Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 12. 2018 o
dovolání, které podal obviněný J. F., nar. XY v XY, trvale bytem XY, XY, proti
usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 10 To
71/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v
Náchodě pod sp. zn. 1 T 135/2017, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. F. odmítá.
1. Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 12. 2017, sp. zn. 1 T
135/2017, byl obviněný J. F. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán
vinným přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a)
tr. zákoníku.
2. Tohoto přečinu se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil
tím, že„dne 15. 11. 2016 okolo 00:30 hodin na odstavné ploše u hotelu H. v
katastru obce Č. S., okres N., v době služby, přistoupil jako příslušník
Policie České republiky ve služebním stejnokroji ke kamionu zn. XY, XY, rzv XY,
v němž se nacházel jako řidič R. H., nar. XY, který vozidlo zastavil,
jmenovaného řidiče vyzval, aby mu předložil doklady potřebné k řízení vozidla,
a následně, aby si nastoupil k němu do služebního vozidla Policie České
republiky, kde se poté R. H. dotázal, kolik má u sebe peněz, ten mu řekl, že má
pouze 90 zlotých a 200 Kč, J. F. mu tedy sdělil, že ho odveze k bankomatu, a že
mu poté R. H. předá hotovost, kterou měl u sebe a k tomu dalších 2 000,- Kč,
které si vybere z bankomatu, přitom mu říkal, jakého přestupku se dopustil,
tedy že porušil zákazovou značku XY, zákaz vjezdu nákladních automobilů s
vyznačenou hodnotou nejvyšší povolené hmotnosti, tedy se dopustil přestupku
podle § 125c odstavec 1 písmeno k) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu,
za který může být uložena pokuta ve výši 5 000 Kč až 10 000 Kč, a že mu může
být zadržen řidičský průkaz, při tomto vytáhl z kapsy přibližně deset dokladů s
fotografiemi, ke kterým uvedl, že tyto doklady zadržel již v minulosti jiným
řidičům, následně si R. H. přesedl do svého kamionu, se kterým následoval J. F.
jedoucího ve služebním vozidle na odstavnou plochu v Č. S. na třídě T. G. M.
čp. XY u restaurace N. B., kde si R. H. uzamkl kamion a přesedl si do
služebního vozidla J. F. na místo spolujezdce, J. F. ho převezl k bankomatu
MONETA Money Bank, a. s. na třídě T. G. M. čp. XY, kde si R. H. vybral pomocí
platební karty finanční hotovost 3 000 Kč, z toho si 1 000 Kč uložil do své
peněženky a zbývající 2 000 Kč společně s 200 Kč a 90 zlotých předal ve
služebním vozidle J. F., který ho následně převezl ke kamionu, kde ho vyložil,
aniž by vypsal pokutové bloky, z místa odjel a finanční prostředky použil pro
vlastní potřebu, přičemž ani následně přestupek nezaevidoval v policejním
systému ETŘ, čímž jednal v rozporu s § 45 odstavec 1 písmeno a) zákona č.
361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, a č. l. 4
odst. 6, č. l. 5 odstavec 2 a č. l. 10 odstavec 1,2 závazného pokynu
policejního prezidenta č. 190/2012 o postupu při manipulaci s pokutovými
bloky.“
3. Za uvedený přečin byl odsouzen podle § 329 odst. 1 tr. zákoníku k
trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81
odst. 1 tr. zákoníku za použití § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na
zkušební dobu dvou let. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest
zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu služby příslušníka Policie České
republiky na dobu pěti let a podle § 67 odst. 1 tr. zákoníku rovněž peněžitý
trest ve výměře 15 000 Kč, resp. 50 denních sazeb po 300 Kč, a podle § 69 odst.
1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest
vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
4. Odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, bylo usnesením
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018,
podle § 256 tr. ř. zamítnuto.
II.
5. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal
obviněný dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm.
g) a l) tr. ř.
