3 Tdo 909/2017-33
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. 12. 2017 o dovolání
obviněného M. D. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp.
zn. 10 To 128/2016, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského
soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 T 37/2012, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2016,
sp. zn. 16 T 37/2012, byl obviněný M. D. (dále jen obviněný, popř. dovolatel)
uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst.
1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku a zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst.
1, 5 písm. b) tr. zákoníku [skutek pod bodem 1)] a přečinem nebezpečného
vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku [skutek pod bodem 2)]. Uvedených
trestných činů se podle tohoto soudu dopustil obviněný tím, že:
1. a), b)
- nejméně od listopadu 2010 do 3. 3. 2011 na různých místech, zejména v B., v
ulici T., a v Č. B., v H. ulici, nejméně jednou měsíčně fyzicky a slovně
napadal svou družku F. M., které od konce roku 2010 zakazoval chodit z bytu
ven, zamykal ji, nutil ji, aby byt opustila pouze v jeho doprovodu, nebo
doprovodu své matky, koncem prosince 2010 ji kopal do celého těla, dupal po ní
a způsobil jí zlomeninu žeber, přičemž poškozená nevyhledala tehdy lékařské
ošetření, v únoru 2011 ji opakovaně bil pěstmi do obličeje, kopal do ní, v bití
pokračoval i do časných ranních hodin a 1. 3. 2011 ji napadl pěstmi do
obličeje, srazil na zem, kopal do celého těla, vyhrožoval jí zabitím, přinesl
si z kuchyně nůž, přelepil jí ústa izolepou, svázal jí ruce za zády, nechal ji
takto ležet do ranních hodin, dne 2. 3. 2011 ji znovu s nožem v ruce bil,
pomočil ji a teprve dne 3. 3. 2011 poškozená za pomoci majitele domu z bytu
odešla, a odcestovala za svou matkou, a jeho jednání vedlo u poškozené ke
zhmoždění obou tváří, podkožním krevním výronům víček obou očí, kořene nosu,
zlomenině nosních kůstek s posunem, podkožnímu krevnímu výronu na zádech v
krajině levé lopatky, krevním výronům na zápěstí, krevním výronům na vnitřní
ploše obou stehen, krevnímu výronu pod vnitřním kotníkem levé nohy a zlomeninám
osmého a devátého žebra vlevo,
- nejméně počátkem března 2011 donutil F. M., aby si do svého
přirození zasouvala šišku salámu o hmotnosti 400 gramů s výhrůžkou, že pokud
tak neučiní sama, udělá to sám, a těmto výhrůžkám, vzhledem k předchozímu
agresivnímu jednání obžalovaného, poškozená podlehla, a toto jeho jednání v
souhrnu vedlo také u poškozené k rozvoji posttraumatické stresové poruchy a
středně těžké depresivní poruchy,
2.
dne 3. 3. 2011 v okrese Č. B., prostřednictvím mobilního telefonu vyhrožoval
matce F. M. I. P. zastřelením, a vzhledem k charakteru jeho osoby měla I. P. z
výhrůžky důvodnou obavu.
Za uvedené trestné činy a sbíhající se přečiny krádeže podle § 205 odst. 1, 3
tr. zákoníku a § 205 odst. 1 (správně: § 205 odst. 2) tr. zákoníku, přečin
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku, a přečin maření
výkonu úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl
obviněný pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze
dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383, uložil Krajský soud v Českých
Budějovicích obviněnému podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody na deset let, pro jehož
výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s
ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu
činnosti, a to řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Dále podle § 70
odst. 1 písm. a), c) tr. zákoníku uložil obviněnému trest propadnutí osobního
vozidla tovární značky Fiat Bravo, zajištěného nože a izolepy, s tím, že podle
§ 70 odst. 5 tr. zákoníku se vlastníkem propadnutých věcí stává stát. Podle §
43 odst. 2 tr. zákoníku byl zrušen výrok o trestu, uložený obviněnému rozsudkem
Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383,
jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud
vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu.
Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR
odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11.
2016, sp. zn. 16 T 37/2012, podal obviněný odvolání směřující do výroku o vině
a trestu. O podaném odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 14.
