Obviněný J. F. byl podle § 250 odst. 3 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí
svobody v trvání tří let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 3 tr. zák.
zařazen do věznice s dohledem. Podle § 49 odst. 1 tr. zák. a § 50 odst. 1 tr.
zák. mu byl dále uložen trest zákazu činnosti, a to výkonu živnostenského
podnikání, jehož předmětem je koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a
prodej, v trvání šesti let a dále mu bylo zakázáno vykonávat funkce
statutárních orgánů obchodních společností všech typů na dobu šesti let.
Podle
§ 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému J. F. uložena povinnost zaplatit v
rozsudku specifikovaným poškozeným subjektům na náhradě škody v rozsudku
uvedené částky. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly v rozsudku specifikované
poškozené subjekty s uplatněnými a nepřiznanými nároky na náhradu škody
odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaným rozsudkem bylo dále
rozhodnuto o zproštění obviněných Ing. M. Č. a J. F. obžaloby pro dílčí skutky
v rozsudku popsané.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obvinění
Ing. M. Č. a J. F., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze
dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, jímž podle § 256 tr. ř. tato odvolání
zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podali obvinění Ing.
M. Č. a J. F. dovolání, přičemž oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v
§ 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného
prostředku obviněný Ing. M. Č. vyjádřil přesvědčení, že nalézací soud tím, že
jej uznal vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák.,
a odvolací soud tím, že zamítl podle § 256 tr. ř. jeho odvolání proti rozsudku
soudu prvního stupně, porušily článek 8 Listiny základních práv a svobod (dále
jen „Listina“), podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro
neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Následně prohlásil, že naplnění
skutkové podstaty tzv. fakturačního podvodu v rámci § 250 tr. zák. nelze
dovozovat za podmínek přísnějších, než stanoví pro podmínky podnikání obchodní
zákoník a zákon o konkurzu a vyrovnání. Jestliže tyto předpisy obviněnému
nestanoví povinnost podat návrh na konkurz, tedy není v daném období ani
předlužen ani insolventní ani nezastaví platby, nelze mít podle něho za to, že
v daném období uzavírá obchodní vztahy, ve kterých má alespoň nepřímý úmysl
získat pro sebe či jiného obohacení. Poznamenal, že nelze považovat za
fakturační podvod každé jednání, kdy odpovědný pracovník či jeho pracovníci
uzavřou za firmu obchodní kontrakty, ačkoli vědí, že jsou po přechodné období
neschopni splnit svůj platební závazek, nezastaví platby a kdy je objektivní
předpoklad, že tyto platby byť dodatečně po lhůtě splatnosti uhradí, zejména,
když tak jednají v rámci priorit, které určili pro rozvoj a další fungování
firmy a mají jistotu, že majetek firmy umožní závazky, které uzavírají, splnit.
Přitom dodal, že na případy, kdy se věřitel cítí být takovým jednáním finančně
poškozen, stanoví sankce obchodní či občanský zákoník.
Dále uvedl, že z
hlediska podvodného úmyslu, ale i případného časového vymezení trestní
odpovědnosti a tím i rozsahu vzniklé škody, je nutné stanovit, zda se firma jím
řízená dostala v rozhodném období do takové hospodářské situace, kdy měl být
vyhlášen ve smyslu zákona č. 328/1991 Sb. konkurz, resp. je třeba stanovit
okamžik, kdy se prokazatelně na základě dostatečných ekonomických podkladů
dozvěděl, že firma není schopna své závazky (bez ohledu na dříve stanovené
priority) plnit, a to ani použitím svého majetku.
V této souvislosti
upozornil, že znalci I. V. a Ing. V. se na základě předloženého účetnictví
shodli, že společnost S. a.s. měla od svého založení do doby, kdy ji přestal
(obviněný Ing. M. Č.) ovládat, majetek převyšující závazky a nebyla tudíž
předlužená. Podle jeho slov lze na základě znaleckých posudků konstatovat, že
obchodní majetek společnosti S. a.s. po celou dobu, kdy ji (obviněný Ing. M.
Č.) řídil, stále rostl a že tato společnost byla schopna pokrýt veškeré své
závazky, včetně bankovních úvěrů. Shledal, že nalézací soud však ve svém
rozsudku tyto skutečnosti nehodnotí, ze všech ukazatelů hospodaření společnosti
vyděluje pouze ukazatel insolvence a závěr o jeho vině činí výhradně na svém
tvrzení, že společnost S. a.s. byla založena tak, že byla od počátku
insolventní. Ukazatel předlužení však podle jeho slov nelze, zejména z hlediska
podvodného úmyslu pachatele, od insolvence vydělovat. Za zcela nepřijatelný pak
označil závěr odvolacího soudu, podle něhož na majetku společnosti nezáleží,
neboť by se jednalo o zaplacení faktur po dohodnuté době k plnění, a tudíž jen
o náhradu podvodným jednáním způsobené škody. Namítl, že soudy nižších stupňů
nepřihlédly z hlediska hodnocení podvodného úmyslu pachatele k tomu, že
objektivně byl, po celou dobu, kdy společnost ovládal, podle ekonomických
výsledků společnosti přesvědčen, že společnost má dostatek prostředků k úhradě
všech svých závazků, a dále o tom, že společnost přes veškeré potíže s
disponibilními prostředky vykazuje nárůst majetku, tedy, že výsledky jejího
hospodaření jsou aktivní.
Stran schopnosti společnosti S. a.s. řádně splácet
své závazky poznamenal, že nalézací soud dovodil, že společnost S. a.s. byla
již od počátku insolventní, a na základě tohoto pak v přímém rozporu se závěry
znalkyně V. považoval veškeré závazkové vztahy, které (obviněný Ing. M. Č.) za
společnost uzavřel od jejího vzniku až do doby, kdy přestal společnost ovládat,
za podvodné, tedy stanovil počátek jeho trestného jednání k datu vzniku
společnosti. Konstatoval, že tento závěr nalézacího soudu se opírá o názor
naprosto neslučitelný s běžným fungováním firmy a se základními ekonomickými
zákony a instituty, neboť soud činí rovnítko mezi nedostatkem vlastního
oběžného kapitálu firmy a insolvencí. Podotkl, že zjištění nalézacího (a též
odvolacího) soudu je v rozporu se skutečným ekonomickým stavem vznikající
společnosti, a tedy i jeho (obviněného Ing. M. Č.) vědomostí o možnosti jejího
řádného fungování. Rozvedl, že ze znaleckých posudků Ing. J. V. a I. V.
vyplývá, že společnost S. a.s. měla po svém vzniku v roce 1997 celková aktiva
ve výši 108,264.000,- Kč a závazky společnosti činily 79,749.000,- Kč, a to
včetně úvěrů a dlouhodobých závazků, resp., že společnost neměla k 31. 12.
