdy, Ph.D.).
10. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podaná dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a toto rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
12. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2024, sp. zn. 5 To 215/2023, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obvinění jsou osobami oprávněnými k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podali prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
13. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže jsou rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Naplnění tohoto dovolacího důvodu tak vyžaduje významné narušení procesu dokazování, které má za následek deformaci skutkových zjištění v intenzitě, která již zasahuje do práva na spravedlivý proces a je s to ovlivnit rozhodnutí soudů o otázce naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu. Tento dovolací důvod tedy nemohou naplnit námitky, které toliko obecně vytýkají nesprávné hodnocení důkazů, případně pouze nastiňují jinou verzi skutkového stavu, aniž by označily konkrétní evidentní rozpory mezi obsahem důkazů a jejich interpretací soudy obou stupňů, ani takové námitky, které se týkají jen nepodstatných skutkových zjištění.
15. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
IV. Důvodnost dovolání
17. V kontextu uvedeného lze uzavřít, že část uplatněných námitek je možno formálně podřadit pod dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Byť druhý uvedený dovolací důvod formálně uplatněn nebyl, část dovolacích námitek mu obsahově odpovídá (viz níže), proto byly námitky takto posuzovány. Nelze je však hodnotit jako námitky, jež by mohly odůvodnit obviněným požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.
18. Z obsahu dovolání je patrné, že obvinění brojí primárně proti učiněným skutkovým zjištěním, která shledali rozpornými s obsahem provedených důkazů. Konkrétně rozporují, že obviněný, jenž provedl výkup dovezeného bronzového materiálu, si nemohl být vědom jeho protiprávního původu, což měly osvědčit jednotlivé výpovědi svědků i obviněných při absenci jiných důkazů prokazujících opak. Samostatně, při setrvání na popření viny, pak vytkli i nesprávné stanovení výše škody, která měla vycházet z neúplných zjištění znalce MgA. Jakuba Gajdy, Ph.D.
19. Nejvyšší soud předesílá ve shodě s vyjádřením státního zástupce, že byť dovolatelé v rámci svého podání napadli „nesprávné závěry o přičitatelnosti právnické osobě“, uvedené nikterak dále nerozvedli. Není přitom povinností Nejvyššího soudu, aby sám argumentaci dovolatelů dotvářel a domýšlel, neboť takový postup by odporoval ustanovení § 265i odst. 3 tr. ř., který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 6 Tdo 252/2024, a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22).
20. Namítají-li obvinění, že učiněné závěry obecných soudů o zaviněném jednání obviněného Romana Matiáše ve formě nepřímého úmyslu a existenci dohody mezi obviněným a odsouzeným Z. G. (byť jde o marginální skutkový závěr) odporují obsahu jednotlivých výpovědí, jsou tyto výhrady s jistou benevolencí formálně podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Předmětný důvod dovolání ve své první alternativě (na kterou jedinou výslovně odkázali) dopadá na rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, a která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Předpokladem pro naplnění uvedeného je ovšem zjištění hrubých vad ve skutkových závěrech, pro které nelze setrvat na nezměnitelnosti a závaznosti napadeného rozhodnutí, jak ostatně bylo rozvedeno výše. O zjevný rozpor se jedná tehdy, když rozhodná skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo jsou dokonce opakem toho, co je obsahem provedených důkazů.
21. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, jenž je veden kasačním, nikoliv revizním principem, být arbitrem v polemice o tom, jaké skutkové závěry učinit na základě hodnocení důkazů navazujícího na jejich provedení. Proto je též zcela důvodná koncepce dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jímž mají být napravovány jen zásadní vady právního posouzení, případně úzce vymezený okruh vad procesních majících povahu zmatečných důvodů, pro které nemůže napadené pravomocné rozhodnutí obstát. Mezi takové vady se ovšem zásadně neřadí vady dokazování, při němž dochází k utváření závěrů o skutkovém ději, jenž je kladen obviněným za vinu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2023, sp. zn. 5 Tdo 59/2022).
22. Dále platí, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupin důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
23. Na tomto místě je vhodné rovněž poukázat, že obviněný uplatnil skutkové námitky totožné s těmi, které byly již uplatněny v předcházejících fázích řízení. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Soubor rozh. NS č. 408, sv. 17).