2. 2017, sp. zn. 10 To 128/2016, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2
tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil v celém výroku o trestu. Za splnění
podmínek § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému za zločin týrání
osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr.
zákoníku, zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr.
zákoníku, a přečin nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku,
ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, a dále za přečiny krádeže
podle § 205 odst. 1, 3 tr. zákoníku, krádeže podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku,
porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1 tr. zákoníku a maření výkonu
úředního rozhodnutí podle § 337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, jimiž byl
pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4.
11. 2011, č. j. 2 T 134/2011-383, uložil podle § 186 odst. 5 a § 43 odst. 2 tr.
zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi a půl roku, pro jehož
výkon obviněného podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou.
Dále podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku obviněnému uložil trest zákazu činnosti, a
to řízení motorových vozidel na dobu dvou let. Podle § 70 odst. 1 písm. a), c)
tr. zákoníku (účinného do 31. 5. 2015) pak obviněnému uložil trest propadnutí
osobního vozidla tovární značky Fiat Bravo, zajištěného nože a izolepy. Podle §
43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu, jenž byl obviněnému uložen
rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4. 11. 2011, č. j. 2 T
134/2011-383, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově
navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla
podkladu.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. 10 To
128/2016, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání z důvodu uvedeného v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí podle jeho přesvědčení spočívá
na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň na jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení s tím, že rozhodnutí je napadáno v celém rozsahu.
Obviněný následně konstatuje, v jakém jednání spočívala jeho trestná činnost a
jaké trestné činy byly v jeho jednání spatřovány. Ohledně skutku pod bodem 1)
rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že nejprve bylo v tomto skutku spatřováno
spáchání zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2
písm. b), d) tr. zákoníku a zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a),
odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, když na základě právního názoru soudu druhého
stupně bylo jednání, ve kterém bylo původně spatřováno spáchání znásilnění
podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku,
překvalifikováno na zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b)
tr. zákoníku, aniž by byl soudem prvního stupně na možnost odlišného právního
posouzení upozorněn.
Dovolatel vyjadřuje přesvědčení, že jeho jednání nenaplňuje znaky
zločinu sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku.
Namítá, že poškozená nebyla k popsané sexuální praktice nijak donucena, což je
patrno i z pořízeného videozáznamu, který byl proveden jako důkaz. Předmětná
sexuální praktika byla zcela dobrovolná a ze strany poškozené chtěná. Navíc
pokud by se jí poškozená zúčastnila nedobrovolně, tak by se pojmově nemohlo
jednat o pohlavní sebeukájení, protože pokud by to poškozené žádné potěšení
nepřinášelo, tak by se jednalo pouze o ukájení potřeb jiné osoby. Nesprávné
právní posouzení dále dovozuje z toho, že jeho jednání bylo posouzeno podle
odst. 5 § 186 tr. zákoníku, když podle skutkových závěrů soudů měl způsobit
poškozené posttraumatickou stresovou poruchu předmětnou sexuální praktikou.
Pokud je ovšem správný závěr soudů o jeho vině zločinem týráním osoby žijící ve
společném obydlí podle odst. 2 písm. b) § 199 tr. zákoníku, tak poškozená
uvedenou poruchou trpěla již před realizací uvedené sexuální praktiky v
důsledku týrání.
Nesprávné právní posouzení obviněný dále dovozuje z toho, že byl uznán
vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2
písm. d) tr. zákoníku, kdy se vyžaduje, aby čin byl páchán delší dobu. Podle
jeho názoru nebyl uvedený znak naplněn, když se požaduje, aby trestná činnost
byla páchána řadu měsíců, přičemž podle skutkových závěrů soudů měl poškozenou
napadat jednou měsíčně, což nemůže naplňovat znak, že se trestné činnosti
dopouštěl po delší dobu.
V závěru podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 2. 2017,
sp. zn. 10 To 128/2016, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v
Praze o věci znovu jednat a rozhodnout při vázanosti názorem Nejvyššího soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření ze
dne 27. 6. 2017, sp. zn. 1 NZO 593/2017, uvedla, že obviněný opírá dovolání o
dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž
zrekapitulovala obsah uplatněné dovolací argumentace. Zdůrazňuje, že ze strany
obviněného se jedná jen o opakování námitek, které uplatnil v rámci předchozího
řízení a kterými se zabývaly jak soud prvního stupně, tak soud druhého stupně.