6. Ve svém mimořádném opravném prostředku dovolatel soudům vytknul, že
se nevypořádaly s jeho věcnou argumentací, která byla podložena objektivními
skutečnostmi. Zdůraznil, že žádný z provedených důkazů kromě výpovědi
poškozeného nebyl v rozporu s jeho tvrzeními, zatímco výpověď poškozeného byla
nekonzistentní, místy pochybná a v jednotlivých částech si odporovala. Namítl,
že rozhodnutí soudů nemají oporu ve spise a provedených důkazech, nýbrž se
zakládají na jejich domněnkách, jsou nepřezkoumatelná, nezákonná a jejich
právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními a
důkazy. Jeho vina nebyla bezpečně prokázána, když pro ni kromě výpovědi
poškozeného nesvědčí žádný důkaz. V této souvislosti podotkl, že pokud nejsou
dány relevantní (objektivní) skutečnosti, jež by odstranily pochybnosti o vině,
resp. o zjištěném skutkovém stavu, je soud povinen ctít zásadu in dubio pro
reo. V trestním řízení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, které by
poskytly doklad o nevěrohodnosti tvrzení poškozeného a svědka T. Bylo mu tak
odepřeno právo na obhajobu. Dále podrobně popsal důkazy, které byly provedeny v
rámci řízení před soudem prvního stupně. Od počátku ve své výpovědi uváděl, že
jej poškozený žádal, aby ho odvezl k bankomatu, a zdůvodnil, proč této žádosti
vyhověl. Poškozený naproti tomu uvedl, že po něm dovolatel žádal peníze na
úhradu přestupku, kterého se dopustil, když hotovost, kterou měl u sebe, byla
nedostatečná, a že jej proto dovolatel odvezl k bankomatu. V daných
souvislostech obviněný zdůraznil, že jeho výpověď byla po celou dobu
vyšetřování konzistentní, oproti tomu ve výpovědi poškozeného se objevily
rozpory, kterými se žádný ze soudů nezabýval. Nebylo sporné, zda vezl
poškozeného k bankomatu, nýbrž důvod, proč poškozený peníze vybral, resp. zda
mu je předal. Poškozený měl několik podstatných důvodů k výběru z bankomatu a k
tomu, aby jej požádal o zavezení k bankomatu, a to ušetřit si dlouhou zajížďku
se zásadní časovou ztrátou, a opatřit si peníze na placení pokut, se kterými na
cestě počítal, a které běžně platí. Soudy však veškeré tyto důvody ve svém
odůvodnění rozhodnutí zcela opominuly. Oproti tomu dovolatel neměl žádný důvod,
aby poškozeného k bankomatu vozil, nebo aby z něho mámil peníze. Měl
dostatečnou hotovost na účtu, kromě toho měl naspořenu hotovost v řádu několika
set tisíc korun a poškozenému chtěl pomoci jako staršímu člověku v nouzi, který
se potřeboval dostat k bankomatu. V neposlední řadě by tak riskoval své
zaměstnání, když navíc po 25 letech služby mohl očekávat i zajímavé výsluhy. Nebyl proveden jediný důkaz, který by dokládal jeho motiv. Obviněný zdůraznil,
že rozhodnutí a vysvětlení soudu, proč upřednostnil výpověď poškozeného, nejsou
podloženy žádnými důkazy ani žádnou logickou úvahou. Soud se částečně odvolal
na výpověď svědka T., z níž však nevyplynula jediná skutečnost, která by
tvrzení poškozeného jakkoli potvrzovala nebo vyvracela kteroukoli část výpovědi
dovolatele. Svědek T.
svou výpověď měnil a objevily se v ní podstatné
nesrovnalosti a lži (vyplývající z objektivních důkazů), na které dovolatel
upozornil a jimiž se soudy nezabývaly. Soud opřel své rozhodnutí o výpověď
poškozeného, výpověď svědka T. (přestože ten k věci nesdělil ničeho
relevantního) a rozpory ve výpovědi dovolatele. Výpověď poškozeného je však
podle obviněného nepřesvědčivá, vnitřně rozporná a objektivně nereálná. Svědek
T. neuvedl nic, čím by potvrdil výpověď poškozeného, či vyvrátil výpověď
obviněného. Soud neuvedl jediný rozpor ve výpovědi dovolatele, a tak se jedná o
pouhé konstatování, aniž by toto bylo jakkoli podloženo či odůvodněno. Obecné
soudy přehlížely důkazy, které svědčily ve prospěch obviněného, těmto
nepřikládaly žádnou váhu, případně je označily za nevěrohodné.
