U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání
obviněného F. Č ., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017,
sp. zn. 10 To 7/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Praze pod sp. zn. 5 T 19/2016, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t á .
1) Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 10 To
7/2017, bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku
Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016, č. j. 5 T 19/2016-427, kterým byl
obviněný uznán vinným zločinem pohlavního zneužití podle § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 tr. zákoníku (bod 1 výroku rozsudku) a dále zločinem sexuálního
nátlaku podle § 186 odst. 2, odst. 3 písm. a), odst. 5 písm. b) tr. zákoníku a
přečinem ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku (bod 2 výroku rozsudku) a odsouzen podle § 187 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody
v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. 2) Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 10
To 7/2017, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil
dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s argumentací, že obě
rozhodnutí soudů „spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a míry
zavinění, zejména na nesprávném hmotněprávním posouzení následku skutku jako
velikosti závažnosti jako zdravotní škody (újmy) na zdraví poškozené“. V
souvislosti s tímto tvrzením poukazuje na rozpory ve znaleckých posudcích a
výpovědích znalců Gayové a Vymětala, kteří ve znaleckém posudku, na jehož
základě byla vystavěna obžaloba, uzavírají své zjištění konstatováním, že
jednáním obviněného utrpěla poškozená delší dobu trvající újmu na zdraví,
poststresovou traumatickou poruchu se znaleckým posudkem a výpovědi znalce
obhajoby Zvěřiny, který dospěl k závěru, že poškozená delší dobu trvající újmu
na zdraví neutrpěla, a pokud poststresovou traumatickou poruchu utrpěla, tak v
době, kdy prováděl znalecké zkoumání, byla tato porucha zcela odeznělá. V další
části dovolání poukazuje na to, že z jeho strany nikdy nedošlo k násilí vůči
poškozené, nebo pohrůžce bezprostředního násilí, „poškozená nechce, aby táta
byl potrestaný“. Rovněž zmiňuje celou řadu provedených důkazů, kterými podle
jeho mínění je prokázáno, že problém nastal v době, kdy si poškozená našla
přítele, přičemž nikdo na poškozené, do doby, než věc byla sestrou poškozené a
přítelem poškozené nahlášena na policii, nepozoroval žádnou psychickou poruchu,
byla zdravá, ráda s ním jezdila na ryby apod. S ohledem na shora uvedené
rozpory ve znaleckých posudcích a důkazy vypovídající o tom, že nebylo na
poškozené patrno žádné negativní působení z jeho strany, přičemž nebyl srozuměn
s tím, že by mohl jednáním vůči poškozené této způsobit těžkou újmu, navrhl,
aby Nejvyšší soud dovoláním napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek
zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání s tím, aby byl
„přibrán znalec pro dospělé a ten odstranil pochybnosti, aby nastala rovnost
procesních zbraní, protože znalecký výkon znalce obhajoby nebyl stejnou měrou
do rozhodnutí akceptován, jako znalecký výkon obžaloby“. 3) Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr.
ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.],
v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), a
ačkoliv je formálně založeno na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g)
tr. ř., přestože odvolání obviněného bylo zamítnuto podle § 256 tr. ř., což
odůvodňuje použití dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je z
obsahu dovolání patrné, že obviněný měl zájem uplatnit dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b
odst. 1 písm. l), a proto je tato vada považována za nepodstatnou a dovolání za
vyhovující obligatorním náležitostem ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. (viz
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2006, sp. zn. I. ÚS 17/05). 4) Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř.,
bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný
zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou
podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §
265i odst. 3 tr. ř. 5) Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno
namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako
trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho
právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o
vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže
odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících
řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem
nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán
(srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu
právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř.
je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.). 6) Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že námitky, které obviněný
uplatnil v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, se kterými se již v
rámci řízení o řádném opravném prostředku – odvolání – musel vypořádat soud
druhého stupně. Na případ, kdy obviněný v dovolání uplatňuje obsahově shodné
námitky s námitkami, které byly již uplatněny v řízení před soudem prvního a
druhého stupně, pamatuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu
[C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „opakuje-li
obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem
prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně
a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu
§ 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“
7) Z dovolací argumentace obviněného je zřejmé, že tento, aniž by to v
dovolání výslovně uvedl, připouští, že k protiprávnímu jednání vůči poškozené z
jeho strany došlo.
Oproti závěrům soudů nižších stupňů je však toho názoru, že
existují rozpory mezi znaleckým posudkem, který byl vypracován na základě
požadavků orgánů činných v trestním řízení a znaleckým posudkem, který
předložila obhajoba, když rozpor spočívá v tom, že znalci „obžaloby“ dospěli k
závěru, že poškozená utrpěla poststresovou traumatickou poruchu oproti znalci
„obhajoby“, který nezjistil „delší dobu trvající újmu na zdraví, a pokud
poststresovou traumatickou poruchu utrpěla, tak v době, kdy prováděl znalecké
zkoumání, byla tato porucha zcela odeznělá“, a proto je nutno vypracovat nový
znalecký posudek, za „přibrání znalce pro dospělé“, neboť ke dni vynesení
rozsudku soudem prvního stupně byla již poškozená dospělá. Další argumentaci
obviněného lze shrnout stručně v konstatování, že nebylo dostatečně přihlédnuto
k těm důkazům, kterými bylo prokázáno, že jednání obviněného vůči poškozené
nezanechalo na psychice poškozené žádné stopy, tato nechce, aby byl potrestaný,
nikdy se ho nebála, ráda s ním jezdila na ryby, nikdy se vůči poškozené
nedopustil žádného násilí ani hrozby násilím atd. Trest, který mu byl uložen
považuje za neodpovídající, neboť pokud by jeho jednání bylo správně
kvalifikováno podle § 187 odst. 1, 2 tr. zákoníku, musel by mu být také uložen
mírnější trest (v dovolání rozvádí procentuální propočty a dospívá k závěru, že
při mírnější právní kvalifikaci by mu měl být uložen trest odnětí svobody v
trvání „3,2 let“ v mírnější věznici). 8) Z výše uvedeného je tedy zřejmé, že obviněný primárně nesouhlasí s
hodnocením důkazů soudy nižších stupňů a domáhá se doplnění dokazování
(přehrání zvukového záznamu výpovědi znalce MUDr. Zvěřiny u hlavního líčení,
vypracování nového znaleckého posudku). Poukazuje-li na to, že dosavadní řízení
nebylo vedeno v rámci „fair“ procesu, pak považuje Nejvyšší soud za potřebné
poukázat na některá rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterých je patrno, v jakých
intencích dovolacích důvodů je možno právně relevantní námitky uplatňovat. Z
rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, mj. vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není
možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na
rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními
principy. 9) Hovoří-li obviněný v dovolání o „fair procesu“, pak k „otázce
spravedlivého procesu“ považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést následující. Extrémní nesoulad není dovolacím důvodem vyjádřeným v ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. I přes tuto skutečnost Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí (stejně jako
Nejvyšší soud např. i v souvislosti s otázkou práva na spravedlivý proces)
připustil zásah do pravomocného rozhodnutí s tím, že byl dovolací důvod
naplněn, avšak za situace, kdy existuje extrémní rozpor ve smyslu ustálené
judikatury či svévole na straně obecných soudů. Ústavní soud (stejně jako
Nejvyšší soud) však konstatoval, že uvedený zásah lze akceptovat za striktně
vymezených důvodů. Zmíněné soudy v celé řadě svých rozhodnutí mj. také uvádí,
že pokud napadená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou jasná, logická a
přesvědčivá a soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový
stav věci a vyvodily z něj odpovídající právní závěry, které jsou výrazem
nezávislého rozhodování obecných soudů, pak dovoláním napadená rozhodnutí
nevykazují shora zmíněnou vadu, stejné závěry vyplývají také z níže uvedených
rozhodnutí Ústavního soudu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1717/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. I. ÚS 1601/07 a usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS
2651/09).