Podle státní zástupkyně popsaná sexuální praktika představovala jednak sexuální
nátlak, jednak se jednalo o jeden z projevu týrání poškozené. Vznik
posttraumatické stresové poruchy pak byl prokázán znaleckým posudkem z oboru
zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie. Lze proto mít za to, že
zvolený dovolací důvod naplněn nebyl.
V závěru podaného vyjádření pak navrhla, aby podané dovolání bylo odmítnuto
podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyslovila souhlas s tím, aby
Nejvyšší soud rozhodl ve věci za podmínek uvedených v § 265r odst. 1 písm. a)
tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou
oprávněnou prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. a
v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve
smyslu § 265e tr. ř. zachována.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem
stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným
prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních
vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého
stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je
totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může
doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném
opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno
základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve
smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen
„Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou
třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a
samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho
důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je
mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět
(srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr.
ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň
plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání
dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní
pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne
27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými
dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k
revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci
má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d
odst. 2 tr. ř.).
Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při
rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo
jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí – s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu – vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné
skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení
stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i
jiných právních odvětví).
Na podkladě těchto východisek přistoupil Nejvyšší soud k posouzení dovolání
obviněného.
Obviněný naplnění zvoleného dovolacího důvodu dovozuje z tvrzení, že poškozenou
k pohlavnímu sebeukájení nenutil, když dále namítá, že pokud předmětná sexuální
praktika byla ze strany poškozené nechtěná a neuspokojovala ji, tak se nemůže
jednat o naplnění znaku pohlavního sebeukájení a že v případě sexuálního
nátlaku podle § 186 tr. zákoníku nezpůsobil poškozené těžkou újmu na zdraví. Ve
vztahu k naplnění všech znaků skutkové podstaty týrání osoby žijící ve
společném obydlí uvádí, že netýral poškozenou delší dobu, takže nenaplnil odst.
2 písm. d) § 199 tr. zákoníku.
Vzhledem ke konkrétnímu obsahu uplatněných dovolacích námitek lze konstatovat,
že obviněný zvolenou argumentací naplnil zvolený dovolací důvod, byť část
zvolené argumentace směřuje do způsobu hodnocení důkazů [námitka, že poškozená
nebyla nijak nucena k sexuální praktice popsané pod skutkem 1b) rozsudku soudu
prvního stupně].
Jak již bylo naznačeno, námitka obviněného spočívající v argumentaci, že
poškozenou nenutil k tomu, aby se sama sexuálně uspokojovala, nemůže naplňovat
zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž zpochybňuje skutková zjištění soudu
prvního a druhého stupně. Takto formulované námitky nemohou zakládat přezkumnou
povinnost Nejvyššího soudu. Jedná se o námitky, jenž směřují do způsobu
hodnocení důkazů a mají tudíž procesní charakter. Obviněný touto dovolací
argumentací fakticky míjí hranice deklarovaného dovolacího důvodu, neboť jeho
námitky nesměřují proti právnímu posouzení skutku nebo jinému hmotněprávnímu
posouzení. Primárně jimi totiž brojí proti hodnocení důkazů a skutkovým
zjištěním soudů. Obviněný jen vyjadřuje nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů
soudy nižších stupňů, když namítá, že poškozenou k předmětné sexuální praktice
nenutil, přičemž zdůrazňuje, že tato skutečnost vyplývá i z pořízeného
videozáznamu, který byl proveden jako důkaz. Takto formulované dovolací námitky
nejsou způsobilé založit přezkumnou povinnost Nejvyššího soudu.