7. Dovolatel připojil přehled důkazů, které navrhl, a které nebyly
provedeny: a) rekonstrukce na místě činu – tímto důkazem by byla objektivně
potvrzena nereálnost výpovědi poškozeného, proti níž stály objektivní důkazy
(plynutí času, záznamy kamer), b) zpráva společnosti MONETA Money Bank, a. s. o
tom, jaké předvolby byly v době výběru hotovosti z bankomatu poškozenému
nabídnuty, čímž by bylo potvrzeno, že bankomat nabízel mj. předvolbu 2.000,- Kč
a bylo by vyvráceno tvrzení poškozeného, že mu bankomat nenabídl předvolbu
2.000,- Kč, kterou údajně potřeboval pro dovolatele, nýbrž pouze 3.000,- Kč,
c) záznam ze systému ZIKMUND vztahující se k příslušnému oddělení PČR a ke dni
a času, v němž měli dovolatel a svědek T. vidět v systému přesné částky a
průběh události vztahující se k dovolateli a poškozenému, tímto důkazem měla
být vyvrácena pravdivost výpovědi svědka T.,
d) zpráva GIBS, kterou by bylo potvrzeno, zda je svědek T. informátorem, a
prokázána hodnověrnost jeho výpovědi a jeho osobní zainteresovanost na výsledku
řízení.
8. Provedením těchto důkazů mohlo být podle dovolatele verifikováno, zda
jsou tvrzení poškozeného a svědka T. pravdivá. Jejich neprovedením nebylo
důkazní řízení úplné a soud nemohl spravedlivě rozhodnout, navíc tím bylo
obviněnému odepřeno právo na obhajobu. Soud také měřil dvojím metrem, a to
ohledně faktu, že dovolatel i poškozený doznali, že porušují předpisy -
dovolatel služební a poškozený dopravní. V případě poškozeného soud uvedl, že
tato skutečnost nezpochybňuje jeho výpověď, v případě obviněného to však bral
jako přitěžující okolnost. Přestože je porušení služebních předpisů ve vztahu
ke tvrzenému skutku zcela irelevantní, je zřejmé, že ovlivnilo úvahy soudu ve
vztahu k tvrzenému skutku a soud samotným faktem porušení služebních předpisů
dokonce odůvodnil své rozhodnutí o vině dovolatele v trestní (tedy jiné) věci,
což dovolatel považuje za nepřípustné. Z toho, že někdo porušuje služební
předpisy nelze dovozovat, že se dopustil i trestného činu. Obviněný
prezentoval, že okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl řadu domněnek
a nepodložených předpokladů a spekulací, kterými prokazoval nevěrohodnost jeho
výpovědi a naopak věrohodnost výpovědi poškozeného. Obdobné vytknul i soudu
druhého stupně a dodal, že odůvodnění rozhodnutí obou soudů jsou nedostatečná a
nepřesvědčivá, čímž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Výrok o vině,
resp. skutková zjištění obecných soudů jsou podle něho v extrémním rozporu s
důkazy, které byly v řízení provedeny, když navíc je nutné vyhodnotit důkazní
situaci jako nedostatečnou. Kromě výpovědi poškozeného z ničeho neplyne, že si
dovolatel měl říci o peníze a tyto převzít. Obviněný je přesvědčen, že soudy
nedostály povinnosti důkladně posuzovat věrohodnost jednotlivých proti sobě
stojících výpovědí a postupovat obzvláště pečlivě a obezřetně při hodnocení
těchto výpovědí a vyvozování skutkových závěrů, a to za přísného respektování
principu presumpce neviny. Soud též neposuzoval technickou přijatelnost
výpovědí svědků, jež si protiřečí. Soudy opřely svá rozhodnutí o spekulativní
úvahy, kterými si odpovídaly na otázky typu „proč by to dělal“. Podle
dovolatele je nepřípustné, aby soud bez objektivních důvodů vytvářel tyto
úsudky a konstrukce možného chování a motivů v neprospěch obviněného, čímž
porušil zásadu in dubio pro reo a ústavně garantované právo dovolatele na
spravedlivý proces a soudní ochranu.