V souvislosti s uvedenou problematikou považuje Nejvyšší soud za
potřebné ještě odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu, ze kterého mj. vyplývá,
že z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková
zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto
orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda interpretace
použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než
z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný
a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak
výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění,
případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání
dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami
spravedlnosti (viz teze přepjatého formalizmu). Ústavněprávním požadavkem též
je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna
(srovnej usnesení ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 3884/13). Přestože, jak
již bylo řečeno, Nejvyšší soud připouští, že je oprávněn zasáhnout do
skutkového zjištění v případě extrémního nesouladu, v předmětné trestní věci
extrémní rozpor shledán nebyl. Odůvodnění soudů jsou jasná, logická,
přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle. 10) V předmětné trestní věci neexistují ani rozpory ve znaleckém
posudku, který byl vypracován na žádost orgánů činných v trestním řízení a
posudkem, který předložila obhajoba, ve smyslu, jak předesílá obviněný. Obviněný přehlíží základní sdělení znalce MUDr. Zvěřiny (vypracoval posudek na
základě požadavku obhajoby), který mj. uvedl, že „poškozená je obětí
soustavného pohlavního zneužívání, nezjistil u ní, ale žádné psychopatologické
příznaky. Protože obviněná nevyhledala psychiatrickou pomoc, traumatizace
odezněla, poškozená nevykazuje žádné aktuální neurotické symptomy, ani ve
stávajících sexuálních vztazích nemá žádné disfunkce nebo patologické postoje
či příznaky“. Pokud však byl následně tento znalec seznámen s výpovědí svědka
K. (přítel poškozené), který popsal poruchy spánku u poškozené, obavy se
setkání s obžalovaným, úzkostné stavy a další, pak znalec uvedl, že „pokud
poškozená zmíněné projevy má, pak trpí posttraumatickým syndromem a má
neurotické potíže s tou výhradou, že omítání orálního sexu nepředstavuje žádnou
patologii ani sexuální disfunkci“ (viz blíže str. 16-19 rozsudku). Uvedený
závěr znalce obhajoby je však obhajobou přehlížen a není v dovolání ani
zmiňován. Poukazováno je pouze na rozpory mezi znaleckými posudky, bez
objektivního zmínění uvedené skutečnosti obhajobou, a tím na nezbytnost
vypracování nového znaleckého posudku (s ohledem na věk poškozené). V tomto
směru lze pro stručnost odkázat na odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně
(viz str. 8-10 usnesení), kde zmíněný soud reaguje na obsahově shodné námitky s
námitkami, které byly uplatněny obviněným v dovolání.
11) Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že tyto se náležitým
způsobem věnovaly námitkám, které obviněný v rámci své obhajoby uplatnil, a ve
svých rozhodnutích logicky zdůvodnily, na základě jakých skutečností dospěly k
závěru, že jednání obviněného naplnilo znaky zločinu podle § 187 odst. 1, odst. 2, odst. 3 písm. b), při existenci znaku těžké újmy na zdraví. Obstát nemohla
ani procesní námitka obviněného, že „nebyl srozuměn s tím, že by mohl jednáním,
k němuž se navíc doznal, způsobit těžkou újmu“, neboť z odůvodnění soudu
prvního stupně vyplývá nezpochybnitelný závěr, že obviněný znal všechny
relevantní skutečnosti (věk poškozené, své postavení vůči ní, vztah nezletilé k
obviněnému atd.), a s ohledem na dlouhodobé zneužívání poškozené [znalec
obhajoby rovněž uvedl, že poškozená je obětí soustavného pohlavního zneužívání]
si musel být vědom toho, že dlouhodobé zneužívání poškozené (cca od jejich
deseti let) může u ní způsobit závažné psychické následky (viz blíže str. 22-23
rozsudku). 12) Na závěr, ve vztahu k námitkám obviněného o nutnosti doplnění
dokazování, tak Nejvyšší soud konstatuje, že soudy hodnotí shromážděné důkazy
podle svého vnitřního přesvědčení, které je založeno na pečlivém uvážení všech
okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu
dokazování spadá do jeho výlučné kompetence. Účelem dokazování v trestním
řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v
rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak na úvaze
soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude
objasňovat určitou okolnost, která je pro zjištění skutkového stavu významná. Z
hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový právě požadavek náležitého
odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134
odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08). 13) V souladu s výše uvedenými skutečnostmi Nejvyšší soud shledává
nutným zdůraznit, že soudy nižších stupňů provedly všechny potřebné důkazy,
které hodnotily způsobem, který odpovídá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., že o
správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů nevznikly žádné důvodné
pochybnosti a že skutkový stav byl zjištěn v rozsahu, který byl potřebný pro
vydání rozhodnutí. Taktéž je třeba konstatovat, že odůvodnění rozhodnutí soudů
obou stupňů jsou v souladu s příslušnými zákonnými ustanoveními (§ 125 odst. 1
tr. ř. a 134 odst. 2 tr. ř.) a obsahují veškeré formální náležitosti, které by
příslušná odůvodnění měla obsahovat. 14) Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší
soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o
odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah
odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř. a dále
dodává, že i z usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS
2947/08, mj.
vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko,
že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do
podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že
vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při
zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího
stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací
řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými
dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám
věnovaly dostatečnou pozornost.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy
řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 7. 2017
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu