6 Tdo 881/2025

6 Tdo 881/2025-1146

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 11. 2025 o dovolání, které podala obviněná M. B. (roz. S.), t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Světlá nad Sázavou, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 To 13/2025-1053, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 6/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné M. B. odmítá.

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2024, č. j. 1 T 6/2024-946 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byla obviněná M. B. (dále jen „obviněná“ nebo „dovolatelka“) uznána vinnou zvlášť závažným zločinem vraždy podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustila tím, že: „dne 18. 11. 2023 okolo 00:20 hodin, v domě v ul. XY XY, Praha XY-XY, z blíže nezjištěného důvodu, za použití dlouhého kuchyňského nože, v úmyslu poškozeného O. P. usmrtit, jej bodla velkou silou do místa, kde se nachází životně důležitý orgán, konkrétně do pravé části krku, a způsobila mu bodnořeznou ránu krku s příčným vbodem délky 2,1 cm na pravé straně krku a bodným kanálem probíhajícím příčně zprava doleva jen lehce šikmo nahoru, v jehož průběhu došlo k natětí svalových snopců přední strany pravého kývače, průbodu hrtanu, natětí stěny v oblasti rozdvojení levé společné krkavice a stěny levé vnitřní hrdelní žíly, což u poškozeného vedlo ke vzniku vzduchové embolie srdce, vdechnutí žaludečního obsahu a krve do plic, nedokrevnosti orgánů, otoku plic, mozku a následné smrti, kterou nebylo možné ani včasnou, velice kvalifikovanou lékařskou pomocí, odvrátit“.

2. Za to byla obviněná podle § 140 odst. 1 tr. zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku jí byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 10 let.

3. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená Záchranná služba hl. m. Prahy se svým nárokem na náhradu majetkové škody a poškozená N. P. se svým nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti shora citovanému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž Vrchní soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 To 13/2025-1053, tak, že jej podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 To 13/2025-1053 (dále také „napadený rozsudek“), napadla obviněná dovoláním, jež opřela o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na slovní vymezení uplatněného dovolacího důvodu v kontextu vymezení dovolacích důvodů ve znění § 265b odst. 1 tr. ř. účinném od 1. 1. 2022 měla patrně na mysli dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

6. Poté, co zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, připomněla, že soud prvního stupně zúžil okruh možných pachatelů na ni a na svědka Ch., přičemž nakonec uzavřel, že závěr o její vině je jediným možným.

7. Podle soudu prvního stupně byl svědek A. přivolán do kuchyně svědkem Ch. – tato výpověď je však vyvrácena výslechem tohoto svědka, který uvedl, že „slyšel křik paní“, což je podle obviněné v souladu s jejím tvrzením. Pokud pak soud odkazuje na výpověď svědka Ch., že odešel spát a ji zanechal s poškozeným s tím, že tato výpověď je potvrzována minimálně svědkem A., k tomu obviněná uvedla, že svědek A. sice dne 12. 9. 2024 při hlavním líčení vypovídal, uvedenou skutečnost však z jeho výpovědi nelze dovodit. Jedná se tak pouze o tvrzení soudu, který ani neuvádí, z jaké části výpovědi by tato skutečnost měla vyplývat.

8. Obviněná dále uvedla, že ohledáním místa činu byl pod digestoří v kuchyni nalezen balíček peněz (který byl od krve). Jednalo se celkem o 1 000 Kč, kdy nahoře byla bankovka 200 Kč, a pod ní bankovky 500 Kč, 200 Kč a 100 Kč. O těchto penězích již dříve vypověděla, že „v souladu se skladbou peněz, nahoře uvedených, která je dostala v kuchyni od svědka Ch., dala je v 1. patře bytu poškozenému, peníze našel svědek A. …, na penězích byly stopy krve, ale žádné daktyloskopické, či jiné stopy i přesto, že nahoře uvedené osoby peníze v rukou měly před nálezem peněz Policií“. Svědek Ch. ve své svědecké výpovědi ze dne 20. 9. 2024 navíc tvrdil, že odsouzené dal jednu bankovku v hodnotě 1 000 Kč, tedy vědomě neuvedl pravdu, aniž soud tuto skutečnost jakýmkoliv způsobem hodnotil. Na místo toho soud prvního stupně tvrdí, že na peníze sahala ona sama, aniž tvrzení dokládá jakýmkoliv relevantním důkazem. Pokud navíc soud prvního stupně uvedl, že jako pravděpodobnější se jeví výpověď svědka Ch., že peníze položil na stůl, kde pravděpodobně zůstaly v době spáchání činu a někdo je poté schoval mezi sporák a digestoř, jde rovněž jen o spekulace.

