Judikát 6 Tdo 874/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:25.02.2026
Spisová značka:6 Tdo 874/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.874.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Důvody dovolání
Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští Dotčené předpisy:§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. § 265b odst. 1 písm. h), i) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:D 6 Tdo 874/2025-310
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl dne 25. 2. 2026 v neveřejném zasedání o dovolání, které podal obviněný L. E. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 5 To 36/2025, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 3 T 66/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného L. E. odmítá. Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 3 T 66/2024 (dále také jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný L. E. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem usmrcení z nedbalosti podle § 143 odst. 1, 2 tr. zákoníku, jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že: dne 26. 10. 2023 v 13:18 hodin v k. ú. obce XY, okres XY, při jízdě po místní komunikaci ul. XY ve směru od silnice II. třídy č. XY k domu s č. p. XY na ul. XY, jako řidič jízdní soupravy tvořené traktorem tovární značky JOHN DEERE 7R 270, registrační značky XY se zapřaženým pracovním strojem tovární značky PICHON TCI18500, bez registrační značky, vin: XY, v majetku L.
E., IČ: XY, v rozporu s ustanovením § 4 písm. a), § 17 odst. 3, § 17 odst. 5 písm. b), § 17 odst. 6 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a změnách některých zákonů (dále jen zákona o silničním provozu) u domu č. p. XY předjížděl cyklistku M. K., narozenou XY, jedoucí bez cyklistické přilby ve stejném směru jízdy při pravém okraji komunikace na jízdním elektrokole zn. Lectron (s maximální konstrukční rychlostí do 25 km/h a o výkonu 250W), aniž by od této dodržel bezpečný boční odstup, tzn. 1,5 metru mezi nejbližšími okraji motorového vozidla, přípojného vozidla a jízdního kola a cyklistky, přičemž při předjíždění došlo ke kontaktu pravého boku přívěsu s cyklistkou a jejímu následnému pádu na živičný povrch komunikace i s jízdním kolem, v důsledku čehož utrpěla poškozená těžké zranění hlavy, a to zlomeninu spodiny a klenby lební, krvácení do mozkových obalů, otok mozku, dále zhmoždění plic a trhlinu jater, která ji přímo ohrožovala na životě, a proto byla z místa dopravní nehody převezena vozidlem RZP do nemocnice v Kyjově s následným leteckým transportem do FN Brno-Bohunice, kde byla hospitalizována až do dne 27.
10. 2023, kdy v čase 20:25 hodin na následky utrpěných zranění při dopravní nehodě zemřela,
2. Za to byl obviněný odsouzen podle § 143 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 3 let, jenž byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 let. Výrokem podle § 228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost uhradit poškozené České průmyslové zdravotní pojišťovně způsobenou škodu ve výši 172 421 Kč.
Zbývající poškození byli s jejich nároky odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti shora citovanému rozsudku podali státní zástupce a poškození D. K., E. K., J. T., J. T. a P. P. odvolání. Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 5 To 36/2025, jímž z podnětu řádného opravného prostředku podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že obviněnému podle § 73 odst. 1, 4 tr. ř. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let. Dále podle § 258 odst. 1 písm. b), f) tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil povinnost zaplatit poškozeným: · D. K. náhradu škody ve výši 24 500 Kč · D. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši 564 942 Kč · E. K. náhradu nemajetkové újmy ve výši 564 942 Kč · J. T. náhradu nemajetkové újmy ve výši 564 942 Kč · J. T. náhradu nemajetkové újmy ve výši 564 942 Kč
· P. P. náhradu nemajetkové újmy ve výši 423 706,5 Kč. Se zbytkem svých nároků na náhradu nemajetkové újmy a škody byli dotyční poškození odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. ř. na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti výroku rozsudku soudu druhého stupně o uložení trestu zákazu činnosti podal obviněný dovolání, které opřel o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., „neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným“. Namítl, že odvolací soud založil svou argumentaci ohledně jím uloženého trestu zákazu činnosti na tom, že v souvislosti se stíhaným jednáním jde fakticky o obligatorní trest. Tomuto závěru ovšem odporuje nejen usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015, ale je rovněž i nekonzistentní. Pokud odvolací soud vytkl soudu prvního stupně, že bylo nelogické upustit od zákazu činnosti s odůvodněním na zvýšení šance poškozených domoci se náhrady škody a současně dotyčné odkázat do občanskoprávního řízení, nelze tomu přisvědčit. Nepřiznáním nárok poškozených nikterak nezanikl a jestliže odvolací soud tyto nároky následně přiznal, pak jím vnímaná vada stejně zanikla. Obviněný dále namítl, že počet záznamů v kartě řidiče je třeba vnímat s ohledem na jeho podnikatelskou činnost, v rámci které ročně najezdí cca 100 000 km.
