6 Tdo 831/2024

6 Tdo 831/2024-3675

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 10. 2024 o dovolání, které podal obviněný O. M. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2023, č. j. 4 To 142/2023-3422, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 2 T 165/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále též „soud prvního stupně“ nebo jen „soud“) ze dne 3. 11. 2022, č. j. 2 T 165/2019-3007, byl obviněný O. M. (dále „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným 1. zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, a 2. přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se podle jeho skutkových zjištění dopustil tím, že

1. v době od jara 2016 do 18. 8. 2019 v Německu, konkrétně od jara 2016 do listopadu 2016 v Berlíně na ulici XY XY, od listopadu 2016 do března 2017 v Postupimi na ulici XY XY na studentské koleji, od března 2017 do ledna 2018 v Berlíně na ulici XY XY a od ledna 2018 do 18. 8. 2019 v Berlíně na ulici XY XY, v bytech, které obýval společně se svou manželkou poškozenou S. M., poškozenou opakovaně psychicky týral a fyzicky napadal zejména tím, že ji z důvodu své žárlivosti za účelem kontroly jejího pohybu přiměl nainstalovat si do mobilního telefonu sledovací aplikaci „Life 360“, zakazoval, aby se na veřejnosti dívala na jiné muže, téměř denně jí vulgárně nadával, zakazoval jí, aby chodila sama ven, zakazoval jí, aby se kontaktovala se svými kamarády a kamarádkami, z bagatelních důvodů ji fyzicky napadal tak, že do ní strkal, bil ji dlaní či pěstí do tváře, v jednom případě ji udeřil do nohy, s četností nejméně dvakrát týdně poškozenou ponižoval a zesměšňoval ji a opakovaně s ní na několik dní přestal komunikovat,

? dne 15. 4. 2016 kvůli tomu, že si poškozená psala na mobilu se svým kamarádem ze studií, začal poškozené nadávat, že je kurva a že si nemůže dovolit takto komunikovat s kamarádem, načež v kuchyni rozbil několik hrnků, ? přesně nezjištěného dne v říjnu 2016, když se poškozená vrátila ze schůzky s kamarádkami, vzal poškozené z ruky její mobilní telefon, který hodil o zem a šlapal po něm, po poškozené při tom křičel a vulgárně jí nadával, ? přesně nezjištěného dne v listopadu 2016 po návratu domů přistoupil k poškozené, která již spala, uchopil ji za ruce a začal jí vulgárně nadávat za to, že mu poškozená psala, zda je v pořádku a kde je, ? od června 2017, kdy se narodila jejich dcera AAAAA (pseudonym), poškozené nařizoval, co má s nezletilou dělat, vyčítal poškozené nepořádek v domácnosti, fyzicky ji napadl v jednom případě tak, že ji vystrčil na balkon, kde poškozená upadla, v dalším případě poškozenou uchopil za ruku a vyhodil ji z kuchyně s tím, že dle jeho názoru neumí poškozená vařit, ? v říjnu 2018 povalil poškozenou na postel, přiložil jí k obličeji pěst a začal na ni řvát, že ji udeří, a v dalším napadání poškozené obžalovanému zabránil jeho otec, který byl tomuto jednání přítomen, ? na přelomu roku 2018 a 2019 po vzájemné hádce poškozené vulgárně nadával a urážel ji, oběma rukama ji uchopil pod krkem a svíral ji tak, že poškozená omdlela, a když se probrala, tak poškozenou poslal z bytu ven, aby ji neměl na očích, vyhrožoval, že jinak by ji zabil, ? přesně nezjištěného dne po 30.

6. 2019, v reakci na to, že ho poškozená žádala, aby jí dovolil opět se stýkat se svými kamarádkami, nejméně šestkrát uhodil poškozenou otevřenou dlaní do tváře a nadával jí, že ho bude poslouchat, ? dne 16. 8. 2019 poškozenou ze žárlivosti napadl tak, že ji povalil na gauč a asi patnáctkrát ji dlaní a pěstí udeřil do obličeje a do hlavy, vulgárně jí přitom nadával, pak odmítal prosby poškozené, aby ji zavezl do nemocnice na ošetření jejích zranění,

? dne 17. 8.

2019 v brzkých ranních hodinách poškozenou vyhodil ze společného bytu s tím, ať jde do auta, jinak by ji musel zabít, když se poškozená ráno do bytu vrátila, pokračoval v žárlivých nadávkách a poškozenou silně udeřil pěstí do pravého stehna, čímž jí způsobil podlitinu, až nakonec toto dlouhodobé násilné jednání obviněného již poškozená nebyla schopná snášet, a proto dne 18. 8. 2019 i s nezletilou dcerou opustila společnou domácnost sdílenou s obžalovaným a jednání obžalovaného také jako dlouhodobá stresová zátěž zapříčinilo u poškozené úzkostně-depresivní reakci s nutností hospitalizace na psychiatrickém oddělení Fakultní nemocnice Ostrava v období od 23. 8. 2019 do 2. 9. 2019 a následnou ambulantní psychiatrickou léčbou,

2. dne 18. 8. 2019 v Berlíně na ulici XY XY nejprve během konfliktu s poškozenou S. M., poté, co s ním poškozená S. M. šla ven před dům za doprovodu jejího strýce, poškozeného P. Č., jež bránil poškozenou S. M. před fyzickým útokem obžalovaného, obžalovaný vyhrožoval, že si pozve plno lidí a pozabíjí celou rodinu poškozené, následně výhružky zabitím obžalovaný opakoval poté, co se vrátili do bytu i před poškozenou A. R., přičemž tyto výhružky v kontextu předchozího chování a jednání obžalovaného vyvolaly ve všech třech poškozených obavy z jejich uskutečnění a přiměly je s nezletilou AAAAA k odjezdu na plánovanou návštěvu České republiky a následně obžalovaný v těchto výhružkách pokračoval prostřednictvím sms zpráv zasílaných poškozené S. M., v důsledku čehož poškozená ze strachu z obžalovaného, když se dozvěděla, že jede za ní a za dcerou do České republiky, podala na obžalovaného trestní oznámení.

2. Obviněný byl za tyto trestné činy odsouzen podle § 199 odst. 1 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené S. M. částku 1 055 724 Kč.

3. O odvolání obviněného proti tomuto rozsudku rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 3. 11. 2023, č. j. 4 To 142/2023-3422, jímž podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o náhradě škody učiněném podle § 228 odst. 1 tr. ř. S přihlédnutím k § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že poškozenou podle § 229 tr. ř. odkázal se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Proti citovanému usnesení krajského soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce Mgr. Matěje Krempla dovolání, jež opřel o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V případě dovolacího důvodu podle písm. g) označil jeho třetí alternativu, tedy že ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Dovolací důvod podle písm. h) označil v jeho první alternativě, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

5. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel shledává, neboť nebyly nedůvodně provedeny jím navrhované důkazy. Upozornil, že jeho vina byla dovozena v podstatě toliko na základě svědeckých výpovědí poškozené a jejích rodinných příslušníků, kteří však nebyli přítomni žádnému z incidentů a informace měli získány jednostranně od poškozené. Byli sice přítomni incidentu dne 16. 8. 2019, veškeré rozhovory jim však byly překládány poškozenou. Namítá, že mu vůbec nebylo umožněno provést jím navrhované důkazy, přičemž soud prvního stupně favorizoval poškozenou. Přestože ve svém odvolání vyjádřil pochybnost nad dodržením procesních záruk spravedlivého procesu, krajský soud pouze nekriticky přitakal rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůvodnění odvolacího soudu považuje za nedostatečné, nesprávné a řízení před soudy obou stupňů za excesivní a nezákonné.

6. K jednotlivým důvodům pro zamítnutí jeho důkazních návrhů uvedl svoji argumentaci. Nerozumí, jak se jím navrhovaní svědci liší od příbuzných poškozené, kteří taktéž poskytli zprostředkované informace. Neměl možnost tvrzené skutky vyvrátit a obhájit svoji nevinu. Byla tím porušena rovnost zbraní. Pokud dále soudy uzavřely, že řízení v Německu zahájil ryze účelově, jedná se o ničím nepodloženou úvahu, která je hrubě v rozporu s presumpcí neviny. Výslech jeho otce soudy odmítly, protože byl svědkem pouze jediného incidentu. Porušily tím rovnost zbraní, neboť příbuzní poškozené byli taktéž přítomni pouze jednomu incidentu. K jimi navrhovaným svědkům tak soudy nepřistupovaly stejně. Výslechy dalších navrhovaných osob soudy odmítly s odůvodněním, že nebyly poskytnuty jejich identifikační údaje. Soud je však v trestním řízení vázán zásadou oficiality a tyto informace si měl vyžádat. Pokud soudy argumentovaly dobou uplynuvší od spáchaného skutku, platí to také pro příbuzné poškozené.