9. Pokud by navíc byla pravda to, že svědek Ch. odešel spát a obviněnou zanechal s poškozeným (viz bod 7. odůvodnění tohoto rozhodnutí), nemohl by být značně potřísněn krví, jak tvrdí odborné vyjádření, a neměl by obě ruce od krve poškozeného, jak je zachyceno na fotodokumentaci založené ve spisovém materiálu. Jak vyplývá i ze závěru prvosledové hlídky PČR, svědek byl zachycen před svým bytem v 1. patře a nebyl schopen odpovědět na dotazy, proč má krev na rukou. To i přes to, že svědek A. v hlavním líčení vypověděl, že ho vzbudil křik Ch., když „toto tvrzení vyvrátil, jak svědek Ch. (…), který uvedl, že to byl křik paní, který ho vzbudil, navíc kdyby svědek spal a byl by kýmkoliv vzbuzen, měla by zůstat krev z jeho obleku a rukou v posteli v bytě, kde spal, …, což nebylo zjištěno“. Proto i tvrzení soudu, že výpověď svědka A. jednoznačně vyvrací její výpověď téměř ve všem, je jen tvrzením soudu, které nevychází ze zjištěného stavu. Svědek A. navíc uvedl, že to pro něho byl šok, a to, aniž by byl schopen uvést jakékoliv podrobnosti, co viděl po svém příchodu do kuchyně.

10. Podle soudu prvního stupně lze uzavřít, že obviněná, která seběhla na zavolání poškozeného do kuchyně, „nemohla vidět, že svědek Ch. měl držet poškozeného za ruce“, když poškozený stál vůči ní zády. Soud nevzal v úvahu fotodokumentaci kuchyně, ze které jasně vyplývá, že poškozený měl sedět zády na židli (která byla nejvíce od krve), ale vlevo od svědka Ch., který seděl na lavici vpravo, tudíž vpravo mohla vidět svědka Ch. Pokud měl soud pochybnosti, měl využít možností poskytovaných trestním řádem, a provést vyšetřovací pokus, rekonstrukci nebo prověrku na místě, čímž by byla tato okolnost (jakož i další okolnosti) objasněna.

11. Soud prvního stupně taktéž vyloučil, že by poškozený na obviněnou křičel slova „M., M.!“, neboť ani ostatní svědci nic neslyšeli a znalkyně schopnost křiku poškozeného vyloučila. Znalkyně nicméně vypověděla, že „teoreticky sice ano, ale člověk se dusí“. To podle obviněné odpovídá i její výpovědi, podle které poškozený zakřičel jako když se dusí. Znalkyně tedy nevyloučila možnost křiku poškozeného a obviněná „nemohla vědět, proč poškozený takto přidušeně křičí“. Navíc, pokud soud prvního stupně uvedl, že lze vyloučit dramatický obraz o vzájemném objímání a to, že poškozený držel svědka Ch. za ruce, zároveň k tomuto nepopsal, ani neodkázal na žádné relevantní důkazy. Naopak možnost „držení“ připustila i znalkyně, a to včetně možnosti pohybu poškozeného po zranění, když sám ještě došel 6 m z kuchyně na verandu domu, kde byl nalezen mrtev.

12. Obviněná vyjádřila nesouhlas také s tím, že soud prvního stupně označil za nepravdivou její výpověď ohledně „krvácení poškozeného na svědka Ch. “. To je však potvrzováno odborným vyjádřením a dalšími důkazy založenými ve spisu. K tomu dále uvedla, že „tvrzení soudu, nalézací soud tvrdí bez odkazu a jakýkoliv důkaz, že jde o sekundární oděr, třeba o stěnu, množstvím nálezu z krevních stop u tohoto svědka je toto vyloučeno, ev. soud neuvádí místo, kde by k nějakému oděru mohlo dojít, toto neplyne ani z ohledání místa činu“.

13. Pokud jde o soudem prvního stupně nastíněný motiv jednání obviněné (bod 26. odůvodnění jeho rozhodnutí), soud jej nemá podložen žádnými tvrzeními, ani důkazy. Naopak podle ní uvedené všichni svědci vyloučili. Její vztah s poškozeným byl bezproblémový. Na obličeji ani neměla žádné stopy po úderu, když šlo o malé ohraničené zranění vzniklé pádem, což nevyloučila ani znalkyně.