24. Nejvyšší soud přitom dále konstatuje, že v posuzované věci zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními neshledal, a nemá tak důvod do závěrů soudů nižších stupňů zasahovat. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů (především rozsudku soudu prvního stupně) je zjevné, že si byly vědomy důkazní situace (v řízení bylo provedeno dokazování odpovídající ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř.), je patrné, jak hodnotily provedené důkazy (postupovaly v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr.
ř.) a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními, potažmo závěry právními. Svá hodnocení pak oba soudy nižších stupňů řádně prezentovaly v rámci odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř. Námitky dovolatelů spočívají primárně v tom, že z konkrétních výpovědí svědků a obviněných nemá vyplývat úmyslné zavinění obviněného, čímž se však míjí s podstatnou částí argumentace v bodě 32. odůvodnění soudu prvního stupně poukazující na nelogičnost a protiprávnost jednání neověřit původ vykoupeného materiálu ve světle zjevných nejasností, pokud jde o původ, tvar (to především v případě sochy Bojovník, která byla jako socha rozpoznatelná), typ a množství dodaného materiálu.
Je třeba přisvědčit poznatku, že ve věci šlo o nestandardní dodání většího množství bronzu (téměř 600 kg) dvakrát během několika málo dní (23.5. a 25. 5. 2022) osobami zjevně běžně nevykonávajícími takovouto činnost, myšleno osobami bez pracovního oděvu, s evidentně vypůjčenou dodávkou [v bodě b)], či samotným Z. G. v osobním vozidle zn. Audi [v bodě a)]. Nelze nijak sporovat, že spoluobvinění v téže věci byli již pravomocně uznáni vinnými z krádeže obou soch a dostatečně byla dokumentována i transakce převzetí, rozřezání soch v kovošrotu, jakož i následný prodej bronzu do slévárny.
Nakonec tyto skutkové závěry nebyly nijak zpochybněny ani dovolateli. Stěžejní námitka tak směřovala do nemožnosti identifikovat bronzový materiál jako odcizené sochy či předměty uměleckého charakteru, u nichž logicky reálně nelze očekávat, že by byly legálně odevzdány do kovošrotu. Tato obviněným nevysvětlená rezignace na zákonem stanovené povinnosti (definované ve výše citované skutkové větě) i přes upozornění svědka T. M. byla pak dostatečně prokázána. Uvedená skutková zjištění soud prvního stupně zdůvodnil obsahovou spojitostí s provedenými důkazy (výpověď zmíněného svědka T.
M., kamerovými záznamy zajištěnými u obviněné právnické osoby, paragony o výkupu obou bronzových soch ve prospěch odsouzeného Z. G., analýzou telekomunikačního provozu mobilních telefonů obviněného a dotyčného odsouzeného a další), čímž postupoval v souladu s výše rozebranými zákonnými východisky. Nejvyšší soud se pak ztotožňuje s názorem soudu odvolacího, že závěr o srozumění obviněného o trestněprávním původu jím koupeného materiálu je odpovídajícím způsobem navázán na provedené dokazování.
Na tomto ničeho nemění ani námitka k interpretaci výroku obviněného „o abstraktním plastickém díle“, jež představuje pouhou prostou a marginální polemiku se zjištěními soudů, která není v kontextu ostatních důkazů způsobilá zvrátit závěr o vině obviněného. Zjevný rozpor nebyl osvědčen ani v případě námitky, že skutkový závěr o existenci dohody mezi obviněným a odsouzeným Z. G. postrádá oporu v provedeném dokazování, neboť z výše shrnutého kontextu provedených důkazů je zřejmý opak. V tomto ohledu lze odkázat na bod 21.
rozhodnutí soudu prvního stupně, který přiléhavě shrnul časovou posloupnost jednotlivých událostí ve světle záznamů o komunikaci mezi obviněným a dotyčným odsouzeným. Bylo prokazatelně zjištěno, že oba spolu komunikovali ve dnech a časech bezprostředně předcházejících samotnému výkupu, potažmo časům samotného odcizení soch, a to i v době časných ranních hodin, kdy není příliš logických vysvětlení, proč by měli být oba v kontaktu. Tomu ostatně svědčí nejen časté hovory mezi obviněným a odsouzeným Z.