9. Podle názoru dovolatele byl oběma obecnými soudy naplněn dovolací
důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., odvolacím soudem pak i dovolací
důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť tento soud zamítl řádný opravný
prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a), přestože v
řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 4. 2018, č. j. 10 To 71/2018-443, a
jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 20. 12. 2017, č.
j. 1 T 135/2017-399.
11. Závěrem obviněný požádal, aby dovolací soud bezodkladně rozhodl o
odkladu právní moci napadených rozhodnutí, když v jejich důsledku bylo
rozhodnuto o jeho propuštění ze služby a v případě odkladu právní moci by nebyl
k propuštění dán důvod. Dodal, že propuštěním ze služby mu vznikne nevratná
újma v rovině ekonomické, morální a společenské, neboť žije na malém městě a
zpráva o jeho propuštění ze služebního poměru nevratně poškodí jeho dobrou
pověst. K tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp.
zn. 29 Cdo 78/2016, a ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 27 Cdo 5003/2017.
12. K podanému dovolání zaslal sdělení státní zástupce činný u
Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“), který uvedl,
že nevyužívá svého oprávnění podle § 265h odst. 2 tr. ř. a nebude se
vyjadřovat. Zároveň souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s
projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
III.
13. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal,
zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou
osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad
pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro
odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům.
14. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26.
4. 2018, sp. zn. 10 To 71/2018, je přípustné z hlediska ustanovení § 265a odst.
1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Obviněný je osobou oprávněnou k podání dovolání
podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu
dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy
v souladu s ustanovením § 265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v § 265e odst.
1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
15. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §
265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o
něž se dovolání opírá, lze podřadit pod (uplatněné) důvody uvedené v předmětném
zákonném ustanovení.
16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v
případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo
jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje,
že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud
tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle
norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je
při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek
nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou
právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva.
Dovolací soud musí - s výjimkou případu tzv. extrémního nesouladu - vycházet ze
skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je
vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda
17. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení § 265b odst.
1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně
uvedených procesních a hmotně právních vad, ale zásadně nikoli k revizi
skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k
přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení
před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě
korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259
odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného
dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o
ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1
Protokolu č. 7 k Úmluvě.
18. Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy
vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. jsou zásadně v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná
skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku
rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti
relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních
odvětví).
19. Důvodem dovolání podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je
existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí
řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a
odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené
zákonem pro takové rozhodnutí (prvá alternativa) nebo byl v řízení mu
předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§ 265b odst. 1
tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí
nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní
strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný
opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod
podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. (druhá alternativa).
20. Obecně pak platí, že obsah konkrétních uplatněných námitek, o něž se
opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému
vymezení tohoto dovolacího důvodu podle § 265b tr. ř., nestačí jen formální
odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
IV.
21. V posuzované věci však dovolací námitky směřují výlučně do oblasti
skutkové a procesní. Obviněný totiž soudům obou stupňů vytýká neúplné důkazní
řízení, nesprávné hodnocení provedených důkazů, nerespektování presumpce neviny
a zásady in dubio pro reo a vadná skutková zjištění, přičemž předkládá vlastní
hodnotící závěr, že se skutku kladeného mu za vinu nedopustil. Právě a pouze z
uvedených skutkových a procesních výhrad vyvozuje závěr o naplnění dovolacího
důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) ve spojení s dovolacím důvodem podle §
265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
22. Obviněný tedy nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry (vykonanými
soudy po zhodnocení provedených důkazů) a právním posouzením věci, neuplatňuje
žádné konkrétní hmotně právní výhrady. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1
písm. g) tr. ř. ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených
zejména v ustanovení § 2 odst. 2, 5, 6 tr. ř. Takové námitky pod uvedený (ani
jiný) dovolací důvod zásadně podřadit nelze.