14. Za spekulace obviněná označila také tvrzení soudu, že důvodem k umytí nože je to, aby nebyl od krve. Přestože navíc soud tvrdí, že ona jediná popisuje manipulaci s nožem po skutku s tím, že jedině pachatel by chtěl odstranit stopy, ohradila se, že ve své výpovědi mluvila o noži, který se nacházel v kuchyni pod lavicí, kde seděl svědek Ch., přičemž nůž byl poškozeného. Ona jej opatrně dala k nádobí, do pravé části dřezu. Nádobí p olicie neohledávala, takže nůž nemohla ani najít. Soud navíc nemá žádný důkaz, že umývala nůž, kterým bylo poškozenému ublíženo „a na kterém nebyly nalezeny žádné moje daktyloskopické, či jiné stopy a rovněž tak nebyly nalezeny na noži, který zůstal na stole, kterým jsem celý večer krájela okurky, žádné stopy nebyly nalezeny ani na penězích, které vydal svědek A. Policie při ohledání nenalezla žádné stopy svědka Ch., moje, poškozeného a svědka A., nůž, který jsem dala do dřezu napravo k nádobí, byl nůž poškozeného, což částečně podporuje i svědek A. …, když uvádí, že poškozený měl svůj nůž a když vyklízel náš společný byt, jeho nůž tam nenalezl a z ohledání místa činu neplyne, že by Policie ohlédla a dokumentovala věci v levé i pravé části dřezu“.

15. Soudu prvního stupně také vytknula, že kamerové záběry zasahujících policistů, jejichž přehrání provedl až na její žádost nijak nehodnotí, nepřihlíží k nim a nedává je do žádných souvislostí s jinými důkazy. To i přes to, že svědek Ch. tvrdil, že seděl v kuchyni, ze které jej následně vyváděla p olicie, což je v rozporu s kamerovými záznamy, ze kterých je patrné, že uvedený svědek byl v 1. poschodí domu, kde k dotazu nebyl schopen odpovědět, proč má ruce „značně“ znečištěné od krve.

16. Obviněná tedy zcela odmítla rozhodnutí soudu prvního stupně a popřela, že by svého přítele bodnula nožem, což popsala i ve svém odvolání, které podala k Vrchnímu soudu v Praze. Ten jej přes to zamítl a k výhradám obhajoby doplnil, že zjištění soudu prvního stupně jsou založena na zde jmenovaných důkazech, přičemž výpověď obviněné byla oprávněně vyhodnocena jako nelogická až nesmyslná, účelová, zcela rozporná se „zásadami lékařství“, a tedy nepravdivá. Protože se odvolací soud zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, uvedl, že na ně může zcela odkázat. K tomu obviněná uvedla, že s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, přičemž odkázala na § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. a na „ÚS NS sp. zn. Tdo 853/2007“, a to s tím, že je povinností soudu „důkazní postup“ vždy vyčerpávajícím způsobem popsat a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnit, „informace zhodnoceného důkazu při tom musí zůstat bez jakéhokoliv zkreslení, výlučně jako taková se může promítnout do konečného úsudku soudu“. Není přitom podle ní v souladu s § 125 odst. 1 tr. ř., když soud nevyloží, jak došel k závěru o spolehlivosti důkazního pramene, když sám dokresluje skutkový stav.

17. Odvolací soud má optikou obviněné povinnost vypořádat se s jejími námitkami, jimiž realizovala právo na obhajobu (čl. 2 odst. 1 Protokolu o Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod). Takto však odvolací soud podle obviněné nepostupoval, s jejími námitkami se nevypořádal a pouze odkázal

na závěry soudu prvního stupně, proti nimž podala odvolání a „které jsou klíčová pro učinění správných skutkových závěrů, odvolací soud tak nečinil, tímto postupem odvolací soud odvolatelce upřel právo na soudní ochranu“.

18. Skutková zjištění soudu prvního stupně tak nemají nezbytně nutnou míru přesvědčivosti, a dokonce jsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů (kamerové záznamy prvosledové hlídky, výpověď svědka Ch.), znevážených navíc vlastním dokreslováním chybějících důkazů, aniž tento zásah do důkazů soud prvního stupně jakkoliv odůvodnil. Odvolací soud na tuto situaci nereagoval a nevyvodil z ní adekvátní důsledky. Odvolací soud „dokonce ani procesně nevyhodnotil tak, jak i nalézací soud a to kamerové záznamy provosledové hlídky policistů na místě, krátce po jejich přivolání a to ani minimálně ke sv. Ch. a Vrchní soud v Praze navíc vycházel i ze zkreslených a z části dokreslujících skutkových závěrů činěných v neprospěch odsouzené, aniž k takovému postupu měl relevantní odkaz, ani také na žádný ve svém Usnesení neukazuje …“.