1997 žádné závazky za dodavateli po lhůtě splatnosti a prohlásil, že tyto
objektivní závěry znalců prokazují, že společnost S. a.s. nebyla v tuto dobu
insolventní a vzhledem ke svému majetku byla schopna řádného podnikání a
dalšího rozvoje. Poté uvedl, že věděl, že při podnikatelském záměru vytvořit
společnost, která by byla schopná prostřednictvím řetězce prodejen konkurovat v
prodeji potravin, bude mít nedostatek oběžného kapitálu, přičemž, jak je
jednoznačně potvrzeno jednak písemnými podklady, ale i výpověďmi pracovníků
banky, řešení bylo nalezeno právě podporou banky a dodal, že právě banka po něm
požadovala pro své jištění pokračování v podnikání formou založení akciové
společnosti. Byl informován o tom, že společnost má dostatek kapitálu i oběžné
prostředky, tedy není insolventní, a jeho rozhodnutí upřednostnit rozvoj
společnosti, a tudíž postupně splácet závazky, bylo vedeno i tím, že v souladu
s obchodním zákoníkem bez souhlasu věřitele nelze převést neuhrazené pohledávky
věřitelů na jiný subjekt, když S. a.s. byla pouze přistoupivším subjektem k
těmto závazkům.
Dále upozornil, že dobu, kdy se měla společnost S. a.s.
dostat do stavu insolvence, stanovila znalkyně a že tento důkaz pak byl použit
v jeho neprospěch při hodnocení jak nalézacím, tak odvolacím soudem, a to
přesto, že se soudy tímto datem neřídily. Vzápětí však zdůraznil, že stanovení
data insolvence znalkyně učinila na základě naprosto nesprávného zpracování
ekonomických podkladů. Podotkl, že při podnikání je zcela běžné, že firmy
nemají dostatek oběžných prostředků a jsou v tomto směru dotovány bankami či
leasingovými společnostmi, resp., že pro překonání nedostatku oběžného kapitálu
jsou vytvořeny specifické produkty bank, např. úvěry ke krytí oběžných
prostředků, rychloobrátkové úvěry či eskontní úvěry. V této souvislosti
poznamenal, že společnost S. a.s. měla nedostatek oběžného kapitálu nahrazen
eskontními směnkami a že dotování oběžného kapitálu společnosti S. a.s. formou
směnek bylo získáno od banky na základě pečlivého rozboru banky v souladu se
zákonem a obchodními podmínkami, tedy nebylo vylákáno podvodem, přičemž
obchodní jmění společnosti tento směnečný dluh pokrývalo. Akcentoval, že právě
skutečnost, že společnost S. a.s. hradila své závazky od počátku svého vzniku i
eskontními směnkami, nebyla znalkyní ani soudem do stanovení doby insolvence
promítnuta. Podle jeho slov znalkyně při hodnocení stavu insolvence vycházela
ze zcela nedostatečných podkladů, v podstatě pouze z hlavní účetní knihy,
nevzala v úvahu ani výkazy k účetní závěrce, a pokud měla posoudit vliv plateb
prostřednictvím eskontů, neporovnala ani podrozvahovou evidenci ani skutečné
eskontní směnky, když skutečnost, že nezpracovala platby formou eskontních
směnek, zdůvodňovala tím, že tyto platby nebyly správně vykazovány v účetní
osnově, s tímto však obviněný vyslovil nesouhlas. Rovněž argumentoval, že
obchodní partneři byli informováni, že jejich pohledávka bude hrazena
prostřednictvím eskontního úvěru a že na tuto podmínku přistoupili.
Obviněný
Ing. M. Č. rovněž konstatoval, že podle stanoviska soudů nižších stupňů nelze
rychloobrátkové zdroje společnosti považovat za prostředky použitelné k úhradě
závazků společnosti. V souvislosti s tím vyjádřil přesvědčení, že z hlediska
subjektivního hodnocení stavu společnosti měl právo s těmito zdroji na úhradu
závazků počítat, přitom poukázal na doplněk znaleckého posudku znalkyně V.,
resp. závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu P. z. s.r.o., podle něhož
společnost S. a.s. se v kritické době nedostala do předlužení ani do stavu
platební neschopnosti, neboť měla v letech 1997, 1998 i v prvním pololetí roku
1999 dostatek vlastního disponibilního majetku k pokrytí veškerých, tedy nejen
splatných závazků, byla tedy schopna přeměnit svá aktiva do peněžní formy bez
většího poklesu ceny a dostát svým závazkům. Odvolacímu soudu také vytkl, že
vytvořil zvláštní pojem insolvence pro trestní řízení, když zaujal právní
názor, že pro podvodné jednání pachatele není nutné, aby společnost byla již ve
stavu insolvence podle zákona o konkurzu a vyrovnání, nýbrž pro účely trestního
řízení je třeba pojem insolvence chápat v obecném slova smyslu – tedy stav
neschopnosti placení faktur ve lhůtách jejich splatnosti. Podle jeho slov tak
odvolací soud vytváří pojem insolvence svým obsahem rozdílný od pojmu
obchodněprávního, stanoví pro jeho obsah podstatně přísnější hlediska a tím pod
trestní sankcí nutí podnikatele hodnotit stav společnosti a možnost pokračování
podnikání jinak, než podle zákona o konkurzu a vyrovnání, což je nepřijatelné.
Následně uvedl, že další podmínku stanovenou zákonem o konkursu a vyrovnání pro
ukončení činnosti společnosti, a to zastavení plateb, soudy nižších stupňů
nezkoumaly. Shledal přitom, že z důkazů obsažených ve spise, zejména z
ekonomických podkladů, jednoznačně vyplývá, že společnost S. a.s. platby nikdy
nezastavila.
Obviněný Ing. M. Č. se též pozastavil nad tím, jakým způsobem
soud a znalkyně hodnotily tvorbu zisku společnosti. Dospěl k závěru, že
znalkyně hospodářský výsledek společnosti pouze opsala ze základních účetních
podkladů, ale nevyhodnotila jeho tvorbu, resp., že nalézací soud, aniž by
tvorbu zisku zkoumal, uzavřel, že společnost zisk netvořila. Následně obsáhle
argumentoval v tom smyslu, že společnost tvořila minimálně do listopadu roku
1998 zisk, resp., že zisk nepoklesl ani po ztrátě eskontů. Pokud nalézací soud
poukázal na nárůst závazků společnosti, pak podle obviněného je při objektivním
porovnání ukazatelů zřejmé, že rostly nejen závazky, ale také finanční
prostředky společnosti, jakož i tržby za prodej služeb, a to podstatně, a
současně narůstaly též zásoby zboží. V této souvislosti namítl, že znalkyní
vykázaná výše závazků po splatnosti je zcela nesprávná, neboť nezahrnuje
závazky uhrazené prostřednictvím eskontních směnek ve lhůtě bankou. Rovněž
odmítl závěr nalézacího soudu, že společnost S. a.s. nebyla schopna do budoucna
vyprodukovat zisk, kterým by bylo možno uhradit splatné závazky a společnost
stabilizovat, a zdůraznil, že nebylo provedeno vyhodnocení hospodaření
společnosti za rok 1999, ačkoli je toto vyhodnocení pro závěr o dalším vývoji
společnosti důležité. Uzavřel, že z ekonomických ukazatelů vyplývá, že i při
ztrátě eskontů majetek společnosti stále narůstal, zatímco závazky klesaly.
Poznamenal, že je též důležité posoudit, zda při nezvratné skutečnosti, že
věděl o nedostatku přímých finančních prostředků na úhradu závazků, mohl
předpokládat, že mu tyto prostředky nebudou bankou poskytnuty. Zopakoval, že
společnost S. a.s. byla založena, jak dokládá spisový materiál a výpovědi
pracovníků banky, na základě záměru banky, že to byla banka, kdo požadoval při
poskytnutí úvěrů mít zajištěnu návratnost finančních prostředků mimo jiné i
tím, že úvěry budou poskytovány akciové společnosti. Uvedl, že právě jeho
dosavadní zkušenosti s podnikáním, na které poukazovaly též soudy nižších
stupňů, ho při zárukách poskytovaných K. b., vedly k závěru, že nabídka K. b.
spolu se zárukami na nejvyšší úrovni, která byla v té době uplatňována,
umožňuje provedení projektu převzetí dluhů S. a rozšíření provozu firmy.
Doplnil, že banka poskytla nejen úvěr na rozšíření činnosti firmy, ale
zaručovala nejprve prostřednictvím eskontních úvěrů oběžné prostředky na
provoz, přičemž tyto měly být nahrazeny provozním úvěrem, jakmile to vlastní
předpisy banky povolí (to podle něho potvrzuje jak Ing. Š., ředitel pobočky K.
b., tak Ing. B., ekonomická náměstkyně a svědek S., zástupce S. L.). Upozornil,
že právě K. b. přišla vzhledem ke kladnému hodnocení jeho (obviněného Ing. M.
Č.) podnikání s návrhem na převzetí dluhu S. a rozšíření podnikání
prostřednictvím společnosti S. a.s., přitom odkázal na písemné důkazy založené
ve spise a výpovědi svědků pracovníků K. b. Dále mimo jiné shledal, že výpověď
svědkyně B., že měl banku kontaktovat sám za účelem poskytnutí úvěru na S. ve
V., jak ji použil odvolací soud, je vytržena z kontextu, že banka před
uzavřením úvěrů provedla podrobné hodnocení hospodaření společnosti S. a.s. a
dospěla k závěru, že její hospodaření umožní splácení úvěru i závazků, resp.,
že zejména nalézací soud svá tvrzení opírá o hodnocení úvěru poskytnutého na
středisko V., přitom se však jedná o naprosto vytrženou součást rozvoje firmy.
Zdůraznil, že neměl až do vypovězení eskontních úvěrů důvodu nevěřit expertize
a hodnocení banky a dodal, že banka si pravidelně měsíčně v rámci eskontních
úvěrů kontrolovala stav hospodaření firmy a za celé období neseznala, že by
firma byla předlužená či insolventní. Také uvedl, že zhoršující se schopnost
firmy splácet závazky byla vyvolána rozšířením podnikání firmy do dalších
provozoven a tím, že nebyly bankou posíleny oběžné prostředky. Prohlásil, že
byl přesvědčen a také s bankou jednal o zajištění těchto prostředků od banky a
o přechodu od poskytnutých eskontních úvěrů k úvěru na oběžné prostředky. Pokud
odvolací soud spatřuje v tom, že firma ve značné míře využívala tzv. respektní
dny, důkaz o nedostatku zisku, konstatoval, že firma pouze využívala při objemu
denního zisku tento čas pro užití zisku k jiným účelům.
Také vyzdvihl, že k
výpovědi smlouvy o eskontních úvěrech bankou nedošlo z důvodu neuhrazení
eskontu ve lhůtě splatnosti firmou bance, jak uzavřel odvolací soud, ale, jak
vyplývá z výpovědí pracovníků banky a zástupce S. L. svědka S., proto, že banka
změnila přístup k těmto úvěrům a rozhodla se tyto úvěry ukončit. Proto také
dostali pracovníci banky pokyn ukončit eskontní úvěry v okamžiku, kdy jediný
úvěr nebude splacen ve lhůtě. K tomu ještě poznamenal, že společnost S. a.s.
skutečně eskontní úvěr, na základě kterého byla spolupráce ukončena, bance ve
lhůtě nesplatila, avšak banka neumožnila tento eskontní úvěr uhradit ani
bezprostředně po uplynutí lhůty, ač o to žádal.
Uvedl, že na základě
doporučení banky, která neposkytla přislíbené finanční prostředky, hledal
partnera, který by do firmy vložil oběžný kapitál a tímto následně firmu
převedl na nové vlastníky, přitom byl přesvědčen, že firma je schopna závazky
uhradit. Poté, kdy se dověděl, že noví vlastníci firmu rabují, učinil veškerá
opatření k tomu, aby tomuto zabránil, na úhradu závazků však již neměl žádný
vliv. Z těchto důvodů označil závěr soudů nižších stupňů, že je odpovědný i za
neuhrazené pohledávky za obchody uzavřené do data předání firmy, byť měly být
hrazeny až po tomto datu, za rozporuplný. Uzavřel, že soudy nevyhodnotily
skutečnost, že v době, kdy vystupoval jako odpovědný zástupce firmy, nebyl na
jím řízenou společnost prohlášen konkurs, ani nebyl podán návrh na konkurs.
Dospěl pak k závěru, že naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle
§ 250 tr. zák. je soudy nižších stupňů spatřováno v založení firmy při
nedostatku oběžných finančních prostředků a jejím provozování, tedy uzavírání
obchodních kontraktů, při údajném stálém nárůstu objemu těchto závazků, ačkoli
tento závěr odporuje shora uvedeným skutečnostem. Pouhé nehrazení závazků
vyplývajících z činnosti firmy, kterou ovládal, by podle něho nemělo vést k
závěru, který soudy nižších stupňů učinily, když není prokazován podvodný úmysl
ve smyslu § 250 tr. zák. Soudy nižších stupňů tedy porušily článek 8 odst. 2
Listiny.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen
„Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil napadené usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, stejně tak
zrušil v odsuzující části i předcházející rozsudkem Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 28. 3. 2004, sp. zn. 16 T 6/2004 a podle § 265l odst. 1 tr.
ř. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu
znovu projednal a rozhodl.
Obviněný J. F. v odůvodnění svého dovolání ze dne
24. 1. 2008 uvedl, že vykonával funkci obchodního ředitele společnosti S. a.s.,
uzavíral smlouvy s dodavateli zboží, s odběrateli, když tyto záležitosti vždy
konzultoval s předsedou představenstva, s obviněným Ing. M. Č., jenž měl
rozhodující slovo při výběru dodavatelů a objemu dodávek. V této souvislosti
zdůraznil, že jeho (obviněného J. F.) majetkový podíl ve společnosti činil
pouze 3% akcií. Dále poznamenal, že společnost S. a.s. založená dne 29. 8. 1997
zahájila svou obchodní činnost v únoru 1998 a že do doby, kdy byl (obviněný J.
F.) jejím statutárním orgánem, tedy do 17. 5. 1999, stále vykazovala zisky.
Dodal, že o tom, že hospodářská situace společnosti byla uspokojivá, byl
informován na čtvrtletních zasedáních představenstva společnosti, a že
hospodářskou situaci společnosti průběžně sledovala též K. b. a.s., pobočka P.,
která až do února 1999 poskytovala úvěrování prostřednictvím eskontních směnek.
Následně konstatoval, že provedený znalecký posudek znalkyně I. V. dokládá,
že společnost S. a.s. nebyla ke dni 31. 12. 1997, resp. ke dni 31. 12. 1998
předlužena. Prohlásil také, že o tom, kterému dodavateli se má uhradit faktura,
rozhodoval, resp. pořadí hrazení faktur určoval, výhradně předseda
představenstva obviněný Ing. M. Č. To bylo podle jeho slov prokázáno výpovědí
bývalých zaměstnankyň účtárny, zejména I. B. a M. H., a bývalého ekonoma Ing.
J. M. Přitom akcentoval, že on sám (obviněný J. F.) neměl dispoziční právo k
provádění plateb. Tuto skutečnost podle něho potvrzuje převážná většina svědků,
kteří uvedli, že jako zástupci dodavatelů jednali o splácení závazků s
předsedou představenstva, který měl rozhodovací pravomoc ve věci úhrad.
Shledal, že je nesporné, že společnost S. a.s. se dostala do finančních
problémů, když došlo ke ztrátě oběhového kapitálu, poté, co bylo v únoru 1999
ukončeno ze strany K. b. a.s., pobočka P. úvěrování prostřednictvím eskontních
směnek. V této souvislosti argumentoval, že při poradách vedení společnosti byl
o její ekonomické situaci předsedou představenstva informován pouze částečně,
nebyly mu předkládány sestavy závazků společnosti a připomněl, že jako důkaz o
této skutečnosti navrhoval opětovné provedení výpovědi svědků Ing. J. M., I.
Bl. a S. F., avšak tomuto návrhu nebylo soudem vyhověno. Vzápětí vyjádřil
nesouhlas se závěry soudu prvního stupně uvedenými pod bodem I. tzv. skutkové
věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Zopakoval, že byl pouze
minoritním akcionářem společnosti S. a.s. a jeho rozhodovací pravomoc jako
statutárního orgánu odpovídala jeho podílu, že o všech záležitostech týkajících
se finančních toků ve společnosti rozhodoval výhradně předseda představenstva
společnosti obviněný Ing. M. Č. a že toto bylo v přípravném řízení i v řízení
před soudem dostatečně prokázáno. Prohlásil, že jeho (obviněného J. F.)
pracovní náplní jako obchodního ředitele bylo řízení obchodního a technického
úseku společnosti, že při jednání s jednotlivými dodavateli, která byla
dlouhodobá, nikoho neuváděl v omyl, poskytoval veškeré informace, které měl k
dispozici, nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se skutečným stavem
věci, nezamlčoval podstatné skutečnosti, na nikoho z nich nenaléhal, aby zboží
dodávali, naopak dodavatelé se sami nabízeli. Doplnil, že nebylo prokázáno, že
by se jako spolupachatel ke škodě cizího majetku úmyslným jednáním obohatil
tím, že by uvedl někoho v omyl a podstatné skutečnosti zamlčel. Opětovně
zdůraznil, že finanční problémy společnosti S. a.s. nastaly po ztrátě oběhového
kapitálu v únoru 1999 (po ukončení obchodování s eskontními směnkami), přitom
zmínil, že na doporučení banky vyvíjel úsilí k získání strategického partnera,
oslovoval jiné společnosti i zahraniční řetězce, když následně po jednání s
panem P. a s panem H. došlo dne 17. 5. 1999 k prodeji všech akcií společnosti
S. a.s. panu P. Uvedl, že nadále pracoval jako obchodní ředitel, připravoval
podklady pro pana P. a pana H., po celou dobu výkonu své funkce ve společnosti
S. a.s. pobíral mzdu 8.000,- Kč měsíčně, nijak sebe ani nikoho jiného ke škodě
cizího majetku neobohatil, popř., že nevlastní, ani v rozhodné době nenabyl ani
nevlastnil žádný nemovitý ani hodnotný movitý majetek.
Dospěl k závěru, že z
důvodů shora rozvedených nemohlo z jeho strany dojít k naplnění skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zák. úmyslným
jednáním. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí, proti kterému
dovolání směřuje, včetně rozhodnutí soudu prvního stupně, a rozhodl rozsudkem o
jeho zproštění obžaloby. Pokud by přesto dovolací soud uzavřel, že je vinen ze
spáchání trestných činů za skutky uvedené ve výrokové části rozsudku ad I (1 –
56), pak vyslovil domněnku, že uložený trest odnětí svobody v trvání tří let se
zařazením do věznice s dohledem by mu mohl být s přihlédnutím k míře zavinění
snížen až na samou dolní hranici zákonné trestní sazby. Je totiž přesvědčen, že
jsou zde i v případě potvrzení trestu odnětí svobody v trvání tří let naplněny
zákonné podmínky § 60a odst. 1 tr. zák. pro podmíněné odsouzení k trestu odnětí
svobody s dohledem, neboť vzhledem k osobě pachatele, zejména s přihlédnutím k
jeho dosavadnímu životu, prostředí, ve kterém žije a k okolnostem případu se má
se důvodně za to, že účelu trestu bude dosaženo i bez jeho výkonu. Dodal, že
byl dosud osobou zcela bezúhonnou, nikdy před tím nebyl soudně trestán, celý
svůj dosavadní život si prostředky na obživu obstarával prací a po celou dobu
přípravného řízení v i řízení před soudem spolupracoval s orgány činnými v
trestním řízení, kterým poskytoval všechny jemu dostupné informace. V důsledku
dlouhodobého trestního stíhání (od roku 2000) se ocitl v tíživé sociální
situaci, neboť byl bez zaměstnání a nemohl ve svém věku sehna
t práci, také má delší dobu vážné zdravotní problémy a z důvodu nástupu výkonu
trestu odnětí svobody se nemůže starat o svou nemocnou matku ve věku 85 let,
která je plně odkázána na jeho pomoc.