G. v inkriminované době, ale také zjištění, že dotyčný odsouzený s dalšími spolupachateli odvezli materiál z jejich trestné činnosti obviněnému až do Olomouce, a to i přes to, že kvůli tomu absolvovali delší cestu logicky představující zvýšenou míru rizika odhalení. Nutno opakovaně upozornit na velmi specifický tvar sochy Živý pramen, byť byla dopravena v rozřezaném stavu, i kamerovým záznamem zdokumentované uskladnění sochy Bojovníka v kovošrotu, která zjevně nebyla nařezaná na vícero kusů (podle výpovědi svědka E.
R. z přípravného řízení byla toliko „podélně naříznutá“, podle výpovědi svědka T. M. z přípravného řízení se zjevně nejednalo o šrot, nýbrž sochu, což on osobně byl schopen rozeznat; říkali tomu „socha“ nebo „bronzka“).
25. Nad rámec nezbytného lze podotknout, že individuální výtky k hodnocení výpovědí svědků T. M. a E. R. představují již zmíněnou polemiku se způsobem hodnocení důkazů. Je evidentní, že oba svědci vypovídali poměrně odlišně v přípravném řízení a následně u hlavního líčení před soudem prvního stupně, přičemž byli konfrontováni s odlišnostmi ve výpovědích podle § 211 odst. 3 písm. a) tr. ř. Pravdou je, že okresní soud mohl a měl důsledněji vymezit v odůvodnění svého rozsudku úvahy o tom, proč a které výpovědi toho kterého svědka uvěřil, ač je tato skutečnost patrná z pasáží odůvodnění, které následují po rekapitulaci obsahu svědeckých výpovědí a ostatních důkazů, zejména pod bodem 31.
až 33. Na to pak mj. navazuje doplňující hodnocení důkazu – svědecké výpovědi T. M. soudem odvolacím v bodě 87. odůvodnění jeho rozsudku. Námitka nesprávné interpretace výpovědi tohoto svědka u hlavního líčení dne 8. 3. 2023 zcela pomíjí obsah protokolu o výslechu svědka v přípravném řízení ze dne 17. 6. 2022. Jak shrnul soud prvního stupně v bodech 16. a 17. svého rozhodnutí, nejdříve svědek uvedl k událostem ze dne 25. 5. 2022, že v dovezeném materiálu bylo „jasně poznat, že se jedná o sochu“ (šlo o sochu Bojovníka), na což obviněného Romana Matiáše i upozornil.
Uvedené však následně v hlavním líčení popřel a podpořil skutkovou verzi obhajoby. Jelikož k tomuto evidentnímu a podstatnému odchýlení od původní výpovědi byl i čten protokol o výslechu svědka ve smyslu § 211 odst. 3 tr. ř. (viz č. l. 1063 verte), soud nepochybil, pokud založil svá skutková zjištění na dřívějších tvrzeních tohoto svědka. Ten i v přípravném řízení vypovídal za přítomnosti mj. pěti obhájců, tedy neobstojí jeho následné vysvětlení, že při podání této výpovědi byl „ve stresu, pod tlakem, přesně už neví, co na policii uvedl, nechtěl z toho mít žádné problémy“.
Pokud by skutečně problémy mít nechtěl, nevyjadřoval by se tím způsobem, že socha, kterou pomáhal likvidovat, byla identifikovatelná jako umělecké dílo. Těžko pak připustit i to, že by byl pod nějakým (blíže nespecifikovaným) tlakem. Naopak je evidentní snaha před soudem se distancovat od trestné činnosti a zároveň tak napomoci obviněným, s nimiž byl spojován. Domáhají-li se pak dovolatelé, aby bylo přihlíženo pouze k výpovědi z hlavního líčení, která je pro ně příznivější, usilují tím pouze o zmíněné nepřípustné přehodnocení obsahu důkazu, jež je vzhledem k nesrovnalostem v obsahu předmětných výpovědí zcela zřejmě účelové.
V případě druhého svědka, E. R., lze pak stručně doplnit, že nevycházely-li soudy z jeho tvrzení a místo toho vybudovaly své logické skutkové závěry na ostatních provedených důkazech (vyjmenovaných výše), jedná se o projev volného hodnocení důkazů, čemuž nelze ničeho vytknout.