19. Závěrem proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 To 13/2025-1053. Souhlasila přitom s tím, aby jednání soudu proběhlo bez její účasti.

20. K dovolání obviněné se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Shrnul, že obviněná v rámci svého dovolání hodnotí některé z provedených důkazů, polemizuje s tím, jak je hodnotily soudy, hodnocení soudů označuje za nesprávná a nepodložená, odmítá soudy učiněná skutková zjištění a prezentuje svá vlastní, pro ni příznivější skutková zjištění. Současně označuje důkazy a skutková zjištění, jež podle jejího názoru trpí extrémními rozpory. Vrchnímu soudu pak vytýká, že chyby soudu prvního stupně v oblasti dokazování a skutkových zjištění nenapravil, resp. dokonce se s jejími námitkami nevypořádal.

21. K těmto výhradám státní zástupce v prvé řadě uvedl, že primárně míří do oblasti dokazování a skutkových zjištění, přičemž námitky tohoto typu by v dovolacím řízení mohly mít význam především tehdy, pokud by bylo možno dovodit na jejich základě vadu zjevných rozporů ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z odůvodnění dotčených rozhodnutí však nelze dovodit existenci zjevných rozporů mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, když z nich naopak vyplývá, že soudy postupovaly v souladu s pravidly zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř., přičemž odůvodnění rozhodnutí splňují požadavky stanovené v § 125 odst. 1 tr. ř., resp. § 134 odst. 2 tr. ř., a jako taková jsou rozhodnutí plně přezkoumatelná. Zcela správně zde soudy vycházely z usvědčujících důkazů v podobě výpovědí svědků, z nichž se sluší výslovně zmínit zejména svědka A., ze závěrů znaleckého zkoumání, z kamerových záznamů či z důkazů listinných; skutkové závěry soudů plně odpovídají též časové a místní souvislosti projednávané trestné činnosti. Naopak neexistují žádné indicie, které by snad nasvědčovaly pravdivosti ospravedlňující verze prezentované obviněnou, podle které usmrtil poškozeného někdo jiný – obviněná, potažmo její výpověď byla zcela správně označena za nevěrohodnou, což soud prvního stupně též řádně vysvětlil.

22. Jestliže skutková zjištění soudů mají v provedených důkazech oporu, což v řešeném případě jednoznačně mají, nelze dovodit zjevné rozpory ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Fakt, že obviněná jednala způsobem uvedeným v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku, z provedených důkazů zřetelně vyplývá, a to bez jakékoliv pochybnosti. Kromě absence zjevných rozporů státní zástupce dále konstatoval absenci dalších vad, na které eventuálně pamatuje § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.; ostatně ani sama obviněná reálně nepopisuje žádný podstatný opomenutý důkaz či nezákonný důkaz.

23. K námitce obviněné, že Vrchní soud v Praze dostatečně nereagoval na její odvolací argumentaci, dále státní zástupce uvedl, že rozhodnutí vrchního soudu je sice stručné, avšak nelze říci, že by nebylo přezkoumatelné, nebo že by představovalo zásah do práva na spravedlivý proces [viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 1153/16, kde je mj. uvedeno, že „soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces (čl. 6 odst. 1 Úmluvy), promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Odvolací soud se při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu (srov. rozsudek ve věci Helle proti Finsku ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60)“]. V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky reagoval též odkazem na řádně odůvodněné závěry soudu prvního stupně, v rámci nichž je také patřičně reagováno na výhrady obviněné. Napadené usnesení nelze posuzovat izolovaně, nýbrž jedině v návaznosti na rozhodnutí soudu prvního stupně, se kterým tvoří celek. Je-li tento celek posuzován komplexně, pak požadavkům na přezkoumatelnost obstojí a obviněná v něm odpověď na své námitky najde.

24. Státní zástupce tedy shrnul, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nebyl naplněn ani v jedné ze zákonných alternativ. Správně zjištěný skutkový stav soudy též přiléhavě právně kvalifikovaly. Vždyť ani sama obviněná nevznáší vůči právní kvalifikaci svého jednání námitky, ačkoliv

25. Závěrem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Přitom souhlasil, aby dané rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání, k jehož konání může přistoupit podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pro případ odlišného stanoviska souhlasil též s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.]. III. Přípustnost dovolání a obecná východiska rozhodování

26. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí nebo zda tu nejsou důvody pro jeho odmítnutí.

27. Dospěl přitom k závěru, že dovolání podané proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 3. 2025, č. j. 8 To 13/2025-1053, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněná je osobou oprávněnou k podání dovolání podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.

28. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, který lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.

29. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že tento dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Jeho podstatou tudíž je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Tento dovolací důvod je tak dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. IV. Posouzení dovolání

30. Nejvyšší soud považuje za vhodné nejprve konstatovat, že pokud obviněná sice odkázala na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak slovně uplatnila výše popsaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., zároveň ve svém dovolání nevznesla vůči právní kvalifikaci skutku žádné výhrady. Nejvyšší soud proto zjišťoval, zda by nebylo možno její námitky podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Přitom se s ohledem na obsah argumentace obviněné zaměřil zejména na první alternativu tohoto dovolacího důvodu.

31. O zjevný rozpor mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se jedná tehdy, když skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, a dále když skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů (přiměřeně viz nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další). Za případ extrémního (zjevného) nesouladu ovšem nelze považovat situaci, kdy hodnotící úvahy soudů splňující požadavky formulované zněním § 2 odst. 6 tr. ř. ústí do skutkových a právních závěrů, které jsou sice odlišné od pohledu stěžovatele, leč jsou z obsahu provedených důkazů odvoditelné postupy nepříčícími se zásadám logiky a požadavku pečlivého uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 840/24).

32. Ve vztahu k uvedené první alternativě tohoto dovolacího důvodu musí přitom dovolatel ve své dovolací argumentaci takový zjevný rozpor osvědčit, tj. konkrétně uvést, proč má za to, že tu takový očividný rozpor existuje. Jinými slovy, nemůže se uchýlit jen k tomu, že poukáže na existenci rozporných a vzájemně si odporujících důkazů, či uplatní námitky vůči hodnocení důkazů soudem ve snaze prosadit jeho vlastní (jeho zájmům prospěšnější) interpretaci.

33. Námitky obviněné vznesené v předkládané věci však s ohledem na výše uvedené způsobilé osvědčit zjevný rozpor nejsou. Jedná se totiž o prosazování vlastní verze skutkového stavu věci spojené s nesouhlasem se skutkovými zjištěními, k nimž soudy nižších stupňů po zhodnocení provedených důkazů dospěly. Obsah podaného dovolání přitom svědčí o tom, že obviněná ve své dosavadní obhajobě vychází ze skutkových zjištění, k nimž dospěla na základě selektivního hodnocení některých z provedených důkazů či jejich částí, dílem dokonce na základě dezinpretace (viz mj. tvrzení o tom, že z odborného vyjádření se podává značné potřísnění svědka Ch. krví). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy ovšem nemůže být (jak ostatně uvedeno i výše) založena jen na tom, že obviněná předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).

34. Co více, v tomto směru je třeba poukázat také např. na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22, podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze ,v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání‘. … Dovolací důvod podle současného § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu oproti tomu vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. První alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemůže být naplněna již proto, že dovolatelka svými námitkami nesplňuje to, co pro ni vyplývá ze zákonné úpravy. Nejvyšší soud navíc ve svých rozhodnutích opakovaně upozornil na to, že je na samotném dovolateli (a nikoli dovolacím soudu), aby přesvědčivě vyložil, která podstatná skutková zjištění (nadto určující pro naplnění znaků trestného činu) pokládá za zjevně rozporná a ve vztahu k jakému důkazu. Samotné vyslovení nesouhlasu se skutkovými zjištěními, navíc nikoliv určujícími pro naplnění znaků trestného činu, a s hodnocením důkazů soudů nižších stupňů nezakládá řádné uplatnění první varianty tohoto dovolacího důvodu. Nejenže tedy argumentace obviněné nemůže uvedený dovolací důvod naplnit, nemůže pod něj být ani formálně podřazena (ani pod žádný jiný dovolací důvod).

35. Obiter dictum lze konstatovat, že soud prvního stupně učinil své rozhodnutí, se kterým se odvolací soud ztotožnil, na podkladě řádně provedeného dokazování, přičemž při hodnocení důkazů postupoval důsledně v mezích ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Jeho skutková zjištění mají přitom odpovídající obsahové zakotvení v důkazech provedených v rozsahu odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Své hodnotící úvahy také patřičně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí způsobem, který odpovídá požadavkům § 125 odst. 1 tr. ř. Odvolací soud v souladu s § 254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání (primárně výroku o vině), a dále správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. Při tom se co do výroku o vině ztotožnil se závěry soudu prvního stupně. V podrobnostech tedy zásadně postačí odkázat na rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud nicméně uvádí následující.

36. Z rozhodnutí soudů nižších stupňů je zřejmé, že v předkládané věci bylo možno uvažovat celkem o 4 osobách jako potenciálních pachatelích vraždy poškozeného. Jedná se o obviněnou, svědka Ch., svědka A. a svědka P., neboť tito se v inkriminované době nacházeli společně s poškozeným v domě, ve kterém k jeho vraždě došlo. Svědek P. v průběhu večera odešel spát a byl probuzen až policií, tedy až po samotném skutku. To nerozporuje obviněná, ani kdokoliv jiný. Stejně tak svědek A. v době skutku spal, když sice chvíli s ostatními seděl v kuchyni, nicméně poté co zapůjčil alkohol svědkovi Ch., odešel do svého pokoje. Ani tuto skutečnost obviněná či ostatní svědci nerozporují. Okruh možných pachatelů tedy soudy zúžily na obviněnou a svědka Ch., přičemž obviněná se nejen ve svém dovolání, ale v průběhu celého trestního řízení, snaží soudu naznačit, že se skutkem nemá nic společného, kdežto svědek Ch. by mít mohl. Této obhajobě obviněné soudy nižších stupňů (ani Nejvyšší soud) neuvěřily, neboť její tvrzení byla vyvrácena v řízení provedenými důkazy. Z nich je patrné, že ze dvou výše jmenovaných osob, které připadají v úvahu jako pachatelé, to byla právě ona, kdo ukončil život poškozeného.

37. Obhajoba obviněné je vyvrácena zejména znaleckým posudkem a výslechem soudní lékařky MUDr. Kulvajtové, výpovědí svědka A., jakož i dalšími důkazy založenými ve spise.

38. Obviněná popsala (pozn. Nejvyšší soud se zde omezil pouze na popis podstatný z hlediska výše uvedeného závěru znalkyně MUDr. Kulvajtové) celou situaci tak, že bezprostředně před samotným incidentem stála na balkóně, kde kouřila. Když nesla nedopalek do chodby, uslyšela poškozeného zakřičet, a to způsobem, že měla pocit, že jej někdo dusí nebo je k něčemu přitlačený. Seběhla tedy dolů, a když vběhla do kuchyně, viděla poškozeného, jak „sedí“ (pozn. vzhledem k další výpovědi myšleno spíše „stojí“) přikrčený nad svědkem Ch., který seděl a měl na svém oblečení krevní stopu (krev šla jakoby pruhem).

Poškozený na ni otočil hlavu, řekl ať zavolá svědka A. Ona jej tedy zavolala, přičemž předpokládala, že svědek A. křik poškozeného taktéž slyšel, neboť ona ho slyšela až na balkóně (pozn. tedy o patro výše). Slyšela také, jak na ní poškozený křičí slova „M.! M.!“. Svědek A. vešel do kuchyně, šel k lednici, poté se otočil. Podíval se na ni, nic neřekl a šel do pokoje. V této době se poškozený začal zvedat, oběma rukama chytil svoji mikinu a jako by ji pustil. Jak spadl límec mikiny, z poškozeného (z pravé strany jeho krku) začala „chrlit fontána krve“.

Krev dopadla i na obviněnou. Ona přiskočila k poškozenému, objala ho a rukama mu chytila ránu. Poškozený ji objal kolem pasu a políbil ji, jednalo se o vteřiny. Poté mu ruce spadly dolů a začal se pohybovat směrem k terase, přičemž ona mu stále držela ránu, šla za ním a přidržovala ho. Na terase došel ke sloupu, kterého se držel. Obviněná poškozeného nechala na terase a běžel pro svědka A., kterého potkala v kuchyni. Jmenovaný svědek za ní tedy šel na terasu. Poškozený stál vedle sloupu a nějak se kolem něj pohyboval.

Obviněná jej znovu objala a chytnula ho za krk v místě rány. V tuto chvíli u něj byla možná minutu, něco mu říkala, avšak poškozený již skoro na nic nereagoval. Následovalo to, že obviněná hledala ručník či něco podobného, co by mohla přiložit k ráně. Když se vrátila k poškozenému, tento už nestál, ale ležel na zemi.

39. Oproti tomu soudní lékařka MUDr. Kulvajtová uvedla (zjednodušeně řečeno), že příčinou smrti poškozeného byla vzduchová embolie, u níž nastává smrt typicky v řádech desítek sekund až několika málo minut. Do několika málo desítek sekund přitom navíc přichází porucha vědomí. Uvedené neodpovídá obhajobě obviněné, podle které od okamžiku, kdy viděla, že poškozený je zraněn, čemuž navíc ještě předcházelo to, že na ni měl zadušeně zakřičet v době, kdy se nacházela na balkóně, poškozený stihl vyzvat obviněnou, aby zavolala svědka A., který došel do kuchyně, zde se otočil a vrátil se zpátky do svého pokoje, poté poškozený stihl spustit svoji mikinu, kterou měl vytaženou směrem k hlavě, obejmout a políbit obviněnou, dojít na terasu domu a zde se opřít o sloup, kolem kterého se měl dále ještě nějakou dobu pohybovat. Obviněná dále ještě stačila doběhnout zpátky do domu pro svědka A., aby jej urgovala, vrátit se na terasu a zhruba minutu hovořit na poškozeného (i když tento již nereagoval). Až do tohoto okamžiku nicméně měla obviněná poškozeného vidět tzv. „na nohou“, přičemž nelze předpokládat, že by se všechny tyto okolnosti mohly stát v rámci několika desítek sekund. Nepochybné nicméně je (s ohledem na fotografie z místa činu a místo nálezu těla), že v tomto čase se poškozený přesunul z kuchyně na terasu domu (cca 6 m).

40. Obhajoba obviněné je vyvrácena také v tom smyslu, že by snad s poškozeným při incidentu komunikovala. Je sice pravdou, že soudní lékařka připustila, že poškozený mohl nějaké zvuky, případně chroptění či bublání vydávat, slovní projev však vyloučila. Konkrétně uvedla, že v daném případě bylo přítomno vdechnutí žaludečního obsahu a krve do plic. Poškozený, tím, že mu byl poraněn hrtan, vdechoval krev, což mu zabraňovalo jakkoli mluvit. Obecně má člověk v tuto chvíli spíše starost s tím, že se dusí (proto nelze uvěřit ani verzi obviněné, podle které ji poškozený ještě objal a políbil), protože má krev v dýchacích cestách. Nástup nemožnosti komunikace nastává vcelku rychle, v řádu několika málo sekund, kdy nejde ani o desítky sekund. Krev se do dýchacích cest dostane hned a nutí ho kašlat. Není tedy možné, aby poškozeného slyšela křičet (i když přidušeně) z kuchyně až na balkón, který se nachází o patro výše, než je kuchyně, přičemž následně, když z balkónu sešla do kuchyně, ji poškozený ani nemohl vyzvat, aby zavolala svědka A. Bez ohledu na rozsah poranění znalkyně uvedla, že z jejího pohledu by poškozený nebyl schopen ihned po zranění něco či někoho zavolat, ani z důvodu šoku, který musel v jeho případě po zranění nastat. I když by to teoreticky možné bylo, právě vzhledem k poranění poškozeného, kdy mu krev záhy vnikla do dýchacích cest, tuto možnost vyloučila. Nejvyšší soud se přitom ztotožňuje se soudy nižších stupňů také v tom, že uvedený závěr podporuje také skutečnost, že nikdo jiný poškozeného křičet neslyšel – svědka Ch. totiž vzbudil „křik paní“ (obviněné), svědka A. naopak vzbudil svědek Ch.

41. Na to, že to byla právě obviněná, kdo zbavil poškozeného života, poukazuje také rozsah, v jakém byla znečištěna krví poškozeného. Jak uvedla i soudní lékařka MUDr. Kulvajtová, v případě, že dojde k tepennému krvácení, které, v kombinaci s krvácením žilním, nastalo i u poškozeného, a které je masivní, objevují se v místě činu stříkance nejen na stěnách, ale také na těle toho, kdo způsobí poranění. Oděv obviněné byl přitom krví značně potřísněn. Četné skvrny se nacházely jak na jejím svetru, tak na jejích kalhotách a botách. Ačkoliv by se takové znečištění dalo vysvětlit tím, jak tvrdí obviněná, že se s krvácejícím poškozeným ještě objímali, přičemž ona mu dále podle svých slov držela svými rukami krk v oblasti rány, na místě činu se nenacházel nikdo další, kdo by byl krví znečištěn tak, že by se o něm dalo uvažovat jako o pachateli projednávaného trestného činu. Vzhledem k tomu, že svědka A. a svědka P. je možno jako pachatele vyloučit (viz bod 36. odůvodnění tohoto rozhodnutí), Nejvyšší soud se níže vyjádří pouze k situaci ohledně svědka Ch.

42. Ačkoliv se obviněná snaží navodit dojem, že i tento svědek byl značně ušpiněn od krve poškozeného, nelze se s tímto tvrzením ztotožnit. Již z fotografií, které jsou součástí spisového materiálu je totiž patrné, že uvedený svědek měl, na rozdíl od obviněné, od krve pouze podrážky bot, což je s ohledem na to, že krev se nacházela všude po podlaze kuchyně, očekávatelné. Na jeho kalhotách se pak našly pouze „drobné“ krevní skvrny či „drobné“ otěry, o čemž hovoří i odborné vyjádření, na které obviněná odkazuje (č. l. 528). Pro úplnost lze dodat, že v případě obviněné odborné vyjádření hovoří naopak o „četných“ krevních skvrnách. Je sice pravdou, že svědek Ch. měl od krve zašpiněny také ruce (nikoliv však masivně), což však odpovídá jeho výpovědi při hlavním líčení, ve které uvedl, že poté, co jej vzbudil křik „paní“ (obviněné), přišel do kuchyně, kde si sedl ke stolu a složil na něj ruce, na které si následně položil hlavu – o krev, která se nacházela i na jídelním stole se totiž mohl otřít.

43. Vyloučena byla také možnost, že by se snad svědek Ch. po skutku převlékl, jak naznačovala obviněná s tím, že na jeho svetru viděla krev. Mělo jít o „úzký pruh krve, šel do zad“ s tím, že „skvrna byla do kulata“. Kromě toho, že svědek A. potvrdil, že svědek Ch. se v průběhu večera určitě nepřevlékl, tato skutečnost je patrná také z fotografií, které jsou součástí spisového materiálu. Na nich se nachází uvedený svědek zachycený při odchodu ze svého zaměstnání (v den, kdy se stal skutek, resp. den předchozí, neboť skutek se stal až po půlnoci), přičemž je oblečen ve stejném oděvu, v jakém je zachycen na fotodokumentaci vytvořené policejním orgánem poté, co dorazil na místo činu.

44. Nad to je pravdivost tvrzení svědka Ch., že se v době skutku v kuchyni s poškozeným nenacházel, podpořena výpovědí svědka A. Svědek A. totiž při hlavním líčení sdělil, že když ho vzbudil křik svědka Ch. a on vyšel na chodbu, uvedený svědek šel z vrchního patra domu (kde společně se svědkem P. bydlel), přičemž stál již na úrovni jeho pokoje. Svědek A. tedy svědka Ch. viděl, jak v době incidentu, který se odehrál ve spodním patře domu (v kuchyni), schází z vrchního patra daného domu, kde svědek Ch. přespává, neboť zde má svůj pokoj.

45. Nakonec Nejvyšší soud uvádí, že naopak nevěrohodnost obhajoby obviněné naznačují také další skutečnosti. Mezi nimi lze zmínit například reakci obviněné na výpověď svědka A. při hlavním líčení, kterou označila za nepravdivou a tvrdila, že tohoto svědka poškozenému dávat první pomoc neviděla. To, že to byl svědek A., kdo volal na tísňovou linku a ve snaze pomoci poškozenému postupoval v souladu s pokyny zdravotníků je však spolehlivě prokázáno nahrávkou jeho volání na tísňovou linku a hovoru s operátorem. Pokud by tedy skutkový děj probíhal tak, jak uvedla obviněná, musela by svědka A. při první pomoci podávané poškozenému vidět. V. Způsob rozhodnutí

46. Z uvedeného hodnocení dovolání obviněné plyne, že vznesla námitky, které nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vyjmenovaných v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl způsobem upraveným v § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., podle něhož jej odmítne, je-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř.

47. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení odkazuje na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 27. 11. 2025

JUDr. Vladimír Veselý předseda senátu