K oběma dovoláním se za podmínek § 265h
odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství
(dále jen „státní zástupce“). K dovolání obviněného Ing. M. Č. předeslal, že
petit tohoto podání trpí vnitřní rozporností, neboť na jedné straně se navrhuje
zrušení odsuzujícího rozhodnutí v prvním i druhém stupni, na straně druhé pak
předpokládá postoupení věci k novému projednání a rozhodnutí soudu vrchnímu,
nikoli soudu nalézacímu. Takový postup však není možný, neboť v případě
zrušení rozhodnutí a nutnosti učinit rozhodnutí nové se věc vrací tomu soudu,
jehož rozhodnutí bylo zrušeno (§ 265l odst. 1 tr. ř.). Nerespektováním tohoto
procesního pravidla (čili vyhověním návrhu dovolatele Ing. M. Č.) by dovolací
soud vnucoval soudu druhého stupně způsob meritorního rozhodnutí v podobě
zrušení odvoláním napadeného rozsudku soudu nalézacího, což není přípustné.
Následně státní zástupce konstatoval, že námitky obou dovolatelů především
brojí proti závěrům soudů ohledně subjektivní stránky trestného činu a v zásadě
jde o pouhé opakování podstatné části argumentace uváděné v rámci
obhajoby obviněných již v předešlém průběhu trestního řízení, a to jak v řízení
před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Soud druhého stupně se
přitom – vedle dalších otázek – důkladně věnoval také zkoumání, zda u obou
obviněných došlo k naplnění subjektivní stránky trestného činu (str. 18 a násl.
usnesení odvolacího soudu), přičemž důvodně vycházel z východisek vytyčených
důvody rozhodnutí soudu prvního stupně. Se závěry vyjádřenými v této pasáži
rozhodnutí soudu druhého stupně je třeba se bez výhrad ztotožnit. V žádném
případě soudní postih obviněných pro skutek popsaný ve výroku o vině nezakládá
nějakou kolizi s ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny, jak se snaží naznačovat
obviněný Ing. M. Č. V souvislosti s tím státní zástupce zdůraznil, že
skutečnost, že pachatel vědomě uvádí obchodní partnery v omyl o své solvenci a
přislibuje včas a řádně uhradit poskytované zboží či služby, přestože si je
vědom, že tak nebude moci či nebude chtít učinit, je skutečností elementárně
odlišnou od situace vylučované citovaným ustanovením Listiny, podle něhož nikdo
nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Podle
státního zástupce není důvodná ani námitka – svou podstatou skutková –
obviněného J. F., že nebyl nadán rozhodovacími pravomocemi v té míře, aby mohl
nést odpovědnost za skutečnosti popsané ve výroku o vině. Jak vyplynulo z
provedeného dokazování, jeho aktivita při uzavírání obchodních závazků s
dodavateli zboží zdaleka překračovala onen tříprocentní podíl na vlastnictví
akcií firmy S., a vedle obviněného Ing. M. Č. to byl právě obviněný J. F., kdo
rozhodoval o nákupu zboží do provozoven firmy, ačkoli byl obeznámen s finanční
situací ve společnosti, přesněji řečeno její neschopností hradit již dávno
splatné závazky, přičemž jeho postavení mimo jiné plynulo z jeho
dlouhodobějšího působení v podnikatelských subjektech vlastněných či ovládaných
obviněným Ing. M. Č. Státní zástupce dodal, že obhajoba obviněných, podle níž
potíže společnosti zavinila banka tím, že přestala financovat oběžné prostředky
formou eskontních směnek, je irelevantní. Banka totiž neměla povinnost
poskytovat firmě S. tyto prostředky podle jejího přání; protože se i banka musí
chovat jako podnikatelský subjekt, činila tak pochopitelně pouze v té míře, v
níž to pro ni bylo ekonomicky přínosné, a obvinění nemohli spoléhat na to, že
budou od banky dostávat peněžní prostředky neustále, podle jejich přání.
Také
námitku, že firma měla dostatek vlastního majetku, zejména nemovitostí, takže
její aktiva nebyla menší než pasiva, shledal státní zástupce pro podstatu
podvodného jednání obviněných irelevantní. Akcentoval, že obvinění nikdy
nepřikročili k tomu, aby nedostatek oběžných peněžních prostředků ve firmě
sanovali zpeněžením firemního majetku a odebírali zboží a služby od dodavatelů
s vědomím, že za ně nebudou schopni včas – pokud vůbec – zaplatit sjednanou
cenu. V této souvislosti nelze přistoupit ani na argumentaci obviněného Ing. M.
Č., pokud zaměňuje znaky trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. s
kategoriemi občanského, resp. obchodního či konkursního práva a domáhá se
posouzení jednání obviněných popsaného ve výroku odsuzující části rozsudku jako
deliktů civilně právní povahy. Jak je obecně známo a jak již vícekrát ve svých
rozhodnutích uvedl i Nejvyšší soud, i právními úkony z oblasti práva
občanského, obchodního a dalších právních odvětví, které jsou z hlediska
speciální právní úpravy perfektní, je možno spáchat trestný čin, a typicky
tento závěr platí o fakturačních podvodech, jež jsou podstatou trestné činnosti
obviněných Ing. M. Č. a J. F. To, že firma S. nesplňovala v inkriminované době
podmínky pro prohlášení konkursu, ještě automaticky neznamená, že se obvinění
při jejím ekonomickém řízení nemohli dopustit podvodného jednání, které svou
povahou bylo de facto parazitováním na dodavatelích zboží a služeb.
Státní
zástupce uzavřel, že ve všech těchto námitkách se jeví obě podaná dovolání jako
nedůvodná, naopak rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího očividně
netrpí žádnými takovými vadami, jež by bylo nutno napravovat cestou dovolání,
přitom doplnil, že pokud obviněný J. F. v rámci svého podání brojí proti
konkrétním citacím z odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, je v tomto
rozsahu jeho dovolání nepřípustné (§ 265a odst. 4 tr. ř.).
Vzhledem k těmto
skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud obě podaná dovolání odmítl podle § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Současně vyslovil souhlas s
tím, aby toto, popřípadě jiné, rozhodnutí Nejvyšší soud učinil za podmínek
uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší
soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou výše
uvedená dovolání přípustná, zda byla podána včas a oprávněnou osobou, zda mají
všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytují podklad pro přezkumnou
činnost podle § 265i odst. 3 tr. ř. či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí
dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 9. 2007, sp. zn. 4 To 67/2007, jsou
přípustná z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.,
protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné
rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřují proti rozhodnutí, jímž byl
zamítnut řádný opravný prostředek proti rozhodnutí, kterým byli obvinění Ing.
M. Č. a J. F. uznáni vinnými a uložen jim trest.
Obvinění Ing. M. Č. a J. F.
jsou podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání
(pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká).
Dovolání, která splňují náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr.
ř., podali prostřednictvím svých obhájců (v případě obviněného J. F. s výjimkou
níže uvedenou), tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě
uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
K uvedenému je třeba doplnit, že podle § 265d odst. 2 tr. ř. může obviněný
podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce, jinak se jeho podání nepovažuje
za dovolání. Stejná podmínka platí i ohledně případného doplnění již podaného
dovolání obviněného. Nejvyšší soud proto konstatuje, že za situace, kdy podání
obviněného J. F. ze dne 25. 2. 2008 směřující k doplnění odůvodnění dovolání ze
dne 24. 1. 2008 prostřednictvím obhájce podaného již nebylo učiněno
prostřednictvím obhájce, není s ním možno spojovat jakékoliv účinky vztahující
se k dovolání a řízení o něm, a k jeho obsahu tedy nelze přihlížet (k tomu
srov. přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2007, sp. zn. 11 Tdo
494/2007, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck,
svazek 35/2007, pod č. T 993/2007/I).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů
uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda
uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírají,
lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod
dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném
hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je
určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady
spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem
hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod
neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti
nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1.
9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání
hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy
byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s
příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod
totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového
stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení
důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15.
4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již
třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze
dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je
rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí
vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a
jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen
zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání
v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový
stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1
tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových
zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi
provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem
prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen
soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263
odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout
přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně
lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na
přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a
úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není
oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle
zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov.
omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.).
Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného
přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání
jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí
dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5.
2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v
předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně
ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v
příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy)
zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především
trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné
dovolací námitky obou obviněných směřují primárně právě do oblasti skutkových
zjištění.
Obviněný Ing. M. Č. totiž soudům de facto vytýká v prvé řadě
nesprávné hodnocení důkazů (zejména znaleckých posudků I. V. a Ing. J. V.,
znaleckého posudku znaleckého ústavu P. z. s.r.o., výpovědí pracovníků banky,
konkrétně Ing. Š., Ing. B., výpovědi svědka S., listinných důkazů založených ve
spise) a vadná skutková zjištění (popsaná pod bodem I. a II. tzv. skutkové věty
výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Současně přitom prosazuje
vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní verzi
skutkového stavu věci, která má být určující pro její právní posouzení [zvláště
prohlašuje, že znalci I. V. a Ing. J. V. se shodli, že společnost S. a.s. měla
od svého založení do doby, kdy ji přestal ovládat, majetek převyšující závazky,
resp., že tento majetek stále rostl, nebyla tudíž předlužená, nebyla
insolventní, byla schopna řádného podnikání a rozvoje (v této souvislosti
poukazuje též na závěry znaleckého posudku znaleckého ústavu P. z. s.r.o.),
tvrdí, že stanovení data insolvence znalkyně I. V. učinila na základě naprosto
nesprávného zpracování ekonomických podkladů, navíc podkladů nedostatečných,
akcentuje, že obchodní partneři byli informováni, že jejich pohledávky budou
hrazeny prostřednictvím eskontního úvěru a že na tuto podmínku přistoupili,
uvádí, že z ekonomických podkladů založených ve spise jednoznačně vyplývá, že
společnost S. a.s. nezastavila platby, odmítá způsob, jakým soud a znalkyně
hodnotily tvorbu zisku společnosti S. a.s., namítá, že společnost v
inkriminované době (a to i po ztrátě eskontů) tvořila zisk, že rostly nejen
závazky, ale i finanční prostředky společnosti, tržby za prodej služeb a zásoby
zboží, ohrazuje se proti závěru soudů nižších stupňů, že rychloobrátkové zdroje
nelze považovat za prostředky použitelné k úhradě závazků společnosti a
uzavírá, že z hlediska subjektivního hodnocení stavu společnosti měl právo s
těmito zdroji počítat, upozorňuje, že společnost S. a.s. byla založena za
základě požadavku banky a že banka před uzavřením úvěrů provedla podrobné
hodnocení hospodaření společnosti S. a.s. a dospěla k závěru, že její
hospodaření umožní splácení úvěru i závazků, že neměl až do vypovězení
eskontních úvěrů důvod nevěřit hodnocení bankou a konstatuje, že právě jeho
dosavadní zkušenosti s podnikáním, jej při zárukách poskytovaných bankou, vedly
k závěru, že nabídka banky spolu se zárukami na nejvyšší úrovni, která byla v
té době uplatňována, umožňuje provedení projektu převzetí dluhů S.
a rozšíření
provozu firmy, že byl přesvědčen o zajištění prostředků od banky a o přechodu
od poskytnutých eskontních úvěrů k úvěru na oběžné prostředky, či že
společnost, poté, kdy ji převedl na nové vlastníky, je schopna závazky uhradit,
že zhoršující se schopnost společnosti splácet závazky byla vyvolána rozšířením
podnikání do dalších provozoven a tím, že nebyly bankou posíleny oběžné
prostředky, že k výpovědi smlouvy o eskontních úvěrech nedošlo z důvodu
neuhrazení eskontu ve lhůtě bance, ale proto, že banka změnila přístup k těmto
úvěrům a rozhodla se je ukončit, a uzavírá, že nebyl prokázán jeho podvodný
úmysl, neboť byl po celou dobu, kdy společnost S. a.s. ovládal, přesvědčen, že
tato má dostatek prostředků k úhradě všech svých závazků a že vykazuje nárůst
majetku, resp., že společnost S. a.s. nebyla insolventní]. Až sekundárně – na
základě uvedených skutkových (procesních) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném
právním posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 4 tr. zák. a o porušení článku 8 odst. 2 Listiny.
Obviněný J. F. soudům vytýká
především neúplné důkazní řízení (že nebylo vyhověno jeho návrhu na opětovné
provedení výpovědi svědků Ing. J. M., I. B. a S. F. k tomu, že při poradách
vedení společnosti S. a.s. byl o její ekonomické situaci předsedou
představenstva informován pouze částečně), nesprávné hodnocení důkazů
(znaleckého posudku I. V., svědeckých výpovědí I. B., M. H., Ing. J. M., popř.
zástupců dodavatelů) a vadná skutková zjištění (vyjádřená pod bodem I. tzv.
skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně). Rovněž on
prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům a vlastní
verzi skutkového stavu věci [zdůrazňuje, že jeho rozhodovací pravomoc jako
statutárního orgánu společnosti S. a.s. odpovídala jeho minoritnímu 3% podílu
na společnosti (neměl ani dispoziční právo k provádění plateb), že o všech
záležitostech týkajících se finančních toků ve společnosti rozhodoval výhradně
předseda představenstva společnosti obviněný Ing. M. Č., přitom
odkazuje na svědecké výpovědi I. B., M. H., Ing. J. M., popř. zástupců
dodavatelů, dále prohlašuje, že v době, kdy byl statutárním orgánem společnosti
S. a.s., tato stále vykazovala zisky a že o tom, že hospodářská situace
společnosti byla uspokojivá, byl informován na čtvrtletních zasedáních
představenstva společnosti, v této souvislosti však také uvádí, že při poradách
vedení společnosti byl o její ekonomické situaci předsedou představenstva
informován pouze částečně, rovněž zmiňuje, že znalecký posudek znalkyně I. V.
dokládá, že společnost S. a.s. nebyla ke dni 31. 12. 1997, resp. ke dni 31.
12. 1998 předlužena, akcentuje, že společnost S. a.s. se dostala do finančních
problémů, když došlo ke ztrátě oběhového kapitálu, poté, co bylo v únoru 1999
ukončeno ze strany K. b. a.s., pobočka P. úvěrování prostřednictvím eskontních
směnek, tvrdí, že nikoho v omyl neuváděl, neboť poskytoval veškeré informace,
které měl k dispozici, nepředstíral okolnosti, které nebyly v souladu se
skutečným stavem věci, nezamlčoval podstatné skutečnosti, na nikoho z
dodavatelů nenaléhal, aby zboží dodávali, a nezískal pro sebe či jiného na úkor
cizího majetku žádné majetkové výhody]. Až na základě těchto skutkových
(procesních) výhrad vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku a
vyjadřuje přesvědčení, že z jeho strany nemohlo dojít k naplnění skutkové
podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák.
úmyslným jednáním.
Obvinění Ing. M. Č. a J. F. tedy nenamítají rozpor mezi
skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení provedených důkazů a užitou
právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných
skutkových okolností.
Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je
obviněnými ve skutečnosti spatřován pouze v porušení procesních zásad
vymezených zejména v ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání
uplatnili na procesním a nikoli hmotně právním základě. Uplatněné námitky proto
pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno,
formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který
obvinění uplatnili, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná
aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o
hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně
jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje
hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §
2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže
tedy obvinění namítali nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj
názor ve skutečnosti dovozovali právě z tvrzeného neúplného důkazního řízení,
nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak soudům nižších
stupňů nevytýkali vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních
ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž
důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v
případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b
odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obvinění formálně
neuplatnili a svojí argumentací ani věcně nenaplnili (viz přiměř. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování,
zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §
265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým
zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl
dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v
konečném důsledku ve svém dovolání domáhají obvinění, musel by zásadním
způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy
obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v
dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a
aplikaci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je
souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných
rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28.
6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006. Zejména však připomíná usnesení Ústavního
soudu ze dne 9. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 1692/07, v němž jmenovaný soud
konstatoval, že „Nejvyšším soudem vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu
zakotveného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odpovídá ustálenému
judiciálnímu výkladu, který byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při
posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal
dovolací soud (srov. např. i usnesení sp. zn. III. ÚS 282/03).“
V rámci
dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný J. F. ještě
uvedl, že by mu mohl být, pokud by dovolací soud učinil závěr o jeho vině
trestným činem spáchaným skutky popsanými pod bodem I. výroku o vině v rozsudku
soudu prvního stupně, uložený trest odnětí svobody snížen s přihlédnutím k míře
zavinění až na samou dolní hranici zákonné trestní sazby, resp., že v daném
případě jsou naplněny zákonné podmínky § 60a odst. 1 tr. zák. pro podmíněné
odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem.
Nejvyšší soud v této souvislosti
připomíná, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu
odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci
zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který
obviněný J. F. neuplatnil ani věcně nenaplnil), tedy jen tehdy, jestliže byl
obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře
mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu,
zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v
důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v
dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §
265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je
založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady
tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a
výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či
neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za
pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud proto konstatuje, že shora uvedené námitky obviněného J. F.
týkající se uloženého trestu nelze pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b
odst. 1 písm. g) tr. ř. (ani jiný dovolací důvod podle § 265b tr. ř.) podřadit.
K rozvedeným skutečnostem a závěrům je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel
je v souladu s § 265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné
ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah
konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého
dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném
ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o
důvody podle § 265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení
dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu
uvedeného v ustanovení § 265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální. Nejvyšší
soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný
dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze
specifických dovolacích důvodů uvedených v § 265b tr. ř., neboť pouze skutečná
existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň
zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí
dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp.
zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou
základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno
poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum
rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného
prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné
projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých
zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného
rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu
soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat
(viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Nad
rámec shora uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné stručně poznamenat
následující.
Trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. se dopustí
ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho
v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí
takovým činem na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Kvalifikovanou skutkovou
podstatu podle odst. 3 písm. b) citovaného zákonného ustanovení pak naplní
pachatel, který způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný
následek, kvalifikovanou skutkovou podstatu podle odst. 4 téhož zákonného
ustanovení pak pachatel, který způsobí takovým činem škodu velkého rozsahu.
Ve
stručnosti lze připomenout, že omyl je rozpor mezi představou a skutečností a
půjde o něj tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou
představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat; omyl se může týkat i
skutečností, které mají teprve nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět
již v době, kdy dochází k obohacení. Uvedením v omyl pachatel předstírá
okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci, přičemž může jít o
lest, ale i o pouhou nepravdivou informaci. Při využití omylu jiného pachatel
sám k vyvolání omylu nepřispěl, ale po poznání omylu jiného a v příčinném
vztahu k němu jednal tak, aby ke škodě sebe nebo jiného obohatil. Podstatné
skutečnosti zamlčí pachatel, který neuvede při svém podvodném jednání jakékoliv
skutečnosti, které jsou rozhodující nebo zásadní pro rozhodnutí podváděné
osoby, přičemž pokud by tyto skutečnosti byly druhé straně známy, k plnění z
její strany by nedošlo, popřípadě došlo za méně výhodných podmínek.
Obohacením se rozumí neoprávněné rozmnožování majetku (majetkových práv)
pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů,
které by jinak byly z majetku pachatele nebo někoho jiného vynaloženy.
Obohacení se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Může
být menší, ale i větší než způsobená škoda (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S.
Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :
C. H. Beck 2004. 1471 s.). Zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i
obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob (viz rozhodnutí č. 18/1991
Sb. rozh. tr.).
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o
zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk, tedy o
to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Obsahem škody může být
peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou
majetkovou hodnotu (viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon.
Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004.
1470 s.). Podle § 89 odst. 11 tr. zák. účinného od 1. 1. 2002 se za značnou
škodu považuje škoda dosahující částky nejméně ve výši 500.000,- Kč, za škodu
velkého rozsahu škoda dosahující částky nejméně 5.000.000,- Kč.
Po subjektivní
stránce se u tohoto trestného činu (v základní skutkové podstatě) vyžaduje
úmysl, přičemž úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat všechny znaky
objektivní stránky uvedeného trestného činu, tj. jednání, následek i příčinný
vztah mezi jednáním a následkem. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže
pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit
zájem chráněný tímto zákonem (§ 4 písm. a) tr. zák.), nebo
b) věděl, že svým
jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je
způsobí, byl s tím srozuměn (§ 4 písm. b) tr. zák.).
V návaznosti na shora
rozvedené skutečnosti obecně charakterizující skutkovou podstatu trestného činu
podvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pokud obvinění Ing. M. Č., jako
předseda představenstva společnosti S. a.s., a J. F. jako místopředseda
představenstva společnosti S. a.s., ačkoliv byli obeznámeni s majetkovými
poměry společnosti S. a.s., a věděli, že tato společnost není od počátku výkonu
jí provozovaných obchodních činností způsobilá řádně plnit své splatné závazky
vůči více věřitelům a znali také rozsah těchto závazků (jinými slovy věděli, že
společnost S. a.s. nemá dostatek finančních prostředků na zaplacení závazků
přinejmenším ve stanovených lhůtách splatnosti), sjednávali s poškozenými
subjekty (specifikovanými v bodě I. a stran obviněného Ing. M. Č. též v bodě
II. tzv. skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) další
závazkové vztahy a společnost S. a.s. tak zavazovali k plnění k pevně
sjednanému termínu, a to zpravidla v krátkých lhůtách splatnosti faktur, popř.
s jejich vědomím bylo na podkladě smluvních ujednání učiněných dříve plnění
přijímáno pracovníky společnosti S. a.s., pak poškozené subjekty tímto jednáním
vědomě uvedli v omyl a současně, vzhledem k tomu, že zástupcům poškozených
subjektů zatajili finanční poměry společnosti S. a.s., zejména výši neuhrazených dluhů a skutečnost,
že tato společnost nedisponuje prostředky na úhradu závazků v rámci sjednané
lhůty splatnosti, tedy je neobeznámili s tím, že jimi poskytované plnění jim
nebude společností S. a.s. ve sjednané lhůtě splatnosti uhrazeno, jim podstatné
skutečnosti zamlčeli. V příčinné souvislosti s tímto podvodným jednáním bylo
obohacení obchodní společnosti S. a.s., potažmo obviněných, a škoda způsobená
na majetku poškozených subjektů.
Je na místě rovněž konstatovat, že ze soudy
zjištěných skutečností současně plyne také úmyslné zavinění obviněných,
zahrnující podvodné jednání, následek (účinek) i příčinný vztah mezi jednáním a
následkem. Stručně shrnuto, z kontextu zjištěných skutkových okolností je
zjevné, že obvinění vědomě, záměrně, cíleně uvedli popsaným způsobem jiného v
omyl a zamlčeli podstatné skutečnosti, přičemž byli minimálně srozuměni s tím,
že tak jinému, potažmo sobě, zajišťují ke škodě v rozsudku nalézacího soudu
specifikovaných poškozených subjektů neoprávněný majetkový prospěch -
obohacení.
V daných souvislostech je třeba k subjektivní stránce trestného
činu podvodu podle § 250 tr. zák. připomenout, jak Nejvyšší soud judikoval mimo
jiné ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 269/2005, že: „k
naplnění zákonných znaků subjektivní stránky u trestného činu podvodu podle §
250 odst. 1 tr. zák. postačí, aby bylo prokázáno, že pachatel již v době vzniku
pohledávky jednal s vědomím, že tento svůj závazek v dohodnutém termínu nebude
moci splnit a že v tomto směru své věřitele uvádí v omyl (srov. k tomu
přiměřeně č. 54/1967, č. 15/1969, č. 57/1978-III. a č. 56/1994 Sb. rozh. tr.).“
V návaznosti na to Nejvyšší soud dodává ve shodě se státním zástupcem, že
skutečnost, že pachatel vědomě uvádí obchodní partnery v omyl o své solvenci a
slibuje včas a řádně uhradit poskytované zboží či služby, přestože si je vědom,
že tak nebude moci učinit, je skutečností zcela odlišnou od situace upravené v
čl. 8 odst. 2 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro
neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Státnímu zástupci je třeba přisvědčit
rovněž stran argumentace obviněného Ing. M. Č., zaměňující znaky trestného činu
podvodu podle § 250 tr. zák. s kategoriemi občanského, resp. obchodního či
konkursního práva. Jak je obecně známo a jak již vícekrát ve svých rozhodnutích
uvedl i Nejvyšší soud, i právními úkony z oblasti práva občanského, obchodního
a dalších právních odvětví, které jsou po (výlučně) formální stránce z hlediska
speciální právní úpravy perfektní, je možno spáchat trestný čin, a typicky
tento závěr platí o podvodech, jež jsou podstatou trestné činnosti obviněných
Ing. M. Č. a J. F., neboť prioritou obviněných bylo uvést jiné subjekty v omyl
uzavíráním formálně bezvadných smluv v úmyslu vzbudit u těchto jiných subjektů
dojem hodnověrnosti a vážnosti svého jednání. To, že společnost S. a.s.
nesplňovala v určité době podmínky pro prohlášení konkursu, ještě automaticky
neznamená, že se obvinění při jejím ekonomickém řízení nemohli dopustit
podvodného jednání, které svou povahou bylo de facto parazitováním na
dodavatelích zboží a služeb.
Nejvyšší soud proto konstatuje, že mezi právními
závěry soudů a skutkovými zjištěními, která po zhodnocení provedených důkazů
učinily, není nesoulad, tedy, že nalézací ani odvolací soud nepostupoval v
rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného Ing. M. Č. kvalifikoval
jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. a jednání
obviněného J. F. jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 písm. b)
tr. zák. Soudy obou stupňů přitom své závěry vyložily ve svých rozhodnutích
způsobem plně korespondujícím ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř., resp. ustanovení
§ 134 odst. 2 tr. ř.
Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v
extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné
možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto
rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních
práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3.
2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní
věci nejedná.
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání
odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož
Nejvyšší soud v posuzované věci shledal, že dovolání obviněných Ing. M. Č. a
J. F. nebyla podána z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s § 265i
odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí bez věcného projednání. Za podmínek
§ 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
P o u č e n
í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).