7. Nesprávné právní hodnocení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. dovolatel shledává ve vztahu ke skutku pod bodem 2., a to ve vztahu k naplnění všech znaků trestného činu. Soudy vůbec nezkoumaly jazykovou úroveň poškozené v tureckém jazyku. Neprověřily, co přesně v originále pronesl, a jak tomu poškozená porozuměla. V rozhodnutí soudu prvního stupně je uvedena pouze česká parafráze údajné výhrůžky. Vyvstávají proto pochybnosti, jaká byla skutečná povaha toho, co řekl. Mohlo dojít k nesprávné výslovnosti či použití lingvistických frází či obratů, které jsou těžko uchopitelné. Navíc nemohla výhrůžka vyvolat důvodnou obavu vzhledem k tomu, že měl použít číslovku 500, což je zjevně přehnaný počet lidí. Nikdy nebyl trestán, stíhán, ani podezřelý, nedržel ani žádný předmět či zbraň, kterými by výhrůžku umocnil. Hranice vnímání důvodných obav je subjektivní, měl by tu být objektivizující prvek toho, jak by je vnímal průměrný člověk.

8. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 11. 2023, č. j. 4 To 142/2023-3422, zrušil a věc vrátil soudu druhého stupně k dalšímu projednání a rozhodnutí.

9. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).

10. Obviněný ve svém dovolání ve vztahu ke zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku argumentuje zejména existencí tzv. opomenutých důkazů. Soud, který se návrhy obviněného na doplnění dokazování řádně zabýval, považoval tyto za nadbytečné, neboť svědci by mohli, až na otce obviněného, poskytnout pouze zprostředkované informace. To, že i některé informace od ostatních svědků byly zprostředkované, přitom nehraje roli, zejména, když dva z nich byli přímými účastníky vyhroceného jednání obviněného dne 18. 8. 2019 a ve věci též figurují jako poškození přečinem nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Výpovědi navrhovaných svědků by ani neměly důkazně dostatečně vypovídající potenci. Lze očekávat, že kamarádky či milenec poškozené by buď mohli podpořit verzi poškozené, protože se jim svěřovala, nebo soudu sdělit, že jim podrobnosti o svém soužití nesdělovala. Z toho však nelze učinit závěr, že k jí popisovanému jednání nedocházelo. V případě otce obviněného, který měl být očitým svědkem jednoho z incidentů, lze uzavřít, jak ostatně učinil i soud, že by se mohl vyjádřit pouze k jedinému incidentu z mnoha jiných, jimiž obviněný ve svém souhrnu naplnil skutkovou podstatu uvedeného zločinu.

11. Z odůvodnění soudu prvního stupně skutečně vyplývá, že považoval řízení vedená v Německu proti poškozené na popud obviněného za účelově zahájená v úmyslu ji znevěrohodnit. Probíhajícími řízeními se nicméně zabýval a informace k nim od německé strany vyžádal. Avšak poté, co opakovaně marně obhajobu vyzýval k označení listin, které by měly být přeloženy a provedeny jako důkaz, považoval za nehospodárné přistoupit k překladu listin z řízení zahájených v průběhu trestního stíhání obviněného v České republice. Pokud jde o řízení, v němž je řešeno podezření z týrání nezletilé poškozenou, lze se zcela ztotožnit se soudem v tom, že není uvěřitelné, že by se obviněný, neobrátil s těmito podezřeními na příslušné orgány již v době, kdy takové podezření pojal, a že by i nadále ponechal svou dceru v téměř neustálé péči týrající matky a nepokusil se situaci jakkoli řešit. Pokud jde o řízení o odcizení hotovosti poškozenou z jejich bytu a odebrání nezletilé, poškozená nepopírá, že hotovost vzala, ale měla zato, že se jedná o společné peníze. Z výpovědí v trestním řízení vyplývá, že se nemohlo jednat pouze o hotovost náležející obviněnému, ale i poškozené, kterou jí vozili příbuzní. Poškozená rovněž nikdy nepopřela, že odvezla nezletilou z místa jejího obvyklého pobytu do České republiky.