Žádné další důvody pro navýšení trestu zákazu činnosti z nuly na 6 let odvolací soud nepředložil. Takto dlouhé trvání předmětného trestu je pro obviněného likvidační, neboť řízení zemědělských strojů představuje náplň jeho pracovní činnosti. Za této situace jde proto o zjevné vybočení z mezí proporcionality trestní represe. Obviněný má proto za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně lépe odráželo zásadu individualizace trestní represe, především v souvislostech vedení budoucího života.
5. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu a sám ve smyslu § 265m tr. ř. rozhodl o zrušení trestu zákazu činnosti, příp. alespoň o jeho snížení, popř.
o vyjmutí zákazu řízení motorových vozidel kategorie T z tohoto zákazu činnosti“.
6. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve svém písemném vyjádření k dovolání konstatoval, že námitky dovolatele neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Nic současně nenasvědčuje ani nepřiměřenosti uloženého trestu zákazu činnosti, jež by jinak šlo uplatnit mimo jejich rámec. Na základě ustálené judikatury platí, že zásada proporcionality trestní represe může být narušena pouze uložením extrémně přísného či zjevně nespravedlivého trestu. K takové situaci ovšem nedošlo.
Tyto závěry státní zástupce demonstroval na rozsáhle analyzované judikaturní praxi Nejvyššího soudu, včetně komparace případu obviněného se skutkově srovnatelnými případy. Ve skutkově podobné věci Nejvyšší soud v minulosti přistoupil k zmírnění trestu zákazu činnosti z důvodu marginálních následků, čemuž však neodpovídají okolnosti projednávaného případu. Státní zástupce také odkázal na odůvodnění odvolacího soudu a doplnil, že délka uložené trestní sankce může sama o sobě sloužit k zadostiučinění poškozených.
Jejich nároky ostatně budou nejspíše pokryty z pojištění vozidla, a proto se neodvíjí od budoucích příjmů obviněného.
7. Z výše uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.; v případě odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil s postupem ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.
9. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 3. 2025, sp. zn. 5 To 36/2025, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
10. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Nejvyšší soud proto nejprve hodnotil, zda obviněným vznesené námitky svým obsahem vyhovují jím uplatněným důvodům dovolání.
11. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. V mezích dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze tedy namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo že jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
IV. Důvodnost dovolání
12. Vzhledem k obsahu podaného dovolání lze uzavřít, že vznesené námitky formálně uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a ani jinému z taxativně vymezených dovolacích důvodů ve smyslu § 265b odst. 1 tr. ř. neodpovídají. Nadto dovolatel označil dovolací důvod písmenem h), ač obsahově zákonnou citací zvolil podle aktuální právní úpravy dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Dovolání pak bylo s ohledem na tuto nesrovnalost posouzeno podle jeho obsahu.
13. Z uplatněných námitek plyne, že obviněný se domáhá zrušení trestu zákazu činnosti pro nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí odvolacího soudu a pro nepřiměřenost trestu vzhledem k náplni práce obviněného. K tomu nutno konstatovat, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání sice odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., prostřednictvím kterého ovšem brojil výlučně proti nedostatečnému vyhodnocení všech rozhodných hledisek pro uložení trestu zákazu činnosti odvolacím soudem, jenž jej podle § 259 odst. 2 tr. ř. doplnil nad rámec podmíněného trestu odnětí svobody uložený rozsudkem soudu prvního stupně (proti němuž dovolatel nepodával ani řádný opravný prostředek).
14. V daných souvislostech je nutno připomenout, že důvodnost dovolání je hodnocena zásadně na podkladě námitek, které dovolatel uplatní ve svém mimořádném opravném prostředku. Úkolem dovolacího soudu totiž není, aby z vlastní iniciativy vyhledával případné vady dovoláním napadeného rozhodnutí, neboť v řízení o dovolání se neuplatňuje revizní princip. Kasaci napadeného rozhodnutí tak ve své podstatě může odůvodnit jen zjištění o důvodnosti dovolací argumentace o existenci vady zakládající uplatněný dovolací důvod, případně námitka osvědčující vadu odpovídající jinému (než explicitně uplatněnému) dovolacímu důvodu, či důvodná námitka o porušení základního práva dovolatele, např. jeho práva na spravedlivý proces. 15.
Obecně platí (jak ostatně komplexně zmínil i státní zástupce), že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř., který je v soustavě dovolacích důvodů § 265b odst. 1 tr. ř. dovolacím důvodem speciálním vůči důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. h) tr․ ř. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (k tomu přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr.
ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.
16. Nakonec ze samotné výrokové části rozsudku odvolacího soudu je zjevné [ve smyslu výše zmíněného, dovolatelem ani formálně neuplatněného důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř.], že trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení na dobu 6 let byl uložen (vedle podmíněného odsouzení k trestu odnětí svobody uložený soudem prvního stupně) jako druh trestu, který zákon v ustanovení § 143 odst. 1 tr. zákoníku výslovně připouští. Dále třeba zdůraznit, že podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku lze zákaz činnosti uložit na 1 až 10 let, a tedy v daném případě délka uloženého trestu odpovídá výměře (pouze) půl roku nad polovinou uvedené sazby.
17. Zásah dovolacího soudu by přicházel v úvahu toliko výjimečně, a to, pokud by shledal, že uložený trest je v tak extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky, že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe (k tomu např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 7 Tdo 410/2013, ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1561/2016, ze dne 25. 6. 2018, sp. zn. 8 Tdo 718/2018, aj.). Zásada přiměřenosti trestních sankcí je předpokladem zachování obecných principů spravedlnosti a humánnosti sankcí. Tato zásada má ústavní povahu, její existence je odvozována ze samé podstaty základních práv, jakými jsou lidská důstojnost a osobní svoboda, a z principu právního státu, vyjadřujícího vázanost státu zákony.
Jde-li o uložení trestu zákazu činnosti, je třeba klást otázku, zda vymezení zákazu je dostatečně přesné a jednoznačné, aby nevznikaly pochybnosti při jeho výkonu a aby byl výkon trestu kontrolovatelný. Je rovněž třeba zkoumat vztah zakazované činnosti a jednání kladené obviněnému za vinu, stejně tak i sledovaný účel trestu. Ústavní soud ve své judikatuře zastává názor, že ukládání trestů obecnými soudy se nemůže ocitnout vně rámec ústavní konformity a pamatuje v této souvislosti zejména na případy, kdy obecné soudy při rozhodování o trestu mohou porušit některé ústavně zaručené základní právo či svobodu obviněného.
O takové případy může jít tehdy, jestliže rozhodnutí o trestu je nepřezkoumatelné v důsledku absence odůvodnění, nachází-li se mimo kritéria pro volbu druhu a stanovení konkrétní výměry trestu či je založeno na skutkovém stavu zjištěném v extrémním rozporu s provedeným dokazováním, zjištěném nezákonným způsobem, anebo zjištěném nedostatečně v důsledku tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 492/17, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. IV.
ÚS 2947/17). O takovou situaci se ale v posuzované věci také nejedná.
18. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
19. Jak se podává z odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně v bodě 8., tento při doplnění původně samostatně uloženého podmíněného trestu odnětí svobody o trest zákazu činnosti vyšel ze zásad ukládání trestů zakotvených v § 39 a § 38 odst. 2 tr. zákoníku, zohledňujíc okolnosti případu, včetně hodnocení osoby obviněného a jeho trestní a řidičské minulosti, ale i charakter projednávané trestné činnosti a její důsledky. V tomto ohledu věcně správně akcentoval jednak fatální následek (úmrtí poškozené) způsobený jednáním obviněného, resp. jeho nedbalostí, jednak poukázal na existenci 10 záznamů v jeho evidenční kartě řidiče, které mají vypovídající hodnotu stran řidičské disciplíny v minulosti (byť vzdálenější).
Lze do určité míry přisvědčit obviněnému, že odvolací soud mohl své úvahy v tomto ohledu více rozvést, zvláště pokud výslovně neuložení předmětného trestu soudem prvního stupně označil za vadu. Dlužno však podotknout, že absence rozsáhlejších úvah neubírá na srozumitelnosti odůvodnění odvolacího soudu, jež kladl důraz na skutečnost, že škodlivý (smrtelný) následek byl způsoben při řízení vozidla.
Jestliže pak dotyčný soud uvedl, že „v takovýchto situacích je v podstatě obligatorní ukládat pachatelům trest zákazu řízení motorových vozidel“, odkázal tím toliko na standardní praxi souladnou s ustálenou judikaturou. K tomu se vztahující výhrady obviněného na pozadí jím zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 5 Tdo 331/2015, jsou v prvé řadě námitkami marginálními, nikterak nevyvracející, že trest zákazu řízení byl uložen v reakci na způsob jízdy obviněného. Tedy nebyla nijak zpochybněna jednoznačnost vymezení tohoto trestu, ba ani vztah zakazované činnosti a jednání kladeného obviněnému za vinu.
Současně, pokud jde o odkazované rozhodnutí Nejvyššího soudu, nutno podotknout, že relevantní část o fakultativní povaze trestu zákazu činnosti i v případech, když se pachatel dopustil trestného činu v souvislosti s nějakou činností, bylo reakcí na dovolání nejvyššího státního zástupce napadající neuplatnění takovéhoto trestu. Tedy jinými slovy, zatímco v projednávaném případě se brojí proti uložení trestu zákazu činnosti, v namítaném usnesení se brojilo proti jeho neuložení, což z výkladového hlediska představuje zásadně odlišné pozice.
Je tedy pouze na posouzení soudu, jaký druh trestní sankce určí za nejpřiléhavější s ohledem na okolnosti případu a základní principy právního státu. Pokud přitom vychází z ustálené soudní praxe, nečiní to výsledné závěry závadnými. Právě naopak je tím posílena argumentační síla učiněného rozhodnutí. Vzhledem k uvedenému odvolací soud dospěl ke zcela odpovídajícímu závěru, že pro naplnění funkcí trestního práva je vyžadováno uložení i dalšího trestu v podobě trestu zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let.
20. Pohledem výše rozvedených hledisek Nejvyšší soud nemůže těmto úvahám ničeho vytknout, a proto shledal uložený trest v rámci příslušné trestní sazby zákonným a přiměřeným. Je třeba zdůraznit, že obviněný toliko brojí proti nepřiměřenosti předmětného trestu, čemuž žádný ze zákonných dovolacích důvodů neodpovídá (viz výše). Je-li druh a výměra trestu v zákonných mezích, jak je tomu i v tomto případě, nemůže se a priori jednat o trest nepřiměřeně přísný z pohledu výše zmíněné proporcionality trestní represe.
Na tomto ničeho nemění ani dovolatelem namítané zhoršení jeho finanční situace spojené s výkonem trestu zákazu činnosti. Jak zcela správně poukázal státní zástupce, vzniklá škoda by měla být primárně hrazena z pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, nehledě dále na skutečnost, že ekonomická situace obviněného není, ba ani z logiky věci nemůže být, jediným hlediskem pro rozhodování o druhu ukládaného trestu. Jak plyne z předchozího bodu, odvolací soud v projednávaném případě zohlednil zcela jiné aspekty projednávaného případu (smrt poškozené a řidičskou minulost obviněného).
Takto zaměřené odůvodnění s ohledem na uvedená východiska nelze pokládat za neslučitelné s ústavním principem proporcionality trestní represe pro extrémní rozpor s povahou a závažností trestných činů a s dalšími relevantními hledisky. V tomto ohledu se tedy dovolatel toliko domáhal pouhého přehodnocení kritérií pro uložení trestu podle § 39 odst. 1 tr.
zákoníku, aniž by se pohyboval v mezích vymezených dovolacími důvody, a aniž by se jednalo o situaci hodnou zcela mimořádného posouzení. Pakliže podstatnou část jeho mimořádného opravného prostředku představovala polemika s odůvodněním uložení trestu zákazu činnosti krajským soudem, nutno též poukázat na § 265a odst. 4 tr. ř., podle něhož dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
21. Nejvyšší soud nadto podotýká, že výrok o trestu vzhledem k uvedenému nepředstavuje akt libovůle, který by jinak mohl odůvodnit kasační zásah i přes absenci dovolacího důvodu. V takových případech dovolací soud nemůže rezignovat na svou povinnost přezkumu rozhodnutí, ze kterého je patrná nezákonnost a porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Krajský soud na podkladě odvolání státního zástupce rozhodl v neprospěch obviněného a rozšířil výrok o trestu o další sankci (byť z pohledu dovolatele nepřiměřeně přísnou) a odůvodnil to výše zmíněnými skutečnostmi. Pak ovšem nelze přistoupit k přezkumu a následné kasaci rozhodnutí pouze z toho důvodu, že dovolací soud by případně mohl vnímat tento nový trest jako přísnější (v dané věci tomu tak ovšem není), neboť by tím došlo k zásahu do rozhodovací činnosti soudů nižších stupňů, ke kterému není dovolací soud v takové situaci oprávněn.
V. Způsob rozhodnutí
22. Je tedy možno uzavřít, že dovolací argumentace obviněného se minula s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze ji podřadit ani pod žádný jiný dovolací důvod. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného L. E. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. O dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož [v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.). V Brně dne 25. 2. 2026 Mgr. Pavel Göth předseda senátu