23. Zásadu, že ve vztahu k výše popsaným námitkám neexistuje přezkumná
povinnost dovolacího soudu, nelze podle judikatury Ústavního soudu uplatnit v
případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení se dostává do kolize
s postuláty spravedlivého procesu. Vadami důkazního řízení se zde rozumějí
případy tzv. opomenutých důkazů (jde o situace, v nichž bylo procesními
stranami navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž tento návrh byl soudem
bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut nebo o
situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního
rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejich
skutkového závěru), nezákonných důkazů (důkazů získaných procesně nepřípustným
způsobem, které musí být soudem z předmětu úvah směřujících ke zjištění
skutkového základu věci vyloučeny) a v neposlední řadě případy, kdy z
odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při
hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp.
případy, kdy jsou v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění v extrémním
nesouladu s provedenými důkazy, tj. když skutková zjištění postrádají obsahovou
spojitost s důkazy, když skutková zjištění soudů nevyplývají z důkazů při
žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, nebo když skutková
zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Nejvyšší
soud je však v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp.
zn. III. ÚS 177/04, IV. ÚS 570/03 a další).
24. Nejvyšší soud konstatuje, že v nyní projednávané věci není dána
žádná vada důkazního řízení, jež by odůvodňovala jeho výjimečný zásah do
skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů.
25. Ohledně výtky obviněného, že soudy neprovedly jím navržené důkazy,
je možné předně poznamenat, že vadu v podobě opomenutých důkazů a neúplnost
provedeného dokazování nelze spatřovat jen v tom, že soud navržený důkaz
neprovede, neboť soud není povinen každému takovému návrhu vyhovět, je však
povinen tento postup odůvodnit. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit
skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je
nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními
prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro
zjištění skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2012, sp.
zn. IV. ÚS 134/12). Z rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to i rozhodnutí
odvolacího soudu, je přitom zcela zjevné, že považovaly dokazování již
provedené za dostatečné k prokázání rozhodných skutečností a že není nezbytné
provádět důkazy další. Odvolací soud se v tomto směru vyjádřil zcela
jednoznačně, když jednak konstatoval, že „soud první instance ve věci vykonal
veškeré potřebné důkazy“, a jednak shledal navržené dokazování „s ohledem na
povahu důkazů dalších za nadbytečné“. Za této situace nelze dovodit, že by
důkazní řízení trpělo deficitem ve smyslu opomenutých důkazů.
26. K uvedené otázce možno doplnit následující skutečnosti. Obhajoba
předložila časovou osu, která měla zachycovat časový průběh událostí a z níž
dovozovala, že výpověď poškozeného není důvěryhodná, neboť podle ní „časové
souvislosti a tvrzení poškozeného nemohly být objektivně v jím uváděných časech
stihnuty“. Právě k tomuto směřoval návrh rekonstrukce na místě činu. Odvolací
soud k tomu poznamenal, že již soud prvního stupně zmínil správnou úvahu o
subjektivnosti vnímání běhu času. Časové údaje, které rozporoval dovolatel, je
tudíž potřeba přijímat s tolerancí, která není výrazem libovůle, nýbrž odráží
skutečnost, že člověk není stroj, který by zaznamenával mechanicky každou
událost a řadil ji zcela přesně do časové osy. Stran toho, jaké předvolby
výběru hotovosti poskytoval bankomat společnosti MONETA Money bank, nutno
uvést, že tyto nejsou pro posouzení věci podstatné. I kdyby soud zvažoval, že
by předmětný bankomat nabídl mj. možnost výběru 2.000,- Kč, tak lze pochopit,
že poškozený v jím popisované, pro něho překvapující a stresující situaci si
nemusel dané varianty povšimnout. Jestliže dovolatel dále vytkl neprovedení
důkazu záznamem z policejního informačního systému XY, jímž měla být vyvrácena
pravdivost výpovědi svědka T., pak je třeba upozornit na to, že dotyčný svědek
zpozoroval, že chování obviněného se změnilo již po telefonátu (a nikoli teprve
po přečtení záznamu) od „operačního“, se kterým obviněný telefonicky hovořil v
garáži, když šli ke služebnímu vozidlu a poté jeli společně na hlídku. Tento
telefonát přitom operační důstojník činil právě na základě oznámení
poškozeného, takže již byly známy okolnosti činu. Záznam z informačního systému
XY si obviněný a svědek T. četli až poté, co se vrátili z hlídky. Konečně i
požadavek obviněného, aby Generální inspekce bezpečnostních sborů sdělila, zda
je svědek J. T. jejím informátorem, postrádá opodstatnění. To by přicházelo v
úvahu tehdy, kdy by předmětem důkazního řízení bylo objasnění toho, zda se ve
vztahu k obviněnému nejednalo o policejní provokaci. V posuzované věci však o
takovou situaci nešlo. Nehledě na to, není zřejmé, jak by taková informace, k
níž směřoval uvedený důkazní návrh, mohla svědčit ve prospěch či neprospěch
věrohodnosti svědka.