12. Ve věci se tak nejedná o tzv. opomenuté důkazy. Soud řádně odůvodnil, proč tyto neprovedl. Jeho zdůvodnění není v rozporu s principy elementární logiky. Skutečnost, že se s názorem soudu prvního stupně odvolací soud ztotožnil, neznamená, že jeho závěry nekriticky přijal. Úvahy o favorizaci poškozené ze strany soudů je třeba odmítnout. Posouzení věrohodnosti obviněného i svědků včetně poškozených je v zásadě výlučnou doménou soudu prvního stupně, který může vnímat a hodnotit projevy osob, s nimiž je v přímém kontaktu. S ohledem na ostatní provedené důkazy nelze mít závěry ohledně věrohodnosti poškozené za rozporné s provedeným dokazováním. To, že se soudy z předložených verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené obžalobou, neznamená porušení principu in dubio pro reo, stejně tak jako jiné hodnocení důkazů soudem a obviněným.

13. Pokud jde o námitky ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování, je třeba odmítnout, že by snad poškozená mohla dezinterpretovat výhrůžky obviněného pro nedostatečnou úroveň znalosti turečtiny tak zásadním způsobem, jak tvrdí obviněný. Ten žádnou konkrétní možnou dezinterpretaci nenabízí. Lze si ji jen stěží představit s ohledem na konkrétní okolnosti. Svědek a zároveň poškozený P. Č. jednání obviněného popsal velmi dramaticky. Z jeho výpovědi vyplývá, že rozhodně nabyl dojmu, že je obviněný schopen s někým dalším přijet a dopustit se na nich násilí. Měl z obviněného obavy, stejně jako poškozená a její matka. Za těchto okolností není zvláštní, že již ze způsobu chování obviněného usoudil, že je poškozené i jemu vyhrožováno fyzickým násilím, byť jeho sdělením nerozuměl. V tomto kontextu je překlad slov obviněného poškozenou zcela uvěřitelný. Naopak si nelze představit, že si v takto vyhrocené situaci poškozená slova obviněného vymyslela.

14. Skutečnost, že součástí popisu skutku není doslovné znění výhrůžek v turečtině, nemá na právní kvalifikaci skutku žádný vliv. V kontextu provedeného dokazování je evidentní, že výhrůžky smrtí zazněly i že v jejich adresátech vzbudily důvodnou obavu z jejich uskutečnění. Na tom nemůže nic změnit snaha obviněného tvrdit, že muselo být všem zřejmé, že výhrůžka není reálná. Ani zjevná nadsázka ve výhrůžce obecně nijak nezmenšuje její způsobilost vzbudit v adresátech obavy o život a zdraví. Poškození rozhodně měli důvod se obávat, že jim obviněný sám nebo prostřednictvím jiných osob bude usilovat minimálně o zdraví, ne-li přímo o život.

15. Pro úplnost lze dodat, že zmínku o možných pochybnostech ohledně nestrannosti soudů prvního i druhého stupně není namístě podřadit pod dovolatelem neoznačený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., a to minimálně proto, že v předchozím řízení případnou podjatost soudců obviněný nenamítal.

16. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zároveň vyjádřila souhlas, aby Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného, než jí navrženého rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

III. Přípustnost dovolání

17. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

18. Obviněný, jak již plyne z výše uvedeného (část II.), své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení toho, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají uplatněným důvodům dovolání, a poté na posouzení toho, zda jim lze přiznat důvodnost a zda jsou tudíž způsobilé odůvodnit požadovanou kasaci napadeného rozhodnutí.

19. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, pokud · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.].

IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

20. Úvodem je vhodné zmínit, že znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o tomto mimořádném opravném prostředku (dovolání) se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu k zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24, odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není- li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

21. Dovolatel ve svém opravném prostředku označil třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu (ve vztahu k rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy). Jmenoval seznam obhajobou navrhovaných důkazů a rozporoval důvody uvedené soudy obou stupňů pro zamítnutí jejich provedení.

22. K těmto námitkám lze úvodem ve zkratce připomenout judikaturu Ústavního soudu týkající se neprovedení důkazních návrhů obhajoby. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. V nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, je konstatován závěr plynoucí z jeho ustálené judikatury, že „neakceptování důkazního návrhu obviněného lze dle ustálené judikatury Ústavního soudu založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého navržený důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje potřebnou vypovídací potencí. Konečně třetím je nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno“.