26. K námitce, že nebyl proveden důkaz o samotném obsahu rozhovorů mezi obviněným a odsouzeným Z. G., je třeba zdůraznit, že dovolatelé zaměnili institut zjišťování údajů o uskutečněném telekomunikačním provozu podle § 88a tr. ř., který byl v projednávaném případě uplatněn, jak dokládá příkaz k zajištění těchto údajů (č. l. 195), s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu podle § 88 tr. ř. Základní rozdíl mezi těmito instituty trestního práva procesního je v tom, že posledně jmenovaný směřuje do budoucna, zatímco dřívější se týká již uskutečněného telekomunikačního provozu (viz ŠÁMAL, Pavel, RŮŽIČKA, Miroslav.
§ 88 [Důvody nařízení a postup]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1196). Tedy ve stručnosti, pouze v případě odposlechu je technicky možné zjistit obsah provedených hovorů. Údaje o telekomunikačním provozu toliko zahrnují provozní a lokalizační údaje, které vedou k dohledání a identifikaci zdroje a adresáta komunikace a dále údaje vedoucí ke zjištění data, času, způsobu a doby trvání této komunikace. Takto zaměřená výhrada je tedy z povahy věci nicotná, neboť je zřejmé, že při zpětném objasňování trestné činnosti z povahy věci nemohly být opatřeny záznamy samotného obsahu telefonátů.
Soudy nižších stupňů však zasadily do logického kontextu poznatky o tom, kdo, kdy, kolikrát a jak dlouho telefonoval, přičemž místa a časy telekomunikačního provozu bezprostředně souvisí zejména s časy odcizení bronzových soch, jejich převozu do bydliště Z. G. a následného přivezení do kovošrotu.
27. Lze tak shrnout, že obvinění opakovaně své námitky opřeli o prostý nesouhlas se skutkovými závěry soudů. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněných, není dovolacím důvodem a samo o sobě nepředstavuje vadu v rozhodnutích soudů. Skutkové úvahy soudů se žádným způsobem neodchýlily od obsahu provedených důkazů (či je nerozporovaly), ba naopak nabízí rozumné vysvětlení. Soudy nižších stupňů postavily vlastní ucelený argumentační systém, který ve světle zásad elementární logiky obstojí, a v souladu se zákonem vyložily své hodnotící úvahy, podle kterých provedené důkazy ve vzájemné souvislosti tvoří ucelený, spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec důkazů, svědčící o vině obviněného. Ten byl nadán potřebnými znalostmi, dlouholetou praxí v oboru, přesto zcela ignoroval naprosto konkrétní indicie a poznatky, že nevykupuje šrotový materiál, nýbrž více či méně poškozené bronzové sochy. Dovolací soud shledal zcela relevantní argumentaci soudů nižších stupňů, že nelze dovodit jiný – a to ani hypotetický – závěr, než ten, že obviněný musel být ve světle takto popsaných skutečností minimálně srozuměn s tím, že jemu dovezené předměty mají původ v trestné činnosti. Přesto sochy vykoupil, obratem je nechal rozřezat na již neidentifikovatelné malé části, a to za účelem následného urgentního prodeje do slévárny. Závěr o prokázaném zavinění obviněného Romana Matiáše v podobě úmyslu nepřímého podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku tak dovolací soud plně aprobuje, aniž by na podkladě uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl dán důvod pro kasaci napadeného rozhodnutí.
28. K otázce určení výše škody ve smyslu § 137 tr. zákoníku je vhodné nejprve ve shodě se stanoviskem státního zástupce uvést, že takovou námitku Nejvyšší soud pojal jako výhradu proti nesprávné aplikaci uvedeného hmotněprávního ustanovení relevantního pro použitou právní kvalifikaci podle § 216 odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Byť tedy škoda jako taková skutečně není zákonným znakem projednávaného zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti, jedním z kvalifikačních momentů je „spáchání činu ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu“. V těchto souvislostech pak nepochybně musela být po provedeném dokazování ustálena výše škody způsobené krádeží spoluobviněných, která koresponduje s hodnotou věci, s níž nakládali dovolatelé. Pakliže rozporovali hodnotící postupy soudů stran aplikace § 137 tr. zákoníku, pokud jde o užití jednotlivých, po sobě uvedených kritérií pro stanovení výše škody způsobené trestným činem, byly tyto námitky vzhledem k jejich obsahu pojaty jako subsumovatelné pro důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. v jeho druhé alternativě (tedy jako námitky proti jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení), byť formálně obviněný tento důvod dovolání neoznačil.