27. Obhajoba dále předložila řadu tvrzení, která podle jejího
přesvědčení měla prokázat nevěrohodnost poškozeného a vysvětlit důvody pro jeho
jednání. Jak již výše uvedeno, tato tvrzení směřovala do hodnocení důkazů a
zpochybňovala skutkový stav věci a nenaplňovala uplatněné dovolací důvody. Lze
přitom konstatovat, že námitky dovolatele ve vztahu ke správnosti a úplnosti
skutkových zjištění nevybočily z rámce prostých námitek skutkové povahy, jimiž
zpochybňuje pouze způsob hodnocení provedených důkazů soudy nižších stupňů a
jeho výsledek vyjádřený především ve skutkové větě výroku rozsudku nalézacího
soudu. V daných souvislostech je ovšem nutno konstatovat, že soudy nižších
stupňů, především soud prvního stupně, se s dostatečnou mírou pečlivosti
zabývaly hodnocením provedených důkazů, zejména věrohodností hlavních aktérů,
resp. jejich výpovědí, a jejich hodnotící úvahy, jež vtělily do odůvodnění
svých rozhodnutí, nepostrádají elementární logiku. Proto lze na příslušné
pasáže těchto rozhodnutí (zejména str. 6-8 rozsudku soudu prvního stupně a str.
3-4 usnesení odvolacího soudu) odkázat.
28. Lze tedy shrnout, že soudy obou stupňů si byly vědomy důkazní
situace a z odůvodnění jejich rozhodnutí je zřejmé, jak hodnotily provedené
důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly – je zjevná logická návaznost mezi
provedenými důkazy, jejich hodnocením (nevybočujícím z mezí ustanovení § 2
odst. 6 tr. ř.), učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní
posouzení i přijatými právními závěry. Pokud soudy nižších stupňů při
vyvozování skutkových závěrů vycházely z výpovědi poškozeného jako přímého
usvědčujícího důkazu, která nevykazovala takové rozpory, jež by jí z hlediska
věrohodnosti diskvalifikovaly, a která byla podpořena zejména výpovědí svědka
J. T., nelze konstatovat, že by jejich skutková zjištění byla založena na
svévolných či spekulativních úvahách, resp. že by se mohlo jednat o extrémní
nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů (srov. např.
usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 3137/16). Pokud
přitom soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že
jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna
a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou
splněny podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio
pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (viz např. usnesení Ústavního
soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17).
29. V daných souvislostech nutno zmínit, že není úkolem Nejvyššího soudu
jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral,
porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry.
Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu prvého stupně na straně jedné
a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není
extrémní nesoulad ve shora vymezeném pojetí dán. Zároveň lze poznamenat, že
existence případného extrémního nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními
soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný
předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové a právní
závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo
1268/2013).
30. Na tomto místě je vhodné poukázat také na závěry Ústavního soudu
vyslovené v jeho usnesení ze dne 19. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1157/16, že
ústavní pořádek garantuje obviněným osobám právo na odvolání (srov. čl. 2
Protokolu č. 7 k Úmluvě), nikoliv na další soudní přezkum. Ačkoliv i Nejvyšší
soud musí při výkladu procesních předpisů ctít povinnost chránit základní práva
a svobody (srov. čl. 4 Ústavy České republiky), nedávají mu zákonné ani ústavní
předpisy prostor pro vlastní přehodnocování obvyklých rozporů mezi provedenými
důkazy. Článek 13 Úmluvy, který každému přiznává právo na účinné právní
prostředky nápravy porušení práv zakotvených Úmluvou, takový prostor Nejvyššímu
soudu nedává. Takovými prostředky jsou totiž především procesní instituty v
řízení před soudy nižších stupňů.
31. Činí-li za dané situace obviněný kroky ke zpochybnění skutkových
závěrů soudů nižších stupňů a právě z toho dovozuje vadnost právního posouzení
skutku, pak nutno zdůraznit, že jde o námitky z pohledu uplatněného dovolacího
důvodu (i jiných důvodů dovolání) irelevantní. V této souvislosti lze zmínit
usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož
právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a
svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo
na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je
„pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní
všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
32. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. pak
Nejvyšší soud uvádí, že rozhodl-li v posuzované věci odvolací soud po věcném
přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a předcházejícího řízení, je zjevné,
že tento dovolací důvod by mohl přicházet v úvahu pouze v jeho druhé
alternativě [tj. byl-li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v
předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) až
k) tr. ř.]. S ohledem na výše uvedené ovšem nutno konstatovat, že za situace,
kdy se námitky obviněného míjely s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm.
g) tr. ř., přičemž je nebylo možno podřadit ani pod jiný z dovolacích důvodů ve
smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř., nemohly být uplatněny formálně právně
relevantně ani ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr.
ř. v jeho druhé alternativě.
33. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne,
bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Jelikož Nejvyšší
soud v posuzované věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených
zákonem, rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jejich odmítnutí
bez věcného projednání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v
neveřejném zasedání.
34. Pokud v dovolání obviněný s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu v
civilních věcech požádal, aby tento soud rozhodl o odkladu právní moci
napadených rozhodnutí, pak je zapotřebí uvést, že v rámci trestního řízení
takový postup, resp. rozhodnutí, nepřichází v úvahu. Podle § 265h odst. 3 tr.
ř. dospěje-li předseda senátu na podkladě dovolání a obsahu spisů k závěru, že
by měl být odložen nebo přerušen výkon rozhodnutí, předloží bez zbytečného
odkladu spisy s příslušným návrhem na takový postup Nejvyššímu soudu, který o
takovém návrhu rozhodne usnesením nejpozději do čtrnácti dnů od obdržení spisů,
a nebylo-li v mezidobí již dokončeno řízení u soudu prvního stupně, vrátí mu
spisy k dokončení řízení. Podle § 265o odst. 1 tr. ř. před rozhodnutím o
dovolání může předseda senátu Nejvyššího soudu odložit nebo přerušit výkon
rozhodnutí, proti němuž bylo podáno dovolání. Podle daných ustanovení lze tedy
přerušit výkon rozhodnutí, nikoli odložit právní moc rozhodnutí. Dále je třeba
(s ohledem na výše citovaná ustanovení zákona) konstatovat, že zmíněná žádost
obviněného byla „toliko“ podnětem, nikoli návrhem, o němž by bylo nutno učinit
formální rozhodnutí (takový návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí
může podat se zřetelem k ustanovení § 265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu
soudu prvního stupně, který tak však neučinil). Nejvyšší soud však důvody pro
přerušení výkonu rozhodnutí se zřetelem k výše uvedeným skutečnostem neshledal.
Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného rozhodnout samostatným
(negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn.
I. ÚS 522/14).
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný
prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 19. 12. 2018
JUDr. Vladimír Veselý
předseda senátu