23. Důležitý je taktéž postoj Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Ten při posuzování návrhů na provedení důkazů definoval tři kritéria – odůvodnění návrhu obhajobou a význam důkazu pro projednávanou věc, odůvodnění zamítnutí návrhu soudem a posouzení dopadu jeho neprovedení na celkovou spravedlivost řízení. Návrh obhajoby by tak měl obsahovat odůvodnění, proč se jedná o svědky, kteří jsou schopni ovlivnit výsledek řízení, nebo od nich může být rozumně očekáváno, že posílí pozici obhajoby. Vyžadovaný rozsah tohoto odůvodnění závisí na procesní situaci konkrétního případu, význam výpovědi svědka obhajoby může být nesporně v některých případech natolik zřejmý, že bude postačovat i nepatrné odůvodnění obhajobou. Pokud jde o vzájemný vztah těchto kritérií, odůvodnění soudů musí být úměrné rozsahem a úrovní detailu k odůvodnění předloženému obhajobou (viz rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 18. 12. 2018, Murtazaliyeva proti Rusku, č. 36658/05).

24. Podle ustálené judikatury ESLP však ani zamítnutí návrhu bez odůvodnění nebo „ticho“ vnitrostátních soudů ve vztahu k dostatečně odůvodněnému a významnému návrhu na provedení důkazu nevede nutně k závěru o porušení práva na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 14. 2. 2008, Dorokhov proti Rusku, č. 66802/01). K porušení práva na spravedlivý proces tak nedochází v důsledku samotného nevyhovění důkaznímu návrhu obviněného, nýbrž pouze za situace, že by neprovedení takového důkazu současně představovalo závažný deficit z hlediska splnění povinnosti zjištění skutkového stavu věci, o němž nevznikají důvodné pochybnosti.

25. Optikou takto definovaných východisek je nutno nahlížet na zamítnutí provedení navrhovaných důkazů soudy v projednávané věci. Z rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že zamítnuté důkazní návrhy obhajoby považoval za nadbytečné, přičemž doplnil podrobnější odůvodnění k jednotlivým skupinám důkazních návrhů (str. 20 rozsudku). Odvolací soud se s tímto odůvodněním ztotožnil.

26. Dovolatel se vůči tomuto odůvodnění vymezil v několika bodech. Za porušení zásady rovnosti zbraní považuje, že jím navrhované výslechy svědků byly zamítnuty, neboť se jedná o zprostředkovaná svědectví, zatímco výslech rodinných příslušníků poškozené proveden byl, přestože se taktéž jedná o svědectví zprostředkovaná. V první řadě je ovšem na místě souhlasit s vyjádřením státní zástupkyně, že rodinní příslušníci poškozené byli vyslýcháni nejen ke skutku pod bodem 1) výroku o vině, ale taktéž k bodu 2), jehož byli přímými účastníky. Pokud jde o skutek pod bodem 1) výroku o vině, z obsahu výpovědí těchto svědků je zřejmé, že podali nikoli pouze zprostředkované informace, ale taktéž vypověděli, jak přímo vnímali domácí situaci obviněného a poškozené, když je navštěvovali. Z hodnocení jejich výpovědí soudem prvního stupně vyplývá, že zprostředkované části jejich výpovědí měly pouze podpůrný charakter k hodnocení věrohodnosti výpovědi poškozené.

27. Při hlavním líčení konaném dne 22. 10. 2021 obhájce obviněného navrhl provedení výslechu tří svědků s tím, že tyto bude třeba ztotožnit, a dále otce obviněného. Zdůvodnění významu jejich výpovědi bylo omezeno obecně na zpochybnění výpovědi poškozené (viz č. l. 2596). Ani ve svém mimořádném opravném prostředku obviněný nejenže nekonkretizoval, v čem měli navržení svědkové k jeho obhajobě přispět, ale dokonce nerozporoval (částečně s výjimkou svého otce) zprostředkovanost jejich výpovědí.

28. S ohledem na povahu předmětného trestného činu, jenž se zásadně odehrává „za zavřenými dveřmi“, jak upozornil již soud prvního stupně, je malá pravděpodobnost, že by s podrobnostmi soužití obviněného a poškozené byly seznámeny další osoby kromě jejich rodinných příslušníků. Ostatně i z výpovědi poškozené vyplynulo, že její styk se známými byl omezený. Byť jmenovala kamarádky, kterým se měla svěřovat, nebyla s nimi podle své výpovědi již dlouhodobě v kontaktu. Pokud jde o otce obviněného, byl pouze svědkem jediného incidentu, který však obviněný ani nerozporuje. Soud prvního stupně proto jeho výslech zamítl jako nadbytečný, neboť skutek je posuzován jako celek dlouhodobého jednání obviněného vůči poškozené. Postupoval správně, nepřistoupil-li k jeho výslechu. V souladu s výše citovanou judikaturou ESLP musel soud zvážit, nakolik lze rozumně předpokládat, že by navrhovaný důkaz přinesl relevantní informace, které by mohly ovlivnit závěr o skutku jako celku. Svoji roli hraje také nutnost provést jeho výslech prostřednictvím spolupráce s Tureckem.

29. Krom toho nelze odhlížet od faktu, že identifikační údaje těchto svědků (včetně otce obviněného) nebyly do konce řízení před soudem prvního stupně předloženy. Přestože soud za obvyklých okolností, pokud je pravděpodobnost, že by svědek mohl přinést relevantní informace, vyvine snahu jej identifikovat a nalézt, jeho možnosti ve vztahu k osobám žijícím v zahraničí jsou poměrně omezené (tím spíš, když není jisté ani správné znění jejich jména). Byť by mohl soud postupovat cestou právní pomoci, lze takový postup považovat za neúčelný u osob, jejichž svědectví s nejvyšší pravděpodobností nepřinese žádné nové informace. Na základě jmenovaných okolností je zřejmé, že rozhodnutí soudu prvního stupně zamítnout návrhy na výslech těchto svědků z důvodu jejich nadbytečnosti bylo opodstatněné.

30. Dovolatel dále nesouhlasí se zamítnutím důkazních návrhů vztahujících se k jím zahájeným trestním řízením v Německu. Především je na místě upozornit, že soud prvního stupně tato řízení nepominul, neboť si vyžádal přehled řízení vedených v Německu proti poškozené. Z protokolu o hlavním líčení (ze dne 5. 5. 2022, č. l. 2818 p. v.) vyplývá, že soud obdržel dva velké svazky dokumentů, přičemž obhajobu dne 19. 10. 2022 písemně vyzval (č. l. 2975) k označení listin, jež si přeje přeložit. Ze spisového materiálu se zjišťuje, že se zde nachází překlady rozhodnutí týkajících se rozvodu manželství i trestního příkazu poškozené. Soud však zamítl překlady výslechů svědků a písemných prohlášení. Rozhodnutí soudu nepřekládat všechny dostupné listiny lze považovat za správné z hlediska zásady hospodárnosti řízení, která však nebyla nadřazena zájmu na řádném objasnění věci za situace, kdy měl k dispozici další listinné důkazy vztahující se k těmto řízením (mj. zprávu Vrchního státního zástupce v Berlíně a trestní příkaz Obvodního soudu Tiergarden).

31. Pro zamítnuté překlady výpovědí svědků a písemných prohlášení platí uvedené shora, neboť se jednalo o výpovědi zprostředkované a absentovalo odůvodnění jejich konkrétního přispění k osvětlení věci. V úvahu je taktéž třeba vzít, zda byla při těchto úkonech prováděných v Německu ctěna zásada kontradiktornosti a práva obhajoby podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“), především právo vyslýchat nebo nechat vyslechnout svědky proti sobě podle odst. 3 písm. d) tohoto ustanovení. Podle tvrzení poškozené byla v souvislosti s probíhajícím trestním řízením v Německu před vydáním trestního příkazu pouze vyzvána k písemnému vyjádření. Lze proto usuzovat, že ona ani žádný její obhájce nebyli u těchto úkonů přítomni a nemohli tak svědkům pokládat otázky. Podle judikatury ESLP musí být přečtení protokolu o výpovědi svědka z přípravného řízení v průběhu řízení před soudem slučitelné s právy obhajoby, jejichž ochrana je předmětem a účelem čl. 6 Úmluvy. Zvláště v případě, kdy osoba obviněná z trestného činu neměla příležitost v žádném z předchozích stadií řízení pokládat otázky osobě, jejíž výpověď je na jednání soudu čtena (viz rozsudek ESLP ze dne 24. 11. 1986, Unterpertinger proti Rakousku, č. 9120/80, bod 31.). Hodnocení trestních podání obviněného soudem jako účelových, když byla podána až po zahájení tohoto trestního řízení, nelze považovat za nepodloženou úvahu, neboť vychází z provedených důkazů.

32. Vzhledem k tomu, že k zamítnutí návrhů na vypracování revizních znaleckých posudků obviněný konkrétní námitky ve svém dovolání nevznesl, není nutné se k těmto blíže vyjadřovat. Pouze nad rámec možno uvést, že se nejedná o důkazy nedůvodně neprovedené, neboť se těmito návrhy soud prvního stupně zabýval a uvedl důvody pro jejich neprovedení.

33. Závěrem dlužno dodat, že soud prvního stupně při svém rozhodování nevycházel pouze ze svědeckých výpovědí, nýbrž i z řady listinných důkazů (mj. lékařských zpráv poškozené a rozsáhlých konverzací mezi obviněným a poškozenou) a znaleckých posudků. V souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je na rozhodnutí soudu, které skutečnosti považuje za relevantní k dokazování, které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede a jak tyto důkazy následně zhodnotí. Procesní povinností obecných soudů není vyhovět každému důkaznímu návrhu účastníka, neprovedení navrhovaného důkazu proto ještě neznamená, že je řízení jako celek nespravedlivé (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 234/04 a sp. zn. I. ÚS 972/09).

34. Na místě je proto uzavřít, že odůvodnění soudu prvního stupně pro zamítnutí důkazních návrhů obhajoby je v souladu s požadavky definovanými judikaturou Ústavního soudu i ESLP. Tyto důkazy proto nelze považovat za nedůvodně neprovedené. Nedošlo proto k naplnění třetí alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

35. Dovolatel označil první alternativu tohoto dovolacího důvodu

(rozhodnutí spočívá na nesprávném právní posouzení skutku), přičemž formálně rozporoval naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku. Svou argumentaci však založil na zpochybnění skutkových zjištění soudů, neboť zjednodušeně řečeno namítl, že vzhledem k tomu, že jeho slova byla tlumočena poškozenou a nebyla ověřena úroveň její znalosti tureckého jazyka, nemusela být správně přeložena. S ohledem na interpretovaný obsah proto rozporoval, zda mohl vyvolat v poškozených důvodnou obavu.

36. Přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se zde rozumí obava objektivně způsobilá vyvolat vyšší stupeň úzkosti nebo jiného tísnivého pocitu ze zla, kterým je na poškozeného vyhrožováním působeno, přičemž musí být pečlivě hodnoceno, zda v důsledku konkrétního jednání je vznik důvodné obavy reálný [viz Šámal, Pavel, Šámalová, Milada, Škvain, Petr. § 353 (Nebezpečné vyhrožování). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442, marg. č. 2.].

37. Dovolatel namítl, že obsah jeho slov mohl být dezinterpretován, neboť se jednalo o překlad z turečtiny a nebyla zkoumána úroveň znalosti tohoto jazyka poškozenou. Předně lze odkázat na bod 15. vyjádření státní zástupkyně, kde připomíná, že matka poškozené byla soudem dotazována na komunikaci poškozené s obviněným a její znalosti turečtiny, přičemž uvedla, že poškozená s obviněným mluvila plynně (viz č. l. 2595 p. v.). Obhájce se dotazoval také poškozené, přičemž z její výpovědi vyplynulo, že běžné řeči v turečtině rozumí (viz protokol o hlavním líčení konaném dne 22. 10. 2021, č. l. 2587). Podle své výpovědi se poškozená začala turečtinu učit již na univerzitě. Zároveň je možno poukázat na nesčetné výtisky konverzací z mobilních telefonů, z nichž je zřejmé, že komunikace mezi poškozenou a obviněným běžně probíhala v turečtině. Nelze proto předpokládat, že by za této situace poškozená slovům obviněného neporozuměla a nedokázala je správně přeložit svým rodinným příslušníkům.

38. Krom toho k posouzení otázky možnosti vzniku důvodných obav není podstatné toliko samotné doslovné znění výhrůžky (ostatně za jistých okolností požadavky stanovené judikaturou splňují i výhrůžky neverbální – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1445/2006), ale celkové zhodnocení situace. „Nelze [se] omezit jen na vlastní obsah slovního prohlášení pachatele, ale výroky je třeba hodnotit ve spojení s dalším konáním pachatele. Závěr, zda jde o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace“ [viz Šámal, Pavel, Šámalová, Milada, Škvain, Petr. § 353 (Nebezpečné vyhrožování). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442, marg. č. 2.]. Mezi podstatné okolnosti, za nichž je na místě usuzovat, že výhrůžka mohla vzbudit důvodnou obavu, patří podle judikaturních závěrů Nejvyššího soudu mj. předchozí násilné jednání pachatele vůči poškozenému (srov. usnesení ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 3 Tdo 909/2017) či jiným osobám (viz usnesení ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 6 Tdo 1488/2017). Ostatně obviněný se výhrůžek dopustil opakovaně – v noci při rozhovoru s poškozenou, jemuž byl přítomen i její strýc, poté po návratu domů, i následně prostřednictvím sms zpráv. V úvahu je třeba vzít též předchozí chování obviněného vůči poškozené. Již při svém příjezdu matka a strýc poškozené viděli její zranění způsobená obviněným a v přítomnosti strýce se následně obviněný pokusil ji znovu napadnout. Zhodnocení provedené soudem prvního stupně v bodě 13., kdy mj. upozornil, že jednání obviněného vedlo prvně k jejich urychlenému odjezdu z Německa, a poté k nahlášení věci na policii, je zcela v souladu s těmito kritérii.

39. Dovolatel taktéž namítl, že poškození se nemohli domnívat, že byla jeho slova míněna vážně, neboť byla zjevně přehnaná. Byť je nezbytné „pečlivě hodnotit povahu a závažnost vyhrožování, neboť je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevů, při kterých bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažnějšího nešlo“ [viz Šámal, Pavel, Šámalová, Milada, Škvain, Petr. § 353 (Nebezpečné vyhrožování). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4442, marg. č. 2.], nelze se (jak již odeznělo výše) omezit jen na slovní projev pachatele. Závěr, zda šlo o výhrůžky způsobilé vzbudit důvodnou obavu z jejich uskutečnění, je nutné posuzovat na základě komplexního posouzení situace. Přestože dovolatel při formulaci výhrůžek mohl přehánět (podle popisu skutku si pozve plno lidí a pozabíjí celou rodinu poškozené), těžko lze v kontextu celkové situace dojít k závěru, že nemohla být míněna vážně a jako taková být vnímána poškozenými. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem provázejícím samotné výhrůžky obviněného, jakož i reakce poškozených na ně, je zřejmé, že v nich tyto důvodné obavy vyvolaly.

40. Dovolatel rovněž namítl, že výhrůžka byla ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pouze parafrázována v češtině. Tato námitka však nemá žádnou relevanci z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Ohledně výrokové části rozsudku totiž platí, že v ní obsažená „skutková věta vyjadřuje stručně a výstižně žalovaný skutek, kterého se obžalovaný podle zjištění soudu dopustil. Soud zde uvádí konkrétní údaje týkající se místa, času a způsobu spáchaného skutku. (…) V případě tzv. verbálních trestných činů nemusí skutková věta výroku rozsudku obsahovat doslovné znění inkriminovaných výroků. Postačí, pokud je skutek dostatečně popsán uvedením místa, času a způsobu jeho spáchání tak, aby nemohl být zaměněn s jiným skutkem, s odkazem na odůvodnění rozsudku, kde jsou nezbytné podrobnosti pak zpravidla uvedeny přesně“ [viz Gřivna, Tomáš. § 120 (Náležitosti rozsudku). In: Šámal, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1669-1670].

41. Výhrůžky obviněného vůči poškozeným nebyly omezeny pouze na jediný výrok a opakovaly se nejen před domem dne 18. 8. 2019 a následně v domě, ale také prostřednictvím sms zpráv. Jejich konkrétní znění proto nemusí být vtěleno do popisu skutku, pokud je uvedena alespoň parafráze, z níž je zřejmé naplnění znaků předmětného trestného činu, tedy že pachatel vyhrožoval usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to mohlo vzbudit důvodnou obavu, s tím že další podrobnosti jsou uvedeny v odůvodnění rozhodnutí. Tyto požadavky rozsudek soudu prvního stupně splňuje a rozhodující není, jestli jsou uvedena slova obviněného v originálním tureckém znění, či v překladu, neboť jednak byla poškozenou rodinným příslušníkům překládána a jak již bylo zmíněno výše, rozhodující není toliko samotné znění výhružky.

42. Z výše uvedeného vyplývá, že námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými a vada ve smyslu § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. nebyla shledána.

V. Způsob rozhodnutí

43. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněného plyne, že námitky obviněného nebyly shledány opodstatněnými. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.

44. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 31. 10. 2024

JUDr. Ivo Kouřil předseda senátu