29. Podle § 137 tr. zákoníku je cena věci v době a místě činu obvyklá primárním hlediskem pro stanovení výše škody způsobené trestným činem na věci. Nelze-li výši škody zjistit podle obvyklé prodejní ceny (věta první), je třeba vycházet z účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci nebo uvedení v předešlý stav (věta druhá). Tato kritéria (byť představují určitou hierarchii) jsou v podstatě stanovena na roveň a použije se vhodnější z nich s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu (viz přiměřeně stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. Tpjn 304/2005, uveřejněné pod č. 45/2006 Sb. rozh. tr.)
30. Výhrady obviněných směřovaly proti postupu soudu prvního stupně, který vycházel ze znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady restaurátorských prací, kulturních památek a movitého výtvarného umění MgA. Jakuba Gajdy, Ph.D., a stanovil způsobenou škodu podle účelně vynaložených nákladů na obstarání stejné nebo obdobné věci ve smyslu věty druhé § 137 tr. zákoníku s připočtením určité umělecké, historické, resp. kulturní hodnoty díla. Své námitky opřeli o odlišné stanovisko znalce PhDr. Karla Jaroše, podle kterého je cena, za kterou se věc v místě činu obvykle prodává, určitelná. Závěry soudu odvolacího o preferencích prve uvedeného znaleckého posudku je třeba považovat za věcně správné. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 20. 2. 2024 je zřejmé, že znalec PhDr. Karel Jaroš neposkytl konzistentní vysvětlení jím určené výše škody založené na údajné možnosti vyčíslení tržní hodnoty obou děl. Závěry uvedeného znalce (logicky obviněnými preferované pro nižší celkovou výpočtovou částku) v tomto ohledu oscilovaly mezi protichůdnými tvrzeními (např. při určení výše škody vycházel z tržní ceny, přičemž připustil, že podobná díla stejného autora se neobchodují; příp. zda v případě sochy Bojovníka má být oceňována i historická hodnota; v jednom případě ji připustil, v jiném označil za abstraktum nezapočitatelné do stanovování hodnoty díla; hodnotu sochy Bojovníka vyčíslil poměrně nepřijatelně velkým rozptylem 200 000 až 700 000 Kč), jak správně podotkl odvolací soud v bodě 81. svého odůvodnění. Nelze rovněž pominout, že v případě sochy Živý pramen se ostatně oba znalci shodli i na výši historické hodnoty 300 000 Kč, jak rovněž vyplývá z odkazovaného protokolu o veřejném zasedání (viz č. l. 1497 verte).
33. Pouze na okraj lze připomenout, že ani dovolateli zpochybněná kalkulace hodnoty děl (bronzových soch) by nebyla způsobilá přivodit zásadní změnu v právní kvalifikaci jejich jednání, neboť kvalifikovaná skutková podstata § 216 odst. 4 tr. zákoníku by krom zákonného znaku spáchání činu ve vztahu k věci, která má značnou hodnotu [písm. c)], tedy hodnotu alespoň 1 000 000 Kč [§ 138 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku], zůstala zachována prostřednictvím zákonného znaku spáchání činu proto, že byla porušena důležitá povinnost uložená podle zákona [písm. e)], kterýžto nebyl dovolateli v rovině důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h)tr. zákoníku nijak zpochybněn. Každopádně pochybení stran stanovení hodnoty věci, s níž dovolatelé při svém trestném jednání nakládali, nebylo shledáno. Proto i právní kvalifikace použitá soudy nižších stupňů byla shledána zcela přiléhavou.
V. Způsob rozhodnutí
34. Obvinění Roman Matiáš a právnická osoba Kovošrot M&M Bystročice s.r.o., své dovolání zdůvodnili výhradami, které, pokud byly podřaditelné pod uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. (bez ohledu na jejich formální označení), materiálně je nenaplnily, což je činí neopodstatněnými. Pakliže byl uplatněn též dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé variantě, přičemž nebylo shledáno pochybení zakládající důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., nemohl být věcně naplněn ani důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná, přičemž tak za splnění podmínky uvedené v § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. 10. 2024
Mgr. Pavel Göth předseda senátu