Bez ohledu na shora naznačený závěr přesto považuje Nejvyšší soud za vhodné
zdůraznit následující. Soudy nižších stupňů shledaly, že obviněný jednáním
popsaným pod bodem 1b) měl naplnit všechny znaky zločinu sexuálního nátlaku
podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku. Předmětného zločinu se měl
obviněný dopustit tím, že poškozenou pod pohrůžkou násilí donutil k pohlavnímu
sebeukájení a způsobil ji takovým činem těžkou újmu na zdraví. Obecně lze
konstatovat, že pohrůžkou násilí se rozumí jak pohrůžka bezprostředního násilí,
tak i pohrůžka násilí, které má být vykonáno nikoli ihned, ale teprve v bližší
nebo vzdálenější budoucnosti. Pohrůžka násilí se tedy chápe šířeji než vlastní
použití násilí, neboť se může jednat o pohrůžku bezprostředního násilí, ale
může se jednat i o hrozbu, že násilí bude použito s odstupem času. Soudy
dospěly ke skutkovému závěru, že pohrůžka násilí vůči poškozené spočívala v
tom, že obviněný nutil poškozenou k tomu, aby do svého přirození zasouvala
šišku salámu o hmotnosti 400 g s vyhrůžkou, že pokud tak neučiní, tak to udělá
sám a těmto vyhrůžkám, vzhledem k předchozímu agresivnímu chování obviněného
poškozená podlehla. Byť lze připustit, že odůvodnění rozsudku soudu prvního
stupně je stručnější, tak není pochyb o tom, že předmětná pronesená slova
nepochybně ve vztahu k poškozené představovala pohrůžku násilí. Obviněný totiž
jak vyplývá z výpovědi poškozené, ji opakovaně v minulosti fyzicky napadal, bil
ji pěstí do obličeje, kopal do ní a vyhrožoval jí zabitím, takže poškozená měla
negativní zkušenost, že pokud obviněnému nevyhoví a nesplní jeho požadavky, tak
ji fyzicky napadne, což se stalo opakovaně. Vzhledem k negativním zkušenostem
poškozené ohledně chování obviněného k její osobě a jeho opakovanému
předchozímu agresivnímu chování, musela poškozená tato pronesená slova vnímat
jako pohrůžku násilí a obviněný nepochybně i tato slova pronesl v úmyslu
poškozenou donutit k tomu, aby se pohlavně sebeukájela. Nad rámec shora
uvedeného je nutno i poukázat na pořízený videozáznam, ze kterého je zřejmé, že
poškozené se předmětná praktika evidentně nelíbila a nebyla tedy z její strany
chtěná, což nakonec odpovídá i její výpovědi.
Ohledně námitky obviněného spočívající tvrzení, že pokud by předmětná sexuální
praktika nebyla ze strany poškozené chtěná, tak by se nemohlo jednat o
sebeukájení, když jí to žádné potěšení nepřinášelo, lze mít za to, že tato
argumentace naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá, že se
nejednalo ze strany poškozené o sebeukájení, čímž zpochybňuje naplnění všech
znaků zvolené skutkové podstaty. Jinak řečeno obviněný vyjadřuje přesvědčení,
že pokud poškozené předmětná sexuální praktika nepřinášela potěšení, tak nemůže
být naplněna skutková podstata trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186
odst. 1 tr. zákoníku. Jak již bylo uvedeno, obviněný se měl dopustit zločinu
sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku. V základní
skutkové podstatě se vyžaduje, aby pachatel násilím, pohrůžkou násilí nebo
pohrůžkou jiné těžké újmy donutil k pohlavnímu sebeukájení, k obnažování nebo
jinému srovnatelnému chování, nebo aby k takovému chování přiměl jiného
zneužívaje jeho bezbrannosti. Předmětné ustanovení obsahuje dvě samostatné
skutkové podstaty, kdy první skutková podstata je vymezena v alinea 1 v
odstavci 1 a chrání každého před tím, aby byl násilím nebo pohrůžkou násilí
nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donucen k pohlavnímu sebeukájení, obnažování
nebo k jinému srovnatelnému chování. Druhá skutková podstata vymezena v
odstavci 1 v alinea 2 postihuje toho, kdo k takovému chování přiměje jiného,
zneužívaje jeho bezbrannosti.
Soudy nižších stupňů dospěly ve vztahu k naplnění základní skutkové podstaty
ustanovení § 186 tr. zákoníku k závěru, že obviněný poškozenou pod pohrůžkou
násilí donutil k pohlavnímu sebeukájení. Za sebeukájení (ipsace, onanie,
masturbace) se považuje takové chování, při kterém osoba pohlavně ukájí samu
sebe, čehož dosahuje drážděním vlastních pohlavních orgánů. Za sebeukájení lze
proto považovat provádění takových sexuálních praktik, při nichž si oběť na
vlastním těle činí úkony, při kterých dochází k aktivaci a dráždivým projevům
(např. hlazením, masírováním či jiným drážděním genitálií, prsou, prsních
bradavek, stehen, event. i v oblasti análního ústrojí). Při sebeukájení může
docházet k dráždění těchto orgánů vlastní rukou, tak i s pomocí vibrátorů,
umělých vagín či za pomoci jiných obdobných předmětů (viz ŠÁMAL, P. a kol.
Trestní zákoník II, § 140 až § 420, Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck,
2012, str. 1851). Pro naplnění znaku pohlavního sebeukájení se ovšem
nevyžaduje, aby poškozené osobě její pohlavní sebeukájení přinášelo nějaké
uspokojení, když obvykle se tak ani nestane, neboť poškozená osoba je nucena k
jednání, které nečiní dobrovolně. Ve většině případů je primárním cílem jednání
pachatele snaha uspokojit své vlastní sexuální potřeby, když tyto mohou být
uspokojeny i jinou formou než přímou pohlavní aktivitou, popř. je cílem oběť
ponížit apod. Proto je argumentace obviněného zjevně neopodstatněná.
Rovněž námitku obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno podle odst.
5 písm. b) § 186 tr. zákoníku, tedy, že jeho jednání vedlo ke vzniku
posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy, což
představuje těžkou újmu na zdraví, lze podřadit pod zvolený dovolací důvod,
přestože část použité argumentace směřuje do skutkových zjištění. Obviněný
totiž vyjadřuje přesvědčení, že předmětnou sexuální praktikou nemohl způsobit
poškozené posttraumatickou stresovou poruchu a středně těžkou depresivní
poruchou, když touto trpěla již před výše popsanou sexuální praktikou. Jinak
vyjádřeno, obviněný namítá, že jeho jednání ve vztahu k přinucení poškozené k
pohlavnímu sebeukájení, nemohlo vést ke vzniku posttraumatické stresové poruchy
a středně depresivní poruchy, neboť uvedenou poruchou poškozená již trpěla
předtím z důvodu jeho týrání poškozené. Jedná se o skutkovou námitku, která
nemůže naplnit zvolený dovolací důvod, když soudy nižších stupňů dospěly k
závěru, že ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně těžké
depresivní poruchy vedlo jednak týrání poškozené, jednak skutečnost, že
obviněný poškozenou donutil k pohlavnímu sebeukájení. Přesto považuje Nejvyšší
soud za potřebné odkázat na závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví,
odvětví psychiatrie, a vyjádření znalce MUDr. D. Filipovského u hlavního
líčení, ze kterého je zřejmé, že poškozená netrpěla posttraumatickou stresovou
poruchou a středně depresivní poruchou před zahájením soužití s obviněným, a že
vznik posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy má
kauzální souvislost s jednáním obviněného. V dané souvislosti je také třeba
zdůraznit, že týrání poškozené obviněným mělo různé formy, včetně sexuálního
násilí, kterého se dopustil shora popsanou sexuální praktikou. Obviněný pak
jedním skutkem naplnil jednak skutkovou podstatu trestného činu týrání osoby
žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku, jednak skutkovou podstatu
trestného činu sexuálního nátlaku podle § 186 tr. zákoníku spáchaných v
jednočinném souběhu. Jednočinný souběh těchto trestných činů je možný, když v
případě trestného činu týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle §
199 tr. zákoníku je objektem ochrany zájem společnosti na ochraně osob před
tzv. domácím násilím, tedy jak osob blízkých [§ 125 tr. zákoníku], tak i jiných
osob žijících ve společném obydlí a v případě trestného činu sexuálního nátlaku
podle § 186 tr. zákoníku je objektem ochrany svoboda rozhodování v pohlavních
vztazích.
Ohledně skutečnosti, že na vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně
těžké depresivní poruchy se podle znalce podílelo jednak týrání poškozené
obviněným, jednak skutečnost, že obviněný donutil poškozenou k pohlavnímu
sebeukájení, je třeba uvést, že tento závěr nebrání tomu, aby byl vznik
posttraumatické stresové poruchy a středně těžké depresivní poruchy jako těžké
újmy na zdraví přičítán obviněnému jak ve vztahu k trestnému činu podle § 199
tr. zákoníku, ale i ve vztahu k § 186 tr. zákoníku. Obviněný totiž svým
jednáním v jednočinném souběhu naplnil skutkové podstaty dvou trestných činů v
kvalifikované skutkové podstatě. Naznačený závěr nepředstavuje porušení zákazu
dvojího přičítání téže okolnosti, jenž se uplatňuje jen při posuzování
okolností v rámci skutkové podstaty téhož trestného činu. Neplatí při úvahách o
možnosti jednočinného souběhu v případě dvou a více trestných činů, takže
okolnost, která je znakem jednoho ze sbíhajících se trestných činů, může
zároveň podmiňovat použití vyšší trestní sazby u jiného sbíhajícího se
trestného činu (R 14/2002-II, obdobně přiměřeně R 3/1976-I). Nejvyšší soud
považuje za potřebné uvést, že skutečnost, že se nepodařilo oddělit a
konkretizovat, do jaké míry se na vzniku těžšího následku činu podílelo to
které z protiprávních jednání pachatele, nebrání tomu, aby následek vzešlý z
různých jednání pachatele je vyjádřen jako okolnost podmiňující použití vyšší
trestní sazby u sbíhajících se trestných činů (srov. přiměřeně rozhodnutí
Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 4 To 16/2011).
Rozhodující a podstatné je, že to bylo právě protiprávní jednání obviněného
jako celek, které vedlo ke vzniku posttraumatické stresové poruchy a středně
těžké depresivní poruchy, jenž představuje těžkou újmu na zdraví poškozené ve
smyslu § 122 odst. 2 písm. i) tr. zákoníku.
Pokud obviněný dále v souvislosti s výrokem o vině zločinem sexuálního nátlaku
podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku namítá, aniž by ovšem uvedl
nějakou právně relevantní argumentaci, že nebyl upozorněn podle § 190 odst. 2
tr. ř. na možnost odlišného právního posouzení skutku oproti podané obžalobě a
prvnímu odsuzujícímu rozsudku, tak tato námitka nemůže naplňovat zvolený
dovolací důvod, neboť se jedná o procesní výhradu. Obecně je ovšem možno
konstatovat, že ve smyslu judikatury Ústavního soudu může tzv. překvapivé
rozhodnutí porušovat právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a čl. 6
Úmluvy a tím zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
(blíže viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS
251/04). Za překvapivé rozhodnutí ve smyslu judikatury Ústavního soudu se
považuje takové rozhodnutí, které nebylo možné na základě zjištěného skutkového
stavu předvídat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 2004, sp. zn.
I. ÚS 220/04). Jde o takové rozhodnutí, jehož skutkové či právní závěry jsou do
té míry odlišné, že účastník řízení vzhledem k dosavadnímu průběhu projednávání
věci nemohl takové rozhodnutí předpokládat (nemohl ho anticipovat) a v důsledku
toho vůči němu nemohl uplatnit nezbytnou obhajobu (viz např. nález Ústavního
soudu ze dne 4. 8. 1999, sp. zn. IV. ÚS 544/98, shodně též nález Ústavního
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 93/99, nález Ústavního soudu ze dne
25. 11. 2009, sp. zn. I. ÚS 2669/09). O takový případ se v dané věci nejednalo.
Obviněný konkrétně namítá, že prvním odsuzujícím rozsudkem byl uznán vinným
zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr.
zákoníku (viz č. l. 796) a že následně bylo dalším odsuzujícím rozsudkem jeho
jednání, ve kterém bylo původně spatřováno spáchání zločinu znásilnění podle §
185 odst. 1, 2 písm. a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, překvalifikováno na
zločin sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, aniž by
ho soud prvního stupně upozornil na možnost odlišné právní kvalifikace. K
naznačené problematice je třeba uvést následující. Možnost odlišného právního
posouzení skutku, pro který byla podána obžaloba či návrh na potrestání v
řízení před soudem upravuje § 225 odst. 2 tr. ř. Podle § 225 odst. 2 tr. ř.
uznat obviněného vinným trestným činem podle přísnějšího ustanovení zákona, než
podle kterého posuzovala skutek obžaloba, může soud jen tehdy, když obviněný
byl na možnost tohoto přísnějšího posuzování skutku upozorněn podle § 190 odst.
2. Nestalo-li se tak, je třeba obviněného na onu možnost upozornit ještě před
vynesením rozsudku, a žádá-li o to, poskytnout mu znovu lhůtu k přípravě
obhajoby a hlavní líčení k tomu účelu odročit. V dané věci byl narozdíl od
podané obžaloby obviněný uznán vinným trestným činem, který je pro něho z
hlediska trestu, kterým byl ohrožen, stejně trestný. Proto soud prvního stupně
nemusel obviněného upozornit na změnu právní kvalifikace skutku. Navíc je třeba
zdůraznit, že shodné účinky jako upozornění podle § 225 odst. 2 tr. ř., resp. §
190 odst. 2 tr. ř. mělo nepochybně doručení opisu rozhodnutí soudu druhého
stupně obsahujícího závazný právní názor, že skutek obviněného je nutné
posoudit podle jiného ustanovení zákona. Jinak řečeno, i pokud by měl soud
povinnost upozornit obviněného na možnost přísnější kvalifikace jeho jednání,
tak by byla povinnost podle § 225 odst. 2 tr. ř. splněna doručením opisu
rozhodnutí soudu druhého stupně obsahující závazný právní názor obviněnému.
Nad rámec shora uvedeného je třeba ještě zdůraznit, že skutek, kterým byl
obviněný pravomocně uznán vinným a ve kterém je spatřováno spáchání zločinu
sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b) tr. zákoníku, je zcela
totožný se skutkem, ve kterém bylo podanou obžalobou a prvním odsuzujícím
rozsudkem spatřováno spáchání zločinu znásilnění podle § 185 odst. 1, 2 písm.
a), odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, kdy i tresty kterými byl za uvedené zločiny
ohrožen jsou totožné. Jedná se tedy toliko o odlišné právní posouzení totožného
skutku. Proto lze mít za to, že obviněný byl seznámen s tím, pro jaké jednání
je stíhán, kdy pro toto jednání byl následně uznán vinný. Z tohoto pohledu se
pro obviněného nejednalo o rozhodnutí překvapivé ve smyslu judikatury Ústavního
soudu.
Rovněž námitka obviněného, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno ve vztahu k
zločinu týrání osoby žijící ve společně obývaném obydlí podle odst. 2 písm. d)
§ 199 tr. zákoníku naplňuje zvolený dovolací důvod. Obviněný totiž namítá
nesprávnou právní kvalifikaci skutku, když podle jeho názoru nebyl naplněn
znak, že čin byl páchán po delší dobu. Lze konstatovat, že uvedený znak není v
zákoně přesně vymezen. Soudní praxe se ustálila na závěru, že se musí jednat o
dobu trvání řadově v měsících. V souvislosti s otázkou naplnění znaku páchání
trestné činnosti po delší dobu je třeba zdůraznit, že čím méně intenzivní bude
týrání, tím delší dobu bude muset takové zlé nakládání trvat, aby mohlo dojít k
naplnění této okolnosti podmiňující vyšší trestní sazby, a naopak. Jinak
řečeno, pro posouzení otázky, zda pachatel trestného činu týrání osoby žijící
ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku pokračoval v páchání takového činu
„po delší dobu“ ve smyslu ustanovení § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je
určující nejen celková doba týrání, ale je nutno přihlédnout i ke konkrétnímu
způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na
konkrétních okolnostech tedy není vyloučeno, aby i doba několika měsíců
naplnila tento zákonný znak (viz TR NS 44/2008-T 1076, obdobně viz rozhodnutí
Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1598/2015).
Nejvyšší soud sice shledal, že předmětnou argumentaci lze podřadit pod zvolený
dovolací důvod, kdy se ovšem jedná o námitky zjevně neopodstatněné. Jak již
bylo naznačeno, při posuzování naplnění znaku týrání osoby žijící ve společném
obydlí po delší dobu není rozhodující jen doba páchání z hlediska časového, ale
i intenzita týrání, jeho četnost a způsob provedení činu. V dané souvislosti
není možno pominout, že jednání obviněného trvalo nejméně od listopadu 2010 do
3. 3. 2011, tedy několik měsíců. Zároveň nelze přehlédnout, že jednání
obviněného nespočívalo jen ve fyzických útocích na poškozenou, ale i v dalším
jednání obviněného vůči poškozené, které spočívalo v omezování jejího pohybu,
když jí zakazoval chodit ven z bytu, zamykal jí, byt mohla opustit jen v jeho
přítomnosti popř. za přítomnosti své matky, v opakovaných výhrůžkách zabití a
nadávkách, ale i v tom, že na ni močil, což je velmi ponižující a
dehonestující. Protiprávní jednání obviněného mělo nepochybně i jistou
vzestupnou tendenci, a to zejména fyzické útoky, kdy obviněný poškozenou bil
pěstmi, kopal do ní, zalepil jí ústa izolepou apod. Obviněný poškozené také
protiprávním jednáním způsobil opakované zranění, jako např. zlomeninu žeber,
kdy obavy poškozené z obviněného vedly k tomu, že např. v případě fyzického
útoku koncem prosince 2010 nevyhledala lékařskou pomoc, ačkoliv zranění bylo
velmi bolestivé. Nelze také pominout, že součástí zlého nakládání s poškozenou
bylo u jednání obviněného, které spočívalo v nucení poškozené k určitým
sexuálně ponižujícím praktikám, které si obviněný natáčel, což nepochybně
přispělo k jejímu ponížení a celkové degradaci její osobnosti. O intenzitě
zlého nakládání obviněným s poškozenou nakonec svědčí i skutečnost, že u
poškozené se vyvinula těžká posttraumatická porucha a středně depresivní
porucha. Vzhledem ke shora naznačeným skutečnostem dospěl Nejvyšší soud k
závěru, že vzhledem ke konkrétnímu způsobu týrání, zejména jeho intenzitě a
kombinaci několika způsobů týrání a vzestupné tendenci jednání obviněného v
dané věci byl naplněn znak páchání činu po delší dobu, byť se z hlediska
časového jednalo o dobu přes 4 měsíce.
Obiter dictum považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že i pokud by skutečně
obviněný nenaplnil znak, že páchal takový čin po delší dobu, tedy nenaplnil by
odst. 2 písm. d) § 199 tr. zákoníku, tak by to tato skutečnost zcela zjevně
nemohla zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, „co se rozumí
páchání činu delší dobu“ není po právní stránce zásadního významu, když byla
opakovaně řešena judikaturou Nejvyššího soud. V tomto směru je třeba zdůraznit,
že obviněný by i v případě vypuštění uvedené právní kvalifikace podle odst. 2
písm. d) § 199 tr. zákoníku byl uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve
společně obývaném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, za který
by byl ohrožen stejným trestem, jako v případě právní kvalifikace jeho jednání
podle § 199 odst. 1, 2 písm. b), d) tr. zákoníku, tj. od 2 roků do 8 let a dále
by byl uznán vinným zločinem sexuálního nátlaku podle § 186 odst. 1, 5 písm. b)
tr. zákoníku, za který byl ohrožen trestem odnětí svobody od 5 do 12 let. Trest
by obviněnému při respektování ustanovení § 43 odst. 1 tr. zákoníku musel být
ukládán podle § 186 odst. 5 tr. zákoníku v rozmezí od 5 do 12 let. Při
posuzování toho, zda by případná změna právní klasifikace mohla zásadně
ovlivnit postavení obviněného z hlediska uloženého trestu, nelze také pominout,
že obviněnému byl pravomocně uložen trest odnětí svobody v trvání osmi a půl
roku za situace, kdy mu byl ukládán podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný
trest k trestu odnětí svobody v trvání 43 měsíců. Fakticky oproti původně
uloženému trestu byl trest navýšen bez jednoho měsíce o pět let, což
představuje trest uložený pod dolní hranici trestní sazby (dolní hranice činí 5
let) za § 186 odst. 5 tr. zákoníku. Za této situace lze mít za to, že by
případná změna právní kvalifikace u zločinu týrání osoby žijící ve společném
obydlí nemohla mít fakticky vliv na uložený trest obviněnému. Proto i pokud by
byla námitka obviněného ohledně právní kvalifikace ve vztahu k § 199 tr.
zákoníku shledána důvodnou, tak by to nemohlo ovlivnit nijak postavení
obviněného z hlediska trestu, kterým byl reálně ohrožen a proto by bylo možno
jeho podané dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř.
Vzhledem ke shora uvedeným závěrům lze uvést, že dovolání obviněného bylo
podáno jednak částečně z jiných důvodů, než jsou uvedené v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř. a jednak z důvodů, které lze podřadit pod dovolací důvod uvedený v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kdy ovšem uplatněné námitky jsou zjevně
neopodstatněné.
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, „jde-li o
dovolání zjevně neopodstatněné“. Jelikož v posuzované věci jako takové
vyhodnotil dovolání obviněného, rozhodl o něm způsobem uvedeným ve výroku
tohoto usnesení. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší
soud o tomto mimořádném opravném prostředku obviněného v neveřejném zasedání.
Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje na ustanovení § 265i
odst. 2 tr. ř., podle něhož „V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání
Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti
vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 20. 12. 2017
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu
Zpracovala:
JUDr. Marta Ondrušová