6 Tdo 914/2014-21
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2014 o
dovolání obviněného V. M. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
9. 10. 2013, č. j. 7 To 341/2013-142, v trestní věci vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 3 pod sp. zn. 14 T 1/2013, t a k t o :
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného o d m í t
á .
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013, č. j. 7 To 341/2013-142,
bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného V. M. proti rozsudku
Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2013, č. j. 14 T 1/2013-121. Tímto
rozsudkem byl obviněný uznán vinným přečinem projevu sympatií k hnutí
směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku a
odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon mu byl
podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební
dobu v trvání dvou roků.
Dovolání obviněný podal prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. l) tr. ř. s odkazem na dovolacím důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť odvolání obviněného bylo zamítnuto, ačkoliv napadené rozhodnutí soudu
prvého stupně spočívalo na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném
nesprávném hmotně právním posouzení. Dovolatel soudům vytýká, že konkrétně
nevymezily v popisu skutku hnutí ve smyslu § 403 tr. zákoníku, se kterým měl
obviněný sympatizovat. Toto vymezení konkrétního hnutí absentuje i v odůvodnění
rozhodnutí soudů obou stupňů. Oba soudy v odůvodnění sice odkazují na
nacionálně socialistické hnutí existující v Německu v letech 1933 – 1945, resp. na něho navazující neonacistické hnutí, které však jako takové neexistuje. Obviněný uvádí, že termín neonacistické hnutí je obecným termínem používaným k
označení a rozlišení ideové náplně nějakého již zcela konkrétního hnutí (např. neonacistického hnutí Hammerskins) nebo k označení více hnutí či organizací s
podobným ideovým směřováním (např. ze zprávy MEDIAFAXU se podává, že policisté
ÚOOZ zadrželi tři osoby podezřelé z propagace neonacistických hnutí, viz rovněž
z návrhu vlády ČR na rozpuštění Dělnické strany se uvádí, že „Dělnická strana
je napojena na neonacistická hnutí v ČR“). Obviněný zdůraznil, že v tomto směru
se vyjadřuje i stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn
302/2005, že "u propagace fašistických nebo nacistických myšlenek a názorů je
třeba prokazovat existenci hnutí, neboť skutková podstata trestného činu podle
§ 260 tr. zák. postihuje jen toho, kdo podporuje nebo propaguje hnutí, které
prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásá národnostní,
rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob. Zákon zde
dokonce ve vztahu ke konkrétnímu hnutí vyžaduje nejen vlastní „směřování“ nebo
„hlásání“, ale „prokazatelné“ směřování nebo hlásání, čímž vyjadřuje i
nezbytnou míru konkretizace takového hnutí. Existenci takového konkrétního
hnutí, identifikovaného alespoň v hrubých rysech v době, kdy je pachatel
podporoval či propagoval, je nutno v trestním řízení prokazovat prostřednictvím
důkazů dokumentujících existenci nebo konkrétní činnost hnutí." Podle názoru
obviněného je z uvedeného zřejmé, že obecné proklamace o existenci
neonacistického hnutí nemohou být důkazem prokazujícím, že se úmyslně dopustil
projevu sympatií k nějakému konkrétnímu hnutí ve smyslu § 404 tr. zákoníku. Avšak v průběhu dokazování nebyl proveden žádný konkrétní důkaz k tomu, k
jakému konkrétnímu hnutí s jakou konkrétní náplní nebo činností měl projevovat
sympatie. Obviněný se domnívá, že neonacismus není hnutím podle trestního
zákoníku a neodpovídá ani výkladu uvedenému ve stanovisku trestního kolegia
Nejvyššího soudu. Dále obviněný namítá, že v dané věci absentuje subjektivní
stránka trestného činu, neboť není jasné, s jakým hnutím měl v úmyslu
sympatizovat. Soudům vytýká, že v tomto ohledu neprovedly žádné dokazování a
odmítly jeho obhajobu, že chtěl jen svým jednáním vyprovokovat a naštvat okolí,
nikoliv sympatizovat s jakýmkoliv hnutím.
Veřejné projevování sympatie k hnutí
uvedenému v § 403 tr. zákoníku vyžaduje, aby tento trestný čin byl spáchán
nejméně před třemi osobami, neboť v § 117 tr. zákoníku se jednoznačně uvádí, že
trestný čin je spáchán veřejně, jestliže je spáchán před nejméně třemi osobami
současně přítomnými. Z provedeného dokazování však vyplývá, že obviněný se měl
skutku dopustit v době, kdy na místě byli přítomni pouze zasahující policisté a
obžalovaný. V závěru dovolání se s odkazem na ústavní pořádek a mezinárodní
smlouvy odvolává na svobodu myšlení a svobodu slova. Zdůraznil, že i Evropský
soud pro lidská právě v řadě svých rozhodnutí mnohokrát judikoval, že svoboda
projevu zakotvená v čl. 10 Úmluvy představuje jeden z hlavních základů
demokratické společnosti, jednu z prvořadých podmínek jejího pokroku a rozvoje
každého jednotlivce. Podle obviněného s výhradou čl. 10 odst. 2 Úmluvy platí
nejen pro informace nebo myšlenky přijímané příznivě či považované za neškodné
či nedůležité, ale rovněž pro ty, které jsou nepříjemné, šokují nebo
znepokojují, neboť pluralita, tolerance a duch otevřenosti jsou podstatou
demokratické společnosti (srov. např. rozhodnutí ve věci Castells proti
Španělsku, 1992 nebo Vogt proti Německu, 1995). Z judikatury Evropského soudu
pro lidská práva lze podle obviněného dovodit, že svoboda projevu je svým
obsahem, významem a stupněm právní ochrany v zásadě na stejné úrovni jako
rovnoprávnost občanů bez ohledu na jejich národnost, rasu, třídní či
náboženskou příslušnost. V konkrétním případě proto bude nutné pečlivě posoudit
míru, jakou konkrétní projev zasahuje do garantovaného práva na rovnoprávnost
bez ohledu na rasu, národnost, náboženskou příslušnost, sociální postavení či
původ. Ze shora uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §
265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2013,
sp. zn. 7 To 341/2013, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc přikázal Městskému
soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce k dovolání obviněného uvedl, že byť v závěru skutkové věty není
uvedeno, že spáchal trestný čin za současné přítomnosti tří osob odlišných od
obviněného [viz § 117 písm. b) tr. zákoníku], není pochyb, že ve svém
protiprávním jednání pokračoval i v přítomnosti příslušníků Policie ČR, kteří
byli na místo přivoláni kvůli předchozímu nepřístojnému vystupování obviněného
před větším počtem osob. To, že obviněný inklinuje k takovým projevům na
veřejnosti je patrno i z jeho předchozích trestních stíhání. Právě tato trestní
stíhání dotvrzují, že u obviněného byla naplněna i subjektivní stránka
trestného činu, neboť jako speciální recidivista byl velmi dobře obeznámen s
tím, že se dopouští chování, které je sankcionováno normami trestního práva,
tedy nepochybně jednal v přímém úmyslu. Je-li obviněným namítáno, že není
naplněn zákonný znak „hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či
třídní zášť nebo zášť proti skupině osob“ definovaný v § 403 odst. 1 tr. zákoníku, na který ustanovení § 404 tr. zákoníku odkazuje, pak v tomto ohledu
státní zástupce odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, v obdobné trestní věci, v níž Nejvyšší soud mj. uvedl, a
to s odkazem na své předchozí rozhodnutí ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 3 Tdo
651/2002, že „nacistické (fašistické) hnutí lze nepochybně zahrnout mezi
definiční znaky "hnutí" presumovaného v objektivní stránce skutkové podstaty
trestného činu podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod
člověka podle § 260 tr. zák. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické
některé specifické symboly (typicky vlajka hitlerovského Německa s hákovým
křížem /svastikou/ nebo pozdrav šikmo vztyčenou pravicí s otevřenou dlaní a
napnutými prsty, tzv. hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu
se všemi jeho zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a
nacismus je s nimi dodnes spojován, stejně jako v řadě zemí později rozšířené a
stále existující jeho různé odnože (tzn. neonacismus). Za veřejný projev
sympatie k takovému hnutí ve smyslu ustanovení § 261 tr. zák. je proto třeba
považovat mimo jiné i to, jestliže se někdo v přítomnostech dalších osob
(rozdílných od spolupachatelů) nechá vyfotografovat s výše uvedenými symboly,
potažmo s pravicí evidentně naznačující nacistický pozdrav, zná-li současně
charakter a význam těchto symbolů“. Státní zástupce je přesvědčen, že tato
rozhodnutí dopadají i na trestní věc obviněného, neboť i v jeho případě (stejně
jako v těchto rozhodnutích Nejvyššího soudu) lze dospět k závěru, že jako osoba
s průměrným vzděláním si musel být přinejmenším vědom toho, že nedemokratická
hnutí, jež směřují k potlačování práv a svobod člověka, hlásající národnostní
či rasovou zášť, v posuzovaném případě inspirovaná německým nacismem, nejsou
hnutí "mrtvá" a existují i v současné době. Jak rovněž vyplývá z těchto
judikátů, k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 261 tr. zák.
přitom není nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou
ze současných neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl
pachatel konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný
projev sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus)
zjevně navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu
využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí. Pokud obviněný zmiňuje problematiku ochrany svobody myšlení, slova a projevu,
nezůstala tato otázka v obdobných trestních věcech stranou pozornosti
Ústavního soudu. Státní zástupce odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2011 sp. zn. IV. ÚS 2011/10, v němž Ústavní soud vyjádřil stanovisko, že se
ztotožňuje s principy bránící se demokracie, jejichž právní aplikace je
opodstatněná s přihlédnutím k historickým zkušenostem s nacistickou a
komunistickou totalitou nejen v našem státě, nýbrž i v celoevropském kontextu. Podle Ústavního soudu „… přes nepochybnost garance základních práv (včetně
svobody projevu a práva shromažďovacího) pro každého je právem i povinností
demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe sama i společnost,
kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany těch hnutí a
jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen plíživě
likvidují) základní demokratické hodnoty… Jakkoli je v každé demokratické
společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí "otevřeného"
sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní politický
postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným postojem,
postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe přivedla ke
zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k opatřením,
jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci… Demokracie, která by
bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc, otevírala by
bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Sama by se tak zpronevěřila svým
základním úkolům, k nimž v neposlední řadě patří i ochrana hodnotového řádu
manifestovaného v historickém vývoji právě zabezpečováním základních lidských
práv a svobod. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje nesmí být
zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost demokratického
právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií) uplatňovat státní moc
v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak zaměňovat s rezignací čelit
projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež se šiřitelům těchto projevů
mohou jevit jako tvrdé“. Vzhledem ke shora uvedené argumentaci státní zástupce
považuje námitky obviněného za nedůvodné a navrhl, aby Nejvyšší soud podané
dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že dovolání
je přípustné [§ 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako
osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr.
ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr.
ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1
tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále
nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem
stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou
provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3
tr. ř.
Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí
spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně
právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný
soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o
trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá
tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto
skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového
zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není
oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost
nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí
Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně
relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti
skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel
vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále
vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu.
Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu
soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle
svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností
případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění
skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení
nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle
§ 2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se
zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající
se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod.,
nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je
dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených
procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění
učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného
dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a
jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého
stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7
tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci
ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a
základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.
Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech
rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových
zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího
přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a
bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah
dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by
zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu,
nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako
mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích
důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp.
zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a
jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného
rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit
povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud konstatuje, že obviněný v dovolání uplatnil námitku
nedostatečného naplnění skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr.
zákoníku vzhledem k absenci konkretizace hnutí, s nímž měl sympatizovat. Další
pochybnosti obviněný vznesl k otázce subjektivní stránky trestného činu a k
tomu, zda jeho jednání naplnilo znaky, že trestný čin byl spáchán „veřejně“.
Uvedené námitky Nejvyšší soud shledal právně relevantními, a proto se jimi i
věcně zabýval. Dospěl přitom k následujícím závěrům:
Obviněný se přečinu projevu sympatie k hnutí směřujícímu k potlačení
práv a svobod člověka podle § 404 tr. zákoníku dopustil tím, že „dne 20. 12.
2012 v době od 20.00 hodin do 21.05 hod. v P. , J. Ž. , v suterénním salónku
restaurace P., opakovaně před hosty restaurace zdvihl svou nataženou pravou
ruku, přičemž vykřikoval heslo „Sieg Heil“, v uvedeném jednání poté pokračoval
před hlídkou Policie ČR na chodníku před jmenovanou restaurací, přičemž
vykřikoval hesla „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“.
Výkladové stanovisko k pojmu „hnutí“ ve smyslu § 403 odst. 1 tr.
zákoníku nalezneme, jak v komentáři k uvedenému ustanovení trestního zákoníku,
tak v existující soudní judikatuře. Za hnutí ve smyslu § 403 odst. 1 tr.
zákoníku se považuje skupina osob alespoň částečně organizovaná, byť třeba
formálně neregistrovaná, směřující k potlačení práv a svobod člověka nebo
hlásající rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť
vůči jiné skupině osob. Jde tedy o v určité míře organizovanou a strukturovanou
skupinu osob, která má alespoň zřetelné kontury, společné postoje a orientaci
zaměřenou na dosažení některého v § 403 odst. 1 tr. zákoníku uvedeného cíle. To
však neznamená, že by musela být v trestním řízení prokazována konkrétní
organizační struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či
další jeho detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec
znaků skutkové podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých
rysech především z hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka
nebo hlásání vymezené záště (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140
až 421. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2012, str. 3499). Pro naplnění
znaků této skutkové podstaty je tedy nutné, aby hnutí existovalo v době, kdy je
pachatel podporoval či propagoval, a to byť v jeho modifikované podobě (srov.
stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Tpjn 302/2005,
publikované pod č. 11/2007 Sb. rozh. tr.). Konkrétně v odůvodnění tohoto
stanoviska se uvádí, že „Výraznější zmínky si zasluhují fašistická a nacistická
hnutí, a to nejen z hlediska negativní historické zkušenosti s nimi, ale i při
zvážení aktuální existence většího množství neofašistických a neonacistických
hnutí v České republice, v Evropě i jinde ve světě (např. v USA, Kanadě atd.),
která do značné míry navazují na původní nacistická nebo fašistická hnutí jak
po stránce ideologické, tak i pokud jde o konkrétní projevy (např. používání
shodných nebo podobných symbolů, pozdravů apod.)“. K námitce obviněného je
třeba uvést, že existenci hnutí – a prokázání jeho existence v trestním řízení
Nejvyšší soud zmiňuje ve zcela jiném kontextu, než jak zamýšlí obviněný – a to
se záměrem odlišit existující neonacistická nebo neofašistická hnutí od již
zaniklých a neexistujících hnutí, jaká jsou z historického hlediska konkrétní
nacistická nebo fašistická hnutí v dnes již historické, neexistující podobě. Z
toho důvodu je proto třeba rozlišovat historický přístup, v rámci kterého jsou
tyto myšlenky a názory hodnoceny, od podpory nebo propagace neofašistických,
popř. neonacistických hnutí, kterých u nás i ve světě existuje větší množství.
Jak se dále v tomto stanovisku konstatuje, „konkretizace takového hnutí nemusí
být charakterizována detailně, ale musí být konkretizováno natolik, aby bylo
jasné, že jde o hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod
člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo zášť
vůči jiné skupině osob.“
To neznamená, že by v trestním řízení měla být konkrétní organizační
struktura takového hnutí, počet členů, vedoucí představitelé či další jeho
detailní charakteristiky, neboť takový přístup by šel nad rámec znaků skutkové
podstaty, ale postačí konkretizace takového hnutí v hrubých rysech především z
hlediska jeho směřování k potlačení práv a svobod člověka nebo hlásání
národnostní rasové, náboženské či třídní zášti. Existujícím hnutí v tomto
smyslu může být i takové hnutí, které navazuje v modifikované podobě na již
neexistující hnutí (např. neofašistické nebo neonacistické hnutí apod.), pokud
využívá např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů již zaniklého
hnutí. Pro předmětné hnutí jsou přitom charakteristické některé specifické
symboly (typicky vlajka hitlerovského Německa a hákovým křížem (svastikou) nebo
pozdrav šikmo vtyčenou pravicí s otevřenou dlaní a napnutými prsty, tzv.
hajlování), které se staly symbolem nacistického režimu se všemi jeho
zavrženíhodnými aspekty, široké veřejnosti jsou obecně známé a nacismus je s
nimi dodnes spojován, stejně jako v řadě zemí později rozšířené a stále
existující jeho různé odnože (tzn. neonacismus) – srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011, publikované pod č. 25/2013
Sb. rozh. tr.).
Podle názoru Nejvyššího soudu, pokud obviněný opakovaně před hosty
restaurace zdvihl svou nataženou pravou ruku, přičemž vykřikoval heslo „Sig
Heil“ přičemž v uvedeném jednání pokračoval i před hlídkou Policie ČR a
vykřikoval hesla „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“, naplnil všechny znaky přečinu
projevu sympatií k hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka. K
naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podle § 404 tr. zákoníku není
nezbytné zcela přesně (individuálním názvem) označit některou ze současných
neonacistických či neofašistických organizací, k níž by se měl pachatel
konkrétně hlásit nebo jí veřejně projevovat sympatie. Postačí i obecný projev
sympatií, týkají-li se takového hnutí, které na fašismus (nacismus) zjevně
navazuje v modifikované podobě (neofašismus, neonacismus) a k tomu využívá
např. ideologie, symbolů, pozdravů a dalších atributů původního hnutí (viz
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 3 Tdo 1469/2011,
publikované pod č. 25/2013 Sb. rozh. tr.). V tomto směru nelze přisvědčit
obviněnému, že neonacistická hnutí jsou hnutí „mrtvá“ nebo neexistující, neboť
existují i v současné době a jsou pro ně charakteristické projevy, které slouží
k šíření jejich ideologie. Účelem trestně právní úpravy je chránit společnost
před takovými projevy, které probouzejí a vzbuzují v ostatních rasovou a
náboženskou nesnášenlivost. Objektem trestného činu podle § 403 tr. zákoníku je
chránit jakýkoliv národ, rasu či jinou skupinu osob a jejich příslušníky před
útoky, které jsou vedeny s cílem vzbudit k nim nenávist nebo omezit jejich
práva a svobody. Tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí
představují základy demokratické pluralitní společnosti. Princip rovnosti v
právech proto musí být uplatňován bezpodmínečně a bezvýjimečně v zájmu i těch,
kteří dosud diskriminováni nejsou. Z tohoto důvodu je třeba odmítnout úvahy
obviněného, že měl v úmyslu přítomné hosty restaurace pouze naštvat (k tomu
mohl zvolit jistě jiný způsob projevu – rasově nemotivovaného). Pro nikoliv
prvotrestaného pachatele za tento trestný čin mu bylo známo, že se dopouští
trestného činu, za který byl již vícekrát odsouzen (v rejstříku trestu má
záznam ohledně tří odsouzení za tento trestný čin). Po subjektivní stránce lze
proto konstatovat zavinění úmyslné, neboť obviněný věděl, že svým jednáním
vyjadřuje sympatie k hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a
svobod člověka nebo hlásá národnostní, rasovou, náboženskou či třídní zášť nebo
zášť vůči jiné skupině osob. Hlasité projevy sympatií k neonacistickému hnutí
v podobě výkřiků hesel „Sieg Heil“ a „Heil Hitler“ doprovázeným zdvižením a
natažením pravé ruky obviněný učinil před hosty restaurace Polo, kde skupina
těchto osob čítala kolem 30 lidí, kteří se snažili jeho projevy ignorovat. Uvedená okolnost je zřejmá z výpovědi svědků V. S. a O. K. , kteří byli
projevům obviněného přítomni. Není pochyb, že obviněný naplnil i zákonný znak
veřejného projevování sympatií k hnutí uvedenému v § 403 tr.
V reakci obviněného na jeho omezení v souvislosti s uplatněním jeho
práva na svobodu myšlení, svobodu slova a svobodu projevu musí Nejvyšší soud
odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu. Hnutí, která směřují k potlačení
lidských práv nebo k hlásání vymezené záště, ať již jsou jakkoli pojmenovaná a
zdůvodňována jakýmikoli ideály či cíli, jsou hnutí, která demokratický stát,
jeho bezpečnost a bezpečnost jeho občanů ohrožují; jejich zákonný zákaz je
proto nezbytným opatřením k omezení svobody projevu a svobody sdružovací ve
smyslu čl. 17 odst. 4 a čl. 20 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Toto
omezení nechrání pouze lidská práva a svobody, nýbrž i demokratické základy
státu (srov. nález Ústavního soudu ČSFR ze dne 4. 9. 1992, sp. zn. Pl. ÚS
5/92). V řadě svých rozhodnutí ve vztahu k otázce ochrany svobody myšlení a
slova neopomněl Ústavní soud zdůraznit, že také přes nepochybnost garance
základních práv (včetně svobody projevu a práva shromažďovacího) pro každého je
právem i povinností demokratického státu přiměřenými prostředky bránit sebe
sama i společnost, kterou reprezentuje, proti destruktivním útokům ze strany
těch hnutí a jednotlivců, kteří popírají a zpochybňují (a už tím byť i jen
plíživě likvidují) základní demokratické hodnoty… Jakkoli je v každé
demokratické společnosti stanovení mezí základních práv a svobod záležitostí
"otevřeného" sociálního dění, v němž i menšině je přiznáváno právo na vlastní
politický postoj, nelze toto právo menšiny spojovat s každým libovolným
postojem, postrádajícím pozitivní sociální podtext. Demokracie by sama sebe
přivedla ke zkáze, jestliže by se názory a jednáním menšiny cítila zavázána k
opatřením, jež by již odporovala její základní hodnotové orientaci… Demokracie,
která by bezvýhradně odmítla používat proti svým protivníkům státní moc,
otevírala by bránu nejen anarchii, ale i totalitě. Sama by se tak zpronevěřila
svým základním úkolům, k nimž v neposlední řadě patří i ochrana hodnotového
řádu manifestovaného v historickém vývoji právě zabezpečováním základních
lidských práv a svobod. Právo menšiny na vyjádření jejího politického postoje
nesmí být zaměňováno za právo libovolnými prostředky hlásat zlo; povinnost
demokratického právního státu (nesvázaného s žádnou výlučnou ideologií)
uplatňovat státní moc v mezích a způsobem stanovených zákonem nelze pak
zaměňovat s rezignací čelit projevům zla a nenávisti i takovými prostředky, jež
se šiřitelům těchto projevů mohou jevit jako tvrdé“ (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 28. 11. 2011, sp. zn. IV. ÚS 2011/10). K otázce hnutí směřující k
potlačení práv a svobod člověka rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze
dne 27. 3. 1996 ve věci Goodwin proti Spojenému království konstatoval, že
tolerance a respekt k rovné důstojnosti všech lidských bytostí představují
základy demokratické pluralitní společnosti. Je proto nezbytné sankcionovat
všechny formy projevů, jež rozšiřují, podněcují, podporují či ospravedlňují
nenávist založenou na intoleranci.
Každé takové omezení musí zároveň odpovídat
naléhavé společenské potřebě, být přiměřené sledovanému účelu a zakládat se na
dostatečných a relevantních důvodech. Evropský soud pro lidská práva se ve svém
rozhodnutí ze dne 16. 11. 2004 ve věci Norwood proti Velké Británií vyjádřil,
že práva na svobodu projevu podle článku 10 Evropské úmluvy o ochraně lidských
práv a základních (dále jen EÚLP“) svobod se nelze dovolávat v rozporu s
článkem 17 EÚLP týkajícího se zákazu zneužití práv, a to zejména v případech,
kdy jde o popírání holocaustu, propagace nacismu, rasismu či jiné podobné
nenávistné ideologie. Zneužívání práva na svobodu projevu je v rozporu s
demokracií a lidskými právy a zasahuje do práv ostatních.
Argumentace shora uvedená vylučuje, aby Nejvyšší soud mohl dovolání obviněného
vyhovět. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitkám obviněného nelze přiznat
opodstatnění. Také z toho důvodu, že námitky obviněného jsou pouze opakováním
jeho obhajoby, neboť byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy
nižších stupňů se s obhajobou obviněného řádně vypořádaly, lze odkázat na
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002,
publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník
2002, svazek 17, pod T 408, podle něhož „opakuje-li obviněný v dovolání v
podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v
odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně
vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i
odst. 1 písm. e) tr. ř.“
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání
obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně
neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3
tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl o
odmítnutí dovolání v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění,
odkazuje v tomto směru na znění § 265i odst. 2 tr. ř.
P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení
opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2014
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann